Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Strasti a starosti na denním řádu Zahrady byly vskutku zajímavé. Ty co se o to tu starali rozhodně odváděli velmi, velmi dobrou a záslužnou práci. Nasvědčovalo to trochu i tomu, že prostě každý máme tu tvoje úlohy, svoje úkoly, zařazení. Dalo by se říci, že pro některé je to i posláním. "Není to nic o co bych se nemohl podělit, byť není ani zrovna jinak působivým či tragickým... pokud, mi moje paměť slouží, bylo to ještě za časů kdy svět byl relativně normální. Pamatuji si ten den, že usnul jsem ve třídě a co mě probudilo bylo křik ostatních spolužáků. Probral jsem se, aby zjistil, že moje lavice, moje místo bylo v ´obležení´ všemi osminohými arachnidy, kteří obývali budovu... a tak, objevil jsem první dovednost, své komunikace s nimi. Další na sebe nenechali dlouho čekat, zejména potom co se objevili Stopaři a zasvětili mě do tohohle světa ve světě. Protože nikdy nebyl jsem velkým bojovníkem, užíval jsem spíše svých vědomostí. Působil převážně jako pilot než-li voják. Byl jsem tak v pár sanktech než skončil jsem nakonec v hlavním štábu Triskelionu..." vyprávěl jsem tedy vlídně, mile, melodicky. Co mne týkalo, neměl jsem sebemenší problém hovořit o své minulosti či věcech, které se v ní odehráli. Svého zármutku už jsem si již zažil dost a život není od toho, aby se v něm jeden utápěl. Nejlépe uctí se mrtvý přátelé, známí, blízcí tím, že jeden bude dále žít a bude svůj život žít tak jak by jej žít měl, bez zármutku. Netvrdil jsem nikdy, že blízcí neměli by se oplakávat, nicméně ti skutečně milované osoby s námi zůstávají do konce našich dní, v našem srdci. A tak tedy konverzace naše pokračovala ve svém tempu, náladě i tématu. Abych pravdu řekl, poměrně užíval jsem tuhle její malou společnost. Zmínil jsem i svou malou společnost a pokud jevila zájem, představil jsem jí i svou osminohou společnici, která se mi ukrývala za krkem. Nakonec ale i náš čas se nachýlil a já pak, doprovodil jsem jí ještě k jejímu pokoji, či kam jinam usmyslela si, než nakonec s popřáním klidné noci, rozloučil jsem se s Maličkou pro dnešní den. Na svém pokoji poté, uložil jsem svou čarodějku do jejího boxu, bez víčka, než podnikl jsem rychlou vodní očistu a zmizel pod přikrývkou. Nikterak jsem neřešil svého případného spolubydlícího. Ať už během noci dorazil, nebo tedy... spíše dle zvuků a toho, že nikdo jiný to nebyl, to bylo až ráno. Nevěnoval jsem tomu ani pohled, ani jediné slovo neboť byl jsem ještě zahloubaný pod přikrývkou ve svém světě. Ze kterého jsem se ale stejně musel nakonec dostat a tak, natáhl jsem na sebe nějaké to oblečení, uchopil svou hůl a vyrazil na snídani. Po té, následovali denní povinnosti u divokých duší a poté klasická rutina v garáži, kde brával jsem s sebou většinou i svojí čarodějku. Stále tu bylo čemu se věnovat, stále bylo co opravovat, v čem se dále vrtat... Po obědě ale, ještě než stačíme se rozejít každý za svým, Erden představuje denní plán. Někteří zůstávají, pokračující ve svém tréninku, jiný mají na starosti jiné věci a ti další, musejí podnikat jiné kroky. Kroky mimo domov. Do téhle skupiny jsem měl patřit i já, i moje maličkost. Nikterak jsem proti tomu neprotestoval. Už jenom ta informace sama osobě... i kdyby mě k tomu neurčili, sám bych se přihlásil, jako dobrovolník, co by se chtěl připojit k těm co půjdou nebohého Draga hledat. Nepotřeboval jsem více povzbuzování či tak podobně, sotva bylo vše potřebné řečeno odebral jsem se do svého pokoje, připravit