Ukončená jeskyně!

Družina

družina zatím neexistuje

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Lilian Auguste - 19. října 2021 19:19

Still mad at you all

Pevnost Holtgast
31. října
Společenka

Yeva se zdá… vpořádku a rozveselená. Podívám se na ní pohledem kočky, které sousedovic pes namočil do mléka.
Tohle není vtipné (4)!
A skutečně, bylo to jen málo vtipné, když jsem rukou plesknul Chumel po chapadle, co se dostalo moc blízko boku a zpražil jsem elementála plamenným pohledem.
“Nikolai už může chodit, huš s tebou, nyní už jsi zbytečný.” poryvem ruky vrátím stvoření do stínu (8+2) ze kterého vzešlo, zanechávajíc za sebou pouze bolestné vykvíknutí.

Mnoho lidí jde sem a tam, uklízí se, já se mračím na Nika, co místo cesty na ošetřovnu uplatňuje prostitutí magii na afektivní a citově nestabilní hochy s mentální kapacitou teenagerů, ač je mladík nejspíš zhruba stejně starý jako já, nebo se podílí na úklidech.
Jeho animoidní, téměř komixově komické reakce na pohlazení a polibky ve mě zanechávají jistou inklinaci k deratizování celé společenky repelentem – merdeské feromony se tu zřejmě ještě někde stopově vznášejí. Psycholožka odchází s další labilní dívkou a její mluvící kočkou do bezpečí (nejspíš své pracovny). Lea krotí příšerně kňourající lišku. Flekatý indián odejde ve stylu náměsíčného. Po tom, co se asi po třetí ujistím, že je Yeva vpořádku – a to i za chabého použití telepatie (4) – jí jsem ochoten bez stalkování vypustit s Danielem za její prací doktorky.

Zůstanu s Erdenem, jež ten tu stále vezíruje a nepřímo vyhrožuje výlety, z kterých mi běhá mráz po zádech, zatímco někteří odcházejí spát. Jiní se odebrali vedle do bazénu, kde místní klub gentlemanů předstírá, že nic kromě vody v níž sdíleně omývají své genitálie, neexistuje. Nejspíš to jsou dozvuky vzteku, ale mám velkou chuť jim tam vysypat kýbl chlóru a měřit na stopkách, jak rychle budou utíkat.
Ale ne, Dragovi bych to neudělal. Možná.

Přichází k nám černoch s logickou otázkou, o kterou jsem tak nějak čekal, že jí budou pokládat všichni. Ozval se jen on. Erden na ní duchaplně odpovídá a když ke mě pokyne, mile se na nováčka usměji.

Erden Tuya - 19. října 2021 18:42

Následky

Holtgast, společenská místnost

Klidně si vyslechnu Naxiyino přehledné uvedení do obrazu, rty sevřené. Že aklimatizace některých nebude tak jednoduché, jsem očekával - že bude Konstantin tak šikovný, aby si bleskurychle nahradil zabavené, překvapilo i mě.

"Myslím, že bude potřebovat pevnější ruku, menší kolektiv a méně příležitostí sklouznout do starých kolejí," dodám k tomu, vím, že Naxiya ví, co to znamená. Výlet do Japonska.
I tak... pochybuji, že to bude 100% účinné. Takových duší jako je Ukrajinec jsem viděl až příliš.

Hej... dá sa tomu nejak brániť?
Pohlédnu na Félixe zamyšleně. "Dá. Lidé, co ovládají taky feromony, občas dokáží účinku jiných odolat. Nebo existuje docela vzácná schopnost - odolnost vůči všem druhům kontroly. Poté, co mě někdo přiměl s feromony vyrvat si vlastní oko," pousměju se s gestem k ledové oční protéze, "hledal jsem způsob, jak už se nikdy nenechat strhnout něčí schopností ze ztrátě vlastní vůle. Lilianovi, kterému se v minulosti už párkrát úspěšně i neúspěšně podařilo manipulovat se schopnostmi ostatních, se zadařilo rezistenci vůči kontrole probudit i ve mně, ačkoliv to nebylo jednoduché, rychlé ani bezbolestné," pozvednu sklenku k tmavovláskovi.

