Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Z bláta do louže Cela v Red River ZOO, Fargo, USA – 1.listopad Isaac, Aurora, Abayomi, Kim, Skyla a záchranný tým Povedlo se mi díky sugesci zastavit Miu, jak jí nazval klučina, kterého pod vlivem prášku obtěžovala. Jenže nikdy nic nemůže jít hladce. Okolo krku se mi utáhne ruka holčiny ne o moc větší než já, za to o dost zkušenější v boji na blízko. „Já jí nechtěla ublížit..“ vysoukám ze sebe přiškrceným hlasem. To už se to kolem ale dost zvrtává. Puška, kterou Mia sebrala pomocí šlahounů střelci natropila pěknou paseku a zasáhla i jí samotnou. Chtěla bych jí vyprostit, aby jí někdo mohl vyléčit, ale trochu mi docházejí hlasivky. A najednou, vidím svět úplně jinak. Jakoby tu lidi spolu hráli jen paintball a krev byla pouhá barva. Ha, ten dlouhovlasý blonďák prohrává.. má na sobě nejvíc barvy… počkat ne, on zdrhá? To se přece nedělá! Zdrhat z rozehrané hry!... Chtěla jsem za ním jít, pak jsem si ale znovu uvědomila ruku na svém krku. Ona mě zadržuje, to je přece proti pravidlům! V ten moment se mi svět mění znovu. Už mě nezajímá, jak, kdo, kde a proč střílí, jediný můj cíl je, splnit každé přání tomu dokonalému klukovi. Nařizuje tmavovlásce, aby mě pustila. „Ach, děkuji ti můj pane.“ vyhrknu vděčně jeho směrem a rozběhnu se k němu, abych ho obejmula. Jenže on dává další rozkazy a já je musím splnit, je to přece můj pán, můj bůh, moje všechno… „Můžeš jít.“ pronesu k Mie, ale nejspíš mám ještě ochraptilé hlasivky a není mi rozumět. (3+2) Zkusím to tedy znovu. „Propouštím tě, poslouchej velitele“ (8+2) Následně se přesouvám ke sklu, za kterým je nyní rudý hoch s věznitelkou. „Ani se nehni, zůstaň na svém místě a hlavně nic nepodpaluj a nemačkej!“ (10+2) pronesu rozkaz k ženě. Poté se zaměřím na kluka. „Tys neslyšel velitele? Hlídej tu ženskou!“ (6+2) řeknu důrazně. „A uhas ten oheň, co tam vytvořila, když si jí špatně hlídal!“ (9+2) Přidám ještě rozkaz z vlastní iniciativy, protože si myslím, že tak by to můj andílek určitě chtěl. Určitě na mě bude pyšný. (98%) | ||
| |||
 | Nezvaní hosté Island, 1. listopadu Spoutané ženy byly brzy na to zasažené ohněm. Trhla jsem sebou. Ničení živé flóry se mě vždy dotýkalo. Ale Lein útok byl rozhodně ve spojení s Rúnou účinnější, než mé kytičky. Ta mladší z žen padla k zemi. Strnula jsem. Ano, je to nepřítel… Ale je to taky dítě! Dítě, které by nás v klidu pozabíjelo. Morální dilema jsem nyní neměla čas řešit, ovšem nenechávalo mě chladnou. Drak také padl k zemi, ale nevzdává se. Dupla jsem předními kopyty do země a soustředila se na zeleň kolem draka. Tlusté šlahouny s trny se mu snažily omotat kolem krku a škrtit ho. (6+3) Další ze šlahounů se omotával kolem dračí tlamy. (5+3) Snad dost rychle, než drak mé dílo spálí. Zatímco jsem svou pozornost věnovala drakovi, Rúna se proměnila a mým tělem projelo mravenčení, jak jsem cítila její schopnost. Pohledem jsem vyhledala její cíle. Žena. Loki?! Val! Možná byl Loki úplně mimo, možná mě v tomhle světě nenáviděl, ale nemohla jsem se dívat, jak ho Rúna zasáhla. Ale ani jsem nemohla nečinně přihlížet, jak se zrzavý vlk rozběhl na Valerii. Nechtěla jsem Rúnu a Kristoffa opouštět, ale vymýšlet jiný plán… Nebyl čas. Jak vůbec může být silný Valin štít? Vzlétla jsem a rychlými pohyby křídel se snažila dostat na úroveň Lokiho. A poté jsem přimkla křídla k bokům a prudce klesala dolů. Z boku rovnou do Lokiho. (6+1) Doufala jsem, že ho dostatečně nárazem tělo o tělo vychýlím z dráhy. Sama jsem doufala, že tento nálet jakž takž vyberu. (6) Mezitím květina vedle Kristoffa povyrostla a objevilo se na ní několik poupat. (7+3) 87 % | ||
| |||
