Konec světa

New York, Manhattan - > Cela

Dělat průvodce v Egyptě je opravdu záživná práce, obzvlášť, když to provozujete v hlavním městě a tak trochu i srdci turismu. Naučil jsem se vše, co by mohlo můj výklad obohatit, abych svoje posluchače zaujal. Staroegyptský Tahtíb, neboli boj s holí na ohromení davu a získání si pár fanoušků, postoje Faraonovo strážců s mečem, dokonce i číst ve hieroglyfech na stěnách hrobek.

A ačkoliv jsem si vším získával velký obdiv, který jsem pak po večerech sklízel v ložnici, po nějakém čase jsem si řekl, že by to chtělo dovolenou. A proč sakra ne, dyť jsem vlastně nikdy na žádné nebyl. Sbalil jsem si svůj cestovní batůžek a samozřejmě Hora, bez toho ani krok, vyhrabal jsem pas a vydal se na první loď, která mířila z Egypta. Navštívil jsem pár míst v Evropě, vzal to přes Londýn v Británii, až jsem se dostal do Ameriky. No to by nebylo ono, kdybych nenavštívil New York, to velkolepé město, které znám snad z každého romantického filmu. No a pak se to stalo, konec světa dámy a pánové. Ten takzvaný výboj mě zasáhnul zrovna, když jsem seděl na výletní lodi projíždějící kolem Manhattanu. První se zastavila z ničeho nic loď uprostřed řeky. Pak začali ty bouračky všude kolem, a ačkoliv všichni okolo mě začali šílet, naskákali do vody a plavali ke břehu, já si poklidně seděl na svém místě a všechno sledoval. Mírně mě znervóznila až ta obrovská loď, očividně už bez kapitána, která nejspíše vinou setrvačnosti a proudu narazila do té mojí. Díky díře na boku, kterou by prošel i kůň se to se mnou celé začalo potápět. Tehdy se můj sex-appeal zvednul o tisíc procent, protože mi ze zad narostly dvě krásná hnědá pernatá křídla. No kdo by nechtěl něco mít se samotným andělem, že jo. U nás doma bych byl asi mužská verze Maat, nejspíš. No každopádně jsme s Horem z této šlamastiky oba odletěli.

Když z ulic vymizeli zmatení lidé a objevili se zombie, bylo s křídly mnohem snadnější sehnat zásoby jídla tak, aby nás nechytili. Jen potrava pro Hora byla komplikovanější. Ve městě ovocné stromy byli pomálu, a ten jeho ptačí zob měli jen ve zverimexech. Jednou, když jsem dlouho nemohl najít žádný zvířecí obchod a zásoba zrní se mi tenčila, vzteky se mi povedlo převrátit auto. Že by další super schopnost? Paráda! Jindy zas, když jsem přebíral oblečení v jednom z módních značkových obchodů se mi zalíbila jedna bunda, ale řekl jsem si, že v hnědé barvě by byla lepší a ona najednou byla fakt hnědá. No a vyvrcholením toho všeho bylo, když se proti mně v jednom podjezdu, ze kterého jsem nemohl tak snadno odletět, vrhla horda zombieků, a já je dokázal rozehnat svou dlouhou krokodýlí tlamou.

Život by nebyl zas tak špatnej na apokalypsu, kdyby mě jednoho krásného dne netrefila do krku ta šipka. Probudit se a vidět hned před sebou docela pěknou holku by nebylo tak špatné, kdyby mi ta potvora nenasadila na krk tu ohavnost, která mě při prvním náznaku flirtu zpražila do běla. A nedala se ukecat ani když sem jí nabídnul, že si ten obojek do postele nechám a může ho zapnout, když se jí to nebude líbit. Jediné, co po mě chtěla bylo nosit lidi, jako jsem já a zavírat je do skleněných cel. Neumím vysvětlit jak, ale nějakým záhadným způsobem jsem je dokázal vysledovat.

