Příspěvků: 2544

Hraje se Denně Vypravěč Naervon je offlineNaervon

Ukončená jeskyně!

Družina

družina zatím neexistuje

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

James Huntington - 14. listopadu 2021 12:55

Chaos

Emil, Mia, Félix, Aaron, Alex, Abayomi, Aurora, Bunmi, Isaac, Skyla, Mikkel, Lyla, Santiago, Valak, Anna

Co to kurva...
Zbavit se vlků byla vlastně i zábava, taková lehká rozcvička, jakmile se ale dostaneme do místa hlavního dění, nestačím valit oči. Tady je to...chaos. Naprostý, nepochopitelný chaos. Hluk, krev, oheň, spousta známých i neznámých, kteří na sebe náhodně útočí, spousta raněných. Kdo je přítel a kdo nepřítel? Jsou ti neznámí náš cíl záchrany nebo je to zdejší ochranka, která nás má zničit?
Z prvního pohledu upřímně netuším a to už Emil volá, že teď jsem velitelem já. No...super.
"A řekne mi kurva někdo, co se tu děje...." Nakonec to zařvu víc nahlas a s větší panikou než bych přál. Od malého hořícího impa mi totiž začíná hořet veškeré oblečení a to se mi dost a dost nelíbí!

Snažím se najít nejbližší vodu v okolí, ta na mě ale sama rázem přistává. Někdo byl pohotovější než já a daří se mu mi pomoci. Takže tohle bude přítel... A ti ostatní?

Lyla se hnedka odvážně vrhla do záchrany různých tvorů z hořící místnosti, zatímco ostatní se snaží...asi přežít? Já fakt nevím! Emil dává nějaké další rozkazy a vzhledem k tomu, jak na to oslovení reagují mám dojem, že za vyhovění nemůže jen Emilovo přirozené charisma. Ehm... Dobře, nemůžu tady ale jen tak stát a nic nedělat! Jsem sakra velitel a musím se tak chovat!

Z vrchu kape ohnivý déšt, imp si s náma hraje dost pekelnou hru a většina zdejších se ho snaží sundat. Anna se ho dokonce snaží uvěznit - počkat, Anna? Nechápavě zamžourám jejím směrem, sám se ale divím, že mě to ještě překvapuje. Lidi umírají a lidi se vrací. Normálka.

Velitel, Jamesi, velitel. Jasný. Tak do toho. Nejradši bych zavelel ústup, protože zdejší atmosféra je přímo žhnoucí, třeba se ale uvězněním impa všechno vyřeší a my se tak budeme moc porozhlédnout kolem a zjistit, o co tu vlastně šlo. Dávám tomu tedy ještě malou, drobnou šanci a rozhodnu se řešit spíše ty drobnější problémy než ty komplexní a složité.
Třeba Mikkela, který se stále potýká s plameny. Vysoký, hezký kluk se snažil hasit nás všechny, ne všude se to ale setkalo s úspěchem.

Vodu si povolám z jedné z cel a chrstnu jí na Mikkela (9) ve druhém pokusu o záchranu jeho zadku Že se tak snažím. Ale co, asi i on si zaslouží drobnou šanci.

Dál se snažím sesbírat i další zbytky vody z jednotlivých cel a spojit ji dohromady v jeden ucelený celek (8), v celek který mě poslouchá a tvaruje se dle mého přání. Je to snad poprvé, co se snažím o tak velkou manipulaci s elementem, který mi ještě tolik neříká pane, v prvních chvílích to snad ale funguje. Voda se spojila. Mým cílem je jí rovnoměrně rozprostřít těsně pod strop, odkud kapou jednotlivé ohnivé kapky, udělat něco jako ochranný štít, který zbrzdí žár. Marně... Vodní masu se mi nedaří dostat tam kam chci (2), dokonce ani dostat jí do tvaru, který bych potřeboval (5). Je prostě moc divoká, neposlouchá, sotva jí udržím - a tak, věda že mi už nezbývá moc času jí mrsknu do hořící pracovny ve snaze jí alespoň uhasit (10). Možná je to marné, možná odtud fakt budeme muset každou chvílí zdrhnout, ale - ale za prvé právě z tohohle místa bere imp všechnu energii, za druhé je tam Aaron, kterého bychom neměli nechat uhořet a za třetí - co kdyby tam ještě byly nějaké věci, které půjde zachránit? Vidíte, snažím se myslet jako velitel!
Jen jsem ještě nedal žádný rozkaz.

