Změna

Bazén-můj pokoj-chodba

Dragostana moje vystoupení, asi opravdu hodně vzalo. Nemám však pocit, že úplně v dobrém. Mohu jen doufat, že si to aspoň trochu užil.
Oren na mě mohl nechat oči. Aaron to celé myslím vnímal také divně.
Pochvaly se mi dostalo alespoň od Richarda.
"Člověk toho zkusí hodně, když vyráží často po večerech a je po ruce alkohol."

Posadím se a dám nohy na chvíli do vody, jelikož potřebují trochu schladit. Navíc zruším svou schopnost a z mého těla tak zmizí zářivé symboly. Co se týče otisku na Oscarově pozadí, tak mu jej tam zatím nechám.

Nyní je tu však jedna záležitost, kterou nemohu odložit. Tedy mohl bych, ale to bych nebyl já, aby jsem se nevrtal ve věcech.
Zvednu se tedy od bazénu a dojdu pro flašku vodky, z které se řádně napiju, aby to na mě už mělo dost vliv. Trochu se otřepu a jdu k sobě do pokoje, kde si vezmu trenýrky s obrázkem slona.
Nejraději bych si nyní zapálil.
Oscara jsem ta jen tak nechal a to jej mám rozdělaného. Přesto. Jsou tu přednější věci než umění. Umění je sice pro mě vše, ale více jsou lidé okolo mě.

Z malé skříňky vytáhnu lahev vína a dvě sklenky. Mám to v pokoji pro případ, že by jsem tu měl někoho na večer. Víno nemá přímo správnou teplotu, ale to mi většinou nevadí. Přeci jen se v oblasti vína mám tak trochu za barbara, jelikož jsem schopný pít víno jako vodu.
V trenkách. S lahví vína a dvěma skleničkami na víno v ruce zabouchám na dveře Eddieho pokoje. (6)
Pokud spí, tak jej snad probudím.

Po boji

Společenská místnost

Otravný opeřenec mě neobtěžuje dlouho, stačila jedna rána a už zasvištěl někam mezi hromady nepořádku. Rukou si přejedu tvář a pod bříšky prstů ucítím rozdrásanou kůži i krev. Syknu. Nějaké škody přeci stačil napáchat, ale všechna tahle povrchová, lehká zranění se mi hojí zatraceně rychle. Kdybych se nesnažila spíše soustředit na situaci okolo, skoro bych přísahala, že už se začínají pomalu zacelovat a palčivá bolest ustupuje. Na mé zvolání zprvu nikdo nereaguje, už už přemýšlím o tom, jak bych Kosťu mohla sama alespoň na okamžik znehybnit, jenže je to houby platný.
Silná tlaková vlna mě náhle odhodí přímo do rezonanční desky klavíru, cestou zvládnu ještě strhnout podporu víka a to mě s dalším ne zrovna uchu lahodivým zvukem uvnitř zavře.
"Au, krucinál," ozve se tlumeně, ale po téhle eskapádě tu rozhodně nebudu ta nejvíc rozladěná věc v místnosti. Každý následující pohyb je doprovázen zapraštěním ozývajícím se z těla nástroje. Nevím, o co jsem se obouchala víc, zda o pevný litinový rám a struny, nebo víko samotné. Chvíli jen unaveně vydechuji, možná je tu uvnitř i bezpečněji jak v okolí mého drahého ukrajinského "přítele".
Těsně před odletem jsem ještě zachytila, jak oslovil svou novou vyvolenou.
"Věrka dvě, to sotva ty kreténe." I když se celou dobu statečně tvářím jakože nic, nějak jsem se přes to asi ještě nepřenesla. Hledět do jejich zfanatizovaných tváří, jak se po něm sápaly bylo děsivé. Vypadala jsem tehdy stejně?

Raději dál sleduji celý ten mumraj z povzdálí, když se mi konečně podaří někde pode mnou nahmatat kus podpěry a vrátím ji na své místo. Jedna noha se mi bohužel zaklínila mezi rám a ohnuté struny, měla jsem ještě zatracenou kliku, že mě to celou nepořezalo, takhle se ji jen snažím postupně vytáhnout, abych napáchala co nejmenší škody na sobě i klavíru.
Situace se mezitím uklidnila, ze střípků toho všeho si dopočítám, že na vině je opět daddy Erden, kterému se konečně podařilo Kosťu nějak zpacifikovat. Tím spíš nevěnuji okolí tolik pozornosti. Většina beztak zprvu zmateně pobíhá, snaží se dostat ze šoku a těch pár dobrých duší tu poskytuje první pomoc. Sem tam se ozvou i nějaké šílené zvířecí skřeky.

