Ticho v hluku

Snažím se. Skutečně se snažím vnímat hru, vnímat všechny okolo, odlišovat myšlenky od skutečných slov, bavit se. Nikolai se ujmul konverzace, která mi tak zoufale nešla a ptá se dívek na další doplňující informace a zároveň mě lehkým dotekem kotví v přítomnosti, dodává trochu jistoty v tom, co mi tak nejde. Dámy odpovídají a na moment mám pocit normální konverzace, normálního života. A ano, řešíme pouze trénink a strach. Protože o čem jiném mluvit?
Zvláštní, ostatní ty jiné konverzace zvládají.
Chci se inspirovat a zase se na něco zeptat, Rúna je ale odvolána na alkohol a Laima předá flašku dál a chystá se spát. Do toho Lea hned po konverzaci s Nikolaiem doprovází Rúnu na bar. Ony se umí bavit...
Možná bude skutečně muset přijít Marisol a donutit mě...něco změnit.
Ale ne. Nebudu jí přidělávat starosti, teď vypadá že se docela dobře baví. A Nikolai vlastně taky. Nebo ne? Ten se dostal do konverzace s tím novým chlapcem, Aaronem a nemusím být telepat, abych odhadl, že je to pro něj poměrně náročné. Zmítá se v emocích, cízí ho přemáhají, snad jakoby toho na něj bylo moc. Ale ne...to není oni. To vše je jen starost o jednu novou, rozbitou osobu.
Nepochybuji o tom, že by to Nikolai zvládl bez obtíží, chci mu ale vrátit jeho předchozí laskavost. Zlehka položím svou ruku na jeho rameno, které stisknu a doufám, skutečně doufám, že mu to bude sloužit jako dostatečná kotva. "Ty jsi ty, on je on. Odděluj." Snažím se Nikovi poslat jasnou myšlenku, která by snad mohla pomoci. Snad.

To ale nakonec nebude tím největším problémem.
Konstantina jsem si předtím nevšiml a je to má chyba, má nepozornost. Je tu tolik vjemů, tolik...hluku v tichu, že ta rozhněvaná, zmatená mysl ztratila důležitost, ztratila se ve všeobecném chaosu. Měl jsem... Teď je ale pozdě. Jako první to řeší Nikolai a já už už vstávám, kdy...
O co vlastně jde? Vždyť je Konstantin tak příjemný, mladý muž, přitažlivý a zajímavý. Jeho mysl je plná nebezpečí, je lákavá, vonící, blýskavá. Nik mu ubližuje...
Nikolai by mu neměl ubližovat. Nikolai za všechno může. Nikolai ho rozlobil.
Nikolai je nejblíž.

Reaguji instinktem a silou, do Nikolaie narážím bokem a snažím se jej povalit k zemi (6+2). "Nech ho být!"

Párty....pokračuje?

Společenská místnost

Jo, holky mají asi pravdu, Lyla je má sestra. To jakým způsobem si nenechá nic líbit, to jak se tu promenáduje jen v podprsence - sakra, to budu mít ještě dost těžký, chci-li jí chránit před špatnými návyky zdejších! Však by se s ní všichni jen vyspali a ne, tuhle myšlenku nechci mít. Stačí že to na ní zkouší ten Aaron!
"No tak teda dobrou! Zítra si všechno řekneme!" Obejmu jí ještě na dobrou noc a na moment jí vůbec nechci pustit. Co když to byl jen sen? Co když druhý den nebude? Co když se probudím a ona bude zase mrtvá?
Jen klid, Jamesi!

