Jako doopravdy

Holtgast, bazén - můj pokoj

No, po tom, co jsem si hodnou chvíli připadal jako křen v Emilových námluvách Oscarovi mě nějaká hrr hrr pozornost a házené smutné pohledy můžou leda nasrat, rozhodně mě nepřesvědčí, abych lezl zpátky do bazénu.

Zatímco Emil roztáčí řádnou floppy dickshow pro svalovce v bazénu, já počkám u vchodu k bazénu na Oscara, který přispíší za mnou. Tenhle kluk mi nic neudělal, nevidím důvod, proč na něj vztahovat nenáladu z pocitu, že absolutně neberu někoho, kdo se mi líbil.
"Hej... já jsem ok," odpovím neutrálně, rozhodně tady nemíním mačkat hysterické opuštěné vzlyky až odkudsi z paty jako to umí tak krásně Aaron.

"Jen jsem docela unavený. Dnešek byl docela náročný, na chvíli jsem byl si byl jistý, že budu mrtvý, a nějaká oslava se spoustou lidí po půl roce, kdy jsem byl naprosto sám... prostě je toho jen moc, to neřeš," dodám, a ani si moc nevymýšlím, pocit, že jsem liché kolo u vlakové soupravy tomu dodal jen poslední kapku navrch.
Pousměju se pak, protože toho kluka... nějak nejde jen tak odbýt. Zlehka jej pohladím dlaní po líci, a políbím na čelo.
"Užij si zbytek večera. Dobrou," kývnu, a pokračuji dál v cestě na pokoj.

Cedulka na dveřích pokoje, kde vedle mého jména přibylo ještě další, mě informuje, že teď sdílím pokoj s nějakým... Lennym? Asi. Pokoj je zatím prázdný, takže se pohodlně zařídím a z dvou velkých postelí v ložnici si vyberu tu, o které usoudím, že je na bezpečnějším místě. Brzy usínám.

Tanec pro oslavence

U bazénu

"Jasně proč by ne."
Odpovím, jelikož si v hlavě sám doplním Oscarovu větu, kterou on, ale ukončil dříve. Eddie totiž odchází.
"Eddie neodcházej. Prosím."
Zvolám ještě jeho směrem, zatím co Oscar mění adresáta a já mám tedy zatančit našemu oslavenci. To je myslím od něj pěkné, i když původně to mělo být pro Eddieho.
Podívám se na odcházejícího Eddieho smutně.
Nechci, aby odešel.

Oscar jde za ním a já tu tedy zůstal s oslavencem, Ríšou, Kulíškem a ještě tedy Aaronem.
Každopádně jsem se už rozhodl, že jim chvíli dám a pak se vydám za nimi. Ve své zvířecí podobě bych je snad mohl najít a navíc bude stačit, když pak vycítím, kde se nachází Oscarovo svítící pozadí.

Počkám tedy jestli se vrátí.


"Tak tedy dobře pánové. Vítěz rozhodl o tanečku pro oslavence, takže..." (Pokud Eddie zůstane, tak řeknu, že pro ně dva.)
Vylezu ven z bazénu a podívám se na Richarda.
"Co Ríšo? Přidáš se? Přeci jen jde o našeho oslavence."
Mrknu po něm.

S ním, či bez něj. Nakonec stejně hodlám začít.
"Tak tedy Dragu.(Případně i Eddie) Tohle je pro tebe."
Bohužel nemám co točit nad hlavou, ale naštěstí jsem byl v nejednom podniku, aby jsem věděl, jak se striptéři hýbou. Navíc jsem to nejednou i zkoušel. Čistě ze zábava a pod vlivem alkoholu.
Než začnu, tak však v částech svého těla vyruší svou schopnost. (6) Aby mi na kůži zůstali jen zářivé symboly, jako jsou u různých kmenů.
Stoupnu si tedy pár kroků dozadu a následně jdu zpomaleně dopředu. Lehce u toho přeháním pohyb. Pak dojdu na okraj bazénu, kde si přejedu rukama po bocích. Otočím se lehce bokem k bazénu a sjedu rukama od prsních svalů, až ke svému rozkroku. Protočit se dvakrát. Pak se zastavit zády k bazénu a dvakrát pohoupnout pevným zadkem...
V tomto stylu pokračuji ještě několik dalších pohybů, až to pak celé završím na kolenou.

Troch zadýchaný popadám dech a čekám na kladné a možná i nekladné komentáře.

