Večer...
Pevnost Holtgast
Bazén –> Orenův pokoj
To bychom se nevyspali, což hlavně ty potřebuješ. A jestli mi i zítra ráno budeš chtít dávat pusinky, přijmu je mnohem radši.
To je od tebe pěkný návrh Kulíšku a jistě jej někdy uskutečníme, ale dneska ne. Jo?
Musím říct, že Oscar se mi líbí asi nejvíc, nezní ohledně Orenova opilého dovádění nijak, což je dost neutrální a ne v rámci příslibů budoucího sexu.
Oscar se však loučí a jde i s Aaronem, moc se mi to nelíbí ale co s tím nadělá?
Emil má naštěstí dost soudnosti, aby Orenův nápad odmítl. Sex s někým, kdo je takto opilý, není vůbec dobrý nápad – natož to dělat ve skupině, nebo ještě hůř… bez něj. Je tady mnoho věcí, co se může posrat. Může se mu udělat špatně, díky snížené citlivosti si může ublížit jelikož si vezme víc než zvládne… ani jedno z toho fakt nechci.
Emil není špatnej a umí být i docela snesitelnej, ale v tomhle stavu s Orenem mám dost práce ho krotit takhle… co takhle v posteli, kde jsme k tomu ještě dva? Ne, to není save, co si pamatuju, vůbec nepil, není na to zvyklej a ten jeho Rohatej bůh ví, co to s ním udělá. Může být přítulnej jak kotě, může začít zvracet sotva co dojdeme na pokoj. A to není chvíle, kdy k tomu chci přizvávat lidi na sex, kterým bych se musel věnovat navíc.
“Jistěže dá.” teď, když uplula alternativa grupáče v bazéně a mé nervy dostaly trochu úlevného uvolnění je Víla alkoholka docela vtipná… a docela roztomilá.
Konejším ho, když se ke mě tiskne… a pak se okolo s nápadem jít domů omotá jako chobotnička okolo, nohy okolo pasu, ruce okolo krku, drží jako klíště. Pomůžu si křídlama a vyrovnám těžiště, než se také s jejich pomocí dostanu ven z bazénu.
“Ugh… dobře,” nakloním se, aby si mohli posbírat oblečení a culím se na jeho poznámky. Jednu rukou ho podepřu.
“Jak poroučíš!” odpovím a mávnu taky Emilovi na rozloučenou.
“Dobře se vyspi!” mrknu na něj, ještě, než odťapkám, mokrý, na chodbu a dál. Do schodů ho tahat nebudu.
Zafrkám, když mě nazve ořem a culím se: “Ovšem že jsi, princátko.” políbím ho na ruku… nehám se zatáhnout do pokoje… a pak do postele, kde ho nakonec usuším, uložím, a zkrotím v rámci mezí.
Usínám po hodně dlouhé době, neschopný se přimět zavřít oči a spát. Přemýšlím nad hodně věcma, držím ho u sebe, hladím a líbám… a jsem rád, že to můžu dělat.
Nakonec usínám, ale těsně před propadnutím se do Limba mě napadne…
Jak moc jsem na něj sám tlačil?
Jak moc povolil kvůli pití?
Když je ochotný rozdávat city za úsměvy… nakolik je pravděpodobná možnost, že se vzbudí s příšernou kocovinou a klukem, který ho uhnal a ve skutečnosti nechce abych tady byl?
Nic zvláštního, jen klasická deprese. Asi bylo hodně sprostý myslet si, že jí uteču.
Kdyby se na mě jen tak nevyřádila pořádně ve spaní a divnejch snech, kdy v jednu chvilku mám lásku všech na světě a pak jsem sám na prázdném poli z kostí rozbitých městech, bloudící tak dlouho, dokud se z toho nezcvoknu.. ba hůř....
Moje kůže vrásčiví, rozpadá se. Tělotvorba mi pomáhá jen uchránit se stáří jen částečně. Drží mě naživu, ale jen naživu. Jen… napůl.
Narazím na zrcadlo, co se tam ukrývá v rozpadlé baletní škole. Anna tančila balet. Je dokonale čisté.
Podívám se do něj a vidím sám sebe… jinak. Následovaný mrtvými, jež jsou mí jediní společníci. Mazlíčkem, sestaveným jako lego z kostí. Oblečení rozpadlé nacáry.
Z odrazu na mě zírá Heigen a na jeho kosltivém obličeji a v chladných, černých důlcích čtu překvapení… ale jak?
To překvapení je moje.
Já jsem Heigen.
...a nová mise
Pevnost Holtgast
Můj den –> Jídelna
S pocitem, jako bych se po topení vynořil na hladinu se vyšvihnu z postele do sedu. Jsem zpocení a v uších mi zní ohavný cinkání jako alarm těsně u ucha.
COTO?! Útočí na nás?! Bratrstvo?! Zdivočelí divocí?! Zombíci?!
Budík…
BUDÍK!
