Příspěvků: 2544

Hraje se Denně Vypravěč Naervon je offlineNaervon

Ukončená jeskyně!

Družina

družina zatím neexistuje

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Naxiya Imari - 14. října 2021 11:56

Fakt se snažím pomoc, i když to není vidět

společenka

Agni mi potvrdí, co jsem si myslela. Ani si neuvědomím, jak se mi po tváří rozleje vřelý úsměv. „Ano, znala, já-…,“ než můžu pokračovat a vzpomínat na Annu, která mi stále chyběla, do společenky vrazí jako velká voda Konstantin. Vypadá, že je pod vlivem a Yeva mluví o tom, že se z ošetřovny ztratily léky. To je nadělení.

Začnu se zvedat, abych Konstantina pomohla dostat pryč ze společenky, protože začíná vyšilovat, když mě v nose zašimrá sladká a lákavá vůně feromonů. Zatrne ve mně, ale buď o mně Konstantin tolik nestojí, nebo jsem od něj moc daleko, protože se feromonové opojení nedostaví. Díky bohu. Ostatní ale nemají tolik štěstí.

Ve společence se strhne chaos. Chvilku mi trvá se zorientovat, kdo je feromony ovlivněný a kdo ne, ale nakonec se stačí podívat do očí – někteří se pořád zoufale snaží udržet Konstantina ve svém zorném poli, i když dostávají rány a lítají přes celou místnost. Lea a Dan jsou znehybněni Blagem, který se pokusí zavinout do kokonu i Yevu – ta se proseká ven, ale naštěstí nevypadá, že by Konstantin byl láskou jejího života. Vrhne se na pomoc zraněným.

Pokusím se následovat Blagova příkladu a z Laimina věnce ven dostat šlahouny (3, 1, 1), ale nedaří se mi to, ze soustředění mě vytrhne i Rúna, která kolem mě proletí na stůl s jídlem. Než stačím odpovědět Hance, i ona má letecký den. Přes bar se sápe Marisol, v očích vraždu a zírá na Lakshmi. S jejími dalšími slovy mi ztuhne krev v žilách. Dobře vím, že ti pod sugescí se nezastaví před ničím, aby příkaz splnili.

„Laki, ne,“ vyhrknu a pokusím se ji chytit za ruku, abych jí zadržela, ale vysmýkne se mi, i když se jí pokusím chytit znovu (1). Ježiši, je kluzká jako had. Co teď? Zabarikádovat dveře? To se sice Laki nedostane ven, ale nikdo ani dovnitř. Pokusím se v ní vyvolat křeče (1+2), které by jí měly znemožnit alespoň na chvíli chůzi, ale bez úspěchu.

Oren Caerwynn - 14. října 2021 11:55

Spolu

Holtgast, zahrady

Objímá mě nazpět, pažemi i křídly... a připomíná mi, jaké to bylo dřív.

Polibky zahrnuté ruce i tvář, jemně se pousměju. Ta podmínka platila i pro mě - u jezera tehdy jsem se neovládl, a to, že jsem nedokázal přijít na odpověď, nechal rozčilení převládnout a radši zvolil políček a útěk mě mrzí doteď. Tak nás s Cass máma nevychovala, násilí nikdy není dobrá volba.

...znamená to, že...?
Mlčky kývnu, natáhnu se na špičkách a Richarda políbím, tak... jak jsem to toužil udělal většinu večera, toužebně, naléhavě, hluboce. Celé moje já ho chce, otřu se o něj, tenké volné kalhoty moc nezakrývají, jak mě pouhý polibek s představou něčeho více naladil.

...chceš? Tady?
"Jo," hlesnu prakticky bez váhání, rozhlédnu se kolem, a zavedu Richarda k bezovým keřům opodál, schovat se v nich.

Eddie Harlow - 14. října 2021 11:50

Nad zemí a pod vodou

Holtgast, zahrady - bazén

"Proč? Vydržel jsi taky dlouho sám, na vlastní pěst. A z toho, co jsem pochopil, jsi ty ani nijak nepoužíval svoje schopnosti... je lehčí přežít, když si jeden vypřeje křídla, do ruky meč z ničeho a může si jídlo přeměnit z čeho chce," pousměju se povzbudivě na Oscara. Něco na něm je, něco milého. Čistého. Něco, co se těžko posílá do prdele, i kdyby jeden měl vůbec důvod chtít.

