Andor.cz - Dračí doupě online

Uživatelé (10)
Vypravěči (6)
Nová dobrodružství
Kde se hraje
Online pomoc

Dobrodružství

Triskelion

Příspěvků: 2544
Hraje se Denně  Vypravěč Naervon je offlineNaervon
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Jonas Ziegler - 16. listopadu 2021 23:08
ee22ae7469dc31f5f96f3f6b97f866172604.jpg

Ich bin ein Packal

Holtgast, jídelna


Vzhlédnu nejistě k Emilovi, když si přisedne. Už to je divný. Lidi vedle mě nikdy nechtějí sedět dobrovolně.
Takže když se Emil zeptá, co je, mám chuť mu tu otázku oplatit.

"Umm. Všechno jsem to podělal, to je?" odpovím však místo toho tiše a sklesle, být drzý ke starším a autoritám mi pořád dělá problém a ani Lyliny a Heatheřiny pokusy mě 'otrkat' na tom moc nezměnily.
"Nebyl jsem nic jiného, než přítěž, neustále zraněný," povzdechnu si.

"Nechci na mise chodit. Vím, že v tom nemám na výběr, někde se moje schopnosti hodí, ale... to bych nesměl být tohle," gestem ruky sklesle obsáhnu svoji maličkost. Kousek vedle vede Aaron dost podobný rozhovor s Nikem, akorát... on nebyl k ničemu.

"Jak to vlastně vypadalo potom, co nás tři Nik vzal zpátky domů?"
 
Nikolai - 16. listopadu 2021 22:48
10fe3fc15b86929080bc8fcf1a9b3d906812.jpg

Što?

Holtgast, jídelna


Aaron se na mě zadívá, jako by viděl ducha - dokonce ukročí, a sletí na zadek. Na moment si přijdu nepohodlně až provinile, že jsem na něj tak bez varování promluvil.
"Prómiň...?"

Nakloním hlavu, když se Aaron rozmluví.
"I gdýbys příšel, jén by ménje víděl mímo, ja býl gódiny i gódiny prákticky túgyj," pousměju se drobně, s pokusem o vtip.
"Kníčemušnyj?" zarazí mě slovo, které slyším prvně.

"I što éto? Kak... múcha, što kníka?" pokusím se dát tomu trochu smysl. Jistě, základ toho, co říká, chápu... nevím však, co Aaronovi říct. Mám ho ujišťovat, že nebyl, když vůbec nevím, jak si po tom začátku vlastně vedl? Nezdá se mi, že by na tom byl tak špatně...
"Ja nedumaju ty ná tom tak zle," namítnu tedy tiše. "Ty záchranil Jónase, kak ja tébje svjéřil, ty dbal - éto dóbryj póčin."
Pousměju se vlídně pak. "Nétrap sébje, vjéci se djéji, i nígdo na prvnyj mísii nět bórec."
 
Bunmi Vanderhaegen - 16. listopadu 2021 22:19
received_14598494844010684301.jpeg

Rodinné shledání

Red River ZOO, Fargo, USA – 1.listopad -> Pevnost



Po tom, co se společnými silami povedlo uvěznit záškodníka, spokojeně jsem se podívala na svého vyvoleného. Jenže on už můj vyvolený nebyl, nebyl pro mě ani tak sexy, jako předtím, byl to prostě jen jeden z členů týmu, který nás přišel zachránit. Byla jsem zmatená, jak jsem se jen mohla tak rychle zamilovat a zase odmilovat?

Mezitím, co jsem řešila dilema ve své hlavě, povedlo se vše uhasit a nově zvolený velitel měl proslov a poté nás přenesl přes jakýsi krystal, který rozlomil v ruce na jejich základnu. Žaludek mi dělal pěkné skoky a kdyby bylo co zvracet, nejspíš už je to venku.

