Měl bys plavat

Bad-Trip z Amstru kdo ví kam?
Já rozhodně ne...
Kdy? To taky netuším.

Jízda na kole se nezapomíná, tvrdí jedno staré přísloví. Ráda bych potkala toho, kdo byl autorem tohoto okřídleného výroku, a uhryzla mu hlavu. Jako technicky, měl možná kdysi dávno pravdu, ale k čemu mi je, nezapomenout jak se jezdí na kole, když v místě kde jsem měla ruce na řídítkách, je najednou něco úplně jinýho?
V Amstru se člověk ve vlastním zájmu naučí jezdit na kole tak dobře, že by cápci z Tour de France mohli závidět, ale jezdit v noci po městě ve kterým je z ničeho nic kompletní blackout, a který se navíc proslavilo úzkými chodníčky nad kanály plnými vody, nebývá dobrý nápad, po víc jak čtyřech panácích geneveru, natož když se vám dějou takový věci co by se nejspíš neděly ani těm nejotrlejším konzumentům na woodstocku.
Ač by mi hrdost ráda velila to všechno popřít, hezky jsem si zaplavala. Vodou? Doufám. Jestli byla sladká, slaná nebo všelijaká jiná, to nedokážu říct. Vzpomínka na chuť soli a taky železa na jazyku ale převažuje ve vzpomínkách, které nedávají nejmenší smysl.

Měl bys plavat, měl bys plava-plava-plavat, ale plavte v síti, co letí vzduchem, to se dělá ještě líp, než jezdit po čtyřech na kole, ve vodě. A pak najednou i to poslední dobrý, voda co byla všude kolem zmizí… A vy jste jako ryba na suchu. Já jsem byla hodně vzteklá ryba na suchu, co hůř na všech čtyřech. Vážně se omlouvám, nevím co to jako bylo, do toho coffeeshopu jsme tak jednou, dvakrát do měsíce, s přáteli chodili roky, netuším, co za model mi kdo smotnul tentokráte, ani čím vším to jako musel vylepšit, ale musel to bejt vážně dobrej materiál. Něco takovýho, jsem ještě nikdy nezažila, a řekla bych, že to je takovej ten poslední zážitek, co z konzumenta vychová dobrovolného abstinenta. Nejhorší na něm byl ale ten záchvat huli-hladu a vzteku, který vyvolal. Měla jsem prostě strašně dlouhou dobu pocit, že se doslova udusím, jestli se zastavím a tak obrovskej hlad, že jsem sežrala co mi přišlo na oči. Vím, že po bluntu mívám stavy kdy nedokážu poznat minutu od hodiny, a proto si dávám jen málokdy, ale tohle jsem ještě nezažila, tyhle stavy by mi záviděl i Jimi Hendrix. Nevěděla sem kde je nahoře a kde dole, dokud jsem se nezačala probouzet nejspíš někde na záchytce… Kde to sakra jsem???

Wow

Holtgast, před pevností

Oscar se rozpaky rozkoktá, a sotva z něj vypadne omluva, vrhne se na něj Lenny.
Chvíli její chování nechápu, vždyť s Oscarem včera snad ani slovo prohodit nemohla, minuli jsme se...?
A když mi to dojde, cosi studeného jako by mi sjelo po páteři, a zůstalo ledově vězet v břiše. Zblednu ještě o něco víc, než jsem.
Naznačuje snad taktikou přátelského cizince, že Oscara obtěžuju?
Po včerejšku?
Hledím na ni na moment v šoku, rty semknuté, zatímco ona Oscara drapne za ruku a otáčí.

Vzpamatuj se.
"Když jsem odešla na pokoj, přišel za mnou Emil. Spala jsem. Probral mě. Rozhodl se, že se mnou přespí. Když se přespání posunulo k objímání, řekla jsem dost a požádala ho o odchod. Místo odchodu začal chlastat, tak jsem odešla já. Jenom s dekou jsem se uložila ve společence, kde kvůli mně Lenora v nějakém pomateném záchvatu sociální justice ztropila scénu, vřískala něco o kastracích a kdoví co si ještě Lilian vyslechl, když jsem odešla. Když jsem se vracela na pokoj, viděla jsem vás dva s Aaronem jít na tvůj," shrnu Oscarovi naprosto odosobněným faktickým a trochu monotónním hlasem včerejšek
Tedy za předpokladu, že ho Lenora neodvleče během deseti sekund mimo doslech, nebo nezačne vřískat lalala s dlaněmi na Oscarových uších, což nedokážu představit provádět nikoho staršího než batole.
A Lenoru.

