New day, same shit

Cela

Isaac

Po tom osudném dni kdy všechno zhaslo uběhlo sotva pár dní než lidi zahodily nějaké morální zásady a společnost se rozpadla.
A jako kdyby snad nestačilo že jsem se musela vypořádávat se ztrátou svých milovaných, ale ještě jsem se navíc musela vypořádávat s vlastním tělem. První změny přišly tak nějak samy od sebe. Až později jsem zjistila že se můžu měnit jak se mi zlíbí a změnila se. Proč jsem se rozhodla zrovna pro tuhle konkrétní podobu vlastně ani nevím.

Na novou podobu svého těla jsem si okamžitě zvykla, jako kdyby ani nedošlo k žádným změnám. Všechno mi úplně dokonale zapadalo. Jen se mi párkrát podařilo si ostrými zuby skoro si ukousnout jazyk, ale jinak se to obešlo bez problémů. Pravda, křídla a létání byl zpočátku přeci jen problém, ale i to jsem si osvojila.

Mnohokrát jsem se během té doby změnila zase zpátky. Nakonec jsem však raději zůstávala přeměněná, život mi tak přišel o něco jednoduší. Zpočátku bylo jen málo lidí co by si na mě trouflo. Když se ale objevily po zuby ozbrojení raději jsem se jim vyhýbala i v normální podobě. Ploužícím se nemrtvým kolem se taky dalo o dost snáze vyhnout. Boje nebylo třeba když jsem je mohla jednoduše přeletět a nechat je daleko za sebou.

Možná jsem se ale až příliš spoléhala na výhody a už jsem zapomněla na nevýhody a nebezpečí. Třeba to že jsou ti kteří loví nelidi. A když jsem nevypadala úplně jako člověk asi jsem se nemohla divit že jsem se stala terčem. Netrvalo dlouho než se někdo trefil.

Zpočátku jsem se snažila bránit se účinkům uspávacích plynů, jak jsem jen mohla, ať už zadržováním dechu nebo jakkoliv jinak. Tak či tak jsem stejně odpadla. Pokaždé s obavami že se proberu na operačním stole kde mě budou mučit nebo na mě dělat nějaké nelidské pokusy. Časem jsem si v tom uspávacím plynu však našla překvapivou a možná i vítanou výhodu, byla to totiž jedna z mála chvilek kdy jsem dokázal opravdu usnout. I když to byl uměle vyvolaný a vynucený spánek. Jinak to bylo jen takové polobdělé, bezesné podřimování, asi jako meditace. Jen bez toho pocity klidu a rovnováhy který by asi normálně přinášela.

Mnoho dní jsem se ženu pokoušela všemožně přesvědčit že jsem člověk, že nepatřím mezi nějaké zmutované žraloky, jeleny a kdesi cosi. Ale ona neslyšela, nebo lépe řečeno se prostě rozhodla moje volání a prosby ignorovat. A musela jsem uznat že úspěšně.
Vlastně nemůžu říct že bych tomu sama věřila. S rohy, křídly, ocasem a pokrytá brněním ostrých šupin jsem mohla sotva být brána jako člověk. Jistě že jsem se snažila vrátit svoje tělo do podoby kterou jsem měla předtím ale nic nefungovalo, nedokázala jsem změnit svůj vzhled. Takže jsem zůstávala zaseknutá v téhle podobě.
A v místnosti kam mě zavřely nebyl zrovna prostor abych si mohla protáhnout křídla. Mohla jsem nejdřív jedno a pak druhé, ale to nebylo to samé jako je plně roztáhnout a máchnout jimi. Takže pocit ztuhlosti postupně narůstal. A nejen křídel, ale celého těla. Nebyla jsem zvyklá zůstávat takhle na jednom místě. Nikdy bych nevěřila že to řeknu, ale i můj šatník byl větší než tohle.
Moc soukromí třeba dojít si na záchod tady nebylo, ale jiná možnost zkrátka nebyla. Alespoň že si kluk vedle hleděl svého.

Vždycky mi zvedlo náladu když se začala rozčilovat. Nevěděla jsem sice nad čím se vzteká, ale její neštěstí mě vždycky zahřálo u srdce. Měla zvláštní výraz, tvářila se přísně ale byla viditelně nervózní. Podle mého odhadu se snažila svojí tu svojí nervozitu, a možná snad i strach? skrývat za přísností. Byla celkem pěkná, já se však už po pár dnech rozhodla že jestli se odsud čirou náhodou dostanu, ona zemře. V mojí hlavě se od té doby začaly rodit všemožné nápady jak bych si s ní mohla užít. Nebyly to zrovna představy které by se týkaly činností kolem postele. I když jsem se čas od času přistihla že i tam moje myšlenky zabloudily. Jenom důkaz toho že se to tady na mě začínalo podepisovat. Protože románek s věznitelkou byla celkem zvrácená představa i na mě.