Všichni z cel jsme byli nahnáni na dekontaminaci a poté i na ošetřovnu, kde nám dělali zdravotní prohlídky. Byla jsem zaměstnána všemi těmi testy a otázkami, že jsem se ani moc nestihla porozhlédnout. Proto mě obzvlášť zarazil hlas, který mě jmenoval. „Blagu? No mě vomejou…“ Hleděla jsem do tváře dvoumetrovému kusu chlapa, kterého jsem naposled viděla snad o třičtvrtě menšího. Opětuji mu pevné objetí.
„Díky! Sakra, ty si kus chlapa.. “ odpovím mu na uvítání a stisknu mu biceps, který nemám ani náhodou šanci dlaní ovinout celý. Nicméně Blagden má ještě jisté povinnosti ke svým lidem, proto mi oznamuje, že si popovídáme na večeři. „Jo jasně, jestli tam trefím.“

Po pečlivé zdravotní prohlídce, na které případně ještě oznamuji ošetřovatelce, že mám mírné astma (netuším, jestli tu vedou nějaké záznamy), mě čeká prohlídka pevnosti a doplnění potřebných osobních věcí. Krom základní hygieny, jako je zubní kartáček, šampon a pořádný hřeben na vlasy, si vyprosím ještě pár barevných trik, nějaké volnější kalhoty, nějaké pončo a taky boty. Pro zvláštní přání si zajdu asi radši jindy, mají tu toho teď hodně.

Na pokoji zjišťuji, že moje spolubydlící je malá holčička, kterou přivezla druhá parta lidí bůh ví odkud. No, hold se budu muset chovat slušně. Po sprše a pár chvílích odpočinku, vyrážím na večeři. Je fajn mít pro změnu pevnou stravu a nic z pytlíků. A že tu toho je, takový výběr jsem už pěkně dlouho nezažila. Pozorně si vyslechnu uvítací řeč od zdejšího vůdce, překvapuje mě však velitel z naší skupiny, který mluví o party. Nečekala jsem, že se tu něco takového pořádá, nicméně člověk se asi musí trochu vyblbnout v tomhle chaosu, který na zemi nastal.

S úsměvem vítám bratránka, který jak slíbil jde za mnou na pokec. „No, když byl svět ještě normální, studovala jsem na Harvardu, kde jsem bohužel byla i v době toho výboje. Což u mě odstartovalo i schopnosti. Docela dlouho jsem přežívala tak nějak, až mi jednoho dne přistála v krku uspávací šipka. No a probrala jsem se v akvárku. Ukázalo se, že za to mohl jeden z nadaných, který byl ovládán skrze nějaký obojek psychopatkou, která nás tam měla místo televize.“ Shrnula jsem mu tak nějak události, které vedli k mému uvěznění.
„No a jak se z tebe stal jeden z postapokalyptického týmu X-menů?“ Popíchnu ho nazpátek.
 
Anna Wróblewska - 16. listopadu 2021 22:12
053acbef2985a5c9243ac46f9c9918099846.jpg

Šok za šokem

Holtgast, z ošetřovny až do jídelny


James svolává ostatní k přesunu... do pevnosti. Do pevnosti? Přesouváme se... na pláž. U jezera?
Ne... něco je jinak. Šumění vln je příliš hlasité, než většinou lehce větrem čeřená hladina jezera, hladká a tmavá. A navíc... sůl. Vzduch je slaný. Jsme... u moře?
Zoufám si, trochu.
Blouzním? Pořád netuším, co ze všeho poskládat. Jediné, co vím, je přítomnost chundelatého kožichu, který mě navádí, když ostatní jsou příliš zahlcení vlastními zraněními a myšlenkami. Klopýtám pískem, studený vzduch na horké kůži téměř pálí. Vůně soli se stáhne do pozadí, vystřídá ji dřevo, jehličí, mech.

Třesoucími prsty nahmátnu zeď, hrubý a studený kámen.
"Tohle není pevnost v Mongolsku... kde to jsme?" protlačím staženým hrdlem.
Co je to? A proč... zatočila se mi hlava, a svět se propadl kamsi do hloubek nevědomí.

