V "oblacích"

Zahrady

Úsměv v této mojí podobě myslím moc poznat nepůjde, ale přesto se usmívám, když s vidím, jak na mou změnu oni oba reagují. Měl jsem trochu obavy, že jsem to s těmi plameny už přehnal, ale zdá se, že tomu celému přeci jen dodali chtěný efekt.

Když vidím, že vše je tedy v pořádku a oba dva ke mě přistupují, tak skrčím zadní nohy a přední natáhnu více před sebe, aby jsem se snížil.
Je více než příjemné cítit jejich doteky v této podobě. Zafrkám a pozoruji, jak se Oscar dostává na má záda s Addyeho pomocí.
Nakloním hlavu do strany, když vidí, že ten plánuje letět sám a nechce sedět s Oscarem.

Naznačím mu hlavou, aby si také nasedl.

Pokud tak učiní, nebo ne, tak po chvíli se pomalu zvednu a pootočím hlavu. Pokývnu na Oscara, nebo i oba, pokud si to Addie rozmyslel.
Zkontroluji, že se drží a poté otočím hlavu zase rovně.

Nádech, výdech a běžím. Nemusel bych se rozebíhat, ale trochu je chci postrašit, když si to nemířím přímo k vodní hladině, kdy trochu klesneme. Když už se zdá, že tam zahučíme, tak se prostě odrazím od vody a po dvou krocích již roztáhnu plně křídla, aby jsem se s pomocí několika mocných mávnutí dostal do vzduchu a hlavně se vyhnul zdejší flóře.
Rychle vystoupám co nejvýše to jde. Tedy až ke stropu, aby bylo možné se jej případě dotknout. Pak pomalu plachtím dokola nad zahradou a snáším se níže.
Chci jim tak dát možnost si zahradu prohlédnout takhle. Z jiného pohledu, kdy koule světla září z pod korun stromů a tvoří tmavé ostrůvky.
Když už klesneme, tak opět vystoupám. Tentokrát přidám, aby jsme letěli rychleji.
Odpor vzduchu je mi vždy příjemný a proto si to po chvíli namířím prudce k zemi, kde to vyrovnám a obloukem proletím půl metru nad zemí, než se zase vynesu víš.
Pak už jen opět zpomalím a pomalu létám různě nad zahradami.

Tak trochu v křeči

Holtgast, zahrady

Myšlenka se mu v hlavě objevila, vida. Pousměju se pobaveně.

Mám nutkání to namalovat.
Pohledem sklouznu k Oscarovi, fascinovaně. Jak se vůbec stalo, že tu s chlípníkem a cynikem skončilo takové čisté, hodné neviňátko? Nebo spíš, oprava - že vůbec někdo jako Oscar přežil do dnešního dne?

Emil začíná show... prvně trochu jako Magic Mike XXL, akorát s kvalitnějšími světelnými efekty. Dívá se na to příjemně, to nebudu lhát, akorát... to daleko víc podtrhuje moje podezření než nevinný příslib projížďky.
A najednou je z našeho společníka pozoruhodný tvor... tiše hvízdnu, přistoupím blíž. Jiskry a třpyt ohně, půvabné stvoření jako z tapisérií, huňaté růžové žíně lesklé jako hedvábí.
"Nádhera," tiše ocením, upřímně a bez úsměšků, i já přistoupím o pár kroků blíž a dotknu se žíní.

Netuším, jak je vůbec možné, že někdo může měnit podobu... takhle. Moje schopnost mi dává větší smysl, pozměnit to či tohle tu či onde. Tohle působí... doopravdy jako kouzlo. Ale!
Emil sliboval projížďku, tedy pokleknu a spojené dlaně nabídnu Oscarovi jako třmen, pomocí kterého se může vyšplhat na kiriní hřbet.

Sám pak poodstoupím. Zahrady nemají zase tak vysoký strop. Protáhnu opatrně křídla, zvažuje, že bych se k nim přidal - na hřbet se však za Oscara nedrápu.

