Na ošetřovnu

Holtgast, společenská místnost - ošetřovna

"Dobrou noc," odpovím a zároveň to je i signál pro mě. Už stojím, už nemám pocit, že s každým slovem se pozvracím.
"Zkus si ještě večera užít, já půjdu s Danem na ošetřovnu," pousměju se na Liliana, a se starostlivým posledním pohledem k Rúně zamířím s Danielem a ptáčkem do mínus trojky.

Alasther se nachází stále tam, Konstantin je mimo v jedné z karantén, Heather spí... Agnieszka skončí v druhém pokojíku. Prastarý dohlédne na doléčení, a když je dívka schopná se proměnit z ptačí podoby zpět do lidské, zdá se, že je úkol u konce.
"Vezmeš si zbytek noční služby, nebo mám já?" zeptám se Dana, když vidím, že Alasther se chystá k odchodu.

Dobrou

Holtgast, společenská místnost

Půjdu... um... spát...
Všichni bacha, letím!
Nakloním hlavu. Ostré smysly v kombinaci s emocemi mi dovolují vědět o lecčem, i věcech, které by ostatní neviděli, neslyšeli, necítili, nevnímali. Občas... bych se bez těch darů obešel.
Na krátký moment zaváhám. Jít za nimi? Zkusit se doopravdy bavit? A pak si uvědomím, že vlasy i oblečení mám od krve, a vážně jí nechci svinit vodu v bazénu.

"Spokojnu noč," popřeju Danovi, Lakshmi, Lilianovi, Nax, Lei, Rúně... Rúně s jemným pohlazením po ulepené hlavičce. A vlastně s přáním všem, kdo ještě ve společence zůstali.
Valeriina jemně sladká milá stopa vede kamsi ke schodům, a ta Jamesova ji překrývá. Pousměju se jemně, než proklouznu na svůj a Danův pokoj, pohlazením se přivítám s kočkami. Vasilisa mi strčí čenich do dlaně, s drobným tázavě kvíkavým mňau nosíkem natahuje pach krve, nelíbí se jí.
Jo... to mně taky ne. Kovově sladká, odporně plnící nos, vždycky. Do mističek jim dám večeři, než se odeberu do koupelny. Trvá mi dlouho, než vyčešu krev z vlasů, umyju je znova, zbavit se té narezlé skvrny uprostřed medových pramenů.

Namočit oblečení do studené vody, vydrhnout sám sebe... drobná jizvička na břiše je jediné, co mi zbylo, po feromonovém poblouznění. Ten pocit... ta schopnost samotná, začíná mě děsit.
Spletu ještě vlhké vlasy do jediného silného copu, a když se zavrtám do přikrývek, přijde si mi na hruď uvelebit Potěmkin, jako tolikrát v minulosti, vnímá víc než vidí. Usínám za jeho hlubokého, rozvážného předení.

♡ ‿ ♡

~~Společenská místnost~~
~♡~stratosféra~♡~
~~bazén~~

Móžna búdje lépši ódpočínek na pókoji, Aaron. Ja dumaju, dnés ty zážil mnógo.
“Hm?” udělal jsem a podíval se na ruku na svém rameni, přičemž se mi na tváři usadil mírný zasněný úsměv.
V břiše hejno motýlků a v hlavě jen chór, který zpíval ódy na polibek… a na něj.

Líbej mě jak déšť,
Stékej mi po tvářích,
Nové mi vzdechy ber,
Panuj mi kouzlem svým...

