Že by putování po pevnosti?

Pevnost Holtgast - zahrady, 31.řijna

Jsem ve výčtu lidí, které stihnul Eddie poznat, takže mám i šanci na to, že mu přijdu sympatický.
Jelikož se dneska chovám jako pako, tak fakt nevím…

Na okamžik se zaposlouchám do Eddieho výkladu. Příběh o tom, jak mu vyrostli křídla je skoro jako vystřižený z bible. Jako kdyby se na tom stromě zrodil anděl.
A nebo to byl andílek vždycky…

Každopádně prožít si něco podobného jako on, asi už bych tu nebyl. Nikdy sem se nepovažoval za hrdinu a i když jsem zjistil, že nejspíše nějaké schopnosti mám, přišel jsem si spíš jako hlupák, že jsem o nich nevěděl. Zadívám se na jeho tvář.
V tomhle světle dostávají jeho modré vlasy trošku načernalý odstín, a jeho tmavé oči pronikavější barvu, jako moře o půlnoci. Dokonce i světla se v nich odrážejí, jako měsíc na vodní hladině…a zase bych maloval..

Zatřesu hlavou, abych se navrátil do reality. Tohle místo má očividně sílu.
„Klobouk dolů, co všechno si přežil. Myslím, že v podobné situaci by bylo už dávno po mě.“
Neměl jsem zombíky, ani zdivočelé nadané a stejně kdyby mě nenašel Drag, už bych byl mrtvý. Oproti ostatním je můj příběh víc než nudný.

Když promluví Emil, lehce sebou škubnu. Vlastně jsem až teď postřehnul, že se změnil zpátky v člověka.
Po dotazu o změně místa mi pohled sklouzne k Richardovi s Orenem. Sice jsem poodstoupil, abych jim dal prostor, ale jsou stále na dohled a možná, možná je jim to přece jenom nepříjemné, pokud řeší něco osobního.

„Bazén? Jak chcete.“ Na škole jsem občas plaval, abych si udržel alespoň nějakou kondičku, ne že bych k tomu měl nějaký vztah, ale Eddieho to očividně nadchlo.

Slzy

Holtgast, zahrady

Přesně... toho... jsem se bál. Richard zatíná pěsti a pláče, a můžu za to já.
Víc, než rád.
"Ríšo," zlomí se mi hlas, moje slzy se rozhodnou, že nenechají ty Richardovy o samotě, a rozběhnou se po tvářích, aniž bych s tím zvládal cokoliv udělat. Jo, cítím to. Děsně to bolí.
...už nechci, už nemůžu být sám.
Kruci, já neměl pít! Teď nezvládám nic, než se dívat, kterak se Richard opět hroutí do sebe a bolí uvnitř asi dost podobně jako já, dost možná hůř... v hlavě mám kompletně vymeteno. Co mám dělat?? Jediné, co vím, je, že tohle nechci...

Já… asi musím pryč. Sorry.
"Nechoď, neutíkej," hlesnu a sklouznu z lavičky taky. Tak bezradně jsem si už dlouho nepřipadal, a... nenapadá mě nic lepšího. Pevně jej sevřu v objetí, a přitisknu se k němu.
Třeba... by to šlo slepit. Po pádu pevnosti mu umřela rodina, pro Matku... možná jsem měl být chápavější k tomu, že se snadněji naštve... byla moje vina, že se všechny střety vyhrotily tolik?
Já... já už nevím.
Ztěžka polknu, zápěstím ošmudlím slzy z tváře, a vzhlédnu k němu.
"Pokud... bychom byli zase spolu, tak s jedinou podmínkou. Ani jeden z nás toho druhého už neudeří."

Průzkum pokračuje?

Holtgast, zahrady

"Moji zombíci. Texas to schytal hodně," poušklíbnu se. Emil se usadil na doslech v kiriní, věnuju mu zamyšlený pohled.

Co ty říkáš na lidi tady, je ti tu někdo sympatický?
Pohlédnu zpátky na Oscara. "Jo, pár lidí jo," odpovím, a mám v úmyslu odpověď nechat stejně vágní, jakou jsem dostal od Oscara.
"Zatím jsem kromě Emila a tebe stejně neměl moc příležitostí poznat všechny víc. Vlastně ještě toho šedovlasého," který je čitelný jako kniha hieroglyfů, "a Aarona." A ten vypadá být kapitola sama pro sebe.