se. Okamžik přemýšlel jsem, jestli vzít svou čarodějku s sebou, ale nakonec uchýlil jsem se k tomu, že jí tu ponechám, v bezpečí. "Počkej tu na mě, vrátím se, slibuju." rozloučil jsem se s ní, poté co byl jsem náležitě oděn, opustil jsem pokoj. Na okamžik zauvažoval o tom, jestli neměl bych zajít pro zbraň, ale nakonec uchýlil jsem se k tomu, že moje schopnosti a moje hůl je všechno co potřebuji, ale něco menšího na cestu, svačina se hodí vždycky, stejně jako něco málo z první pomoci. Když ně pro mě, tak určitě pro někoho dalšího, nechci strašit nebo přivolávat špatné věci, ale hodí se mít něco málo s sebou, aby se ušetřila alespoň ta trochu práce léčitelům. Dostatečně vybaven tedy, vydávám se k našemu randevú. | ||
| |||
 | Záchrana Lokiho duše Pevnost Holtgast, všude možně → před vchodem do pevnosti, 1. listopadu Blagdenova hřejivá vůně mě snadno ukolébala ke spánku, stejně jako únava a lahev vína. Z půlky se mi přání o klidné noci splnilo, ale nakonec na mé podvědomí dorážely nejnovější vzpomínky. Nebylo to ani tak Lilianovo pohrdání, to mě příliš netrápilo. Spíš Erdenova nabídka. Smazat vzpomínky... A Blagdenova slova. Znovu zabít Lakshmi. Znovu jsem se ocitla v zahradách. Tentokrát ale chyběl adrenalin z boje, hrůza při pohledu na Liliana, kterého si Heigen vybral za svůj další cíl. Dívala jsem se, jak Lakshmi opět skočila zachránit svou neopětovanou lásku, ale konečně necítila její bolest, chlad smrti, který ji pomalu prostupoval, padání do temnoty. Snažila jsem se zorientovat, odkud se dívám, ale nedařilo se mi to. Lakshmi padala, její oči se zahleděly do prázdna. Obraz zahrady se mi rozpíjel, ale přesto jsem dál zasévala smrt. Já? Cuknutím jsem se probudila. Zrychleně jsem dýchala, ale nemohla jsem se vymotat z pod Blagdenova těžkého křídla. Už mi došlo, čí pohled jsem měla. A větší zhnusení jsem cítit nemohla. Jen stěží jsem udržela žaludek na místě. Trvalo mi, než jsem se uklidnila, a bohům díky, Blagdena to neprobralo. Nebo to aspoň nedal najevo. Znovu jsem krátce usnula, ale netrvalo dlouho a jak mé tělo bylo naučené, vzbudila jsem se krátce před pátou. Snažila jsem se nenápadně vykroutit z křídlové přikrývky, ale příliš se mi to nedařilo. “Budu muset vstávat,” zašeptala jsem proto Blagdenovi u hlavy. V polospánku mi pomohl postavit se na nohy. S balerínkami v ruce jsem vyběhla rozčepýřená ze zahrady a zamířila na pokoj. Trochu mě překvapilo, když jsem Rúnu nenašla v posteli. Snad je v pořádku. Příliš jsem se ale nezdržovala, nebyl čas. Snídaně nepočká. Skočila jsem do koupelny, dopřála si hřejivou sprchu, oblékla se do čistých legín, fialové tuniky s dlouhým rukávem, obula si pohodlné tenisky, zapletla jednoduchý cop a vyrazila do kuchyně. S úsměvem jsem přítomné pozdravila, byla jsem ráda, že Nikolai vypadal víceméně v pořádku a Oren vyzařoval pohodu. Jednu z přítomných jsem neznala, snad přijela s tou plavovlasou a s tou s kocourem? A i když vypadala, že o ničí pozornost nestojí, přišlo mi slušnost se představit. Pak už jsem si hleděla svého. Práce bylo dost. Jak se ukázalo, naše počty se rozrostly. Vedle příprav jsem upíjela horkou kávu, která mi pomáhala s běžnou ranní malátností. Jako jedna z posledních jsem zasedla ke skromné snídani, usmála se na přítomné a nemohla si nevšimnout zářivého úsměvu Kristoffa, tady se někdo dobře vyspal!, a pak už pomáhala se sklízením. Jakmile bylo jakž takž hotovo, zamířila jsem místo do zahrad na ošetřovnu, jak nám Yeva navrhla. Mrzelo mě, že jsem nemohla vyrazit