Fargo -> Pevnost

Návrat posledního Mikmaqa

~~Pevnost Holgast ~ jídelna~~

Je špatný nápad pouštět Aarona z kuchyně. To mi znělo hlavou, ale taky je pravda, že mě ani do kuchyně nepustili. Měl bych zalézt někam do díry a už z ní nevylézt, to bych měl udělat, ale jsem špinavej a mám hlad, takže začnu pořádnou sprchou, pak večeří a pak až budu hledat díru.
…
Kde mám pokoj? Tohle byl můj pokoj a teď to není můj pokoj! Sralo by mě to víc, kdybych měl nějaký věci, ale všechno, co mám, je erární, takže jsem se vydal po jmenovkách a prostě doufal, že svý jméno nenajdu na dveřích do chlíva. Ostatně by mi to bylo jedno, hospodářský zvířata nemluvěj. Alespoň doufám, poslední dobou už jsem viděl dost, abych měl pochybnosti.

Na dveřích jsem konečně našel své jméno a něco franczousky znějícího. A, oui, oui, dejte ke Kanaďanovi Francouze, jistá logika tam je, ale newsflash, Já jsem z Ostrova Prince Edwarda. Tam se mluví anglicky.
Ve sprše mě napadlo, že jsem vlastně strašně neschopnej. A že hovno vím. Asi nejspíš mám nějaký schopnosti a nějak to souvisí se vzduchem, ale co jsem předvádě, nebo se spíš pokoušel předvádět na misi, to bylo čistě… intuitivní?
A vypustit tu ohnivou věc, co nás všechny málem zamordovala, byla součást té intuice?
All the voices in my head… DRŽ HUBU!
Nesnáším to, ten pocit, že jsem mohl udělat víc, že jsem… Pustil jsem na sebe vodu tak horkou, až jsem celej zrudnul. Pak jsem přidal na teplotě a ještě víc, až se mi z nahromaděné páry roztočila hlava.

Netuším, jak jsem se dostal ze sprchy do postele, ani jak dlouho jsem spal, ale vzbudil jsem se večer ze snů o tom, jak… Nechci na to myslet a nebudu.
Get up, dress up, show up and never give up.
Potřebuju pomoc. Potřebuju pomoc od někoho, kdo ví víc než já a kdo mi pomůže se orientovat v tom, co dovedu.

Jako mátoha jsem se oblíkknul, myšlenkama úplně někde jinde, nejspíš jsem na červené kárované košili vynechal knoflík, ale bylo mi to jedno. Černý kapsáče a můžeme vyrazit. Bez bot mi je stejnak líp. Dorazil jsem před jídelnu a dal jeden hluboký nádech, než jsem vešel.

Vnímal jsem, jak na mě kdosi promluvil, ale nebyl jsem schopný odpovědět. Mátožil jsem k podnosům s jídlem a pak se jako zombie došoupal ke stolu a apaticky žvýkal.

A pak… jsem se zvedl. Spolkl poslední sousto a uklidil po sobě nádobí, kam patří. Můj krok nabyl na ráznosti, srovnal jsem ramena a zhluboka se nadechl, když jsem došel k Orenovi.
“Nejsem neschopnej,” vyhrkl jsem na něj, jakoby snad veškerý můj vnitřní monolog probíhal veřejně. “Podle všeho mám nějaký schopnosti. Sílu… A taky něco s větrem. Vím naprostý hovno a s takovou nepatřím na podobný akce. Potřebuju se to naučit ovládat. Neznám místní poměry, nevím, koho se ptát, tak mi alespoň píchni prstem na někoho, kdo by mi mohl pomoct. Prosím.” vychrlil jsem jedním dechem.

Nečekané shledání

Holtgast, z ošetřovny až do jídelny

Bolehlav

Holtgast, z ošetřovny až do jídelny

Tak nějak tak či onak

Holtgast, z ošetřovny až do jídelny

Stud

Holtgast, z ošetřovny až do jídelny

Hektické odpoledne

Holtgast, všude možně, až do jídelny

Návrat domů

Sibiř -> pevnost

Inconnu

Holtgast, z ošetřovny až do jídelny

...

Island -> Holtgast
Lenore, Kristoff
Yev, Val, Lea
Lakshmi, Rúna
...