"Ne... bude to znít blbě, ale byl jsem nadšený. Tak, to je nějaký děsný superhrdinský klišé, ne? Spadneš do vatky s radioaktivní sračkou, kousne tě ozářený pavouk, bouchne s tebou labka s nebezpečnými materiály a tadá, POWERS!" usměju se pobaveně.
"A jak jsem na ně přišel... utíkal jsem před hordou nemrtvých, a už jsem to nedával. Podařilo se mi vyšplhat na strom, ale mrchy smradlavé to nevzdávaly, pokoušely se nahoru za mnou vyškrábat hodiny a hodiny, a když se přestaly aktivně snažit, jen na mě zespoda hleděly a čučely... neúnavně a hladově," ušklíbnu se. Není to příjemná vzpomínka.
"Měl jsem za to, že je fakt poslední den mého života. Přál jsem si křídla, abych mohl uletět... a toho večera usínal vpletený mezi větve. Probudila mě až bolest... děsná bolest. Měl jsem pocit, že se někomu z těch zmrdů dole podařilo vyšplhat nahoru za mnou a začal mě hryzat do ramenou," zaksichtím se.
"Ale ne... začala mi růst ta vymodlená křídla. Stejně zabralo několik dní, než se na nich dalo létat, a já se ke konci bál, jestli to vůbec zvládnu i s křídly, neměl skoro žádnou vodu a jídlo, když mě zahnali na strom, a když byla křídla plně dorostlá, byl jsem slabý a neměl ponětí, jak je vlastně použít," zavrtím hlavou.
"Naštěstí jsem se zvládl jakž takž vzduchem přeplácat na nejbližší střechu, a neskončit jako zombie chow."

Jsem rád, že se vám tu líbí. Jestli chcete, tak vás provedu i po zbytku. Je tu třeba i bazén.
Jistě že je. "Tady je skoro všechno... v bazénu jsem neplaval věky, to zní hodně dobře," přikývnu s úsměvem, sjedu opět člověka Emila v celé nahé kráse pohledem. Jako... dá se mu uznat, že stud rozhodně není jeho věc.

Očička vám vyklovu

Holtgast, společenská místnost

Než se vůbec stihnu dozvědět od Nax a Lakshmi odpovědi na otázky, na kterých mi záleží... přichází velký zmatek.

A náhle je pryč. A místo zmatku jen průzračně čisté prozření. Modrooký černovlásek nahradil vše, zabral si pro sebe mou lásku, obdiv, touhu, a při pohledu na to, kterak je obsypán dalšími dívkami, i žárlivost.
Je můj! Nezáleží na nikomu jiném... zvednu se, a na moment mám chuť nejdrzejší sokyni zezadu začít škrtit šátkem. Jenže se k němu lepí další! Tak to teda ne.

Měním se v brhlíka, a s náletem, kterému by záviděl i sokol, se vrhám po trojici holek kolem nejúžasnější osoby na světě. Ostrými drápky i zobáčkem pokouším se napáchat co nejvíc škody na tvářičkách blondýnky (8), zrzky (5), i brunetky (8).

'Zábava'

Holtgast, společenská místnost

"'Chrupkala' jsem, minulý čas," odvětím Lei nenadšeně, a Rúnino soudržné pousmání ocením kývnutím.
Mezitím se kousek dál schyluje k bouři... a na Gdé ón se dóstal k drógam? musím jen zpozornět.
"Na ošetřovně se ztratilo několik lahviček léků. Čekám, že odtud," prohodím k tomu a semknu rty. Opět, o ošetřovnu se staráme my. Do kuchyně těm, kdo pracují v kuchyni, taky nikdo neleze. Tedy, obvykle. Konstantin se nezdá být typem, který by si nechal říkat, co nedělat.
Než stihnu přijít na to, jaký by nejlepší postup byl teď a s jakou cestou nejmenšího odporu dostat Konstantina zpátky do karantény a detoxu, Nik věci vyeskaluje kopem s rozběhem přes hranu.
Komu jsem co udělala?

