Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
5579.jpg){kind=icon} | Mise Island Pevnost Holtgast Další den se nesl v duchu práce. | ||
| |||
 | Späť Pevnosť Triskelion, hrobka --> izba, hrobka, izba V kobke iba zameriam oči na Miu, keď sa pomrví. Pri jej slovách natočím hlavu ku dverám hrobky, pár sekúnd nehybne počúvajúc. Keď však nikto nevchádza, iba sa opäť vrátim do pôvodnej polohy, pozorujúc radšej jej tiene. Čosi...čosi vo mne sa pohne, keď zrednú. Niečo dobré, dobrý pocit. Zachytím sa ho. Už som vedela čo robiť, keď som sa dostala do takéhoto stavu. V mačacej podobe bolo istým spôsobom jednoduchšie vybaviť si pachy, zvuky, detaily. Púpavy. Popadané orechy v pokosenej tráve. Vanilka preložená cez šálku s tmavým čajom. Kožené sedlo na koni s chladnou, štipľavou vôňou kovu okolo. Hlasný ženský smiech. Tichý ruský prízvuk. Hlboký, upokojujúci hlas. Provokatívne zatiahnutie slova na konci vety. Pehy na tmavej pokožke. Dlhé, husté mihalnice. Zatnuté päste. Oči, ktoré vo svetle vyzerali ako zo zlata. Ruka, s dlhými jemnými prstami, zvierajúcimi tetovací strojček. Malý úsmev na väčšinou nehybných perách. Mäkké svetlo v chladných očiach. Jazvy. Toľko jaziev. Trvá to. Dve hodiny, možno aj viac. Vyrušenie v podobe alkoholom páchnuceho Emila si dokonca už vyslúži aj tlmený, no rozhodne nespokojný zvuk až kdesi z mojej hrude. Nakoniec sa však predsa len pohnem, keď začnem cítiť prvé známky podráždenosti z chladnej zeme, nepokoja z hrobiek a tmy naokolo, prvé pochybenia čo sa tam môže skrývať. Črepy strachu. Dostala som sa tam, kam som chcela. Natiahnem mačacie telo, pár sekúnd sa dívam na schúlené klbko pri mne, iba s dekou prehodenou cez malé telo. S novým účelom vykročím preč z hrobky, pri dverách sa prmeniac do normálnej podoby, aby som ich mohla otvoriť. V čo najväčšej tichosti ich opäť zavriem a prekvapene pri tom pretočím zrak na ďalšieho obyvateľa podzemných priestorov. Zostal tu po celú dobu. Prišiel, pretože si všimol môj odchod, alebo to bolo pre neho, ako pre dve osoby vnútri, tiež miesto kde sa prišiel schovať? To mi...na Jamieho moc nesedelo, ale udalosti posledných mesiacov zmenili kde koho. Stisne mi čosi vnútri keď chvíľu sledujem ako dýcha, sem tam sa zľahka pomrví. Bol so mnou celý večer, a neopustil ma až do konca. Chlad hrobky zrazu neprenikal až tak hlboko. Opatrne sa ponorím do čerstvo vytiahnutých emócií. Ľudia ako James boli dôvod prečo som sa ešte snažila. Ak tu nebol pre to, aby tu spal, nemohla som ho tu nechať ležať. Skloním sa a letmo, zľahka sa mu najskôr dotknem boku, aby som ho na seba upozornila. Následne si k nemu ešte čupnem a objímem ho okolo krku, zaboriac prsty do srsti, v ktorej sa prehrabnem. "Ďakujem." Zamumlem trochu tlmene, neotvárajúc príliš ústa aby sa mi chlpy nedostali dnu. Po tom, čo sa odtiahnem, ho ešte pár krát pohladkám medzi ušami a keď sa vystriem a znova postavím, spraví tak tiež. Naozaj tu nebol pre ticho a atmosféru. Jamie sa z podoby nepremieňa, a tak kráčam po schodoch a chodbe s retrieverom po boku, končeky prstov sa občas obtrúc jeho chrbát, vrch hlavy, skoro neustále udržiavajúc kontakt. S prianím dobrej noci sa pred mojou izbou rozdelíme, no netrvá dlho kým z nej opäť vynorím. Svoju spolubývajúcu som vnútri nenašla, tak som pokojne zažala svetlá a zložila svoj paplón do nejakého menšieho tvaru, aby som ho mohla preniesť. Absolvujem tú istú trasu, ktorú pred chvíľou, len aby som opatrne prikryla Miu niečím teplejším ako to, čo mala na sebe. Mala som na izbe vlastnú deku, a určite mi bude skôr stačiť v teplej