Nováčci a káva

Holtgast, jídelna

"Richard je ten samý," přisvědčím vážně Lakshminu překvapení. "Nejspíš zabralo něčí oživování, ale jsem rád, že dole nepřibylo další jméno."

"Je dobře, že jste k nám našli cestu. Tak dlouho venku bez zázemí přečkat nese dost nepříjemné následky," kývnu vážně Reagan, však pohublá postava obou sourozenců a její pobledlá vyrýsovaná tvář svědčí o tom, že to ve světě kontaminovaném radiací i přes odolnosti a Nadání nejspíš hopkání skrz růžový sad nebyl.
"Alexeji, prosím, mohl bych poprosit o šálek černé kávy navíc, pro naši novou tvář?" klidně s lehkým úsměvem požádám červenoočka, který si toho nejspíš nabral víc, než unese - však vytvořit fancy nápoj pro co, takových padesát? nadšenců, je docela záhul.

Nicméně brzy se před Reagan objeví překrásně vonící tmavá káva, ačkoliv její autor už na vtipné průpovídky pro množství zakázek nemá čas, trochu mě samotného překvapí, že se na příjemce objednávky už ani nepodívá a spěchá dál.

"No, částečně ohledně toho tápeme sami. Popraskaly... zdi? mezi alternativními světy, vytvořily se trhliny, které z našeho týmu vytvořily škatulata mezi světy a zároveň sem napadala spousta přátelských i nepřátelských návštěvníků. Zabralo dost úsilí všechny ty trhliny uzavřít a vypořádat se s tvorem, který se tou energií z trhlin živil a zpětně je i přiživoval," kývnu vážně. Na něco podobného se ptala i před chvílí Lakshmi, trvalo mi však dát myšlenky dohromady... snad je to dostatečná odpověď i pro ni.

"Dobrá zpráva je, že je konec světa odložen. Ta špatná, že tu máme hrstku lidí... ehm, existencí, kteří se nejspíš už domů nikdy nevrátí," shrnu s nepatrným posmutnělým pousmáním.
"Jsem rád, že jsou mezi námi, ale mrzí mě, že si budou muset zvykat na nové," dodám upřímně a vážně, teď hlavně směrem Luny.

Konverzace nad jídlem

Holtgast, jídelna

Thomas zpracuje sousto a odpovídá, a já se pousměju.
"Jakkoliv to není nic radostného, hledat Zdivočelé a zavírat je do cel, je to ta správná věc co udělat. Duševně nemocného taky nenecháš pobíhat a ublížit jiným nebo sobě - se Zdivočelými je to podobné. Ryzí esence jejich nadání převezme kontrolu, a i když u lidí, kteří se zaseknou ve zvířecí podobě, to není zase tak velká hrozba, jsou i daleko horší případy. Je to zbytečné ohrožení pro ně samotné, pokud je zabije někdo silnější, na koho zaútočí, je to ohrožení pro ostatní - to byl hlavně obrovský problém v době před Výbojem, hádám, když bylo všude daleko víc obyčejných lidí, kteří se nemůžou tak účinně bránit jako Nadaní."

"Chceš se někdy podívat domů?" zeptám se pak vážně. "Jako průzkumnice tě někdy můžu vzít s sebou, můžeme zjistit, jestli je někdo z tvých blízkých naživu... ale varuju tě. Může to být dost... deprimující pohled."