Delta Farce

Pevnost Holtgast, 1. listopad

Ráno je...v pohode.
Žiadna bolesť hlavy.
Žiadny pocit že sa chcem len tak zvaliť na zem a pateticky chcípnuť.
Dokonca ani žiadny pocit studu. Ač nutno uznať, že keby na dverách Marisol bolo iné meno než Hanka tak jej tam večer vleziem, zhodím kalhoty a ukážem, že ja sa neidentifikujem ako útočný vrtulník bezdôvodne. Nedostatok odvahy (alebo prebytok súdnosti) ma však odsúdi k tomu zobudiť sa vedľa nejakej hory mäsa a šampónovaných chlpov. Bro kurva, detaily včerajška si nevybavujem, ale ak som ti v noci sahal na vlasy tak jako sorry kámo, myslel som že si čubka.
Tento aspoň vypadá ako kus chlapa, nie nejaká malá ukvičaná buzna. Čo to bolo včera za dementný konflikt? Ten ouchylnej fešák a nejaká divná mrdka sa hádali pretože...huh.
Netuším.
A je mi to u prdele.

"Ránko." pozdravím ex-basáka nejakej škandinávskej metalovej kapely než sa i ja konečne vypotácam z miestnosti - umytý, vychcaný, prezlečený a decentne navoňaný. Decentne, no homo.
Služby - ktorá kunda ma šupla na údržbu? Čo to je kurva za spíčený razismus, aby som uťahoval šrouby a opravoval posrané trubky, jak nejaký nekvalifikovaný grunt?
Nah, na to vám hoši mrdám. Zamierim si to rovno do zbrojnice kde sú hneď dve veci čo mám rád - zbrane a nadržané flundry. Beztak je podstatnejšie aby mi ukázala čo a jak keď na údržbe je ich jak hadov. U zoznamovania tak samozrejme využijem možnosť tu a tam hodiť intelektuálne vyspelý a nanajvýš sofistikovaný flirtík o leštení, kvéroch či poriadnom kalibre. Klasika.
Jako - zatím všecko dobrý. Výbavu tu majú teda fakt kurevsky prísnu, sem tam sa nájde niekto kto nie je kokot a je s ním reč, povinnosti o nič horšie než u zelených. A ak bude potreba dať im nejaké lekce zaobchádzania so zbraňami tak si ešte i šplhnem ako ten čo actually pomáha a stará sa. Čo čakám, že príde čoskoro - dobrá časť z nich od pohľadu nikdy v ruke zbraň nedržala a situácia tam vonku...shit hits the fan.

I žrádlo je cajk. Omnoho lepšie než som za posledné týždne navykol. Vyrušenie v podobe Erdena tak príde...akosi nečakane. Akoby som vlastne zabudol na to, že sme stále uprostred spíčenej apokalypsy.
15 minút.
No kurva, to je jako test alebo čo? Doteraz sme si tu div že nie lízali gule línosťou a zrazu plná pohotovosť? Už už mám chuť vyskočiť a vrieskať sir yes sir a čakať pojeb že som si špatne zložil prestieradlo. Ale to sa nekoná - miesto toho hurá pripraviť sa.
Som rád, že som väčšinu dňa strávil v zbrojnici a viem teda presne kde čo je.
Siahnem po klasike, FN SCAR. H verze. S pridaným granátometom, samozrejme. Bohvie čomu môže človek v takýchto situáciách čeliť a tak je lepšie zbraň čo tak nejak môže trhať končatiny a meniť kosti v prach. K tomu klasika v podobe noža, záložnej M18 a dvojicu ručných granátov. To všetko plus extra zásobníky, nepriestrelnú vestu a akúkoľvek tactical uniformu tu nájdem. A brýle na ochranu očí. A štuple do uší. A nejaké jerky a uistenie že lahev na vodu je plná, ak by sa krátka misia zmenila v obliehanie.
Dúfam - skutočne sa modlím - že ak by to situácia vyžadovala a my potrebovali výbušniny tak sa použijú nejaké schopnosti.

"Ready." ubezpečím veliteľa akonáhle som pripravený.
Snažím sa nedávať najavo pochybnosti. Rusák na mňa nepôsobí ako veliteľ, ale nie som kokot aby som podrýval autoritu bezdôvodne. A mohli sme skončiť horšie - chudák rejžobambus, vyfasovať toho mäkkého chudáčka a patrne najnebezpečnejší úkol hneď do štartu je buď prejav totálneho sadizmu, absolútne nekompetence alebo proste nejaký divný test. Musí to byť test - nikto kto nie je úplný debil by neposlal netrénovaných ľudí do ostrej akce okamžite, kurva i talibanci svoju domobranu najskôr naučia aspoň z ktorej diery kalach páli. Alebo aspoň za ktorý drát treba potiahnuť u výbušniny na hrudi, u tých čo nemaj moc potenciál.
"Zástupca? Priority?" využijem čas keď tu ešte nie sme všetci aby som zistil kto to má prebrať ak bolševik skončí nečakane s dierou v hlave a či je prioritnejšia bezpečnosť zajatcov alebo zabezpečiť že než mi nedostane ich nik.