A ve společence se rozpoutává neskutečný bordel, lítají flašky, stolky, nohy... než stihnu sama nějak zasáhnout, jsem obklopená hnízdem z lián.
"Blagdene!" zasyknu frustrovaně, Konstantin potřebuje zastavit a zranění potřebují pomoc, na tohle nemám čas! Vytáhnu z boty nůž a pokusím se ven prosekat (8) jak nejrychleji svedu.
Ukrajinec je obklopený ostatními, a do potyčky tělo na tělo se mi nechce. Jindy bych neváhala, ale... špatně (nebo naopak dobře) mířená rána pěstí nebo kopanec... a Lilian by pravděpodobně zaškrtil půlku přítomných a mě navrch. Proklouznu tedy urychleně těsně kolem baru, obloukem kolem stolu s jídlem, k třem zraněným/bezvládným. Léčivý dotek pro Aarona (7), pro Lenny (5), se kterou ovšem zdá se nezdá být nic v nepořádku - jen omdlela?, a pro Nikolaie (8).

Ježišmarjá

Holtgast, společenská místnost

"Neuměl by je jen... utlumit? Rozdělit, ať víš, co je čí? Nevím přesně, já bych se o to mohl pokusit, ale v telepatii mám o hodně méně zkušeností než Erden," nabídnu nepříliš jistě. "Nebo se zeptat Alasthera? Je... zbytečné se trápit," pousměju se na ni.
"Milá holka?" zvednu pak obočí v hraném šoku a podívám se nad, vedle a dokonce za Lakshmi s poněkud poťouchlým úsměvem. "Kde?"

Flaška pokračuje dál... a to by nebyla Triskelionská oslava, aby se něco nepodělalo. Tentokrát vinou Nika a Konstantina, nestabilní zfetovaný Ukrajinec a emocionální opilý Rus, to je vskutku perfektní třaskavá kombinace. Prudký šift v myšlenkách některých mi v momentě objasní, co se děje, akorát... ta změna je tak nečekaná, že i mé alkoholem nemálo posilněné hlavě trvá vymyslet, co teď.

Vstanu, využiju květinový věnec, co odhodila Laima jako poslední na hromádku fantů, a nechám z něj vystřelit zelené šlahounovité úpony (6+2), rozhozením paží se rozeběhnou do různých směrů.
Jedny na ochranu v podobě splétaného štítu Yevě (4+2), dříve, než si někdo vzpomene, že je taky Ruska, další várku na pokus zvednout Leu a odtrhnout ji tak od Lary (9+2), třetí na ovinutí a znehybnění Dana (6+2).

Kopačky na veřejnosti

Pevnost Holtgast
Zahrady

'Jsem blbec, pardon,'
Provinilej ksichtík… Jeeeeez, kluku, ježiš, neber si to! Prostě… jsem prostě napjatej. Rád bych mu na to něco řekl, ale sakryš, mám dost abych uklidňoval sám sebe,natož někoho dalšího.
Eddie s Emilem si držej distance a mají vlastní talk, vlastní plány... tak moc soukromí, jak to jen jde.

Orenek je opilej, takžeee… by mohl udělat nějakou blbost. Třeba mě vzít na milost, ne? Já slibuju… že se budu snažit. Prostě nemůžu zaručit, že nebude další průser, ale i když příjde, rád bych ho měl u sebe a věděl, že třeba tentokrát neuteče, že mě v tom nenechá… že nezůstanu sám.
Kurva, bolí to hůř než depilace voskem, akorát místo hrudníku je to pod hrudníkem.

Znám rozchodový fráze moc dobře.
Pohlazení, 'Mám tě rád,'
Ruce stiskávám v pěsti a uvolňuju jako nějaký dechový cvičení na zklidnění.
Mám zase děsnou chuť si začít kousat nehty, ale odolám tomu.
Asi se mi zrovna boří pohádka, co jsem si namaloval, zase jako naivní blb, kterej sem, jež spoléhá na to, že jiskra stačí a všechno ostatní se 'nějak vyřeší' a když jsou dva spolu, tak bude všechno nakonec dobrý.
Nebudou spolu a nebude dobrý.
Proč já vůl dělám zase tu samou chybu?
Proč furt a furt jenom někoho hledám, někoho potřebuju?
Lidi umíraj, opouštěj tě, tak už se prober!