posteli, ako jej tu dole. Z hrobky zmiznem pomerne rýchlo, a tentokrát už zostávam na izbe definitívne. Nový deň, nová misia Pevnosť Triskelion, izba - stajne - raňajky - vychádzka po okolí - obed - pred pevnosťou Vstávam skoro, aj napriek spánku ktorý prišiel až neskoro v noci, takmer až nad ránom. Predstava jazdenia vonku ma ale prebudí v prvú sekundu zvonenia klasického budíka natoľko, že sa skoro hneď dostávam na nohy. V kuchyni bolo na prípravu raňajok väčšinou dosť ľudí na to, aby som mohla v ešte väčšinovo spiacej pevnosti vyriadiť najskôr povinnosti v stajni. Chcela som, aby mali kone pred vychádzkou dosť času na to, pokojne sa najesť. Svoju rannú rutinu s tichými rozhovormi s koňmi popri práci začínam prejdením prstov po novej soche, ktorú som do výklenku umiestnila deň pred tým. Ak sa Lyla rozhodne ráno pomôcť v stajni, pravdepodobne zistí že je väčšina urobená kým tam príde a nájde ma už iba čistiť kone do dokonalosti. Po rýchlej sprche mierim na raňajky, kde si sadnem viac menej do blízkosti pôvodných členov Triskelionu, poprajúc im dobrú chuť a potom v tichosti po malých sústach spratávajúc svoj tanier. Príliš nezabieham pohľadom na nové prírastky, hoci keď zachytím široký úsmev od Kristoffa, oplatím mu ho. Umiernenejším spôsobom, no stále je to priateľské. Sem tam sa ramenom opriem o Nax ak je v blízkosti, položím si bradu na dve sekundy na vrch Marisolinej hlavy cestou pre čaj, jemne popravím Nikovi prameň vlasov aby mu nepadal pri tanier, či pod stolom pritisnem nohu o Jamieho lýtko. Pred tým, ako sa po dojedení vyberiem do kuchyne pomôcť aspoň s upratovaním, pristanú moje prsty na Erdenovom predlaktí, aby som sa polohlasom uistila, či malé vonkajšie prebehnutie koní, spomenuté predošlého dňa, platí. Po kladnej odpovedi sa mi podvihnú kútiky úst. Z hrdla vyjde zahmkanie a Lee odkývam s ľahkosťou v kroku, nepýtajúc sa jej kde strávila noc. Riady sa potom umývajú celkom rýchlo. Pred tým, ako by som sa ale išla prezliecť, ešte zájdem za Razvanom, o ktorom sa dozviem že má byť garde pre Konstantina, aby som sa s ním rozlúčila objatím a popriala im bezpečnú cestu - a nech sa k nám rýchlo vrátia aj s Michailom späť. Ak zastihnem Alasthera, tiež mu poviem, nech si dáva pozor - stisnutie rúk však už patrí Thadeusovi. Prezlečená už v jazdeckom sa v stajniach tu či tam dotknem ako privítanie všetkých, ktorí sa pridávajú k prevetraniu koní. Nik, Oren, Mia a Erden boli výborná skupina. Pokojná, tichá, známa skupina ľudí, ktorí mi všetci dávali ten dobrý, hrejivý pocit že je to okej. Čokoľvek "to" bolo. Osedlám Asquara, hoci som chvíľu pozerala po Khulan - pred tým, ako ju vezmem von, však bude lepšie nech si to tam poriadne obzriem ako prvá ja, aby som poriadne spoznala terén. Bola dosť plašivá na to, aby som pri jej prvom výlete von vedela, akou trasou chcem ísť, a nie objavovala to na jej chrbte. Asquarovi zato prospeje, keď pôjde v skupine. Väčšinu vychádzky nerozprávam, hoci občas ma možno počuť ako sem tam prehodím nejakú poznámku koňovi podo mnou. Už po pár minútach vyzerám byť viditeľne uvoľnená, s pohľadom ktorý občas zablúdi ďalej, ako iba na stromy či kopy kameňov. Na pláži trochu zaostanem za ostatnými, zrak stratený na dlhšiu dobu vo vlnách, narážajúcich na pláž, zhlboka sa nadychujúc slaného vzduchu. Nasmerujem koňa až k línii, kde sa voda vylieva na piesok, a po vrátení ku skupine sa zdá, ako keby na mne pristálo pár morských kvapiek. Ak však zachytím Erdenov pohľad, venujem mu vďačný úsmev a zvyšok jazdy sa už neodpájam. Po návrate do pevnosti s