"Já nejsem moc velký fanoušek překvapení, Emile," poušklíbnu se pobaveně. Uvidíme, co chystá... že Emil dává světla zpátky do pořádku nějak déle, než mu trvalo je ztlumit, si po pravdě ani neuvědomím - než se omluví, že schopnosti nemá zase tak dlouho. "Kdybys neřekl, nevšimnu si," pousměju se.

Emil nás chytá kolem boků, a vede nás, kde jsem ještě nebyl. Posilovna vypadá fajn... na nabídku sauny ale odmítnu.
"To vážně není pro mě," pousměju se. Nenávidím jak pocit, že jsem přehřátý, v horku se mi špatně dýchá i přemýšlí, tak i zpocené tělo.

"Alespoň já volím bazén," a jak říkám, tak jednám. Mokrá křídla nejsou nic moc, tedy se na moment soustředím, a nechám je pro teď zarůst. Triko, kalhoty, oblečení letí dolů, plavky nemám ani moc neřeším, Emil tu stejně už nahý pobíhá.
Sám tedy vklouznu do vody na adama a zkusmo udělám pár temp, abych si připomněl, jak se vlastně plave. Co to je, rok, co jsem naposledy byl někde v bazénu? Možná i víc, v Texasu těch povinností bylo moc a když už jsem vyusmlouval volný den, většinou padl k dohánění spánku, nebo chillax u seriálů, v dece a s popcornem.

"Jdete?" usměju se na Oscara a Emila.

Marisol Gutiérrez - 14. října 2021 10:16

Není to party, dokud se nepoužijí hormony i sugesce

společenka

Oren se mě snaží přesvědčit, abych ho nechala, Aaron ale prostě neví, kdy být zticha. Zatnu čelist. Ozývají se i další, ale místo toho, aby mě to uklidňovalo, začínám být ještě víc vytočená. „Jestli ten týpek brzo nezmlkne, tak ten bar přeskočím a urvu mu hlavu,“ syknu směrem k Félixovi, který je mi nejblíž, a který se mě ptá, jestli jsem v pohodě. Když se objeví holky, abych jim nalila panáka a vodu, mlátím s lahvemi o něco víc, než by bylo společensky přijatelné. S vodkou řádně třísknu, když si všimnu, jak se ten debil přilepil na Nika. „Aha, takže tu máme dalšího Lucase?“ pronesu do éteru kousave.

Rozhodnu se, že tady dál nechci být. Koukat se, jak Lakshmi hází očkem po Blagovi, jako by si ještě nedávno nemyslela, že je těhotná s tím svým Erdenem. Pozorovat, jak Nik nachází v Aaronovi dalšího Lucase a nikdo nic nedělá. Alkohol rozdmýchá plameny rozhořčení slušně a nemám šanci se sebrat, protože poslední zbytečky mojí obrany se rozsypaly, a tak slyším nepříjemný šepot myšlenek.

Pustím lahev s vodkou, kterou jsem doteď křečovitě svírala. „Hele, Félixi-…,“ začnu znovu, ale uprostřed věty mě vyruší Konstantinův grandé příchod. Vrhne se na Hanku a ta se mi zdá, že to má pod kontrolou, tak se znovu pokusím promluvit: „Já-…,“ znovu přestanu. Můj pohled zabloudí zpátky ke Konstantinovi.

Nějak už nevím, co jsem chtěla říct. Jako by na tom snad záleželo. Všechny moje starosti existovaly, protože mě Konstantin nemiloval a byla jsem hloupá, že jsem to nepoznala dřív. Chvilku na Kosťu zírám s otevřenou pusou – nemůžu uvěřit, jak je nádherný a dokonalý. A jenom já jsem hodna toho, abych s ním mohla být - jen ho musím přinutit, aby mě miloval. Udělám pro něj cokoliv, cokoli si bude přát!

Křik v okolí ke mně doléhá jen vzdáleně. Jediné, co mě teď zajímá, je, aby jeho oči byly jen pro mně a ne pro nějaké štětky, co se na něj lepí.

Pomocí telekineze se od milovaného Konstantina pokusím odtrhnout nejdřív Valerii (8), protože vím, že na něj ta blonďatá čůza určitě použije sugesci!! Ale to já nedovolím. Rúnu telekineticky zachytím a mrsknu s ní na stůl plný jídla (10). Ani Hance nehodlám tolerovat, aby u Kosti zůstala, telekinetickou vlnou jí odstrčím až do hudebního koutku (10). Pak přelezu bar, chci u něj být co nejblíž! Až za barem si všimnu, že kolem Konstantina se ovíjejí liány jako zrádní hadi, tak se rozzuřeně rozhlédnu po místnosti, abych jako viníka objevila Lakshmi. No samozřejmě! Že mě to vůbec překvapuje. Musím se jí zbavit a to nadobro.

