Dark thoughts
Holtgast, jídelna

Prozatím, netušil jsem, jestli se tohle vše projevilo na mé osobě nějak.
Ano, měl jsem možnost se vidět v zrcadle, ale nepozoroval jsem nic více.. zvláštnějšího na svém těle. Nicméně měl jsem takové tušení, že telepati dokáží ´zachytit´ něco málo z temnoty, která obývala též moje tělo. Stejně jako jsem já.. dokázal vnímat střípky z myšlenek kolem..
Jakoby nebyly hlase v mé mysli dostačující..

Byl tu úsměv, nepatrný úsměv, který nesl se ve smutnějším duchu k tomu co Erden poznamenal.
"Ano.. to vskutku, nebylo zcela promyšlené, to ani v nejmenším..." potvrdil jsem jeho slova. Nemínil jsem mu je vyvracet, či snad pokrytecky o sobě více tvrdit, kterak chytrým jsem vlastně byl celkově a přec, dopadla tahle věc jak dopadla.. ani všechny knihy světa, nedokážou připravit na situace, věci kdy rozum jako takový zřejmě použít nejde a jeden se musí řídit svým srdcem.
"..nemyslím, že jsem v ten okamžik nějak více uvažoval.. byl jsem.. znaven vší tou smrtí blízkých kolem. Nechtěl jsem ještě.. přidávat k těmto tvářím další.." dodal jsem k tomu trochu tišeji. Těžko říci jestli jsem se obhajoval, či prostě a jen, pravil o tom, jak jsem to v ten okamžik cítil, když navrhnul jsem takto obchod, když udělal jsem svojí nabídku.
"Nyní? Jde to těžko vyjádřit slovy, ale není žádná bolest, kterou bych cítil.. asi nejlépe.. dokázal bych to přirovnat k tomu, že.. cítím jak mi tělem putovala studená ruka temnoty.." pokusil jsem se mu.. nastínit, svoje pocity jak jsem jenom svedl.
"Dokážeš.. dokážeš jej nějak cítit..?"zeptal jsem se jej sám, maličko zvídavě. Maličko.. chtěl jsem vědět, jestli tuhle změnu dokážou ostatní vycítit či nikoliv.. měl jsem pomněnky a chtěl jsem je jen vyvrátit či potvrdit.

"Souhlasím s tvým návrhem jen.. měl bys s tím být opatrný." přikývl jsem mu na jeho návrh ohledně prozkoumání téhle věci a zřejmě to mohlo znít od mě trochu.. divně, ale to poslední co bych chtěl by bylo, aby kvůli mě došel nějaké úhoně, nebo jej to nějak poznamenalo.
V mysli, zazněli mi tichý, temný smích..
"Uhm.." zarazil jsem se následně maličko neb mě tímhle krapet zaskočil.
"Já.. pronesl jsem pouze svůj návrh, kdy nabídl jsem mu své vědění a své tělo coby nádobu... ještě... nezmínil se o tom, jakou cenu za to budu muset platit.." přiznal jsem narovinu, bez nějakého zatajování neb by bylo stejně zbytečné. Navíc jsem to ani příliš neuměl, lhát. A též, lehce mě zamrazilo v zádech, když jsem si uvědomil, že vlastně.. z jeho strany ještě nepadlo nic o tom, co tohle spojení znamenalo pro mne samotného...

Návrat

Bojiště -> Pevnost

Takže jsme to přežili. Wau.
Poslední trhlina je uzavřená, anomálie ztrácí sílu, nakonec mizí úplně, na chvíli přichází tma, slabost, nicota - a pak jasné pokyny, přesun, známé prostředí ošetřovny. To vše je v takové podivné mlze, kterou nevím, jak popsat. Možná nevěřím v to, že to opravdu skončilo? Možná jsem stále ve stavu boje, nastartovaná adrenalinem, neschopna klidu, neschopna normálních myšlenek, které se netýkají boje? Nevím, je toho příliš, příliš vjemů, zvuků, nových tváří, příliš chaosu.
V boji byl jasný cíl. Teď? Co teď?