ostatnými odstrojíme, vysušíme a poriadne vyčistíme kone, ktoré sme dnes vyviedli von. Pred tým, ako by sme sa všetci rozlúčili stihnem vyjadriť nádej, že si to budeme môcť ešte zopakovať. Rýchla sprcha a vymytie konskej vône z vlasov, aby som tak nešla do kuchyne, mi zaberú akurát toľko času, že k obedu stihnem pomôcť už iba s poslednými prípravami, hoci som si vlasy nestihla ani poriadne vysušiť. Vyzerá to však tak, že pribudlo dosť nových posíl aby to nebol problém, a tak sa o chvíľu ocitnem za stolom a teplým jedlom predo mnou. Vidlička s jedným z posledných súst sa zastaví na polceste, keď sa zjaví Erden a začne rozprávať. Hlavne preto, že hneď na začiatku vo mne vyvolá mix emócií, z ktorých sa vôbec neviem vymotať. Moje meno hneď vedľa Augusteho vo mne vyvolá nechuť dojesť aj keby mám pred sebou najlepší steak, avšak pár mien ďalej zaznie to jedno, čo je schopné tú myšlienku úplne vymazať. Loki. Známe...prostredie? Obočie poputuje o trochu vyššie. Znelo to ako...keby sa chytáme posledných stebiel. Položím príbor s tichým cinknutím a vystriem sa, úkosom pozrúc na Lakshmi. Chceli sme ho tam proste...vypustiť a dúfať, že sa nám podarí udržať ho pred tým, aby zdrho,l jeho očividnou momentálnou snahou roztrhať niektorých z nás, ak sme sa priblížili? A že sa po čase...preberie k vedomiu? Na druhej strane - ak by existoval iný nápad, iné riešenie, ktoré doteraz nezlyhalo, určite by sa to už spravilo. Bola som ochotná skúsiť čokoľvek, nehľadiac na to, že pre mňa osobne sa toho príliš veľa nezmení - teraz som sa k nemu nemohla priblížiť, pretože ho to dostávalo do amoku, a ak by sa zo zdivočenia dostal, nebude ma tam chcieť. Bola som si ale istá, že Loki nechce svoje dni tráviť zavretý v klietke. Musel to, kdesi vnútri, neuveriteľne neznášať. Preto iba prikývnem a zvyšok jedla do seba doslova nahádžem. Už som v minulosti bola nútená ísť na misie s Augustem, vždy stačilo správať sa striktne oficiálne - a cieľ tejto konkrétnej mi dokázal dosť jasne usporiadať priority. Zajatie Draga tiež ukázalo, že starosti patria teraz inde. Vytiahnuť moje vlastné termo z veľkého kufra vecí z domu, zachránených po útoku na pôvodnú pevnosť, navliecť na to športové, tenké no teplé oblečenie, a na to koženú kombinézu na misie netrvá tak dlho, ako dosušiť dlhé vlasy a spliesť ich do copu. Okrajovo si všimnem zo tri miesta, kde mi chýbajú pramene a zamračím sa pritom do zrkadla, ale zrovna teraz som to neriešila. Na chrbát hodím menší ruksak, zbalený štandardne ako vždy keď sme niekam išli, s náhradnými kusmi oblečenia, vodou, proteínovými tyčinkami, nejakými základmi prvej pomoci. Cez plecia si ešte hodím teplú čiernu Parku - Island bol chladné miesto, pokiaľ som vedela. Helma poputuje zatiaľ do ruky. Nebola som možno úplne náchylná na radiáciu, ale ak sa náš pobyt pretiahne, zíde sa aj mne - a ako obrana pred úderom laby do hlavy, či zátylkom o zem po tom, čo by na mne pristálo niekoľko sto kíl živej váhy, sa tiež nedá zahodiť. Rýchlym krokom mierim ešte do zbrojnice, po strelnú zbraň, s ktorou som sa zžila pri tréningoch, a po dýku. Vedela som si vyrobiť vlastné, ale moja schopnosť energie ma zvykla nechávať v štichu v najnevhodnejších situáciách. Oči sa mi na chvíľu zastavia na meči, v hlave spomienka na malú bielovlasú postavu ktorá ma s ním trápila kým som nevládala držať ruky vo vzduchu. So žmurknutím to však potlačím a ponáhľam sa von. Stihnem prísť akurát v momente, keď Yeva láka Hlasom Lokiho von. Ustrniem, ako ma to začne ťahať k nej, zároveň mnou však až trhne potreba urobiť svoj rituál - objať každého, koho tu nechávam, koho tvár už možno nebudem vidieť pri návrate - alebo oni moju, ak sa nevrátim. Viem však, ako funguje Yevina schopnosť, a viem že nebude spievať osemminútovú operu, kým ja sa budem lúčiť. Jediný, koho stihnem osobne, je Oren - ako zázrak sa zjaví priamo pri mne s objatím a pusou. Vrátim mu jednu na líce a poprosím ho, nech za mňa objíme aj ostatných. Pre nedostatok času urobiť tak sama sa iba otočím počas cúvania k mojej skupine a pohľadom nájdem každého jedného človeka, za ktorým som predtým chcela ísť. Daniel, Blagden, Nik, Mia, Nax, Mari, James, Erden - všetkých tváre si opäť utvrdím v pamäti skôr, ako sa zvrtnem späť, nechávajúc sa naplno zlákať spevom, vypočujúc si pár slov a nasadiac si helmu, aby som mala voľné ruky. Ak sa dá, chytím voľnú Lakshminu ruku a druhou toho, koho bude poblíž. | ||
| |||
 | Mise: Sibiř "Vezmu si to, jdi si odpočinout." Pošlu Yevu na kutě hned jak je to jen možné. Celý ten večer byl dost náročný a jsem rád, že si odpočine alespoň někdo. Ale dopadlo to dobře. Víceméně. I Agnieszka je už v pořádku a ta na tom byla ze všech nejhůře. A samozřejmě samotný Konstantin - tím se ale budu zaobírat až dalšího dne. Na ošetřovně je klid, který po tom všem ruchu ve společenské místnosti vítám s otevřenou náručí. Dokonce si dovolím i pár hodin spánku, však věřím, že mě ostatní probudí, bude-li se něco dít. Druhý den přichází rychleji než bych si přál a hned se o slovo hlásí práce. Je jí více než dost, každý si najde své uplatnění, nikdo nemá šanci na zahálku. Já sám se věnuji právě Konstantinovi a jeho detoxu. Není to příjemná práce, uvědomuji si ale její nutnost a jakékoliv utrpení, které u toho Konstantin prožívá, se snažím nevnímat. Může si za to sám. Ano, samozřejmě. Svět je totiž tak strašně černobílý...No nic. Radši nemyslet. K obědu přicházím již trochu unaven a rozhodne ne v náladě se snažit o nějakou tu konverzaci a společenskost, Erden mi ale hned kazí veškeré naděje na trochu odpočinku a třeba i tréninku. Mise. A rovnou tři. Snahu o probrání Lokiho vede Lilian, což je asi pochopitelné, i když diskutabilní. Možná by bylo lepší, aby to vedl někdo, kdo tím není tak zainteresován, ale budiž. Snad Lilian zvládne i případný neúspěch. Vysvobození zajatých Nadaných dle Agnieszčiny vidiny připadne Nikolaiovi a vysvobození Dragostana, který stihl padnout do zajetí je zadáno mě. Hmm... Sibiř. Neznámý, nebezpečný terén. Neznámí, nebezpeční nepřátelé. Skvěle. A jaký mám tým? Nu. To bude zajímavé. Vidím, že má "skupina" se vším tímhle zdá býti vyděšená a já se jim ani nedivím. Jsou to nováčci nezvyklí velkých akcí, na druhou stranu - i my takhle začínali. Také jsme netušili, do čeho jdeme a co nás čeká a přežili jsme. Ano, možná to nebylo krásné a čisté, tak to ale není nikdy. Na přípravu máme patnáct minut a já se nijak nezdržuji. Vzít si krystal, poté rychlá příprava výstroje - funkční, teplé prádlo, pevná, impregnovaná obuv, nůž, pistole, dostatek nábojů. Již předem připravená lékarnička, nějaké to pití s dostatkem cukru a pár energotyčinek, to kdybychom někde uvízli na delší čas. Svítilna, ano, vím, možná zbytečná vzhledem k našim schopnostem, na ty se ale nedá nikdy spoléhat. Tak a jdeme na to. "Hodně štěstí i vám, Nikolai, Liliane." Vrátím Nikovi jeho pevné objetí. Loučení se je vždycky trochu náročné, protože nemůžete tušit, s kým se ještě po návratu uvidíte. Nebo zda se sami vůbec vrátíte. Stát se může cokoliv. Teď už mou pozornost má ale plně můj tým. Blagdena s Callem kontrolovat nemusím, ti jsou zkušení a