Společnost u stolu

Holtgast, jídelna

"Zaznamenávám," kývnu na Lunu. Nemám kapacitu ani program na to, zlobit se, že mě používá jako chodící diář. Je to samozřejmost.

"Děkuji, nepotřebuji užívat humanoidy konzumované potraviny a tekutiny," nakloním hlavu s mírným zvlněním rtů ve zdvořilém pousmání k laskavě hovořící tmavovlásce, Lakshmi.
Hlas i vzhled možná až příliš perfektní a umělý.
"Nejsem organického původu. K sustenanci využívám energii, Eddie mi ze skladů již zapůjčila generátor."

Popojedeme

Bojiště -> Pevnost Holgast

„Ještě neděkuj, uvidíme, jak to zabere..“ Odpovím Nikolaiovi, jenže ten už sotva vnímá. Musí vydržet, musíme to tu zvládnout.
Pokusím se ho ještě co nejrychleji přemístit k nějakému léčiteli, než se vrhám na problém s plamenným letcem.

Brána do jiného světa se podařila a rychle i zmizela, jak bylo v plánu, takže výsledek skvělý. To samé se ovšem nedá říct o tom, jak rychle jsem se dostal na zem. Tlaková vlna mě smetla takřka ještě za letu, v mžiku nastala tma.

Probudil jsem se až na ošetřovně. Pravděpodobně jsem prodělal otřes mozku, těžko říct, kde mě našli a já se moc neptal. Vyčkal jsem, až mě naše zachránkyně dala zase dohromady a moc jí to nekomplikoval ani snahami o flirt, vypadala, že toho má sama až po krk.
Na pokoj jsem dostal fajn spolubydlícího, teplá voda byla dnes více než příjemná, nemám si tedy na co stěžovat.

Těm, co odchází do jiných sankt, příliš pozornosti nevěnuji, nikoho z nich tak dobře neznám.
Na rozloučení s padlími se dostavím. Zejména mi je líto malé Chloé, kterou jsme se snažili zachránit po nadýcháni jedovatého plynu, bohužel marně. Stejně tak mě mrzí i odchod Bunmi, se kterou jsem sem přišel, Friedricha, s kterým jsme strávili v příjemné konverzaci večer, Jonas, který mě žádal o pomoc s tréninkem a moje psycholožka, Lara. Byli pro mě přáteli. V tichosti sleduji jejich náhrobky a poslouchám Erdenovo proslov, stejně tak i Igorovo báseň.
Ztráty byli dnes velké, bohužel.

V pohodlných aladinkách, žabkách a rozevláté košili se pak vydávám na večeři. Vyhlídnu si salát s kuřecím masem a jako kávu si vyprosím černou arabiku od tajemného nováčka, kterému se obratně hned představuji.
Červené oči jsou fascinující.

Nicméně nováčků tu řádně přibylo dnes. Vážně se tvářící brunetka postávající u dveří, vlkodlak, který si dopřává přímo v podobě a taky dalších pár, které jsem tu už dnes zahlédl.
„Vítejte u nás, jak jste se k nám dostali?“ Usměji se na zubatého hafana.
„Naučil ses mluvit v této podobě? To muselo být náročné.. klobouk dolů..“

Mladá dívka s modrýma očima je mi podezřele povědomá, přesto však úplně neznámá. Trochu mě zamrazí v zádech, když zaslechnu její jméno.
Chloé?
Chudák Matisse má dnes opravdu těžký den.
Rozhodnu se k němu zamířit hned potom, co si všímám, že spolu prohodili pár slov. Pozdravím ho a jemně, ale povzbudivě sevřu jeho rameno. Gestem se snažím vyjádřit, že vím a že má mou podporu, zároveň to ale nechci rozmazávat. Nejspíš za ním dnes chodí každý s lítostí.
Zdravím i Emila, sedícího opodál.
„Máte nějaké plány na večer?“ Zeptám se nenuceně. Matisse by dnes neměl být sám a taky by se mělo dát pozor na to, aby neudělal nějakou kravinu.
Moc dobře vím, jaké to je o někoho blízkého přijít tak náhle… Hlava si pak dělá, co chce..

