Snaha o oporu

Společenská místnost - Lenny

Kocour, který k Lenny přiběhne je na ni…něj? musím se zeptat na preferované oslovení…dost drsný, ale asi to funguje. Možná nepotřebuje tak něžné zacházení, jak jsem si myslela, ale jeden nikdy neví. Najednou se cítím na místě nějak zbytečně a moc nevím co v téhle situaci dělat. Lenny už má u sebe svého kamaráda? Společníka? A já, no…třeba něco zmůžu.

„Narkolepsii? Aha, já jsem myslela, že se s tím moc nedá dělat, to je super!“ Povzbudivě se na ni usměju. "Sysi jako..." ukážu na kocoura, jestli jsem to správně pochopila.

„Chceš si jít odpočinout, mám tě jít doprovodit? Klidně půjdu s tebou. Nebo raději jeden drink na zapití tady té celé…situace?“ Ano, není to nejlepší nápad navrhovat pití psychicky rozrušeným, ale teď mám pocit, že na tom není tak špatně, abych to navrhnout nemohla.

„V ošetřovně bychom teď jedině překáželi, ale můžeme klidně počkat, než se bude vědět něco víc.“ Dodám ještě, kdyby náhodou vzdorovala a chtěla jít za nimi. Postupně se zvedám na nohy a nabídnu jí ruku.

Uklízečky a plavci

Pevnost Holtgast
Bazén

Neubráním se neuchechtnutí u Oscarovi poznámky a smíchu, když to rozpracuje.
Whow! Runway! Nojo! Vlastně to je docela praktický, pokud máš u toho zhasnuto a nejseš kontaktní typ. Stejně nechápu ty děsně intimní scény co byly ve filmech a hrách, jak sfoukáváš svíčku a vypínáš světla, abys šel na věc. Je to strašně nerealistický!

Nicméně Emil se ohradil proti mému nařčení, jak se ukázalo lichýmu. Oscar se spíš ochomítá okolo někoho jinýho, ale stejně... kde je ten stydlivej kluk, co nezapomněl, že je tu první den?
“Jo, promiň, vypadá dost svéhlavě.” co bych se neomluvil, žejo?
A ohledně Orena… hm, dělám mu to moc naschvál, nebo nedělám? Těžko říct, vím o sobě, že se rád předvádím.

Objeví se pobídka k bazénovému matchy a já se nadšeně usměju, nějak neberouc v potaz, že je Milda jak Adam v Rajský. Ten 'klulíšek' mě tak trochu donutí přemýšlet jaký by to bylo, kdybych ho teď do toho bazénu zpátky kopnul, ale… well… be a good boy, be a good boy, make Oren proud.
A dřív než na to stačím hupnout, Oryš je zpátky!
Nenese ale dobrý zprávy.

Zhrozím se a vykulím oči.
Vždyť jsme skoro před chvilkou odešli!
Otvorem ve dveřích vidím, že se společenka změnila ve westernové bojiště.
“Ježiš... tady se vážně jeden nikdy nenudí. Snad jsou všichni v pořádku. Děkuju za pivo a že jdeš pomoct, a jsi moc hodný. Kdyby jste potřebovali opravit něco železného houkni na mě, ju? Budu tu hned vedle a pak se přidám, pokud to nebudete mít hotové.” objemu ho jemně a převezmu si flašku, kterou s velkou něžností postavím na kraj bazénu.
Na uklízení taky dostane pusu a může jít craftit domácí práce, zatímco si zasportuju.
Oukej, to zní vlastně docela divně… a možná by mě mělo trknout, že uklízet bude beztak Oryš s Nikem, ti nejvíc jemní a kouzelní kluci, co tu jsou. Kouzelní jako… no, prostě elfoidního typu. Nepřekvapilo by mě, kdyby při kratších sestřihu odhalili zašpičatělá ouška a jednoho krásného dne jsme dostali místo oběda lembas. A k večeři? Helemese, další lembas!
No, asi není úplně fér, že jsou na to asi sami, a zatím tu já, silnej hoch, společně s Mildou (podobně svalnatým jinochem), Oscarem a Eddiem poměřujem péra. To nemám zapotřebý - vyhrál byl. Fleshcrafting je super, sice to nebylo extra příjemný, ale tak... ješitnost něco stojí.
Eddie se dívá našim směrem, usměju se na něj, trochu… rozesmutněle z toho směru myšlenek. Nezním teď jako sobec, když mi donesl pivo a šup na úklid? Možná bych měl být s ním? Jeden match a jdu.

