Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Zase zpět do normálu Ošetřovna -> pokoj -> jídelna Konce boje se na vlastní oči nedočkám, těch pár posledních nekonečných minut trávím na ošetřovně. Nejprve jako ten, který sám potřebuje pomoc, neboť ztráta krve společně s vyčerpáním z celého dne udělala své. Hlava se točí, schopnosti neodpovídají tak, jak by měly, jsem příliš slabý, abych se znovu zapojil v poli. Lepší sbírat síly, abych pak byl k něčemu, až se všichni vrátí... A že je to brzy. Naštěstí. Jedna práce skončila, druhá začíná, prohlédnout musíme všechny, neboť není nikdo, kdo by vyvázl bez jediného zranění. Plus tu máme to, co napáchaly přesuny samotné, vyčerpání - a do toho hromadu nových tváří, kteří musí projít ještě vstupní prohlídkou. Je toho hodně, na druhou stranu je to zas zcela jiná činnost než ta na bojišti. Tohle jde v klidu, s rozmyslem a taky se zásobou cukrovin a jiných dobíječů energie poblíž. I tak ale neplýtvám zbytečnými slovy, zbytečnými činy, dělám jen to, co je potřeba, prohlížím, hodnotím zdravotní stav, léčím. Ohledně těch mikrotrhlin, které vznikly během přesunů, řeknu i ostatním léčitelům, především Yeve, sám se pak snažím u všech, kteří projdou mýma rukama, alespoň část těch trhlin zacelit. Bude to mít nějaký efekt? Bude to mít ještě pokračování? Rozhodně bude třeba to v následujících dnech sledovat, mít častější prohlídky, abychom se ujistili, že z toho nebudou nějaké trvalé následky. Práce na ošetřovně zabere poměrně dost času, sotva stíhám krátké rozloučení s těmi, kteří takové štěstí neměli. Holčiny Rúna s Larou, Chloe...a další, další, další náhrobní desky, další ztracené životy. Ale měli jsme štěstí... Protože to mohlo být mnohem horší. Protože mrtvých mohlo být mnohem, mnohem více. Ano, i tohle je neuvěřitelná tragédie, ale Triskelion stále pokračuje. Budeme vzpomínat. Na všechny tváře, kteří za záchranu světa obětovaly vlastní životy. Na všechny, se kterými už neprohodíme slova. Na všechny, kteří jsou už...jinde. Ať je to jinde kdekoliv. O to více si musíme vážit toho, že my ostatní žijeme. Že máme ještě šanci něco vykonat, nějak pomoci. Přežili jsme. Přežil i tlustý kocour, kterého si Nik přinesl z celé akce a který doplní tu pěknou řádku koček, co nám na pokoji bydlí. Nijak mi to nevadí, kocourovi hned po příchodu do pokoje nechám očuchat svou ruku, on se nechá podrbat za ušima, čímž stvrdíme vzájemný pakt o neútočení. "Jen mi nelez do postele, ano?" Asi to bude zbytečné, zkusit to ale musím. Třeba si to alespoň jedna z těch koček jednou uvědomí... Sprcha, chvilka odpočinku - a pak večeře, která je zkouškou sama o sobě. Hned jak vejdu do jídelny, na mě zaútočí milion myšlenek, milion vjemů. Spousta známých i neznámých, všichni ale hlasité, žádající pozornost, žádající být vyslyšeni - teď po bitvě je každý plný emocí, plný vzpomínek, všem jede hlava ostošest a.... a je toho hodně. Pokusím se postavit ve své mysli zeď, která by zamezila příjmu všeho toho šumu (5+2), únava mi to ale nedovolí a jedna cítí myšlenka střídá druhou. Chaos. Bolest hlavy. Kde je někdo, koho znám? Někdo, jehož myšlenky tolik nebolí? Sedám si vedle Nikolaie, který se z tohohle všeho zdá být podobně vykolejený jako já sám. Taky to nebude mít jednoduché. A proto je třeba abych nedal nic najevo, abych nebyl ve stresu, abych to prostě přijal takové, jaké