Vnitřní rozpor

Pevnost Holtgast - bazén, 31.řijna

Možná jsem se chtěl trochu předvést, možná jsem jen nechtěl být tlustý tuleň, ale dal jsem do závodu všechno, co se dalo. A k mému velkému překvapení jsem ho i vyhrál.
Pobaveně se podívám na posledního šneka.
„Tak ti teda gratuluji, a pasuji tě na lachtana.“ Dodám a pobaveně se rukou dotknu obou jeho ramen, předstírajíc pasování na rytíře, akorát bez meče.

Mávám na přicházejícího Draga, který se k nám s přidává, stejně tak i Oren. Musím uznat, že pohled na jejich nahá těla opravdu stojí za to.

Z kochání mě vyruší hlasité žblunknutí, jehož směrem otáčím hlavu. Po chvilce mezi kapkami rozeznávám zmateného Aarona, ale nemám příliš prostoru pro reakci, když mi cestu zastoupí Emil. Lichotkama určitě nešetří a dokonce mi nabízí nějakou odměnu. Úplně živě vidím, co se mu právě honí hlavou. Ale jestli chce opravdu tu trojku, na kterou tu celou dobu poukazoval, musí svou pozornost věnovat i někomu jinému.

„Odměnu? A co kdybys předvedl nějaké svůdné kroky tady Ed-..“ Otočím se na místo, kde ještě před chvílí stál Eddie, ale už ho tam nenajdu.
Pátravým pohledem proběhnu celou místnost, než se zastavím na oblékajícím se modrovláskovi. Z jeho pohledu Emilovo směrem mě až zamrazí v zádech. Znám ten pohled, je to zklamání. Nejspíš se mu líbil, nejspíš od něj něco čekal. Najednou se ve mně začnou prát emoce. Mé přítomné já by tu radši zůstalo, protože z toho kouká zábava na večer. Jenže moje střízlivá polovička se právě dere na povrch víc, než kdy předtím. Za žádnou cenu nechce nechat toho kluka takhle odejít.

„Víš co? Předveď svoje svůdné kroky tady oslavenci, to pro mě udělej za odměnu prosím. A mě na chvilku omluvte pánové.“ dopovím Emilovi a vyrážím modrovláskovo směrem. Po cestě v rychlosti ze země posbírám svoje věci, ale není čas se oblékat, takže je prozatím jen držím v ruce.
„Eddie? Můžu tě doprovodit?“ volám za ním v běhu. Když ho doběhnu, udýchaně ze sebe vydrmolím „Js-jsi v pořádku?“, zatím co kráčím pomalu vedle něj stejným směrem.

Tučnák tuleň

Holtgast, bazén

Oscar vyhrává, i když mám nepatrný náskok, stáhne ho rychle. Navíc mě předběhne i Emil. Naštěstí je poslední právě Richard, ušklíbnu se na něj.
"Tanec ti jde lépe než plavání, poslyš."

Emil se opět lepí na Oscara, a upřímně... už nebaví mě se na to dívat. Zvlášť když má kvůli lezení do zadku Oscarovi ještě kecy na mě. Když si uvědomím, jak moc mi byl ten chlap zezačátku sympatický... hm. Dám si druhou délku bazénu zpátky, než se vyhoupnu opět na kraj.
Oren přinesl zprávy o poprasku ve společence, ale... netýká se mě to, a je už po všem, tak nevidím nejmenší důvod to řešit.

Do bazénu padá několikrát Aaron, to už ani na protočení očí v sloup není, a do vody se odvažuje i prý oslavenec. Vážně má narozeniny na Halloween? Zeptal bych se, ale něco mi říká, že odpovědi bych se teď asi nedočkal. Mokrý se nasoukám do spodek, seberu svoje oblečení.
"Dobrou," mávnu na ostatní tak nějak bez nálady, a zamířím na svůj pokoj, konečně se po dnešku trochu vyspat.

Na Adama

Holtgast, bazén

Sotva se stihnu usadit, připochoduje Aaron a zapadne rovnou do vody. Zamrkám, trochu konsternovaně. Klučina vypadal, že tu vodu ani neviděl.
Druhá dělovka do vody už je však cílená, a kdybych měl naději, že mě v té euforii zachytí... ne, asi bych se ho na odložení oblečení před koupáním nezeptal ani tak.

Přichází s pitím i Oren, ani ten neváhá svléknout oblečení a hupsnout do vody.
A Emil láká i mě. Mám...? Nevím. Nejistě se usměju. Nepřipadá mi to... vhodné, koupat se nahý s ostatními, některé pořádně neznám.
Na druhou stranu mě láká se k nim přidat.
Hmh.

Dopiju víno až do dna, než vstanu, a pomalu se začnu odstrojovat. Košile, kalhoty, boty... nakonec po chvilce zaváhání letí na hromádku i spodky, a já vklouznu do vody.
Připadám si nahý - ale trochu jiným způsobem. Bez notesu po ruce a s jistotou, že nikdo tady pravděpodobně neumí znakovou, jsem skutečně němý.