znalí, zaměřím se tedy na ten zbytek. Možná zbytečně. Většina je dost rozumná a slyšela, kam to míříme a co nás tam může čekat. Snad jen Oscar si plně neuvědomuje situaci, toho ale hned upozorňuje Hanka, Oscar odbíhá a vrací se v o něco lepší variantě. O něco. "Děkuji Hanko. A Oscare..." Prohlédnu si ho od hlavy k patě a zlehka zavrtím hlavou. "Tenisky se ti okamžitě promočí. Jdi si vzít jinou obuv." Vím, že tím nebude nadšen, ale tohle není trénink a já jsem za tyhle lidi přímo zodpovědný. Klidně vyrazím i o minutu později, pokud to znamená, že pak neumrzneme někde na Sibiři. "Jinak dobrá práce." S dalším proslovem počkám až budeme zase všichni. Ano, motivační řeči mi vždy šly... "Tuším, že si říkáte, že jste jen nováčci a že vlastně nevíte, co tam budete dělat. Máte strach a to je v pořádku. Je lepší mít strach, protože pak jste obezřetní a soustředění. Rád bych ale řekl, že nejste nováčci. V tomhle světě neexistují nováčci. Zvládli jste přežít doposud, zvládnete to i teď." Jsem si vědom, že mi občas ujede intonace či tón a že to může působit...divně, ale lepší už to nebude. "Důležité je přemýšlet nad tím, co děláte a především - hlídat co dělají ostatní a krýt si záda. Pro začátek může být těžké vnímat všechny najednou, proto se rozdělíme na tři skupiny, kdy si budete takto hlídat navzájem a zodpovídat se jeden druhému. Blagden, Lara a Hanka, dále Callum a Oscar a nakonec já, Eddie a Laima. Tihle lidé jsou pro vás nejdůležitější, na těch závisí vaše životy, těm život hlídáte. Máte k tomu nějaké dotazy?" Pokud ne, přejdu k druhému bodu programu. "Cíl téhle mise je především průzkum. Jakmile zjistíme, že je to nad naše síly, voláme o posily. Nechci tedy vidět žádné zbytečné hrdinství a riskování." Netuším, co od nich mohu čekat, rovnou tedy předpokládám, že budou být všichni hrdiny. "Dále hlašte jakékoliv zranění, které vás bude limitovat či které vám bude připadat jako těžké. Máme v týmu léčitele, ti ale musí vědět, že jste zranění, aby vám pomohli." Tak, to by ze začátku mohlo být vše, zbytek až dle situace. "Teď se přesuneme do Permu. Chyťte se mě a buďte připravení na cokoliv. " Jdeme na to a já jsem vlastně i rád. Akce, konečně. Konečně něco, čemu i rozumím a v čem se orientuji. K čemu jsem byl...narozen. | ||
| |||
 | Směr...Mise Pevnost Holtgast, zahrady, 31. října Dopadla jsem zadkem na lavičku vedle Calluma, pravou nohu jsem si vyhodila na levou, kotník opřený o koleno a pohrávala jsem si s tkaničkami černých kožených bot, zatímco jsem poslouchala tomu, co mi o sobě vyprávěl. Během jeho krátkého vyprávění jsem jej nepřerušovala, když skončil, chvíli jsem mlčela a koukala jsem na něj. "Teda, kámo, na to, aby to bylo zajímavé, není třeba žádné drámo. Si nedokážu představit, že bych se probudila a viděla tohle. Dík, žes mi tohle řekl." Docela cool mi přišla schopnost mluvit s arachnidy a měla jsem pár otázek, přesto jsem byla docela překvapená, když mi představil svého domácího mazlíčka. Nejdříve jsem byla trochu překvapená, ale jinak jsem se nebála. Modrá tarantule. No fíha, to jsem ještě teda neviděla. A ještě, že by si někdo nosil takhle pavouka na krku. "Ahoj, Aponi. Těší mě," zakřenila jsem se na pavoučici. Na oplátku jsem mu ve stručnosti řekla, co dovedlo sem mě. Pár slov o mámě a tátovi i Ember, mé starší sestře. Žádné dlouhé příběhy – na to moc nejsem. Smrt rodičů, poté, co šel svět do prdele, únos ségry, o které dále nic nevím. Lehké šmrncnutí krátkého působení u Bratrstva – to už se omílalo tolikrát, že už to ani nestálo za zmínku. V jednom okamžiku jsem se