Nicméně, pro účely dalších scén popisných, bych rád zdůraznil, že banánky mám furt na sobě!
Bez banánů ani ránu a pivo bude za odměnu.
Pokud to vyhraju.
A já budu chtít odvetné zápasy, dokud to nevyhraju, takže… bych si ho mohl dát rovnou?
Ne, dám si ho potom jako odměnu za kontumační výhru a….
Néééé, Eddie už plave!
“Poslední je tučnej tuleň!” křiknu na všechny zůčasněné a vyrázím do vody šipkou (6).

Come to the party they said, it would be fun they said

Pevnosť Triskelion, Holtgast, spoločenská miestnosť,
Konstantin, pretože nikto iný mu ešte stále nesiaha ani po päty --> neskôr Mia

Ani ma nehne, keď sa kdesi zboku začnú pridávať k nám ľudia, hlavne nie po tom, čo sa Konstantin dostane zo vzduchu priamo mne do náruče a ja sa na neho môžem úplne pritisnúť, cítiť ako celé moje telo zapadne do jeho. Obdiv v tvári sa zmení na číru radosť keď mi povie že niekam ideme, spolu, len my dvaja. Ešte aj bolesť od potiahnutých vlasov je sladká, keď pochádza zo zovretia jeho prstov, a ja by som v ten moment prikývla, nech by ma pomenoval akokoľvek.
Vybral si ma.
V hrudi sa mi rozvinie krásne teplo. K niekomu som patrila. Niekto patril ku mne. Spomienka na tlak v hlave, ktorý sa uvoľnil pri zvuku vysloveného príkazu, sa rozplynie pri ďalšom nádychu nosa zaboreného do akéhokoľvek kúska odhalenej kože, ktorú nájdem popri tom, ako sa snažím kráčať bez zväčšenia vzdialenosti medzi našimi telami. Nie nie, on to tiež tak cítil, preto sa teraz tak náhlil preč, preto ma tak naliehavo ťahal so sebou. Ten najúžasnejší človek na svete ma odmietal pustiť, vyžívajúc sa v hebkých vlasoch v jeho dlani. Šťastná, cítim sa byť tak šťastná. Plná lásky až to bzučalo. Brnia mi končeky prstov od extázy prelievajúcej sa v cievach. V ušiach mi zaľahne, počujem šumieť iba vlastnú, rýchlo prúdiacu krv, ktorá mi konečne znova príde živá. Oči mám prilepené na božskej tvári po celú dobu, čo sa okolo mňa čosi mihá, ledva žmurknem keď cítim pár krátkych pálivých pocitov na tvári, kým to konečne nezmizne. Nedokázala som ho prestať obdivovať. Nemohla som sa dočkať, až ho objavím celého, až on objaví celú mňa. A potom mnou zrazu trhne, cítim ako sa mi odliepajú chodidlá od zeme, a ...nie, nie, nechcem byť od neho preč, nesmiem byť od neho preč... - zatnem prsty, ako keby som na nich mala pazúre zabraňujúce vyšmyknutiu sa látky z úchopu.