to je a zvykl si. I bolest hlavy někdy přejde. "Je toho...hodně. Zase se spoustu změnilo." Odpovídám mu. Chytám se pouze jeho rtů, jeho myšlenek, jeho odpovědí, na vnímání zbytku teď nemám příliš kapacitu. A přesto... Není třeba hrát si na zbytečného hrdinu. Zlehka se dotknu Nikolaiovi paže, aby mě vnímal a pak snad potichu ho o něco poprosím. "Řekneš mi, kdyby na mě někdo mluvil? Nedokáži sledovat všechny..." A zároveň bych nerad, aby všichni ti noví zde, hned věděli o mém handicapu. Dá se všem věřit? To řekne až čas. | ||
| |||
 | Pro dobrotu.. „Olala, tady má někdo smysl pro humor asi jako náhrobní šutr..“ Ušklíbnu se na Mei, když jí moje rada očividně nevoní. Tak si naser, krávo.. já se taky bavit vůbec nemusím… Alespoň že Sami pochopil, o co tu šlo. On sám za spolubydlícího dostal svatouška Oscárka. Hm, pokojíček přímo k nakousnutí.. „Já jsem k sobě dostal nevycválaného hřebečka Razvana. Sice moc nefandí masturbaci ve sprše, ale jinak s ním může být sranda..“ Zašklebím se. Samík ještě navrhuje primadóně, aby zkusila příště sprchu u posilovny, nejspíše by se tam velice rád viděl s ní. Ona však velkolepě odchází. Ach božínku… to je ale tele.. „Kamaráde, právě si z tebe udělala svého psíka do kabelky..“ Zakroutím nad tím hlavou. „Dávej si bacha, ať se do tohohle moc nezamotáš..“ Dneska rozdávám samé skvělé rady… tak snad si to Samir vezme víc k srdci, než držkatá číňanka.. „Velice zábavné..“ Odpovím s okatě hraným nadšením čokoládovému krasavci. „Díky, díky.. taky vypadáš plný energie na tu „nudu“, co sis dneska užil..“ Odpovím pobaveně a mrknu na něj. Jo, jestli máš tolik energie, dokázal bych si představit, jak jí vybít… Ebsalom by ale spíš asi ocenil klidnější zábavu, soudě podle toho, jak reaguje na rozhovor mezi Razvanem a Ohnivou.. Počkat, počkat… „Hele, hele cukroušci, sice vám ohromně fandím, ale svoje techtle mechtle si nechcete přesunout k nám na pokoj, že ne?“ | ||
| |||
 | Mezi lidi.. Uvítání se nám dostalo i od samotného velitele této organizace, jak se zdá. Zaujali mě jeho kovové části prstů a možná bych až zapomněla i normální konverzaci, jak zaujatě jsem si je prohlížela. Funkčnost se zdála být ucházející, možná bych byla schopná navrhnout pár vylepšení, ale.. momentálně by bylo asi společensky přijatelnější pokračovat v konverzaci, kterou započal. „Beru na vědomí, děkujeme za přijetí do komunity. Jmenuji se Reagan a tohle je můj bratr Xavier.“ Doplním informace o nás. Jako velitel musí mít přehled, není důvod zatajovat rodinné příslušenství, ani jména, mohlo by to jen vyvolat podezření, že hodláme dělat problémy. Zatím co já ještě nerozhodně stojím u dveří a možná až trochu moc vyděšeně projíždím jídelnu pohledem, bratr nemá problém nakráčet mezi nové.. společníky a započít jídlo i konverzaci. Kdykoliv se rozhodnu ho následovat, zamrazí mě něčí pohled a já nejsem schopná se hnout. Skoro bych až možná utekla zpět na pokoj a zůstala radši hladová, když jeden z pohledů doprovázela i slova adresovaná mé osobě. Poměrně vysoký svalnatý černoch s dredy vypadal společensky. „Dobře.“ Odpovím jistě a kývnu hlavou, než zamířím k jídelnímu stolu. Rozdělím si talíř na tři části, do jedné vyskládám po jedné brambory, do druhé dva kousky masa a na poslední část položím kousek salátu. Porce by měla odpovídat příjmu živin vzhledem k mojí váze. S tácem a sklenicí vody poté zamířím na místo vedle bratra, kde se ještě opatrně rozhlédnu po spolusedících, než se usadím. „Zdravím, jmenuji se Reagan.