Příspěvků: 2544

Hraje se Denně Vypravěč Naervon je offlineNaervon

Ukončená jeskyně!

Družina

družina zatím neexistuje

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Matisse Auguste - 28. října 2021 13:01

Vivre et survivre

Před-uralská Sibiř, kdovíkde přesněji

Poslední měsíce se celý můj svět smrskl na dva cíle - z života předtím, přátel, známých, rodičů, zájmů, nezůstalo nic. Jen Chloé, a touha zůstat naživu, aby přežila i Chloé. Nikdo jiný nám nezbyl...

Že se se sestrou děje něco hodně divného, jsem si zvykal dlouho. Od lesní zvěře, která se k ní sbíhala jako ke Sněhurce, divokých chlupáčů, kteří nechali pomuchlat jako ochočený psík... přes halucinace. Ty na tom byly nejhorší... když Chloé spala, občas mluvila ze spánku. Proměnit opuštěný bunkr či jiné útočiště, kde jsme se zrovna právě skrývali, na její pokojík, s otcem i matkou živými a tolik reálnými...
Prvně jsem to skoro nezvládal. Myslel jsem si, že jsem zešílel. Tomu by se kdokoliv mohl těžko divit... Když jsem Chloé načapal, jak dlabe pohár plný kopečků čokoládové zmrzliny s takovou tou slanou oplatičkou navrch, uprostřed opuštěného lesa... pochopil jsem, že to není moje hlava, že to je něco, co nějak kdovíjak províproč dokáže moje sestra.
"Kdes to vzala?"
Přála jsem si to.

Bohužel, na ukonejšení mlsných chuťových pohárků to bylo fajn, ale... na utišení hladu to moc nebylo. I nadále jsem musel lovit a pokoušet se postarat o jídlo... i když jsem se vyhýbal ubližovat sestřiným oblíbencům. Nebo se o to alespoň snažil, jak mám poznat, který zajíc měl jméno a který ne?? Všichni vypadají stejně... minimálně zevnitř.

Další šok přišel v momentě, kdy jsem ji zahlédl měnit se do... draka. Dráčka.
Moje pochyby o vlastní příčetnosti se vrátily - i když jsem byl schopen akceptovat, že s apokalypsou se v Chloé... nějak... probudily zvláštní schopnosti, že si dovede vypřát realitu na chvíli takovou, jakou chce, že ji poslouchají zvířata... tohle bylo akceptovat těžké. Nemožné. Že se moje sestra prostě... dokáže nacpat do podoby kapesní mýtické bestie?
Smůla, že zrovna to byla podoba, v níž nacházela zálibu a klid.
A možná je to sobecké, ale ve chvílích, kdy mi tiše šupinaté stvořeníčko pochrupovalo v kapse nebo za límcem, připadal jsem si na to celé... tak nějak daleko více sám.

A pak... jsme skončili s Bledou. Nedovedli bychom utéct. A ačkoliv se ve mně vzpíralo všechno a nejradši bych ji po tom všem, čím jsme prošli, odkázal v té nejšťavnatější francouzštině do nejhoroucnějších pekel... bylo mi jasné, že by to bylo dost možná to poslední, co bych udělal.
Chloé > hrdost. A tak jsem, pro změnu zavřený v jeskyni, pracoval dál. Pral, uklízel jeskynní komplex zařízený jako byt, připravoval jídlo z úlovků Bledé či jejích bílých červenookých bestií, ve volných chvílích si hrál s Chloé. Všechno to působilo jako příběh ze špatné fantasy, pohádka, která se zvrhla a konec by nikdo nemohl ani předpovědět...

Až do dneška. Bledá přitáhla někoho nového, cizího, zatáhla ho kamsi do hlubin, kam jsme měli zakázáno chodit. Zrovna jsem česal Chloé vlásky a pletl jí pár ozdobných cůpků... a strnule se zarazil, když zakrvácená Bledá vyrazila prudce ven.
Co teď?
Je ten muž dole mrtvý?
Pohlédl jsem na sestru nerozhodně.