Štěstí v neštěstí. Přežil jsem z toho, jak moc mě chtěli dvě bytosti zabít. Zvláštní.
Vidím nad sebou rostoucí trnitou ochranu, ale… ta se mi moc nehodí. Vůbec se mi nehodí. Musím začít něco dělat.
Vyškrábu se na nohy a přestože si má mysl příjde těžká jako pytel kamení, gestem nechám puknout stíny okolo sebe hmotnými hady z černoty, kteří začnou trhat rostlinou kopuly (8+2-2).
Vidím teď o poznání lépe.
Vidím Yevu. Hýbe se. Žije.
Žijí i… zajíknu se a neodvažuju se zjišťovat. Kladná odpověď by mě nejspíš učinila neschopným stejně jako ta záporná, každá na jiné části spektra. Je třeba prvně vyřešit hrozbu.
Na mysl draka se mi příliš napojit nepodaří (7-2). Při tom, s jakou brutalitou a surovostí se do sebe s Lokim pustili se bojím, aby nedošlo k opravdu vážnému zranění. Na léčení už teď v rovnicích spoléhat nemůžu, je to přidaná hodnota která bude fajn, ale strategii na ní stavět nemohu. Musím minimalizovat nebezpeční na nejvyšší míru, společně s tím, že Rúna a Lenore nevypadají bojeschopně.
“Vzdej se, tohle vyhrát nemůžeš!” křiknu na draka a pak se podívám na Valerii, unášena bojem konečně vypadá jako někdo na koho může být člověk pyšný.
“Zajměte ho.”

Já sám mám práci jinou.
“Lenore, za mnou–” potřebuju tě, teď není čas na to trucovat.
Do vlastní dračí podoby se mi podaří proměnit až napodruhé (2-2, 9-2), zatímco při prvním pokusu mi tělo nezkroutí nic jiného, než bolest. Schopnosti mě v tomto stavu už tolik neposlouchají, nejspíš se mi snaží říct, že tělo přetvářím na hranici snesitelnosti.
Pohled na oheň mě vůbec nenechává klidným a objeví-li se v mé blízkosti nějaký plamen, poděšeně cukám.

Nicméně, jakmile jsem v podobě, vznesu se a pokusím se ranami bičovitého ocasu a snad i přesně mířeným dechem nalákat Lokiho na svou osobu (3-2), dech vůbec úspěšný není ale to snad nevadí, alespoň od něj bude moct vyhnat ostatní, kteří se snad vyvarují poškození tkání.
Nebo také ne.
Chytit Lokiho pozornost se mi podaří až po nějaké chvíli práce a drak se vzdává. Na jeho otázku jen kývnu, než se rozletím s vlkem a sovou (snad) v zádech k zamýšlené destinaci.

Loki táhle zavyje a rozběhne se k samotě, ze které vystoupí muž.
Notak….
Blíží se velmi rychle, ten chlap skončí na kousky.
Chyť se, Loki.

Těsně se zastaví… a promění.
Tohle není vůbec způsob, kterým jsem chtěl jeho rodiče poznat… ale tak, svého otce jsem mu představil v katakombách a znali se asi tak deset minut, než ho zaživa sežrali nemrtví.
Přistanu a pokusím se změnit zpátky (6-2, 4-2), ale opět to nejde, bezděky se ošiju bolestí, když to zkouším stále dokola (7-2)... a dokola (2-2), ale pro nezaspamování hodů prostě řekněme, že jsem jednou prostě to ne zcela nahovno číslo hodit musel.

Jsem to zase já. Bledý. Tím myslím, bledší než obvykle.
Loki v Stefanově náruči, přesně jak jsem myslel.
Když je člověk, bolí to víc… a nějaká část ve mě si v naivní a značně amorální pohádce přeje, aby se Loki nikdy neprobral a já nemohl snést plody toho, co do něj… nás zasel Loutkář… a já sám.
On vždycky věděl co říct, aby se tím trefil a mám takový pocit, že až tak učiní (a to není jestli) bude to má smrt.

Alkohol… příjmu. Hlavou se mi honí hodně alternativ.
Nechat Lokiho tady?
Vymazal mu vzpomínky?
Zabít Stefana, ať ta nenávist dává smysl?
Vzít Stefana sebou?
Jen malé příklady všech nekonečných alternativ, z nichž každá se řetězí volnými asociacemi an odhadované reakce všech započítání-hodných elementů. Práce, kterou mé vědomí odvádí automaticky a bojím se, že to už nedokážu zastavit, ani kdybych chtěl.

Vzít Stefana sebou se zdá jako nejschůdnější alternativa... ale ten nechce.
Vlastně ani nevím, kolik a co mu říct, nevypadá překvapený, což ve mně vzbuzuje jisté sympatie.
Myslím, že ho nezabiju.
Krom jména mu o sobě neřeknu nic, ale mám pocit, že jen slepý, hluchý a imbecilní by nepoznal, že k jeho synovi chovám city.
Nabídka na to být s ním a ve větším bezpečí padla. Zná rizika. Je tady na ráně a kdokoliv ho zde může zabít, ať už hnaný šílenstvím, hladem, nebo absolutní relevancí k hodnotě lidského života. Zná… rizika.
Jeho rozhodnutí nechápu, ale… možná pochopím. Je psychicky unavený jako já?
Už jen kvůli tomu, že je Lokiho otec musím jeho hloupé rozhodnutí respektovat – lidé mají plné právo si posrat život libovolným způsobem, jak jsem toho sám zářným příkladem.