“ Odpovím ´Laki´, než se po malých kouskách pustím do jídla. Očima však nepřestávám sledovat okolí. „Pocházíme z Washingtonu, DC. Po výboji jsme se drželi spíše v lesích, pokud to bylo možné, abychom se vyhnuli nemrtvým, přesto jsme se však snažili najít nějaké přeživší. K vám nás dovedli zvuky boje, doufali jsme, že najdeme nějaké zázemí. V New Orleans jsme poté narazili na skupinku z vaší organizace.“ Odpovím na otázku. Vlastně, je docela zvláštní, že bojovali tak daleko od místa, kde mají základnu. „Smím se zeptat, o co se jednalo?“ Zeptám se opatrně. Pach kofeinu je výraznější, když hlad začne ustupovat. Zpozoruji lehký třes ve své pravé ruce. Někteří u stolu zde už šálky s kávou mají. „Mohla bych.. zde sehnat šálek černé kávy prosím?“ Řeknu váhavě směrem k muži, který mě prvně oslovil. | ||
| |||
 | Konverzace u večeře Blondmrcha ohrnující se nad jídlem je očividně rozladěná i z přátel v kožichu, kteří stolují s námi. Tyvole, odkud ty si sem spadla?.. „Tvrdit, že někdo nemá duši jen proto, že jeho myšlenkové pochody jsou jinde, než ty tvoje, je nadměrně povrchní…“ Procedím mezi zuby už trochu protivně. „A i když chodí po čtyřech, v mnoha ohledech je daleko vychovanější, než ty.. například on nikoho nebuzeruje, jak by měl jíst..“ Je jasné, že tahle barbie nemusela o svůj život bojovat ani minutu.. Ono jí to po pár dnech v tomhle světě přejde... řešit, s kým jí u stolu… Kristoff se zdá být zoufalý, v jednom ho ale obdivuji. Prošel si koncem světa, organizací plnou zmrdů a sviní a stejně vypadá, že víru v lidstvo ztrácí teprve až teď. „To je právě to..“ Podívám se na něj vážně. „Ti, kteří svině nebyli a nejsou, buď utekli, nebo se utéct bojí, a slovo nemají žádné.. Viděl si přece, jak se na bojišti choval ten mrtvolák… vsadím se, že nás měl jít šmírovat a taky se radši nechal pokousat zombíkama, než aby tam bojoval s námi…“ Pohledem rychle projedu jídelnu, Tenshiho ale nikde nevidím. „Takhle přemýšlíš ty, protože si dobrák.. jsi ochotný bojovat za celý svět.. oni ne.. jim je to šumák.. spoléhají na to, že ať přijde cokoliv, mi to buď porazíme, nebo oslabíme a nás to pozabíjí… oboje je pro ně výhodné a nemusí hnout prstem…“ Smutně pokrčím rameny. Zamrazí mě, když zmíní jejich jména. Uhnu pohledem, nemám slov. Stále cítím vinu za to, že jsem tam nebyla, že jsem jim nemohla pomoci. Mara zmiňuje chlast.. No, najednou se večerní opíjení do němoty nezdá jako špatný nápad… Udělat něco, abych vytlačila ten pocit viny z hlavy ven.. alespoň na chvíli… Taky je pravda, že vypustit se dá i trochu jinak.. „To by jsme asi měli..“ kmitnu obočím a pousměji se na Raze. Zdá se ale, že jsme možná až moc nápadní. Trochu se začervenám, když mi dojde, kolik lidí nás momentálně poslouchá.. Snažím se ale nedat nic znát. „Právě, že byl.. je fajn se věnovat něčemu jinému, když to konečně skončilo..“ Odpovím na poznámku Ebsaloma. To je Razvan?! Zmateně se otočím za místem výkřiku. Dívka na nás oba upíná pohled. Čím je mi tak.. povědomá?.. Přijdu si jak pod drobnohledem.. Proč pořád tak zírá? Nervózně se otočím k Razovi. „Ty.. ty jí znáš?“ | ||
| |||
 | Zapomenout Holtgast, pokoj → společenka → krypta Vyplakat se nakonec nebyl špatný nápad. Horké slzy mi rozmáčely rukávy mikiny, jak jsem je zběsile rozmatlávala po tváři. | ||