Eddie Harlow - 28. října 2021 12:27

Pod dubem, za dubem

Lesy u Kamské přehrady, s Danem, Blagem, Callem, Hankou, Oscarem, Larou, Laimou

Promiň.
S tím tichoučkým posledním slovem mi je najednou děsně pod psa. Nemám důvod být naštvaná na něj. A kdyby to nevyhrotila Lenore, možná bychom si včerejšek vyříkali v klidu. Mrzí mě to. Ale teď s tím lépe nepokračovat, máme úkol.

Přesun je nepříjemný, ale nutný, a mrazivě čerstvý vzduch mě zaštípe v nose i po ramenou. Ups, ty připomínky k teplému oblečení na místě nejspíš byly - na druhou stranu, bunda se špatně kombinuje s křídly.
Seberu ze země první kámen, který najdu, a ze špinavě bílošedého valounu udělám hustou kožešinu (5+1 tvar, 7+1 materiál, barvu se měnit neobtěžuji), kterou přehodím přes ramena a upevním vlasovou sponkou na hrudi.
V kožešinu změním i ty části černých návleků, které objímají dlaně a zápěstí (7+1 materiál), to bude muset stačit.
Na zimu jsem ostatně odmala zvyklá, to v horkém Texasu jsem spíš chcípala, v těch fakt horkých dnech si připadala jako rozteklá zmrzka na chodníku, neschopná se pořádně na nic soustředit a přemýšlet. Svěže mrazivý vzduch je oproti tomu bomba.

Let je docela krátký, přistáváme v lese, hrajícím podzimními barvami, a přesto něčím znepokojivý. Nejspíš přítomností něčeho, co mohlo dalšího Nadaného jen tak sebrat a unést.
Telepati pátrají, čmuchači čmuchají. Blagden přichází s tím, že je Drag někde blízko a zraněný.
Semknu rty. Jak tady mám být vlastně užitečná já? Povolám svoje oblíbené energetické zbraně (9+1), set jednoručního meče a úzkého, nahoře rovného a do špice se zužujícího štítu, a pomaličku vykročím s ostatními.
Pozorně prohlížím okolí, jestli si nepovšimnu něčeho zvláštního také (4).

(19%)

Blagden Graves - 28. října 2021 11:44

Po stopách Dragostana

Lesy u Kamské přehrady, s Danem, Callem, Hankou, Oscarem, Eddie, Larou, Laimou

"Tak se nenech upéct a sežrat, laskavě, ty langusto," oplatím Richardovi s úšklebkem. Se střípečkem jeho myšlenky zvážním. Jo... pokusím se.

Hanka a Dan se kdovíproč zaměřili Oscarovu obuv. "Pokud bude ve zvířecí, a netuším, proč by v přírodě nebyl, je mu typ bot stejně ukradený," namítnu připomínkou, ale stejně je Oscar vysílán dvakrát do skladu a minuty ubíhají. Zajímavé, že má Eddie vysoké boty na podpatku, nezmínil nikdo.
Konečně se přesouváme. A okolní podmínky jsou lepší, než jsem doufal. Zima je přijatelná, námraza je lepší než hluboký sníh a absence nemrtvých je přímo perfektní.

Měním podobu, vyčkám, než si na mých zádech Hanka s Laimou udělá pohodlí, a pak se s krátkým rozběhem odrazím k vzletu. Cesta trvá věky - alespoň tak mi to připadá. U přehrady zamířím k zemi, tiše přistanu a složím křídla.
Nečekám, než dámy slezou. Usilovně se soustředím na Dragostanovu krevní stopu (6+1). Rozlišit vjemy mi trvá daleko déle, než bych čekal, ale... nemůžu určit přesnou lokaci (2+1).

