Vivre et survivre

Před-uralská Sibiř, kdovíkde přesněji

"Ne!" uleknu se snahy Chloé jít na průzkum tam dolů.
"Zakázala nám se tam přiblížit. Potrestala by nás," a tím 'nás' myslím 'mě', neb sympatií Bledé by si nevšiml jen slepý.
Navíc... Není snad ani šance vločky v pekle, že by ten muž mohl ztratit tolik krve, a zároveň být pořád naživu. Chloé viděla až moc hrozných věcí, od chvíle, co jsme prchli z Paříže... rozsápanou mrtvolu navrch vidět nemusí.

"Pojď," dopletu copánek a spletené i nespletené vlásky jí stáhnu vzadu do culíku.
"Je čas oběda, a nic tu pořádně není. Musíme ulovit a uvařit, než se vrátí. Pomůžeš mi," kývnu na Chloé, přistrojím ji do kabátku mnou nepříliš uměle spíchnutého z králičích kožek, vezmu jak pušku, tak udici, uvidíme, co najdeme dneska... S Chloé ruku v ruce vyrazím ven.
Les je podivně tichý, jako by všechno ve strachu prchlo, ani Chloé by se snad v tom mrtvém tichu nepodařilo nikoho přivolat.
"Tak teda ryby," povzdychnu si, a rozložím udičky. Chloé dostane taky jednu.

O hodinu později máme leda tak tři nikterak velké jesetery a nudli u nosu.
"Zkusíme s tím něco udělat," usměju se na Chloé, a pokouším se nedávat najevo napětí, když nás opět přivítá tichá jeskyně. Bledá nikde, muž potichu, mazlíci zalezlí. Je mi... divně. Jako by se každou chvílí mělo něco zlého stát... nicméně vybídnu Chloé, ať mi pomůže očistit ryby, narazím je na pruty. Okořenit je nechám sestře, zatím přiživím oheň v ohništi, ať nezhasne. Každou chvíli se letmým pohledem ujistím, že je brokovnice opřená na pořád stejném místě.

V celách

Isaac, Rain, Bunmi, Aurora, Skyla

Rozhovor mezi vězni se rozjel v plném proudu. Ono nám asi nic jiného nezbyde, když paní nedostupná se s námi bavit nechce.
„Abayomi.“ Přidám své jméno, když se všichni představí, postavím se a mírně se jejich směrem ukloním, jako pravý gentleman. Rád bych jim ještě podržel dveře, aby mohli odejít, ale to se bohužel asi nestane.

"Jak ty to můžeš asi tak vědět?"
„Vlastně jsem vězeň už od začátku, ale místo skleněných stěn jsem měl pěkný sado maso obojek.“ Poťukám na vytlačenou rýhu na krku a trochu zakloním hlavu, aby byla vidět.
„Věřte mi, že velice nerad, ale bohužel jsem byl donucen pomoci s vaším ubytováním. Navrhoval jsem grand hotel, ale návrh se setkal s bolestivým nesouhlasem… Stejně tak i návrh na pochování našeho přítele. “ smutně se podívám směrem k mrtvému tělu chlapce. Je dost možné, že mě začnou teď nenávidět, ale lhát nebudu.
„No a když už jsem k ničemu nebyl, skončil jsem tady“

„Co se svádění týče, možná budou mít dámy úspěch…“ nakloním se k nim, jako bych jim říkal tajemství. „Ale spíš to vidím na to, že si to po nocích dělá mikroskopem nad deskami s poznámkami“ mrknu na ně.

A k Isaacovo poznámce k mému vysvětlení situace. „Hm, taky je dost možné, že k boji dojde, až budeme všichni na dně jak psychicky, tak fyzicky. Psychoprofesorka očividně velice ráda způsobuje traumata.“

Nové maso na porážku

Kim, Bun, Abayomi, Aurora, Skyla

"Hele, jestli ale chce sledovat superhrdiny v akci, měla by nás do té akce nejdřív pustit..." Namítnu na poznámku toho kluka s papouškem, který umí perfektně pojmenovat situaci. "A ne jen sledovat naši psychickou a fyzickou degradaci. Takže spíš...vlastně nemám ani páru, ani pokusy na nás nedělá. Prostě tu jen čekáme a hnijeme. Někteří doslova." Jo, kvůli Bryanovi se pozvracel ten mladej novej klučina. Chudák. On i Bryan. Teda všichni jsme chudáci, jen někteří to zvládají mnohem líp. Třeba Rory, teda Aurora, jak mi pokaždé připomíná. Nebo Bun, která křičela jenom chvíli! Jo, ty ženský jsou v tomhle asi lepší. I v tomhle svrabu si zachovávají eleganci a krásu, to se musí obdivovat.