První na seznamu bylo pár ubožáků, kteří se nejspíše nezvládli proměnit zpátky z podoby. Chodící žralok, něco mezi můrou a koněm a strašidlo, které jsem myslím zahlédl v jednom z indiánských muzeí. První, koho jsem našel v lidské podobě byl ten nebohý chlapec, který stresovou situaci bohužel nezvládl a ve skleněné cele za pár týdnu zemřel. Další na řadě byla urostlá divoška, která mi svým vzhledem trochu připomínala bohyni Hathor. Hned několik dní na to jsem přinesl jednoho z indiánské osady, pak ta boubelka a nakonec drobného Asiata, kterého jsem, ačkoliv nerad musel položit do puchu od rozkládající se mrtvoly. Párkrát jsem zkusil namítnout, že zesnulého chlapce pohřbíme někde venku, ale brejlatka o tom nechtěla ani slyšet. A i na otázky, co bude s nadanými dělat odpovídat odmítala, maximálně mi opět aktivovala obojek.

Ne moc velkým překvapením pro mě bylo, že poslední celu jsem měl vyplnit já sám. Namítal jsem sice, že užitečnější bych jí byl venku, ale akorát jsem dostal další pěknou ránu do obojku. Těsně před uzavřením cely se dírou stihnul protlačit i Hor, který jejím pařátům do teď úspěšně unikal.
„Hore, ty blboune..“ sithnul jsem namítnout, než mě plyn dokonale uspal.

Hned po probuzení jsem si promnul odřený krk, ze kterého zmizel sado maso obojek. V dalších okamžicích jsem se už snažil pomoci na nohy rozespalému a ještě napůl sfetovanému papouškovy.
„To nic, to tě přejde...“ uklidňoval jsem možná spíš sebe, než jeho. Moji „nový sousedé“ už byli také při vědomí a zatím co boubelka vytrvale tloukla na sklo a něco křičela, drobný klučina se pozvracel ze smradu, což mě nijak nepřekvapilo, puch to byl odporný. Po chvilce zvykání se odvážil některé otázky vyřknout nahlas. Neměl jsem mu vlastně moc co povědět, sám sem nedostal žádné odpovědi.

„Je to Kcháva! Je to Kcháva!“ vyřešil za mě začátek hovoru Hor. Pousměji se a pohladím ho jedním prstem po hlavičce.
„Jsme ve sladkém domově támhle paní Psycho, která ráda sleduje superhrdiny v akci.“ odpovím Asiatovi.

Dále s výkladem pokračuje indián a já ho nechám.

Rozhovor u bazénu

Pevnost Holtgast - bazén, 31.řijna

Eddie odchází a já sklouznu na kraj bazénu, kde si hodím nohy do vody. Co jsem si myslel, celej večer se mu přece líbil Emil, ne já. Proč by se líbal s člověkem, který mu ubírá pozornost někoho, kdo se mu zamlouvá. A po chvilce odchází i tanečník….
Za Eddiem? Že by? Jistě že za ním, co sem si myslel… Jen doufám, že bude Eddie mít radost..

Zatřesu hlavou ve snaze opět zastrčit obavy někam do kouta hlavy, kde už je nevyštrachám. Chce to vodku, abych se udržel v popředí. Vyhledám zbytek láhve, kterou jsme si sebou přinesl, znovu se usadím na původním místě a dojedu jí. Na tváři se mi opět objeví ten úšklebek, který je pro mojí připitou stránku tak typický.

Aaron si mojí kousavý poznámky všimne a přisedává si. Vysvětluje, že se nerad svléká. Pousměji se.
„Jen do bazénu? Nebo chodíš i do sprchy v oblečení? Či tak provozuješ i jiné aktivity…“ Roztáhnu koutky do širokého úsměvu aby pochopil, že si jen dělám srandu.
„Ne vážně, nemáš se za co stydět. Ty svoje flekaté tělo možná vnímáš jako problém, protože je jiné.. Já ho vnímám jako výhodu, protože je zajímavé a nevšední.“ Mrknu na něj povzbudivě.

Do hovoru se postupně zapojují všichni přítomní.
Neubráním se omluvě pro Draga za to, že jsem na něj poštval tanečníka. Nerad bych takto pokoušel jeho víru.