"Je poblíž. Vnímám jej," zabručím s pohledem na Daniela s čenichajícím Oscarem v náručí. "Zatím nevím, kde přesně... Je zraněný," dodám, to je jasná informace, kterou krevní spojení křičí jasně. Ztrácí krev, a já to vnímám.
"Hodně."

Přesunu se k nejbližšímu ze stromů, polštářky jedné tlapy a čelem se opřu o kmen. Soustředím se (1+2). Soustředím se lépe (5+2). Co stromy viděly? Co mi mohou sdělit?
Zůstaň naživu, prosím...

(16%)

Mia Ortner - 27. října 2021 21:57

Zima jako doma

Severní Dakota, USA, 1. listopadu

Nik, Richard, Emil, Félix, Aaron, Alex, Jonas

Překvapilo mě, že Nik vybral za zástupce zrovna Richarda. Na druhou stranu velký výběr nemá... Osobně jsem nijak ambiciózní plány neměla. Fakt, že mám krýt záda zrovna Emilovi mě trochu pobavil.
Pak už ale bylo načase se přesunout. V utvořeném kroužku se mi zahoupal žaludek, ztratilo se mi před zraky Německo a…
Dopr… Nějaká chyba? Kdybych necítila na tvářích studené mokro ze sněhu, který mi dosahoval až po prsa, lekla bych se, že jsem se ztratila kdoví kde v temnotě po cestě.

Tak tady je budeme hledat dlouho...
Naštěstí se mé obavy úplně nenaplnily, protože Nik tak nějak tušil, kudy jít, i když sama jsem nic neslyšela. Pro mě je trochu nesmyslné razit si cestu závějemi, a tak jsem se přeměnila do podoby harpyje.
Richard organizuje, kdo koho vezme na záda. Osobně jsem nebyla pro nikoho, ale na druhou stranu by nás to jen zdržovalo. Byla jsem však ráda, že se o to postaral někdo jiný.
Emil rozsvítil. Trochu jsem se nervózně ošila. "Nejsme teď jako živý terč?" tiše jsem zabrblala. Podobný názor měl i Jonas, který nakonec zvolil svou mini podobu. Nik nakonec zjednal nápravu.
I tak jsem se pokusila naši skupinku skrýt pod stínovým štítem, který ale neomezí náš rozhled. (10+2)

S pomocí křídel jsem se dostala na zídku zoo po vzoru Nika.
Rozhlížela jsem se po areálu, zda zachytím nějakou stopu, ale ničeho jsem se příliš nechytala. (5)

8 %

Aaron Stillwater - 27. října 2021 20:10

Insert meaningful title here

~~někde, kde je tma a zima~~

Orene, ty seš prostě… Nic jsem neřekl, jen jsem ho pevně obejmul. Možná budu docela nepoužitelnej, ale díky jeho laskavosti alespoň zesnu s debilně sladkým úsměvem na rtech.
Čas vyrazit. Už nás volá… Až teď jsem se pořádně koukl. To mi nikdo neřek, že nás povede levoboček Lary Croft. Slint. Jo, smrt s debilním úsměvem je neodvratitelá.

Co vymýšlíš flíčku za alchymii? Nevěříš v čarovná, hojivá umění ručky šmátralky?
“Věřím na prokazatelné účinky bylin a přírodních léčiv,” mínil jsem. Bez jízlivosti či vzteku. Byť mě sral ten… Flíček.

...Kdo zhasnul? A proč mi je tak nevýslovně blbě? Řekněte mi, že jsem se včera opil jak doga a celá ta věc s misí se mi jen zdála a já se teď budím někde ve své posteli, kde mi nic nehrozí! Ne? Ne, tam by nebyla taková zima. Ale žaludek rozhodně dělá akrobatické kousky kocoviny hodné.