“A-ale,” hlas se mi chvěje a slzy utřu tak rychlým pohybem z tváří, že lze pochybovat že jsem ho vůbec udělal. Nebo alespoň mě to tak připadá.
“nejsem blázen… cítíš to taky, ne? To je… to je víc, než rád. Oba se přece trápíme...”
Mluvit, mluvit, MLUVIT!
Nezvyšuj hlas, neřvi na něj, nenaléhej a PRO BOHA SVATÝHO NEBUL!
“... já vím, že nejsem dokonalej a že to… že to nedopadlo, ale… ale když mi to nedopadne s tebou, nejvíc super klukem na světě, tak… tak s kým jo? Já… já nechci, já už němůžu, být sám.”
A taky hlavně NEPROS!

Tohle je děs.
Část ze mě děsně doufá, že se slituje a změní názor.
Další část si tajně přeje, aby mě odkopl tak hnusně, že mi to konečně docvakne.
Většina mého já… už zase chce, aby byl prostě konec a už teď je asi 80% rozhodnutá utýct a opít se tak, dokud mě to buď nezabije, nebo nevymaže natolik, že zapomenu úplně na všechno.
Na co bych nechtěl zapomenot?
Na kamarádství s Mařkou? Mařka se kamarádí skoro s každým, naše přátelství je kočkoindního charakteru, dáváme si zábavu a humor, ale na svěřování to není.
Na momenty deeptalku s Blagem? Lidi odcházej a přicházej, to je dost málo na nějakou vazbu.
James? Dost podobný jako Mařka a to ho znám míň.
Razvan? Zabít ho, nebo ošukat, a to je málo.
Starej Drag, co jsem se jím nechal při opici utěšovat?
Je mrtvej.
Orenvoa ségra, Cass?
Je mrtvá.
Všichni jsou mrtví, Dejve.
Jsou mrtví!
VŠICHNI jsou mrtví, DEJVE!

“Já… asi musím pryč. Sorry.”
Tohle nedám.
Skvěle jsem se zvládl vystresovat na maximum svýma nekro-tendencema soustředěním se na to, kdo zas všechno umřel a to ani zase nezačínám o svých vlastní rodině.
Závěr? Cítím se jak shit a nemám pro co, ani koho žít.
A já si myslel že talk s jedním jediným klukem to zachrání.
Utajenej závěr číslo dva? Zdrhnout dřív, než stihne odpovědět, abych si alespoň tu pitomou pohádku mohl nechat... jelikož úplně vyslovené 'NE' a facku jsem zatím nedostal.
No, vážně debil, co na to říct?

Vstanu a jsem asi tak chvilku od toho prostě mávnou křídly, usadit se v koruně nějakýho stromku a hnízdit tam, dokud… já nevím co.
Příjde další armáda bratrstva, mor, globální oteplování, nebo si z nás všech koněčně Mařka udělá harém a bude potřebovat spoře oděnýho omývače s palmovýma listama.

Úvod

Aurora, Isaac

O Americe se říká, že je zemí neomezených možností. Možná mezi ně spadá i Výboj - elektromagnetický puls ze slunce, který zasáhl celou Zemi, a 3. května 2018 zasadil civilizaci smrtící ránu.
Nejenže přestala fungovat veškerá technika a elektronika, v nastálém chaosu zmatků, nehod, rabování a pokusů přežít zahynulo nemálo lidí. O nějakou chvíli později většinu světa otrávila radiace z nikým neřízených nukleárních elektráren.

Pro jednotlivce to ovšem tak jasné nebylo, svět zblázněný se bez vysvětlení vypadal trochu jinak.
Věčně zatažená obloha. O život bojující flóra i fauna. Města, působící opuštěným, pobořeným dojmem, kde je neskutečně jednoduché narazit na nemrtvé jak z Walking dead. A ještě jednodušší je poštvat proti sobě zbytečky živých.
A nejdivnější věc? Podivné schopnosti, které s sebou zdánlivě přinesl den zkázy.

Pro Auroru, schopnost si po vůli přetvářet tělo, vytvořit si z mnoha malých změn jednu ucelenou podobu, která jí umožnila pohodlněji odrážet útoky a cestovat dlouhé úseky. Schopnost pohybovat předměty soustředěním se hodila také, zejména v případech, kdy jídlo, voda či další životní potřeby naskýtaly se v obležení pohybujících se mrtvých, či živých s extrémně nepřátelským přístupem a palnou zbraní po ruce pro vše, co nevypadalo jako člověk.