Richard se ptá na moje kérky a já mu rád vysvětluji, že jsem si všechny navrhnul sám a co pro mě jednotlivé znamenají (sova na hrudi – moudrost, vlk na ruce – volnost, fénix na zádech – že mám vlastní hlavu). Zajímá mě, jak je to s Orenovo tetováním.

Sluníčko se mě ptá na můj domov. Odpovím mu, že jsem z Velké Británie z poměrně velké rodiny (4 starší bratři), ale že jsem to doma nijak zvlášť nemiloval a mnohem radši jsem se přestěhoval kvůli škole do Itálie.

Aaron vypráví o svém domově, následně se mě ptá, jak je to mým zadkem, načež protočím oči a odpovím „ Emil si asi myslel, že to bude vtipné…“.

Pokud to Draga neurazí, zeptám se na jeho křížek a následně i víru, jestli věřil vždycky, či ho k tomu přiměla nějaká událost a trpělivě vyčkám, až všechno sepíše.

Následně se vrací Emil a nevypadá ani trochu střízlivě. Ptá se, o co přišel, načež mu docela výstižně odpovídá Aaron. Nejsem si jistý, jak na něj momentálně reagovat, jelikož tak nějak tuším, kde asi byl. Proto se na něj jen pousměji a raději nechám pusu zavřenou.

Dobrou noc

Společenská místnost -> pokoj

Trochu nedůvěřivě se ještě naposled ohlédnu za sebe na tu spoušť, ale vlastně nemám důvod o jeho slovech až tolik pochybovat. Možná ho tu mají celou dobu jenom na parádu.
Ovšem to, co řekne dál, mě už rozhodně nenechá chladnou. Z tváře mi odteče i ten poslední zbytek barvy a ani slabá, narušená vrstva make-upu už to nedokáže zakrýt. "Ten ptáček?" vyleze ze mě nalomeně, "kdo to vlastně byl? Měla bych jít zjistit, jak na tom je." Dojde mi, že v tom zmatku mě vůbec nenapadlo, že to může být někdo ze zdejších a měla bych se mírnit. Nakonec, kdybych ho neodehnala, mohla jsem skončit s pěkně rozsápaným obličejem, člověk si vždy instinktivně brání ta nejcitlivější místa. Ale představa, že jsem někomu z nich těžce ublížila...
Rukou se zapřu o sotva stojící klavír, nijak tomu nepomůže ani to, že se Blagden snaží celou událost zlehčit. Navíc s tím už v principu nemohu souhlasit. Ať už je svět v jakýchkoliv sračkách, podobně cynické uvažování se mi prostě příčí. Už jen proto, aby bylo vůbec možná odrazit se od toho pomyslného dna a třeba zkusit začít znovu.
Nahlas nic nenamítám. Nemá smysl se tu pouštět do dalších filozofických debat, lepší si některé myšlenky vzít prostě s sebou, nechat je, ať uzrají.
Úsměv mi ze rtů zmizí, už jen pod náporem únavy.

"Jo, detox bude určitě potřebovat." S první částí nelze než souhlasit, jenže návrh o přesunu Kosti do Japonska se mi už tolik nelíbí. Zdvihnu obočí. "Ah," vydechnu sklesle, "no, co se dá dělat." Na okamžik mě i napadlo se zeptat, jestli bych tam nemohla s ním, jenže nakonec bude asi i pro mě lepší, když se prostě na čas neuvidíme.
To už se ale Blag vydává k baru, aby mi nalil sklenku whisky. "Díky," hlesnu a natáhnu se po ní.
"Tobě taky." Popřeju mu a ještě ho pohledem vyprovodím z místnosti.

Ostrá vůně alkoholu mě nepříjemně štípne do nosu, fanouškem whisky jsem rozhodně nikdy nebyla, ale teď je mi to vlastně jedno. Nedokážu to do sebe kopnout naráz, tak se při každém doušku trochu zašklebím. Ne, fakt mi to nechutná.
Člověk by už skoro řekl, že je dnešní večer opravdu u konce. Rudovláska se usazená v křesle a stále u sebe ukrývá přeměněnou Rúnu. Félix působí, že možná i vystřízlivěl a přesto dostane společenka nového hosta. Na tom by možná nebylo ani nic tak divného, kdyby se tu neobjevil nahý, tedy zakrytý jen dekou a polštářem a bez sebemenší špetky studu zamířil rovnou k jednomu z gaučů. Zírám na něj....tedy ne, odvrátím pohled, jakmile se mi naskytne výhled na jeho zadek. Jsou fakt věci, které před očima mít nepotřebuju.