"Na můj pokyn buďte připraveni utéct ven! Všichni, kdo se odsud chtějí dostat!" To jen kdyby se to zase nějak zvrhlo. Lepší být připraven, že jo.

(76%)

Anna Wróblewska - 13. listopadu 2021 22:20

Mizérie

Red River Zoo
Emil, Mia, Félix, Aaron, Alex, Abayomi, Aurora, Bunmi, Isaac, Skyla, James, Mikkel, Lyla, Santiago, Valak

Nenávist.
To je to, co mě celou dobu drželo naživu. Vždycky jsem se přizpůsobila, když to muselo být. Ale nezapomínala jsem.
Nikdy.

Když Heigen přitáhl do pevnosti, pozabíjel většinu, vyhrál... nezazlívala jsem to jemu. Byl to Starý s nesmírnou mocí, a pokřivenou myslí. Vnímala jsem jako daleko horší tu skupinku zrůd, která jej poštvala proti nám, jako živelnou pohromu, jako neřízenou přírodní katastrofu, ušpinit si kostlivé spáry za ně. Ve jménu lásky a vyřizování starých účtů jsem přišla o vše, co pro mne bylo po dlouhé době domovem.
O všechny, které jsem si oblíbila.
O všechno, kvůli čemu jsem se znova naučila co je mít ráda.

'Láskyplná' integrace zběhlých oveček... i násilný konvert těch několika Triskelionských ještě naživu, těch, kterým záleželo víc na přežití než ideálech, těch stejných jako já.
A pro co?
Ta zrůda ze všech nejvyšší rozpoutala i v Bratrstvu krveprolití, proti kterému se snad i Kristallnacht mohla schovat. Bestie rvala sama sebe vedví, ze smrti se rodily nové řády, a já bych se smála, kdybych neměla zrovna napilno utíkat.

Byla jsem volná... pro teď. Cesta nebyla lehká. Byla jsem příliš slabá a zraněná, očarované obvazy pomáhaly jen trochu. Spektrální forma byla příliš nápadná, hadí pomalá, a já coby já jsem mohla jen bezradně šátrat cizím prostředím, kde mi ani tepelné rozdíly příliš nepomohly se orientovat, či se... telekineticky přesouvat se vzduchem a doufat, že do něčeho nenarazím... střídala jsem vše. Že něco není úplně tak, jak by mělo... jsem si uvědomila při ukrytí v kanále před průzkumnou hlídkou... Bratrstva, Řádu, kdovíčeho. Byli tam, vnímala jsem jejich siluety, tiše jsem couvala dál a dál... a najednou se mi zatočila hlava. A hlídka zmizela.
Místo nich se objevil chlupáč.
Zdá se, že budu žít další den... můj nový společník byl sice mlčenlivý, ale do jisté míry mi nahrazoval oči. Dařilo se mu lovit, občas se laskavě podělil.
Možná to mohlo klapat. Tenhle divný styl žití, neustále na útěku hluboko uprostřed neznáma.
Jenže pak přišel další klacek přihozený do cesty.

A kostka, ve které jsem skončila jako ten prokletý had, do kterého jsem se na poslední chvíli proměnila ve snaze o kamufláž. Tři týdny dalšího vězení. Tři týdny, ve které se nikdo příliš nestaral o moje rány, nebo jestli je moje hadí schránka schopná pozřít to či ono 'jídlo'. Zejména poslední dny jsem vnímala všechna ta zanícená místa pod šupinami, horkost, slabost.
Daleko víc, než povyk kolem, upřímně - zvykla jsem si jej vytěsňovat, škorpení nějakého Isaaca a nějaké Rory, řev Divokých... dnes to ale bylo tak intenzivní, že jsem se stáhla do klubka v rohu, bolavé tělo napjaté.
Svoboda?
Doopravdy?
Vyrazím ven, ale maximálně sklouznu na podlahu. Suchý žár kolem se do mě opře naplno, praskot plamenů napovídá... ale to už mě zvedají něčí ruce. Kdo je kolem? Co se děje? Ruce mě odkládají, a pak... strnu, a zvednu hlavu směrem, kde zaslechnu známý hlas. Známé hlasy. Rozechvěju se. To... není možné.
Lyla?
James?