*

Když se probouzím, bolest je pryč. A horkost téměř taky. A někdo mě drží za ruku.
"Kdo jsi?"
"To ja. Jesteś bezpieczna, Magdo... Nie sądziłem, że kiedykolwiek zobaczę cię żywą," slyším povědomý hlas. Hrdlo se mi stáhne.
"Aňi?" nevěřícně se ujistím, pokusím se opřít o lokty a natáhnout ruku k její tváři.
"Jak to jest możliwe? Ty... czy też jesteś utalentowana?" vklouznu do rodného jazyka, jako by to nebyly roky, co jsem naposledy polštinu použila.
"Ja jestem. Jak... Jak to się stało, że... żyjesz?"
"Co myślisz?"
"W grobowcu... są twoje szczątki. Mówią, że zginęłaś w ataku na fortecę."
Zamrkám.
"Nie, to nieprawda... Ja przeżyłem, inni nie. Yuriko, Valeria, Erden, Cassandra, Oren, Lilian, Nikolai... zabił ich wszystkich, Heigen."
Nechápu. A ani další Aňina slova to neobjasní.
"Poczekaj minutę," dotkne se pak náhle mého spánku... a obrazy, fakta, zaplaví už tak zmatenou mysl - do něčeho vnesou světlo. Něco ještě více zmatou.
Se vzpomínkou na tepanou destičku s mým jménem a datem úmrtí jen poblednu.
"Nie należę do tego świata," hlesnu.
"Nie mów tak!" okřikne mě Aňa na svoje věčně ušláplé já téměř rázně.
"Cieszę się, że tu jesteś żywa."

*

Celá... nová... pevnost. Ve které se nevyznám. Nemám ponětí, co kde je, nemám nakrokované vzdálenosti ani osahané terény. Naštěstí se po mně nechce výběr nových věcí - někdo mi strčil do ruky krabici, ve které můžu nahmatat povědomé věci. Sláva.
Na pokoji se umyju, alespoň to zvládnu sama.
Obleču se do splývavých černých šatů s dlouhým obtaženým rukávem a výstřihem do V, se skoro úsměvem připnu řetízek s pentagramem a visícími kapkami vyřezanými z měsíčního kamene, alespoň tak si ho pamatuji...
Nechám se sestrou nalíčit, pomůže mi najít cestu do... jídelny. Right.

Slyšet Erdena mluvit je šok. Jistě, menší, než když k nám promluvil při provázení pevností, ale stejně. Poděkuju tiše, když přede mě Aňa položí plný, dobře vonící talíř. Pustím se do jídla, zatímco James vyhlašuje oslavu.
Alespoň některé věci se nezměnily.
 
Rúna Guðmundsdóttir - 16. listopadu 2021 22:07
bc39bb067fb2f99bcee78a5798a592a0(1)5841.jpg

Obrázek

Dojmy a pojmy

Pevnost, jídelna


Obrázek


Jídelna se začíná plnit, zatím spíše známými tvářemi, přičemž jedna z nich zamíří k "mému" stolu, u kterého jsem zabrala strategické místo. Chvíli mi trvá než seberu odvahu podívat se zblízka do Kristoffovy tváře zbavené nánosu krve i chybějící tkáně. Zvednu k němu ostýchavě pohled a chvíli zůstanu viset očima na jeho linii brady a vystouplé hrany lícní kosti. Vzpomínka na zohavený obličej šavlozubé šelmy je stále příliš čerstvá, mé povědomí nyní zaplňuje všechna ta rudá místa zkreslujícími kostičkami. Nyní není po zdrcujících zranění ovšem takřka památky. Uleví se mi. Tolik mě v tu jednu chvíli vyděsilo, že vedle mě umřel.
Slova se v další chvíli ujme Erden slovy o uvítání "zachráněných" a pochvale týkající se splnění misí a najde si čas i na vyjádření povzbuzení. Poslední slova jsou pro mně spíše políčkem, píchnutím do sutin Reyjkavíku.