"A nejjednodušší rada... pokud jeden očekává, že bude bojovat proti někomu, kdo ovládá feromony, plynová maska nebo špunty do nosu pomáhají."
Za předpokladu, že jeden nerozhodí feromony mezi skupinku k boji nepřipravených, alkoholem posilněných lidí.

Oren Caerwynn - 19. října 2021 18:22

Moji

Holtgast, bazén

Oscar vyhrál a z Ríši je Tučnej tuleň.
"Gratuluju," usměju se na Oscara na odchodu, co pak postává s Eddiem u dveří, než Ed odchází.
"Nu..." usměju se zeširoka, a místo hlavní ceny dostane Richard tak krásnou cenu útěchy, jak jen svedu v polibku vykouzlit.

"To je v pohodě... náročný den má tu a tam každý, nervy ujedou hned," usměju se na Aarona vstřícně a daleko uvolněněji než předtím, značná část nedůvěry a obav odpadla.

Dragostan se odvažuje taky přidat do klubu naháčů, při čemž se rozzářím... pamatuji si, jak jsme ještě s Heikkim hodnotili kluky a chlapy z Triskelionu, Dragostan se nám líbil oběma... a Emil dostává za úkol řádný tanec, jakkoliv se na to Drag moc netváří. Narozdíl ode mě to se mnou něco... dělá. Když chce, umí být Emil fakt... fakt sexy. Usrknu ze sklenky, a uvědomím si, jak moc jsem opilý - vůbec mi nevadí, že zírám a reaguji a ostatní mě vidí. Zastaveníčko v keřích bylo skvělé, ale... klidně bych mohl víc, najednou mám docela zoufalou chuť na doteky, která se nedá zahnat.

Usmívám se asi trochu přihlouple, svět kolem je tak super, konejšivý, tiskne mě k sobě skoro nahý Ríša, kolem jsou nazí kamarádi... připadám si tak uvolněně, jako už dlouho ne.
"Připomíná mi to Rodinu..." brouknu s úsměvem, neadresně.

Lea Noor - 19. října 2021 17:57

Uklidňování

Pevnost Holtgast 31. řijna – společenská místnost

Konečně se mi povedlo trochu zmírnit napětí v Rúny liščím tělíčku. Změna témata sice vypadala asi dost zoufale, ale nakonec to pomohlo alespoň trochu. Lištička se pomalu začala poddávat mému hlazení a nakonec se u mě pohodlně uvelebila. Nepřestávám jí hladit, však v jeden moment se moje ruka zadrhne o ulepený chumel chloupků. Pomalu mi dochází, že ve všem tom zmatku jí vlastně někdo poslal proti stolu s dobrotama. Vybavuji si to jen matně, jelikož feromonové opojení mě nutilo se soustředit hlavně na můj cíl, ne se moc rozhlížet kolem.
Zároveň se mi Rúna zdá už trošku unavená.
Neměla náhodou i brýle?..

Pokusím se si Lištičku opatrně přetáhnout do náruče, poté vyrazím směrem k baru, kde se po zemi podívám po brýlích. Zde jsem jí stáhla na zem při pádu, tak by tu někde mohli být. Pokud je najdu, opatrně se pro ně skloním, abych nevysypala náklad. Poté si na baru najdu nějakej hadřík a trochu ho namočím v čisté vodě.
„Neboj se.“ řeknu jí klidně a pokusím se co nejjemněji odstranit alespoň to nejhorší ulepené z její srsti. Pokud se bude bránit, nechám toho. Společně s brýlemi pak zamířím ke gauči. Opatrně na něj usednu, brýle uložím na stolek a opřu se, aby se Rúna mohla znovu pohodlně uvelebit. Poté jí znovu začnu něžně hladit po hřbetě, pokud se tentokrát nechá, přidám i drbání za ouškem.