Party i po sestřině odchodu pokračuje. Někteří se vrací, objevují se další nováčci, dokonce i kočka, co mluví. Sakra...je to tou vodkou nebo fakt mluví? Já se ale radši víc věnuji hře a nechávám všechna dramata ať se prostě...dějí. Naxi sice něco remcá, že jsem jí sežral celý cupcake, pak se ale přesouvá za novou světlovláskou a opouští tak zahřáté místo. Ještě že tu zůstává alespoň Val, bylo by chladno, kdyby i ona...našla někoho lepšího k zábavě. A že se Raz snažil...
Nojo. Prostě se to tu míchá a páruje, však se stačí mrknout na nahého Emila, který si odvádí rovnou dva kluky. Pak je tu Richard, kterého začal utěšovat Oren - a za to jsem vlastně docela rád, Raz má nakonec Míšu a ...a je toho hodně.
Zlehka opřu svou hlavu o Valino rameno. "Děje se toho dost, co? Úplně ztrácím přehled, jak se věci mění. Jak se všechny ty tváře mění."
Jak má člověk rozjet párty, když si všichni užívají bez něj? Vždyť i ta flaška, která je vždycky tak bavilo, je už tak trochu v pozadí. Kdo je vlastně na řadě? Laima místo zpěvu dává fant a já ani nemám potřebu jí vytknout, že z toho uniká až příliš jednoduše. Vypadá unaveně... A tak se najednou cítím i já. Asi moc emocí, moc kotrmelců, moc radosti.

Laima úkoluje Nikolaie, aby se věnoval jelimánovi, Nik ale zaregistroval něco jiného. Jak ještě může vnímat okolní svět? Rozhodně mě ale upozorní na chlápka, jehož jméno jsem už zapomněl, který cosi pořvává u baru. Drogy? Jo, ty bych si dal...
To ale není koncem drama, chlápkovi se nelíbí náhlá levitace a začne křičet ještě víc. Vlastně bych řekl, že se tak trochu zbláznil. Loki bude mít kámoše...

Cosi na nás vyřvává, dost nahlas a nasraně. Ach jo, fakt musím vstávat. "Hey, uklidni se, tady na to nikdo není zvědavý..." Jakoby snad něco takového mohlo stačit. No nic, věřim že nebude náročné se s ním poprat, když je nás tu tolik. Co má vlastně za schopnosti? Uh, možná jsem ho měl víc sledovat při tréninku, to bych pak věděl, zda je neškodný nebo ne. Ale tak...vstávat se mi nechce. Oni to zvládnou. Já nejsem hrdina, já dělám párty.

A tak, netušíce, co se vlastně okolo děje, se jen víc přiblížím Val. "Nechce mu někdo dát pár facek? Tohle už je moc velký drámo."

SPIKNUTÍ!

Holtgast, společenská místnost

"POTŘEBUJU PLÁNEK, KURVA! Tu aby se hovado vyznalo," vyrazí prvně Hance Konstantin páreček z ruky, než si uvědomí, co to je. Další nabízené už si cpe do pusy ochotně, rozhlíží se ovšem přitom do stran.
"Ne? A kde bych kurva byl? Neser mě, Hanko," Hančině popostrkování se tmavovlásek brání. "Co to tu vůbec je za banda dementů? Ty s nima chlastáš, bez-" v tu chvíli je zvednut o něco nad zem.
"Co to-" angličtina plynule přejde do ukrajinských nadávek. A když se zeptá Nikolai Hanky se silným ruským přízvukem, Konstantin zařve.
"JÁ TO VĚDĚL! ZKURVYSYN RUSÁK, ZASRANÉ RUSKÉ SPIKNUTÍ VŠECHNO TOHLETO!!! POCHCIPEJTE VY KOKOTI ZAJEBANÍ MONGOLOIDŠTÍ," vyšiluje, až mu přeskakuje hlas, ve kterém se mísí vztek, úzkost i strach.
Zbyla mu jediná zbraň, kterou neváhal použít.

Konstantin vypouští feromony na všechny přítomné ve společenské místnosti, s účinností:

James (1)
Rúna (6)
Agnieszka (6)
Félix (9)
Nikolai (8)
Yevgeniya (1)
Daniel (7)
Lakshmi (8)
Valeria (10)
Marisol (10)
Lara (5)
Lenny (4)
Aaron (8)
Lea (10)
Blagden (2)
Hanka (2)
Naxiya (1)

Asi to chce víc koukat
kolem sebe

Společenská místnost

Sysifos se zadíval směrem za odcházející Leou a pomaloučku přivřel oči. “To říká ženská, co se umí změnit ve lva kocourovi, co umí mluvit. Já si to všim...” zabručel.
Pak se k jeho drbací oběti začal tulit flekatý kluk s velmi jednoznačně pocuchanou psychikou a kocour učinil rozhodnutí strategicky vyklidit pole.