na vyjížďku, ať už ve své podobě nebo na koňském hřbetu, ale nedalo se nic dělat. Blagden s Danielem tam zrovna pracovali na detoxu Konstantina. Nic záviděníhodného. Ale také jsem tam zahlédla pracující plavovlásku. Nedokončily jsme včera náš rozhovor! Aspoň jsem se na ni pousmála. Pokud byla ona tím ptáčkem, pak je nejspíš v pořádku, to je dobře. Yevě i Lilianovi jsem se snažila co nejlépe vysvětlit, co se stalo. Jak jsem utíkala ze zajetí, do kterého jsme se dostali a ve kterém většina z nás zemřela. Stále jsem jen ztěžka přijímala, že můj svět skončil tak špatně. Zmínila jsem jezero, kde jsem omdlela. A poté se znovu probrala a našla cestu k pevnosti, kde zuřil boj. Poté jsem přeskočila na první noční můry o smrti zdejší Laki. Nerozebírala jsem detaily. Nebylo mi to dvakrát příjemné ještě před Lilianem. Pak přišla řeč na záblesky různých vzpomínek, které se spojily s častou bolestí hlavy. Záblesky přicházely naprosto neohlášeně. A také jsem zmínila nevysvětlitelné pocity vůči některým jedincům. Vynechala jsem akorát, že nejsilnější migrénu jsem měla po návštěvě Lokiho v celách. Nejspíš je to kvůli tomu, že ty pocity jsou tak protichůdné. Zatímco zdejší Laki s ním měla spor, já s ním měla skvělý vztah. Jako s bratrem. Možností, jak toto celé vyřešit, nebylo mnoho. Vydržet, potlačit, vymazat. Tohle si musím rozhodně promyslet. Ještě včera jsem si byla jistá, že její vzpomínky nechci. Nyní jsem váhala. Naštěstí jsem se v tom prozatím nemohla dlouze rýpat, práce na zahradě bylo víc než dost. Měla jsem tam i pár nováčků, Rúnu a Laimu. Obě už u snídaně vypadaly, že mají všeho dost. Snažila jsem se je nerušit, netlačit na ně, ale nedalo mi to, abych se nezeptala, zda je u nich vše v pořádku. Doufala jsem, že práce mezi bujícím životem je pohladí na duši a uklidní je, ať už je trápilo cokoliv. Před obědem jsem se ještě rychle na pokoji opláchla, protože v zahradách to zrovna nebylo o čistotě. Pak už jsem zamířila do kuchyně, abych pomohla alespoň ve finálních přípravách. Když všichni měli jídlo na stole, zasedla jsem taky na jakékoliv volné místo. Trochu jsem se rozhlížela a zaskočily mě dvě dívky. Jednu jsem nepoznávala, v druhé jsem nakonec odhalila Lenny. Tak je to holka. Včera jsem si skoro nebyla jistá. Ale sluší to oběma, i když je to asi trochu nepraktické na trénink. Vyrovnaný úsměv mi ze rtů zmizel se slovy Erdena. Nebála jsem se mise jako takové, ale toho, že jsem zrovna byla zařazena k záchraně Lokiho. Je vůbec dobré, abych u toho byla já? I když jsem vnitřně po tom toužila, obávala jsem se, že Lokiho budu jen dráždit. On má na mě úplně jiné vzpomínky. Kristoff naproti tomu hýřil optimismem, který jsem momentálně postrádala. Další dvě mise jsem poslouchala jedním uchem, ale nakonec jsem zbystřila. Drag je v zajetí? Vždyť ještě dopoledne byl s námi na ošetřovně! To není dobré... Včerejší večer nejspíš některé vztahy utužil. Fakt, že se očividně Oren dal opět dohromady s Richardem mě potěšil. Nakonec i Aaron našel někoho, ke komu se přitulit. To šlo rychle! Jen jsem si nebyla na pohled jistá, zda s tím Oscar souhlasil. Čas na přípravu ale nebyl dlouhý. Chtěla jsem s Lilianem promluvit, ale i on měl své zařizování, a tak jsem zamířila na pokoj. Vzala jsem si teplé kalhoty, na tuniku si oblékla teplý svetr, nezapomněla na šátek a vzala si batoh. Voda a trochu jídla, ve zbrojnici jednu pistoli, se kterou jsem to sice uměla, ale nevynikala jsem v tom, ani to nebyla má oblíbená zbraň. Nůž, baterka. V zahradě uplést