Se zasyčením se stáhnu do pevného klubka, když na mě dopadne cosi drobného a horkého. A zase. Au! Rozlíceně ochutnám vzduch, nenapoví mi však, co se děje teď.
Pokusím se změnit (1). Tělo hoří, bolí, únava mě tiskne k zemi... ani druhý pokus není nic moc (3).
Potřebuju se změnit.
Potřebuju aspoň trochu vidět.
A na moment se aspoň zbavím tělesné bolesti.
Prosím (9).

Z hadí podoby do své - však spektrální, rozhlédnu se kolem. Většina útočí na drobnou siluetu krytou jasným horkým štítem.
Lyla? volá po někom, kdo ho zkusí zavřít, když už to napadlo nějakého kluka s přízvukem... rozhlédnu se bezradně kolem. Stejný box jako ten, ve kterém jsem byla zavřená taky... mohl by být teplejší než okolí, žárem ohně?
Mohu jej vidět? (7)
Vidím! Uchopím kostku telekineticky, a pokusím se ji přesunout a nasměrovat tak, aby se do ní vešlo stvoření i s bublinou (9+2).

(80%)

Agnieszka Wróblewska - 13. listopadu 2021 22:14

Pomoc

Holtgast, sál 2, ošetřovna

"Ah," kývnu jen klidně na vysvětlení, cože se vlastně stalo. Nepřekvapuje mě to. "Erden vyslal Jamese, Lylu a Mikkela týmu na pomoc. Snad se vrátí všichni, ostatní i ti prve zajatí, a v trochu lepší kondici než vy tři," pousměju se unaveně.

Teddymu se možná bude hodit ruka navíc.
"Nejspíš ano," přisvědčím pak vážně. "Léčení bere sílu oběma stranám. Bojím se, že Nikolai je moc slabý a zraněný..." hlesnu tiše, když se pokouším ještě nějakou energii nasměrovat k Jonasovým zraněním, ale svedu to až na třetí pokus (2+3, 1+3, 7+3).

"Nikolaiovo rameno je tak v pořádku, jak to šlo," ozve se na to Thadeus vážně. "Daleko větším problémem jsou chybějící tkáně. Richarde, mohl bys...? Očekávám, že Jonas bude potřebovat vypomoci také," dodá popelovlásek vážně, než obejde stůl, na kterém Nikolai leží, a skloní se nad jeho spánkem.

"Bude," přisvědčím šedě. Něco prostě v silách Léčivého dotyku není.
Povzdychnu si.
"Mám dát vědět Orenovi, že jsi - jste tady? Nebo ho nemám... plašit?" zeptám se Richarda vážně.

Bunmi Vanderhaegen - 13. listopadu 2021 16:47

Ten jediný

Red River ZOO, Fargo, USA – 1.listopad

Isaac, Aurora, Abayomi, Kim, Skyla, Emil, Lyla, James, Mikkel, Felix, Valak, Anna, Aaron, Santiago, Mia, Alexandra

Svět kolem jakoby pro mě neexistoval. Momentálně mě zajímá jen můj milovaný a jeho přání jsou mi rozkazem. Chtěla bych ho obejmout, políbit, nepustit. Ale mám svoje úkoly a nezklamu ho, dodržím je.

Když jsem do puntíku splnila, co přesně chtěl, opět upoutal můj pohled. Musela jsem na něj hledět a nemohla si pomoci. Najednou jsem měla pocit, že letím. Prvotně jsem si myslela, že to láska mě nadnáší, ale tvrdý dopad na žraločí tlamu mě probral. Rychle jsem se vyhoupla na nohy a nehleděla na to, co je se stvořením. (7)

Moje oči vyhledali mého milovaného. Ve tváři se mi nahromadil vztek, když jsem zjistila, že byl odhozen také. Vztek ve mně ještě zesílil, když jeho oblečení začalo hořet, i když byl záhy uhašen. Očima jsem hledala příčinu tohohle podlého útoku a pohled mi zastavil na malé bestii. Jsem si jistá, že na něj nebude fungovat sugesce, ale co s ním? Musím ho zastavit.