Len okrajovo vnímam vedome ďalšie nepríjemné, trhavé pocity na temene, nasledované vlastným krátkym výkrikom. Väčšina mojej pozornosti sa sústredí na letiace telo vedľa mňa. Nechcel ma opustiť ani keď sa nás pokúšal ktokoľvek rozdeliť. Na sekundu, na moment, sa vo mne objaví kúsok otrávenia, popud nájsť kohokoľvek, kto mohol za to, že Konstantin musel pretrpieť také hrubé zaobchádzanie. Ledva sa však zastavíme a on sa znova hýbe, dvíha. Mojou jedinou starosťou sa stane to, že je v poriadku. Úplne zabudnem, že sme sa pár metrov preleteli, keď sa okamžite pozbiera, bez váhania pokračujúc v ceste von. Von, aby sme boli niekde iba my dvaja. S nádhernou súhrou svalov jeho silné nohy odsunú jeden z tých nejasných tvarov bokom. Opäť vyhľadám teplo po jeho boku, čo najrýchlejšie sa prilepiac opäť tam, kde som patrila, s jednou rukou okolo jeho pása, s hlavou v polohe kde by ma mohol držať za vlasy, keď sa mu to tak páčilo. Už iba kúsok, kúsok a budeme preč, niekde kde nebolo toľko rušivého abstraktného pohybu naokolo. Kúsok a... Zacítim inú vôňu, zvláštnu vôňu.

"Konstatin?"
Vôbec som netušila, prečo sa jeho telo zviezlo na zem tak náhle, že som nestihla zareagovať nijak lepšie ako poskytnúť mu mäkkú pristávaciu plochu. Byť na polovičku zavalená jeho telom mi ale vôbec neprekáža, ani trochu, práve naopak, hoci sa mi ťažšie dýcha. Neviem, čo sa mu stalo, môj mozog nie je schopný cez začínajúce účinky alkoholu a cez bázlivú zbožnosť voči jeho osobe prísť na vysvetlenie. Vedela som iba, že ho teraz musím chrániť, kým je zraniteľný. Rukou a nohou, ktoré nemám zaseknuté pod jeho telom, ho objímem a opäť sa pokúsim vytvoriť okolo nás štít - tentokrát však úspešne. (9). Hlavu si schovám k jeho krku, a potichu mu začnem šepkať do kože "Zobuď sa, zobuď."

Precitnutie je pomalé. Najskôr začnem vnímať ostrejšie zvuky okolo seba, potom začnú ustupovať zaslepujúce, ohlušujúce pocity vo mne, tak výrazné, ako som to nezažila už mesiace.
Čím viac ustupujú, tým výraznejšie moja logická, prebúdzajúca sa časť očakáva, že ich niečo nahradí. Hnev. Hanba. Smútok. Pocit previnenia. Čokoľvek, čokoľvek z toho, čo väčšinou prichádzalo po tomto absolútnom odobratí slobody, vlastnej vôle.
Namiesto toho cítim len prázdno. Unavenú, sivú prázdnotu, keď ten výbuch farieb odišiel. Skoro ma pichne aj akási ľútosť za tým pobláznením, hoci som vedela, že to je zlé.
Predsa len som sem nemala dnes chodiť.
Odtiahnem tvár od teplej kože pred ňou, aby som sa mohla zadívať na spiacu tvár, ktorá to všetko spôsobila. Stále nič. Zmätene stiahnem obočie ku koreňu nosa a potichu vydýchnem vzduch z nosa. Z posledných minút mám len akúsi veľmi nejasnú šmuhu, plnú emócií v intenzite ktorá mi už bola takmer neznáma. Možno preto som pociťovala takú apatiu. Vlastne som netušila, čo sa dialo naokolo.
Začnem sa sústrediť, no nepočujem nijaký výrazný plač, nadávky, hromadné utešovanie. Trochu mi odľahne, čo bolo uspokojujúce znamenie.
Nikto asi nezomrel. To je...to je dobré.
Supluje mi mozog.
Stisnem pery a zruším štít, nahlodávajúci mi zvyšky energie. Následne pokrčím voľnú nohu a s bolestivým syknutím sa ňou zapriem o Konstantinove telo, aby som ho po dvoch-troch pokusoch mohla odsunúť zo mňa a odlepiť sa od neho. K podráždeným popáleninám a škriabancom z tréningu, schovatým pod oblečením, pribudli nejaké nové modriny, a skalp hlavy ma na niektorých miestach nepríjemne pálil, keď však príde Dragostan aby ma vyliečil, nespomínam ich. Kým totižto pracuje na mojej tvári, mám možnosť sa poobzerať na ostatných, tých ktorým možno trvalo spamätať sa kratšie, ako mne. Všetci, na ktorých mi záležalo, vyzerali byť živí, viac menej v poriadku, hýbali sa, hovorili, no videla som aj krv, bledé tváre. Preto, keď zacítim na sebe Erdenov pohľad, sprevádzajúci jeho otázku do pléna, iba prikývnem a Dragovi oznámim, že som okej, aby išiel ďalej.