menší nenápadný zelený věneček do vlasů. A pak už vzhůru před pevnost. Většina tam byla a dorazila jsem akorát poté, co Yeva přiváděla Lokiho svým vábivým hlasem. Najednou ze mě starosti opadly. Má touha cokoliv řešit zmizela a já s jistotou, že vím, co dělat, zamířila k Lilianovi a ostatním. Dobře to dopadne. V takovém rozpoložení jsem tak nějak byla schopná i vnímat Kristoffovy vtipy a usmívat se na něj. Blagdenův hlas mě trochu vytrhl jak ze snu. “Vám taky hodně štěstí. Opatruj se!” usmála jsem se na něj už trochu duchapřítomněji. Jejich mise bez boje půjde jen těžko... Další se loučil Oren. Opětovala jsem mu políbení na tvář. Poté jsem se už přitočila k Rúně, která vypadala poněkud vyplašeně. “Včera už jsme spolu ani nepromluvily. Ničeho se neboj, společně to zvládneme,” povzbudivě jsem se na ni usmála. Můj pohled sklouzl i na Lenny, kterou jsem, upřímně, na misi neočekávala. | ||
| |||
 | Kde? Pevnost Holtgast Probouzí se mi těžko, s vůní krve v nose a nolestí hlavy a odporným pocit, že něco chybí. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | V celách Kim,Isaac,Abayomi,Aurora Cela, bůh ví kde Brejlatce do rozhovoru moc není, zato moji drazí sousedé a spolubydlící hovorní jsou. Že mluví vysoká žena v mé cele je dobré znamení, třeba mě nesežere. „Tak soráč, lekla jsem se..“ odpovím jí, když se tváří dotčeně. Asiat zvrací a pak má otázky, na které mu odpovídá okřídlený a jeho papoušek. Kluk od vedle mluví. A mluví a mluví. Nakloním se k vysoké a potichu jí pošeptám „Takovej je pořád?“ Nicméně se dozvídám, že žádné Hunger Games se nekonají, že nás pouze sleduje. Ne, že by to bylo méně děsivé. Taky se dozvídám jména obou, prvně od Isaaca, poté ho ale Aurora opraví. „Jsem Bun, a při jiné příležitosti by mě i těšilo.“ odpovím a věnuji oboum skleslý úsměv. Rozhlédnu se po místnosti kolem. „Takže jsme vědecký experiment?“ dodám ještě jednu otázku. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Ne všechna rána jsou dobráPevnost Holtgast Ačkoliv jsem na pokoj zamířila relativně brzy a usnula jsem skoro hned poté, co jsem dopadla do postele, můj spánek rozhodně nebyl klidný. Nejprve se zdál být bezesným, jenže pak... pak přišly. Zase a zase. Spletené ze vzpomínek a těch nejhorších představ, těch nejtemnějších scénářů toho, co se mohlo dnes odehrát. Vždy jsem se probudila s leknutím, stáhla jsem se do sebe a otřásla jsem se chladem, který mě obklopoval. A tma. Kdybych bydlela sama, okamžitě bych si rozsvítila, ale takhle jsem si to nemohla dovolit. Přece nebudu rušit spánek někomu jinému. Tma a ticho, které mě obklopovaly, narušované pouze mým nestabilním dýcháním, ve mně vyvolávaly ještě větší paniku. Zvedla jsem se z postele a okamžitě jsem zamířila do koupelny, kde jsem za sebou zavřela dveře a rozsvítila jsem. Ani jsem si neuvědomila, jak moc se mi třesou ruce, dokud jsem je neviděla. Sedla jsem si do rohu, studená kamenná podlaha byla velice nepříjemná na mých holých stehnech. Ale mně to bylo jedno. Já teď nebyla ve stavu, kdy bych mohla myslet na něco tak... triviálního. Zavřela jsem se do malého klubíčka a pokusila jsem se znovu usnout. Třást jsem se nepřestala, nakonec mě však spánek ukradl. Tak jako Bratrstvo. Tak jako Viggo a ta jeho zatracená skupina oblud. A i nadále mě pronásledovali v mém podvědomí. Postupně mě mé sny donesly i k momentu útěku. Jak se za mnou hnal Kazran ve své ohnivé podobě. Jak jsem se snažila utíkat, co mi síly stačily. Tentokrát mě však nepřenesl sem, do relativního bezpečí. Tentokrát