Nechcete svést?
Nechci, byť tedy otázka ke mně nesměřovala. Najednou se objevila koule světla a já spatřil… Bílou tmu. Bílé nic. Apokalypsa zasáhla. Pamatuju si zimu v Kanadě, ta bývala krásně bílá, tahle běloba mě akorát děsí. Pamatuju si, jak jsem každý rok jako dítě musel proběhnou bosý ve sněhu, jinak se mi to ani nepočítalo.

Od místních pomoc asi nedostaneme, je tu zima že bych se ani já z mrtvejch budit nechtěl.
Myslí to, co myslím, že myslí??? Mrtví? Tak to je dost, teď tu eskápásku asi potřebuju.

Prekrasnyj oznámil buddy system, ke kterému mám jen pokývání hlavy. Co víc? Očima jsem vyhledal svého svěřence.
“Ahoj, Jonasi, jsem Aaron a dnes se budem hlídat.” Zazubil jsem se. Na vtipy na odlehčení situace fakt nejsem. Kéž by tu byl brácha. Šli bychom vstříc smrti s písní na rtech. A hlučně. A někdo by si nás všim.
Dobře, tak to je nedomyšlené přání. Tohle je přesně důvod, proč já nic nevedu. Protože vymejšlím tak akorát broskvoviny. Ale to už se můj parťák rozeběhl po sněhu v podobě drobného tvorečka, co připomínat ty potvory pro děti.
“Počkej přeci, máme se hlídat, ne?”
Jéžišmarjájosefavšichnijehokámošitesaři! A už je v tahu. Tak… ahoj nebo co.

Letím? Kam? Jak? Najednou jsem se objevil na zdi zoologické. Jasně, kde jinde by asi drželi lidi, co se umí měnit na zvířata.
Na paži mi spočinul čísi dotek a já se podíval za hlasem.
Jsi ty ók?
“Jo, výhled je vskutku nádherný,” řekl jsem pak s očima upřenýma na něj. Ten nos, bože, majestátní profil, vskutku pikantní špička. Нос картошкой.

~~92%~~

Lara Hansen - 27. října 2021 19:50

Mise za Dragostanem

Sibiř, Rusko

Jedním uchem poslouchám drama kolem Oscara, Eddie a Lenore, podle všeho se jedná o nějaké vztahové záležitosti a nechci se jim do toho plést, když vůbec nevím o co jde.

Proslov, který měl Daniel byl vlastně víc motivační, než jsem očekávala, myslela jsem, že nám jen zopakuje, to co jsme slyšeli, ale on si dal opravdu záležet na tom, aby každý pokyny pochopil a snažil se podle nich chovat. A dokonce poslal Oscara dokonce poslal se přezout, což byl rozhodně dobrý nápad, je dobře, že to nenechal být. Zodpovědný to vůdce. Dále nám sděluje, že se máme rozdělit do skupin a v těch si hlídat záda…dobře, hlídám záda Hance a ona mně. Vyměním si s ní pohled, aby věděla, že budu konat tak, jak Daniel řekl. Žádné dotazy nemám, a tak jen kývnu, aby bylo poznat, že všemu rozumím. Žádné hrdinství a riskování. Jasně! Po konci jeho proslovu stále nemám žádné dotazy, a tak se ho chytnu a čekám na přenos.

Přesun mi nepříjemně rozhoupe žaludek, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout. Prostředí je mrazivé, nepříjemné, ale nedá se nic dělat, když budeme šikovní, zase budeme brzo v teple doma. Jakmile dá Daniel pokyn, proměňuji se do sýkorčí podoby a letí za ním, vedle ostatních jsem úplně maličká, skoro neviditelná. S úsměvem pozoruji dívky na zádech Blagdena, vypadá opravdu majestátně a možná by si ani nevšiml, kdybych si mu sedla za ucho, kdyby byl let až příliš dlouhý…což naštěstí není.