Náročný den 2.0

Holtgast, až na ošetřovnu

Probouzím se unavená, namožená a bolavá. Zhruba si pamatuji, co se stalo... je to k vzteku. Byla jsem tak blizoučko, dozvědět se víc...
Nesnáším feromony.
Posbírám se, zjistím, že Heather už z ošetřovny zmizela, tedy i já se nebudu nadále povalovat. Sprcha, převléct se... a návrat na ošetřovnu. Slíbila jsem převzít službu. Zranění se sice nedostavili žádní... ale pozorovat při zběžném úklidu ošetřovny, kterak se činí krvevládci s detoxem, či kroužek lidí s tou nejdivnější zkušeností, o které jsem zatím slyšela, zajímavé je.

Lilian se připravuje k telepatickému pokusu na plavovláskovi z cel, a já se konečně osmělím.
"Ty máš na starosti knihovnu, viď?" oslovím jej. "Nachází se tam někde k nahlédnutí i matriční kniha? Příchody, odchody, úmrtí..." polknu.
"Ráda bych zjistila něco víc o své sestře Anně. S kým se přátelila, kdo ji znal, jaká... jaká byla. Naposledy jsem ji viděla jako malá holka, než utekla z domova."
Snad mi svede pomoci.

Tak či onak, jakmile se pustí do práce, už jej neruším, vrátím se k utírání prachu a dezinfekci.
Když tu náhle... zatočí se mi hlava. Náraz na zem vnímám jen okrajově, před očima jasný obraz. Cely, rezavá žena v bílém plášti, Zdivočelí, i hrstka Nadaných, co je uvězněna... ráda bych se k nim natáhla, pustila je, pomohla jim... můžu jen naprázdno hledět. Pokusím se z místnosti zjistit, kde jsou, jediné, co však objevím, je datum. Dnešní datum. Není to vize minulosti, děje se to teď! Potřebuju... vědět, lapnu po dechu, vnímám ledový pot máčející mi skráně a záda, chvění. Město. Je to kousek od města. Vidím uvítací ceduli. Na obloze stíny.
A pak strop ošetřovny.
"Pět Nadaných. Tři Divocí. Uvěznění... Dakota. Fargo," hlesnu nahlas ke komukoliv, kdo je poblíž, s pokusem o co nejvíc informací s nejmenším množstvím námahy. Bojuju s mdlobami a zoufale se bojím, že pokud omdlím dřív, než bude jasné, co chci říct, těm tam se nedostane pomoci. Ale pokud jsem si předtím přišla namoženě, není to nic proti tomu, jak mi je teď.

Naštěstí se zprávy dostaly k Erdenovi rychle. Trvá krátkou chvíli, než dá dohromady týmy - a do půl hodiny od mého vidění mají vyrazit. Modlím se, aby to stejně nebylo pozdě. Na oběd dorazím pozdě a zelená, tak nějak nemám na to, vůbec otevírat pusu. Doufat, že to zvládnou, budu mlčky.

Po obědě bych zamířila pomoct s renovací zničeného pokoje, nicméně mne Erden telepaticky odvolává na ošetřovnu s prosbou a vysvětlením. Ten plavovlasý kluk z cel se probouzí... Opatrně k němu usednu.
"Jak se cítíš? Pamatuješ si své jméno?" opatrně se dotknu jeho čela, teplotu nemá a nenápadně při tom zkontrolovaný stav mysli (6+2) napovídá, že cokoliv s ním Lilian prováděl, zadařilo se... snad bez trvalé újmy. Tep... odpovídá vnitřnímu zmatku, střípečky šepotají a skáčou z dojmu na dojem.

"Částečně," pousměju se na něj jemně. "Je to komplikované. Před půlrokem došlo ke zkratu a pádu civilizace. Vznikly tím i jakési... praskliny v realitě. Prošel jsi do tohohle světa z jeho jiné verze," začnu pomaloučku, teď naprosto vděčná tomu, že jsem dopoledne svědčila sezení přeběhlíků z jiných světů.
A teď... ta horší zpráva.
"Zdá se... že zatímco ve tvém světě jsi trpěl rozštěpem osobnosti, tady... byly obě tvé osobnosti vlastními lidmi. Mikkel. Heikki. Tobě - i dalším přeběhlíkům, nejsi v tom sám - se začaly... objevovat osobní vzpomínky na život (i smrt) jejich verzí v tomhle světě. Takže... jsi ty v jednu chvíli řešil tři odlišné sety vzpomínek třech různých lidí, a tvoje mysl... to přestala dobře zvládat," vážně si jej prohlížím.
"Jeden z našich telepatů se pokusil ti pomoci, upozadit zejména ty nejhorší rozpory, utlumit poslední rok tvého života... ale je to jen krátkodobé řešení. Jak se vzpomínky tvoje i těch dvou budou postupně vracet, musíš se s nimi naučit pracovat a ovládat je sám, krok po kroku."

Doutnající Nisyros

~~před bránou pevnosti~~

Pořád mnou lomcoval vztek. A kocovina. A moje oblíbený pýžo smrdělo wiskou.