Můj prekrasnyj, myslíš, že dnes usnu? Když bych mohl sladce tonout v těch očích?
Ano, chápal jsem, že on o mě nemusí stát, ale v dané chvíli bych dal nevím co za to, abych se na něj nemusel přestat dívat. Nikdy jsem nic podobného necítil a v duši jsem věděl, že ho miluju. Už tolikrát jsem cítil k lidem… spoustu věcí. Některé jsem toužil praštit, jiné jsem chtěl mít v posteli a dovádět s nimi. Ale on? Chtěl jsem ho hladit po vlasech, chtěl jsem mu spočítat píhy, chtěl jsem se ho zeptat, čemu se tak culil ze spaní a ze všeho nejvíc jsem chtěl, aby se usmíval. I kdyby mi teď a tady řekl, že by se mnou do smrti nechtěl nic mít, bylo by mi to fuk. Bylo. Protože… protože jsem byl rád za něj, za jeho něžné oči, za jeho krásnou tvář, za jeho hebké pohlazení, za polibek, zasloužený i uloupený. Bylo by mi stačilo žít v jeho blízkosti.

“Půjdu… um… spát...”zašeptal jsem stydlivě a pomalu se zvedl. Ještě jsem na vteřinu položil svou ruku na jeho na mém rameni, než při mém zvedání přirozeně vyklouzla.
Vyrazil jsem opatrným krokem pryč a najednou jsem si uvědomil jednu zásadní věc.
Já zapomněl, kde mám pokoj!
Zahihňal jsem se. Aarone, ty seš takovej kus vola. Nohy mě nesly dál, ven ze společenské místnosti, nevnímal jsem, kam jdu. Prostě jsem kráčel, viděl, ale nekoukal…
Proč jsem mokrý? Proč jsem pod vodou?
Moje hlava prorazila hladinu a já se rozkoukal kolem. Tady je nějak podezřele naho...

Nonšalantně, Aarone, hlavně klid. “Hledal jsem svůj pokoj… asi jsem zabloudil...”
A spad do bazénu. Vrámci onoho bloudění, však víte, as one does.
A najednou jsem se rozesmál. Nejdřiv jsem se snažil to dusit v dlani, i jsem ponořil pusu pod vodu, ale prostě to muselo ven. A tak jsem dal smíchu průchod.
Já jsem takovekj idiot, že to dál nejde! Smál jsem se své situaci, všemu, co se dnes stalo. Málem jsem si rozbil držku, když jsem šplhal z bazénu ven a zatřepal hlavou.

Carpe diem! pomyslel jsem si.
“Všichni bacha, letím!” zavolal jsem a skočil do vody kouli. Bez rozběhu snad nevyvolám povodeň.

Potseluy

Holtgast, společenská místnost

Aaron pokračuje v dobrém zvyku nechat sebou vláčet pocity, naštěstí pro něj to funguje i pro pozitivní vjemy, a tak se jeho smutek i zmatek na moment naprosto ztratí v blaženosti. Alespoň chvílí mu tedy mohu pomoci...
Jeden polibek však nestačí, nenasytný polibek z jeho iniciativy následuje těsně ten můj, a já se nejistě zarazím. Tělo mu vychází automaticky vstříc, na pohybech pochyby znát nenechám, ale trochu se obávám toho, co bude dál. Odsuzující pohledy kolem vnímám dobře.

Zvláštní, nikdy jsem se lásek po první noci či na první pohled nebál. Až do poznání, že neumím dost rázně říkat ne, pokud by to ublížilo někomu jinému.

Aaron se vzpamatovává, odstupuje, a začne nervózně drmolit, sedá na zem.
Děkuju... ...prekrasnyj.
Na moment zavřu oči, než se na něj opět podívám a pokusím se v tom, jak se momentálně cítím, o přívětivý úsměv, zlehka a konejšivě Aarona pohladím po rameni.
"Móžna búdje lépši ódpočínek na pókoji, Aaron. Ja dumaju, dnés ty zážil mnógo."

Společnost

Holtgast, společenská místnost - bazén

Pomůžu, komu můžu. Zejména Lařina spálená noha je nehezká práce, muselo to děsně bolet... Lakshmina tvář jakbysmet. Nika a Agni sice neléčím, ale všímám si, co se jim stalo... Někteří se u země rozhodně nedrželi.
Zatímco Kazran odnesl pachatele na ošetřovnu, a vrátil se leda pro sako, než odešel znova na kutě, já se rozhodnu chvíli setrvat, dostatečně probraný.

