Mnohem víc tu platí
než vzácný kov

~~Společenská místnost~~

Aarone, Jamesi, vemte Nikolaie na ošetřovnu.
Jo. Ano, zajisté! Unesu ho vůbec?
Zahleděl jsem se na něj a neubránil se úsměvu. Jemně jsem prsty přejel po jeho líci a vlasech. I on se trochu uculoval, kdo ví, co ve své mysli viděl.
Věřit. V sebe, v bratra. V nás a ve tvé nové přátele. Vzpomínka do mně uhodila jako blesk a mně se vybavil sen. A babička. Byla to doopravdy ona? Myslím, že budu věřit, že ano. Dál budu věřit tomuto křehkému stvoření, co se mi culí v klíně.

Náhle se Nikolai vzapjal a sedl si. Chytil se za spánky a já mu s největší opatrností položil obě dlaně na ramena tak, abych ho zachytil, kdyby padal, ale nesvíral jsem ho, kdyby se chtěl bát, že na něj zaútočím.

Ja táky ók. Što... se stálo?
“Chtěl jsem ti ublížit,” řekl jsem tiše a provinile. “Jakoby mně posedlo něco… zlého. Něco, co nebylo ze mě. Já...” Zaváhal jsem, lovil jsem v mysli: “Prosti, prekrasnyj.” Hledal jsem slovo promiň, ale můj jazyk nepřestal jet a vypustil i to druhé. Bylo pozdě. A co jsem vlastně řekl? Pravdu. Je mi to líto a on je opravdu krásnej kluk.

Dívka odmítla mou ruku a dala se do vysvětlování.
Feromony. Někteří Nadaní mají schopnost ovládnout ostatní, zahltit je uměle vytvořenou šílenou láskou, nechat je přimět skákat podle každého svého přání.
Takže jsem nezešílel, někdo mi to provedl. To je zároveň uklidňující i dokonale děsivé. Prošla mnou husina a pokýal jsem hlavou.

Když jsem uviděl letící kyblík, cukl jsem sebou, ale pak jsem uslyšel smích.
Klid, Aarone. Bude to dobrý. Budeme věřit.
“Jestli dovolíš, vezmu tě na oštřovnu, Nikolaii,” řekl jsem, ale zatím jsem se nehýbal. “A zůstanu u tebe, jestli to nevadí.”
Jestli to nevadí jemu. Pokud by mně chtěl od něj dostat kdokoliv jiný, musel by použít páčidlo.

Někdo procitá, já se ztrácím...

Pevnost Holtgast, společenka, 31. října

Následky

Holtgast, společenská místnost

Kník a kňách

Ukrytá v přítmí pod pohovkou ani nedutám, jen si snažím chvílemi očistit packy od krému z muffinů ve snaze se aspoň trochu uklidnit. Cítím železitý odér krve visící ve vzduchu, slyším rozrušené hlasy, rychlé kroky, ve společence rozhodně nepanuje příjemná atmosféra. Strnu, když zahlédnu stín, blížící se nohy k mému úkrytu. Fousky se napjatě chvějí a hnědé oči rozrušeně lesknou, když se můj pohled nečekaně střetne s lvicí v lidské podobě. Tvář i barvu hlasu poznávám, ale neuklidňuje mě, část mne tomu už nedokáže věřit. Prudce sebou škubnu, když ke mně natáhne ruku až zády vrazím do podšívky pohovky, z drobné mordy vyjde tichý zvuk, který připomíná jako něco mezi vrčením a brbláním. Namísto toho, abych na sebe nechala sáhnout se stáhnu do nejzazšího rohu, kde se přikrčím.

A pak... Pak se pohovka pohne! S očima navrch hlavy zůstanu přikrčená v té samé poloze, jen párkrát výhružně cvaknu zoubky, ale bojím se příliš na to, abych Leu doopravdy pokousala. Zato když mne bere a vytahuje na světlo zářivek, škrábu s tou zoufalou snahou drápky o podlahu ve snaze se něčeho zachytit, zatímco z otevřené tlamy se ozývá vyděšený zvuk, který místy kolísá ve vřískot jako by mě na nože brali.
Srst mám ulepenou od krému, ovoce a pomazánky, naražená záda stále bolí i v liščí podobě, za to nyní vidím tu spoušť kolem včetně všech lidí až příliš dobře. Více než bych chtěla. Probírající se Nikolai. Vyčerpaná Yeva. Lakshmi, která nevypadá vůbec dobře...