Posbírám v okolí všechny kamínky, písek i části betonu, které po stvoření hodím. (8 země +2) Když to nebude stačit, budu brát i kusy zdí, ale musím ho dostat dolů, aby mému vyvolenému nehrozilo nadále nebezpečí. (10 země +2)

(71%)

Richard Neumann - 13. listopadu 2021 01:12

Počíčové au au au

Konečně doma
Ošetřovna
Dr. House v sukni, malý chůdě
Hrabě Ježíš z Transylvánie a rozjebanej kamarád

Jonas se brzy dostane taky na řadu,
Zamžourám na ní docela nespokojeně, ale nechám to být.
“Jasněže... zachránil, je to... moje práce,” odtuším prostě a najednou to znělo jako to nejvíc přirozený v životě… co se teda vztahuje k práci. Noha, pche! Co je noha proti břichu a hrudníku? Noc o to, holt budu kulhat a nějaká ta krvička mě nezabije ne? Cucnu elixíru od Yevky, udělál očka na Blaga a budu zase jako rybička. Se střevy ve stavu kdy se daj použít jako šála je to horší.
“Aaale, Agnez, na mě si... nějaká krev nepříjde,” mávnu nad tím rukou, ale ona položí pakcy na mě a… pak už mi vůbec není hej hou. Dokonce ani hou. Je to zase prostě na píču.
Už… jsem z toho vážně děsně unavenej, ale jako by mi furt něco nedovolovalo upadnout do bezvědomí a odpustit si to.
Vím co.
Teddy se shýbá nad Nikem a i ten mega naboostovanej prastarej svražčuje obočí. Něco se ve mě hne. To je ono. Asi by mě zabilo, kdybych zaspal a jemu se něco stalo… ne že bych teď mohl extra pomáhat, ale… nedá mi to.
Teda, nejen jemu něco stalo… i Jonasovi.
Vlastní ztýrané, unavené kňourání se mi začíná čím dál víc hnusit. Ta kombinéza je úplně na sračky, jsem jí zničil. Tolik blbých chyb. A teď je to všechno léčení na Mii a na tom klukovi. Kluk je novej a Mia je… Mia nevím, jestli bude léčit, když místo toho bude moct být creepy a rozdávat rána.
“Heh… hrdinství….” ušklíbnu se hořce a natáhnu se pro vodičku. Jaképak hrdinství? O tom už svět není, o takové iluze jsem přišel už v Mongolsku. Sračky, krev a bolest, nic víc v tom není… jenom chuť udělat z života co nejmenší sračku pro sebe a ty, na kterých ti záleží. A i když by jsi se s plánováním přetrhneš, prostě to jen… nemusí vyjít.
Já vůl jsem tam měl hodit ten flashbank. Já vůl jsem neměl jít první. Já vůl si měl víc všímat okolí…. Měl jsem Felixovi zakázat to dělo, nebo mu alespoň k tomu něco říct! Tohle má být osvobozující mise a my si vzali výbavu jak proti tanku! A když už jsem v tom, sobě jsem měl nafackovat za ty granáty. Být ta zrzka telekinetik, vytáhne mi na vestě pojistku a v momentě jsme všichni v píči – je z nás mastnej flek.
Divocí mají tuhej kořínek, ale nechceme je zabít přece... a ani zabít sebe
Snad se jim to povede a najednou se… stydím že jsem tady a nepomáhám tam venku.
A do toho všeho… hledání Miných koulí….

Z myšlenek mě probere až dotek Jonase. Hned se posadím se zaúpěním a dám mu svůj prst do pěstičky.
Jeho naříkání mi trhá srdce.
“Zatni zuby maličkej... bude dobře… přežiješ.” pokouším se být oporou a… fakt to tak myslím. Když už jsme se dostali sem, lepší to být nemůže.

Friendly fire... tohle bylo dílo někoho z našich? Jak k tomu došlo?
To jak je Ágnez klidná, mezi tím co umývá něčí krev, nebo jí někdo skučí pod rukama je docela děsivý. Dám jí to znát lehce znát pohledem ale i tak se pokusím co nejlíp odpovědět.
“Tyjo, já... si nejsem jistej. Léčil jsem Jonase... potrhali ho vlci a sám jsem byl zraněný. Najednou začal Felixův... kvér pálit, předtím mě s ním zachránil od zdivočelého... v nějaké nemrtvé mystické podobě. Asi se o něj ti dva přetahovali, bůh ví proč, ale dost z nás to odneslo. Kluk co pomáhal s mým lečením, kterého jsme tam našli… sebralo mu to ruku, ale s náma… s náma se nepřenesl.” ztlumím hlas. Voda mi pomohla mít souvislejší projev, ale furt všechno bolí, potřebuju přestávku a navíc mě to zase tak trochu raní.
Kde je mu asi konec?
Žije? Měl jsem ho asi stáhnout sebou… byl tak blízko.