K baru vystartoval malý šikmooký tajfun. Tyjo, připomeňte mi pak, že tuhle nemám za žádnejch okolností srát. Ale srovnat si ho umí, asi to není jejich první rodeo. Whisky zabubluje mým uchechtnutím.

“S tím trháním občanek to měla bejt prdel,” uklouzlo mi. Ah, ano, když nejde o holej kejhák, umí být i zábava. Přinejhorším mu půjdu trošku zklidnit hormon já. Ale jsem společně se Sysifem zástance pohybu jen v nejnutnějších chvílích. Kam vůbec ten chlupáč šel?

Veliké zrzavé tělo nepozorovaně vyklouzlo ze společenské místnosti a šinulo si to chodbou směrem ke schodišti do patra. “Nastal čas vše očichat.”

A spadnout do hlubin

Pevnost Holtgast, společenská místnost -> pokoj č. 8
31. října

Snažím se poslouchat a u toho zůstat alespoň trochu vzhůru. Boj to byl však velice obtížný a bral si z mé pozornosti hodně.

"Jo, v pohodě," opáčím Nikolaiovi, když mou nabídku odmítne. Chápala jsem to, používat angličtinu každý den určitě pomáhá s jejím zlepšováním. Jen jsem mu chtěla nabídnout tu možnost, pokud by ruština pro něj byla prostě pohodlnější. "Jo, já taky," přikývla jsem na jeho další slova s unaveným úsměvem. Budu si muset ještě chvíli zvykat, ale to přijde. Snad nebudu muset nikam spěchat, ne? Nebo jo?

Mezitím se flaška dala znovu do pohybu díky Lakshmi a znovu dnes přistála na mně. Jaké štěstí. Tentokrát mi věnuje pusu na čelo, skoro jako máma malému dítěti. Skoro jako moje máma mně, když jsem byla malá a nechtěla jsem spát. Usměju se na tmavovlásku a vyčkávám na úkol, jehož zadání mě maličko probere a vyděsí. Zpívat? Eh, to bych teď radši nedělala. Ale musím... Ne, vlastně nemusím. Mám jinou možnost. Sundám si z hlavy svůj květinový věnec a položím ho na hromádku oblečení. No co, šaty sem dávat nebudu.

"Promiň, zpívání je zrovna něco, co neumím," řeknu Lakshmi omluvným tónem. Navíc jsem byla teď příliš unavená na to, abych si vzpomněla na nějakou písničku. Vlastně - kdy vůbec naposledy jsem slyšela písničku s textem? Sama jsem si jako doprovodnou hudbu při domácích pracích pouštěla spíš instrumentálky, v kavárně, kam jsem chodila ve Vilniusu, byla hudba spíš podkres, který jsem nikdy moc nevnímala. "A asi si ani na žádnou nevzpomenu."

Zvedla jsem se, abych otočila flaškou dál, ale to do místnosti vrazil nějaký tmavovlásek a pořvával něco na Hanku. Jen jsem upřeně zírala na ty dva a to, co se bude dít. Ani jsem si nevšimla, že jsem vlastně už flaškou otočila a ta se zastavila na místě, kde původně seděl Nikolai. Zmateně jsem civěla na dění u baru, pak mi pohled sklouzl na flašku. Když jsem se podívala směrem, jímž mířila, zjistila jsem, že je místo prázdné. Nikolai měl momentálně dost jiné starosti než flašku. Nejprve se věnoval tomu mladíkovi s vitiligem, pak se jeho pozornost obrátila k tomu uřvanému bláznovi.

Dneska už bych to asi ale měla uzavřít... prošla mi hlavou myšlenka. Tohle u baru byla docela poslední kapka. Už jsem byla až moc unavená, i společensky, hlavně však fyzicky a psychicky. Tohle je dobrý znamení, abych to zabalila. Chvíli čekám, jestli se situace alespoň trochu neuklidní. Dám tomu jen chvíli, nebo usnu tady v sedě. Otočím se k Nikolaiovi a i jemu věnuji pusu pouze na tvář. S úkolem jsem se moc nepárala.