Teda, sluší ti to, člověk by neřekl, co se pod tou mikinovou kuklou vůbec skrývá.
Huh? Chtěl mi lichotit? Nebo…? Projel mnou neodbytný třes… ne, husina… Proč se mi roztáhly koutky? Za chvíli si budu točit lokýnku na prst a hiňat se.
“Dík, ale nezvykej si… moc často to nedělám. Na to jsem moc líná.” Zkoukla jsem ho od hlavy k patě. “Jak tak koukám na tebe, mám pocit, že Zeus nezahálí a pořád plodí antické hrdiny.”

✩°｡⋆⸜(ू｡•ω•｡)

Bože, děvče…
Jen se ty neboj, mám vše pod palcem. A neříkej mi děvče, nebo tě přetrhnu.
“Bože postačí, ale jmenuji se Lenore,” mrkla jsem na ni, až mi padlo do oka pár kousků uschlé řasenky, což ale snad nebylo znát. Trénink, mise…

( ´-ω･)︻┻┳══━一

Ale, Erden určil i lidi na takové služby?
“A tys taky dostala obsílku, že?” prskla jsem jejím směrem. Kdo to je? Můra jedna.

ー═┻┳︻▄ξ(✿ ❛‿❛)ξ▄︻┻┳═一

Beztak nezbývá, než se pořádně připravit na cestu na Island. Ah, sopečný ostrov, to je vůně domova.
Na pokoji jsem se navlékla do pořádného svetru a vyměnila sukni za kožené kalhoty podšité kožešinkou.
“To z tebe bude někdo slupovat jak kondom, víš to?” rýpl si Sysifos a za trest jsem jím neobřadně smýkla do baťohu uzpůsobeného na přenos jeho majestátu jak v lidské, tak v soví podobě. Ještě pořádné kožené boty s dobrou podrážkou a jdeme zase ven.

(งᓀ‸ᓂ)ง

A pak se ozval zpěv, který mě utvrdil v tom, že sirény jsou skutečné.
Kam se poděl vztek? Co jsem to…? Zpívej ještě.
Zase se mi cukly koutky nahoru. Světa kraj…

(❁ ˵-‿-˵)

A pak…
Z nás dvou jsem na pokoj já nikoho nezatáhla!
Promiň...

(ﾉ-_･)/|)‥‥…>>━→　 　>>-(ﾟﾛﾟ)→

Ten tón… Eddie!
Došla jsem ke kloučkovi s výrazem krállíka tváří v tvář reflektorům kamionu. “To je dost, měla jsem pocit, že už se neobjevíš! Vyser se na ni,” zašveholil můj co nejvíc veselý hlas. Trochu se chvěl. Pak jsem ho vzala za rámě a otočila, přičemž jsem mu sikla do ucha: “Jmenuju se Lenore, zachovej klid a rohy v pekle.”
Cítila jsem, jak se mi Sysifos hemží v baťohu na zádech a cosi huhlav%e protestuje, ale bylo mi to fuk.

První mise

Pevnost Holtgast – 1. listopad

Tolik jsem se soustředil na záchranu Draga, že jsem si vlastně ani neuvědomoval, kam jedeme. Což se mi ovšem nebála připomenout dívenka s proříznutou pusou, která mě neváhala zkritizovat dřív, než jsme se vůbec stihli poznat. Dokonce vypadala, že by to chtěla i řešit s vůdcem naší skupiny, jakoby jí snad nějak ohrožovalo moje oblečení.
Nehodlal jsem to řešit, nechci vyvolávat konflikty, či hádky, nejsem takový. Proto jsem se obratně otočil jako na podpatku a utíkal do skladu pro zelenou zimní bundu a teplejší kotníkové tenisky. Naštěstí jsem měl ještě pár minut k dobru.

Aaron zdá se vzal můj výpadek paměti dobře, ještě mě ubezpečil, že se nic nestalo. Vřele jsem mu nabídnul obětí a při odchodu jsem mu ještě popřál hodně štěstí na jeho misi.

Eddie mě odpovědí trochu zaskočila. Nejen, že to vypadalo, že s Emilem nic nemá, ale taky si myslí, že já jsem s někým spal.
„J-já myslel, že ty a Em.. Počkej, tys mě viděl-a s Aaronem? Al-le já s ním nic neměl.. na pokoji jsme sice byli ale.. povídali jsme si, nic jiného.. já.. choval jsem se sice včera hloupě, al-le tohle bych nechtěl… “ odpovím jí dost nervózně, možná se i červenám. Choval jsem se jako naprostý idiot a opravdu mě to mrzí. Ale kdybych jí chtěl vysvětlit proč, nejspíš by to brala jako výmluvu, nebo by si myslela, že jsem blázen.
„Promiň..“ vypadne ze mě ještě nakonec.

Jdeme zachraňovat

Pevnost Holtgast, krypta → kde bylo třeba → před vchodem do pevnosti, 1. listopadu

Nic dalšího mě už ve spánku nerušilo. Prášky zaúčinkovaly a já spala hluboce a beze snů. Brzy ráno jsem se vzbudila a s překvapením jsem zjistila, že mám na sobě peřinu. Cítila jsem z ní vanilku a koně. Valeria? Tak to s kočkou… Nebyl sen? Navíc jsem v kryptě nebyla sama. Nejdřív jsem se lekla, ale pak jsem poznala klidně pochrupujícícho Emila. Co ten tu dělá... Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, rozpustila stíny a klidila se pryč. Snad si mě ani nevšiml.