U stolu

Holtgast, jídelna

Mou pozornost na hovor kolem mě narušil vzteklý výkřik statného Kristoffa. Jen jsem semkla rty. Spojenectví proti většímu nepříteli patří tak do legend. Opravdová válka je jiná. Dokud kurdské milice bojovali s teroristy, byli jsme všem dobří. A pak se situace změnila…

Svůj pohled jsem opět obrátila na Yevu. Vážně jsem přikývla nad její odpovědí. I když jsem žila jen z domněnek, očividně ji něco trápilo. Nějaká ztráta… Ale vážnější, jiná.
“Něco ztratit, něco nalézt,” tiše jsem dodala. Takto to přísloví sice vůbec nezní, je to jen hrubě osekaná hlavní myšlenka, ale lépe jsem nebyla schopná to vyjádřit.
Nad pochvalou Yevy jsem jen zavrtěla hlavou: “Mohlo být lepší. Ale díky tobě za mé léčení.” Bohužel ztráta končetiny mi komplikovala situaci docela dlouho.

Nakonec to byla Yeva, která mi pomohla s určením posledního kousku koření. Vděčně jsem se na ni krátce pousmála: “Ano, to být ono.”

Jedním uchem jsem naslouchala i rozhovoru mezi Ebsalomem a tím druhým, který se představil jako Santiago a jehož odpověď byla poměrně složitá.
Snědla jsem pár dalších soust, když jsem si všimla nově příchozích, jistého obřího psa, který však chodil a jednal jak člověk, a ženy, která vypadala poměrně ostražitě. Jen jsem jim přikývla na pozdrav a dál se věnovala své porci.

Že by konečně klid?

Bojiště NO -> Pevnost Holtgast

Chlupáč měl naštěstí skoro stejně rychlí odchod, jako příchod. Skoro by mi ho až začalo být líto, kdyby nás tady nevysekal skoro všechny jen svým příchodem.
Dobře mu tak, ještě by nám sem natahal vzteklinu…
Ohnívák je taky v tahu díky Egyptskému princátku, a já se zase můžu pěkně poklepat po ramínku, že jsem (ne)byl nejplatnější hrdina této bitvy.
hehe..
Chce to sprchu…
Ale prvně se mnou švihne o zem tlaková vlna, jakoby nás ten hajzl chtěl ještě naposledy vyškolit, než skape…
Je mi úplně jedno, že ostatní skončili třeba rozsekaní o šutry, ale doprdele, já spadl zase do bláta!! Přišel jsem vám málo špinavej, nebo jako co?
Nic, domu, honem..
Pokud mě někdo otravuje s pomocí s raněnými, velice ochotně je přemisťuji telekinezí, tahat se s nimi nebudu. Stejně by si u mě momentálně koledovali akorát o infekci, jelikož jsem se vymáchal v té největší louži, co tu byla…

Nechci ošetřit, nechci.. chci sprchu.
Takže rovnou letím k pokojům a hledám svoje jméno.
Spolubydlícího jsem si sice nepřečetl, ale dost brzy o sobě dává vědět, když buší na dveře od koupelny.
„Proč? Chtěl by si mi s tím snad jít pomoct?“ Zařvu nazpět pobaveně.
Po důkladném vydrbání to bude chtít ještě trochu dorovnat vousy, učesat a nagelovat vlasy a taky hromadu voňavky. Jen v ručníku kolem pasu pak slavnostně otevřu dveře a rukou naznačím, že může dál.
„Je to celé jen tvoje, hřebečku.“

Na rozloučení s padlími se dostavím. Nechci, aby mě někdo z nich pak chodil strašit. A ze stejného důvodu i držím celý obřad slušně chlebárnu zavřenou… Ne, že by mi nebylo líto všech těch nevinných duší, snad najdou svůj klid..