"No, asi už půjdu," zahlásím kamsi do éteru a vydám se ze společenky směrem na pokoj. I když mi nejspíš unikne zajímavý rozhovor mezi Félixem a Erdenem, ale v nejhorším si ho prostě odchytím někdy na chodbě.
"Dobrou noc!" popřeju všem a ještě jim zamávám. Už se nemohu dočkat sprchy a teplé postele...

Opilý

Eddieho pokoj- chodba- bazén

Flašku jsem tedy dopil a položil zase do rohu. Stále nevím co jsem udělal špatně. Nic jsem na něj nezkoušel. Vypadal rád, že jsem tady. Přinesl jsem víno pro lepší náladu a nyní jsem jej do sebe celé nalil a lepší náladu z toho nemám. Spíše mi je trochu blbě

Snažím se na tom všem najít něco pozitivního.
Je to... nová zkušenost. Ne to ne. Spíše jen připomínka toho, že mám být vždy ve všem upřímný a nařídit se obavami.

Zvednu se tedy a musím se přidržet zdi, když se okolí zhoupne. Zastavím se. Zavřu oči. Velký nádech a výdech.
Poté se rozejdu a v trenkách vyjdu na chodbu odkud se vydám k bazénu.
Kouknu se po přítomných. Eddie tu není, takže myslím k žádné trapnosti nedojde.
"Tak co lidi. O co jsem přišel."
Usměji se na přítomné.

Zajímavá první noc

Holtgast, můj pokoj - společenská místnost

Plán říct Emilovi, ať jde pryč, a ve sprše se hezky ručně zbavit následků, které mi jeho nechtěné a možná i 'nechtěné' doteky přivodily, je úspěšný jen napůl.
A to v tom, že sprcha zabere - když ovšem nahlédnu do ložnice, není prázdná, jak jsem si přál - Emil v pokoji stále zůstává, sedí v rohu na podlaze a nalejvá do sebe obsah flašky vína, jako by ho za lok platili. Odejdi = ožer se, asi, prašť jak uhoď.

Oba jsme opilí. A já sám nechápu, že to jeho 'neboj, budu tě jenom objímat a spát u tebe' ošmatávání neskončilo sexem. Ale pořád mě sere, že celou dobu pálil za Oscarem, a na mě kašlal, a navíc mi nesedly ty řeči o Oscarovi samotném, že ho někde nechal samotného nadrženého, kvůli mně.
A co nejhůř - nejvíc se bojím sám sebe. Že přestanu uvažovat rozumně, hupsnu s ním do postele, protože se mi od začátku líbil, a pak se ráno budu fackovat. To vážně nechci. Zvědavý a natěšený jsem sice byl, ale ne za cenu, že si tady budou všichni myslet, že jsem lehké zboží.
To nasrat.
Potichu vycouvám. Chňapnu jednu z dek a polštářů, kterých se po malém obýváčku mého a Lennyho pokoje nachází habaděj, a i když jsem nahý, vykročím zpátky ke společenské místnosti.

Mávnu trochu rozpačitě té hordě lidí, co se tam ještě nachází, a s polštářem a dekou se uložím ke spánku na té nejvzdálenější pohovce. Ještě křídla... křídla, která jsem původně nechal zarůst kvůli cachtání se v bazénu a zapomněl na ně. Když se obejmu i pernatou záplavou, která mi chyběla, budu snad schopný usnout i na takovém místě.