Na pochvalu přímo od Kristoffa zareaguji zaskočeným přikývnutím. Povzbuzení plné přímočarých slov a faktů ovšem kvituji se smutným náznakem úsměvu.
"Nikdy předtím jsem..." zarazím se. Nevím, co říct. Nikoho nezabila? Nikoho nepomáhala zabít? Nikomu schválně neublížila? Proboha, kolik blesků jsem nechala projet tělem té dívenky? Ale ty jsi přeci už zabíjela, Rún. Drobná zvířata. Ale... To bylo jiné, to... Pootevřu rty. Co když některý z těch králíků, hrabošů, krys... Byl... Vidlička cinkne o talíř. Nechci nad tím přemýšlet. Poznala bych to? Ramena mi poklesnou, připadám si v pasti už i ve vlastní hlavě.
"Myslím, že o tom... Moc přemýšlím," zamumlám něco, co jsem si chtěla říci spíše jen v duchu, avšak má roztržitost udělala své. Povzdechnu si. "Jsem ráda, že jsi v pořádku. Trochu jsi mě vyděsil," pokusím se zavést hovor trochu jiným směrem a podpořit svá slova aspoň trochu přesvědčivým úsměvem. Moc mi to nejde...

... vůbec mi to nejde vzhledem k tomu, co hlásá po jídelně James. Zamrkám, srdce mi poskočí. Po tom včerejšeku... Chtějí... Dělat další večírek s novými lidmi, které neznají? O kterých nic neví? Kteří... Mohou být... Potenciálně nebezpeční, navíc když se do toho všeho začne míchat alkohol? Ostře se nadechnu a odložím příbor. Hlad nehlad, přešla mě chuť.

 
Emil Ivanov - 16. listopadu 2021 21:15
fotka4057.jpg

Za námi

~~Pevnost Holgast ~ jídelna~~



Naše mise se..... víceméně zdařila. Avšak není být na co hrdý. Sice nemáme ztráty na životech, ale kdyby jsme neměli léčitele, možnost se teleportovat pryč a nepřišli by posily, tak kdo ví kolik životů by ten den uhaslo. Tíží mě to. Na chvíli mi bylo svěřeno vedení a já... Já zmatkoval.
Sice se mi díky feromonům povedlo dosílit tomu, že část zasažených prachem od můrokoně, neohrožovala víceméně ostatní, ale i tak. Tu schopnost jsem neměl vůbec použít. Z toho důvodu se Alexandře, Mie a Bunmi ihned omluvím, jakmile je to vhodná chvíle.
Použil jsem i sugesci, ale to si dovedu odpustit, vzhledem k tomu co se dělo. Na rozdíl od feromonů to není takové zlo. Efekt který má ta schopnost je. Je to jasným darem Jitřenky, ale pro někoho jako já. Je to, jako bych je zdrogoval a znásilnil. Na tom není nic krásného.

***



Po návratu se toho dělo hodně. Sám jsem na tom byl oproti jiným velmi dobře, takže jsem se snažil pomoci, kde se dalo. Ptal jsem i Calluma zda mu mohu pomoci s vězni, když je na to nyní víceméně sám. Eddie se nabídl také, což mě potěšilo. Stále mezi mnou a jím cítím podivné napětí, které se však snažím přehlížet, jelikož tu je mnoho důležitějších věcí.
Nejsem zvyklí dávat hlášení, takže jsem Erdenovi řekl možná mnohem více než bylo potřeba. Třeba to, jak se cítím hrozně, že jsem použil feromony na přátele.

Když už je to nejhorší za námi, tak zde máme večeři, kde nám jsou představeni nové tváře.
"Vítejte mezi námi." Povím úsměvně na nové tváře.

Následně se chci jít usadit, ale ještě předtím věnuji pozornost Eddiemu.
"Jak bych to... Chaos, halucinace, útočení na sebe navzájem, požár a zdivočelí."
Vyjmenovávám hlavní aspekty a počítám je na prstech.

Chci si s Eddiem povídat dál a zeptat se jej, jak se vedlo jim, ale mou pozornost zaujme Jonas, který sedí, jako hromádka neštěstí.
"Omluv mě prosím."
Povím Eddiemu a jdu si přisednout vedle Jonase.

Přisednu si tedy vedle něj a vezmu ze stolu něco k jídlo. Samozřejmě dávám pozor, aby to bylo něco co můžu.
Zakousnu se. Sežvýkám sousto a poté co jej polknu se otočím na Jonase.
"Copak je?" Povím pouze, přesto, že na jazyku mám mnohem více slov, ale myslím, že zahltit jej jimi by nebyl dobrý nápad.
 