"Dej pusu tady jelínkovi," ukázala jsem na Aarona. "Jedno kam." Na tváři se my vyvrbil poslední pobavený úsměv, ale jestli bude úkol splněn, to už mě moc nezajímalo. Teď nastal jediný úkol. Jít si lehnout do postele. Otočím se zpátky ke skupince. "No, vážení, ráda jsem vás všechny lépe poznala, ale už je pro mě čas jít spát. Byl to dneska až moc náročný den, aspoň pro mě. Dobrou noc, všichni." S těmito slovy jsem se zvedla, opatrně jsem se protáhla kolem baru a vylétla jsem na chodbu.

Do pokoje jsem prakticky vrazila, jen jsem za sebou zavřela dveře a bez převlékání jsem spadla do postele, příliš unavená už cokoliv dělat. Doufala jsem v bezesnou noc, ačkoliv jsem tak trochu tušila, že se jí nedočkám.

Správná slova

Pevnost Holtgast
Společenka –> Zahrady

Kdyby ses zeptal některých nováčků, mám to úplně suprové, všichni mi zobou z ruky,
Zamračím se, vím na co poukazuje - nebyl jsem hluchej.
“Některý nováčky bys poslouchat neměl. Nováčky… a Razvana, když je ten debil v ráži.” a Emila v říji taky ne. Žebych byl zaujatej? Určitě ne!

Fakt mého sporého odění mi tak trochu dojde, až když ho Oren zmíní.
“Ajo, asi budem. Hmm, momentík.” řeknu a zaběhnu si pro svůj černej hadr nebezpečně blízko nějaký protivný mluvící kočky (kurva, tady je možný fakt všechno) co vězní Nika a Aarona, co vypadá že se zabouch.
Já mám co povídat, co? Navíc v tom teď vypadám jako kultista co jde Orena obětovat coby panice… ještě že jsem tu látku rozpáral na strategických místech pro křídla, jinak bych se do toho ani zabalit nemohl.
Pokud jde o můj šrot, udělám si na ten pláštík hrubou sponu (3+3) a ze zbytku toho šrotu vytvořím funkční stoleček (9+3) krásného provedení, kterej postavím do kroužku k Nikovi, ať si může doložit vodku. Sklenku… láhev… dvě.

Taaak, drapnu packu, usměju se (asi nejvřeleji za celej den) a vykročíme spolu do zahrad. Stiskne! Dobře.
“Za průvodce budu vděčnej. Taky… ti to tady připadá všechno nějaký… no, jako kdysi a přitom vůbec ne jako kdysi?” zeptám se ho a nadávám si, že všechno co vypustím z pusy zní poeticky asi jako facka Zlatýma listama.
Odcházíme tak akorát v momentě, kdy sem dorazil jakejsi týpek a začal něco pořvávat, načež se ho ujala bojovná vietnamka… asi budem mít zítra pho.
“No panečku, ty jsi pil!” uchechtnu se a posunu se blíž, abych ho mohl v chůzy podepřít. Bylo to děsně roztomilý, jak mu krůčky vedou nakřivo. Neříkám, že taky nemám hladinku, ale u mě se to projevuje trochu jinak a zas tolik na své poměry jsem toho nevypil.

Dorazíme do zahrad a Orenovu ostřížímu zraku neunikne ten růžový drakojelení mutant s kluky na hřbetě:
“To vidím, vypadají asi docela nadšeně.” dodám ale upřímně? Víc se mi líbí to, jak se Oryš zase usmívá. A pro mě přichází čas, abych začal přemýšlet nad tím, co mu říct.
Usadím se vedle něj. Přichází lehce trapnej moment.
Takže… jak to podat?
'Orene, přemýšlel jsem, a chci se ti omluvit, jelikož jsem se choval jako pitomec.'
Ne, to není ono.
'Heleď, mrzí mě to… můžeme být zase spolu?'
To je suchý.
“Úplně na levačku, děs.” odvětím mu bezmyšlenkovitě na otázku ohledně Londýna.
“Heleď~” začnu, ale to už k nám dochází Emil ve své podobě a sesazuje kluky.