 | Kdo zachraňuje koho? Zoo Red River, Fargo, USA – 1.listopad Isaac, Rain, Bunmi, Aurora, Skyla a záchranný tým Žraločí stvůřička mi ukazuje dokonalý ignor a proto se jí už dál nezabývám. Na delší povídání by stejně už nebyl čas, kolem se to začíná pěkně zvrtávat. Jedna členka záchranného týmu, očividně sfetovaná práškem od okřídleného koně, sebrala svými schopnostmi zbraň střelci, jenže ta nezajištěná udělala okolí pěknou paseku. Schytává to očividně velitel a spolu s dalšími raněními mizí. Do toho kobylka v záchvatu paniky a bolesti z ohně pouští do okolí další prášek, tentokrát zasáhne valnou většinu místnosti. Chvíli jen zmateně hledím kolem sebe, ale třeba pomůže, když kobyla přestane hořet. Když zastavím bolest, třeba i povolí to, co udělala lidem okolo. Rychle vběhnu do nejbližších cel a hledám kbelíky s vodou, které vězni dostávali, aby neumřeli žízní, první který najdu vrhnu na hořící tělo. (7) Rudý hoch ze záchranného týmu rozvíří vzduch a přesouvá se za sklo ke psychopatce, klučina, který dostal velení očividně zkouší něco jako protiútok v ovlivňování, co jsem pochopil. Jenže někteří nevypadají, že by to na ně zabralo. Poté mou pozornost zaujme krvácející asiat, odtrhnu si kousek svého oblečení a přiskočím k němu, abych mu ránu obvázal. Následně se pokusím soustředit na to, aby obvaz zastavil krvácení a ránu zacelil. Mockrát jsem tuto schopnost nepoužil, jednou se mi to povedlo náhodou, když jsem se škrábnul o kus automobilu ve městě, ale tak snad něco zmůžu. (manipulace s vlastnostmi předmětů 5+1) Pokud se pod vlivem prášku pokusí o nějakou kravinu, pokusím se ho zadržet vlastní silou tak, abych mu neublížil. (6+2) „Vím, že mě asi nenávidíš, ale tentokrát se ti opravdu snažím pomoci.“ Podotknu nahlas. Jako nebezpečí vnímám ovlivněnou Auroru, vzhledem k její velikosti a schopnostem. Proto se pomocí křídel přesouvám do její blízkosti, abych jí případně mohl zachytit, pokud začne dělat nějaké blbosti. (8) (38%) | ||
| |||
 | Vlasy, šlahouny, králíci a pavouci1. listopadu Daniel, Eddie, Oscar, Lara, Blagden, Hanka, Callum, Chloé, Chevalier, Dragostan Útoky králíků neustávaly, ačkoliv se některým z nás podařilo jejich počty docela snížit. No, bylo jich tu celé moře a jejich zoubky a drápky jsou zatraceně ostré. Bylo mi líto těch, kteří to v tomto ohledu odnášeli nejvíc, především tedy Blagdena, který nám klestil cestu vpřed. Mrzelo mě, že zrovna léčit jsem nedokázala, protože jinak bych mu moc ráda pomohla. Ale asi bych stejně měla myslet v první řadě na sebe, když i mě obklopují králíci. Tak jsem se snažila se jim uhýbat, odrážet je šlahouny i rukama, ale i... vlasy? Cože? Překvapeně jsem zvedla obočí, když se mé vlasy samy zvedly a odrazily jednoho z králíků. Úplně jsem nechápala, co přesně se děje, ale mým prvním instinktivním pohybem bylo rozpustit si culík. Jestli se dokážou hýbat samy od sebe, asi by bylo lepší jim k tomu dát možnost a nesvazovat je, jakkoliv se to mohlo zdát nepraktické. Schopnosti mají hodně různých podob, jak to tak vypadá, pousmála jsem se v mysli. Dlouho mi to však nezůstalo, když mi pohled padl na Dragostanovy roztrhané věci. Do tváře se mi vehnal chmurný výraz. Tohle vůbec není dobré. Jedním ze šlahounů jsem se opět ohnala po králících, aniž bych se na ně podívala. (4+1) Protože zrak mi po chvíli padl na majitele těch věcí. Byl tady, ale... v nepěkném stavu. Byl svázaný nějakými červenými lany, ale kolem něj nikdo nebyl, zdálo se. Možná by ho stačilo jenom odvázat- Myšlenka zůstala nedokončena, protože se mi stejná červená lana omotala kolem kotníků a srazila mě k zemi, div mi to nevyrazilo dech. Když jsem se otočila směrem ke zdroji, málem jsem leknutím vyskočila z kůže a z mých rtů se vydral výkřik. Tedy, ne, že bych se nějak hodně bála pavouků, ale tihle byli opravdu velcí. A bílí. A tenhle si mě chtěl evidentně dát k obědu. Nebo večeři. To už je asi jedno. První, co mě napadlo, bylo se po pavoukovi ohnat šlahouny, to byl takový ten první instinktivní pohyb. (7+1) Pokud se mi to nějak podařilo, snažila jsem se vytvořit na svých šlahounech pořádné trny (5+1) a "svého" pavouka jimi ovinout, nebo alespoň jeho kusadla a nohy. (6+1) Doufala