"Škoda že nejsme v Hollywoodském filmu. To bychom tu ještě chvíli trpěli, někdo by měl fakt na mále, pak bych to už vypadalo totálně bezradně, ale najednou, z ničeho nic by přišla záchrana. Z nebe by se snesl nějaký nasvalený hrdina, tady Rory...teda, Auroru, sorry, Rory, by pustil jako první, pak Bun, naštvanýho žraloka strčil zpět do vody a zbytku otevřel až nakonec a museli bychom si probojovat cestu ven..." Úplně to před sebou vidim. Kdyby svět nebyl tak v háji, napsal bych k tomu scénář.
"Plus ještě paní Psycho by měla dlouhý monolog a konečně by nám vysvětlila, proč nás tu drží!"

Nový host

Sibiř, kdovíkde

Všechno se změnilo. Všechno známé bylo pryč. Jediný kdo zůstal, byl Mati. Byl mou oporou. Mým pevným bodem ve zmatku.
Nechtěla jsem myslet na to, co jsme nechali za sebou, jenže v noci jsem tomu zabránit nemohla. Mati byl ale vždycky u mě. Kdykoliv se noční můra blížila, byl tu u mě, ochránil mě.
Nepouštěla jsem ho z oka a kdykoliv se naše cesty musely i na sebemenší chvilku rozdělit, byla jsem celá nesvá. Vyhlížela jsem ho, než se vrátil z lovu, než splnil úkoly naší hostitelky.

Fakt, že se se mnou něco stalo, jsem nějak neřešila. Přišlo mi to skoro normální, jako bych taková byla od narození. Vycítila jsem, že Mati z toho byl snad i víc zmatený, ale mně se to opravdu líbilo. Zvířata mi dělala společnost, když byl bráška na lovu, a když mi bylo nejhůř, stačilo si moc přát, aby tu máma s tátou na chvíli byli.
Aspoň na chvíli. Než… Než… Než se jim to stalo...

Zachvěla jsem se při tom pomyšlení a lehce cukla pod rukama Matiho, který mi zaplétal copánky. Už je v tom mnohem šikovnější.
U Bledé jsme žili už nějaký čas a bylo to… Zvláštní. Byla na mě hodná, ale na Matiho příliš ne. A odejít nešlo. I když nám Bledá neublížila, bála jsem se jí. Člověk se před ní musel mít na pozoru. A ještě víc před těmi ostatními.

Trhla jsem sebou podruhé. Bledá se právě vrátila poté, co odvlekla někoho nového dál do jeskyní. Zlobí se? Ta krev… Je jeho? On neměl rudé oči. Byl jako my? Přikrčila jsem se a sledovala Bledou, jak odchází.
Pak se můj pohled střetl s bratrovým.
“Půjdeme se tam podívat? Třeba… Třeba potřebuje naši pomoc?” špitla jsem tiše svou rodnou řečí. Od smrti rodičů jsem málokdy mluvila anglicky. Vlastně až v jeskyních jsem angličtinu začala zase používat. Nikdy jsem v ní ale nedokázala říct tolik, co jsem chtěla.
"Můžu se tam jít podívat jako dráček..." navrhla jsem.