| |||
 | Další známý/neznámý? Holtgast, jídelna Ze sebelítosti mě vytrhl hlas onoho mladíka. Jen jsem pokrčila lhostejně rameny. Co je mi po nich, jsou blázni, když se takhle chovají… A to nejspíš ve všech světech. | ||
| |||
 | Večeře pevnost Holtgast, jídelna Odpověď Violet mě překvapila: “Aha… Ty jsi… Něco jako robot?” | ||
| |||
 | Jídelná a vážně bezva rada Samir, Santiago ,, Já jsem ale neřekla, že se tam koupala dobrovolně neměla jsem moc možnistí a do zahrady to bylo nejblíž." A jen se na Samira podívám. ,, Přesně tak já se do koupelny ani nedostala." odpovím klidně a jen sním dalších a pár soust polévky. Pak se otočím na Santiaga. ,,Hmm znám lepší způsob jak se tam dostat. Co použit tvou hlavu jako beranidlo možná se v ní rozsvítí a nebude mít tak tupě nápady. Protože nic zapalovat nebudu zaprvé nenudu palít niči oblečení, za druhé ten smrad z toho jak by se pálilo oblečení by zasmradil celý pokoj a za třetí nejodlám podpátit pokoj. A pak vyleze sama až bude chtít a nebo zmám jiný způsob jak se tam dostat."a jen se usměji. Vážně nesnáším lidi co mají v hlavě tyhle hloupé nápády a pilyny místo mozku. Pak jsem se otočila zpět k Samirovi ,,Děkuji za tip. Neboj se kdyby nevylezla, když se vrátím do pokoje vypáčim zámek.Nebude čas za někým chodit pokud by jí něco bylo a neozvala se z koupelny. Teprve pak by šla pro pomoc na ošetřovnu. Ano zemřelo už dost z nás a další jméno na hřbitově nemusí přibýt." Poté jsem jen pomalu dojedla polévku. A zvedla se od stolu. ,, Děkuji ti za vše ale vrátím se na pokoj podívat se zda je opravdu Mia v pořádku. Kdyby jsi mne chtěl ještě dnes vidět tak si mne nudeš muset asi najít sám." dodám ještě směrem k Samirovi a jen se vybalím z deky dám si jí přes ruku a odnesu misku z polévky na stůl a nebo vozík jenž je určený pro špinavé nádobí. Poté vrátím i deku na své místo a vydám se zpět pokoj. | ||
| |||
 | New home - New hope Holtgast, jídelna Eddie Doposud to bylo šílené... Skákání mezi světy a realitami - které teda nebylo nikdy příjemné bych ještě dříve označil jako šílenost i v době Nadaných... Ale zjevně to existuje... Svět je šílený... Po návratu do naší reality se ale něco, co bylo jen šíleným zážitkem prudce mění v divokou bitvu. Chaos, krev, bolest, stále noví vetřelci... Smrt... Popravdě jsem si během celé té doby nevšiml jediného mrtvého ale to nejspíš proto, že v tom chaosu jsem se vážně vůbec nevyznal a sotva jsem zvládal udržet krok s přehledem nad tím kdo je momentální nepřítel případně kde bych mohl alespoň nějak pomoct... Bitva byla divoká, chaotická a nekonečná... Ale její finále bylo svým způsobem velkolepé... Kdyby se to hodilo, jistě bych zmínil, že to bylo jako námět na hollywoodský film. Monstra z cizích dimenzí od divného želé, obrovského mravence a pavouků přes divné ducho psy, lebkohlava s rozkládající mlhou a medúzu až po gigantického vlkodlaka a fénixe. Vedle toho na naší straně byla velká spousta léčitelů, draci létající nad hlavami, povědomá medvědice, nebo někdo kdo tam střílel blesky a potom další holka, která to posunula dál, a udělala tam bouři jako nějaká ženská bohyně bouří nebo co. Přišlo mi, jako by tam každý nějakým způsobem zapadal. Každý měl svou úlohu, jen já jsem se v tom chaosu snažil přichomýtnout kdekoliv, kde to šlo a něco dělat... Tahle parta je