snažila bránit zívnutí, ale bylo jasné, že pozdní hodina i vypité pivo začínají konat své. Nechala jsem se doprovodit k pokoji, kde jsem Calluma poplácala po paži a s jednou rukou na klice se rozloučila. "Dobrou noc. Dík za pokec, bylo to super." Bez dalšího zdržování jsem za sebou zavřela dveře, poslední plechovku jsem vyhodila do koše, jako had jsem se svlékla u své postele a plácla jsem sebou do peřin, aniž bych si všimla, zda už je na pokoji má nová spolubydlící. Netrvalo dlouho a byla jsem tuhá. Pevnost Holtgast, 1. listopadu Probudila jsem se relativně ještě před snídaní, i když bych raději ještě spala. Se zamručením jsem složila oblečení, na které jsem před spaním neměla sílu jej odklidit a dala jsem si pár krátkých cvičení na probuzení – kliky, sedy lehy, squaty, nějaký shadowboxing – deset minut, ne víc. Pak jsem zalezla do sprchy a trochu se omyla. Spolubydlící jsem téměř neviděla a když ani, řekla bych, že moc na pokec neměla náladu. Začínala jsem mít hlad, proto snídaně byla v plánu jako další. Dopoledne jsem strávila nutnou údržbou, pod vedením Kristoffa, kde bylo potřeba. Je trochu na prd, že odešel Deepak. Dojídám poslední zbytky jídla, když se objevuje Erden a odpolední tréning je zrušen. Což mě trochu mrzí, ale v tuhle chvíli se to podle všeho dost sere na to, abychom si tady hráli. Moje první mise tady. Trochu mi přejede mráz po zádech. Jak moc to bude jiné než u Bratrstva? Přejela jsem očima po skupině sedících, abych si našla ty, se kterými mám vyrazit do Severní Dakoty. Misi povede Nikolai, ostatní tváře jsem od vidění už znala, nejvíc však Félix s kterým máme pár zkušeností společných. Patnáct minut? No, tak to abych pohla prdelí. Moc toho sice nepotřebuju, ale pozdě přijít nechci. Doběhla jsem si vzít nějakou základní černou kombinézu, boty si nechávám svoje, na ruce nasazuju kožené tréningové rukavice s vyztuženými klouby, do batohu přihodím láhev s vodou – plastovou, pak si to rozmyslím a beru ještě jednu, pár proteinových tyčinek. Snad jsem nic nezapomněla. Vydávám se za ostatními. Čas ještě mám, ale když přijdu, na místě už čeká Nikolai, Mia, Richard, Emil, Jonas i Félix jsou již na místě, takže se fofrem postavím k ostatním. Kývnu Nikolaiovi na jeho slova a ještě udělám krok, dva dopředu. Doma fakt zůstávat nehodlám. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
|
| ||
| |||
 | Vyveden z míry Pevnost Holtgast – 1. listopad Trochu se obávám, jak bude reagovat Eddie na mojí vykoktanou omluvu, ale s očekáváním sleduji její výraz, abych mohl vyčíst, jestli jsem největší blbec na světě, nebo jestli mi to odpustí. Moc dobře vím, že jsem to pohnojil, ačkoliv jen z útržků vzpomínek na včerejší večer. Myslím, že k alkoholu si dlouho ani nečuchnu. Co mě ovšem překvapí je, když se mezi nás dva přidá ještě někdo další. S překvapením hledím na ostrou dívku, kterou jsem včera zahlédl u flašky, mezi nově příchozími. A než stihne Eddie odpovědět, táhne mě blondýnka pryč pod dojmem, že mě snad Eddie nějak obtěžuje? Nevím, nechápu to, jsem zmatený. „Oscar“ odpovím jí, když mi sdělí svoje jméno. „Vážím si tvého zájmu a děkuji, a-ale to já jsem oslovil Eddie, ne ona mě.“ odpovím jí a jemně se pokusím vymanit z jejího sevření, zatím co modrovláska objasňuje včerejší situaci. „Moc mě to mrzí, já myslel.. Kdybych to věděl tak...“ Tak co? Pokusím se jít za ní, zastavit Emila? Možná…asi i ano. „Nechtěl jsem, aby ti ublížili..“ pokud se nechá, jemně jí pohladím po tváři a zase stáhnu ruku zpátky. „Nicméně mezi mnou a Aaronem se nic nestalo.“ dodám na konec. | ||