„Lakshmi!“ zavolám přes tu vřavu, abych na sebe upoutala její pozornost. „Jdi se utopit do bazénu (5+2),“ přikážu jí se zubatým úsměvem. Nic jiného si nezaslouží - být nafouklou mrtvolou, zatímco já a Konstantin budeme žít šťastně až do smrti.

Vrhnu se Konstantinovi k nohám a začnu z něj strhávat šlahouny (6), nehledě na to, jestli na sobě měly trny nebo mi pupeny praskaly do obličeje. „Neboj, neboj, dostanu tě z nich,“ mumlám jako v horečce. „Na ostatní se vůbec nedívej, nezaslouží si tě, já pro tebe udělám, co budeš chtít.“

Richard Neumann - 14. října 2021 00:28

Sir, yes sir!

Pevnost Holtgast
Zahrady

'Ríšo,' co?
Není to snad tak jak říkám, a říkáš sám?
Je!
Tak na co si bude~
Divný, jak mi jedno slovo od něj stačí na absolutní freeze. Teda, vlastně to byly dvě, ale stačily víc než dobře. Prostě… zamrznu a mám pocit, že bych zamrzl i levitující ve vzduchu.
Obejme mě. Pevně a… tak zatraceně hezky.
Už jsem ani nedoufal, že to kdy zase ucítím.
Najednou se mi chce bulet úplně z jinýho důvodu, ať už ten malej kousek racionality ve mě bije na poplach jak chce. Já jsem prostě teď tak poraženej vlnou obrovský úlevy, že se bojím, že mě nohy neudržej ve vzduchu.
Bože, na co čekáš trotle!
Obejmu ho zpátky, dobře si tentokrát pamatuju, že je samá modřina, i když bych ho asi nejraději v objetí pomačkal jak pomeranč. Obklopím nás dva svýma křídli, jako bych nás chtěl schovat.
Svým černým hadříkem mu pomůžu otřít obličej a prostě… se na něj koukám s lehce zasněným úsměvem a horlivě mu odkývu ban na mlácení.
“Už nikdy,” vezmu jednu jeho ruku do své a zlíbám mu jí, hned co přejdu na nos, na čelo, tvář, líčko, krk….
“slibuju, už na tebe nikdy ruku nevztáhnu, ani ve snu.”
Fakt ale je… že bych mu v tuhle chvíli odpřísáhl i nemožný, jen aby mě nenechal zase utýct.

Kluci v doprovodu Emila odcházej na bazén, ale můj osobní vesmír se teď dost zmenšil... díky bohu za to!
Ale... pak si uvědomím, že furt ještě neřekl jo.
Bojím se zeptat, ale stejně mě to donutí pozastavit svou invazi pusinek.
"Takže... znamená to, že...?"

Lakshmi Edelstein - 13. října 2021 21:52

Kosťova show

Pevnost Holtgast, společenka, 31. října

Nakonec výběr zpěvu nebyla ta nejlepší volba. ”Nic se neděje,” usmála jsem se na Laimu, která raději dala fant, než by zazpívala. Ale každý dovede trochu zpívat. Ovšem sama jsem viděla, že zatímco v Indii se nestyděl skřehotat kdekdo, v Evropě se občas lidé báli projevit. Pokud nebylo po ruce dost alkoholu. Na takovém Oktoberfestu už pištěl také každý a na nějaké melodii příliš nezáleželo.

Příliš jsem nesledovala, kam se hra ubírala dál. Chtěla jsem odpovědět Blagdenovi, chtěla jsem promluvit na tu novou, ale najednou tu byl Konstantin. Krásné jméno, ale pochybný zjev. I ten byl nyní zahalen do oblečení, které připomínalo spíš nějaké akční filmy.
”Co mu je?” trochu pochybovačně jsem tiše prohodila a už se chystala odvrátit, když mou pozornost získala Hanka, která o Konstantina jevila… Velký zájem. Povytáhla jsem obočí. Nečekala bych, že zrovna tito dva se budou znát lépe, i když spolu přišli ze stejného místa.
Konstantin očividně nebyl ve své kůži. Nikolai mluvil o drogách. Zpozorněla jsem. A pak se to strhlo.