1. mise - hledání Dragostana

Pevnost Holtgast -> Perm, Sibiř, Rusko

Daniel, Blagden, Callum, Oscar, Eddie, Lara, Laima

Vůdce naší skupiny nakonec pošle módního stylistu ještě jednou přezout, možná tím ztratíme pár minut, ale jestli na místě nedejbože uvízneme, bude za to ještě vděčný. A my ostatní ve výsledku taky. Na slova díků jen přikývnu hlavou. Pravda, taky mě s tím mohl poslat pěkně do hajzlu, za to, že se mu vměšuju do jeho role. Ale je těžké se na to dívat tímhle způsobem, když musíme fungovat jako celá skupina. Asi bych taky byla radši, kdyby mi někdo rovnou řekl, co všechno budu potřebovat, určitě jsem v tom spěchu na něco zapomněla.
Motivační proslov jsem už vůbec nečekala, donutí mě popojít o pár kroků blíže k němu. Možná jsem přesně tohle potřebovala, ujištění, že se nacházíme ve schopných rukách a jasné, velmi rozumné instrukce. Část nejistot ze mě ihned opadne, zvlášť poté, co jsem přidělena do trojice k Blagovi a Laře. Také jim oběma kývnu na srozuměnou. Otázky mě žádné nenapadají, vše bylo vysvětleno dostatečně jasně. Zbývá už jen posunout se k přesunu. Popravdě vůbec netuším, co čekat. Po vzoru ostatních se chytnu vedle stojících a s napjatým očekáváním pokukuji po tvářích těch znalejších z nás. Nacházím v nich spíše jen obavy a snahy připravit se na vše, co nám může Sibiř nachystat. Zatnu zuby, jakmile se ozve křupnutí krystalu, zavřu na moment i oči.

Svět se se mnou zatočí. Mám co dělat, abych udržela obsah žaludku na místě a z nohou mám na okamžik želé. Trochu zavrávorám a lehce se opřu o kohokoliv, kdo je právě v dosahu, abych znovu získala pevnou půdu pod nohama. S prvním závanem chladného vzduchu se lehce otřesu, ale zároveň mě štiplavý mráz dokonale probere. Rychle se rozhlédnu po ostatních, zda jsou v pořádku. Držím se především v přítomnosti své malé skupinky, než dostaneme od Dana další instrukce.
(7)

"Poletíme? Cože?" stále je pro mě trochu těžší přijmout fakt, že se tu většina může měnit ve všelijaké roztodivné tvory. Nemám tedy ani moc času prohlédnout si neutěšené okolí nákladní stanice a Blag se popustí do centikory.
"Uh, tak asi nasedat." Špitnu si pro sebe. A zatímco Lara využívá své ptačí podoby, o hranostaje pečuje sám Daniel, Callum nasedá na svůj batmobil, vyměňuji si s poslední zbylou trochu nervózní pohledy.

Sakra, tohle je ještě mnohem divnější. Snažím se co možná nejopatrněji vyškrábat na záda a zachytit se za jeho hustou hřívu. "Netahá tě to, že ne?" zpetám se pro jistotu a nějak doufám, že mi případně dá najevo, pokud by mu bylo cokoliv nepříjemné. Laimě pak nabídnu, ať se mě pevně drží za pas a společně vyrazíme. Hned záhy mi dojde, na co přesně jsem ve skladu zapomněla. Rukavice!
Za chvilku mi k němu pevně zaťaté prsty doslova přimrznou. Kromě ubíhající namrzlé a až prapodivně tiché krajiny tak i sleduju, jak mi pomalu začínají modrat klouby. Nos zavrtám pod šátek a i přes několik vrstev funkčního oblečení cítím, jak se mi chlad zarývá svými nenechavými pařáty do kůže. Jak jen nesnáším zimu, tohle mi byl čert dlužen!
Zezadu to alespoň zachraňuje spolucestující, ale i tak se těším, až bude tahle krasojízda u konce. Zastavíme se až u hustého lesa, jak z nějakého teen hororu.

Trochu prkenně sesedám, mám problém rozhýbat zkřehlé prsty, které se okamžitě snažím zahřát horkým dechem. Když trochu povolí, využiji je k rozmasírování paží.
"Zatracená kosa!"
Daniel přichází s dalšími pokyny, opět stroze přikývnu a vydám se se svou zoo na předem určenou stranu. Teď popravdě všem ostatním trochu závidím jejich zvířecí smysly, sama si přijdu trochu bezradně, když opatrně našlapuji po lesním porostu a snažím se najít...cokoliv. Jakékoliv zbytky po lidské nebo zvířecí přítomnosti, rozhrabaná místa, kousky mršin, předmětů, odpadků, zpřelámané větve, možné úkryty... Musí mi k tomu stačit jen moje vlastní oči. A do toho stále kontrolovat, zda jsem se od ostatních příliš nevzdálila. Hlavně držet kontakt s drobnou sýkorkou je občas celkem výzva.
(7)

Blag ale zavětří stopu. Jsme tu tedy správně. Snažím se být obezřetná, nechci zatím využívat žádnou ze svých schopností, abych na sebe zbytečně neupozorňovala. Postupuji opatrně dopředu.