Večeře pak je vskutku zajímavá.. Spolubydlo přivádí nováčky, do týmu nám přibývá další ledový ksicht a čoklík, chodící a mluvící, který si slintá na talíř.
Nějak se nám s těmi vlkodlaky někde roztrhl pytel..
Myškasakravěc si pak očmuchá půlku stolů, než přijde na to, kde je vlastně jídlo..
Aporťák z rodinných filmů se rozhodl, že čuchat cizí zadky a pelichat na gauč je mnohem lepší, než chodit po dvou a čelit vlastním problémům. A jeho sestře je líto, že taky neumí být pes, takže si sedá k němu na podlahu.
Rudoočko, žhavý někoho zakousnout, tu hned první den vaří kafíčka celému sálu..
A Samík věnuje pozornost zamražené čínské polívce, která asi ještě nepřišla na to, že ve sprchách teče i teplá voda.. i když podle pár útržků myšlenek, které ke mně doputovali, jí spíš stávkuje spolubydlící ve sprše.
Jak já miluji puberťačky!.. Samé drámíčko!
Neodolám a přidám se do konverzace.
„Víš, co nejlépe pomáhá na problémové puberťáky zamčené v koupelně? Musíš jí odtamtud vykouřit!.. Zapal nějaký kus hadru, nejlépe její, nech to jen čoudit a podstrkej jí to pod dveře.. bude venku raz, dva!“
Rád dávám lidem rady, jak udržovat přátelské vztahy.. mohl bych si otevřít poradnu!..
„Co ty, zlato, koho sis vylosoval na pokoj?“ Pokračuji v pomlouvání spolubydlících, třeba z toho bude fajn pokec!

Zatím co se přehrabuji v zeleninové míse, přisedá opodál jeden extra čokoládový bonbónek.
„Taky, taky..“ Odpovím na přání dobré chuti.
„Hm, krom přeskakování mezi realitami, jsem byl dnes přiotráven jedovatým plynem, skoroobětován očkatýmu démonovi a skoroupálen prostým lidem, který věřil, že jsem ďáblův poskok…“ Srhnul jsem tak nějak nejzábavnější zážitky dnešního dne.
„Jaký jsi měl den ty?“ Optám se nazpět.
„Santiago jméno mé, stačí Santi nebo Diego..“ Odpovím na představování, sice jsme se už někde tak jako míhavě zahlédli, ale myslím, že do řeči jsme se nedali.
Což je určitě škoda…

Večeře

pevnost Holtgast, jídelna

Ten krátký dotek mě stačil naplnit klidem, i když smutek v srdci zůstával. Především vůči Rúně jsem měla pocit, že jsem ji zklamala. Nechtěla jsem se ale poddávat zoufalství. Igorova slova v kryptě mi mluvila z duše, naši blízcí byli pořád s námi.

“Tak doufám, že se ti tu bude líbit,” usmála jsem se mile na Elain, když osvětlila svůj příchod.
V tom mě cosi polechtalo ve vlasech. Ošila jsem se. Jako kdyby mi něco fouklo za krk?! Teď už jsem nadskočila, až jsem loktem drcla do vedle sedícího Blagdena. Ohlédla jsem se a za mnou…
Krysa?! Obří krysa?
Můj vyjevený pohled mluvil za vše. Asi jsem nedokázala skrýt lehké zděšení, ale… Ta krysa je fakt obří!!
“U všech bohyň!”
Zírala jsem ještě chvíli do korálkových očí, než asi snad mazlíčka okřikl hlas za mnou. Když krysa zmizela po svém, pomalu jsem se otočila zpět ke stolu.

“Kdo to byl?” hodila jsem ještě otázku do placu, ale to už se Luna pustila do vyprávění. Rychle získala mou pozornost, protože i ona se svými společníky přišla z jiné reality.
“To máme stejné, také jsem přišla z jiného světa,” lehce jsem se pousmála.

Blagden pak ještě navíc potvrdil můj úsudek ohledně hlasité slečinky. Jen jsem protočila oči a tiše se uchichtla. Nechtěla jsem příliš žertovat na téma Mikkelovy smrti, ale pár nekorektních vtípků mě napadalo. Teď si je ale nechám pro sebe.
“Nezdá se, že by se příliš lišila od svých mužských verzí,” tiše jsem ještě prohodila.