Vůbec jsem nezaregistrovala, co to všechno spustilo, ale najednou zakuklenec levitoval a ječel. A něco se změnilo. Zamrkala jsem, jak mé smysly udeřila omamná vůně, která mě nutila naprosto si přerovnat priority. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. (10 + 2)
Přešlo to…? Nebyla jsem si jistá, ale neměla jsem dojem, že bych jednala a cítila jinak. Zatím. Můj pohled padl na Blagdena, který už vstal. I on měl výraz naprosto soustředěný na rozdíl od jiných lidí, kteří se vrhali slepě Konstantinovi k nohám, nebo se začali bít mezi sebou.
Tohle je zlý, hodně zlý…
Vstala jsem taky. Snažila jsem se získat přehled ve zmatku, ale už jsem přeci jen měla upito. Blagden se snažil od sebe odtrhnout bojující a… Chránil Yevu…? Proč?!
Nechápala jsem jeho počínání, ale jen jsem zatřepala hlavou. Teď se soustřeď, Laki! Dokud se bude Konstantin cítit ohrožený, bude tu panovat tohle šílenství. Takže… Zbavit se jeho.

Do rukou jsem vzala svůj břečťanový opasek. Vytvořila jsem šlahoun obsypaný pupeny s překvapením (3+3), kterým jsem spoutala zdroj problémů tak, aby co nejvíce pupenů měl v obličeji (10+3). Jakmile bylo vše připraveno, nechala jsem květy rozvinout, aby se z nich linula uspávací vůně. (10+3) Pevně jsem doufala, že hluboký spánek bude stačit na pozastavení feromonů. Možná bude mít dosah i na blízké v jeho okolí, ale to jsem neřešila. Natolik jsem se soustředila jen na “zneškodnění” Konstantina, že mě nenapadlo hlídat si své okolí proti jeho uctívačům.

Isaac Stillwater - 13. října 2021 21:48

1+kk = cela

Cela, kdesi v háji, Aurora, spousta divnotvorů a mrtvola Bryana

Když se věci serou, tak ve velkém a najednou. Za svého normálního života jsem hrál spoustu her na téma konce světa, když ten ale skutečně přišel, nebyl jsem dvakrát ready. Vypnula se světla, vypnula se veškerá elektrika a svět začal být fakt divnej. Totální blackout, všechno bylo jinak, nic nefungovalo a - a sakra, většina mé rodiny za to možná byla i ráda. To oni byli zvyklý na "starý" svět, na život bez technologických vymožeností, na trávení času u rodinného krbu. Uměli se o sebe postarat i bez trouby na vaření, bez počítače, bez mobilu, bez motorky a auta. Uměli žít bez chytrých hodinek, bez internetovýho bankovnictví, bez hudebního přehrávače a Netflixu. Uměli to a dávali mi to docela dost najevo.
Jo, být jako brácha, zapadal bych víc jak před, tak i po výpadku, ale - ale já nejsem jako brácha a nikdy takový ani nebudu. Já nikdy nebyl na ty velké rodinné vztahy, na velké rodinné večere, objímání a sdílení. Nope, já byl radši venku s kámošema a žil si svůj vlastní, moderní život.
No jo, jenže život se rozhodl kopnout mě do zadku a říct, že moderní je teď zase trochu něco jiného.

Totální tma, ticho a občas nějaká ta hnusná, divná potvora. Prý zlý duchové. Haha. Prostě radiací změnění lidé a zvířata, co jiného? Každý hra to takhle vždycky měla! Naši to ale slyšet nechtěli, jen se toho prostě báli a modlili se ke svým pochybným bohům, dělali své pochybné rituály a mě nezbylo nic jiného než sledovat jejich hloupost v akci. Jako jo, furt je to má rodina a tak, ale copak nevidí realitu? Nope...oni nikdy nechápali...kam svět jde. To když je někdo zaseklý stovky let zpátky. Ale tak, zas to asi mají jednodušší.

Kdo to neměl jednoduchý jsem byl já. Nechci se nějak litovat, to ne, prostě svět přijímám takový, jaký je, ale byly chvíle, které byly fakt na nic. Třeba to, když na mě začali koukat jako na jednoho z těch démonů. Proč vlastně? No, dobrá, bylo trochu divný, když mi jako jedinému fungovala motorka. A ano, ještě divnější bylo, když kolem mě lítalo všechno to nádobí. A ups, ten mýval to celé dodělal. Na druhou stranu to mělo i své výhody. Škoda jen, že je oni odmítali vidět.