můj krk svíraly jeho čelisti. A pak přišlo smrtelné trhnutí. A to mě opět vytrhlo ze spánku. Celým mým tělem cloumaly otřesy. Na tvářích jsem ucítila něco mokrého a notnou chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se jedná o slzy. Rychle jsem je setřela a pokusila jsem si znovu trochu lépe sednout. Ani jsem si netroufala dívat se do zrcadla. Chvíli jsem bloumala mezi tím, co mě pronásledovalo, a realitou. Přiložila jsem si dlaně k hlavě a snažila jsem se uklidnit, jak to jenom šlo. Dávala jsem pozor, jak dýchám a cítila jsem, jak se mi tep postupně zklidňuje. Odmítala jsem se však pokoušet o další spánek, takže jsem jen seděla v rozsvícené koupelně a civěla prázdně před sebe. V nějakou neurčitou dobu, kdy mě přestalo bavit tady jenom sedět, jsem se rozhodla si dát sprchu. Pěkně hřejivou, uvolňující sprchu. Strávila jsem v ní asi déle, než by bylo pro normálního člověka zdrávo, ale mně to alespoň nabídlo trochu tepla v téhle jinak studené místnosti. Pak mě napadlo si rovnou i vyčistit zuby a tak nějak se připravit na další den, i když já se na něj vůbec připravená necítila. S povzdechem jsem přiťapkala tiše do pokoje se převléknout do něčeho teplejšího, v těch šatech mi je teď fakt moc zima. Jakmile jsem byla zachumlaná ve svetru, cítila jsem jen o trochu lépe, avšak i to teď bylo lepší než nic. Na snídani jsem se prakticky doploužila. Okamžitě jsem si dala kafe, nebo cokoliv v dosahu s obsahem kofeinu. Potřebovala jsem se probrat. Potřebovala jsem být funkční. Do jídla jsem se prakticky nutila, vůbec jsem neměla na nic chuť. A ani jsem neměla moc náladu se s kýmkoliv bavit. Takže jsem si sedla hezky někam na kraj a uzobávala jsem po svém. Sotva jsem ale dosnídala, tak se u mě objevil Kazran. Nejprve jsem při pohledu na něj trochu ucukla, ale pak jsem si uvědomila, že už nejsem ve svých nočních můrách. Tenhle ode mě chce jen vlasy. S povzdechem jsem si několik pramenů vtrhla z hlavy a předala jsem mu je. Nehodlala jsem protestovat - jednak jsem na to neměla síly, jednak mě něco podobného napadlo, jen s jednorožčí hřívou. Nakonec jsem si však ještě neodpustila mu alespoň popřát s těmi idioty štěstí. Ať ho tam neroztrhají na cucky, že jsem jim takhle "utekla". Ani nevím, proč mě to vůbec napadlo, ale rozhodla jsem se to nechat odplavat. Dopoledne jsem trávila svými povinnostmi. Dělala jsem jen to, co bylo ode mě třeba. Neodmlouvala jsem, vlastně jsem ani na nikoho moc nemluvila, a jen jsem pracovala. Těšila mě alespoň vyhlídka odpoledních tréninků - neměla jsem mnoho bojových zkušeností a pro své vlastní dobro by bylo vhodné, abych si je začala rozšiřovat. Po obědě mě však čekalo nepříjemné překvapení. Erden nám oznámil, že trénink nebude a že místo toho musíme vyrazit ven. No výborně, posílat holku, co sotva dokáže bojovat, na záchrannou misi je super nápad, poznamenala jsem v mysli sarkasticky. Neznamenalo to, že se nebudu snažit, jen jsem si nedávala příliš mnoho šancí. Vždyť ani Bratrstvo mě do boje neposílalo, tady se ale zdálo, že moc na výběr mít nebudu. A proto jsem chtěla ty tréninky. S lehce otráveným povzdechem jsem se odebrala na pokoj, kde jsem se začala připravovat. Triko s dlouhým rukávem, šátek, koženou bundu, černé úzké kalhoty a pevné černé boty. Své vlasy jsem pouze stáhla do krátkého culíku. Pak jsem ještě zamířila do zahrad, kde jsem si na obě předloktí namotala nějaké pěkné šlahouny. A stejně jako včera večer jsem si vytvořila takovou trochu korunu, jen tentokrát jsem nehleděla