Nejdřív jsem zamířila na pokoj, kde jsem odložila deku i peřinu. Tu vrátím později. Nezkoumala jsem, zda v druhé posteli někdo spí. Vzala jsem si plavky a zamířila k bazénu. Všude panoval klid. Ideální čas na plavání. Po pár bazénech v naprosté tichosti jsem se vrátila na pokoj. Pokud to bylo nutné, pozdravila jsem svou spolubydlící, ale do žádné konverzace jsem nezabředávala. Ani na snídani jsem se s nikým nedružila. Jen krátce jsem se podívala na Valerii ve vzpomínce na to, co se mi zdálo nebo nezdálo.
Trochu jsem se přikrčila, když Erden představoval jakousi Laru a její úlohu.
Doufám, že návštěvy u psychouše nebudou povinné...

Po snídani jsem využila možnost a vyrazila s Erdenem a Valerií na projížďku. Vybrala jsem si Nur. Nebyla jsem zkušená jezdkyně a její klidná povaha mi vyhovovala.
Na vyjížďce se mi líbil klid, do hovoru jsem se nijak nezapojovala.
Jakmile jsme dorazili zpět a já se postarala o Connie, přidala jsem se ještě k práci na úklidu.

Poté rychlé opláchnutí a na oběd. Má jídla byla většinou velmi střídmá, vynechávala jsem určité potraviny. Povšimla jsem si, že mezi spoustou nových tváří byla i Heather a její břicho. Kdy přijela ona? Jsem snad prospala týden a ne jeden večer! Krátce jsem jí opětovala mávnutí.
Zatímco jsem přemýšlela, jak se ubránit přehršli emocí, které se v jídelně vznášely, a nimrala se v jídle, přišel Erden a zajistil nám plány na odpoledne.
Vize mise mi tak nevadila, ale trochu jsem byla zaskočená složením naší skupiny. Narcisové Emil a Richard, nervák Jonas, který dnes přijel, dvoumetrový ranař, nějakej flekatec, co má drama s bledulí, a nějaká holka. Moment… Tu už jsem viděla?
Očividně mi vynechání jednoho společenského večera pomotalo přehled o osazenstvu víc, než bych čekala.
A povede nás Nikolai, Náčelník Dobré srdce. No, my jsme skvadra k zulíbání...

Nebyl ale čas rozjímat nad naší jedinečností. Na pokoji jsem se oblékla do oblíbené kombinézy, pod ní triko s dlouhým rukávem a legíny. Jsem zimomřivá a zmiňovali něco severního.
Do batohu jsem si vzala nějaké ovoce, vodu, baterku. Do boty a k pasu nůž, k pasu také pistoli. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, jen zajištěné pinetkami, aby mi nepadaly do očí.

Přišla jsem jako jedna z posledních. To už Yeva vedla svým Hlasem Lokiho. Byla to fascinující podívaná, ale mé kroky vedly k Nikovi
Richard samozřejmě musel vtipkovat. Ten zas hýří dobrou náladou...
Emoce panovaly různé. Byl jich přehršel, strach, nejistota, očekávání, snad i nadšení jsem zachytila?
Znovu se do mě opřela nevolnost pod tím tlakem. Trochu zhurta jsem chytla Nika za ruku: "Tak rychle, ať to máme za sebou…"
Tam nás bude méně, budu se lépe soustředit.

Úvod

Skyla

Katastrofa zasáhla Evropu stejně jako zbytek světa, ani Amsterdam nebyl výjimkou. A stejně jako u mnoha dalších nově projevených Nadaných, i v tobě Výboj probudil zvláštní schopnosti. Možná... až moc.
Z klidné večerní procházky Amsterdamem je náhle poplach a panika, a tvoje schopnosti prostě převzaly kontrolu a vládu. Poslední vzpomínky, na hrubé mohutné čtyřnohé tělo, zubatá tlama a ostrá ploutev v odrazu výkladu butiku města rychle zšeřelého nedostatkem pouličního osvětlení.

Tvoje mysl to vzdala. Pamatuješ si... velmi, velmi matně, tu a tam vzpomínky, běh městem, běh přírodou, chuť krve, chuť soli, objetí studeného moře. Odchyt, zoufalé chňapání výlovu, někdo tě nesl vzduchem. Cely. Okolní prázdné, tvoje příliš malá.
Nové pachy. Nové zvuky.
Přibývání společnosti. Syčení plynu. Zuřivě mlácení o pevné nepoddajné stěny, až do krve. Syčení plynu. Jídlo. Čistá cela. Zakrvácená cela. Syčení. Řeč nově přibyvších. Zuřivé mlácení. Zakrvácená cela. Syčení. Čistá cela. Jídlo. Syčení...