58%

Jen klid

Holtgast, ošetřovna

Ty jsi sestra Anny.
Šok. Který si nejsem jistá, jestli dokážu plně skrýt, ne hned. A střípečky naznačující historii, o které si nejsem jistá, že ji chci znát.
"Ano, jsem," kývnu vážně.

Ptal jsem se, kdo jste.
Plavovlásek mě přehledne jak širé lány, aby doloval odpovědi z Erdena, který se ovšem rozhodne nechat situaci plně v rukou mých.
Kdybys něco potřebovala, dej vědět... Budu poblíž.
Kývnu, a když odchází, pohlédnu opět na blonďáka, s viditelně menším pochopením a péčí.

"Já jsem Agnieszka. Ten bělovlasý je Erden. A ty se nacházíš momentálně v základně Triskelionu. Ačkoliv jsi původně patřil k Bratrstvu, po zajetí jsi zůstal s námi," shrnu stroze, vstanu a uhladím si sukni.

"Přál by sis nyní ubytovat se, nebo je válení se na ošetřovně přijatelnější alternativa?" vykouzlím umělý přívětivý úsměv.

1. listopadu

Holtgast, až na ošetřovnu

Náročný den... vlastně začal už nocí. Kdy naposledy jsem vlastně spal po něčím boku? A víc, než tři hodiny? Lilianovo rozhodnutí vyvolalo v mých zvycích menší šok.
V příšeří rána chvíli zamyšleně pozoruji jeho tvář, než opatrně, tiše vstávám, rozhodnut jej neprobudit. Je brzy. Brzy i na lidi, co vstávají na ranní směnu do kuchyně. V rozvalinách nad pevností strávím valnou chvíli, s cigaretou a myšlenkami zabíhajícími zpět k tomu, o čem jsme hovořili... dříve než psací stůl zaměstnala poněkud jiná aktivita.
Bezpečnost všech. Zajištění pokojů. Na kus papíru si zapisuju poznámky, rozhodnut, že po obědě si vezmu stranou Agnieszku, Nikolaie, Lylu a Draga, a zkusíme přijít na způsob, jak by mohly dveře/zámky odpovídat pouze na konkrétní osobu/y.

Dřív, než přijde čas k jídlu, se mi podaří i dokončit rozpis. Upevním upravenou verzi na nástěnku kousek od dveří na patře s pokoji, a osobně jmenuji změny i v jídelně, než zasednu ke snídani s hrnkem horké černé kávy s čímsi blízkým spokojenosti. Lara sice není plně dostudovanou psycholožkou, nicméně důvěřuji její rozvaze - a mnozí zde potřebují pomoc jako sůl.

Po snídani se udály jisté přesuny v osazenstvu, a já vyrazil na slíbenou projížďku s Valerií. Přidali se k nám Mia, Oren a Nikolai. Ocenil jsem, že nikdo neměl touhy k rozhovorům, klid a rozvážný krok Khana mi seděl perfektně.

Zbytek dopoledne jsem setrval na ošetřovně, jednali jsme o Yevině plánu, a Lilianově plánu, a já se zajímal z druhé ruky o výsledky sezení s Lakshmi, Leou, Lylou a Dragostanem. Agnieszka omdlela... a já ji chytal s podivným deja vu, připomnělo mi to ostře podobnou vzpomínku. Jen plavovláska v mých pažích se drobně lišila.

A zpráva zrcadlem navíc... měl jsem jen chvíli na to, pokusit se sestavit tři schopné týmy, nakombinovat nováčky se zkušenými, ostřílenými členy a sladit schopnosti.
Vyhlášení misí se u oběda nakonec nesetkalo s dotazy, všichni spěchali po svém připravit se co nejlépe na výpravy. A za to jsem byl rád.
Po letmém rozloučení s ostatními před branami pevnosti jsem zamířil zpět. Moje kroky vedly opět na ošetřovnu, a vida toho, že se Mikkel po Lilianově zásahu pomaloučku probouzí, povolal jsem i Agnieszku.