Nejdřív práce, pak odpočinek

Pevnost Holtgast, společenka --> zahrady, 31. října

Félixovu omluvu jsem přijala s opatrným úsměvem: "To nic. Myslím, že kdyby si to neudělal, topila bych se v bazénu."
Jak je na tom vůbec Marisol?
Pohledem jsem našla ohnivou barmanku, a pokud se naše oči setkaly, pousmála jsem se. Neměla jsem jí nic za zlé, nejednala ze své vůle.
S díky jsem přijala Félixovu pomoc a postavila se na nohy. Hlava se mi stále točila, ale už jsem se na dvou udržela.
Mou pozornost však upoutalo něco jiného. Nováček, který žebral o pusu, a nejlaskavější člověk mu vyhověl.
Známá ostrá bolest hlavy byla zpět. Před očima se mi odehrávalo něco podobného. Psí oči jiného mladíka, znala jsem jeho jméno.A Nikův sotva patrný neklid.
Lucas.
Ale přesto jsem měla dojem, že ho neznám.
Tohle tu už bylo? Ten utkvělý pocit jen sílil, ale stejně tak nejistota, že se možná ve všem mýlím.

Měla jsem neodbytnou touhu s tím cokoliv dělat. Ale mám? Mám vůbec právo? Tohle není ten samý Nikolai jako z mého světa. Ano, jsou si dost podobní, ale přesto nejsou to ti samí. A tak bych to měla brát. A její vzpomínky nejsou mé…
Občas jsem si připadala, jako bych neustále nahlížela někomu do oken. Mít vzpomínky, které jsem nezažila, bylo… Matoucí.

Orenova píle mě donutila soustředit se na jiné věci. Zaměřila jsem se na stahování šlahounů, které Nik předtím přesouval a které jen překážely. Stáhnout, zmenšit a zakrnět zpět do opasku. Příliš se mi to ale nedařilo. Pracovala jsem jak ve zpomaleném filmu, ale stále jsem měla dojem, že prudší pohyby celý můj svět rozvlní, což by akorát vedlo k políbení podlahy. A po tom jsem zrovna netoužila.
V náručí mi nakonec zůstal opasek hodně podivného tvaru, který jsem si opět dala kolem pasu. (1+3, 3+3, 4+3)

Společnost se zatím rozdrobila. Sama jsem nakonec také v tichosti opustila společenku a zcela automaticky zamířila do zahrad. Záměrně jsem se vyhnula společnosti a bosky s balerínkami v rukou jsem zavítala mezi ovocné stromy. Usadila jsem se u kmene jedné z jabloní, o kterou jsem se opřela, nohy natažené před sebou, botky položené vedle.
Už asi vím, co mi chybí nejvíc. Hvězdy.
Lehce jsem zaklonila hlavu a pozorovala korunu stromu nade mnou. Jednou rukou jsem uvolnila břečťanový opasek a nechala ho splynout s trávou. Odložila jsem i věnec a prohrábla si rozcuchané vlasy.
Konečně jsem se cítila klidná. Energie veškeré zeleně kolem jakoby mě prostupovala, konejšila.

Úvod

Bunmi, Rain, Abayomi

3. května 2018 se vše změnilo. Silná geomagnetická bouře Slunce zasáhla erupcí Zemi. To, čemu se ustálilo říkat Výboj, prakticky spálil a zničil civilizaci, satelity, elektrická síť, elektronika, mechanika závislá bateriích či spalovacích motorech, vše bylo nenávratně poškozené. Obří dopad to mělo i na lidský organismus, většina živého na chvíli ztratila vědomí. A pro mnohé skryté a neprojevené Nadané to byl dostatečný impuls k tomu, aby se jejich nadání ozvalo.
Svět obyčejných lidí skončil v plamenech, doslova. Zkraty vedení, nehlídané ohně, havárie všeho rozjetého s dostatečnou setrvačností, pády letadel z oblohy...
A o pár dní vše zaplavila radiace z nekontrolových procesů jaderných elektráren. Svět lidí utonul ve světě monster - nemrtví zombie se sápali po živém, po zemi i po vzduchu se proháněli Zdivočelí i šílení Nadaní, a poslední zbytky civilizace si přisvojily organizace Nadaných, zápolících o nadvládu nad zbytky světa.

Pro Raina, Abayomiho i Bunmi to znamenalo uváznout v Americe. Na útěku před nemrtvými, v nelehkém srovnávání se s projevenými schopnostmi, přežívali jste týdny a měsíce v cizím a nepřátelském světě.