Náš hovor narušila Kristoffova spravedlivá stížnost. Na chvíli jsem se ponimrala v jídle. Netušila jsem, co bych mu řekla. A pochybuji, že by s námi Bratrstvo nebo Řád bojovali bok po boku. Jen čekají, až se na podobnýcb akcích vyřídíme sami…

“Stejně je to zvláštní,” promluvila jsem po chvíli a bloudila zrakem po jídelně. “Až na případ Lyly a Lily jsem nezažila zatím, že by se střetly dvě stejné osoby. A dokonce jsem si tyto dvě nejspíš spletla,” rozpačitě jsem trhla rameny. Zpětně jsem si přehrávala můj rozhovor s Lylou na pokoji a čím dál víc jsem nabývala dojmu, že jsem udělala pořádný omyl.
“Ale Richard se také rychle objevil po své smrti,” kývla jsem směrem ke známé tváři. Viděla jsem jeho mrtvé tělo, tam na voru…
“Má to všechno nějaký smysl? Nebo je to jen prostě nestabilita časoprostoru? A skončilo to zničením té anomálie?” přemýšlivě jsem si podepřela hlavu.
“Asi dost otázek, že?” omluvně jsem se pousmála na nejbližší u stolu.

Blagden si pak objednal čaj u bledého mladíka, který se zde ujal kavárenské služby. S radostí jsem tu možnost uvítala, neznámému se představila a poprosila jsem o masala chai, klasiku z mé domoviny. Byla jsem zvědavá, jakou skupinu koření mladík zvolí. U nás platilo, že co rodina, to originální recept.

V jídelně se objevil i Razvan, který ale nedorazil sám. Jeho zvláštní doprovod jsem krátce pozdravila pousmáním a pokývnutím hlavy.

Nabrala jsem si další sousto a můj pohled spadl na Violet, která seděla nehnutě a nic nejedla.
“Nemáš na nic chuť?” lehce jsem naklonila hlavu.
“Pokud se ti tu nic nezdá nebo máš nějaké alergie, stačí říct, zkusíme ti v kuchyni vyhovět,” povzbudivě jsem se ještě usmála.

Kde smrt zavře dveře,
tam jiná realita otevře okno

Bojiště NO -> Hlavní štáb

Mi. Mi jsme to dokázali.
Unaveně se měním zpět do své lidské podoby hledíc na scenérii, která se mi zde naskytnula. Naděj, která přebila smrt. Vítězství plné smutku. Trosky města, které bylo zachráněno. Ne však město. Celý svět. Zachránili jsme celý svět a nikdo se to nedozví. Není totiž nikdo, kdo by to ocenil. Alespoň se tak vyhneme návalu šílených fanynek. Film by o nás však netočit mohli, nebo seriál.
Snažíc se nemyslet na to nejhorší zatím co hledám po bojišti své chráněnce. Dnes jsem nad tím opravdu zanevřel. Dělo se toho, tak hrozně moc, až mám chuť sehnat si pro sebe pohodlnou rakev a na chvíli si tam zdřímnout, jako za starých dobrých časů. Na moment se odříznout a být jen já a temnota.
Z té mi však poslední dobou není zrovna moc dobře a celkově nyní neusnu, bez toho, aby v místnosti nebylo světlo. Nyní se, ale nejspíše budu bát usnout.

...

Kromě toho co se mnou provedla trhlina jsem neměl zase nijak extra vážné zranění. Během boje se mi přeci jen dostalo léčitelské pomoci od Dragostana, kterou jako vždy odvedl bravurně. Proto jsem na ošetřovně pobyl velmi krátkou dobu a mohl se tak, alespoň vysprchovat předtím, než jsem se šel účastnit pohřbu.
Tohle je něco, co si nikdy nenechám ujít. Vzdát hold mrtvým. Vzdát hold vzpomínkám, které nám přinesli do života s vědomím, že nemuselo být mnoho a mohl jsem tam být mezi nimi. I mé tělo se mohlo změnit na popel. Chápu proč se to dělá, ale já nejsem opravdu velký fanda zpopelnění. Jsem raději, když se mohu dotyčným věnovat. Zařídit, aby svůj poslední den, který s námi mají vypadali co nejlépe a všichni si mohli pak jejich tváře pamatovat ještě šťastné. Když tedy vynecháme ty, kteří umřeli způsoby, které je silně znetvořili. Pro ty je hádám zpopelnění přeci jen lepší.
Mou pozornost od plamenů vyruší teprve Samir.
Z počátku jen překvapeně zamrkám a posléze se podívám opět směrem kde, leží mrtví. Tedy jejich pozůstatky.
"V pohodě." Usměji se na Samira, zatím co mu stisknu jeho ruku na oplátku.
"Vlastně si říkám, co pro mě lidé tady vůbec znamenají. Kromě tak pěti jedinců, tu všichni pro mě jsou jen další nájemníci z bytového komplexu." Povím lehce optimistickým hlasem, špatně maskující trápení.
To není špatné označení. Celkem to sedí.
"Přesto. Je mi líto každé ztráty. Život není něco, co by mělo skončit touhle cestou." Násilná smrt v boji. Kdysi super věc. Nyní zbytečná, i když v této době nevyhnutelná.