Další věcí bylo ubíhání času, nebo spíš neubíhání. Doktorka sice měla ve svojí kanceláři kalendář kterým jsem se řídila i já. Žádná okna jsem na dohled neměla takže nebýt toho asi bych neměla nejmenší tušení jak dlouho už jsem tady strávila.
Mohla ale klidně klamat a během jednoho dne posunout kalendář o dva dny, nebo třeba vůbec... a já bych o tom kvůli uspávacímu plynu stejně neměla ponětí. Ale to už bych začínala být paranoidní.
Občas zmizela a vrátila se po několika dnech. Někdy jsem byla celkem překvapená kolik dní uběhlo, jindy zase zklamaná.
Ovšem po příchodu Isaaca, to bylo přeci jen o něco lepší. I když jsem pokaždé když mě oslovil nějakou zkomoleninou mého jména zalitovala že jsem se mu nepředstavila pod jiným jménem. Třeba jako Emily, ale jsem si jistá že i tak obyčejné jméno by si dokázal přetvořit po svém. Samota pak byla trochu snesitelnější, i když jsem si čas od času přála zacpat mu pusu roubíkem, jen aby byl na chvíli ticho.
Isaacovi se nějak povedlo dostat z kluka vedle v cele jeho jméno, ale nějak se to s ním nezlepšilo. Právě naopak to bylo jenom horší, nejedl, a nedlouho po tom už se z něj pomalu začínala stávat hromádka kostí. Popravdě už mi to asi nemohlo být víc jedno. Ono jídlo jídlo tady nebylo zrovna na úrovni pětihvězdičkových restaurací. Jestli jsem byla zdrogovaná něčím co mohly přimíchávat do jídla nebo něčím jiným nevím, ale od doby co jsem tady zmizely nevolnosti a mrákoty které na mě poslední měsíce před tím doléhaly.

Otráveně si povzdechnu když Isaac zase ozve. On snad otevře pusu dřív než oči. Jak já nesnáším tuhle přezdívku kterou se mi rozhodl dát. Nejednou jsem ho žádala aby toho nechal ale on se prostě nedal odbít. Tak jsem se to prostě pokoušela nějak tolerovat, ale otrávené zamručení nebo jiný zvuk protestu jsem si stejně neodpustila.

Podívám se na něj skrze skla cel a znovu si tiše povzdechnu. "Měli by jsme se pokusit. Ale mě popravdě už nic rozumnýho nenapadá" odmlčím se a poklepu na skleněnou stěnu. "Tyhle stěny jsou příliš silný aby jsme se přes ně dostaly" zopakuji takový drobný fakt.
"A když se ani tvému sousedovy za celou dobu ještě nepovedlo se přes ně dostat... " pokývnu na řádící stvůru v poslední cele. Už první týden co jsem tady byla jsem se snažila sklo prorazit nebo prokopnout, ale z toho mě akorát tak bolely nohy i ruce.

"Napadlo mě jestli by se nedala svést...ale to by vyžadovalo získat si její pozornost jako víc než jen výzkumní kousek. Což nevypadá moc realisticky" když zvážím jak nás zatím vnímala. Takže tohle je takový, celkem naivní nápad.

Než se naděju jeho žvanění přejde od nápadů o útěku k tomu co se mu zdálo. Absolutně mimo. "...a nech mě hádat. Snažil jsi se mu ujet, nebo si ho povozil v sajdkáře?" zkusím uhádnout co z něj vypadne. Určitě to bude nějaká taková šílenost. Mě se nezdálo zase vůbec nic. Když už jsem konečně pořádně usnula aby se mi mohlo něco zdát, Isaac už byl zase vzhůru.

"Potřebovala bych ale manikůru, protože tohle už začíná být hodně špatný" zaběduju po chvilce když si prohlížím svoje dlouhé drápy. Byla bych si je prostě zkrátila přeměnou, ale to tady vážně nešlo. Přinejhorším si je můžu okousat, ale to kvůli jejich tvrdosti nejde zrovna dobře. Ani výsledek pak nevypadá kdovíjak vábně...a že už jsem to zkoušela.