Jakmile zastavíme má pro nás Daniel další pokyny, rozprostřít se a pokrýt větší plochu. Sama se snažím zůstávat někde veprostřed, klidně trochu více vepředu a výše nad zemí, abych měla všechny pod dohledem, ale dodržuji dané rozestupy a snažím se všechny vnímat i svojí myslí, alespoň ostatní telepaty. Nejvíce se soustředím na Hanku, abych o ní stále věděla. Svýma ptačíma očima se pokouším prohlížet si okolí, jestli náhodou neuvidím cokoliv podezřelého, nebo cokoliv co by naznačovala něčí přítomnost (7). Také do okolí natahuji svoji mysl a snažím se vycítit myšlenky kohokoliv jiného, kdo nepatří do mojí skupiny (5+1). A také zkusím vyhledat jiné ptáčky v okolí, kteří zde třeba ještě zůstali (4).

39%

Rúna Guðmundsdóttir - 27. října 2021 19:37

bc39bb067fb2f99bcee78a5798a592a0(1)5841.jpg

Obrázek

Heima er best

Od jezera Elliðavatn u Reykjaviku až k vodopádu Skógafoss, Island
Lilian, Yevgeniya, Lakshmi, Valeria, Lea, Lenore a blijící jetpack, Kristoff, Loki

Jsme všichni, můžeme vyrazit. Když na mne promluví ještě Lakshmi, nejistě se po ní podívám a krátce přikývnu hlavou. Ráda bych řekla, že se mi podařilo na tváři i vyčarovat patřičně hřejivý vděčný úsměv, ale nechci lhát. Nejde mi to. Ani lhaní, ani to usmívání. Lilian nám dává pokyny, cítím se stále rozechvěle a nervózně, když vkládám jednu z rukou do dlaně Lakshmi, která dostala za úkol na mne dát pozor. Příliš mi nepřidá uvědomění, že já ale vůbec nevím, co Daniel říkal, protože... Protože jsem ho asi neposlouchala, myšlenkami někde úplně jinde. Kousnu se do vnitřní strany rtu, doufám, že to... Nebylo důležité. Moc. Soustřeď se, Rúno, dýchej, uklidni se. Kázání o Lokim mne taky úplně nepovzbudí, obrovský vlk má můj respekt a z představy konfliktu s něčím takovým můj žaludek dělá kotrmelce. Lea mne bere za ruku z druhé strany a já se přinutím dlouze vydechnout. Bude to dobrý.

A pak... Pak se přemístíme na Island. Je mi zle, málem se mi podlomí kolena a chvíli hojně polykám kyselé sliny, ale nepozvracím se (6). S nevolnostmi jsem jeden čas bojovala dost na to, abych věděla jak co nejvíce zamezit obsahu žaludku jít se podívat ven. Dobře, dobře... Rozhlédnu se kolem sebe a pohlédnu na jezero, které okamžitě poznávám stejně důvěrně jako místo, kde zrovna stojíme. Polknu, jako na povel se otočím směrem, kterým leží Reykjavík. Je zima a prší, šedá hutná mračna zakrývají pohled na jindy jasnou oblohu stejně jako všude jinde. Drobné kapky mi dopadají na skla brýlí a já více než kdy jindy proklínám své oči neschopné pořádně zaostřit.
Až opožděně si uvědomím, že na nás Lilian opět mluví a slova o přemístění na Skogar mi málem lámou srdce ve dví. To je.. Daleko. Dvě hodiny autem, ovšem po vlastních nohách nebo v liščí podobě to je... Tak moc daleko. Nechci odsud odcházet, musím... Musím do Reykjavíku a pokud nikoho nenajdu, tak prolézt okolí. Domů, musím... Musím zjistit, jak to vypadá v Mosfellsbæru... Nejraději bych se na místě sebrala a opustila je, ale... Ne, za to, že se o mne Triskelion... Postaral... Ten dluh musím splatit. A pak, Lea by o mě měla starost a teď bylo nutné se soustředit na důvod, proč jsme tu byli.