Pokusím se postavit na vlastní nohy, ale… zradí mě a tak tak se opřu o lůžko abych se nesesunul k zemi, nežně se při tom snažím dostat prst z plyšáčkova sevření.
“Nemůžu tu jenom sedět… musím… musím pomoct alespoň Nikovi. Teddymu se možná bude hodit ruka navíc.”
A pokud bůh dá, tak zkusím pomoct. Když už ne Nikovi, jestli by mě Teddy poslal do píče, tak zkusím alespoň pomoct s Jonase (pokud pomáhám jemu, vrátím ruku k jeho držení), ale jsem platnej při prvním pokusu jako kámen v botě (1-1).
Podaří se to až po té, co zavřu oči, uklidním dech a zkusím to znovu (8-1), ale jde to ztuha a bolí to jako přemáhanej sval. Skoro jakoby pálí.
Nikdy bych neřekl, že budu léčitel.

Chloé Soraya Auguste - 12. listopadu 2021 22:39

Kyslík a krev

Sibiř, kdovíkde

Znovu jsem se odvážila vykouknout ven. I přes Matiho kapsu jsem totiž vnímala nevysvětlitelnou záři. A venku… Mi došel dech. Nádhera! Pozorovala jsem neznámou, jak v zářivé podobě osvobozuje jejich přítele. Neubránila jsem se a zírala jsem s otevřenou tlamičkou. Byla krásná.

A pak s Matim něco škublo. Ztratila jsem rovnováhu a zahučela do kapsy. Mati spadl. Než jsem se stihla narovnat, abych zjistila, o co jde, něco se kolem kapsy stáhlo. I kolem mého těla.
Nemůžu… Nemůžu… DÝCHAT! Škubala jsem sebou jako smyslů zbavená, ale nepomáhalo to. Mati křičel. Nerozuměla jsem. Nechápala jsem. Tlapky mi škubaly a narážely do látky a já sípala.
Vzduch… Vzduch!

Už se mi dělalo černo před očima, hučelo mi v ouškách. Kde je Mati? Mami… Tati...
A najednou se stáhnutí povolilo.
Nadechla jsem se. Bolelo to. Zakvičela jsem. Bolestí i šokem, že Mati je někam vláčen. Je to dobré…? Je to v pořádku?

Zastavili jsme.
Vylezla jsem z kapsy a snažila se zorientovat, ale stále jsem měla dojem, že vidím hvězdičky. Tlapkami jsem nahmatala Matiho. Cosi lepkavého bylo na jeho ruce.
Proměnila jsem se zpátky.
“Tu saignes!” hlesla jsem zmateně. To je špatně, špatně. On nesmí krvácet. "Potřebuji lékaře,” tiše jsem pokračovala rodným jazykem. (6+2) Odpovídající muž se objevil. “Potřebuje vyléčit, hemofilik,” vysvětlovala jsem své představě a doufala jsem, že dotyčný bude tušit, co a jak. Jo, taky to znám. Zastavit krvácení. Ale léky měl Mati doma.
Jenže mnou přivolaný lékař byl nejspíš šokovaný z toho, co se děje kolem. (4)
"Tady," zatahala jsem doktora za rukáv a ukázala mu Matiho ránu na ruce. Konečně se muž vzpamatoval a dal se do práce. (7)

Neohlížela jsem se, co je kolem. Při každém hlasitém zvuku jsem se jen krčila, chvěla jsem se a pevně se držela Matiho zdravé ruky
"Vše bude v pořádku," drmolila jsem dokola francouzsky.
Nevšimla jsem si, že moji vlci s přivoláním doktora, zmizeli.

9 %

Emil Ivanov - 12. listopadu 2021 21:48

Pálí se nám to

Zoo Red River, Fargo, USA – 1.listopad

Mia, Félix, Aaron, Alex, Abayomi, Aurora, Bunmi, Isaac, Skyla, James, Mikkel, Anna, Santiago, Valak, Kim, Lila

V jeden moment stojím pevně nohama na zemi a přemýšlím, jak ještě více minimalizovat chaos, který se mi už tak povedlo snížit. Další chvíli však letím vzduchem. Na tom by u mě nebylo nic zvláštního, ale nejsem ve své druhé podobě a především má tohle na svědomí jistě někdo jiný. Moc nad tím však nepřemýšlím. Místo toho totiž věnuji pozornost nárazu do skla od pracovny, kde jak periferně zahlédnu je celkem bordel.