Projdu si kontrolou a léčením na ošetřovně, projdu si sprchou, která ze mě smyje všechen pot, všechnu špínu. Nic z toho ale nepřináší pocit, že je to už za námi. Nic z toho nedává ten klid, pocit bezpečí, jistotu.
I v pokoji, kde se poměrně rychle změnilo uspořádání, nedokáži odpočívat, nedokáži jen tak ulehnout a vypnout.
Při každém zvuku sebou leknutím trhnu, připravena k obraně, připravena k útoku. No tak! Už to není třeba! Napomínám samu sebe, ale nejde to překonat, nejde to vypnout.
Lottka se vlastně má...
Přebírám spící, bezvládné tělo od Ebsaloma do své péče, pokládám jí do postele, ujišťujíce se, že vážně jenom spí. "Hezký sny, holka." Shrnu jí vlasy z čela a přikryji jí dekou. A pak ještě deku třikrát upravím, dvakrát naklepu polštář a čtyřikrát zkontroluji její dech. Nová spolubydlící si možná myslí, že jsem blázen, musím ale něco dělat, musím se hýbat, musím být činná.
Co dál? co dál?
Při rozloučení s mnohými si poklepávám nohou. Nesnáším se za tu netrpělivost, nesnáším se za to, že nedokáži v klidu zavzpomínat na všechny ty, které už neuvidím, že nedokážu cítit smutek, lítost, nic. Poklepávám nohou, ruku svírám v pěst, nehty zarývají se mi do kůže. Ať už to skončí! Co přesně? A můžu křičet? Na pohřbu sotva.

A potom je večeře a to se taky úplně nehodí. Třeba to navíc pomůže.
Fakt? Protože kdo doufal v klidné tiché jídlo, nemohl se mýlit více. Je nás tu...hodně a do toho spousta nových, cizích tváří. Cizích hlasů. Obyčejně jsem za lidi a společnost ráda, teď mám ale co dělat, abych se neotočila na patách a nezamířila jinam. Co jít běhat? Cvičit? Něco ničit?
Jídlo, Marunko, jídlo je taky potřeba. Škoda.

Hledám tváře, které mi mohou přinést nejvíce komfortu, usedám tedy vedle Kristoffa, kousek od Lei. Kristoff zrovna hlasitě nadává, Lea mu odpovídá, tématem hovoru se očividně zdá býti Bratrstvo a jiní, tedy ti, kteří nepřišli na pomoc.
"Srát na všechny," procedím mezi zuby, rozvířená atmosféra plná zlosti a smutku ve mě vzbuzuje větší a větší pocit chaosu, netrpělivosti a potřeby něco dělat, nějak to ze sebe dostat, vybít se. "A na všechno. Kdo že mluvil o chlastu?" Jako uvědomuji si, že okolí asi truchlí po Rúně, Laře a dalších, na pocit smutku ale v tuhle chvíli ještě nemám kapacitu. Ono to asi přijde, nejdřív ale potřebuji... co? Buchnout? Jo. Buchnout. Nebo se začít hlasitě smát, nadávat, prát se, bojovat, hýbat se, cokoliv, cokoliv co není sezení, klid a mluvení.
"Sakra." Má snaha o normální fungování končí rozlitým pitím, nebot mé třesoucí se ruce nenatrefí správně na sklenici.

PANEBOŽE

Holtgast, jídelna

"FUJ! Co to má být, zoo na pochodu? To jste všichni prasata, že vám učůraná smradlavá zablešená krysa nevadí? Že strká bakteriemi olezlý čumák a nohy do jídla, že si tahá ty svoje obří koule po lavici? Tohle je naprosto ODPORNÉ!!!"
Potřebuju dezinfekční gel. Z představy, kolik škodlivých mikroorganismů se teď vrtí všude po stole, kožešinách na lavici, po dřevě stolu... se bezděky otřesy.

Zrzavá lejdy má na mě navíc blbé kecy.
"Hele, nemít duši neznamená omluvu pro mizerné hygienické návyky," ušklíbnu se na ni znechuceně. "Co leze po zemi, nepatří na stůl!"

Chování čokla od boudy má i nádhera, která se nemohla rozhodnout, kterou barvou si natře tu vypatlanou kedlubnu, tak zvolila všechny.
"A odkud jsi ty? Ze chlíva, že ti nevadí žrát se zvířaty z jednoho talíře? Co ten čokl? Taky jedna z těch, která si šušní blahem, když si čokl olíže kulky a pak ti dá uslintaný hubanec?"
Dezinfekční gel. A Savo.

HODNĚ Sava.

Šedě

Holtgast, jídelna

Celé jméno stejné. Chloé Auguste. Jaká náhoda to musí být...? Ne, je to jen náhoda.
Kdyby mě znala, určitě mě pozná...
Po omluvě už se o nic nepokouším, jen sedím sklesle a ve večeři se jen dloubu. I když hlad mám, chuť k jídlu schází, všechno to je jako žvýkat gumu a popel.