Richard Neumann - 19. října 2021 16:43

Tlustej Tuleň

Pevnost Holtgast
Bazén
Klub Párků

Zábava v plným! Plavu plavu a plavu a najednou jsem poslední! No co to?!
Sem je šetřil, jako! Takovou rychlost jsem zrovna třebas od Oscara nečekal, ten kluk vyrazil vodou jak úhoř, do kterýho se svýho času Oryš měnil.

Na Oscara se při svém pasování zatvářím jako ten nejsmutnější tlustej tuleň na světě. Připadám si zas jak na základce. Ty křídla jsou pro plavání hodně nepraktický.

„Tak ti teda gratuluji, a pasuji tě na lachtana.“
Lachtana?! Leda tě zlechtám, mrdko jedna hbitá!
A fakt bych to i s humorem udělal, kdyby se o Oscara nešel starat i Milda a blahopřát mu k vítězství. Jak jinak, než smyslným pohledem do očí a větou, která zněla jako udička nadhozená při filmu +18.
“To víš, nemůžu být dokonalej ve všem. Možná zvážím kariéru stritýzáka a… wait, nemá to smysl, máme tu vlastně komunismus.” zavrtím hlavou k Eddiemu na jeho... no, budu tomu říkat lichotka.
Bože, kam ten svět spěje? Komunismus za bílýho dne a funguje!
Ale má to i pozitiva! Můžeme vykrást banku a vykoupat se v panech B. Franklinech.
Vždycky jsem se chtěl pomilovat na kopci doláčků. Nebo v něm. Nebo je dostávat za spodní prádlo.
Olalala! Musím to někomu z pohlavárů navrhnout.

Nicméně, dorazil i Oren a Drag (a padl Aaron jak zfetlá šveska), ke kterým se vydám, blíž své lásce, blíž oslavenci a pití. Spíš to, než poslouchat uplatňování práva vítětů.
Sám Oren si zase nese džusík a já se přes něj natáhnu pro pivo. Jen tak tak odolám chuti nechat jednu ruku napnutou vedle jeho hlavy k hraně bazénu, zakrývajíc ho svým tělem, držíc pod sebou – nakonec jí stejně stáhnu zpátky k sobě, abych se mohl napít z flaše. Ty modřiny ve mě vzbuzují rozporuplný pocity, ale... způsobem, kterým se vysvlékal mě něčí prostě stále okouzluje. Nestydí se, ani za velikost, ani že není nejsvalnatější, ani za modřiny.
Mám... hrozně rád jeho odvahu.
I to, že se mi nebál dát facku.
I to, že se nebojí nahoty.
Já se... vždycky všeho ve skutečnosti děsně bál... a nesnášel se za to.
“Tak jsi to slyšel, hlavní cenu ti asi dnes k nohám nesložím.” pokrčím rameny s humorem, ale jde v tom cítit i střípek lítosti – fakt jsem nemyslel, že dopadnu poslední.

Ale tak, dál!
Eddie se odporoučel, Oscar šel za ním, sic jsem vypozoroval, že to mezi nima docela jiskří. Dokážu si představit že se bledovlásek nevrátí… ale hej, nemůžu říct, že by se mi to líbilo – ten jeho osobnostní shift mě prostě děsí a nechci, aby si první den u nás pokurvil tím, že se probudí nahej s bolestí zádele v cizincově posteli. S kocovinou. Zažil jsem to. Fajn to není. Je to weird a je to ještě stokrát weird, když se ti nepovede zmizet dřív, než se ten druhej probudí.
Oscar taky ale poručí taneček oslavenci. Emča se toho zhostí a vybídne mě. Při prvním pohledu na Draga a křížek na jeho krku to ve mě trochu škubne. Ne že bych byl démon, nebo tak něco, a taky nemůžu říct, že Dragouš není týpek k nakousnutí – má postavu a proporce mladého býčka na němž si snad každej zajezdí rád, ale… je to divný. Drag kterýho jsem znal byl něžná duše, milej obr co mě hladil po vláskách a zpíval 'let it go' mezi tím, co jsem po podobné párty znesvěcoval náš společnej záchod a vydával u toho zvuky jako tyranosaurus v období páření.
“Tak tuhle poctu ti asi přenechám!” ozvu se k Emilovi. Ne že bych chtěl, nebo potřeboval, ale cesta k srdci (a trenkám) lidí jako je Drag, nebo i střízlivý Oscar a Orenek, vede jinudy, než skrz natřásání zadkem a vábení na 9-inches dicks u obličeje. Pravda je, že to byl Oscarův rozkaz a ten to taky moc dobře pro Emila nevyhmát.
Chce to romantiku, být přítelem, zajímat se o ně, chránit a nechat se chránit. Jsou to pečující typy, co chtěj čas a trpělivost, jeden jim musí nabídnout ruku k očichání, než se s nima začne mazlit. A zároveň si nesmí brát osobně, když chtějí být blízko, ale nechtějí být až moc blízko (jako uvnitř). Mazlení může být jen mazlení a masáž jen masáž… možná je hodně dobře, že si svoje starý dobrý balící techniky takhle připomínám, mám pocit, že u Orena na to často zapomínám….
Ale tak, u Orena vím, že je trochu jiná liga. Ten klučík se tváří jako neviňátko… ale není (my bf is hot afk).