Naira, co zatím tiše jedla, se teď tiše ptá na něco jiného. Chviličku mi trvá pochopit, co myslí.
"Jsou," přisvědčím klidně pak.
"Nejsem tady zase tak dlouho, abych všechny poznala skrz naskrz, ale na většinu z nich je spolehnutí. Dragostan je taky z alternativní reality, z toho mála, co vím, pro Bratrstvo či Řád nemá žádnou lásku. S Alex jsme neměly moc příležitostí konverzovat, ale z toho, co vím, je to prima holka, taková spíš ranařka, co byla s Bratrstvem, protože neznala jinou alternativu. Jako ona jsou na tom třeba i Evelyn, Lotti, Igor, Samir, Ebsalom či Marisol. Laimu a Orena Bratrstvo uneslo pro jejich nadání... jak 'laskaví' byli vůči někomu s takovou milou a jemnou náturou si asi dokážeš představit," pousměju se suše.
"Yeva a Kristoff za sebou mají dost odporné zkušenosti s jejich Bratrskými druhy... o to věrnější jsou Triskelionu. O Mei toho moc nevím. Agnes je moc hodná, taky se jí v její organizaci nevedlo moc dobře... teď mi vypadlo, jak se jmenovali. Něco malého z Afriky. Její sestra Anna byla u Bratrstva, než taky přešla sem, před svou smrtí... Kdo zbývá?
Lilian... je dost případ sám pro sebe," zasměju se.
"Na druhou stranu, chce to výrazný charakter, aby kolem vzbudil tolik názorů a emocí, o tom žádná. A Kazran... Kazran je vždy na svojí straně," pousměju se.

A Elaina...? Vrhnu zamyšlený pohled na příjemně působící brunetku. To ukáže čas.

Amore!

Holtgast, jídelna

Nebudu lhát, reakce Mei mě jen překvapí. "Vždyť to byl jen vtip," pousměju se smířlivě, ale moc smíru to nepřinese.
Santiago to kvituje hrubou poznámkou, ale pořád mi nepřijde tak nevkusná, aby to popíchlo Mei k odchodu.
Kdybys mě chtěl ještě dneska vidět, tak si mě budeš muset najít sám... překvapeně zamrkám.
"Počkej, zase tak moc se nestalo, klidně se sem ještě po kontrole Mii vrať...?"

Ale mám pocit, že je to volání do kouta. Mei uklízí nádobí i deku, a její půvabná postava s hřívou krvavě rudých vlasů odchází, na moment se za ní zahledím. Pohybuje se s grácií někoho, kdo celý život tvrdě dřel tělo v učení bojových umění, a je to znát.
Z toho zasnění mě vytrhne Santiho komentář.
"Když ona je tak krásná... ale ničí pejsek do kabelky nejsem," zachmuřím se. Nelíbí se mi ani, že tohle někdo řekl nahlas.

"Myslíš, že u ní nemám šanci, pokud nebudu dolejzat...?" zaváhám. Eeeh, do čehos to duši dal, stydím se za to, že ze mě něco takového vůbec vypadlo.
Čímto, že víkendový sex maraton se Santim či hrátkování s jinými hochy je taková pohoda, ale představa Mei mě plní kromě nadšení i nejistotou a nervozitou...?
Ufff.

"Ha, tajnůstkáři," pousměju se pobaveně na Emilovo mlžení.
Oproti komplikované situaci se srdcovou Mei, Emilovy návrhy jsou překrásně jednoduché. Jít se zlít do zahrady jako dogy. A co by ne? Náročný den plný bolesti a smrti se dá zakončit i hůře, než společným chlastem s přáteli. Alespoň co z nich zůstalo.
"Jestli berete další zájemce, rád se přidám," pousměju se trochu zdrble.

Zatraceně

Holtgast, jídelna

Elsa odpovídá, a co říká, zní nepříjemně pravdou. "Jo... možná jsou tam někde pořád dobrý lidi. Akorát prd zmůžou. Proti hovadům Viggova formátu," zavrčím.
"Mít toho parchanta po ruce a jednu z těch trhlin, mrsknu s ním do té zombíky prožrané betonové králíkárny, ať si to taky užije."

"Jo... srát na to," s přiskřípnutým hrdlem potřesu hlavou, a možná trochu hrubě seberu Mile lahev s pitím, naleju jí sám vrchovatě, stejně jako sobě. Ani se nedívám, cožeto vzala....

"Tak na zdraví, na padlé, na živé, a na doufání, že příští celosvětovou katastrofu odsere někdo jinej, než zase my," pozvednu sklenku a přiťuknu si s ní i ostatními zájemci o přípitek, zhluboka se pak napiju. Když si řízná tekutina propálí cestičku až do žaludku, aspoň si můžu namlouvat, že mi oči slzí z toho.