Najednou, jako když konečně proslechnou zalehlé uši - všechno je zpátky. Povědomí o sebe sama. Myšlenky. Vzpomínky. Ty na poslední... dny? Týdny? Měsíce? jsou matné, víš, že nějaký čas uběhl. Nejsi si však jistá, kolik. Nebo kde jsi.

Momentálně nejsi schopna se přeměnit zpátky... ani mluvit. Rozumíš však už debatě dalších věznů, nejsou to nesmyslné zvuky, které tě pouhou existencí přivádějí do zuřivého hněvu. Kromě dvou tvorů, kteří na tom byli podobně jako ty ještě před chvílí, se zde nachází pohledný mladík s křídly a papouščím společníkem, buclatá černoška, vysoká drakovitá dívka, červenovlasý asijský mladík nepříliš nadšeně ve společnosti klučiny v pokročilém rozkladu, a původní američan, upovídaný mladík.

Pro lepší představu momentálního okolí prosím přečíst tyhle dva posty:
Vypravěč - 18. října 2021 20:38
Vypravěč - 13. října 2021 09:50

Vlastní pracovna a příprava na misi

Holtgast

Když odcházím do pokoje je mi trochu líto, že se se mnou nikdo pořádně neloučí. Dívka, které jsem chtěla nabídnout oporu, pomoc mi na rozloučení pouze mávla, asi jsem zde opravdu nebyla potřeba, všichni si nějak poradí sami. Stejně tak mě mrzí, že jsem byla už příliš unavená na to, abych ve společenské místnosti ještě chvíli zůstala a donutila ostatní tančit, smát se…ale na všechno bude snad ještě dost času.

Na pokoji jsem dříve má spolubydlící, se kterou jsem se ještě pořádně neseznámila, tak mám pokoj volný, mohu se v klidu umýt a do pár minut usínám. Dlouhý, těžký den. Ráno se se svojí spolubydlící pozdravím, představím se jí a odcházím za svými povinnostmi.

Při snídani je mi oznámeno, že dostávám vlastní pracovnu! Začne se ve mně zmítat spousta smíšených pocitů od radosti po naprosté zoufalství. Z toho, že budu moct pomáhat ostatním a budu moct využít trochu z toho, co jsem se naučila mám samozřejmě velkou radost. Jenže kdo mi tu bude důvěřovat? Kdo se dobrovolně půjde svěřovat ke studentce? A opravdu mohu někomu pomoci? Vložili ve mě neskutečnou důvěru a já se budu opravdu snažit, aby nepřišla vniveč. No, musím to brát pozitivně, nikdo jiný, kdo by se psychice věnoval se tady asi jen tak nenajde. A pokud někomu jeho mentální zdraví zhorším, tak jim prostě vymažeme paměť…ne? Tak ne.

„Díky Kristoffe, snad to nepo…klidně se za mnou někdy stav!“ Mrknu na něj. Jsem hrozně ráda, že moji novou pozici takto okomentoval, ale moc to nepomáhá mému strachu z toho, abych to hned nepokazila a o svoje místo zase rychle nepřišla.

Ještě, než nabídnu své otevřené dveře všem ostatním obyvatelům mířím do své nové pracovny, abych si ji případně upravila podle svého. Pracovna je překvapivě útulná, ale něco mi v ní chybí…květiny! Své dopoledne nakonec strávím tím, že sháním kohokoliv, kdo umí vytvářet nové květiny a kdo by mi nechal jich pár na přání vyrůst. Prvně oslovím Blagdena a Lakshmi, pokud je někde potkám, protože u nich jsem schopnost, kterou hledám viděla. Pokud mi to u nich nevyjde, zkouším to postupně na každého, koho potkám se slovy: „Prosím, neumíš náhodou ovládat flóru? Velmi se ti odvděčím!“ Pokud to vyjde, dostane má nová kancelář pár krásných květin a pokud ne, nechám to být.

Dopoledne díky snaze o re-dekoraci uteče jako voda a již je čas na oběd. Při společném obědě se s nadšením koukám po všech ostatních a užívám si, že vůbec mohu být v prostoru, kde je tolik lidí a tolik krásných a na první pohled milých lidí.
Na odpoledne nás čeká mise…ještě jsem se tady pořádně nerozkoukala a už musím zase někam zmizet. Doufám, že moje nová, skvělá pracovna bude případně v dobrých rukou...
Ale jde o záchranu jednoho z nás, tak není čas ztrácet čas a je potřeba vyrazit. Líbí se mi přístup Erdena, najít, přivést zpátky, nebo zmizet. Lei, Rúně a Kristoffovi popřeju hodně štěstí s vydám se do nižších pater.