Na večeři přicházím mezi prvními. Ani vlastně nevím proč. Možná se chci rychle najíst a rychle vypadnout, ale každé sousto, jako by bylo z hlíny. Bez chuti a bez života. Mdlé. Přežvykuji jej více, než by bylo třeba, u čehož většinu svého pohledu věnuji stolu, u kterého sedím.
Nemám náladu se nějak moc věnovat ostatním, ale vím, že musím. Nesmím být skleslý. Nemám na to právo. Musím být ten, kdo se drží nad vodou, aby pomohl ostatním spatřit po tom všem slunce.
Pokouším se tedy držet úsměv a poté co přichází další lidé se jim i věnovat.
Pokývnu hlavou na Absoloma, který si přisedl ke stolu, zatím co naslouchám konverzaci Mattise a dívky.
Už co jsem jí předtím spatřil mi přeběhl mráz po zádech, jak na to celé Mattis zareaguje a proto, když si sedne na proti jsem trochu nesvůj. Nejsem si totiž přesně jistý, co bych mu měl říci.
Pak se ozve však ta část mě, která tohle prožila mnohokrát. Smrt. Mluvila s pozůstalými o jejich blízkých a starala se o ně. To vše by bylo super, ale normálně se mrtvý nevracejí. Navíc z jiné dimenze.
"Chceš se po večeři zajít opít do zahrady?" Navrhnu mu místo odpovědi, zcela nenuceně, jako by šlo o tu nejběžnější frázi.
Co jiného bych mu nyní mohl říci. Jediné co vyřeší smrt a cestování mezi realitami je alkohol.

Chápu však o čem Mattis mluví. Dnes jsem viděl tolik mrtvých kráčet a mluvit. Nejen ty zombie, ale členy Triskelionu, kteří padli. A nyní. Nyní tu mezi námi chodí. Navíc nemají potuchy co jsme zač. Je trochu kruté, že můj bývalý a nový spolubydlící je jedna a ta samé osoba. Tedy, Richard umřel ne. Ne?
Ale to vše není tak kruté, jako pro Kulíška. Ten je z toho celý v háji už od pohledu a já mám hroznou chuť za ním jít a prostě ho obejmout a výskat ve vlasech s tím, že vše bude dobré. Je mi však jasné, jaká je to blbost

Jo. Dneska se vožeru a nebude to v rámci příjemné oslavy.

Návrat

Bojiště NO -> Hlavní štáb

Popravdě úplně přesně nevím, jak jsem se dostal z hnusné žíravé tekutiny až do zázemí pro raněné. Slyšel jsem hlas Blaga, pak Ričiho, v pozadí pak i další, ale nejsem si jist, co přesně říkali. Celé tělo pálilo, nemohl jsem ani moc dýchat, natož mluvit.
Přišla bolest, jak mě i hlas Richarda varoval. Pokusil jsem se nehýbat, nicméně chvílemi jsem se neubránil chraplavému zakňučení.
Pálení jakž takž ustalo, odvážil jsem se i otevřít oči. Celé tělo mě brnělo, nervy ještě nepřišli zcela k sobě. „Díky..“ zašeptal jsem.