Matně vzpomenu, že jsme si s Milou domlouvali rande... jako by to bylo před lety, ne před hodinami. Jako by se mezitím změnil celý svět.

Sondování

Holtgast, jídelna

Nováčci odpovídají na uvítání a připojují se mezi ostatní, já už jen kývnu a navrátím se k současnému problému.

"Pochopitelné," kývnu Callumovi na vysvětlení, proč poskytl své tělo čemusi prastarému, mocnému a neznámému, než by přihlížel, kterak ztrácíme dalšího člena.
Jednal bych stejně, na jeho místě? Ne... asi ne.
Ale Callum nemá zodpovědnost za ostatní ve štábu i sanktech, a tak si mohl to riziko dovolit. A ve světle jeho okolností to bylo řešení poměrně logické, jakkoliv zároveň i emocemi vedené.
Na otázku, jestli to dokážu cítit, nepatrně kývnu.
"Je to jako stín za tvými šepoty myšlenek, daleko hlubší hlas střípků za střípky," odvětím zamyšleně.

"Opatrnost je rozhodně na místě," dám Callumovi za pravdu. Čím dál víc mne to znepokojuje. Dopiju kávu, jakkoliv výbornou, nejsem příliš v rozpoložení ocenit její kvalitu oproti svému obvyklému šálku, a vyčkám, než Callum dorazí svou večeři, neb posilnit by se měl rozhodně také, před mentálními pokusy.
"Bude ti vadit, pokud k tomu přizvu i Daniela a... Yuriko? Oba jsou silní telepati, pro případ, pokud by se něco zvrtlo..." zeptám se klidně Calluma, a pokud souhlasí, telepaticky oběma vyšlu prosbu o asistenci.

Sám se zvednu, a zamířím na pokoj, kde o čtvrt hodiny čekám smluvenou společnost.

Bratříček

Holtgast, zahrady

"Nu, vzhledem k tomu, kolik si Bratrstvo a Triskelion už navzájem pomasakrovalo členů, je určitá rivalita očekávaná... a odcházet s výrazem 'tohle mi nestojí za to' většinou body sympatií neskóruje," pousměju se klidně, pobaveně.

"Ale máš pravdu, v mnohém jsou si ty dvě skupiny podobné... největší rozdíl dělá velení a vedení. A to je, s prominutím, u Bratrstva někde v kategorii wannabee Hitler či Stalin," rýpnu si zlehka do Tenshiho, s pousmáním ukousnu z jablka.

"Moje oči jsou možná slepé, ale mám svoje způsoby, jak vnímat..." pronesu tajuplně.

"A taky jsem byla kousek od vás na ošetřovně a léčila, zatímco ses bavil s Blagdenem," trochu ten dojem pokazím přiznáním, pokrčím rameny.
"Jsi docela zvláštní případ, víš to? K nám přibyla spousta Bratrů (a Sester), kteří náležitost nadšeně odhodili, ty však působíš loajálně těm svým. Proč? Co tě u nich drží? Nebo... kdo?
A taky... jak zvládáš zpracovávat ten virus, kterému podléhá teď i Sheena? Máš na to nějaký trik?" zeptám se zaujatě.

V kolektivu u večeře

Pepe se svého jídla chopí rychle, zase se krmí tím svým roztomilým způsobem.
„Hodný myšák, pěkně bašti..“ řeknu a pohladím ho mezi ušima.

„Vážně?“ odpovím zvídavě na oznámení dredáče, že přeběhlíku z jiných realit je tu více.
Lakshmi poté dodává, že sama přišla odjinud. „Wow a jak.. jak vypadala tvoje realita? A jak si tu dlouho?“ Optám se.

Vi souhlasí s pomocí s mou špatnou pamětí.
„Díky, si zlato..“ Pousměji se a naznačím ústy polibek jen tak do vzduchu jejím směrem.
Nedivím se, že nás Reagan dala do dvojce. Byla bych bez ní ztracená, byla takovej můj kompas v tom všem zmatku.