Ve skladu si vezmu jen oblečení, které mohu klidně zničit a které vypadá, že se bude dobře natahovat a možná něco teplého…na Sibiři teplo nebude. Také si s sebou musím vzít něco k jídlu, k pití...asi jako všichni ostatní. Ve zbrojnici se poradím s Marisol, která z malých střelných zbraní by se mi hodila. Střílení není moje silná stránka a mám ještě co trénovat, ale potřebuji trénovat i používání střelných zbraní ve spojení s mojí schopností. Asi se s ní zapovídám na delší dobu, protože když se dostanu ven, skoro všichni z mojí skupiny jsou již připraveni, ale 15 minut podle mě ještě neuběhlo!

Na všechny, kteří jsou v mé skupině kývnu a usměju se. „Jdeme na to záchranná skupino!“ Očima sklouznu k Laimě, jejíž kruhy pod očima nasvědčují špatným snům a trochu ji pohladím po rameni a jemně stisknu. „Budeme opatrní a nebudeme dělat žádné hlouposti.“ Špitnu ještě směrem k ní.

První mise

Pevnost Holtgast
♩ ♪ ♫ ♬

Do pokoje jsem večer odcházela znavená, nebylo sice ani tak pozdě, ale za ten jeden kratičký den se toho stihlo odehrát na můj vkus až příliš. A ze všech těch nových tváří, co jsem byla nucená si zapamatovat, mě pěkně bolela hlava. Starosti o osud Konstantina tomu taky zrovna moc nepřidávaly. Skoro až úzkostlivě jsem rozsvítila snad všechna světla v pokoji. Až později mi došlo, že bych na to mohla klidně využít své schopnosti a vlastně to ani není zlý způsob, jak je trénovat - tady by mi snad nemuselo hrozit až tolik nebezpečí, pokud nechám část pokoje nebo těla rozzářit. Ačkoliv po té poslední mele ve společence jeden ani pořádně neví. Příliš tedy neotálím, shodím oblečení na jednu hromádku a zapluju rovnou do sprchy, kde se pod proudem horké vody odlíčím i vydrhnu. Rukama zapřená o kluzké kachličky zůstanu ještě o něco déle a se skloněnou hlavou pozoruji, jak se kolem odtoku tvoří malý vír. Vypotácím se ven až ve chvíli, kdy se přes páru nedá pořádně dýchat a místnost spíš začíná připomínat saunu. Dlaní přejedu přes zamlžené zrcadlo, abych se ubezpečila, že mi na tváři nezbyla ani stopa po make-upu a zabalená v ručníku se vydám k posteli. Nezapomenu si ještě pečlivě vysušit vlasy, před spaním je zaplést do copu a vetřít několik kapek oleje. Sotva na sebe ale natáhnu triku, usnu jako zabitá. I sny jsou ke mně milostivé, pakliže přišly, nic z nich si ráno nepamatuji. Jestli se večer vrátila i Mari, najde mě zachumlanou v peřinách a možná by mě ani nevzbudilo nějaké večerní dostaveníčko.

Nakonec jsem ale ráda, že jako první po probuzení nevidím černou prdel. Ráno se jen pozdravím se spolubydlící, prohodím s ní pár slov a pomalu se doploužím do jídelny, kde už na nás čeká snídaně. U stolů je celkem plno, plán najít si nějaké klidné, tiché místečko se tak setká s neúspěchem.
"Dobré ráno," prohodím tak nějak automaticky ke všem přítomným a jdu si pro hrnek horkého čaje a něco k snědku. Včera jsem tomu jídlu moc nedala, tak se nebojím naložit si toho víc. Jestli nás budou odpoledne zase čekat nějaké tréninky, bude se mi ta energie zatraceně hodit. Vetřu se pak poblíž skupinky kluků.
"Můžu?" zeptám se přeci jen pro jistotu, než usednu a pustím se do jídla. Ne, že bych teda čekala, že mě vyženou, zvlášť když se pokusím i o úsměv. Do hovorů se ale moc nepouštím, s plnou pusou by to bylo beztak neslušné a oni si spolu bez problémů vystačí. Od jídla zvednu oči až ve chvíli, kdy se kolem mihne modrovlasá holka, je mi nějakým způsobem povědomá. Jistě, ten odstín! Ale...
"On má sestru?" napadne mě jako první, i když by bylo fakt divný, kdyby se někdo v jejich věku chtěl až tak moc podobat. Z útržků konverzace se docela rychle dopídím pravdy. No, moct si vybrat, co budu zrovna dneska nemusí být schopnost k zahození. A jako holce jí ty modrý vlasy sednou líp.