Heather Wren - 16. listopadu 2021 21:13
wfsdf8800.jpg

Nováčci

Holtgast, zejména kuchyně, pak jídelna


Novinky o misích a akcích jsem sledovala spíš z kuchyně, z druhé ruky. Od Agni, Orena a Lyly zejména, a kdo byl z účastníků mise pomáhajících v kuchyni sdílnější...
Nechtěla jsem se nikam míchat a překážet, však... přípravy na uvítací hostinu, kterou si naplánoval Oren, jako by se jedno velké pohoštění nechystalo včera, zabraly docela dost práce, nebyl ani moc čas okounět.

V jídelně si naberu něco málo jídla, více pozornosti věnuji spíš hrnku bylinkového čaje než jídlu, a pozoruji, poslouchám ostatní.
Po Erdenových slovech se chopí řeči James. Pousměju se. Je to milý kluk. Trochu zbrklý, trochu ranař, ale srdečný. Zábava jim neuškodí, trochu vesela po těch hrůzách...
Jeskyně s bledými obřími pavouky? Cely s vypuštěnými Zdivočelými? Přepadovka Bratrstva?
Všichni si zaslouží se odreagovat.
A s tím... si opět připadám odtrženě.

Nedokážu si představit se jen tak bezstarostně bavit. Nedokážu si představit hrát hry na líbačky či pravdy jako zbrklá puberťačka, jakkoliv mě to láká.
Ne když on...
Zhluboka se nadechnu.
To není nikoho věc. Jen moje.
 
Aaron Stillwater - 16. listopadu 2021 20:38
aaron25270.jpg

Noční můra za dne

~~Pevnost Holgast ~ jídelna~~


Sen se mi vybavil zpátky. Každý detail, zvláště ty krvavé.
“Áaron… Pomoc… Ty...” Nikolai rozstřílený na kusy.
Za ním zbytky krve a kousíčky bílé srsti s leopardími skvrnami. Oheň Všude oheň a pak to řvoucí monstrum.

O krok jsem ustoupil a s vytřeštěnýma očima padl na zadek, když Nikolai přede mnou probleskl a na chvíli byl… Mrtvý. Sklenné zorničky, synavá pokožka.

Ale pak to byl zase on, Prekrasnyj. Měl zraněnou ruku a díval se na mě těma očima. A já byl v pasti. Ale né hezké pasti, ne té, do které mě spoutal včera večer, ne v té, kde bych s radostí zůstal.

“Jsem břídil… Strašnej,” řekl jsem mu. “A nešel jsem za tebou, protože mi je studno. Stydím se, že jsem byl tak kničemušnej a chci se polepšit...”


 
Kim Rain - 16. listopadu 2021 20:20
f4da8497e394ad98833f18f1a44ca2a63861.jpg

Nové... prostředí

Holtgast, z ošetřovny až do jídelny


James, který nás přišel taky zachránit, má kratší proslov. Nemám důvod mu věřit víc ani méně než jiným... a nejradši bych prostě zmizel po anglicku.
Brání mi v tom co?
Třeba krev, která neustále crčí z mého nosu, a ani Léčivý dotek s tím nehne. Nebo pravá ruka, která mi jaksi chybí úplně. Co mám jako dělat někde v podělaném, zombíky zamořeném světě jednoruký?

Tak... jdu. Přidám se k tomu houfku více či méně dorasovaných lidí, a hodně dorasovaných bezvládných bestií. Je šok... přemístit se ze zimy a sněhu na pláž. Pravda, studenou pláž, ale přece jenom. Noc vystřídá den, jakkoliv to není jednoduché postřehnout, když se mračna pěkných pár měsíců nevzdávají.
Strnu.
Pohled upírám k rozlehlé temné mořské hladině, na moment přimhouřím oči v představě, jak nádherné by bylo se nad hladinou rozletět, nechat se nést mořskými vánky a protáhnout si řádně křídla.
Ne... mám o něco víc disciplíny než to.