Po večeři, opít do zahrady. Hmh...
To, koneckonců, nezní špatně. Emil má třeba pravdu. Třeba se všechno zlepší. Nebo aspoň na chvíli budu moct uvažovat bez závaží bolesti, která sice nefyzická, ale táhnou mě níž a níž, ke dnu bažiny kdesi hluboko v mysli.
Kristoff frustrovaně monologuje o tom, proč nás nechali na holičkách, do toho si tiše přisadí 'Chloé'... nevěřícně se na ni zahledím, zavrtím hlavou.
"To tu radši neříkej nahlas, jestli se máš ráda. Hlavně po dnešním boji by to bylo jak rudý šátek na býka."

"Emil navrhoval jít se opít do zahrady... zní to jako plán," odpovím bezbarvě Abemu na otázku.

Proč

Holtgast, jídelna

"Nemůžou to bejt všichni svině! Já jsem býval u Bratrstva! Kazran, Ebsalom, Oren, Igor, Samir, Laima, Yeva, Lotti, Mei, Dragostan, Alex, Elaina, Lilian, Marisol, Agnes, Evelyn, ti jsou taky od Bratrů, Řádu, nebo jiné organizace, a jsou to slušný, fajn lidi, kteří pomohli a pomohli by i příště, jsem si tím jistý. Tak co se kurva stalo?? To o tom nikdo ani nevěděl? Nebo byli všichni připosraní jít a jednat, i kdyby museli utéct z teplíčka zázemí??" odpovím frustrovaně a trochu zoufale Else.

"Jako, ne všichni byli miláčci... Třeba Félix byl Bratr a zmrd zároveň, ale krucinál... ta či ta organizace, jsme lidi a Nadaní, proč si nejsme schopni pomoct navzájem?"
Zavrtím hlavou, prohrnu prsty pocuchané vlasy z tváře, hlas nalomený.

"Kvůli tomu muselo umřít Ptáče a Ryška..."

JÍDLO

Holtgast, jídelna

"JÁ JSEM PEPE!" plácnu packou na krabičku zavěšenou kolem mého krku, která už zase funguje jako můj hlas, když se nade mnou květinově vonící samice podivuje.
"KUDRNATÝ SAMEC SPRAVIL! UŽ ZASE MŮŽU MLUVIT!! JÁ JSEM PEPE!"

Luna je moc hodná, dává mi do misky můj díl, tak se přesunu k němu. V míse toho sice bylo víc... ale to budu řešit, až mi dojde v misce. Nadále si způsobně cpu jídlo packama do tlamky, skoro nekoušu. Bříško si poradí!
Psí samec vedle mě se snaží taky dlabat, ale když mi začne strkat čumák do misky, odstrčím mu packou obličej a obrátím se k němu zády.
Om nom nom.

"VŮBEC NIC NECHÁPU! ALE TADY SE MI LÍBÍ!" ozvu se i já na zvídavé dotazy tmavovlasé samice a tmavého samce.

Stínový člen Triskelionu

Holtgast, jídelna

Vážně až téměř zachmuřeně naslouchám Callumově popisu situace.

Cosi cizího, mocného, s neznámým původem, rozsahem síly a soukromými záměry, osidluje Callumovu mysl... Je to další zářez do dlouhého listu nejistot a potenciálních problémů, vedle Alastherova Spánku, upírů, vlkodlaků, zombie nákazy, Bratříčka v útrobách štábu, rebelských střípků myšlenek, nováčků z cizích realit... osobní problémy snad ani nepočítám, ani těch není málo.
O problémy není nikdy nouze, ačkoliv jsme dnes vyřešili rozsáhlou a nebezpečnou hrozbu, vždycky nějaká další nakukuje přes obzor.

"Oceňuji tvoji oběť, ačkoliv si nejsem jistý, jestli tvoje nabídka byla úplně promyšlená... Budu tenhle fakt brát v potaz. Jak se cítíš teď?" vážně se optám, pátravě si Calluma prohlížím.
Na moment snad jako bych zaslechl daleko temnější šelest myšlenky, než mám s jeho prezencí spojený... přimhouřím brvy.

"Ačkoliv věřím, že to zvládáš, rád bych zkusil telepaticky prozkoumat rozsah a náturu té... existence. Mohl bys za mnou později přijít na pokoj?" optám se klidně.
I pro tohle by se daleko lépe hodil Alasther, nicméně... fungovali jsme před jeho 'objevem' a musíme si vystačit sami i nadále. Bohatě stačí, že jeho ochrany tohoto místa stále perfektně fungují, že i ve Spánku nad námi Prastarý drží v tomhle cípečku světa ochrannou dlaň.