A ráno přijde hned další příjemné překvapení, zpozorním, jakmile začne Erden hovořit o změnách ve službách a musím se radostně pousmát, když místo údržby vyfasuju kuchyni. Už ani nevím, kdy naposled jsem měla možnost vařit z normálních surovin a ještě si s tím vyhrát. Jistě, bylo nás tu už poměrně dost na nějaké echt speciality, ale měla jsem pár triků v rukávu, konečně mě nechají uplatnit skillz získané za normálního života.
Hned poté, co odnesu špinavé nádobí, se jdu pečlivě seznámit se svými novými povinnostmi. Kuchyně vypadá na první pohled celkem slušně vybavená, Orena hned zasypu hromadou otázek o tom, kde co najdu a jaký tu panuje řád. Nečekám, že mě zatím pustí k něčemu velkému, klidně budu první dny jen škrábat brambory, ale ze zkušenosti vím, že nejdůležitější je uchovávat pořádek a mít ve všem jasně daný systém. Snad jen Nikovi se trochu vyhýbám pohledem. Asi za to tak úplně nemůže, ale ten včerejší incident vůbec nemusel vzniknout.
A do Kosti by teď nervali nějaký utlumováky.
Zrzku s už pořádně nafouklým břichem si z předchozího dne vůbec nevybavuju a jsem si jistá, že bych si jí určitě všimla.
"Ahoj, já jsem Hanka, vaše nová posila," podám jí ruku s úsměvem, ale pak už její osobní prostor také příliš nenarušuji a plně se soustředím na přípravy oběda. Čas tu ubíhá rychle a jsem vděčná, že mohu dostatečně zaměstnat myšlenky, abych se nemusela příliš prohrabovat vším nahromaděným marastem.

Jídlo je rozdáno a konečně přijde i řada na nás. Od rána mi zase celkem vyhládlo, tělo zjevně ještě potřebuje doplnit zásoby. Kromě toho, že jsem cestou do Polska celkem pohubla, to docela odnesly i vlasy. Už večer jsem si všimla, jak jsou u konců polámané a bude třeba jim věnovat extra péči. Zavedený řád opět naruší Führer s dalším prohlášením. Tentokrát jde o mise. Zprvu se dál vrtám v jídle, nikdo by přeci nečekal, že na ně vyšlou nováčky, co sotva vylezli z ošetřovny, ale jakmile mezi prvními zaslechnu Rúnino jméno, napřímím se.
"To jako fakt?"
Já jsem zařazena hned do druhého týmu pod vedením Daniela. I to mě překvapí, nepřišel mi zrovna moc jako vůdčí typ a ani z něj necítím bůhvíjak velkou autoritu. Když ovšem Erden zmíní cíl našeho poslání, položím příbor na stůl a jen vytřeštím oči. Záchrana Dragostana? Jednoho z těch nejzkušenějších, tohle fakt nevypadá jako nějaké pitomé cvičení. Jestli ho někdo fakt zajal, rozhodně se nebude jednat o nějaké ořezávátko. A ještě se zdejchnul někde na Sibiři, kde už teď bude zatracená zima. Jediným světlým faktem tak zůstává účast Blaga, se kterým jsem stihla aspoň prohodit pár vět. S ostatními se prakticky neznám a netuším, co od nich čekat.
"No paráda." Chuť k jídlu mě celkem přejde. Tím spíš, že dostaneme jen 15 minut na přípravu.
"To snad nemůže myslet vážně!" Jak se má doprdele netrénovaný člověk vybavit v tak krátké chvíli? Je to další test našich schopností? Nevím, zatím neřeším. Pádím ke skladu.

"Les, zima. Hlavně se dobře oblíknout, vzít to nejnutnější..."
Jako první sáhnu po pořádných botách, vojenských kanadách. Jsem zvyklá je nosit, natáhnu si dva páry ponožek a ještě vezmu jedny náhradní do batohu. Pod tmavé kapsáče z hrubé látky si vezmu ještě podvlíkačky a navrstvím i svršky. Primárně hledám něco z merina, spodní triko s dlouhým rukávem, mikinu a softshellku. Kolem krku uvážu tmavý šátek a ještě si raději vezmu i něco na hlavu, aby mi neprochladly dutiny. Do batohu naházím ještě lékárničku nebo něco na způsob KPZtky, lahev s vodou, nějaký filtry, sušené maso a tyčinky s oříšky. Nikdo moc nespecifikoval, jak dlouho budeme pryč, ale je dobrý připravit se na nejhorší. Ze zbraní si vezmu jen nůž, s čímkoliv dalším bych spíš ublížila sobě než okolí. Nakonec už jen svážu vlasy do culíku a vyrazím před pevnost.

Tam už čeká nastoupený velitel skupiny, Blagden s puškou, Eddie, Cullen včetně vycházkové hole....všichni? Zatraceně, to jsem fakt přišla poslední?
Ne ne, stále tu nevidím Laru, kterou si taky ještě díky výrazné barvě vlasů pamatuji. Trochu se mi uleví. Což tedy hned přejde při pohledu na Laimu, která vypadá, jako by oka nezamhouřila a zrovna nesrší elánem. Trošku nedůvěřivě se ještě zahledím na Oscara, hlavně na botech zůstane můj pohled viset o něco déle. Celkově je nějak moc nalehko.
"Víš, že jdeme na Sibiř, do lesa?" neodpustím si otázku a otočím se na Daniela. Tak nějak bych čekala, že tohle nemůže projít, i kdyby to měl být jen nějaký pitomý nácvik. Rozhodně mě to nenechává chladnou, záviset na nich moje zdraví, budu zatraceně nervózní.