Zavrčím na tu ohavnou věc, co posměšně ukazuje nějakou půlhodinu před pátou. Natáhnu se po té zbrani hromadného ničení a mrsknu s ní o zem, jako by to byla chcíplá myš co nám někdo hodil do postele. Oren začne jančit.
Koukám na něj jako na zjevení.
Fred…
To si dělá prdel.
Klid, jen klid, klííííídeček, klid….
A já mám bejt nekromant? Tahle mechanická zrůdnost by probudila celej hřbitov.
Omluvně stáhnu Orena do postele, pokouším se zase přitulit a vymáhat mazlením odpuštění… ale ten budík má (tedy měl, hehe) nějakej důvod. Kuchaři vstávají časně.
Donutím se následovat Oryše do koupelny a starostlivě se ho vyptávat, jak se cítí a radit, co pomáhá na kocovinu, se za ním zaklapnou dveře. Síla vůle, jež mé tělo nutila se hýbat kvůli němu je teď pryč a já zapadnu zpátky, odkud jsem povstal.
Podvědomí mi teď přinese o něco lepší sny....
Vstávat a cvičit, vole,
"Uhghm... ještě pět..." to není Orenův hlas! Zvednu hlavu od polštáře a zírám na nahýho Blaga.
"Blagu... co ti dávali žrát, kdyžs byl malej?" rýpnu si do něj, ale přesto mi v hlase jde cítit známka respektu. Má přístup s superplastice jako já, ale nevypadá to, že by zrovna tohle bylo proukt vylepšováků.
Po nějakém tom uchechtnutí na sebe hodím své částečně vysušené trenky a vypadnu do svého pokoje vyčistit zuby a dokončit ranní rituály hygienické.
Začíná ranní kolotoč.
Ráno pozdravím Emila úsměvem, Mařka dostanu pusu na tvář, Oscar opatrnej a zkoumavej úsměv a citlivou otázku: “Hele, jsi vpohodě?” když se kolem něj dostávám a nabídku prohození pár slůvek.
Taky u snídaně vidím nějakou démonickou modrovlasou roštěnku, o které nevím, že by tu měla být takže… no to mě poser!
“Eddie?” čumím na ní jak tele na nový vrata, než se odvážím rozpustile usmát a kývnou mu… ehm, jí! na dobré ráno.
Samozřejmě nesmím opomenout kuchařský staff a mého milovaného Oryše, který dostane velkou pusu sotva ho zmerčím a pusu dostane i vrchní kuchař Nik, pokud chce. Oběma za jídlo poděkuju a zrovna medovlásek vypadal, že políbit na zlepšení nálady potřeboval.
Na Heather se taky pousměju – oproti Londýnu jsem jako vyměněnej. Krotkej… šťastnej. Spíš se jí ze studu vyhýbám,
Žebych měl ještě zbytkáč?
Nevím, po tom snu jsem prostě jen… šťastnej, že jsou.
Tam byli všichni mrtví a když nad tím přemýšlím, vybaví se mi… spíš pocit, než vzpomínka, co jsem v noční můře měl. Bylo to jako bych si na ně všechny, všechny co mám rád, snažil vzpomenout ale.. nemohl jsem. Ztrácely se mi o nich informace. Nevěděl jsem už, jak vypadali, jakou barvu měl jejich hlas, jaká byla jejich vůně. Byly to jen stíny co se postupně ztrácely a slévaly do obrovského velkého černého oblaku, co se mi usadil na hrudníku.
Až když jsem se otřepal, zjistil jsem, že jsem nutnou chvíli během svého vzpomínání přestal dýchat.
Roztržitě jsem se pustil do jídla.
…
Práce práce práce, v celách… zmizel Mikkel. Že by jel do Japonska na převýchovu? Zmizím s ním?
V krku se mi usadí knedlík a raději se pustím do údržby pod laskavým vedením toho vikingského boha. Kde je co kovového a nefunkčního, to zvládnu opravit, očistit, vygruntovat. Zkrátka, všechno z mých milých zbraňových materiálů se leskne jak zrcadlo. Udělám to tak dobře a rychle, že nikoho ani nenapadne mě odsud vylejt!
Cink!
Když mi zbyla chvilka, nechal jsem se inspirovat Eddiem a trochu jsem si sám se sebou pohrál. Na to, že mám tělotvorbu jsem byl už hodně dlouhou dobu moc vanilla a jeho démonický vzhled byl super cool. Co takhle se opičit aprošku tím modrovláskovi pohladit ego po včerejšku (kdy jsem si všiml, že se hodně vyhýbá zbytku party kromě mě s Orenem). Hlavně… chudák Oscar, myslím že zrovna Eddie se mu líbil. Ale bude se mu líbit i Eddice?
Je na tenhle typ kinků? Kdo ví.
Své úpravičky zahájím.
Výška? Docela mě sere, že jsem oproti některým klukům tady mrňous, ale možná mi osud nepřál právě kvůli tomu, že bych se na misi s růstem kostí asi posr… nebyl bych moc bojeschopnej.
Změnit barvu kůže? Fialová je fajn, Adamova oblíbená barva. Jenom těsně mě schopnost neposlechne a tělo odmítne se přebarvit.