"Dobře," odpovím lehce nakřáplým hlasem postrádajícím jakékoliv odhodlání Lilianovi, nejsem si úplně jistá, jak si přebrat slova o tom, že pokud to vycítí, zasáhne. Asi bych se měla zeptat, ale neudělám to. Lakshmi se promění, stejně jako Yeva a Lilian. Pohled na ně je... Impozantní. Ačkoliv až opožděně mi dojde, že mne čeká první značně improvizovaný let v životě, což v té zimě a dešti rozhodně nezní jako zážitek, na který bych se měla těšit.
A taky že není. Ono udržet se na "koni" bez sedla a ještě k tomu v letu není vůbec snadné, zvláště pokud nejste zvyklí a máte letět v kuse delší čas - navíc když máte brýle plné dešťových kapek a bonusem zjistíte, že vám nedělá úplně dobře pohled dolů, ale přesto tam musíte vždy po nasbírání odvahy házet očko ve snaze zahlédnout... Cokoliv, co by mi dalo znamení, že v menších městech či vesnicích je nějaký život, co čeká na to, aby ho někdo objevil... No, neužívám si to. Cestou se snažím aspoň rozehřát za pomoci dechu, který mne učil kdysi Kristján, když jsme vyrazili na túru a přepadlo nás cestou hnusné počasí, co nás přinutilo se na čas schovat. Ze začátku se mi to moc nedaří (2) a jsem vážně ráda za Leu, co sedí na hřbetě za mnou a vážně moc příjemně hřeje. I tak to zkouším znovu... A nic (2). Nedokážu se na to dostatečně soustředit a uklidnit se.

Jak se blížíme k vodopádu Skógafoss, utichá náhle Yevin zpěv a Loki s divokým zavytím už na nic nečeká. Nestíhám, co všechno se v tu chvíli semele v jednu chvíli, pořádně nevidím, křečovitě svírám v dlaních hřívu, abych se udržela a vůbec netuším, co bych měla v takové chvíli dělat krom toho - snažit se nespadnout. Srdce mi divoce buší, to když mi dojde, že všichni kolem začali neohroženě seskakovat na zem - včetně Lei, co požádá Lakshmi, aby slétla níže. Zpanikařím. Proboha! Mám taky? Já... Asi bych neměla... Zatěžovat Laki? Navíc mám pocit, že se na ní už moc dlouho neudržím, jsem promrzlá, bolí mě nohy i záda a...

"- Íííííí..."

... a jakmile je Lea pryč, nepříliš dobrovolně následuji její příklad (2), až na to, že ona dopadne na zem elegantně na všechny čtyři jako lvice, zatímco já sjedu ze hřbetu Laki spíše jako žok a vysypu se na zem stále v podobě brejlaté nemotory, která se okamžitě hrabe na nohy (10) v tom náhlém pudu "musím vstát dřív, než někdo uvidí, že jsem hodila držku!" bez ohledu na to, co a jak moc mě bolí.

29%

Nikolai - 27. října 2021 19:20

Sledyashchiye Sobaki

Zoo, Fargo, SD USA, s Ríšou, Emilem, Miou, Félixem, Aaronem, Alex, Jonasem

Lilian potřebuje trochu silnější kalibr, než stisknutí rukou... jeho žádost o pomoc nezůstane nevyslyšena, soustředím se a usměrním v konejšivém objetí jeho emoce (7+2), ze strachu, nervozity a paniky ke klidu. Zdá se mi, že Yevin hlas mi v té změně pomáhá docela dobře, manipulované emoce nekladou velký odpor.

***

Studené, sněžné objetí mi připomene coby lusknutím prstů domov. A ne zrovna ty přívětivé části... Zachvěju se a pohlédnu na Emila, který rozsvěcí.
"Spasiba. I kdýbys ta svjétla máličko úpravil, áby nas néšlo vidjit i z dálky, býlo by to pérfektni," pousměju se. Zpozorním, když se z jistého směru ozve jakýsi zvuk.
"Něčevo ja slýšil. Kak dívčij křík, nébo što..." prohodím ke skupince. Měli bychom zrychlit.