Pro Isaaca se toho moc nezměnilo. Narozdíl od Aurory, která v těch horečných dnech při Výboji a těsně po něm svědčila smrti svých přátel a členů rodiny, v rezervaci se toho příliš nezměnilo. A ucelené jádro tradicionalistů, kteří moderní aspekty života zamítali, si i po výpadku proudu, internetu, přívodu plynu, prostě žili po svém, jako by se svět nezhroutil.
Pak nakonec i do rezervace začali pronikat nemrtví. A co hůř... v noci, ani za 'bílého' dne nebylo už doma bezpečno. Démoni a zlí duchové, říkali staří kmene.

A Isaac by mezi ně podle nich nejspíš patřil také. S Výbojem se mu začaly projevovat podivné schopnosti, od pohybu předmětů jen myslí, přes zprovoznění vlastní motorky, ačkoliv nic technickému absolutně nikomu nefungovalo, po proměnu v obřího mývala, ve které na nějakou chvíli zpanikařeně uvízl. Nicméně fungovalo to, nějak - suroviny důležité k životu se vždycky našly, a Isaacovo mývalí tělo bylo dostatečně velké, že ani pro nemrtvé neskýtal nijak moc atraktivní cíl k útoku. Nebo že by to bylo pachem popelnic?

Květen, červen a červenec uběhl. Svět se do svých kolejí nevracel... a zdálo se, že změna je permanentní. Léto skončilo, nastal podzim. A pak do rovnice přiskočila další neznámá. Prvně Auroru koncem září, pak Isaaca začátkem října zasáhla nečekaná uspávací šipka.

A probuzení bylo vskutku nemilé. Malá cela, ze tří stěn prosklená, pět cel natlačených na sebe, dvě opodál. V jedné z cel roztřesený, mlčenlivý chlapec. V jedné pohozené kosti nějakého většího tvora. V další cosi, co připomínalo pozemního žraloka, a vedle podivné stvoření kdesi mezi bílou můrou a okřídleným koněm. A věčně běsnící, nikdy nespící Wendigo.
Z cel se nedalo utéct. Něco, někde blokovalo vaše schopnosti, nemohli jste je používat.

Se zvířecími stvořeními nebyla příliš velká domluva, lépe říct žádná - ale ještě hůř se domluvit bylo s jedinou další lidskou bytostí tady: nervózní ženou s brýlemi a věčně přísným pohledem. Jakékoliv pokusy o prosby, odpovědi, cokoliv - setkávalo se to jen s tichem. Otázku, jestli je žena němá či vás přes skla neslyší zodpověděla poměrně solidně hrstka incidentů, kdy si vaše vězeňkyně americkou angličtinou bez výraznějšího určujícího přízvuku začala na cosi nadávat. Či mluvit sama pro sebe? Kdo ví, těžce se to posuzovalo.

Občas obcházela kolem skel, s notesem poznámek, a zapisovala si. Nezdálo se, že by oddělovala divočící monstra od vás tří, zjevně schopných lidské domluvy a úvahy. Dlouhé hodiny trávívala v mini knihovně, či zavřená v pracovně, kde jste ji přes druhé sklo jedné prosklené stěny viděli cosi zdlouhavě sepisovat, na stěně za ní hotovou sbírku palných zbraní. Občas se na den, dva, někdy i tři vytratila, a s prodlužujícími se hodinami bez její přítomnosti se skýtala otázka, zda-li zapomněla. Jestli z vás zbydou také jen kosti, jestli je smrt hladem a žízní na dosah.

Péče samotná nebyla špatná. Každý den se ozvalo zasyčení, do kostek cel se prodral omamný plyn, ačkoliv nikde nebyl zjevný přívod. A když jste se probudili, obsah toaletního kyblíku v koutě byl vynesen, čerstvá voda do jiného kbelíku doplněna a porce jídla, většinou se sestávající z břečky vykydané z konzerv či beztvarého bílého kusu proteinového ničeho z armádních přídělových balíčků.

Nejhorší... byla nuda. Když dorazil Isaac, alespoň částečně to znamenalo, že dorazil někdo, kdo na Auroru neodmítá promluvit... na druhou stranu jste v téhle mizérii byli oba, a nevypadalo to, že se hned tak dostanete ven. Kluk, sotva patnáctiletý, stres izolace nezvládal - kdoví, jak dlouho před Aurorou tam byl vlastně on sám. Isaacovi se podařilo z něj vytáhnout jméno - Bryan - ale netrvalo dlouho, a hoch přestal jíst, přestal se starat o cokoliv, jen se třásl, objímaje kolena, a mlčel.
Žádné pomoci se mu nedostalo - a poslední tři týdny Auroře a Isaacovi dělala společnost hromádka, postupně se měnící, kterak si rozklad žádal své.