Myšák

Holtgast, sklady

"Oi! Abych něčím neplácl já tebe," zakyselím se na Míšana, který si myslí, že když jsme díky chlastu hotové soulmates, může na mě praktikovat výchovné metody soušky ze základní.
"Nelíbí, to si schovej pro Emila, ten z toho blahem ukápne," ušklíbnu se při vzpomínce na jeho kousavé olíbávání s Richardem.

Opřu se ve výtahu a zhluboka si přihnu rovnou z lahve.
"Nepochybně by ti slušela," popíchnu jej s pobaveným úšklebkem, když si představím si Míšana s károvanou plisovanou sukénkou a nadkolenkama. "Nepatřičnost... nepřipadáš si blbě řešit co je nepatřičné a co ne?" odpinknu tu otázku zpátky na něj.
Jen ať se poddá alkoholovému osvícení... a objeví, co je hranicemi křeččího kolečka!
Ups, možná jsem měl dneska taky dost.

"Ohohó, to by tvého tatíka tady asi klepla pepka. Tady mají buzíci a všešousti pré," málem mi proletí trocha whisky nosem smíchy.
Ovšeem, chudák Míša, není divu, že je jakej obvykle je, když měl za fotra takového omezeného debila.

Ve skladech rozsvítím jen jedno z několika světel, nad částí, která je třeba.
"Tak, Mišičko... nevím, jestli to očekáváš, ale jsem muž svého slova. Takže ti nejdřív vybereme lepší kolínskou... a pak budeme řešit, co dál," zavrním, zezadu obejmu Michaila a přitisknu ho k sobě, zatímco rty a zlehoučka i zuby prozkoumám jeho šíji. Myslím, že i přes kožené kalhoty může dost dobře cítit, jak jsem na tom s představou o pokračování já.
"Možná toho slova budu litovat, ale... povídej. Jaké věci ti dobře voní?"

Tři panáky a dost

Pevnost Holtgast - společenka, 31.řijna

Trochu nejistě vyslechnu rozkaz od Emila a barmanku požádám o láhev nějaké alespoň ochucené vodky, ty bývají slabší.
„to nic.“ odpovím tmavovlásce a pokusím se o úsměv, ale podle její reakce asi stejně pochopila, o co tady jde. Pivo předávám a pokračuji s klukama směrem k zahradám.

Ačkoliv se nechám obejmout, pohled směřuji trochu jinam, abych nekoukal na nepatřičná místa. Očividně si toho ale naháč povšimne. Prvně se dotyku na hlavě trochu polekám a proto sebou cuknu, když mi však dojde, že je to jeho ruka, zase se uklidním.
„Jsem v pohodě jen.. ale nic.“ Tváře mi zrudnou trochu více, ale i přesto se odvážím podívat se jejich směrem.
Seber se Oscare… stejně jenom provokuje!... nebo ne? A od kdy tak hezky voní?..
„Páni.“ Ujede mi, když dojdeme do zahrad. Zarostlá osvětlená místnost má v sobě jakési tajemné kouzlo. Rozhlédnu se kolem sebe.

Emil tlumí světla, což by mě asi nezaráželo, kdyby nebyl úplně nahý. A další věta opět trochu naznačuje, že není jisté, kam tohle směřuje. Zatím co Eddie to očividně bere naprosto v pohodě, já vlastně nevím, co mu na to mám říct.
Naháč nás ubezpečuje, že jde především o létání. A i přesto se do mě snaží nalít další alkohol.
Vím přesně, kde je moje hranice.. tři panáky, to je vše, co zvládnu, takže už mi zbývá jen jeden. Čtvrtý panák se mnou dělá hrozné věci a já.. já nechci. Už dvakrát jsem tuto hranici překročil a byl jsem pak.. no, někdo jiný. A v téhle společnosti… no prostě nechci!
Zaměřím se proto na chvíli na Eddieho obdivování zahrad. „Má to tu jisté kouzlo, které jsem ještě nikde neviděl. Mám nutkání to namalovat.“

Zatímco věnujeme pozornost okolí, Emča se začíná zvláštně osahávat a poté se změní do úžasné podoby, která určitě předčí všechny moje očekávání. Vše podtrhne jeho světélkující kožich a plameny, které nám předvede.