Probuzení

Pevnost Holtgast 31. řijna – společenská místnost

Opravdu se snažím Laře ublížit, protože ona ublížila jemu. Panu dokonalému, bez kterého už nadále nemůžu žít. Moji snahu ochránit lásku mého života překazí šlahouny, které mě odtrhávají od mého nepřítele. Bouřím se, trhám sebou a snažím se dostat ze sevření, ale buď mám v sobě moc alkoholu, a nebo je Blag v tuto chvíli prostě silnější než já.

Podívám se Konstantinovo směrem právě ve chvíli, kdy jeho tělo povolí pod náporem omamných látek z květů a pomalu přechází do spánku. V tu chvíli se ve mně začíná pohled na něj měnit. Už není nejdokonalejší a moje city pomalu opadávají, až se ztratí úplně. Když se přestanu vzpírat sevření, po chvíli povolý i liány a já pomalu dosedám na zem.

Podle okolí jde vypozorovat, že moje láskyplné vzplanutí nebylo mojí vinou, ale i přesto mě moje činy netěší. Pohled mi sklouzne k Modrovlásce, které momentálně bolestivé místo ošetřuje Drag.
„P-promiň Laro..“ vyjde ze mě tichým hláskem. Ten cit, který mi Konstantin vytvořil, byl tak naplňující, že si po jeho vyprchání přijdu jako prázdná nádoba. Dohání mě k šílenství, že mě něco tak falešného mohlo donutit ublížit někomu, kdo na mě byl tak hodný a koho jsem si i za krátkou dobu stihla v celku oblíbit.

Z myšlenkových pochodů mě vyruší až Erdenovo hlas, vlastně jsem si do teď nevšimla, že přišel.
„Ehm, jo dobrý.“ pokusím se o přátelský úsměv.
„Leo... prosím pomoz Růně zpod pohovky“
Zazní mi v hlavě.
Počkat co? Jak se tam dostala.?...
Nejspíše mi uniklo více, než bych chtěla. Pokývnu na znamení souhlasu odesílatelovo směrem a vydám se ke zmíněné pohovce, abych pod ní nakoukla.
Po cestě ještě přejdu pohledem celou společenskou místnost, jestli všichni ranění dostávají potřebné pomoci. Na okamžik zastavím pohled na Nikovo bezvládném těle a zamrazí mě při pomyšlení, že snad… ale ne, jen je v bezvědomí a Yeva se už o něj stará, a je u něj i Aaron.
Snad bude v pořádku.. sama mu teď nemám jak pomoci.

Když nahlédnu pod gauč, je mi už situace trochu jasnější. Hledím do vyděšených očí krčící se lištičky.
„Ahoj Růn, to nic neboj se, už je po všem.. To jsem já, Lea.“ Promluvím klidným hlasem a opatrně k ní natáhnu ruku, aby mě mohla poznat podle pachu. Pokud se nebude bránit, pokusím se jí jemně pohladit za uchem.
„Nikdo ti neublíží, slibuji.. a pokud se o to někdo pokusí, zakousnu ho.“ pousměji se na ní, aby pochopila, že to byl pokus o vtip. Ale nemění to nic na tom, že jí budu bránit zuby, nehty.. a i drápy.
„Půjdeš ke mně?“ nabídnu jí náruč a nechám jí chvíli, aby se rozmyslela. Pokud zůstane zatuhnutá v té samé poloze, pokusím se trošku poposunout gauč, abych na ní dosáhla, jemně jí podebrat rukou a stáhnout do svého náručí. Položím si jí na klín a začnu jí něžně hladit po hřbetě.
„To nic, to bude dobrý.. Už si na něj dáme pozor, slibuji.“ promlouvám k ní jemným hlasem, a pokouším se jí co nejvíce uklidnit.

Vynikající

Holtgast, společenská místnost

"V pořádku?" přelétnu pohledem přes ten zbytek, který ze sebe začíná setřásat omámený pohled, Marisol, Leu, Val. Félixe, Dana.

Nedá se svítit... Probudím telepaticky Dragostana s Kazem. Do společenky se dostaví krátce na to, oba rozespalí.
"Kazi, Konstantina prosím na ošetřovnu, zavřít do karantény," požádám jej, a tmavovlásek si hodí spícího kluka přes rameno jako pytel a vyrazí. Co s ním později... přehnaná důvěra se nikdy nevyplácí.

Dragostan mezitím přikládá ruce k dílu - škrábance na tváři Val (4+2), Lařinu spáleninu (8+2).