Ukřičená blondýna, která měla kecy snad na všechno, co tu stihla zahlédnout, se najednou obořuje mým směrem a nelíbí se jí, jak stoluje kulíšek a ani Pepe.
Na její kecy se hlasitě rozesměji.
„Máš pocit, že máš u stolu moc zvířátek pusino? Co takhle přidat další?..“ řeknu a vstanu od stolu, abych někoho nesejmula, poté se proměním. Předníma packama se opřu o lavici a narvu svou obří hubu do talíře, dám si pár soust a pak si drápatou prackou otřu zbytky. Následně se zvednu, podívám se jejím směrem a zubatou hubu roztáhnu do úšklebku, který by mohl v této podobě připomínat úsměv.

Ráda bych se nadále zabývala jejím opovržením, jenže přes rypák mě praští pach mého druhu. A taky oprávněně. Do místnosti vstupuje vlkodlak, černý jako bota a i v podobě se dává do jídla, dokonce i do rozhovoru. Mám chuť za ním vyrazit, když v tom mě zarazí jeho společnice, kterou Blag přizve ke stolu.
Zaraženě zůstávám stát na místě a pomalu se proměňuji zpět do své podoby, poté už lidskou rukou zacukám za rameno kamarádky.
„V-Vi? Je to.. je to.. Reagan?“

Staronový domov

New Orleans - Holtgast, jídelna

Někde blízko u mě se ozve cizí hlas. Nebezpečně blízko. Nedokážu porozumět co se mi snaží říct, v uších stále jen hučení jako kdybych se snažila poslouchat hluboko pod vodou hlasy nad její hladinou. Zní klidně, chlácholivě. Já z toho ale tuším nějakou zákeřnost. Že se bude jen snažit využít mojí bezbrannosti. „Ei…” Tichý protest, který nevyjde anglicky, tak mu možná ani nebude rozumět. Ve své zbrklé snaze ucuknout před jeho dotekem si sama jenom přivodím další bolest.
Další útrpné zasténání a ještě více slz. Nedokážu se od něj dostat.
„Neubli…” vzliknu prosebně. Samým překvapením však nedořeknu.
Nepřijde totiž další bolest jak jsem očekávala. Naopak, rány začaly postupně mizet a bolesti ustávat. Je těžkémco se mi snaží říct dál, můžu tak jenom doufat že mu nekývnu na něco zlého.
To by přece neudělal po tom co si dal tu práci aby mě vyléčil. Nezbývá mi ale než mu teď věřit. „Pryč…prosím,” odpovím roztřeseně otázce.

Jak se dostaneme z New Orleans zpátky do základny už si ani pořádně neuvědomuji. Po té podivné vlně co mě v poslední chvíli zasáhla jsem byla pořádně mimo. Při opravdu potřebné zastávce na ošetřovně mě konečně zbavily problému se slyšením stejně jako zbývajících potlučenin.
Potom už následuji Eddie do skladů. Znovu se tu ocitám jako nováček, už po několikáté prováděná a seznamovaná s tím jak to tady chodí. Mnoho se to neliší od mých vlastních vzpomínek. K těm se jen přikrádá podivný, těžko popsatelný pocit deja vu. Ten prohlubovali ještě další, nové vzpomínky. Pořád mám pocit že mi nemají patřit. Internet ani televize které zmiňoval Erden jdou mimo mě. Já se cestou jen lom zeptala jaké hudební nástroje tu mají. O pianu vím, ale co třeba bubny? Kytaru nebo třeba housle? Ale jak už to bývá, nejsem z těch kdo by takhle vyzvídal. Takže to je jen tiché ‘jaké hudební nástroje tu máte?’. Snažím se alespoň na chviličku podívat co bych si mohla vzít, to nejde vůbec (5). Ani ostatní nováčky tak nemám šanci si prohlédnout. Bezeslova přijímám co mi darují. Požádám jen nějaké nevýrazné oblečení, spolu s dalšími důležitými věcmi. Dřív jsem se nikdy netrápila tím co nosím, kromě toho aby dostatečně zakrývalo. Potom co mi moje Eddie pomohla s viděním jsem se o to přece jen začala trochu víc starat.