moc na to, co bude jejím obsahem. Ráda bych měla při ruce alespoň nějakou zeleň, když už ji umím ovládat. A pak jsem konečně zamířila ke skupince. Poznala jsem ji tedy hlavně díky Danielovi, kterého jsem měla možnost včera vidět. Pak jsem poznala některé tváře, taky ze včerejška. Především tedy mou soupeřku z duelu, Hanku. A pak i Blagdena. A Laru, tu tedy trochu. Vlastně jediný člověk, který mi vůbec nebyl povědomý, byla překrásná modrovláska. Všechny přítomné jsem tiše pozdravila, ale bylo na mě evidentní, že nejsem v dobré náladě. A kruhy pod očima naznačovaly, že jsem neprožila zrovna krásnou noc. Ale já musím zatnout zuby a vydržet to. | ||
| |||
 | Výpadky paměti, zmatení a první mise Pevnost Holtgast – 1. listopad Do nového dne mě probudí podivné šimrání na nose, ošiju se a pomalu otevřu oči. Skoro mě však trefí, když před sebou uvidím Aaronovo tvář. Zmateně na něj hledím, když dostávám pusu. Nejsem schopen ze sebe dostat půl slova a vlastně ani nevím, co bych měl říct. Po jeho odchodu na svůj pokoj si začnu v hlavě přerovnávat myšlenky. My jsme spolu.. on měl přece trenýrky a já… já ne, kruci.. ale to se dá určitě nějak vysvětlit… necítím se jak po…po tom… nemohli jsme spolu to-to dělat… …. Sprcha! vždycky mi pomůže sprcha si vzpomenout, co moje druhé já dělalo, tedy alespoň ve střípkách… Zvednu se a bez rozmýšlení běžím rovnou pod tekoucí vodu. První dostavená vzpomínka je pusa.. ale s Eddiem. Plácnu se rukou do čela. Prosím, že jsem mu nic neprovedl.. a jakto, že v posteli se mnou spal Aaron… ?? Další střípky mi trochu nastínili situaci. Eddie odešel, no a hned za ním Emil. Věděl jsem, že se mu líbí Emil, tak proč jsem mu dal tu pusu… Potom je chvíli tma, pamatuji si jen láhev, kterou do sebe klopím. Všichni nahý v bazénu, poté tam spadne emocionálně rozhozený Aaron… Pak útržek z pokoje, ale.. ne nic jsme spolu neměli. Pane bože, díky.. Opřu se hlavou o stěnu sprcháče. Nejspíše alespoň jeden z nás měl dostatek rozumu na to, aby se nic nestalo. Po sprše si obléknu čistou košili a kalhoty, rozloučím se s Michailem, který vyráží na další cesty a s bolehlavem vyrážím na snídani, kde si přeberu pouze kafe a sednu si trochu stranou, abych nebyl všem na očích. Trochu se stydím za to, jak jsem se včera choval. Nicméně oči některých si mě stejně najdou. Richard se mě ptá, jestli jsem v pořádku a já s mírným úsměvem jen přikývnu hlavou. Orenovo otázka mě však mluvit donutí. „Noc nebyla.. teda byla, ale nic nebylo.. jakože nic takového jako.. tamto…“ Zamotám se do odpovědi a nejradši bych asi v tuto chvíli zalezl pod stůl. Polknu nasucho. „Prostě jsme si jen povídali..“ dodám, abych ještě objasnil mojí odpověď. Bylo mi chvíli divné, že jsem nezahlédl Eddieho, i když po včerejší puse bych ani nevěděl, co mu mám říct. Nicméně jsem zaslechnul hovor kluků s modrovlasou dívkou a když jsem zahlédnul obličej, zvládnul jsem si dát věci dohromady. Eddie je dívka?.. no jasně, má přece tu schopnost ze změnit.. Páni.. a je to moc krásná dívka… Pohled zabodnu do země, abych jejím směrem nezíral. Očividně je úplně jedno, jak moc se změní, ale stejně se mi líbí. Jenže já jí/jemu ne. Na nástěnce se dozvím, že moje povinnosti zahrnují úklid, což je snad věc, kterou zvládnu. Ať už vytírám, zametám, utírám prach, nebo myju nádobí, nic z toho by mi nemělo dělat problém. Všechny rozkazy přijmu hned a bez odmlouvání. Během toho v hlavě přemítám, jak vyřešit svojí momentální situaci a to, co jsem včera zvoral. Na obědě ale nestihnu vůbec nic, protože přijde rozdělení na mise. Hledím na Erdena s obrovským překvapením, jelikož jsem nečekal, že hned první den mě na misi dají. Ale když se dozvím o co vlastně jde, jsem odhodlanej udělat cokoliv bude v mích silách. Bez Draga bych tu už nebyl a rozhodně ho v tom nechci nechat, ať už je kdekoliv. Richard nás povzbuzuje a dává nám instrukce. „Udělám pro Draga vše, co bude v mých silách.