Rozhlédnu se, a vydám se k Lakshmi, která nevypadá ani trochu dobře. "Smím?" tiše se zeptám, než se prsty zlehka položenými na jejím spánku snažím zjistit, jak je na tom její mysl (8+2). Uvítá mě zmatení. Tohle... nebude v mezích toho, co svedu napravit.
"Dragu," oslovím jej, tmavovlásek s léčivým dotekem přichází a pokusí se Lakshmi pomoct léčivým dotekem (8+2).

Co tu máme dál? Rúna pod pohovkou, Hanka v klavíru, polomrtvá Agnieszka, Yeva i Nik leží, oba jsou bledí, ale Yeva je při vědomí... Lenny vypadá, že jí z toho trauma přeskočilo.
"Laro? Mohla bys pomoci uklidnit Lenny? Leo... prosím pomoz Rúně zpod pohovky," požádám telepaticky děvčata, kterým věřím, že si s daným úkolem poradí nejlépe.

Sám se přesunu k baru, naleju si sklenku vodky. "Kdyby šlo shrnout, co se vlastně stalo - nebo spíš, jak se to semlelo, byl bych vděčný," pozvednu obočí směrem k Naxiyi.

Vzpomínky na rodinu
a ptáci

~~společenská místnost~~

Slyším racky? napadlo mě, když me ovanul pach mořské vody a zvuk toho hnusnýho chcetání.
“Lenore! No tak, snídaně!” zavolala máma. Ah, ano, jak jinak. Rychle na sebe hodit první vytahanou mikinu, co mi padla pod ruce, tepláky značky “starý a děravý” a boty s pevnou podrážkou. A už mě nohy nesly po schodech dolů do kuchyně.
“Lenore, to ses nemohla obléct lépe?” zeptala se matka zamračeně. “Když se na tebe přišel podívat nápadník.”
No to si snad dělá prdel, ne? Nápadník? Už zase? Já…? A… Budu blejt. Budu blejt tady přímo uprostřed kuchyně. To ho zastraší.
A najednou se na mě upřel pár mořičkých oči pod černou ofinkou, kolena se mi podlomila při pohledu na rty, které toho času svíraly nedopalek cigarety.

My heart is pierced by Cupid
I disdain all glittering gold
There is nothing can console me
But my jolly sailor bold

Ach… Ano, chci se ho dotknout, chci mu vařit a být jen s ním až do konce života! Vzal mě za ruku a já … Roztékám se, políbil mně a pak jeho ruka sjela pod mikinu a na mé břicho, kde začala postupovat výše, aby tam našla…

Mé tělo se vymrštilo do sedu a vzduch protnul výkřik: “PŘES MOU SMRADLAVOU MRTVOLU, PRASÁKU!” mé vlastní ruce se ovinuly obranně kolem mé hrudi. “Jestli jen pomyslíš, že mi budeš šahat na cecky, tak ti vlastnoručně urvu koule a udělám je Sysifovi s nádivkou z rozmarýnu!”
Uch… em… Ano, byl to sen. Zdálo se mi to. Díky všem bohům. Fuj.

Kolem byl příkladný bordel.
Myslím, že jsem uškrtil Nicka!
Potěš…
Ani se mi nechtělo se rozhlížet. Pohled mi směřoval na rusáčka , vypadal tak zranitelně a křehce. A ten druhý... Hlava se mi naklonila ke straně. Jo. Ten pohled znám.

Další zkoumání odhalilo, že Blagden svírá v rozechvělých prstech…
“Agni...”
NE! Nesmím se rozrušit!
Pomaličku mne rozechvělá kolínka dokolébala k Blagdenovi. Nebylo co dělat. Já nic nezmůžu. “Agni...” vydralo se mi ze rtů podruhé, když se mé prsty sevřely na Blagdenově rameni, kam dopadlo pár vzpurných slz.
“Ti gamoto? Proč? Co se stalo? Ne… ne...” Zoufalá snaha udeřet se při vědomí zapříčinila prokousnutý ret. “Dělej něco… Blagu... Skata!”
Boj se záchvatem se stal velice nelehkým. Co to říkal doktor? Dej srdci rytmus.
“Závidím ti, páčku, rychlá křídla.
Nedají tě chytit do osídla.
Sotva jsi svět poznal, už jsi vězněn
Trápíš se a soužíš ze dne na den...”
Srdce se uklidnilo rytmem slabik, ale já… Slzy se řinuly jako z kádě.