Keď sa mi podarí trocha viac zorientovať a zachytiť pár viet z okolia, vytuším že jeden z tých horších prípadov z všetkého, čo sa stalo bol Nik a Lakshmi, obaja značne rozoznateľný krvou ako následkom. Stoja však na nohách, Nik dokonca pomáha s upratovaním, a potom...
Nechápavo zažmurkám, sledujúc ako bozkáva toho nového. Toho istého, ktorý sa prilepil na Orena až ho vydesil. Kedy sa stihol nalepiť aj na Nika? Aký mal problém?
Sledujem, ako následne mieri k zemi a nedôveryhodne na neho zagánim.
Aaa, tuto to bolo. Ďalšia emócia, aspoň jej záblesk. Negatívna. Nevôľa. Bolo na ňom čosi...divné. Nemala som z neho vôbec dobrý pocit. Pokojne mohol byť taký nestabilný, akým sa ukázal byť Konstantin. A Nik... Kedykoľvek, kedy som za ním posledné týždne išla a či v normálnej, alebo mačacej podobe proste pri ňom potichu bola, som mala pocit že sme sa bez slov na niečom zhodli. Že on možno...chápe. Tú rezignáciu.
Bola som pri ňom väčšinou až absurdne pokojná, duplom v mačacej podobe. Občas som mala pocit, že keby mu poviem, čo sa mi preháňa hlavou, možno...možno by to naozaj šlo skončiť. Niečo vo mne však stále, aj keď ticho, protestovalo. Že hoci sama viem, aká úľava to eventuélne bude, nemám do toho ťahať druhých ľudí.
Preto len chvíľu sledujem, či mu tá kôpka pri jeho nohách niečo nespraví, kým sa vyškriabem na nohy. Videla som, ako sa pri ňom zastavilo viac ľudí, a všetci odišli, nemala som teda ilúziu že by mne na otázku, či je všetko v poriadku, odpovedal inak ako im.

Všade okolo mňa je pohyb, hovor, ľudia sa starajú jeden o druhého, utešujú sa, zisťujú čo sa stalo, rozprávajú sa. Každý má nejakú úlohu, niečo vysvetľuje, upokojuje, prenáša, presúva. Zvládali to, celú tú dnešnú situáciu.
Nemala som tu ako pomôcť. Opravovať veci, opravovať ľudí, vzťahy. S melancholickým, malým úsmevom teda potichu vykráčam von zo spoločenky. Pri schodoch sa však zastavím, keď zacítim od výťahu zvyšky známej vôňe. Na pár premýšľam, váham, kým sa premením do mačacej podoby a zbehnem opačným smerom, ako som mala pôvodne v pláne, o poschodie nižšie - nič. Posledné podzemné podlažie poskytne ale utvrdenie v tom, že nos sa nemýlil. Nakrátko späť v ľudskej podobe prejdem až k dverám hrobky, hnaná...ani som nevedela čím. Tak ako vždy, keď som išla za Miou. Jednoducho som pri nej mala pocit, že sa môžem uvoľniť. Že odo mňa nič nečaká, nesúdi, nehľadá tam zvyšky tej, ktorou som kedysi bola.
Strach, ako ostatné pocity, sa mi tiež ešte nevrátil v pôvodnej razancii, aj tak však hneď, ako vkĺznem dnu, zmením späť podobu do tej chlpatejšej. Mačky sa tmy nebáli. Živá spoločnosť, ktorú som v poslednej dobe niekedy vyhľadávala, tomu tiež pomohla. Oči zaostria do jedného kúta, tmavšieho ako ostatné, a tichými, pružnými krokmi podídem k hranici hustnúcich, krycích tieňov. Tam sa stočím do klbka bielych chlpov.