“ odpovím mu a odkejvu i zbytek jeho proslovu. Na odjezd se vlastně nemám jak moc připravit, jelikož je to poprvé, co budu přímo bojovat, ale pro jistotu si vezmu ze zbrojnice alespoň dýku a revolver, ze kterého jsem párkrát zkoušel střílet do plechovek, popřípadě ještě.. no neprůstřelnou vestu. Převleču se do něčeho trochu pohodlnějšího, tílko, tmavá mikina přetahovací přes hlavu, pružně kalhoty a tenisky. Zaváhám, poté si však sebou vezmu ještě tužku a papír, kdyby se mi náhodou nějak povedlo prohloubit svojí schopnost pohyblivých obrázků. Před misí mě odchytne Aaron, který mi děkuje za včerejšek a pokusí se mě políbit, v tom ho ale zarazím. Je čas si všechno vysvětlit. „Víš, já jsem velice rád, že jsem ti včera pomohl, protože tě jako kamaráda mám rád.. ale bohužel si pořádně nic nepamatuji, jen útržky.. a jestli jsem.. jestli jsem ti včera něco nasliboval, nebo provedl, tak se moc omlouvám.. Nebyl jsem to tak úplně já.“ Dívám se do jeho očí abych zjistil, jaká bude reakce, poté mu nabídnu objetí, pokud jej přijme a popřeju mu hodně štěstí na jeho misi. Oren se loučí pusou a já jí trochu v rozpacích přijímám. Richardovi přeju hodně štěstí na jeho misi. Zhluboka se nadechnu a vykročím směrem k Eddie. „Ahoj, já.. já vím, že se mnou nechceš mluvit, asi kvůli té puse včera a… omlouvám se, bylo to drzé a vím, že.. že máš něco s někým jiným a.. respektuji to.. “ Trochu se mi začervenají tváře, ale musím to říct. „A mimochodem ti to moc sluší…“ Nervózně se pousměji. | ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
"Co do sudu přijde nejdříve, tím je cítit napořád" Pevnost Holtgast, 31. října >> 1. listopadu ~~ Od soumraku do úsvitu ~~Klid, či aspoň to chatrné zdání pohody panující ve společenské místnosti opravdu dlouho nevydrží, s příchodem modrovlasého mladíka nahého jak prst a zamotaného v dece se ta křehká iluze začne rozpadat, jako když našlapujete po ledu uprostřed zamrzlého jezera. Zpozorním, když mu začnou ze zad růst křídla a lehne si, napjatě sleduji, jak se kolem něj neustále dotěrně motá dívka s mluvícím kocourem i přes jeho značnou nevoli. Samozřejmě, že to celé nakonec propukne v hádku korunovanou střetem s knihovníkem a… Proč se ta holka sune k zemi? Co? Srdce? Zabít? ~~ Od úsvitu k obědu ~~Společná snídaně je pro mě další velká zkouška, už v Polsku jsem se jakýmkoliv hromadným setkáním vyhýbala jak čert kříži, a nyní se mi mezi všechny zde přítomné chce ještě méně. Asi bych ji i oželela, to bušení srdce a svírání žaludku mi za to nestojí, jíst ovšem potřebuji – navíc jsem toho včera moc nesnědla a mám částečně i kvůli proměně hlad… ~~ Nástup před pevností ~~Mám pocit, že většinu času z těch patnácti minut akorát chaoticky pobíhám po pokoji jako bezhlavé kuře, ovšem i tak se mi podaří vše stihnout v časovém limitu. Především se přiobleču, zvláště na Islandu platí, že je lepší vrstvy shazovat než se klepat zimou, a pořádné boty! Bez těch by to nešlo a jsem ráda, že jsem si takové nafasovala. Do batohu naházím nějaké náhradní oblečení a rozhodně se i zastavím pro láhev s vodou a něco k jídlu, kdyby náhodou. | ||