Na poslední rozloučení s těmi o které přišli jdu se zvláštním pocitem že tam vlastně nemám co dělat. Nikoho z nich jsem přece pořádně neznala, znám jen jejich jména. Nechci si je spojovat s těmi které sama znám.
Ti jsou určitě v pořádku.
Jediný Mikkel si nezasloužil být tady s ostatními, minimálně ne ten od nás. Ten měl zůstat zavalený v ulici v New Orleans. Jaký byl ten druhý nemůžu říct, ale nechce se mi věřit že byl o něco jiný.
Mikkel jako Mikkel. Všichni jsou stejní. Všichni jsou to parchanti.
A pak tady byla urna s mým vlastním jménem. Už to snad nemohlo být divnější, jako být na svém vlastním pohřbu.

Netrvá ale dlouho a s Eddie odejdeme do pokoje. Nemám žádné námitky že si koupelnu zamluví jako první. V odpovědi potřesu hlavou a zůstávám nesměle postávat u dveří. Přijdu si tady tak moc cizí. Má to sice teď být i můj pokoj ale nechci se tu Eddie roztahovat.
Vlastně tam takhle stojím než je hotová, jen raneček věci si odložím na nejbližší stoleček nebo poličku, nechám si jen co si vezmu na sebe.
„Budu hned hotová…" ujistím ji a rychle zmizím v koupelně. Nechci aby na mě musela dlouho čekat. Když ale vlezu do vyhřáté koupelny a horké sprchy plán pospíšit si jde nějak stranou.

Předtím, ve všem tom zmatku boje jsem nad tím neměla moc čas přemýšlet, ale teď když už je po všem a je klid začne na mě pod horkou skutečně doléhat tíha všeho co se dnes stalo. Znovu přijdou nezadržitelné slzy. Vsichni jsou pryč. Vsichni které jsem znala a na které už jsem si zvykla. Nechci pořád o někoho přicházet. Tolik lidí už jsem ztratila…a na nikoho nemám žádnou památku. Nic.
Schoulená v rohu sprchy a nechám vodu ať jen teče a vezme slzy sebou. Minuty se táhnou dál a mě se pořád nechce hýbat. Že na mě zatím někdo čeká při tom úplně zapomenu.
Po dlouhé chvíli přece jen vylezu z koupelny. Oblečená do trička a sukni tak po kolena.
Vlasy ještě trochu vlhké a učesané jen na rychlo. Oči zarudlé pláčem nepříliš přesvědčivě svedu na mýdlo, když na to náhodou přijde řeč. Než ale dojdeme do jídelny skoro to nejde poznat.

Jídlem to tady voní úžasně. Kdyby se do toho nemýsili pachy ostatních snad bych se dokázala i malinko uvolnit. Kdyby tady jen nebyly snad úplně všichni.
Eddie nabídne jestli bych nechtěla něco podat. Mě ale nenapadá co bych si mohla dát, ani co konkrétně by tady tak mohli mít.
„Já... nevím. Dám si co ty," vypadne že mě nakonec. Nejsem vybíravá.
Ostatní si začali povídat ale já se místo toho raději věnovala svému talíři. Na jídlo teď nemám ani chuť a ani pomyšlení. Od rána jsem nic nejedla a tak do sebe musím dostat aspoň něco. O čem se baví kolem si snažím nevšímat, ale není to lehké s tím jak často tady padá jméno Mikkel.
Z jednoho nepříjemného tématu to spadne k ještě horšímu když se začne o Bratrstvu.Ten nepříjemný pocit se jenom prohloubí když se do toho hovoru zapojí také Kristoff.
Vím že tu je také, přece jsem ho slyšela i zahlédla už předtím, jenom jsem se snažila jeho přítomnost v pevnosti usilovně přehlížet.
Není ale lehké pokaždé nemyslet na jeho, v tomhle světě už možná jenom bývalou příslušnost k Bratrstvu. Vlastně na nikoho z těch které jmenoval, i když polovina jmen tam pro mě nepatřila.
Není vůbec snadné sedět s nimi takhle u jednoho stolu když jediné jak je znám je jako nepřítele.
Ztěžka se nadechnu a trochu se nakloním k Eddie vedle. Lehce zatáhnu za látku jejího oblečení. „O-opravdu jsou s vámi?" Pošeptám aby neměli šanci to zaslechnout. Bratrstvo a spojenci byla slova která nešla k sobě.