jsem, že se mi to povede, protože jestli ne, mohu říci tomuhle světu velmi rychle sbohem. "Zatraceně," utrousila jsem a levou rukou jsem se pokusila vymanit nebo alespoň uvolnit své svázání u kotníků, i když se z mé strany jednalo spíš o zoufalý čin. (1) Okolí, a co se dělo ostatním, jsem v tuto chvíli moc nevnímala, protože jsem měla dost práce se sebou. (59%) | ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Bude to nejbezpečnější mise, říkali, Mise Loki Lakshmi na mě zafrká, je proti mě teď tak... Obrovská. Krátce k ní vzhlédnu, než koutkem oka zachytím pohyb mohutné siluety šavlozubého tygra, který u mne zastaví a dloubne do mne zakrváceným čenichem, což zanechá na mé mokré srsti rudé skvrny. A já už teď vím, že pohled na Kristoffovu zohavenou hlavu se servanou kůží, svaly i rysy jeho zvířecí tváře mne bude strašit ve snech ještě hodně dlouho. Jsou i lepší způsoby, jak poznat pravou tvář člověka... Složí se přede mnou a já tiše kvíknu na kolik mne vyděsí, že tu teď a právě tady umřel. Ale ne, ne, slyším jeho těžký dech i tlukot srdce, vnímám teplo, které z něj sálá, teplo, které nepatří mrtvým. 3%
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Guess I am close to dying Island, Vodopád Skógafoss Na pištoľ bola spoľah, to áno. A bolo to očividne to jediné, čo ma dnes nesklamalo. Hoci som cítila pôsobenie sugescie, očividne nebolo dosť konštantné, alebo som začala hovoriť skôr ako by som ju uvoľnila, alebo začiatok dotyčná iba dobre nepočula - kto mal pri týchto vrtkavých schopnostiach vedieť? V každom prípade mi v priebehu tej malej chvíle, kedy oči zaregistrujú rýchly pohyb, ledva stihne hlavou prejsť pár myšlienok, rozhorčený začiatok sebaľútosti. Ako to, že sa vôbec dokázala hýbať? Že z nej nebola maximálne trasúca sa obhorenina na zemi? Že Rúnine blesky ju neroztavili na brečku aj spolu s tou jej prekliatou zbraňou... Nemý výkrik "hýb sa!" by sa mi v tú chvíľu hodil omnoho viac, ako prekvapené polemizovanie. Ledva sa myknem pri hlasnom výstrele do strany, keď mnou vzápätí trhne do polotočky ako mi do boku čosi vrazí a hodí mi to polkou tela. Zapotácam sa s hlasným výkrikom a pri pohľade nadol najskôr nechápem, nechápem prečo vidím krv, prečo - a v tom momente bolesť prebije šok. Podlomia sa mi kolená. Ďalší výkrik už je tiahlejší, hlasnejší, voľná ruka automaticky schádza k rane, zrýchlenie srdca len napomáha krvi pretekať pomedzi prsty. Okolie sa rozmaže, na malý moment si prestanem uvedomovať že sme uprostred boja. Strelila ma, som.....brucho, v bruchu...Spanikárený, zaseknutý mozog prebudí až obrovská žiara draka. Stihnem len zdvihnúť hlavu, aby som neveriacky zazrela na oheň chrliacu beštiu, absolútne nereagujúcu na moje predošlé slová. Neviem, či vidím periférne pohyb, či zaznamenám tieň na zemi, začujem dusot obrovských láb alebo ma upozornia zimomriavky na celom tele. Netuším či to môže byť inštinkt mačky, driemajúcej vo mne - v každom prípade mi niečo pravdepodobne zachráni život, alebo mi ho pár sekúnd predĺži. Ruka viac automaticky ako vôľovo pustí zbraň a vystrelí nado mňa v obrannom geste, nasledovaná fialovým štítom v pologuli okolo mňa. (9) Ako to, že to fungovalo keď som ani nevedela, čo robím? Prekliate, prekliate schopnosti. V tom automatickom pohybe sa zvrtnem čelom k nebezpečiu ktoré cítim, čo spôsobí že mi rozžeravená biela bolesť vystrelí zo zraneného boku až ku končekom prstov, až do hlavy kde mi zahmlí zrak a tak vidím iba na mňa letiacu, ryšavú, obrovskú šmuhu. Len z toho pohľadu by som sa z kolien zošuchla na zadok, nebyť toho že guľka vo mne sa tým pohybom viac zavŕta a ďalší jasný výkrik bolesti ma nájde takmer ležiacu na zemi. Chránená iba fialovo ružovou, svetelnou kupolou premáham druhý krát za deň pocit na vracanie, neschopná vnímať nič a nikoho iného ako divokú zmes chlpov, pazúrov a zubov. Zomriem. Zomriem. 29% -_- | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||