Riči se přesunul k dívce, která tam skončila se mnou. Já jsem se pomalu pokusil alespoň posadit, když v tu mě cosi smetlo opět na zem a pak tma.
Matně jsem vnímal, jak se přenášíme zpět na základnu, plně při vědomí jsem však byl až na ošetřovně, kde jsem i zjistil, že je vše u konce.
Zranění mi bylo nakonec úplně vyléčeno a já sice vyčerpaný, ale v pořádku jsem se mohl přesunout na pokoj. Samira, nového spolubydlícího jsem sice už párkrát zahlédl, více jsme se ale nebavili, takže asi bylo na místě se představit. Taky jsem mu ukázal Piškota s Pralinkou a ujistil se, že jejich přítomnost mu nebude vadit.

Důkladně jsem se vysprchoval, poté jsem šel pozdravit ty, který odcházeli na jiné santka, ujistil jsem se, že dívka, která se mnou byla v kyselině, je také v pohodě.

Poté jsem zamířil na rozloučení s padlími, což bylo horší. Pořádně jsem nevěděl, o koho všeho jsme přišli, dokud jsem neslyšel jejich jména. Překvapením mi byla například Naira. Nedošlo mi, že dívka, kterou jsem viděl mezi živými, byla její alternativní já, které nejspíš během bojů přišlo z jiného světa k nám.
Při jmenování Mikkela mě zamrazilo v zádech. Vzpomínka na chladnokrevnou vraždu mě stále děsila, i když Eddie dávala dost najevo, že tak daleko to nechtěla nechat zajít.
Chtěl nás nechat sežrat, že to nebyl dobrý člověk, to bylo nad slunce jasné, ale bylo třeba tolik brutality k jeho usmrcení?... Nemohli jsme ho prostě znehybnit a odvést do cel?..

Že zemřela i malá Chloé, drobná holčička, která dokázala jen tak z místa vyčarovat svět podle své fantazie, z toho mi bylo do pláče. Chudák její bratr, musí to být velice těžké..
Na večeři si pak najdu chvíli, abych Matissovi vyjádřil upřímnou soustrast. „Je mi to moc líto, byla to skvělá holčička.. a statečná..“ řeknu mu smutně a sevřu na okamžik jeho rameno.
„Já.. nevím, jestli je vhodný čas, ale kdyby sis někdy chtěl s někým promluvit, já.. klidně budu poslouchat..“ Zkusím ještě nabídnout trochu útěchy, kdyby potřeboval.

Pozdravím Eddie, Emila, Orena i Draga a přisednu si někam k nim. Z ovocného talíře sem tam podám něco na své ramena, které okupují vakoveverky. Až příliš tváří kolem se podobá někomu, kdo dneska přišel o život. Jsem z toho lehce nervózní.
„Co se stalo, přišel si o někoho..?“ zeptám se, když vidím smutný obličej kamaráda.
Zarazí mě, když jsou kluci překvapení, že vidí Richarda.
„Co.. počkat.. jak jako umřel? Vždyť.. na bojišti mě léčil?“ Nechápavě koukám z jednoho na druhého…
Co sem prospal? Co se to dneska děje?

Jeden z nováčku nabízí kávové občerstvení, představím se mu a s chutí objednám Latte, pokud to svede.
„Tohle je Dragostan, rád by tě požádal, jestli mu připravíš.. Datu Masalu?..“ přeložím ještě v rychlosti objednávku Draga. Nováček je sice lehce zmatený, ale Drag mu pohotově píše recept.
Při přínosu nápoje se začne zajímat o mé tetování.
„Vlastně to pro mě znamená volnost.. ale ani týmový hráč není úplně od věci..“ Vyjádřím se k jeho názoru s úsměvem.

Po boji
Bojiště -> Hlavní štáb

Pálila sem, co mi síly stačili. Činili se i všichni ostatní a tak nakonec jsme přerostlého příbuzného barevné udolali. Těm, kteří svedli něco s energií se postupně podařilo udolat i všechny trhliny, které nás obklopovali. Finále jsem ale spíš prošvihla. Všechny nás odmrštila tlaková vlna a i když jsem zůstala při vědomí, nějakou chvíli mi trvalo, než sem se zase vybelhala na nohy.
Je to opravdu pryč? Konec?..
Radostí jsem si poskočila, ale dobrá nálada nevydržela dlouho. Mrtví naštěstí už nepřibyli, za to raněných bylo dost a nováčků z různých realit taky. Chudáci, pamatuji si ten pocit, když jsem přišla já. Sice jsem znala tváře, které mě obklopovali, oni mě však už oplakali a napsali na seznam mrtvých…
Co to musí být pro ně, když byli vyrváni ze své reality a nic, z toho co znali, zde není?