Teď už je to stejně jedno, nemá cenu lpět na minulosti. Přítomnost je totiž ještě o něco černější. Jako mělo mě napadnout, že když se vyskytnou lidi, kteří se umí měnit v obří mývaly, najdou se i lidi, kteří je budou chtít vlastnit a zkoumat. Jak jinak si totiž vysvětlit, co se právě děje?
Jedna uspávací šipka, probuzení v cele, divná očividně vědkyně, spousta dalších subjektů ke zkoumání. Jop, laboratoř šílence. Nádhera!

Naštěstí to není zas až tak úplně zlý. Někdy si vzpomenout dát nám najíst, dovolují udržovat základní hygienu a dovolují nám si povídat. Všechno to naznačuje, že tu nejsme jen aby z nás byli mrtvoly - i když to tak někteří zřejmě pochopili a vzdali to. Chudák Bry, vypadal jako hodnej kluk.
Snažil jsem se s ním mluvit, snažil jsem se mu dodat trochu odvahy, rozveselit ho, říct že to ještě není úplně ztracený, on ale, no, prostě nechtěl. Nechtěl žít a tak to i dopadlo. Nejdřív se aspoň pohyboval, jedl, chodil na záchod, pak tam ale veškerý pohyb ustal a bylo zle. Nebo spíš, bylo nic. Jen hromádka masa, co se pomalu začínala rozkládat. Jo, asi budu vegetarián, maso nějak přestávám dávat.

Ještě že se mnou mluví aspoň Rory. Jo, já jí teda nedávám moc šancí, aby mlčela, ale kdyby chtěla, může to zkusit. Vědkyni jsem taky nedonutil ke komunikaci a to jsem se fakt, fakt snažil. Když to na mě přijde, jsem ukecaný, nevím, kdy přestat a melu páté přes deváté. Ona na to reagovala stále stejně. Ticho, ticho a ticho. Jen jednou si zanadávala, což na povahu jejího povolání je ještě docela málokrát!

"Hele, Rory? Neměli bychom zase zkusit vymyslet, jak se odsud dostat? Myslím, že jsme to neřešili už...tak den, dva? Možná by nám takové pěkné, mentální cvičení prospělo." Začnu dneska už od rána. Poslední dobou mám i dny, kdy chci mlčet, dneska tomu tak ale není. "Napadá tě něco nového? Nebo to necháme na zítra, protože tohle téma prostě nezestárne? Zdálo se ti vlastně dneska něco dobrýho? Mě jo, byl jsem někde v nějakých horách, proháněl se na motorce, když se náhle objevil pruhovaný panter a..." Jo. Mluvím. Ono je to totiž mnohem lepší než mlčet, to ticho tady je dosti ubíjející. Říkal Bryan...tedy, neříkal.

Emil Ivanov - 13. října 2021 21:10

Přihořívá

Zahrad-Schodiště-Posilovna

Z rozhovoru Orena a Richarda mi vstávají jemné chloupky na krku. Moje přiopilá část by si ráda zahrála na hrdinu a situaci urovnala, ale moje střízlivá část mi připomíná, jak to dopadlo, když jsem se naposledy pokusil uklidnit situaci.
Bude lepší prostě odejít a nechat je si to mezi sebou urovnat.

"Super, tak vyrazíme. Hlavou se mi honí myšlenka, která by se vám myslím mohla líbit, ale nechám si to až k bazénu. Přeci vás neokradu o překvapení."
Zazubím se na ně oba.

Dojdu k východu ze Zahrad a otočím se. Stejně, jako předtím se zaměřím na místní světla, aby jsem je navrátil do jejich původní záře.(1,4,9)
Přijdu si trochu jak idiot, když tam kroutím rukou ve vzduchu a nic se neděje. Nakonec se, ale přeci jen zadaří a já se v duchu zaraduji.
Trochu omluvně se podívám na kluky, kteří tomu byli nejspíše svědky.
"Hold mám schopnosti taky jen chvíli."
Pokrčím ramena.

Opět dojdu k nim. Každého chytnu tentokrát kolem boku a pokud nemají nic proti, jako předtím, tak tak pokračujeme dál.

Zavedu je do druhého podzemního patra, odkud přes schodiště jdeme rovnou do posilovny.
"Ona je tu vlastně sauna. Bez té by to nešlo. Nejdříve tedy do sauny, nebo do bazénu?"