Se sklenkou červeného vína zamířím k bazénu, odkud jsem zaslechl Richardův, Emilův a Oscarův hlas, a klukům mávnu. Malinko zrudnu ve tvářích, když si uvědomím, že jsou tři z přítomných kluků nazí, ale to mi nevadí se usadit do tureckého sedu na kraj bazénu a sledovat jejich závody.

Opět trochu klidněji

Holtgast, společenská místnost

Yeva na tom nevypadá být skvěle, nicméně alespoň Daniel vyslyší moji prosbu a přidá se k léčení ptáčka. Když jsem si jistý, že je většinově v pořádku, mínus nějaké pohmožděniny, opatrně jej vložím do rukou Danielovi, vida, že ten míní směřovat na ošetřovnu.

Na zemi už zbývá nepořádek jen z mých šlahounů, Lakshmi se o své postarala, tedy zkusím i já zkrotit džungli na jednu hromádku (6+2), kterou později přesunu do zahrad.
S rozhlédnutím se kolem sebe - nakonec to tak hrozně nevypadá. Nejhorší bude újma těch, které feromony připravily na tu chvíli o vůli...

Sám se vydám ke klavíru, matně si uvědomím, že tudy letěla Hanka, kterou zatím nevidím...
"Jsi celá?" zeptám se se starostí, a pokud se nechá, pomůžu jí opatrně na zem.

Co to kurva...

Společenská místnost -> chodby -> hrobka

Co se to do prdele děje? Vůbec ničemu nerozumím. V jednu chvíli je všechno úplně v pohodě, jen se ten divnej nováček rozhodne dělat nějaký drama, hned poté se ale drama objeví skutečné. Chlápek levituje ve vzduchu, vyřvává na plný kolo a svět kolem se zblázní. Zvedají se ze svých míst, vrhají se buď k němu či na jiné, lítají tu rány, lítají tu schopnosti, všichni řvou cosi o lásce, lásce dosti bizarní, mohu-li se vyjádřit. Co to kur...
No jo. Vždyť je to jasný. Hloupý schopnosti v rukou nevyrovnanejch idiotů.
A hloupý, hloupý já, který nedokáže zareagovat včas. Možná jsem jedním z těch, kterého se to nedotklo, k čemu mi to ale je, když s tím nedokážu nic udělat?
Přestaň se litovat a dělej něco aspoň teď... Jinak to bude stejný jako vždycky. James, co přišel pozdě. James, který je příliš pomalý, příliš natvrdlý. James s dlouhým vedením. Sakra.
Začnu se zvedat, abych pomohl Valerii z její nemilé situace, protože kurva, ten chlápek se k ní takhle chovat nebude, už je ale pozdě, někdo zasahuje dříve, Konstantin to schytává a jeho vliv končí stejně rychle, jako začal.
A já tu stojím uprostřed místnosti s otevřenou pusou a rukou vztyčenou v marné snaze udělat aspoň něco. Teď už tedy nic. Protože se toho okamžitě chytají jiní, zkušenější, lepší.

Přestože sami byli zasaženi, vzpamatovávají se rychle a hned jednají. Léčí, kde je třeba, rozdávají rozkazy, prostě nelení. Netrvá jim to minuty jako mě. Doprdele...
Nojono. Jsem akorát tak dobrý na tu párty a zábavu, k ničemu jinému mě moc neužije. Vždyť ani léčit neumím!

Daniel zvolá mé jméno, abych pomohl Nikovi, který to docela ošklivě schytal a pro mě a mé myšlenky je to záchranný člun. Mohu něco dělat, mohu být užitečný! Nebo taky ne... Protože za prvé Aaron, ten nováček, to zvládá sám. Nikolai se navíc netváří, že by na ošetřovnu šel, místo toho se pouští s Aaronem do řeči a nakonec se líbají? Well... Jako proč ne? Jen z toho mám trochu Lucas vibes a nope, nope, nope.