Nové maso

Cely

Aurora, Bunmi, Abayomi, Rain

"Svést? Hmm..." Vlastně proč ne, jen mě k tomu napadá jediná otázka. "Jen nevím, kdo je víc její typ, zda ty ve své kráse, já nebo snad támhle chudák mrtvola Bryan. Ten totiž nemluví a může ho zkoumat..." I když zájem o něj neprojevila ani v jeho nové formě, takže - "Vlastně si myslím, že je vdaná za svůj mikroskop." Teoreticky mohla mít před tím vším shitstormem třeba i rodinu, manžela, tři milované děti. Psa a kočku. Pak jí ale na dům spadlo náhle nefunkční letadlo a všichni kromě jí zahynuli a ona se teď snaží udržet se na živu tím jediným, co zná. Svou prací. Ehm. Jo, tak to určitě bylo.
No co, tahle malá mentální cvičení mi pomáhají se tu nezbláznit. Vždycky jsem měl bujnou fantazii a jednotvárná cela mě jen tak nezlomí!
"Tak si je ohryž, času na to máš docela dost." Navrhnu Rory, než ale stihnu opět promluvit, zasyčí známý zvuk plynu. "Dneska nějak brzy, ne?" Stihnu....a když se probouzím, svět je skoro stejné místo jako předtím.
Cela, smrad, naše nejmilejší paní Chytrá a zvědavá, "dráček" Rory opodál a....a helemese! Nováčci!

"Psycho je to dost, o tom není pochyb, hrou bych to ale asi nenazval." To promluvila ta tmavá holka, co nyní sídlí u Rory. "I když zkus jí svést, třeba to bude fungovat!"Fakt, třeba jsme zatím jenom nenarazili na někoho, kdo by se jí líbil! "Hunger games dobrý, tam bychom dostali aspoň dobrý oblečení, tohle bude ale spíš Battle Royale..." I když to by nenechala umřít Bryana, ne? Potřebovala by každý exemplář...
"Ale ne, spíš zkoumá co děláme a jak se chováme. Tak se snažím být co největší kokot, ať má aspoň zábavu. Jsem Iz, mimochodem a ta kráska vedle tebe je Rory."

Čas jít spát

Holtgast, společenská místnost - zahrady

"Klavír to přežije," pousměju se na Hanku, šikovných 'opravářů' je tady dost.

Jsou všichni v pořádku? A co bude teď s Konstantinem?
"Zdá se, že jsou. Nejvíc to schytala holka, cos ji odpinkla jak plážový balon, a seslí sejmutý harakiri Nik, ale tady je léčitelů naštěstí tolik, že pokud nejde o smrt, nejde o nic," pousměju se.
"Co by, čeká ho řádný detox a pak, podle toho, co říkal Erden, přesun do základny pravděpodobně v Japonsku. Tamější velitelka, Yuriko, je poměrně hodná, akorát rázná a nestrpí žádné hovadiny," pousměju se.
Chybí tady... vybaví se mi vzpomínka, kterak jsem zaseklý v napůl proměně pomáhal v chlévech, Lucas s Leou blbli s hnojem, a Yuriko s Jamesem mi potom pomáhali dostat špínu ze srsti šamponem... James rozsypával slepicím krmení, které omylem přeměnil na drobné dřevěné berušky.
To už je tak dávno, že to snad ani pravda není, krátce poté, co jsme sem přišli, pár týdnů před výbojem...

Asi se budu potřebovat ještě něčeho napít.
"Pochopitelné," ušklíbnu se, tohle nebyl ani první, a pravděpodobně ani poslední shitfest, který se kdy na oslavách strhnul, nicméně pro nováčky to musí být zahlcující. Vydám se k baru, a naleju Hance sklenku whisky.
"Na, a moc se tím netrap... ono se vždycky všechno nějak vyřeší. Dobrou," kývnu na ni, a také opustím společenku.

Chuchel šlahounů vezmu s sebou, nechám jej růst někde v zahradách, když tu si povšimnu, že i Lakshmi je zde. Na moment zaváhám... ale není to prvně, kdy jsme spolu spali v zahradách. Přeměním se, a na tichých tlapách dokráčím k relaxující tmavovlásce, opatrně se natáhnu vedle ní, abych ji nepraštil křídlem, čenichem spočinu v trávě vedle jejích kolen.
Mlčím. Pokud chce být o samotě, věřím, že se dokáže ozvat.