Dojdu tedy až k nim a skrčím se, aby mohli slézt dolů.
Jdete to taky zkusit?
“Teď ne,” odbydu je a docela mě to vykolejí.
Kurva, co teď?
Kluci se vedle bavěj, Emil větří koho by povozil.
Tohle se sakra nehodí!
“Prostě… jsem chtěl… ti říct… že...” šermuju pohledem po okolních přítomným, jako bych močil na veřejnosti a je upřímně asi jedno, jestli dávají pozor, nebo nedávaj, stačí že tu jsou. To chcaní outdoor by bylo stokrát snazší než tohle! Frustrovaně zagestikuluju: “Heleďte si svýho teď chvilku!”
“... že… se omlouvám. Když jsme se rozcházeli, choval jsem se jako pitomec. A dneska taky, protože… prostě od Mongolska jsem se cítil dobře jenom, když jsem byl s tebou.” přiznám se a je to příšerně… strašný. Cítím se úplně psychicky nahej.

Nět

Holtgast, společenská místnost

Aaronovi stačil jediný dotek, aby povolila stavidla.
O bože, protočí Kolja pohled, já se však tak nějak rezignovaně přišoupnu ještě o kousek blíž, a Aarona opatrně, abych neutlačoval kocoura, obejmu.

Však to je co... sotva hodina, co jsem byl patrně na stejném místě?
Zase dáváš, i když nemáš z čeho, ušklíbne se hlas a já v duchu pokrčím rameny.
Když to nejde jinak. Na moment zapřemýšlím, že bych se pokusil malinko upravit jeho emoce (3), ale... za prvé na to momentálně nemám, za druhé... ono je občas lepší to ze sebe dostat pláčem.

Horečná aktivita těch dvou se ovšem nedá přehlížet. Nechtěl jsem se do toho plést, ale puch mladíka se donese až ke mně a mě z té kombinace zvratků, potů a všeho dalšího málem natáhne... a slova Hanky přitáhnou moji plnou pozornost.
Pokusím se dát soustředění dohromady a neřízenou ukrajinskou střelu telekineticky o něco nadzvednout (8+3), abych mu zamezil v útěku, útoku či kdoví, co by se v tom chemicky pomíchaném mozku ještě urodilo.

"Vy dvaja jsté spólu, da?" směřuji otázky na Hanku, protože se mi zdá, že s ní bude jednodušší domluva.
"Gdé ón se dóstal k drógam? Tady nět dóstupne, áni póvolene."

Známé tváře a přistání

Pevnost Holtgast - zahrady, 31.řijna

Ačkoliv tuším, že je to spíše ze strachu z pádu, než s nějakých sympatií, přesto mě trochu zahřeje u srdíčka, když se na mě Eddie přitiskne a skoro mě obejme. Aniž bych si to uvědomoval, trochu se uculím.

V jeden moment můžeme z výšky zahlédnout právě příchozího Orena s Richardem. Radostně na ně mávám, ale asi mě přes Quilinovo tělo neuvidí. To ale nevadí, protože za okamžik se rozhodne náš Falko přistát kousek od nich.
Když mu oba postupně slezeme se zad, podrbu ho ještě jednou v jemné srsti na krku.
„Děkujeme, bylo to krásný! Si pašák Emčo!“

Zamávám na kluky.
„Jdete to taky zkusit?“ optám se jich. I když po dnešku fakt nevím, zda do toho Richard půjde. Oren ale vypadá, že by si to zkusit chtěl, tak by se kvůli němu možná mohl obětovat.

Otočím se s úsměvem na Eddieho.
Asi bys měl trochu s tou pozitivní energií ubrat Oscare, abys nevypadal jak pitomec…Je pravda, že tam nahoře jsem na moment zapomněl na předchozí události a opustili mě i ty nervy, které jsem měl, když jsem viděl nahého Emila..
„Jaké z toho máš pocity? Je lepší, když lítáš sám?“ poukážu na jeho křídla.
„Co vůbec říkáš na celé tohle místo, líbí se ti tu?“ zasypu ho dalšími otázkami, jelikož se tak nějak nemůžu zastavit.