Hang (me) over

Pevnost Holtgast, Společenka 31. října

Notyvole.
Očami prechádzam miestnosťou ktorá mi trošku pripomína bojové pole. Má to dokonca i ten feel - krv, zranení, ľudia pobehujú a snažia sa pomáhať, iní brečia alebo panikária...
Notyvole.
Cítim sa nakokot. Vlastne neviem či som sa niekedy cítil horšie - a to rátam i tie momenty vo Vratislavy a následné zajatie Triskelionom. Spíčené feromony kurva. Keby človek aspoň zabudol čo všetko robil, to by som tu teraz mohol len zmätene sedieť a tváriť sa že hups, idk bro. Ale nie, tady ne. Toto je ako byť totálne na káry z nekvalitného fetu a chlastu no súčasne si následne plne uvedomovať všetky činy. Takže sa za ne musím stydet.

Indka ktorej som dal do držky je neďaleko - stará sa o ňu Blagden. Mal som radšej mrdnúť jednu jemu dohajzlu, vypadá že by to ustál lepšie.
Marisol ktorú som celú dobu nabaľoval je taktiež neďaleko. Taky boží, človek sa snaží zapadnúť, nabrnkne si známosť a pak ju nazve kurví hlavou a skúsi zabiť, pretože bol horny na nejakého kurvyukrajince. Fakt paráda, presne to čo som celý večer plánoval žejo. Ďalšia holka ktorej sa musím ospravedlňovať. Čo mi pripomína, že do zoznamu vlastne musím zaradiť i Lakshmi ktorej práve pre zmenu pomáha dvojica chlápkov.
No, aspoň jej ale odpustím tú výhru v turnaji. 1:1

"Uh. Jasné, v poriadku." odpoviem jej na otázku.
"A ty? Sorry, asi som...ti jednu vlepil. Nechcel som." dodám úprimne kým očami skúmam jej tvár. Som rád že som netrafil nos alebo oko, to by zrejme bolo viac škody. Sám sa ale necítim o moc lepšie - teda aspoň psychicky. Telo...je na tom prekvapivo dobre. Hnusný pocit v bruchu však pretrváva a výnimočne to nie je zásluha len vodky.
Keby som mal u seba na tejto pošahanej párty akúkoľvek zbraň tak je mrtvá. Nik ma nezastavil, celú tú cestu od baru k nej. Nôž či nedajbože kvér a...zrejme by nemala šancu. Pretože som neodolal voňavej mrdke nejakého kripla.
Zbytok osadenstva miestnosti však taktiež nepôsobí stopercentne príčetne - najskôr len počujem líščie kvičanie aby som následne sledoval ako ju druhá zrzka ukľudnuje.
Môjmu psychickému stavu to nepridá - k obavám z feromónom sa pridá ešte obava či jej stav nie je vážnejší - jeblo jej totálne? Môže sa niečo také stať i mne, ak sa budem v čokla meniť často?
Kurva, nechcem sa jedného dňa prebudiť s tým, že slintám a štekám a neviem čo s tým pretože mi premena vliezla na mozog.
Dopíči, dnes už sa nič nemôže posrať viac než to je, čo? Inak pohodový večierok zmenený v tohle...všetko. Obavy, strach, ďalšia várka pohŕdania samým sebou, že som neodolal, že som skoro (zase!) ublížil dvom ženským.
Na nohy sa dostanem až na druhý pokus (2,7) a ak Lakshmi prijme ponúknutú ruku pomôžem i jej (9).