Na pár vteřin se mi zatmí před očima. Jen si nejsem jist jestli kvůli nárazu, nebo proto, že jsem zavřel oči a zkousl zuby. Když však znovu vidím, tak spatřím i obřího mývala, který tu před chvílí určitě nebyl a Miu, která se na něj vrhnula, až by mi jej bylo líto.
Navíc zjevně utekl ještě další Zdivočelý, který je zjevně spřízněný s ohněm.

Úsměv na tváři mi však vykouzlí příchod posil. Předávám vedení Jamesovi.
"Tady James je teďka velitel." Zahlásím pro ty, kteří mají poslouchat velitele.

Svou pozornost přesměruji na mývala. Předtím jsem ho tu neviděl, takže před chvílí musel mít tedy lidskou podobu a tedy vnímá.
"Mio nech ho už a běž od Jamese zjistit co máš dělat." To jsem chtěl říci, ale Mia je odhozena pryč klukem s dvoubarevnýma vlasama, který umí léčit mylsím.

"Nedělej blbosti a běž léčit!" (5)
Povím podrážděně klučinovi a svou pozornost přesunu na mývala. Cítím, že v mém hlase nebylo dost oné síly. Tuhle schopnost opravdu nesnáším. Nejen, že mi pořádně nejde používat, ale prostě je... Aspoň je to celkem pacifická věc, když na to přijde.
"A ty jdi radši po tom Impovi! (6) Než po lidech co ti chtějí pomoci. " Zařvu téměř vztekle a už cítím, že je to o o něco lepší.
Doufal jsem, že už by se to mohlo uklidnit, ale zjevně jsem se pletl.
Měl jsem požádat tu kudrnatou, aby se o ně postarala. Sugesce jí jde mnohem lépe nežli mě

Chci se jít podívat na Miu, jak na tom je, ale místo toho musím věnovat pozornost tomu, že začínám hořet. Tedy mé oblečení.
Rychle jej ze sebe chci dostat, ale jedna dobrotivá duše mě zaleje. Sice po tom nevyrostu, ale zachrání mě to před plameny.
"Díky."

Ten Imp, nebo co to je mi leze celkem na nervy. Pokusím se tedy koncentrovat světlo ohně, aby jsem vytvořil světelné kopí, které bych po něm hodil. (3) Ale to se mi ani trochu nepovede. Místo toho mám jen pár světelných jiskřiček, které hned zmizí.

57%

Lyla Huntington - 12. listopadu 2021 20:12

Bedlam party

Red River Zoo
Emil, Mia, Félix, Aaron, Alex, Abayomi, Aurora, Bunmi, Isaac, Skyla, James, Mikkel, Anna, Santiago, Valak

"Cimprlík? Pche... bacha, ať ti náááhodou něco neumrzne, Val by hořce plakala!" nedám se s úculem.

*

Olezlé vlky rozstřílíme jako nic - snad jsme Ríšovi nekuchli nějakého mazlíčka, když nad tím tak přemýšlím - a zbylí se pouští za Mikkelovým přeludem.
"Dobrá práce!" ocením fíglík našeho blondýna s tak trochu pršákem.

A hurá dovnitř... kde to vypadá teda zoufale. Oheň, krev, zatraceně... vběhnu do pracovny, do ohně a kouře, odkud spíš slyším než bych viděla nějakou kočku, pustím ji i další zvířenu z divných skleněných boxů... teda skoro všechnu. Hnuskrálík se mi nezdá, ten zatím zůstane v kostce, než někdo povolanější rozhodne, jestli pustit nebo nechat tak.
Hádek je na umření, toho radši vezmu pryč z ohně v náručí, a pták se mění v pohledného a dost našlápnutého hispánce, ten si pomůže sám.
Venku na chodbě s tlumeným kašlem opatrně pouštím na zem hádka.

A kolem si poletuje škodík záškodník... EWWW, oloupaný hispánec a holčina s apartní prstovou mašličkou na každé ruce ve mně vzbouzejí rozporuplné pocity, mrazí mě až kdesi u zadku, a teda chudáci s krví crčící z nosů na tom nejsou jinak... a do toho... smradlavý ohnivý déšť, mýrnyx týrnyx ze solidního stropu.
Přes hlavu si spěšně přehodím kapuci mikiny, co mám po kombinézou, ať mi aspoň žhnoucí kapky nepadají přímo do vlasů, a-
A hoří mi brácha!! To naštěstí vyřeší další týpek prostě kýblem vody. Není nad selský rozum. A štěstí mít po ruce kýbl vody, asi taky.