„Krásná podoba!“ skoro vypísknu a neodolám nutkání ho pohladit po jemné srsti.

Meh

Holtgast, společenská místnost

Ne, vstávat prakticky sotva poté, co jsem usnula, jsem skutečně neocenila. Nebyl ovšem čas zdržovat se, a v momentě, kdy byla Heather i její malé ve stabilním stavu, už rozespání přešlo. Zůstala jen mrzutost. Velká.
Nikdy jsem tak malicherná nebyla, vždycky mi záleželo na profesionálním přístupu, ale teď jsem měla vyloženě chuť někoho seřvat. Nádech. Výdech. Nasadit lehké, nicneříkající pousmání, a ukázat Agnieszce i té druhé jejich pokoje, zavést je do společenky.

Najednou jsem měla pocit, že odpadnu, zatočila se mi hlava. Přemohla jsem jej, představila nové tváře zbytku společenky, který se ještě nerozpadl na dvojičky po koutech či unavené odpadlíky, ke kterým jsem prvně blaženě patřila i já, a kousla se do jazyka, když jsem chtěla Marisol požádat o vodku.
"Džus," požádám sklesle. Snad mi alespoň dávka cukru pomůže nabrat rovnováhu.

Marisol sjede někoho z nováčků, neorientuji se tak úplně v tom, co udělal, ale zasahovat míním leda v případě, že by mělo dojít ke zmrzačení či smrti, jinak mě ani nehne stavět se silně ovíněné a spravedlivě rozlícené hispánce do cesty. Nejsem sebevrah.
I když... poprvé si všimnu, jak půvabná vlastně Marisol je. Někomu sluší vážnost, někomu úsměv... někdo je impozantní v hněvu.
A někdo přemýšlí nad naprostými hloupostmi.

Upiju ze sklenky, a zaregistruji, že Míša odchází s Razem. Ti dva? Zarazí mě. Pokud mu Razvan ublíží, připomenu si na jeho těle, jak se prováděla soudní pitva, přimhouřím oči.

Do společenky se nějakým způsobem dokotouluje jeden z nováčků, střízlivě nevypadá, akorát mám pochybnosti, že je to díky obsahu baru...
"Jídlo je kousek vedle tebe...?" připomenu zaraženě, že by si nevšiml stolu u stěny kousek od nás, i v tuhle hodinu pořád plného talířů se sladkými i slanými pochutinami...?

Vletíme na to

Zahrady

Ušklíbnu se na Eddieho.
"Přiznávám, že ta myšlenka se mi v hlavě objevila a moje nahota tomu jen přidává, ale opravdu tu jsme kvůli létání. Pokud chceš něco víc, tak si musíš počkat až se dolétá a já ti mile rád budu k dispozici se vším co mám. A nemusí jít jen o sex."
Ukáži na sebe a své tělo.
"To platí i pro tebe."
Usměji se na Oscara.

Co se týče šprcek, tak žádnou nevlastním aktuálně, ale jsou tu nadaní, kteří umí léčit a jelikož je nějaká ta prohlídka, tak tu myslím moc nehrozí zavlečení pohlavní nemoci, s kterou by se nedovedli vypořádat.

"Neboj. Vše mám promyšlené. Ty se Oscare radši ještě napij z flašky."
Odstoupím si trochu od kluků a ujistím se, že nade mnou nic není.