"Jak přesně zněly jeho požadavky nebo podmínky, ta vaše dohoda?"

Koupací dilema

Holtgast, jídelna

"Však ano, voda v zahradě není koupaliště, slouží hlavně k zavlažování rostlin," souhlasím pořád trochu udiveně, že by to někdo preferoval před příjemnou teplou sprchou na pokoji.
Teprve Santiagova slova mě dloubnou se dovtípit.
"Jo ona tě do koupelny ani nepustila? No to je od ní milé," suše okomentuji se zavrtěním hlavy, a trochu vyprsknu smíchy na následné rady.
Vykuřování puberťaček? Heh.
"Já jsem si vysloužil za spolubydlícího Oscara. Na toho se snad ani nic špatného vymyslet nedá," pousměju se na Santiho vyzvídání. "Koho máš ty?"

"Příště si zajdi do sprchy u posilovny a bazénu, soukromí jako na pokoji to sice není, ale je tam teplá voda a většinou klid," poradím Mei svůj 'tajný' tip pro příležitosti, když se někdo dramaticky zamkne v koupelně.
"Ale kdyby nevylezla, až se vrátíš na pokoj, asi bych to nahlásil Erdenovi nebo někomu na ošetřovně... se všemi těmi skoky z reality do reality se klidně mohlo něco projevit opožděně," zvážním pak.
"Byla by škoda ztrácet další lidi, jenom kvůli nepozornosti či nedbalosti. Těch jmen dole na hřbitově přibylo za dnešek až moc."

S tím se mi vybaví Emilova slova z krypty, při obřadu. Vrtají mi hlavou.
"Že jsem tak zvědavý, omlouvám se... ale kdo je těch pět jedinců, kteří jsou pro tebe víc než nájemníci z bytovky?" usměju se.

Mno...

Holtgast, jídelna

"To nejspíš ne... ale zase, vidět Mikkela s náturou Orena nebo Oscara, to by se nejspíš rozbil celý svět," zasměju se tiše k Lakshmi.

"Mhm... je lehké si je splést. Někteří jsou jako přesné kopie. Někteří jsou hodně odlišní... Richard je třeba ten samý Richard, ale neznat stopu jeho krve, nepoznám to," zatřesu dredy zamyšleně.
"Probral se na ošetřovně... Agnieszka říkala, že možná zabraly pokusy o jeho oživování, ale v tom zmatku přesunu ze světa do světa si toho jeho skupinka nemusela všimnout, a na bojišti už byl zaškatulkovaný jako mrtvý, nikdo to nekontroloval," vážně pohlédnu na tmavovláska a skupinku jeho přátel kousek vedle. Zdá se, podle údivu Oscara a Eddie, že ani z nich si někteří neuvědomovali, co se stalo.

Erden vítá čerstvě nově příchozí.
"Pojď si k nám sednout," vyzvu s klidným úsměvem novou tvář. Její chlupatý společník i průvodce už hodují a sbližují se, ona stále váhavě postává.

"Nekoušeme, ani nenabízíme otrávené jídlo. Fakt, na mou duši, na psí uši," mrknu na ni. "Odkud přicházíte?"

Konverzace u stolu

Holtgast, jídelna

"Daaaaamn, to zní jako zábavné dopoledne," pousměju se pobaveně k Santiagovi.
"Na otrávenou skoroupálenou obětinu zníš docela živě, respekt!
Já se nikam pořádně nedostal, jen jsem se hlavně plácal z bojiště na ošetřovnu a zpátky."

Emil mi jen blahosklonně kývne a Diyar se jen představí.
Víceru dušiček u stolu není příliš do řeči... Yeva Diyar už jen s přešlým pousmáním kývne, někteří ostatní jsou taky podivně mlčenliví a zaražení...
A hrstka pořád ještě ke stolu ani nedorazila. Není se co divit, dnešek byl náročný a nedohlížet na kuchyni (ne že by bylo tedy dohlížet moc na co, většina lidí tam už je stará a sehraná kuchyňská garda), nejspíš šipku do postele volím i já.

Razvan háže očkem po Lei.
"Tak to musíme napravit, ne?" zavrní svůdným sametem, až se ušklíbnu. "Vy máte ještě dneska energii na objevování met? Tak to ten boj zas tak náročný nebyl, koukám."