Vrátíme se k ostatním, Lokiho nesu sebou v drápech a něžně ho položím na trávu při přistání.
Pokud černoch není spoutaný, spoutám ho sám (2+2-2).
Nebo také ne. Jsem si pevně jistý, že se o něj někdo postaral, ale jestli ne, požádám třeba Valerii ať tak učiní.

V průběhu tohoto stavu se pokusím Yevy vyptat na její zdraví a na intuitivní diagnózu.
Naštěstí… je vpořádku. Ne, není v pořádku. JSOU v pořádku.
Obejmu ji… a dovolím Rúně hledání po své rodině, ačkoliv cítím, že všichni by už rádi pryč – má na to půl hodiny a sám se pokusím jí vypomoci telepatií s hledáním kohokoliv, či čehokoliv živého (2-2), ale je to zbytečné.
Půlhodina pro celé město. Je to víc než bych rád a míň, než by ráda ona, ale zdvořilostní kompromis neuspokujující ani jednu stranu mi přijde jako dobrý způsob kterak jí za její výkon v boji odměnit. Doba cesty je zrovna tak… nepříjemná.
“To stačí, Rún,” odvětím nakonec unaveně, když jí něžně postrčím k nám a odnesu nás pryč.

Obligátní blitíčko.
Stará dobrá ruina na svém místě, žádný útok nemrtvých ani katastrofa.
Svému nováčkovi připomenu dekontaminaci a všem se zraněními, jež si neošetří sami, doporučím navštívit Ošetřovnu, kam Yevu s našim zajatcem doprovodím.
Lokiho mi bude nést vyvolaný Chumel (1-2+2)...
Dobře, tak nebude.
“Kristoffe, byl by jsi tak hodný?”

Dragostan je… živý.
To je… dobře.
Nik je… asi skoro mrtvý, nicméně stabilizovaný.
Dobře….
Daniel… ne moc zraněný.
Callum? Celý.
Dobře. Předám mu zajatce.
Zapomněl jsem na někoho?
Erden… Erden nejspíš velí.

Léčitelé létají sem a tak, jako kdyby používali injekce s adrenalinem k jiným účelům, než k resuscitaci.
Yevě připomenu, že je sama stále raněná, nejen lékař… a nechám se praštit.
Lokiho zanechám v její péči a svým lidem sdělím, že možné komentáře k misi mi mají doručit do 18:00, než budu odevzdávat hlášení. Mám pocit, že mi úřední dokument pomůže se odosobnit.
Všimnu si mnoha nových tváří, nemám ale kapacitu je teď řešit.
Marisol zaúkoluju aby vyvenčila Eyr a Sammyho, u kterých nechci aby jim o Lokim cokoliv byť i říkala – nechci Eyr stresovat.
Vím, že mě možná neposlechne, a tím vším co dělám a jak se nyní chovám můžu docela tlačit na její impulzivní mysl, která už teď má rozdělené role pevně.
Nemůžu s tím dělat nic.
Snad jen zalézt na pokoj, po dekontaminaci se znovu ostrchovat… a pak ještě jednou… a jednou, a opět… a začít brečet.

V pokoji, kde se pro jistotu zamknu, si vyvolám naprostou a úplnou tmu (8-2+2), schoulím se do klubíčka na pohovku… a pokusím se usnout. Jen poslední zbytky hrdosti mi zabrání neutéct za Erdenem ve skoro instinktivní potřebě z té můry utéct... a přemýšlím… jestli kdy na nějakou misi vůbec chci chodit, potažmo nějaké velet.
Ne, myslím, že ne.

Usnout se mi… nepodaří. Ale stejně je tma oblažující a já se po několika hodinách cítím, jako že jsem zase schopný něco dělat.
Sepíšu pokud možno odosobněný zápis všeho, co se stalo a doručím ho asi půl hodinu před večeří.
Všimnu si jmen Auguste v seznamu lidí? Zmíní se Erden?
Zamrkám.
To se mi… snad jen zdá.
Jen tak tak odolám chuti třísknout hlavou o zeď a ukončit své pozemské trápení. Další rozrůstání rodiny je očividně přesně to, co jsem potřeboval. Další lidé na zahrnutí do rovnic, další lidé, ke kterým je třeba se hlásit, na které je třeba brát ohled, vnímat je, bránit, chránit, dělat to tak aby to neznělo jako kontrola….
Ne, to už je hodně.
Zbylých patnáct minut rozdýchávám šok a pocucávám z drobného snackového sáčku, který jsem si připravil, 0 negativní.
Jak adekvátní.