Ten box!
Kousek ode mě přistane telekinezí hozený box. Dal by se do něj zavřít u stropu poletující imp i s tou jeho bublou?
"Zkusí někdo zavřít toho smrada? Já na něj nedosáhnu!" zavolám k všem ostatním, nemám telekinezi, v basketbalovém týmu jsem nikdy nebyla a feromony toho mrňavého zmrdíka k sobě lákat absolutně nebudu, kdoví, co by mi udělal. Ew.

Pokusím se zasáhnout impa/bublinu kolem paralyzujícím šípem (9+2, 9+2), ale to asi neklapne...
Ven se dere loupáček, povšimnu si. "Počkej! Zkusím ti pomoct," zavolám na něj, a pokusím se alespoň trochu dát dohromady jeho kůži Léčivým dotekem (4+2, 5+2). Krvavý ulepený nepořádek jde zpátky neochotně, ale přeci...
Kurva, to musí bolet.

(11%)

Blagden Graves - 12. listopadu 2021 19:20

Vytrvalá přesila

Jeskyně u Kamské přehrady
Daniel, Callum, Hanka, Oscar, Eddie, Lara, Laima, Chevalier, Chloé

Zářící Hanka se přidá, palcátem překrásně masí tu malou hnusnou sběř, skoro bych ji měl chuť požádat o ruku, když do mě pár úžasných minut nic nehryže. Uvolním Draga, podepřu jej a opatrně položím na zem, a flus!
Další sítě.
Oscar pomůže s osvobozením, pak cosi provádí... chvíli mi to trvá, ale ze střípečků jeho myšlenek se nakonec chytím, co vlastně dělá, než vyvolám z lístků v mých dredech šlahouny, které dodají váhu Oscarově iluzi (4+2). Pavouk má co těžkého táhnout, a my můžeme táhnout ideálně taky, jak slyším Eddie.

A nejen Eddie. Mladík podobný Lilianovi o sobě taky nechává hlasitě vědět. Proměním se opět do centikory, a vyrazím k němu, skrze přívaly králíků, sek a dráp! (9+3, 10+3, 10+3).
Drápy se pustím i do vláken, které jej poutají (4+3).

Pak, nedbaje na nějakou důstojnost, čapnu jej zuby za límec a prostě odtáhnu k místu, kde leží Dragostan.

(29%)

Matisse Auguste - 12. listopadu 2021 18:54

Merde!

Jeskyně u Kamské přehrady
Daniel, Blagden, Callum, Hanka, Oscar, Eddie, Lara, Laima, Chloé

Vlci, které si vypřála Chloé do světa se činí a koušou, a Chloé mého varování neposlechla, jak tak tuším - to by se mi jinak nekníkala a netřásla celá kapsa.
Nicméně... moje problémy leží někde trochu jinde. Dívka je sice volné, ale levačka mi krvácí... a hned tak nepřestane.
Zděšeně na to chvíli zírám. Buď mi přála neskutečně štěstěna od apokalypsy a teď se na mě vykašlala, nebo jsem s životem v jeskyni a bezpečen před zombíky zpohodlněl, ale už si nepamatuju, kdy jsem kromě občasné krve z nosu krvácel proto, že jsem se zranil.

Pokusím se utrhnout kousek trička a zavázat si ránu, ale krev to nezastaví ani náhodou (3).
Vykřiknu nahlas, když se kolem mě náhle sevřou rudé pavučiny, dusí nás oba a táhnou do temnot, kde se jen blýskají oči a kusadla...
"POMOC!" zařvu, když mi zdá, že si zatím nikdo nevšímá, že budeme pavoučí svačinka, a usilovně se snažím vysvobodit ruce (2, 3), tak, abych se mohl pokusit přeříznout vlákna nožem (2, 3).

Tažen po zemi, zmítám se marně v pokusu se vysvobodit i skrýt si alespoň tvář před zuby těch malých nepřirozených krvelačných zrůd, ale nic nejde...
"Putain tout le monde et tout, maudits menteurs!"

(18%)