Hanka Phan - 13. října 2021 20:47

Obrázek

Jak rána bambusem

Společenská místnost

"Ale no tak," nespokojeně mlasknu a se zkrabatělým čelem pozoruji, jak letí páreček k zemi. Obvazy z listového těsta se rozpadnou a zanechají po sobě hromádku drobků.
"Není to tak složitý, ale když jinak nedáš, klidně ti to nakreslim. Ale poď už, nedělej bordel, Konstantine." Už teď na nás všichni vejrají a poslední, o co bych stála, je začít se tu s ním ještě strkat. Jedna bitka pro večer snad stačila. Dostat ránu od Kosti bych vážně nechtěla, viděla jsem ho už několikrát v akci a patřil mezi ten typ lidí, co jdou do všeho po hlavě, bez sebemenší špetky sebezáchovy.
Možná by se to bylo i povedlo, ač jej těch pár soust nedokázalo zcela umlčet a chvíli jsem na něj sama nechápavě zírala, když mi začal snad vyčítat, jak jsem si jen mohla dovolit trávit svůj volný čas s tou partou dementů, ale nečekaně se do hovoru vložil Nikolai, kterého jsem předtím taktéž sotva postřehla.
"Co?" vyhrknu, jeho přízvuku jsem sotva porozuměla a než se mi vše podaří v hlavě nějak přeskládat, vidím, jak začne Kosťa za hlasitých nadávek levitovat nad zemí.
"Do háje." Tohle nebyla ta správná chvíle, kdy se s ním pouštět do křížku.
"Sakra, pusť ho, já se..." nedokončím větu, když mě přehluší Konstantinův řev přeskakující v zoufalý jekot.

Vše se rázem změní, tváře mnoha z přítomných naberou prazvláštních výrazů, hledí ke Konstantinovi s až fanatickým, náboženským obdivem.
"Doprdele," ujede mi. Něco podobného jsem v jeho přítomnosti zažila v naší polské skrýši, sem tam zahlédla koutkem oka pletenec nahých lidských těl převalující se po špinavé, zaprášené zemi. A Konstantin v jeho středu...
"Kosťo, přestaň s tím!" křiknu na něj a kdyby nepoletoval ve vzduchu, zkusím s ním i zacloumat, teď se jen marně ohlížím po něčem, čím by ho mohla přetáhnout.
Pozdě...
Ve společence se strhne mela, ani to nestačím všechno sledovat. Rudoch s Danielem se vrhají na rudého, bolševického noka, který alespoň konečně pouští Kosťu a zdrhá pryč. K nám se místo toho přiřítí královna instagramů a začne se po Konstantinovi sápat.
"Eew," rty se mi zkřiví zhnusením a o pár kroků poodstoupím, abych jim udělala místo. O rok zpět bych to ještě natáčela na mobil a otagovala je v insta stories.
Ale ani skupinka u baru nezůstala před jeho osobním šarmem uchráněna. Fialovlasé děvče kolem sebe začne mlátit, aby se po ní opět vrhla Lea, která v tom má dnes už slušnou praxi. Rúna se plazí po zemi mezi střepy a než po ní stihnu varovně křiknout, následuje příkladu blondýnky.
Odněkud vystřelí šlahouny a začnou se omotávat kolem Yevy a dalších.
Mám pocit, že mě co nevidět zachvátí panika. Tohle šílenství se musí nějak zastavit. Jenže jak? V Polsku to bylo snazší, nebylo tam tolik Nadaných, co mohou každou chvíli rozmlátit celou místnost na cucky. Do toho mi přímo před obličej vlítne nějaký otravný pták a snaží se mi snad vyklovat oči. Máchnu po něm rukou, jako bych mu chtěla dát facku, jenže zrovna moc dobře neodhadnu sílu a použiju jí až příliš... (10)
Snažím se pak očima vyhledat těch pár, co ještě působí při smyslech.
"Můžete to nějak vyrušit? Co s ním mám dělat?" snažím se u něj stále držet a uhýbat se výpadům nadržených holek. Kdybych s ním byla sama a měla možnost udržet ho v klidu, mohu ho pomocí hypnózy donutit přestat, ale v tomhle zmatku, kde se tu melou lidi a lítají kusy nábytku je možná tím nejlepším řešením prostě vzít roha. Jenže svědomí mi nedovolí ho tu jen tak nechat, napospas všem.