Večeře

všude možně -> jídelna

Tak to bychom měli.
Oklepu ze sebe prach a špínu, sotva se dokážu zase postavit na nohy. Trhliny jsou zavřeny, destruktivní síla zmizela, všude už je jen ticho a - a nářky raněných, znavených. Výborně. Nemůžu teď znovu omdlít, abych přišel o celou tuhle nudnou, smutnou část? Přesun, čekání na ošetřovně, zbytečné tlachání na všechna možná zbytečná témata, to jen aby nebylo ticho, to jen abychom nemuseli myslet na to, co se stalo. A na ty, kteří zdechli. Jak málo stačilo k tomu, abych mezi nima byl taky...Meh, takovou radost bych bráchovi neudělal, zas tak rychle se po jeho boku objevit nemůžu.

I když bych všechny ty další kroky nejradši přeskočil, ošetřovně se vyhnout nehodlám. Ono to za prvé nejde, na to si naši léčitelé dávají dost majzla, a za druhé by to byla naprostá pitomost. Fakt nechci někde hrozně vnitřně vykrvácet nebo chytnout nějakou pitomou infekci a chcípnout v horečkách. To ať mi radši vyspraví každý škrábanec, každou oděrku. Už tak budu mít určitě angínu z toho teplotního přechodu!
Po prohlídce a vyspravení se vydávám na pokoj, kde hned zjišťuji, že se trochu změnilo uspořádání. "Ty vole, kde na tohle berou energii..." Správa pevnosti si umí fakt pospíšit.
Je mi to ale vlastně dost jedno, teď nemám náladu na nějaké vykecávání se s Kristoffem, jen si zalezu do dlouhé, teplé sprchy a pak rovnou do postele. Ony některé rány byly sice zhojeny, ty další ale potřebují dlouhý, ničím nerušený spánek...

A ten přijde dost rychle, tělo i mysl jsou naprosto vyčerpané. Jeden by si myslel, že přijdou noční můry, ale nic. Jen nicota a okamžité bezvědomí. Uff.
Jen se mi trochu povede zaspat. Jasný, neděje se vlastně nic důležitého, jen to rozloučení s mrtvýma a tam jsem stejně nechtěl strčit nos. Nevím, kdo všechno zkapal, vím jen o Richardovi a i to mi stačí k tomu, abych věděl, že na tyhlecty emoce teď nejsem připraven. Říkejte si co chcete, ale dneska jsme bojovali nejdelší bitvu mýho života, zasloužím si trochu...tolerance a pochopení. A vlastně si klidně říkejte.. Mě je to u prdele.
Prostě jsem tam nešel a tečka. Stejně si toho nikdo určitě ani nevšiml.

Z postele mě vyžene až hlad. Nejradši bych si jen v tichosti ukradl něco v kuchyni a jídelnou se nezdržoval, nakonec mě ale hluk, který se z ní nese, donutí tam vstoupit.
Z toho počtu lidí stejně nepoznám, kdo tu je a kdo není, takže ještě není třeba nikoho oplakávat.

Místo volím vedle krysáka, který ještě stále nezvolil svou lidskou polohu - a jak brzy zjišťuji, asi jí nikdy asi nezvolí. On je fakt...myš? Jen zmutovaná tak, aby byl jako člověk? "Čau Pepe, jsem ti tam slíbil nějaký pivo, co? Tak až bude nějaká párty, pokud pivo vůbec piješ." Nechám si očuchat a možná i oslintat ruku a pak už jen sleduji, jak se snaží sežrat všechny naše zásoby. Najdou se tací, kteří ho hned usměrňují, jiní mu jídlo zase dávají, mě je to ale jedno. Sám bych v tuhle chvíli sežral všechno, co mi přijde pod ruku. Pak mi bude blbě. Hmm. Ale tak ve zvracení mám už docela cvik.