Vytáhnu jeden z vrhacích nožů, když mě Richard požádá o pomoc. "Oj, što, ty ménje vjéřiš, že ja nézarázim tébje kúdlu do gřbeta?" poškádlím Richarda, zatímco se pokusím jej doopravdy nezranit při vytváření děr pro křídla (6). Zdá se, že to jde, Richard snad neutrpí víc než maximálně pár škrábanců při nejhorším. "Néjsi ty... njéjaký... výšši?" zarazím se, když si při té blízké přítomnosti uvědomím, že už na něj nehledím shora jako dřív.

Z hlubokého sněhu se zvednu telekinezí sám (10+3), a pokud se Félixovi nezamlouvá hrát si na koníka, pomůžu s přesunem vzduchem Alex (9+3) a Aaronovi (9+3) také.
Jonas upaluje coby malé zvířátko po sněhu, Félix je snad v podobě dostatečně velký, aby mohl běžet skrz, a Emil, Mia a Richard mohou mít křídla.
Vzhůru kupředu, času nezdá se být nazbyt.

"Éto móžna lépši," zkonstatuji po Richardově hlášení, že nikdo mu na pomoc nevstane. "Kóličky ná nos ja do výbavy névzal."
Přistanu na zídce zoo coby dobrém, vyvýšeném místě, a spustím na ni Alex s Aaronem také, pokud souhlasili s přesunem.
"Jsi ty ók?" zeptám se jemně, tiše Aarona, dotknu se jeho paže prsty.

Nadechnu se pak zhluboka, a pokusím se určit, jestli je v okolí nějaký čerstvější, výraznější pach, který by nás mohl zajímat (9).

(83%)

Lea Noor - 27. října 2021 19:20

Mise

Pevnost Holtgast 1.listopad -> Island

Ačkoliv mě podoba obřího vlka spíše fascinuje, Rúna se zdá být z něj lehce nervózní a o pár kroků couvne za mě. Věnuji jí lehký úsměv, abych jí naznačila, že je vše v pořádku. I přes spory ve vedlejší skupině se k nám připojuje nakonec i Lenny a v kompletní sestavě můžeme vyrazit. Od Liliana bych nečekala žádné motivační proslovy, takže i tím, co řekl mě překvapil. Přidám se do kroužku vedle Rúny, z druhé strany chytím nejblíže stojícího člena naší skupinky a zhluboka se nadechnu, abych žaludek připravila na přenos.

Když ustoupí lehká nevolnost po přenosu, přemístím se dle rozkazů na záda okřídlené kobyly za Rúnu, alespoň mi to vynahradí projížďku, kterou jsem dopoledne zmeškala. Skoro bych řekla, že Island vypadá nepoznamenán nákazou, až tedy na opuštěné domy a městečka, které míjíme.

Už jsem si ani neuvědomovala, že nás provází Yevy hlas, dokud se zachraptěním neskončil. Chvilku mi trvalo si uvědomit, co to vlastně znamená.
A sakra!
Zatím co už ničím nespoutaný vlk si to pelášil někam pryč, Sova předává svůj batoh a letí za ním, Kristoff batoh nezachytil, nicméně skáče dolů. Naprosto vyřízená Yeva zvrací a poté odpadá.

„Lakshmi, můžeme níž?“ zavolám. Než se však k nim dostaneme, pokusím se přidat trochu štěstí Lenny (2) a Kristoffovi (4), ale nedaří se.

Jakmile se přiblížíme k zemi, seskočím a dopadám v podobě lvice na všechny čtyři. (9) Zamířím si to k Yevě, vzhledem k jejímu stavu jsem připravená jí v případě ohrožení bránit. (7) Jak řekl Lilian, je to naše jediná léčitelka, snad jí dám alespoň trochu času, dát se zase dohromady.

(66%)