Od baru ke mně dolehne až proslov tmavovlásky z ošetřovny, která komusi vysvětluje fungování feromonů.
"Aha, takže takhle to je. Nic z toho teda nebylo moje vlastní?" na chvíli ustrnu v pohybu, jenom hledím před sebe. Myslím, že to si s ním ještě budu muset vyříkat.
Noha už je skoro venku, když za zády zaslechnu známý hlas. Ah, a to už jsem doufala, že si mě nikdo nevšimne a budu moct nepozorovaně odkráčet rovnou na pokoj. Všichni ostatní už se zase skupinkují.
Opatrně se natočím. "Jo, jo... jsem v pohodě," odvětím a povzdechnu si, "ale klavír asi nebude." Nechám si pomoct ven. Ne, že bych to snad sama nezvládla, ale stejně jsem po tom všem ještě trochu rozklepaná. Konečně se mi tak naskytne pohled na místnost. Většina nepořádku už byla zjevně odklizena a i počet přítomných se celkem snížil.
"Díky," mrknu na Blaga a koutkem oka ještě zachytím, jak se Félix zase vydavá k baru. Že by.... Ale ne, tentokrát místo za Mari míří rovnou k Erdenovi a pokládá mu otázku, jejíž odpověď zajímá jistě všechny nováčky.
Mě ale zajímá ještě jedna věc.
"Jsou všichni v pořádku? A..." na okamžik semknu rty, než znovu promluvím, "co bude teď s Konstantinem?"
V hlase zazní stopy obav. Jistě, za to, co provedl by zasloužil.... Uh, co vlastně? Nebýt toho, že na něj někdo použil své schopnosti, možná jsem ho v klidu odvedla pryč a nic by se nestalo. Mám ale pocit, že tohle zrovna neobstojí, některé praktiky jsou právem zakázané.
"A pokud se o nich ví, není Kosťa možná jediný, kdo něco podobného umí." Ta představa se mi vůbec nelíbí. Jistě, nikdo by asi nebyl tak blbej, aby jeho trik opakoval ve větší společnosti, ale někde v soukromí?
"Asi se budu potřebovat ještě něčeho napít," hlesnu po chvilce, ale zůstávám na místě, dokud mi Blag neodpoví.

Rozloučení

Pevnost Holtgast - bazén, 31.řijna

Aaron se po chvíli blbnutí stahuje do rohu, kde vypadá zase jako hromádka neštěstí. Držel se za lem trika, možná váhal, zda se svléct. „Neboj se, mi tě neukousneme.“ zavolám jeho směrem.

Richard z mého pasování vypadá velice „nadšeně“. Asi si opravdu myslel, že to vyhraje. Stihnu mu věnovat ještě jeden úšklebek, než mi Emil věnuje přání jako odměnu za výhru.

Tanečník by očividně můj úkol taky radši předvedl Eddiemu ale vypadá to, že ten už na něj pro dnešek zanevřel. Proto se bravůrně zhošťuje varianty tance pro oslavence, který rozpačitě zdrhá opodál.

Modrovlásek mi vysvětluje, že je unavený a je toho dneska na něj moc. Sice šikovně vynechá podle mě hlavní důvod, ale i tak ho chápu. Polibek na čelo a teplo jeho doteku ve mě vyvolá ty pocity, které má mé střízlivé já v jeho blízkosti. Najednou na chvíli zapomenu na okolí. Něco uvnitř mě ho chytí za oddalující ruku a podívá se mu do očí. Chvíli zaváhám, poté ho za ruku přitáhnu blíž, druhou ruku mu položím na tvář a věnuji mu sladký polibek, ne příliš vášnivý, nedělám to kvůli tomu, abych ho dostal do postele, ale i tak ho neodbývám.
Na moment se oddálím, abych jasně viděl jeho reakci. Nevím jistě, proč přesně jsem to udělal, ani co teď mám očekávat. Prostě jsem to hrozně udělat chtěl.

Povolím sevření, pokud chce odejít, může, nebudu mu bránit. Popřeji mu dobrou noc a posadím se na kraj bazénu a strčím do něj nohy, zatím jen po očku sleduji dění kolem.

Konec

Kdovíkde

Probouzí mě... dost odporný puch. Trhnu sebou, a proberu z omámených mdlob přímo do bdění, pohledem těkám kolem sebe, v hrůze, že mě obklíčily zombie.
Ale ono ne... vedle mě je mrtvola. Mrtvá.
V jistém smyslu... je to daleko horší. Nemám kam utéct, ten pach převládá, na moment nejsem schopen vnímat nic víc, než rozkladem se roztékající tkáně o sklo se opírajícího těla, v posledním objetí konejšícím sebe sama.
Prudce odskočím na druhou stranu, až břinknu celým tělem do dalšího skla, ale pokus přivolat svou gryfí podobu je neúspěšný.

Nejsem... nejsem tu sám. Sklo, o které jsem se praštil, mě dělí od dvou holek... křídlatá drakovitá vysoká, a maloučká buclatá, která se vzápětí pustí do naštvaného křiku. Za nimi je snědý křídlatý kluk...
Na druhé straně, za sklem, o které se opírá... opíral můj soused, je tmavovlasý hoch... a běsnící bestie za ním.
Je toho na mě... moc.

Sesunu se na kolena, a vyzvracím.
Než se stáhnu do rohu nejvzdálenějšímu mrtvole, a paradoxně zaujmu stejnou pozici jako spolubydlící, klubko s pažemi objímajícími kolena.
Kde se stala chyba? Když pominu ten podělaný den, kdy celá moje slibně se rozjíždějící kariéra šla do kytek, protože civilizace se opovážila si zdechnout... Ty všechny měsíce, kdy jsem bloudil z místa na místo a doufal, že najdu místo, kde mě neuvítají brokovnicí nebo zahnutými olezlými prsty.

"Kde... kde to jsme?" vydám ze sebe ztěžka po chvíli, kdy se marně pokouším uklidnit sám sebe. "Co... co s námi chtějí?"