Když už jsme o hot, Emil tančí, hraje si se světlem, jak on to tak rád dělává a… no, dává nám poznat věci, které jsme už viděli ale teď je můžeme vidět znova a v různých pozicích, které docela rezonují.
“No teda… já myslel že jsi byl pohřebák, ne tanečník. Cožes s těma neboštíkáma vlastně prováděl? Učil je pole dance?” Jako, ty pohyby byly… inspirativní? Sám se moc v sub pozici nevidím, to už by musel být proti mě někdo hodně manly (jako třeba Drag), takže bych u těch pohybů zadkem ubral nohu z plynu dost, ale jinak… hm.

Orenka si přitáhnu blíž, pokud se nechá a mlazlivě se mu nosem otřu o krk a zlehla líbnu na modřinu na klíční kosti.
Aaron, jež se před tím Orenovi omlouval za patriotickej výstup, rudl a schovával si tvář. No, být jím, asi dávám ruce někam jinam, když bych chtěl v takových situacích něco schovat? Ale tak, proti vkusu….
Drag zdrhá, nervózně zatleská přičemž ustoupí k nám, monogamistům a částečně oblečeným. Přivítám ho s úsměvem – chůďové malí, traumatizovaní dickshowem.
“Neboj, to bude dobrý – na dej si víno a krev Kristovu.” podám mu volnou rukou jeho číši a doufám, že to nevezme jako urážku.
“Dragu, nejsi ty s námi na první takové oslavě? Jako… ty, jako ty? Promiň, s našim Dragem jsem chvilku bydlel a… je to lehce divný. Je zvláštní, že se i jmenuješ stejně, stejně vypadáš. Jste si opravdu hrozně podobní, jako bratři, dvojčata.” nadhodím, zrovna mě to přišlo jako dobrý téma jak donutit všechny zapomenout, že jsou nahý a trochu se uvolnit. Neodolám trochu smutnému pousmání, jako bych se koukal na něj a viděl někoho trochu jiného, na okamžik.
“Škoda že jsi ho nezažil, myslím, že by se ti moc líbil.” neodolám k tomu trochu tišeji dodat a pohladit Orena rukou, kterou si ho držím blízko u sebe.
Což mi ale připomíná! Neměl bych ho držet pokud nechce, takže pokud ucítím nějaké pnutí od sebe, tak ho najistotu pustím, to dá rozum, žejo. Ale teď jsem prostě jen rád, že je u mě. A je to boží, jako bych si zase procházel tím, když mi seděl na klíně a když jsme spolu potichu rozmlouvali... když jsem ho viděl poprvé a říkal si 'ten kluk je divnej'... a když jsem ho poznal víc a zjistil, že je divnej tím nejbáječnějším způsobem.
Uaa, mám emoce na houpačce!

Bunmi Vanderhaegen - 19. října 2021 14:48

Až na konec světa a ještě dál..