Následuji tedy upovídaného velitele a ostatní k rozvalinám. A dovnitř, naštěstí není naším novým domovem ruina, ale pohodlný, staromódní kolos pod ní.
Ošetřovna jako první.
Že mi konečně přestane crčet krev z nosu, ocením velmi, drobným kývnutím poděkuji dredatému mladíkovi, který vzápětí pomůže i s popáleninami od síry a zbytkem zranění. Načež... se pokouší nechat mi vyrůst ruku novou.
Uh.
S... hodně rozporuplnými pocity sleduji, jak se proti sotva zahojené tkáni tlačí nové výrůstky, a... je mi z toho docela... eh.
"Můžu požádat o obvaz? Jen tak... volně, kolem. Nechci to vidět," poprosím ženu, která na mě používá Intuitivní dotek a zapisuje si veškeré údaje do složky.
"Díky," kývnu pak, když je nevzhledný kus zápěstí proteď ovázán a zafixován.

Pak vzhůru... na prohlídku. Nemám otázky, zatím. Vstřebávám... tréninkové plochy, pokoje, různé společenské místnosti, bazén, zahrady, stáje... všechno tu je. A nějak funguje.
Cedulka na dveřích pokoje prozrazuje, že budu sdílet pokoj s nějakým Santiagem.
Ok.

Vyberu si ve skladě, kde si nás vezme na starost opět náš mluvka zachránce, roztržitá zrzka a černooká modrovláska.
Zachránce... James, tedy, mě pak zaskočí. Na moment na něj civím, jako by mluvil ugrofinsky.
"Oblíbená písnička?" ujistím se, že jsem nepřeslechl. Venku se lidi navzájem vězní a žerou, a tady je zájem o písničku? Ok... to jsem nečekal.
"Erm... Crazy? Gnarls Barkley," vypravím ze sebe to jediné, co mě napadne.

Zbytek dne strávím zabydlováním se, zkulturňováním se - teplá voda je ten nejlepší vynález na světě. Sám se pak pustím do podrobnějšího zkoumání pevnosti, zejména zahrady mě táhnou. Je v nich něco... zvláštně konejšivého.
I když... tu chybí víc života. Motýli. Včely. Drobná zvěř. Je to tady jako úpravná botanická zahrada... ale bohatá jen flórou, nikoliv faunou.

Večeře je bohatá... sednu si stranou ostatních, a poslouchám jen, co říkají ti, co mluví nahlas ke všem. Bělovlasý chválí mise a vítá nové. James vyhlašuje oslavu. Zavrtím hlavou, a radši si hledím plného talíře.
 
Nikolai - 16. listopadu 2021 19:39
10fe3fc15b86929080bc8fcf1a9b3d906812.jpg

U jídla

Holtgast, jídelna


Ustaraně sleduji, kterak Lilian odchází. Na sobě sice věci moc znát nenechává, ale co z něj vnímám, se mi nechce líbit.
Jsem rád, že jsi v pořádku.
Pohlédnu na Dana se stínem úsměvu, ale upřímně rád, že ho vidím celého. "Da, vicémenje. Táky rád vídjim, že ty v jédnym kúse. Što u vás stálo?"

Erden vítá nováčky, chválí lidi z misí, a pak... Žít. Protože my stále můžeme. To je... osobnější připomínka, než by se mi z neadresného projevu chtělo líbit.
Bělovlásek pak odchází za Lilianem, a ze mě trocha napětí opadá. Nebude... někde s těmihle pocity sám.

Co se pocitů týče... směsice únavy, viny, strachu, nejistoty a opět únavy kolem je jako těžká, dusivá deka. Dnešek... potrvá, než všichni rozdýchají.
Aarona to dokonce vybudilo k zapřísahání Orena, kdože mu může pomoct s tréninkem.

"Ágnieszka znáje kak záchazeť s vzdúchem. I ja můžu se pókusiť tébje pómoct, télekinézje nět vzdúch, i něčevo z tógo je pódobne," pousměju se na Aarona klidně, zatímco se Oren rozhlížel a přemýšlel o odpovědi.
"I ja rad, že ty v póřadku."
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.3754620552063 sekund

na začátek stránky