Pomáhala jsem s raněnými na přesun a na ošetřovně trpělivě vyčkala na vyšetření, jestli nemám nějaké skryté zranění po pádu. Dnes jsem neměla energii protestovat..
„Po-počkat… Richarde? Já.. viděla jsem tě umřít!...Co to..?“
Ještě když jsem naposledy cestovala na ošetřovnu, byl pod prostěradlem, žádného náhradníka z jiné reality jsem neviděla přijít…
Jak?...
Orena dneska asi trefí…

Po analýze jsem poměrně rychle zase zmizela, abych uvolnila místo dalším, horším případům. Drobné zranění si dokážu vyléčit i během pár chvil sama díky regeneraci.
Směr byl jasný, sprcha.

Pokoje byli trochu přeorganizovány a já získala novou spolubydlící. Představila jsem se jí a pokud měla zájem, nabídla jsem jí jít do sprchy první.
Sama jsem poté pod proudy teplé vody zůstala o něco déle. Ve vzpomínkách jsem stále viděla nevinný vystrašený pohled malé rezaté Lišky, krčící se pod pohovkou...
Slyšela jsem v uších hudbu a viděla před sebou úsměv mé spolutanečnice.
Nikdy jsem neměla příliš kamarádek, dá se tedy říct, že ony pro mě byli ty nejlepší…
Po tvářích se mi rozlijí slzy.. Posadím na dno sprchy, stáhnu si k sobě kolena a schovám je pod mokré prameny zrzavých vlasů.
Ony měly strach a já jsem slíbila, že se jim nic nestane. Zklamala jsem je…
Když už cítím, jak se mi na konečcích prstů začínají dělat varhánky, zastavím vodu a rozhodnu se vylézt ven. Před zrcadlem ještě osuším líce od slz a pořádně rozčešu hřívu, než se rozhodnu vrátit se na pokoj. Přes černé tílko přehodím černobílou kostičkovanou flanelovou košili, kterou si nad pupíkem zavážu. Natáhnu si tmavé legíny, tenisky a poté vyrazím na poslední rozloučení se všemi padlími.

Je jich tolik.. Lucas, se kterým jsem sice dlouho nemluvila, přesto jsme spolu procházeli objevováním schopností, Olivia, která v organizaci byla už dlouho, potom i malá Chloé, kterou jsem uspávala, když se už na oslavě nudila…. Mé dvě drahé kamarádky a plno dalších.
Tahle bitva nás stála až příliš…
Neudržím sama slzy znovu, když si všimnu mokrých očí urostlého chlapáka. Najdu si cestu k němu, abych ho alespoň na okamžik sevřela v pevném objetí.
Po zbytek obřadu držím za ruku Nika a spolu bulíme, jako dva vodopády..
Kruci..
Snad už jsem pro dnešek vyčerpala slzné kanálky, když se vydávám na večeři.

Hlad mám jako vlk, můj talíř je tedy plný, jako obvykle. Rýže, Kuře, těstoviny.. od všeho je třeba trochu, bylo to dneska náročné. Navíc s plným žaludkem se žal snáší líp, tedy alespoň u mě.
Krátce pohladím po zádech Nika, který si přisedá, Danovi věnuji milý úsměv.
Jsem ráda, že jsou celý..
„Někteří zkrátka umí překecat i smrt, aby je pustila ze svých spárů..“ Pousměji se, když se Nik podiví, co se to děje kolem. „A někdo je hold doma všude..“

Ale když už je ten nováček tak akční, tak ho také na chvíli zastavím. „Jsem Lea mimochodem a jsem velice ráda, že sis tu našel hned takhle z kraje koníček..“ Ušklíbnu se. „Uměl bys pěkně prosím Irskou kávu?“

Ukřičená, podivně povědomá bloncka, která si teď vylejvá vztek na chudákovi Orenovi, mi připomíná, proč vlastně jsem neměla nikdy moc holek v oblibě. Kdo by se s tím chtěl bavit, když se to chová takhle?..
Neodpustím si na chvíli zamířit jejím směrem.
„Pusinko, nikdo tě to jíst nenutí… Támhle myšák to určitě rád dorazí za tebe..“ Mrknu na ní a kývnu hlavou k hlodavci, narostlému o něco víc, než je na jeho druh zvyklé, který by s chutí spořádal půlku stolu, kdyby ho barevná trochu nepřibrzdila.
Mám ráda tvory se zdravou chutí k jídlu, obzvlášť, když jsou u toho tak roztomilý..