"Shit, to je v prdeli." skomentujem ešte, viac pre seba než kohokoľvek. Opäť pohľadom sledujem miestnosť - hľadám niečo, čokoľvek čoho by som sa mohol chytiť. Nájsť nejaké lepšie...vysvetlenie.
Miesto toho ale vidím romantickú scénu dvojice úchylov, takže mám čo robiť aby som sa nezatváril znechutene. Či teda skryl znechutenie.
Nič voči týmto "ľuďom" ale...nemôžu si to nechať niekde mimo slušnú spoločnosť?
Zamierim k baru - nie aby som pokračoval v chlastaní, ale preto, že to vypadá že sa tam schrocuje vedenie.
"Hej...dá sa tomu nejak brániť?" oslovím ho.
To je to jediné čo ma teraz skutočne zaujíma.

Zubatá lištička

Pevnost Holtgast 31. řijna – společenská místnost

Nik mě ubezpečil, že je v pořádku, načež mu odpovím pokývnutím hlavy a přátelským úsměvem. Ale vypadá to, že má o něj zájem ještě někdo jiný. A to očividně dost velký. Pozvednu jedno obočí, když si jelínek vyžádá polibek, ne kvůli tomu, že bych jím opovrhovala, to v žádném případě. Ale nemyslím si, že by v momentálním emocionálním stavu obou bylo dobré něco vážného začínat. Aaron je osamělý, tomu rozumím a ten pocit na vlastní kůži znám, ale vyrovnává se s tím emocionálním upnutím na osoby, které jsou na něj hodné a o to více ho podle mě ničí, když jeho city po tak krátkém čase dotyčný neopětuje. Ale kdo jsem, že soudím ostatní, sama jsem zralá na psychologa. Nik je velice empatický a věřím, že situaci vyřeší dobře. Jen doufám, že to na něj nebude příliš velký nátlak.

Lištička mi jasně dává najevo svými zuby, že drbání za uchem je na ní příliš. Stáhnu se tedy a opět jí jemně hladím po hřbetě. Napětí jejího těla ne a ne povolit. Hlavu otáčí za každým sebemenším pohybem v místnosti a neustále zůstává v pozoru. V jednu chvíli do mě dokonce i v obranném gestu zaryje drápky. Reakce na moje poslední slova se již nezdála tak hrozná, jako předešlé. Přesto je v tom stále cítit smutek.
„Chápu, že se bojíš, taky jsem se bála. Ale už na to nejsi sama. Nenecháme tě v tom samotnou…“

Vzpomenu si na ten hrozný pocit, když jsem sem dorazila. Pohledy mě blízkých lidí, kteří mě měli za cizí nebo mrtvou. Tak hrozně bolestivé to bylo. Ten pocit, že sem zároveň patřím a zároveň taky ne. Sice ze mě ještě zcela nevyprchal, ale promluva s Erdenem, Nikem a vlastně i chvíle strávený s Rúnou a Larou a ostatními mi vrátili sílu. Dnes už mám důvod, proč se snažit začlenit do tohohle světa, místo toho, abych hledala cestu zpět.

I když na okamžik zabloudím v myšlenkách, nepřestávám s uklidňováním. Povzbuzující věty mi sice začínají docházet, ale třeba pomůže změna téma. Rúna mluvila u flašky o filmech a seriálech. Třeba jí budou zajímat i knihy.
„Čteš ráda? Můžu ti zítra ukázat, kde je tady knihovna, třeba se ti tam něco zalíbí.“ zkusím nadhodit. „Taky mi někdy musíš dát ochutnat ten váš drink, o kterém si říkala. Docela by mě zajímalo, jak chutná.“ Možná melu páté přes deváté. Sice ze mě už alkohol docela vyprchal, ale je možné, že ještě furt doznívá. Něco ve mně však doufá, že to alespoň trochu zabere.