Mikkel... je jako had. Slizký a odporný úhoř, i z postele a slabý, pokouší se manipulovat a ubližovat. I když jsou jeho vzpomínky upravené, příčí se mi byť jen pohled na něj, dokážu však ovládnout jak svůj výraz, tak i své myšlenky (9+2). Stále si nemyslím, že tohle byl dobrý nápad.
Ptal jsem se, kdo jste.
K pohledem k Agnieszce prohodím klidně: "Vypadá to zatím v pořádku, žádné zkraty. Kdybys něco potřebovala, dej vědět... Budu poblíž."
Varování v hlase nechám jasně znít, než zamířím do laboratorního archivu.

T'es dans la merde

Pevnosť Triskelion --> Island, vodopád Skógafoss

Presun kryštáľom mi zamieša obedom v žalúdku, ale už som to zažila, vedela som na čo sa pripraviť. Pár dúškov hladného, ostrého Islandského vzduchu mi pomôže prekonať to najhoršie - hoci, ako sa zdá, nie všetkým sa to podarí. Len sa otáčam za zvukmi dávenia, no moju pozornosť upúta takmer okamžite hlavne jedna...vec.
Prečo má mačku v batohu? To je...to je ten hovoriaci nadaný zo včera? Prečo sa nepremenil?
S rozšírením očí sledujem, ako dievča s čiernymi šmuhami od maskary na lícach -Čo? - strká hlavu späť do batohu. Ten nadaný sa zasekol v zvieracej podobe? Prečo bol ale s nami? Akokoľvek mu niekto pomohol umožniť pravdepodobne zmenou hlasiviek rozprávanie v podobe, sama som dobre vedela že ako obyčajná mačka nemohol používať schopnosti. Prišlo mi nebezpečné brať niekoho tak bezbranného na misiu a zaťažovať si ním batoh. Ale... nebola to moja starosť. Nepoznala som ani jedného z nich.

Namiesto toho sa teda viac sústredím na počúvanie určeného veliteľa skupiny. Stále som si nebola úplne tak istá, či má v pláne niečo konkrétne, či sa bude pokúšať nejako dostať Lokimu do hlavy kým ho budeme rozptyľovať, ale... nenechať sa zabiť, nezabiť jeho a nedovoliť mu ujsť tak aby sme ho už nenašli, to sa dalo približne pochopiť ako inštrukcie.
Takže sme sa nepremiestnili priamo na miesto.
Pri pozorovaní, ako sa Yeva mení, pričom stále spieva, mi prebleskne hlavou vďačnosť za to, že som si na seba dala oblečenie do zimy. Počas letu bude nechutne zima.
Nielen vďaka vábivým účinkom Yevinho hlasu sa k nej vydám viac ak ochotne. Spod prilby úsmev nevidno, a tak ju po rýchlom vyšplhaní cez krídlo aspoň vďačne pohladím po boku. Jej podoba bola krásna, a nebyť situácia, v akej sme sa nachádzali, a neisto zovretý žalúdok od očakávania a strachu zo sklamania ohľadom Lokiho, asi by som si let samotný užila viac. Skloním sa nízko, prakticky si na ňu skoro ľahnúc, aby som čo najmenej prekážala, držiac sa hlavne nohami. Jej podoba mala veľkosť vzrastlejšieho koňa, a nechcela som jej príliš zovretými prstami šklbať perá z krku.