Kosťa má hlad!

Společenská místnost -> chodba, primárně Félix, Mari a Kosťa

Zatímco se snažím vyrovnat s tím paralyzujícím vnitřním hněvem násobeným naprostou bezmocí, ti dva se přímo přede mnou svlíkají očima. Dost, že u toho Mari zvládá mně i všem náhodným kolemjdoucím míchat drinky. Možná kdyby Félix nebyl nadranej jak doga, už leze přes pult a vrhá se na ni. Ne, vlastně by to mohl zkusit rovnou, v jeho stavu by to byla vskutku epická podívaná. Jindy bych si za takovou nepřejícnost snad sama dala facku, ale ve světle toho, co bylo řečeno ještě před pár okamžiky. Uh, tohle prostě nezvládám. Drink se mi pod ruku dostane v pravý čas, stejně tak panák vodky. Už teď vím, jak zatraceně zle mi bude, ale pořád lepší jak....
Váhám příliš dlouho, Félix s grácií lachtana zahajuje svůj výpad vůči mému přídělu. Rychle sklenku zachytím, než mi ji zvládne převrhnout a počastuji ho dalším nasupeným pohledem. Kopnu to do sebe dřív, než vůbec vyklopí, na co připíjíme.
"Uuuh,", celá tvář se mi stáhne a celá se otřesu, jak cítím proud alkoholu putující postupně až do prázdného žaludku, kde už se chystá páchat škody.
"Dobře, tak později," zahuhňám, hlasem ještě poněkud staženým. Vítr z plachet mi pak sebere Marisol se svým přiznáním, které přede mě předhodí tak ledabyle, jako by se vůbec nechumelilo. Možná jsem ale fakt jediná, kdo tu něco takového řeší. Zanechá mě to na okamžik úplně zcepenělou.
"To...jsem netušila," musím sklopit oči. Prostě...nevím. V tomhle všem sajrajtu by bylo mnohem jednodušší moc shodit vinu na jednu jedinou věc, vytvořit si nějaký odrazový můstek. Jeden mi tu říká, jak je Bratrstvo skoro všechny povraždilo a teď zjišťuju, že půlka lidí je nejspíš od nich. Ještě před pár dny mě chtěl zabít, kurva! Rozkaz, nerozkaz.
Snažím se tu nepříjemnou pachuť spláchnout pořádným lokem gin tonicu.
"Asi mi to bude ještě chvilku trvat," odvážím se opět oslovit ty dva. Mari mi nakonec v Polsku zachránila život, vděčím ji za mnohé, i za to, že se mě tu ujala.

Aspoň pro mě trochu vypjatou situaci vyruší návrat Yevky, která s sebou přivádí hned dvě nové tváře a ihned je představí. Sama si objednává jen džus a na rozdíl od Agnieszky u nás i zůstává. O trochu víc mě však zaskočí ta...nebo ten?...druhý, skoro bých přísahala, že si o smetanu řekla ta kočka sama. Nebýt tu v místnosti plné x-menů, snad začnu i vyšilovat, ale nejspíš půjde jen o nějaký trik. To Félix se nebojí situaci komentovat hned po svém. Nutí mě to se pousmát.
"Asi je to břichomluvec." Pokrčím rameny. Lidi tu umí všelijaký věci, taky bych u sebe našla hromadu těžce neužitečných skillů, se kterýma se dá leda tak machrovat.