Fakt toho, že se blíží mé dvacáté první narozeniny ve mě zanechává leda tak chuť skákat z mostu… kéž bychom tady měli nějaký.
Tak dlouho jsem si myslel, že nesmrtelnost musí být skvělá, ale myslím, že teď už Alastherovi rozumím. Přemýšlím nad Heigenem a nad tím, že si ve svých dvaceti připadám na šedesát… a docházím k názoru že není o co stát.

Mia mě osloví cestou na večeři. Oh, ano, každý chce kontrolu nad svým životem – myslíte si, že vám to schopnosti splní? Ani náhodou.
“Zítra, Mio, prosím.” vybídnu jí a zním jak Erden. Až mě to vyděsí. Ne odmítavě, odosobněně, ale přece s suchou, skoro anglickou grácií, která by se dala snadno zaměnit za laskavost. Dokonce jsem řekl 'prosím'... co to se mnou je? Jsem nemocný?

Přemýšlím, co udělat se sourozenci. Ten kluk je starý asi jako já. Díkva se ho drží, jako šílená – děti despotického ráje, jako kdysi já. Je to šok, rozumím tomu.
'Zdravím, jsem Lilian, váš bratr z jiné reality… jak je?'
Kdyby tu nebylo jídlo, asi bych se otočil a utekl.
Od Rúny cítím podobné tendence, obě jsou hloupé.
Oba jsme pitomci, jako bychom snad mohli svým démonům kdy utéct, je to jako utíkat před ohněm s hořícím kabátem, zatímco ho máme na ramenou.

Zasednu ke stolu. Množství jídla asi odpovídá množství lidí.
Oren a holky se museli asi snažit. Především ti po misi. To zaslouží uznání.
Tolik nových tváří, znovu si připadám starý. Pohled mi nějak samovolně zase padá na mladíka. Máme… stejné kruhy pod očima.
Hm, myslím, že mé jsou větší.
Není to nadaný.
Tak to je… smutné.
Zajímá mě, nad čím přemýšlí (4), ale mentální schopnosti mi vypovídají službu. Zdá se, že se budu muset prostě ptát jako normální smrtelník.
Se socializací ale raději počkám na slavnostní zahájení.
Jupí.

Lepší?
Co to vlastně vůbec je, lepší? Lepší oproti čemu? V čem?
Když je blízko ona a Erden, je to lepší. Když se mi podaří na chvíli zapomenout na všechny složité výpočty kterými se mé podvědomí snaží vyjádřit nesmírnou touhu kontrolovat okolí abych byl v co možná největší bezpečí, konstantně selhávající… je to lepší. Ale kolem a kolem?
“Ne.” odvětím tiše a prohrábnu si vlasy. Myslím, že mi začínají padat.
Žeby pleška ve třiceti? Bein!

Všiml jsem si jejího pohledu k Rúně a ačkoliv se myšlenkové pochody pokouším eliminovat, aby mi nevysávaly víc energie než mám, jeden postřeh stejně přijde.
“Mohla by jsi jí navrhnout nazírání… Oren, Agnieszka… a to je….” zůstanu civět na Annu.
Tohle je absurdní!
Jak… jak si člověk má vážit reality když mrtví ožívají? Co z toho, kdyby Loki zemřel? Zemřel Erden? Yev? Kdybych já zemřel?
Přijdeme si odjinud!
Pokusím se rozdýchat menší infarkt.
“Excusez moi,” omluvím svou (ne)přítomnost… a odrázuju si to na toalety, kde se blíže seznámím s mísou prostřednictvím prázdného žaludku.
Z dvaceti na nulu, do deseti, a pak zase na nulu.
Opřu se hlavou o stěnu, odplivnu si a utřu si ústa toaletním papírem... a pokud by to šlo, budu se snažit svou přítomnost na večeři vymazat z povědomí kolektivní mysli Triskelionu.
Zrovna teď se mi z pomyšlení na všechny ty lidi, jejich blízkost, a jídlo… dělá zle.
Dost na to, aby se vyšší část trávicí soustavy snažila už potřetí dnes vydat něco, co nemá.
Tohle nezvládám.
Jsem schopný vystopovat genom konkrétních schopností v šroubovici DNA, najít zdrojový kód nadpřirozených schopností, jsem schopný ho pomocí terapie přiřknout kde komu, jsem schopný vypracovávat studie, zjišťovat informace, bádat, analyzovat… ale nejsem schopný vycházet s lidmi, na kterých mi záleží.
Nejsem. Nedokážu správnou měrou pouštět, držet, smiřovat se… neumím to.
Myšlenky mě vrací do vzpomínek zpátky, na první flašku, na první seznamování, kdy jsem si říkal 'ano, vazby mi pomůžou udělat to, co jsem v Řádu jeřába už jednou udělal, vyšplhám se nahoru a budu mít lidi pod kontrolou'... byl by to dokonalý plán, kdyby mi na nich nezačalo záležet.
Doufám, že Erden začne i beze mě.