"Tak, jde se na věc."
S tím začnu svýma rukama pomalu jezdit po svém těle. Doslova se po něm hladím a neskrývám, že si to opravdu užívám. Tak trochu jako striptér, který předvádí svoje tělo. U mě to má, ale trochu jiný smysl.
Na místě, kde přejede moje ruka, začne kůže vydávat zář.(8)

Když už většina mého těla, hlavně některé části, svítí, tak se začnu měnit do své úžasné podoby, na kterou jsem tolik hrdý. Stejně, jako na schopnost ovládat světlo.
odkaz

Přeměním se tedy do své podoby, která je díky Bioluminiscenci ještě okouzlující, jelikož celá září.
To je můj skromný názor.
Pohodím hlavou a trochu se protáhnu než následně zvednu hlavu a nahoru ke stropu vyšlehnu trochu ohně, jenž mě svým nevšedním zbarvením vždy ohromí.(8+2)

Otočím se ke klukům a čekám jejich reakci.

SVĚT PODLE KONSTANTINA

Pokoj, veřejné prostory
Hanka, Hanka, Hanka, Hanka

Dno Mariánského příkopu bylo tím nejosamělejším a nejklidnějším místem. Ruští vědci si v osmdesátých letech mysleli, že je zde ukryt vstup do pekla, ale mýlili se. Bylo to sídlo velké velryby, která se svou mocí rovnala bohům, kteří ji zde strachu ukryli. Dlouhé hodiny jsem podoben Jonášovi pobýval v břiše Leviathana, pohroužen do útlumu jakési prenatánní meditace ... a když mě vyvrhl ze svých útrob, plaval jsem vzhůru průzračnou modří barvy metamfetaminového krystalu. Mořské vlny mě vyplyvly na pobřeží očištěného a znovuzrozeného.

Je obecně známo, že jednou z vlastností LSD je schopnost zabránit mozku rozdělovat mezi "já" a "oni," příčinou čehož bývají stavy rozšířeného vědomí a setkávání s LSD entitami, jež jsou výsledkem momentálního roztříštění osobnosti. Zkuste si však představit co by dokázala látka čtyřnásobně, možná pětinásobně zdokonalená. Za pomoci sloučeniny, na níž jsem už pár týdnů pracoval, jsem dokázal vytvářet světy ve svý mysli a silou myšlenky je ničit. Mohl jsem je nechat žít vlastními životy a prožívat přitom stavy reálného božství. Samozřejmě to ještě stále mělo pár much, například ...

Prudce jsem se posadil a pozvracel jsem si boty.
Píči.

Cestou k zrcadlu se se mnou pokoj motal, ale do pár minut budu v pořádku. Věděl jsem, že pak se dostaví dva základní příznaky dojezdu:

1. stihomam

2. příšernej hlad

Netušil jsem kolik uplynulo hodin nebo dní, ale pocitově jsem si myslel, že v kuchyni už bude klid.... Sáhnul jsem po batohu. Převlík jsem se do pohodlných, ale hlavně praktických taktických městských hadrů, který jsem si přivezl z Polska a který mi tu vyprali.



S batohem na zádech, kšiltem vraženým do čela a staženou kapucí jsem pak vyrazil směr kuchyně ... to jsem si myslel. Blížil jsem se podél zdí a udělal jsem kotoul mezi 4 a 3 sloupkem oddělující společenské prostory od baru.

Hanko! Zařval jsem poněkud bezradně na prvního člověka jehož jsem poznal, když jsem spatřil, že zábava stále není u konce.
Jdeme vařit! Do píče, potřebuju nějakej plánek. Myslel jsem si, že tu bude kuchyň a místo toho tu je tu doprdele, nějakej bar.
Zaveď mě do kuchyně!

Strašně rád už bych nosem rejdil v lednici a hledal cokoli, co by utišilo hlad, který se téměř rovnal bolesti. Hanka tohle už zažila párkrát v Polsku a věděla, že během těchto hladových záchvatů bývám nepříčetný. A taky bych se rád zakousnul do studeného párku a napil se láku z otevřené sklenice burgerových miniokureček, místo toho jsem se však dokázal jen s výrazem štěněte koukat na oslovenou.

V Polsku mezi námi došlo k jistému feromonově-tripovému* faux pas ...

"Miluju tvou prdelku, Věrko."
"Ale já nejsem Věrka!"
"Au!"

... které však skončilo mým prokousnutým spodním rtem. Od té doby oba předstíráme, že se nic z toho nestalo a bavíme se jen o jídle.


