Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Na život a na kuráž Společenská místnost, u baru "To jediné mě utěšuje, abych se kvůli tomu necítila tak blbě," odpovím Nikovi s potřesením hlavy a náznakem úsměvu na rtech, nyní si z toho už opravdu tolik nedělám, protože jinak bych se za tu svoji panickou ataku dole na šachovnici musela stydět. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
už nic neříkej | ||
| |||
 | „..Ruma a dvojitou vodku, nashledanou na záchodku...“ Pevnost Holtgast 31. řijna – společenská místnost „Nejsi žádná taková“ Překvapeně zamrkám na Aarona, když od něj zazní tyto slova. Ačkoliv mě trochu potěší, bohužel ještě vůbec neví, jaká jsem. Je pravda, že za tuhle část minulosti nejsem ráda, ikdyž mi tenkrát nezbývalo nic jiného. Chvíli rozmýšlím, co mu na to mám odpovědět. „Nikdo z nás to nedělal dobrovolně, ale hold to jinak nešlo. Každopádně na Orena se nezlobím a ty bys taky neměl.“ Usměji se na něj mile a pokusím se tuhle debatu už ukončit. Kluci zapojili do diskuze i Rúnu, což jsem ráda. Snad si nebude připadat moc odstrčená, když jsme její místo trochu přesunuli. Moje otázky na Lenny byli zodpovězené chundelatou koulí, která si po sléze našla útočiště v Nikovo klíně. „Bohužel žádná část světa už není to, co bývala.“ odpovím kocourovi, jehož panička to očividně zalomila uprostřed společenky. Pobaveně se podívám na Nika. „Očividně tě všechny kočky milují, i ty mluvící.“ Trošku nemotorně, však odhodlaně vyrážím s holkama směrem k baru, abychom si společně dali panáka. Pokývnu na pozdrav známé tváři z Londýna a taky si všimnu, že je tu Yeva, která už před nějakým časem odešla na kutě. „Já myslela. Že už chrupkáš.“ řeknu jí s úsměvem. Lara zatím podle původu odhaduje, co asi budeme pít, zdá se. Pobaveně se usměji, když můj původ odhaduje na Anglii. Za starých dobrých časů by se snad každý roďák z mé země urazil. Já jsem ale taková nebyla nikdy a teď obzvlášť ne. „Jsem Irka a piju whisky, ale klidně se přizpůsobím.“ Mrknu na ní. Ale něco na zapití neodmítnu. Poděkuji barmance, když už držím nalitou skleničku v ruce. „Na život!“ zopakuji přípitek, přiťuknu si s oběma a hodím do sebe panák. „Huh“ vyjde ze mě, když odkládám prázdnou skleničku na bar. I přes to, že na silné pití jsem zvyklá, už ve své hlavě začínám množství alkoholu cítit. Takže alespoň na chvíli vynechám a sáhnu po nealku, které nám Marisol snad připravila. | ||
| |||
 | Nečekaní Zahrady Ještě chvíli létám, až nakonec zahlédnu u vchodu nějaký pohyb. Někdo přišel? Asi přišli zjistit jestli jsem kluky povozil na zádech a nebo na svým vocasu. Pomalu slétnu na vodní hladinu, odkud přejdu na pevnou zem. Překvapeně zamrkám, když tam spatřím Kulíška s Richardem. Dojdu tedy až k nim a skrčím se, aby mohli slézt dolů. Nepřeměňuji se však zpět. Místo toho Richardovi i Kulíškovy naznačím, aby nyní vylezli oni. Kluci si tu budou moci mezitím spolu pokecat. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Létání Pevnost Holtgast - zahrady, 31.řijna Je trochu zvláštní, jaký je rozdíl přístupu ostatních k člověku v podobě zvířete. Zatím co by mi bylo blbé podrbat Emila jen tak na boku, v podobě si užívám jeho hladkou srst mezi mýma rukama. I já jsem měl mazlivé nutkání, když jsem byl hranostajem. Eddie se po chvilce přidává s hlazením, s pousmáním se na něj podívám. Nevypadal, že je takovej cíťa, jako já. Hold tyhle věci asi zlomí každého. Po chvíli mi nabízí, že mě vyhoupne na hřbet. Zaváhám, jeho pomocné ruce však nakonec přijmu. Ze shora mu poté podávám ruku, aby se ke mně mohl přidat. Vypadá to, že chvíli váhá, pokud se však nakonec rozhodne že nastupuje, pomůžu mu nahoru. Když se Quilin rozeběhne, na moment znervózním a chytnu se pevněji. Ale když vzlétneme, trochu uvolním sevření, abych se mohl rozhlédnout. Už naprosto chápu nadšení Harryho Pottera z první jízdy na Klofanovi. Najednou je všechno vidět úplně jinak, a ten pocit volnosti je neuvěřitelný. Jasně, v letadle jsem už letěl, ale ten příval vzduchu naprosto bez zábran a stěn je úplně jiný pocit. Najednou se člověk zdá být volný. Pohledem na okamžik sjedu přes své rameno na Eddieho. Nevím, zda je to sílou okamžiku, ale na chvíli se moje oči ztrácí v jeho tváři. Pokud se naše pohledy střetnou, usměji se na něj a uhnu pohledem, aby to zase nevypadalo, že zírám. Něco na něm je zvláštní, zajímavé a já bych se o něm chtěl dozvědět víc. Vím, že jsem mu zatím nevěnoval příliš pozornosti, jelikož bylo kolem tolik rozruchů a já se snažil určitými směry nedívat, nebo naopak rozptýlit smutné tváře. Možná.. možná se mi trošku líbí.. Jasně, je tu spoustu krásných lidí ale.. tohle je trochu jiné… Zavrtím hlavou, abych zahnal tyto myšlenky a pokusím si užít zbytek letu. Ve chvílích, kdy Emil zrychluje, chytím se trochu pevněji a když zase zpomalí, věnuji pozornost okolí. | ||
| |||
 | V pořádku Pevnost Holtgast Tvl, jsem už velkej! Nebudu tu bulet Orenkovi na ramínku, ježiš! | ||