Globální oteplování

Bazén

"Škoda. Budeme se pak muset zahřát tedy jinak."
Navíc by ta museli na ostro. V trenkách se tam přeci jen nechodí.
Bazén je také dobrá možnost, ale pokud tu nejsou s tou samou myšlenkou, jako já pro tento večer, tak tam si trenky nejspíše vezmou.

Pobaveně se usměji, když Eddieho oblečení dopadá na zem četně jeho trenek. Na chvíli jde tedy vidět jeho tělo, které si zaslouží pohvízdnutí, než zmizí pod temnou hladinou vody.
Předtím už naznačil, že bude pro, ale stejně jako já měl obavy, jak na tom bude Oscar.

Otočím hlavu tedy na Oscara a čekám, jak zareaguje on. Zatím jsem pochopil, že nahota je pro něj něco co mu vadí, nebo s tím nemá moc zkušeností a tak je vůči těmto věcem poněkud stydlivý.
Nakonec využije lahve vody, kterou jsem prozíravě chtěl, aby vzal sebou.

Alkohol je přeci jen dobrá věc, když se tedy aplikuje s mírou. Když to člověk přežene a padá pak na hubu je jedině vopruz. To tady myslím nehrozí a navíc bych nenechal Oscara se hned první den tak zlít.
Ve chvíli, kdy se Oscar usměje si pomyslím jen, že u něj má zjevně alkohol nějak opravdu rychlý nástup, nebo je jen rád, že se mohl napít. Kdo ví, jak to má. Časem zjistíme.

Oscarovo následné jednání mě k jeho osobnosti dost udiví, ale příjemně překvapí.
Oblečení letí dolů a navíc i mrknutí, než se vydá do vody.
No. Mám jasno. Tohle bude jeden z těch velmi pěkných večerů. Oscar ještě jednou překvapí svou pobídkou do vody a tím, jakou polohu tam zaujal.
Neotálím a skočím do vody šipku za nimi.

Pod temnou hladinou jdu vidět, jako zářivá šmouha, která vypluje nad hladinu mezi Oscarovýma nohama.
Rukama mu přejedu po stehnech, až na zadek. (7) Ruce za sebou nechávají opět zářivou stopu. Tentokrát zbarvenou do světle modra.
Chytnu jej za něj a přitáhnu si jej k sobě, aby si kolem mě musel dát nohy obkročmo a pokud se nebude chtít potopit, tak mi dát nejspíše i ruce na ramena.
"Nedráždi jelena, nebo tě nabere na parohy, případně na něco jiného."
Ušklíbnu se na něj a podívám se po Eddiem, kterému se nejen líbila moje prdelka, ale taky nejspíše ví k čemu se schyluje.

Léčení

Holtgast, společenská místnost

S příchodem Erdena a uspáním Konstantina se mi výrazně uleví. Společenka je sice bezmála v troskách, ale alespoň už je klid. Aaronův zlomený nos se mi sice před chvilkou spravit podařilo, a Nikova hlava je zase vcelku, přesto... mi dělá starosti.
Soustřeďuji se na případná další zranění hlavy... (1) Nedá se říct, že by ti to šlo. No tak. Zhluboka se nadechnu, zhluboka vydechnu. Znova (1). A znova (2).
To přestává být legrace... kolem mě prosviští vyděšená upatlaná liška.
"Rúno...!" zavolám za ní. Zatraceně... a to se mi zdálo, že si mezi námi plachá zrzka začíná zvykat.

"Za chvíli," odpovím Blagdenovi. Momentálně mám... potíže s vlastní schopností.
No tak! A... sláva (9). Otoky a pohmožděniny, které by mohly později dělat problémy, mizí. Teď ještě - hm.
Opatrně posunu dlouhovláska tak, abych mu z břicha mohla vytáhnout nožík. Nikdy jsem neslyšela, že by si někdo vážně ublížil nožem na máslo, nebo co to je... očividně, odhodlání překonává mezí.
S dlaní přiloženou k jeho břichu se soustředím na poškození (9) a tentokrát mě moje schopnosti na holičkách nenechají.

Akorát... se mi udělá znova slabo, zatočí se mi hlava i žaludek, a po skráních i zádech cítím studený pot. Radši... se na moment natáhnu na záda, vedle vyléčeného, ale stále bezvědomého Nika, opatrně a pomaličku na podlahu. Dlaněmi bezděky zakryju tvář, v ten moment mi nesejde na tom, že jsou od krve.
Nechci se pozvracet. Nechci se pozvracet. Neudělám to. Ne...?