Skoro odskočím od stolu leknutím, když Kristoff rozčíleně proklíná všechny ostatní skupiny přeživších.
„Jsou to svině, to přece víš… raději pochcípou o samotě, než aby bojovali po boku s námi… to by jim přece hrdost nedovolila..“ Věnuji mu smutný pohled.

Zrovna si nabírám další sousto a zvedám vidličku k puse, když mě najednou překvapí polibek.
„R-Razi?..“ Překvapeně se na něj podívám.
Jistě, že ten trapas z hlubin musí rozmazávat… nemůže být zapomenut!!...
„No, jak se to vezme…“ Odložím vidličku a otočím se k němu, abychom si koukali z očí do očí. „Já vlastně na třetí metě jsem, ale ty ještě ne…“ Lehce povypláznu jazyk a mrknu na něj.

Dark things... and thoughts
Holtgast, jídelna

Nechtěl jsem příliš otravovat, jestli jsem přišel zrovna nevhod..
I když to tak třeba mohlo vypadat, že věnoval se něčemu nedůležitému, věc mohla mít svůj význam, který bych nerad nějak narušil. Ať už úmyslně, či neúmyslně.. možná ona neúmyslnost by mě mrzela mnohem více. Naštěstí to ale nebyl tento případ a Bělovlásek kývne, že měl by volnou minutku k mé maličkosti. S jistým vděkem jsem mu kývl a poté obratem jal se vzít místo blízké při něm, případně jsem si přisunul k němu blíže židli. Prostě, nemínil jsem při tomto hovoru stát..
Lehce jsem přikývl i tomu, když uvedl, že něco málo se k jeho uším dostalo, ale spíše stručného rázu. Trochu jsem si povzdechl a opřel i ruku o rukojeť svojí hole. Maličko jsem si tříbil myšlenky, abych jim dal nějaký řád ale nejlepší bude začít úplně od počátku.
"Jistě.. je ti známo to, že mnozí z nás byly vrženi a vtaženi do různých světů.. netuším už po kolikáté to bylo, kdy se to stalo, ale při jedné této příhodě jsme.. skončily v temném světě. Poutání stínovými lany a mocí tvora, který toto místo obýval.." jal jsem se tedy slova.
"Naše malá skupina.. nebyla jediná kdo dostal se do jeho spárů.. držel nás v ten okamžik poměrně dosti.. nebyl to tvor, jakožto spíše.. mocná entita.. bytost, kterou přirovnal bych k Lovecraftovím temným bohům.. stanovil nám podmínky, za kterých budeme moci jeho říši opustit - za cestu pryč chtěl jednoho živého z nás, kdo tam s ním zůstane.. " trochu jsem si povzdechl.
"Měl.. a stále mám tak nějak dosti celé smrti a tak.. pokusil jsem se mu nabídnout něco jiného. Nabídnul jsem mu.. sebe. Svoje tělo, svojí mysl, když nechá ostatní žít a odejít z jeho říše. A on, to.. přijal mojí nabídku.." na vteřinu, či dvě jsem se odmlčel.
"Nechal je jít a jeho stíny, jsou nyní mou součástí... objevil jsem díky tomu, nějaké.. nové schopnosti, stejně jako.. slýchávám jeho hlas ve své mysli.. někdy nabádá, někdy z něj srší pýcha a ješitnost.. či jen přispívá kousavými poznámkami.."
Hezkou pohádku si tu odvyprávěl.. máš talent o tom žádná.. na červa..
Chtěl jsem ještě něco k tomu dodat, nicméně místo toho jsem zaslechl jeho poznámku k tomu, která mě přinutila na vteřinu stočit pohled stranou a krapet si povzdechnout... nicméně nakonec jsem se pohledem vrátil zase k Erdenovi.