Cambridge – Massachusetts USA -> Cela, bůh ví kde

Možná jsem neměla život jako z pohádky, ale nikdy jsem si neměla na co stěžovat. Měla jsem skvělé rodiče, kteří mě ve všem podporovali. Když jsem se rozhodla z Belgie jet studovat do Ameriky, jela jsem. Když jsem se chtěla naučit vařit, otec mi i na dálku zařídil spoustu kurzů. Dobře, asi jsem měla život jako z pohádky, ale Happy End tak trochu zapomněli napsat.

Vše se rázem změnilo, když nastala Apokalypsa. Jasně, že mi to počasí bylo podezřelé, ale že je něco hodně špatně jsem si začala uvědomovat, když mi uprostřed hovoru s tátou kleknul telefon a nebylo možné ho nijak rozchodit. Všude kolem mě nastala panika. Žádné dopravní prostředky nefungovali a ty co byli zrovna v provozu způsobovali rozsáhlé nehody. Kamkoliv se člověk podíval byl strach a smrt. Tehdy se ve mně něco změnilo. Nejsem si jistá, zda to bylo tím, že v ten okamžik jsem toužila být kdekoliv jinde, než uprostřed toho všeho, nebo jestli mě k tomu dohnal strach, ale moje tělo se začalo zmenšovat. Než jsem si stihla cokoliv uvědomit, měla jsem zobák a křidélka a rozhodně jsem se už nepodobala člověku. Chvíli mi sice trvalo přijmou tento fakt, ale postupně jsem si začala uvědomovat, že pro mě je vše snadnější. Dostala jsem se prakticky kamkoliv pro zásoby a ačkoliv jsem byla trochu jiná, lidé mě měli jen za nějakého ptáka a nevěnovali mi příliš pozornosti.

Když se v ulicích začali objevovat nemrtví, byla tato podoba jediný způsob, jak jim uniknout. Ale jak se ukázalo, nebylo to ještě všechno. Když mě jednou dostala skupina Zombie do úzkých při pobírání zásob ve skladu školní jídelny, dokázala jsem pod nimi vytvořit v zemi díru, do které všichni popadali. Jindy jsem se pro změnu rvala o láhev pitné vody s jiným studentem a jakmile jsem na něj zakřičela, aby jí pustil a nechal mě být, poslechnul mě a odešel.

Sice jsem neměla páru, co se se mnou děje, ale kdyby nebylo těch nečekaně nabitých schopnosti, bylo by dávno po mě. Nakonec jsem si sama dokázala poradit, ale i přesto mi chyběla moje rodina a často jsem přemýšlela, co se s nimi asi stalo. Mohla jsem jen doufat, že se včas dostali do otcovo krytu, který si zakoupil a vybavil právě pro podobnou situaci. Tehdy jsem se mu smála, že je paranoidní, ale dneska jsem fakt ráda, že to udělal.
Jak tak šel čas, zásoby kolem se tenčili a já musela v podobě Gryfa létat dál a dál. Zrovna jsem si poletovala na okraji Bostonu, když mě do těla zasáhla uspávácí šipka.

Probuzení pro mě bylo velkým překvapením. Sotva rozlepené těžké oči zvládli zamžourat přes skleněnou stěnu na jakousi ženu, která mě přes kulaté brýle pozorovala. Chvíli mi trvalo si uvědomit, že jsem vězeň. Prudce se zvednu ze země a důrazně zatluču na sklo.
„Hej, ty s těma brjelema.. co to má být? Hraješ tu se mnou snad nějakou pošahanou psycho hru nebo co?“ Zakřičím jejím směrem.

To, že v cele nejsem sama mi dojde, až když periferním viděním zachytím pohyb. „Ježiši!“ Ujede mi, když koukám na vysokou namodralou postavu ženy. Vyčkávám, co se bude dít. V tuto chvíli nevím, jestli jí sem dala, aby mě sežrala, nebo jestli je na tom stejně, jako já. Když trochu pootočím hlavou zjistím, že je nás mnohem víc. Povšimnu si snědějšího muže s křídly, drobného Asiata s barevnou hlavou a rudého hocha vypadajícího dost mladě. Taky je tu dost bytostí, které neumím úplně přesně pojmenovat.