Svou pozornost chci zaměřit jiným směrem, tady očividně nejsem žádaný, všichni se ale tak nějak...už o všechny starají. Lea, Lara hustí cosi pod gauč, léčitelé pomáhají posledním raněným, o Yevu se stará Lilek, Mari má Felixe, Val...Valerie mizí kamsi ven, ani se neohlédne, nezastaví. Mám jít za ní? Ujistit se, zda je v pohodě?
Co když jí ublížil nějak víc než dává najevo? Byl u ní nějaký léčitel?

"Val?" Pozdě, už je dávno pryč, neslyší. Vím, že možná překračuji jakési hranice, potřebuji odsud ale vypadnout, potřebuji něco dělat. Potřebuji cítit nějaký smysl. Rychlým krokem se tedy vydám ze společenky a cíl je jediný, zjistit, kde je Val, zjistit, zda je v pořádku.
Budeš jí jen otravovat... Proč se nemůžu věnovat těm tam? Třeba Nax, která je taky kamarádka? Nebo komukoliv jinému? Protože...ti mou pomoc nepotřebují. Zatímco Valerie, zlatá a skvělá, odešla beze slova a bez snahy komukoliv podat pomocnou ruku.

Na chodbě již nikdo není, nijak to ale nevzdávám. Měním se do své psí podoby, pořádně začmuchám a - ano, tady! Tudy šla! (8).
Pečlivě následuji tu jedinečnou pachovou stopu a pořádně ani nevnímám, kam že to mířím. Jdu tam, kam mě žene, čumák skoro u podlahy. Stopa postupně nabírá na intenzitě, v jednu chvíli si myslím, že snad jdeme ke koním, ale ne, stopa pokračuje níž a níž a není tu jediná. Když se opravdu dost soustředím (8), vnímám ještě něco jiného...snad javor? Hmm, to znám, to znám, co to...ano, Mia!

U vchodu do hrobky, kam mě stopy zavedly, se pozastavím. Nevím, zda vkročit dovnitř, zda je to místo, kde bych chtěl trávit svůj čas a kde bych chtěl holky rušit. Nemám rád hřbitovy, hrobky, jakoukoliv připomínku na to, co se stalo a na ty, kteří nás opustili. Co tam vlastně dělají? Mám je jít zkontrolovat? Mám je jít rozveselit?
Ne.
Ale to neznamená, že musím odejít.

Místo toho se usadím těsně před vchodem. Stále jsem v psí podobě a stále mi to vlastně vyhovuje. Posadím se tam, po chvíli si lehnu, hlavu položím na packy, oči ale nezavírám, spát nechci. Hlídací pes. Tak ať. Tak..ať.

Závod

Pevnost Holtgast - bazén, 31.řijna

V tu chvíli, kdy jsem se k Eddiemu přiblížil natolik, že by stačilo už jen pár milimetrů na pusu, jeho pohled jakoby na okamžik něco hledal v mých očích. Možná důvod této změny, možná fakt tu pusu chtěl? Nevím. Zpozoroval jsem, že je lehce napnutý. Asi jsem to měl trubnout a dát mu jí. No, třeba ještě příležitost bude.

Emil po mém zpomalení rezignoval. Možná jsem ranil jeho ego, ale nečekal jsem, že se vzdává tak rychle. Moje momentální já by klidně pro trojku bylo, ale pořád by to muselo být příjemné všem zůčastněním. A střízlivej Oscar by mě asi ráno dost proklínal. Navíc máme další společnost, ačkoliv více oblečenou, než jsme my. Oren odbíhá pro pivo a za chvilku přináší zajímavé zprávy o jistých událostech ve společence. Na chvíli mu věnuji pozornost abych věděl, jestli máme jít pomoci. Přece jenom nechci, aby nás vyhodili, docela se mi tu líbí. Ale vypadá to, že úklid se obejde i bez nás, takže zábava nejspíše pokračuje.

Eddieho plavání očividně baví, což dokazuje i to, že jakmile padne slovo o závodech, hned se přidává. Pousměji se nad jeho reakcí, přikývnu na souhlas a hned vyrážím za ním plnou rychlostí (9). Snad ze mě tuleň nebude.