Okolí baru se nám tu celkově nějak začíná pomalu plnit. Nebýt Orena, který se pokaždé, co ho spatřím, tváří jako zbitý pes, ani nevím, že se k nám přidal i Richard. Ani on nepůsobí zrovna v nejlepším rozpoložení, jak se snaží být neviděn zalezlý až v rohu. Kolečko kolem flašky se též začíná pomalu rozpadat, jak se někteří vydali buď spát, nebo v ještě povznesenější náladě zamířili někam dál. Jak se tak na chvilku rozhlížím po místnosti, zaznamenám i trojici holek mířící naším směrem. Laře taktéž v odpověď pokynu a trochu se poodsunu, aby měly všechny místo. Trochu neobratně se tak dostanu blíž Félixovi, ale v hlavě si už beztak spřádám plány na útěk.
Ty poněkud naruší Mari se svým plamenným projevem. Narovnám se v zádech a obočí mi vyskočí nahoru, když hledím na zdroj jejího hněvu.
"Co sakra udělal tentokrát?" Pohledou tiknu zpět ke spolubydle, která naopak kontroluje Ríšu s Orenem. "Zase nějaký spor mezi nima?" Jo, možná ke mně předtím dolehly nějaké rozrušené hlasy, ale existovaly důvody, proč se o tuhle skupinku příliš nestarat.

Někteří by tu rádi viděli bitku, vlastně i Félix vypadá celej nažhavenej, ale jeho touhy budou ležet asi trochu někde jinde, naopak Oren už toho nejspíš má plný zuby a u baru se zastavuje i Michail, aby pomohl situaci deeskalovat. Bůhvíproč mám ale pocit, že to nebude stačit.

Do toho všeho do místnosti vpadne Kosťa v převlečení za příslušníka swatu. Nejspíš si trochu spletl téma párty.
"Doháje, ten debil se zase sjel." Zaúpím v češtině a už jen čekám, kdy se do mě zabodnou ty jeho neodolatelný, psí oči.
"Krucinál, Kosťo," zavrtím hlavou. Vím, že ho tam nemůžu jen tak nechat.
"Sorry," brouknu k osazenstvu baru, nechám drink na místě, propletu se mezi skupinkama směrem ke stolu s občerstvením, kde naberu hned několik zakuklených mumií (jednu hned nacpu do pusy) a vyrážím k tomu nebohému, modrookému stvoření. Nic jiného z něj ani v tom jeho hrozném ohozu není vidět, jen několik neposedných pramenů tmavých vlasů.
Těch, které bych tak ráda cítila protékat skrze mé prsty, lískala je....nebo pevně sevřela a několikrát mu omlátila ksicht o stůl!!! Ještě nikdo ve mně nedokázal spustit takovou plejádu protichůdných pocitů, bylo to vůbec poprvé, co...
Kousnu se do rtu a z koutku mi vypadne pár drobků, jak jsem ten umělecky naaranžovaný kus párečku ještě nestihla sežvýkat.
"Hez!" Přikážu mu s plnou pusou a rvu k němu další, zatímco se snažím mu druhou rukou stáhnout šátek z obličeje.
Zároveň na něj tlačím, abych ho vypakovala zpátky na chodbu. Už jsem ho takhle párkrát viděla a nechávat ho v přítomnosti ostatních...mi teď nepřišlo jako ten nejlepší nápad. Nejeden z nich se třeba mohl rozhodnout, že si raději zchladí žáhu na něm. A to... nechci dopustit.
"Jez," cpu mu i zbytek ukořistěného občerstvení, "a řekni mi, co tu zatraceně děláš. Kuchyně je nahoře!" Snažím se nehulákat, mluvit pokud možno s klidem, ale jde to jen s největším sebezapřením.
"Dovedu tě tam....něco uvaříme, jo? Bude to v pohodě," rezignuju po chvíli. Když se mi podaří se o něj postarat včas, třeba se uklidní, nebude tolik jančit.
"Tady už nejseš v Polsku," připomenu mu. Jo, tady seš už v bezpečí, chtěla bych dodat, protože se zase nepochybně utápěl v nějakých sračkách. I přes to, jak kolem sebe furt kopal, mě to k němu táhlo. Vyhýbala jsem se mu možná trochu úmyslně, chvílema zvažujíc, co jsem na něm sakra mohla vidět. Zatraceně, nevím to ani teď. Jenže za těma jeho pronikavýma očima byla vždycky prapodivná, hustá temnota, ze které šel strach. Viděl něco, co ostatní ne.
To bylo to, co mě na něm přitahovalo? Ne, nikdy jsem přeci nebyla na drsný, zlý týpky.
"Šup šup!" popoženu ho a snažím se ho dotlačit ke schodům do vyššího patra.