Kalendář na stěně kanceláře, který bez ohledu na chaos venku žena pravidelně uškubávala, ukazoval 1. listopadu 2018, to znamená, že Aurora v cele strávila pět týdnů, Isaac čtyři. A další dlouhý den započal.

Konverzace

Zahrady

Pokývnu hlavou na Oscara, když mě pochválí za pěkný let. Jsem rád, že si to užil, i když v mysli mi stále tak trochu bloudí i myšlenka na jinou projížďku, u které by mohl vzdychat moje jméno, místo toho, aby mi říkal, že jsem pašák.
Něco takového se říká psům ne?

Oscar víceméně přetlumočí mojí nabídku s létáním, ale Richardovi se nyní nechce a zdá se, že by stál o chvíli soukromí s Orenem. Jistě si mají co vyříkat.
Orenovi je to zjevně jasné a proto tedy také odmítne.

Jelikož si ostatní povídají, tak se na chvíli usadí do trávy ve své podobě a poslouchám, kdo si co poví. Avšak po chvíli mě začne štvát, že se nemohu zapojit do konverzace a proto se přeměním zpět do své lidské podoby, která mi přijde více sexy než ta zvířecí, i když v té zvířecí jsem k pomazlení a poňuchňání, asi stejně, jako Oren v té svojí.

V lidské podobě se tedy ocitnu opět nahý a nyní i světélkující.
Opřu se o strom a natáhnu nohy.
"Jsem rád, že se vám tu líbí. Jestli chcete, tak vás provedu i po zbytku. Je tu třeba i bazén."
Nadhodím zatím co se Oscar s Eddiem baví.
Mohl bych jim také ukázat vnitřek svého pokoje.

Původně jsem chtěl ještě něco zpětně dodat o lidské pizze, kterou Eddie zmínil, ale to si odpustím.

Rozhovor

Pevnost Holtgast - zahrady, 31.řijna

Cejtím se trochu blbě, když na nás Richard tak trochu vyjede, ale chápu to.
„Omlouvám se, nedošlo mi, že jste se odebrali ze společnosti kvůli soukromému hovoru, jsem blbec, pardon… “ řeknu k oboum a s provinilou tváří o kousek poodstoupím, aby měli soukromí.

Emča zatím vypadá v podobě spokojeně a já uznávám, že je pro mě přijatelnější, než jeho odhalený houpavý penis.

Eddie my vysvětluje výhody vlastních křídel, poté se omlouvá, že je moc zvyklý spoléhat se jen sám na sebe.
„To nic, chápu to.. já jsem strávil několik posledních měsíců taky prakticky sám, moje jediná společnost byli potulní psi a kočky.“ pousměji se na něj. Chudáci si teď budou muset sehnat jídlo beze mě, ale ani kdybych zůstal, už bych jim moc nepomohl. Nic jsem neměl.

V pevnosti se mu očividně docela líbí, což mě taky. „Jo, zahrady jsou neuvěřitelné.. A zbytek pevnosti je opravdu jako drahý hotel. “ potvrdím jeho slova.
„Na lidi si taky nemůžu stěžovat, zachránili mi život, vysvětlili mi, co se to se mnou děje a byli neuvěřitelně milí, takže fajn.“ I když spoustu věcí budu muset ještě vyzkoušet, nejsem si totiž jistý, co všechno umím. Pohled mi sklouzne k ruce s vlkem, kterého jsem nejspíše ještě v Itálii rozpohyboval, ačkoliv nevím jak.
„Co ty říkáš na lidi tady, je ti tu někdo sympatický?“ Podívám se mu do tváře.

„Jak ty si vlastně přišel na svoje schopnosti? Bylo to až po tom výboji? A věděl si to hned, nebo sis chvíli myslel, že blázníš?“ Optám se zvědavě. Tady všichni vypadají, že jsou si tak jistí, tím, co umí a co ne. Zatím co já jsem se zvládnul tak možná proměnit v pro mě stresové situaci.