Cestou sa príliš nevykláňam zo strachu, že by som Yeve sťažovala let, a tak nemám moc inej možnosti ako dívať sa na ňu či oblohu naokolo. Problém, ktorý príde, však nepotrebujem ani vidieť - počujem ho.
Zachrapčanie nádherného Hlasu, a potom utne. Na moment je všade až hrozivé ticho, ako si uvedomím jeho absenciu, a potom...zavytie. Yeva podo mnou sa vo vzduchu nebezpečne zakolíše, a ja tak mám na chvíľu, počas ktorej jej musím obkrúžiť s tichým osravedlnením ruky okolo krku, aby som nespadla, výhľad na upaľujúceho Lokiho. Mieril si to rovnou čiarou k vodopádom, a vo mne to vyvolalo nádej, že predsa len by to mohla byť pravda, že niečo...niečo zacítil - a dúfala som že to neboli nejaký skrývajúci sa nadaní.
Všetko však pretne hrôza z pohľadu, ktorý sa mi naskytne akonáhle začneme s Yevou klesať. Tá uplakaná sa, ani neviem ako, zjaví Lokimu na chrbte.
Imbécile.
Zasyčím sama sebe v mysli. Zošalela? Nielenže agituje ešte viac divokého Lokiho, ale zabráni nám akokoľvek ho znehybniť aby ho mohla upokojiť, keď už bola náhrada za Yevu, pretože bola priamo pri ňom. Zároveň ohrozí aj ostatných, ktorí jej budú chcieť pomôcť. Ak ju Loki zabije a podarí sa nám ho potom vrátiť zo zdivočenia...Bože. To bude pre neho ťažká rana.
Napnem svaly, pripravujúc sa na pristátie, keď si všimnem, že okrem zoskakujúcich nadaných z neba letí ešte niečo - a je to až nebezpečne blízko pri zemi. Zazipsovaný ruksak, s mačkou ktorá nemohla ani von.
Tentokrát zakľajem aj nahlas, hoci to ťažko bude niekto počuť, a vystrelím v reflexe ruku, ťahajúc zo svojich zásob. Snažím sa vytvoriť pod padajúcim ruksakom z energie akýsi vankúš, ktorý by stlmil jeho dopad, no bez účinku. (1) V poslednom možnom momente nazbieram energiu znova a tesne nad zemou sa mi podarí uzatvoriť batoh do neforemnej, ružovo fialovej bubliny a myknutím nabok aspoň zmeniť jeho smer z priameho dopadu na tvrdú zem k prudkého kotúľaniu, mieriacemu ku kraju vody. (6)
Bohužiaľ, prídem o jediné sekundy, kedy by som sa mohla pripraviť na pristátie, a z Yevy sa vycentrovane zošuchnem priamo na zadok, aj keď pristane pomerne jemne. (2)

Ihneď sa však škriabem na nohy, hlavne keď vidím ako Yeva zvracia v podobe. Spravím k nej krok, no okamžite sa zastavím, zvrntnúc sa, aby som videla na Lokiho. Ak by vycítil Yevinu slabosť po tom, čo ho to dievča naštvalo, nemohla som ju tu nechať...lenže ja som bola zároveň jedna z tých, čo v ňom prebúdzali asi najväčšiu agresivitu, takže som mohla byť tiež dôvod prečo sa sem otočí, a nemohla som nechať...
Lea sa zjaví, ako keby cítila moju dilemu.
Ďakjem!
Skríknem k nej, hoci si nie som istá či pochopí za čo, a okamžite sa behom dostávam od nich preč, nabok, aby som mala stále výhľad na Lokiho, no aby som nepútala na ne pozornosť. Skúsim vytvoriť okolo Kristoffa, najbližšie k dvojici, ochranný štít, ale kvôli rozhorčeniu a rozrušeniu z toho, čo sa dialo, okolo neho energia ledva zabliká. (5)

59%

Nový den

Holtgast, nakonec Konstantinův pokoj

Nezdálo se mi to! Byla jsem v pevnosti. Jamie je živý. Ráno jsem vylítla s úsměvem z postele, a na svoji zamračenou spolubydlící nesoucí si kdovíproč plavky moc nedbala. Svět skončil, ale úplně na hovno není!
"Dobré ráno, můj nejmilejší z brášků! Jak ses vyspal?" uculím se na něj, když usedám k němu s čajem a přeplněným talířkem jídla. Nemůžu za to, že mám hlad, pořád jsem ve vývinu. A některé části! by se třeba ještě mohly chvilku vyvíjet.
Možná nemám podprsenku tak překypující, jak některé, ale Kristoff se usměje i na mě, a to se taky počítá, abyste věděli!

Po snídani sedánek na ošetřovně. Lea povídá, Drago píše, Lakshmi povídá, Yeva přikyvuje, Lilian špekulíruje... já vlastně nevím, co říct. Napadá mě jen, že v tom našem světě nebylo věčně zataženo. Ani věčně tma, jako v Lakshmině světě. To mi upřímně zní dost hrozně, žít ve věčné noci... To bych nezvládla. A taky je divné, že Cass u nás je naživu a tady Oren, a vůbec někteří chlapi byli ženské nebo naopak a prohozené, co se stalo sourozencům.
Drago se nemůže srovnat, že Val a Lilian byli tam nepřátelé a tady jsou přátelé, no Lakshmi má v těch vztazích asi úplný guláš, když ji poslouchám. A zamilovat se do Erdena a/nebo Liliana asi může maximálně úplný masochista, mám dojem. A smrt... všichni si pamatují. Jen mně vzpomínka na smrt té druhé Lyly chybí. Nevím proč.
Na zbytek dopoledne zapadnu do kuchyně, pomoct s přípravou oběda.