Naberu si plný talíř jídla, při prvním soustu mi ale málem zaskočí. Nedaleko totiž spatřím tvář, kterou jsem myslel, že jsem viděl bledou a bez života a kterou jsem tahal z vody... Nějaký dvojník? Jiná realita? Zázrak?
Eh.
Chvíli nad tím přemýšlím, Richarda pozoruji, pak ale jen pokrčím rameny a dám se do jídla. Tady je možný všecko, támhle třeba sedí vlk, co se snaží chovat jako člověk a...tak. Teď jsou prostě důležitější věci na práci. Třeba jídlo.
Nacpu si plnou pusu, pak mi teprve dojde, že bych se měl představit všem těm novým tvářím, kteří jsou okolo. Měl? Není to jen nějaký zbytečný sociální konstrukt? Zajímají mě právě teď jejich jména?
Odpověď je jasná a tak v tichosti pokračuji v jídlu, na slova teď nemám vůbec žádnou energii.

Jídelna

Holtgast, jídelna

Kývnu hlavou na Abyho, který si k nám přisedává. Snad mi pomůže trochu zvednout Matissovi náladu, jelikož, jak se ukázalo, tak nejlepší co v tuto dobu dokážu vyprodukovat je nápad se ožrat.
To není špatný nápad, ale možná by se našel i lepší, i když tenhle nápad je stará ověřená klasika, která si pevně nese čtyři hvězdičky z pěti, jelikož je to skvělé řešení každého problému. Dokonce i alkoholizmu.
Třeba se Abymu bude můj skvělý nápad líbit a přidá se.
"Občas není na škodu odprostit se od vnitřních zábran a zbavit se všeho co člověka tíží." Vzhledem k tomu, že budeme po večeři, tak i ta se mezi to počítá. Byla by to však škoda, takže by to chtělo pít s mírou.

Pozvednu obočí na Samira. Úplně jsem už dostal z hlavy, že jsem mu něco takového říkal, ale zní mi to povědomě.
Jo. Určitě jsem něco takového řekl.
"To se přeci neříká. Takhle může každý snít o tom, že patří mezi vyvolené." Oplatím mu úsměv.
"Můžeš se mě však pokusit zeptat později večer, až budu méně střízlivý." A k tomu dneska opravdu dojde a Matiss také. Takhle si k tomu jen nepotřebuji vyhledávat záminku. Pomoc příteli je přeci jen nade vše.
"Asi zajdeme dneska do zahrady."

V tom, jaká pětice tam patří mám celkem dost jasno, ale tahle otevřeně říci, kterých pět obyvatel Triskelionu mám nejraději. Navíc, když jeden z nich je nyní pryč. To mám vlastně v seznamu díru. Naštěstí jsem nikdy neměl problém se zaplňováním děr. Než přijde čas se opít a pak se svěřovat, tak jistě přijdu s tím, kdo patří do aktuální pětice. Možná by neuškodilo více pokecat s ostatními, ale vzhledem k tomu, jaká smíšená nálada se dnes šíří vzduchem bych akorát provedl něco nepatřičného, z čehož bych se chtěl jít opít, jako na svoje narozeniny, nebo když jsem opilý nabaloval Oscara s Eddiem hned jejich první den zde.
Nejlepší pro dnešní večer bude se nepřeceňovat. Držet se konverzace a nelítat tu mezi všemi jak slepice bez hlavy.

"Dnešek bude ještě pěkně dlouhý." Povím jen tak spíše do placu mezi lidi co sedí poblíž mne. Nečekám, že na to někdo zareaguje, jelikož neoslovuji nikoho konkrétně. Pokud to však někdo cítí stejně, tak si ho má slova jistě najdou.