* byl jsem na plech a do toho mi ještě dojížděly feromony.

Uvítání

Holtgast, společenská místnost

Nevadí mi, že moji přítomnost berou na vědomí ostatní jen kývnutím či slůvkem, v celém svém životě jsem se většinou oslav či zábav účastnila jako tichý pozorovatel.
Doufám jen, že moje a Lennina přítomnost nebylo to, co vyhnalo trojici dívek z pohodlí polštářů k baru.
Lenny a její mazlíček jsou trochu společenštější, ačkoliv... kocour si pouští tlamku na špacír, a Lenny vypadá, že spí vsedě.

"Jistě," usměju se na přisedající si mladou ženu, shrnu víc k sobě cáry svých oblíbených šatů aby jí nepřekážely a upiju ze sklenky.
Prohlíží si mě, jako by něco hledala... následná otázka mě překvapí. A potěší. A zašimrá kdesi mezi břichem a žebry. Že bych našla tak brzo?
"Jsem," přisvědčím a pozorně zapátrám v Naxiyině tváři. "Tys ji znala, osobně? Annu?" zeptám se, trochu toužebně. Chtěla bych znát její přátele, vědět, jaká byla jako dospělá a Nadaná... chybí mi.

Pak mě přímo praští zmatek myšlenkových šepotů tmavovlásky poblíž. Vyřkla Annino jméno? "Tys mou sestru znala také?"

Ďáblíkem pleskati

Holtgast, zahrady

I když, když zahlédnu spokojený výraz Emilův, od pavoučice nesoucí si nás jako sváču do sítě zase tak daleko mít nebude.
Protože, nazývejte mě třeba paranoidním, ale začínám mít pocit, že jenom o nějaké svezení jít nemělo... To by nás Emil k sobě tolik netulil. A nepleskal si vesele ďáblíkem cestou...

Hmmm. Jak to probíhá mezi dvěma (třema??) kluky, mě docela zajímá, o tom žádná. A Emil rozhodně nevypadá špatně, i kdyby to zasvěcení mělo být víc ze zvědavosti než touhy, možná by to stálo za to. Akorát vidím jednu velkou slabinu.
"Což o to, klidně na to můžeme vlítnout teď... akorát bez šprcky ti tenhle budulínek na ocas nevleze, lišáku," mrknu na Emila škádlivě. A pokud není klokanem (eh, eww) či prezervativ neschovává někde v tělních dutinách (double eww), na nějaké bližší poznávání to nebude, protože já u sebe ochranu nemám a Oscar se sotva zdá být skautským typem.

"Zahrady jsou nádherné," dodám upřímně a s obdivem, když mám možnost se lépe rozhlédnout. "Nelétalo by se ti lépe s trochu více světlem?" zeptám se poté nevinně, na rtech mi hraje drobné pousmání, jako bych se musel krotit od širokého úculu.

V pořádku

Holtgast, společenská místnost

"Mari... nech ho být, prosím, nestojí to za to," pohlédnu na rozčilenou kamarádku. Já za to nestojím, vždyť má Aaron pravdu... mohl jsem prostě mlčet.
Proč vůbec dneska na co sáhnu to pokazím?
Měl bych jít radši spát.

Nebo ne? Richard sice prvně odpovídá jak malý chlapeček s pusou plnou bonbonů, že žádné sladkosti ani neviděl - ale vzápětí mě sám obejme. Trochu přitom nadskočím, při rozloze modřin asi ani nejde, aby to nebolelo, ale víc než nepříjemný pocit mě uzemní, že to šlo tak... snadno. Žádné odbytí, slovní či ruční, prostě jen... přijetí.
Tváří v mých vlasech, hladím jej pomalu a konejšivě po nahých ramenou. Zdá se mi to? Chvěje se? Nebo brečí?
"Nu..." hlesnu jemně, hrdlo se mi stáhne. Tohle bolí, hodně, kdesi v hrudi. "Bude to dobrý..."