Z oběda mám pár zajímavých poznatků - že když si jeden mázne na oči řasenku, nafouknou se mu prsa, že Richard působí jako daleko menší kokot, než v Londýně (a Heather je taky daleko, daleko klidnější a milejší), že zvláštní schopnosti můžou zaručit insta sex change operaci, a že na misi můžou vyexpedovat kdekoho, i joudu, co včera ani nevěděl, že Nadaní existují. Triskelion, svět neomezených možností!
A já nikam nejedu.

Aspoň se jdu ale rozloučit, pevným stisknutím v objetí s Valerií, Richardem, Nikolaiem, a po krátkém zaváhání i s Lakshmi a Kristoffem. Ostatním alespoň zvesela zamávám.
"Zlomte vaz! A ideálně ne doslova," uculím se. Na roztržku poblíž se sice snažím nereagovat, ale že bych si něčeho takového vůbec nevšímala, se říct nedá. Drama! Nejtěžší je vždycky nepřisadit si.

A teď... yay. Stanu ve dveřích Konstantinova pokoje s všelijakými pocity. Tohle mám spravovat? A jako za odpoledne? Se někdo... upad.
Zhluboka se nadechnu, vydechnu, vyroluju si rukávy... a jdu na to.

Po stopách, či spíše na stopě
u Kamske přehrady, Daniel, Blagden, Hanka, Oscar, Eddie, Lara, Laima

Nebyl jsem fanda tohoto stylu cestování.
Žaludek a nejenom ten, dělal si poté co se mu zlíbilo a já byl rád, že oběd co jsem snědl, zůstal v něm byť místy hrozilo, že vyrazí ven na svůj vlastní průzkum. Sotva dostanu trochu chladného vzduchu do plic, pozvolna se nevolnost zlepšovala.
Zapřel jsem se maličko o svou hůl, hledíc na poněkud depresivní výhled, který se nám naskytl. Při chvílích jako byla tahle si jeden začínal pomalu uvědomovat, jak moc mu vlastně chybí ty staré časy´ kdy za každým rohem to bujelo lidským životem.

Ovšem teď jsme tu byly za poněkud jiného důvodu, než bylo vzpomínáni na dobu co byla.
O dalším postupu naší cesty bylo rozhodnuto, že se poletí. S tím, neměl jsem nejmenší problémy. Když někteří využili svých vlastní dovedností a sil, já též užil svých a vytvořil si své ´přemisťovadlo´. To nevím proč, utvořil jsem z temnoty do tvaru velkého stínového netopýra. Tedy, vize byla netopýří ovšem finální produkt byl možná až trochu více vyfantazírovaný. No, nevadí dokud poslouží svému účelu, je jedno jak to vypadalo.
během letu, nechal jsem temnotu z něj, aby mě trochu obklopila a chránila před studeným vzduchem na jeho zádech, přece jenom nepatřil jsem k těm nejvitálnějším nebo neodolnějším. Jestli z tohohle vyjdu bez nějakého zápalu nebo nastydnutí, bude to možná i zázrak.

Náš společný let byl naštěstí ukonce.
Jakmile seskupí se zase opět, Dan neotálí a udává ihned záhy další rozkazy. Ovšem, já osobně neoplýval ani jediným z jím zmiňovaném. Mohl bych zkusit kontaktovat osminohé osazenstvo v okolí, ale dle teplot co tu panovala nečekával bych, že se někdo ozve. Byla na ně velká zima.
I tak jsem na jeho slova kývnul.
Rozešel jsem se tedy udaným směrem. Moc tedy neočekával jsem, že bych zrovna já přispěl svým dílem, ohledně nějaké stopy, ale snažil jsem se alespoň co mi dovolil moje vlastní smysli (7), ať už to byly nějaké stopy nebo případná hrozba.

48%