No nic, jdeme dál! A první úspěch. Ocásek. Chvilku mě bude asi dost bolek kříž, ale v lidský anatomii už ocas byl a tak to snad půjde dobře a snadno. A taky že šlo. Šup zpátky s pár tisíci let vývoje. Přidám k němu něco funkčního, hrbolky jako příprava pro ostny v případě potřeby, jako trny růže. Špičku ale nechám holou a bez kostěných udělátek.
Fajné beranem insporované růžky? Za tu bolest hlavy to stojí a navíc je to docela praktický. Anna byla beran. Dvojici menších rohů si nechám růst víc u čela, ať mi vznikne krásná koruna. Samozřejmě bude potřeba posílit svaly krku ať unesou váhu a taky páteř, ale nic, co by se nezvládlo s úspěchem, kterým rohy byly.
Očka budou krásná a černá, jako kousky obsidiánu. Když je potřeba, pohltí víc světla a umožní mi ve tmě nebýt zcela bezbranný.
Jazyk? Kinky. Možnost si jej prodloužit a trochu zúžit špičku může dát líbání zcela nový… rozměr.
Když ale pomyslím na praktické využití této nové podoby pro boj… no, drápy ani zuby nic. Zdá se, že tohle bude spíš relaxační look.
Zrovna tak dvojice, či čtveřice chapadel, jež by doplnily ocas, se mi nedaří vyvolat. Škoda.
Už takto toho ale v ranečku mám víc než dost a budu rád, že jsem rád, jakmile se změny začnou pořádně projevovat a rozbolí se.
…
U obídku se opět všichni sejdeme a tedy… je nás tu plno. Navíc se k nám přidal postrach Jonas! No, pokud jsme mohli jednu hrozbu exportovat, přijímáme druhou. Nicméně i tak toho emouška rád vidím.
Opět nezapomenu poděkovat za jídlo, ale to už se fuhrer pouští po papě do projevů.
Takže, první tým, záchrana Lokiho.
Druhý tým… záchrana Draga?! Trochu se zajíknu a už podruhé tento den mi srdce vynechá úder. Ještě včera jsem ho objímal a… a rozhodl se přijmout za své fakt, že se mi z mrtvých vrátil kamarád. Z toho, jak se mi osud zase směje do ksichtu se mi udělá zle.
Třetí tým – záchrana divokých, typ od naší nové vědmi.
Oren zůstává tady. To je… dobře.
Oscar s Eddiem jdou pro Draga.
“Přiveďte ho zpátky vpohodě, kluci… a taky sebe. Dobře se vyzbrojte, vím že to nebude jednoduchý, ale dáte to, jo? Když se zraníte, rychle to nahlašte léčiteli – držte se u té osoby blízko. Mějte na sobě vždycky ochranné obleky, poslouchejte Dana a… no.” řeknu když k nim dojdu. Až pak mi dojde, že jsem řekl kluci.
“Promiň, Eddie.” špitnu ještě. Neloučím se už teď, ale… loučení nedávám. Musím si ho rozfázovat minimálně nadvakrát.
Sám jdu s Emilem a Aaronem… a Jonasem. A pár novýma a starýma lidma. Klukům kývnu.
Patnáct minut! To je děs. Kéž by to byla alespoň půlhodina, abych mohl stihnout sex pro štěstí… teskně se podívám za Orenem a vyrazím se vystrojit a vyzbrojit.
Nik, stejně jako já už navlečený v sexy koženém úborku, sahá po luku a dalších středověkých věcech, a Emil po glockách, zatímco já koukám na haldu zbraní a nevím kterou si vybrat. Koroužím nad něma rukou, dotýkající se téhle a tuhle té… až se nakonec zadívám na svou vlastní ruku. No jistě!
Co takhle se potrénovat?
S úsměvem na křivo si místo pušky začnu naplňovat zásobníky a cpát je do taktické vesty. Přidám granáty. Tříštivý, kouřový, flashbang – jo, to by mohlo stačit. Kudla jedna, ke stehnu, kudla dvě k botě. Juknout na sebe do zrcadla, upravit vlasy ať mi to sluší… jo, myslím že jsem připravený a už vidím jak začínají čouhat růžky!
Au, bolej jak cip. No nic, vyškemrám ještě hodně rychle na ošetřovně ibalgin či podobnou sračku a jdu.
Nik se loučí se svými známými, já se rozloučím s Oscarem a Eddiem.
“Buďte opatrní… a vraťte se celí.” divím se, že se mnou se neloučí i Emil, ale well… nah.
Pokud chtějí, ještě je před odchodem obejmu, snad to, že je beru jako dva a mluvím k nim současně, jim pomůže si uvědomit, že ač se mezi nima stalo cokoliv, venku se na sebe budou muset spolehnout.
Usměji se zpátky na Nika a následuju ho, jak říkal.
“Nechceš půjčit žlutej deštník?” navrhnu mu v žertu. Slibuju, že budu hodnej, jasný?