prostě sehraná, znají se nějakou dobu a já jsem vzhůru první den a přijde mi to, jakoby to byl týden a pořád nikoho neznám... Nevím ani za co bojuju... Snad za ně? Asi... Na konci toho všeho přijde něco, co nás všechny tak nějak na chvilku vypne. Otevřu oči a pomalu se rozhlížím "Ugh... Doprdele..." Zavrčím unaveně a pomalu se vydrápu na 4 a pak si tak nějak sednu abych se mohl rozhlédnout. Všichni na zemi, všichni se probouzejí... Je dobojováno? Vyhráli jsme? asi jo... Co teď? Nevím... Sedím tam, rozhlížím se pomalu okolo, adrenalin ještě stále utichá a já náhle nevím co dělat. Pak přijde nabídka jít s nimi. Proč ne? Co jiného? a tak vstávám a jdu... Následuje prohlídka jejich domova, rozdělení pokojů, rozdělení práce... Popravdě jsem celou dobu neposlouchal... Vůbec kurva nevím, co kdo říkal od konce boje až po příchod do jídelny... Celou dobu jsem si třídil myšlenky, prohlížel si nové tváře, nové místa, díval se jak to tady vypadá... Budu se muset někoho zeptat... Asi toho týpka co na začátku něco vysvětloval... Nebo možná modrovlásky... Ta taky něco vysvětlovala... K mému štěstí si všimnu, že si někteří berou oblečení a trošku se v tom skladu zdržujeme a tak si vyžádám taky nějaké to obyčejné oblečen. Kraťasy, kalhoty, nějaké tričko... Nejlépe po dvou kusech ať mám co na převlečení... Chvíli to pak trvá, něž někoho zastihnu ale laskavě mi ukážou pokoje a podle štítků najdu kde mám pokoj já a tak tam vejdu a prohlédnu si to. Nejdříve dám věci do volné skříně a pak se rozhlédnu okolo V pokoji zdá se už nikdo není a tak mám trošku času na menší šmejdění, abych si udělal alespoň malej obrázek o tom, s kým budu vlastně bydlet. Spousta černého oblečení, kabáty... Trošku mi to připomíná ten gothiscký styl... nebo možná metal? Tyhle styly jsou si vážně podobné a já se v tom až tak dobře nevyznám... Nicméně... Nic jiného nenajdu. žádné volné oblečení tam kde budu spát. Měl jsem si někde říct? Kurva... No nic... Šmejdíme dál... Najdu taky nějakou průhlednou plastovou krabici s jakýmsi pavoukem. Fuj... Ale co... Každý má nějaké koníčky... Dokud teda tenhle koníček zůstane v krabici, nemám důvod dělat kolem toho zbytečný povyk... Navíc pořád se tu cítím jako host... První den mezi cizími... Jsem asi ten poslední kdo tady může mít nějaké námitky ohledně toho, co má v pokoji... Po malém zkoumání toho, s kým sdílím pokoj jdu konečně do sprchy a pořádně se umyju. Obléknu si čisté věci a poněkud se zpožděním vyrazím hledat jídelnu... Tam si sednu a promnu si kořen nosu. Pak se už ale hladově pouštím do jídla a začnu do sebe hltat nejbližší jídlo, které vidím. Do toho na mě ale někdo promluví a tak zvednu hlavu a ještě s plnou odpovím "Foze?" Ztěžka polknu a utřu si pusu "Ehm... Promiň... Popravdě... Vůbec jsem nevnímal od svého příchodu kdo co řekl... Prohlížel jsem si to, třídil si myšlenky... A nemám tušení co se říkalo...Dost by mi pomohlo jedno rychlé opakování a nevím koho se zeptat abych někoho neotravoval..." Řeknu lehce provinile "Vlastně... Od samého začátku nevím proč jste mi pomohli... Proč jste se obtěžovali s tím pomoct někomu cizímu zdivočelému.... Ten boj byl dobrej k tomu, abych nad tím nepřemýšlel ale teď... Cítím se jako bych se probudil v cizím baráku a neměl prachy na letenku domů" Řeknu zamyšleně na závěr a pohledem raději zase zabrouzdám k jídlu. | ||
| |||
 |
| ||