„Co to tu sakra pořádáš, nějaké Hunger games, či co?“ zařvu ještě k brejlaté dívce. „Okamžitě mi tu celu otevři!“ pokusím se použít sugesci, ale nefunguje. Buď mě neslyší, nebo nějak potlačila naše schopnosti.

Dragostan Sergiescu - 19. října 2021 12:51

O můj bože

Holtgast, bazén

Eddie odchází, Oscar se s ním loučí, Aaron se šplhá z bazénu taky, a Emil... je Oscarem vyzván k něčemu, co bych hlasitě zatrhl, kdybych měl jak.
Nemám, usilovně vrtění hlavou a odmítavé mávání rukama nejsou dostatečnou stopkou. Emil je sice pohledný muž, a asi se na jeho produkci dobře dívá, ale... zatraceně.
Tohle není poprvé, kdy vidím cizí... úd. Však většinu času v Triskelionu jsem s někým spolubydlel, dříve s Lilianem, teď s Kazranem, časem se prostě stane a nikdo to nehrotí. Stoprocentně je to ale poprvé, co s ním někdo... provokativně vrtí, v tanci určeném mně.

Většinu představení tedy strávím strnule, s pocitem myši zírající na hada, v konsternované nevíře a s tvářemi rozpaky zrudlými. A když Emil skončí na kolenou v mé bezprostřední blízkosti u kraje bazénu, odrazím se a položím mezi nás dobré dva metry vodní hladiny, než s nepohodlným, nervózním úsměvem zatleskám. Alespoň nejsem jediný, kdo se červená.

No... můžu si za to sám, samozřejmě. Bohabojný muž by do bazénu nahý s ostatními nahými nesporně nelezl. Bezděky promnu v prstech černý křížek, co mě studí na hrudi, který jsem si nesundával, zhluboka se nadechnu, zhluboka vydechnu, a přesunu se blíž Richardovi a Orenovi.

Mia Ortner - 19. října 2021 12:32

Zdá se mi to?

Pevnost Holtgast, krypta, 31. října

Sladká temnota obklopila mou mysl a ukolébala ji do říše beze snů. Svaly se mi postupně uvolnily a zamračený výraz se rozjasnil, jak bolest hlavy začala ustupovat. Pod rouškou stínů jsem nejspíš na chvíli vypadala opravdu jak dítě. Dech jsem měla klidný, dokud mé vědomí cosi nenarušilo.
Kroky? Ne, to se mi zdálo…
Ten zvuk se velmi rychle rozplynul, jako kdyby nikdy neexistoval. Lehce jsem se zavrtěla zabalená jen v dece na studené zemi. Cosi ale zachvělo stíny a já zamrkala. Do zorného pole mi v přítmí padla směs až oslnivě bílých chlupů. Nadechla jsem se.
Valeria? Divný sen…
Očekávala jsem nával emocí a automaticky svraštila čelo a znovu zabořila obličej do dlaní složených dosud pod hlavou. Ale nic. Nic nepřicházelo. Jen prázdnota.
Pousmála jsem se. Tak nakonec dobrý sen. Musí to být sen.
Možná by stálo za to zjišťovat, proč zrovna Val je tak prázdná. Ale kdyby chtěla, řekne mi to. Fakt, že je tu jako kočka, jen ukazuje, že o tom mluvit nechce. Nebudu se ptát.

Napůl v nevědomí jsem na chvíli měla dojem, že slyším další tlapkání. I když dost možná mi jen tepalo v hlavě.
”Je tu ještě někdo…?” zašeptala jsem tichounce. Otázka? Konstatování? Sama jsem netušila. Prášky byly silnější a já opět zavřela oči a upadla do spánku. Ostražitost stínů prořídla, mé tělo bylo nyní lépe viditelné, snad jsem se podvědomě ve společnosti Val cítila bezpečně.