Abayomi uvázl v New Yorku, na Manhattanu, na krátké zastávce zaoceánskou výletní lodí. Prvně projevená křídla ti umožnila snadněji přežít, bylo výhodnější se pohybovat ve velkém města - ničivé následky radiace drasticky snížily počet konkurence o nezměrné množství jídla a pití v různých obchodech, skladech, automatech, a jiných místech. Teprve když tě na začátku června zasáhla uspávačka, napadlo tě, že to zase tak dobrý nápad možná nebyl.

I Rainovi pomohla křídla. Za týdny a měsíce jej jeho gryfí podoba zanesla bezpečně z domovské Kalifornie až do studené Kanady. Kde i jeho v lidské podobě zasáhla šipka.

Stejně tak Bunmi, která se rozhodla setrvat a přežít v areálu Harvardu. Její drobná gryfí podoba ji pomohla vejít se, kam nikdo jiný ne, a ostrý zrak jí odhalil mnohé možnosti hostiny.

Abayomi se probral ve společnosti červenovlasé ženy... a s obojkem na krku. S obojkem, který ti, když jsi neuposlechl rozkazů rudovlásky, zasazoval nesmírné bolesti. Když ses jej pokusil zbavit, zasazoval nesmírné bolesti. Když ses zdržel, či prováděl cosi, o čem měla rudovláska pochyby - jak jinak, nesmírné bolesti.
"Posloužíš mi... s křídly a silou," usmála se žena nepatrně. A také... že ano. Byls to ty, kdo našel a uspal několik Zdivočelých. Ty, kdo našel, uspal a do cel laboratoře v Nové Dakotě přesunul Auroru ukořistěnou na Aljašce, Isaaca ukradeného z jeho domoviny na Ostrově Prince Edwarda, Bunmi, unesenou z jejích pokusů přežít v Bostonu, a Raina, sebraného z toulek po Torontu.

A teď, když cely byly plné... pro tebe ztratila vědkyně využití. Poslední příkaz zněl - "Postav se do třetí cely." A tys šel, se vzpomínkou na odporné bolesti při přímém neuposlechnutí. Do cely, kde zůstaly jen kosti čehosi velkého, co tady bylo daleko dřív, než jsi přišel ty či dokonce Výboj.

V celách

Aurora, Isaac, Bunmi, Rain, Abayomi

Pro Bunmi, Rain, Abayomi - popis a podoby místnosti a osazenstva se nachází v příspěvku Vypravěč - 13. října 2021 09:50.

Pro Auroru a Isaaca přichází denní zasyčení plynu spojené s úklidem a krmením ve slastném bezvědomí dnes nějak brzy.
A když následky vyprchají... v celách se vás probouzí o něco víc.

Abayomi, teď už bez obojku, přichází k vědomí v cele s kostmi mohutného tvora. Bunmi i Aurora se probouzejí v jedné cele. Rain se probouzí v nesmírném puchu rozkládající se mrtvoly chlapce kousek vedle něj. A přes první sklo cel, druhé sklo kanceláře a třetí sklo brýlí vás všechny bedlivě pozoruje vědkyně, a zapisuje si reakce.

Kalendář na stěně kanceláře, který bez ohledu na chaos venku žena pravidelně uškubávala, ukazoval stále 1. listopadu 2018.

Koupání

Holtgast, bazén

Když uklidím, nezdá se, že bych měl co dalšího ve společence dělat. Naliju si džus... do kterého po krátké úvaze přileju i řádný díl vodky, a zamířím zpátky k bazénu.
Přibyl tam Dragostan a Aaron, který se cachtá v oblečení.
"To jistíš i za naháče?" usměju se na něj, vypadá vysmátě jako slunko a mě těší, že poprvé od chvíle, kdy přišel, nebrečí nebo se netváří smutně.

Sám si odložím sklenku s pitím na kraj bazénu, a pak ze sebe sundám kardigan. A po chvilce zaváhání i kalhoty. Narozdíl od Richarda, mě banánky nejistí... já pod volnými kalhotami žádné spodní prádlo neměl. A jít plavat v dlouhých nohavicích se mi chce asi stejně, jako se vracet na pokoj pro plavky... tedy přidám se v celé své modřinami vybarvené nádheře k ostatním naháčům, Eddiemu, Emilovi a Oscarovi. Asi nejsem tak dobře vybavený jako oni, ale na tom mi nikdy nezáleželo, za svoje tělo jsem se nikdy neměl důvod stydět. Mamka nás s Cass učila, že se máme mít rádi takoví, jací jsme...

"Jak dopadl první závod?"