Zůstanu ztuhle ležet na klíně Lei přesně tak, jak si mě tam položí, pohledem těkám kolem sebe, zatímco její slova, kterými se mi snaží namluvit, jak bude všechno dobré a v pořádku, podbarvuje tiché snad až vyčítavé pisklavé mručení vibrující mi hrudí tak nějak... Samo. Je mi... Tak příšerně. Zvláště proto, že mi předtím bylo tak moc dobře, předtím i s tím, co mi Konstantin provedl. A jak málo stačilo... Aby... Aby si i lidi tady... Abych pochopila, že nikde a nikdy už nebudu v bezpečí.

Vystřízlivění

Holtgast, společenská místnost

Chvilka oddychu?
Ani náhodou

Pevnost Holtgast
31. října
Ošetřovna > Společenka

Na dosah novému poznání – jaký potenciál může mít posedlost? A co všechno by se s takovými schopnostmi dalo udělat? Mohli bychom například skutečně vytvořit magické sňatky, kde by jeden druhého 'cítil'? Kdo ví? Zní to… romanticky.
Divné, že mě hned nenapadlo militantní využití.
Asi jsem nemocný, nebo přepracovaný, měl bych zajít za Larou pro její odbornou radu… a zkritizovat její techniky, když už budu v tom.

Alasther nás ale upozornil na společenku a hned se rozloučil, načež ucítím jakýsi šepot, jež doléhá k Erdenovi.
Pádí.
Pádím tedy za ním.
Nadaný utržený ze řetězu? Nevím jestli se nemám cítit dotčeně, že se svět bortí i beze mě.
“Měli jsme si víc prověřovat nováčky,” podotku cestou a raději stavím zdi, než domýšlím co všechno se mohlo posrat a kdo to mohl odnést.
Naštěstí, Yeva spí, Nik i s Danem byli v pokojích a Dragostan jistě již také spí. A Marisol bitky jen prospějí, navíc krom jazyka má ostrý jak intelekt tak… všechno. Zkrátka je ostrá? Mohla to být Laki?
Zasáhne mě střípek provinilosti a té… alternativy.
Polknu.

Nechám Erdena dorazit do dveří a sám se protáhnu skrz. Držím se u stěn, než jsem schopný si udělat obrázek o situaci, a vidím tam také lidi, kteří tam NEMAJÍ BÝT.
Mám docela chuť třísknout hlavou o blízkou stěnu.
Hned si všímám pro mě důležitých lidí.
Yeva léčí, Nik vypadá velmi špatně, indián u ní šílí.
Blag drží v rukou zlámaného ptáčka (ten je mi zlváštním způsobem povědomý), dívka se vzhledem chlapce panikaří.
Drag a Kazran vcházejí do dveří. Erden rozkazuje odnést původce rozruchu do karantény. Feromony jsou svinstvo a upřímně…?
Má štěstí, že jsem ho nechal jen tak jít. Je ve mě… jistý pocit. Ne, řekněme tendence. Velmi jednoduchá rovnice.
Yeva + nebezpečí = potřeba eliminace proměnné číslo 2. Místo toho, abych ale preventivně zasáhl v odvetném tažení, raději se pozvolna přitočím k Yevě i Nikovi.

Daniel už je u nich, půjčuje si Jamese a citově nestabilního Aarona. Dva lidi přenášející jednoho zraněného.
Utěšuje Yevu, ale nejspíš na jejím blahobytu nemá ani zlomkový zájem, jako já. Kéž bych to jen uměl vyjádřit, ať už ve včasných slovech, nebo činech. Ta celá scéna na mě působí... paralyzujícím dojmem.
“Myslím, že poskytnu ruku k dílu,” odvětvím konečně a nechám ze stinného koutu povstat elementála (4+2), jakou to přátelskou kouli stínových chapadel, co se pojistí že lidský faktor neselže (2). Nebo možná ne? Novorozenému se nechce (2).
To má smůlu, buď chtít bude nebo rožnu, sakra už (6)!

Sladký Satane, co teď?
“Děkuji ti, Dane, postarám se o ní.” nabídnu se, aby se léčitel mohl věnovat léčení, zatímco sám si přikleknu k bledo-zelené ženě. Nikovi věnuji starosltivý pohled, je-li při vědomí... vlastně i když není.
“Jsi vpořádku?” pitomá otázka a zněla nečekaně soucitně a starostlivě, než jí nabídnu oporu.
“Navštívíme tvé pracoviště, nebo toalety? V jakém pořadí?”
Jedno chapadílko mi mělo podat misku, či cokoliv, čím bych zabránil aby to případně neskočilo na mě (1), ale místo toho mi kolem hlavy prolétne kovový kbelík ledu na chlazení alkoholu.
Obrátím oči v sloup.
Proč?

...help?

Holtgast, bazén

společenská místnost