Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Nad propastíPevnost Holtgast, společenská místnost Po zadání otázky jsem si sedla zpátky na místo a pořád sledovala dění kolem sebe, stávalo se to však čím dál složitější záležitostí. Tváře mi začínaly splývat dohromady a já přestala postupně všechno vnímat. Jen ve chvíli, kdy jsem byla přímo dotázaná dlouhovlasým mužem, jsem zase trochu zpozorněla. Ptal se nás na to, co nám chybělo. Zatímco se kolem mě ozývaly odpovědi, sama jsem se ponořila do vlastních myšlenek. Co mi vůbec z normálního světa chybí? přemítala jsem. No, vlastně všechno. A přišla jsem o to ještě před Výbojem. Rodina, domov, Litva... kavárny, univerzita, přátelé. Ten obyčejný život, který jsem tam měla. Umění, muzea, galerie, kreslení a šití oblečení... Ne, nemohla jsem se zastavit jen u jedné věci, ale zároveň jsem přeci nemohla říct všechno. Začala jsem tedy přemýšlet, ale najednou to bylo čím dál těžší a těžší... Kolem se míhali lidé, ať už přicházeli, odcházeli, pokračovali v hraní flašky, ale všechno to najednou jako by šlo kolem mě. Na chvíli jsem zavřela oči, abych si jen trochu odpočinula od dění kolem. Jako bych se najednou nacházela nad propastí. Promenádovala jsem se po jejím okraji a byla jen otázka času, než do ní spadnu. Dole pode mnou bylo moře plné myšlenek a snů a já bych se v něm mohla velice snadno utopit. Ani jsem si neuvědomila, kolik času uplynulo, když jsem oči opět otevřela. Přibyli další lidé, které jsem neznala (jaké překvapení), někdo se zase naopak začal zvedat a odcházet. Podívala jsem se na Nikolaie a Daniela, jak jsem pochytila jejich jména (a překvapilo mě, že jsem zrovna tohle dokázala vnímat). Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že vlastně mluví i na mě. Trochu jsem zatřepala hlavou, abych se probrala, a pak jsem se jala odpovídání. "Děkuji, ano, Laima," potvrdila jsem Danielovi a věnovala jsem mu krátký, i když už trochu ospalý úsměv. Otáčí se na mě zrzka, Rúna, a věnuje mi pokývnutí hlavou na pozdrav. Tiše jí ho opětuji, i když nemám žádnou sklenku k pozvednutí jako ona. Pak se mě zeptal i Nikolai s velmi silným ruským přízvukem. "Jo, líbí se mi tu, aspoň zatím. Rozhodně lepší než u Bratrstva," odpověděla jsem mu nejprve anglicky. "Jinak, jestli to pro tebe bude pohodlnější, můžeš na mě mluvit i rusky," dodala jsem pak ještě v ruštině. V obou jazycích jsem měla lehký litevský přízvuk. "Ale záleží samozřejmě na tobě." Znovu jsem musela zabojovat s únavou, která na mě krutě doléhala. Přeci ještě nepůjdu spát! I když dneska byl zatraceně dlouhý a vysilující den... Znovu jsem se rozhlédla kolem, abych zkontrolovala stav místnosti. Jen abych alespoň nějak částečně mohla zůstat v obraze, protože co se týče lidí, tak jsem byla momentálně dost ztracená. Samé nové tváře a já byla asi už příliš unavená na to, abych je mohla dobře vnímat všechny. | ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Už se poprali? Společenská místnosti No, nejsem si úplně jistá, zda se to dá brát jako něco dobrého, když někdo začne konverzaci větou "sedly byste si s mamkou", ale rozhodnu se nad tím nepřemýšlet a jen se zasměji. No, pravděpodobně bych za několik let dopadla stejně, vypínalo se mi u toho také až nečekaně dobře - i když nad tím dost lidí kroutilo hlavou. | ||
| |||
 | Příval lidí nekončí Pevnost Holtgast 31. řijna “Zatím nezbývá než bloudit pod zataženou oblohou“ Kristoffova slova mě na okamžik přenesou ze společnosti do představ toho, jak jako šelma pobíhám po okolních lesích. Asi budu fakt ten lov potřebovat.. Od doby, co jsem se přidala k Triskelionu jsem nikdy netoužila po samotě, však posledních událostí je tolik, že člověk občas chce jen tak běžet lesem, jakoby se nic nedělo. Do reality mě opět hodí až cinknutí skla kousek od mého obličeje. Rúna s Larou si očividně na něco připíjejí a já to prošvihla. No nevadí, snad příště. Do debat o seriálech se opět nepřidávám, vlastně bych ani neměla o čem mluvit. S trochou štěstí jsem ve staré pevnosti shlédla pár filmů, něco nám pouštěli občas v děcáku, a to bylo tak vše, z čeho jsem mohla čerpat. S Nikem jsme měli tichý okamžik, kdy jsme se jen drželi za ruce a dívali si do očí. Možná to byla jen pauza pro srovnání si myšlenek, však pro mě byla výřečná dost. Dával mi tím najevo, že jsem stále přítel, což pro mě dost znamenalo, obzvlášť u něj. Chvíli ticha mezi námi přeruší až poznámka o barvě mích očí. Vypadá překvapeně. V tomhle světě jsem měla jiné oči?.. Do teď jsem si ten rozdíl neuvědomovala, ale když se nad tím zamyslím, někde tam ta vzpomínka je.. „Ano, hnědé.. měla jsem modré viď?“ Chvíli sleduji jeho obličej, abych poznala, zda mu to vadí. Ale nevypadá to tak. Hlavou mi proletí pár společných chvilek, které jsme spolu zažili. Ne všechny ale budou z tohohle světa. Pousměji se nad jednou z nich. „Vzpomněla jsem si na storku o tančícím medvědovi a kouzelném hrnci..“ řeknu nahlas a s pobaveným výrazem se na něj podívám. Ačkoliv nikdo z jmenovaných Orenem se na něj nijak nezlobí, Aaron to asi bere jinak. „To nic, není třeba se hádat. Chápu Orenovo úmysl a nebyl zlý, Kdyby to tu neřekl on, stejně vám to brzo řekne někdo jiný. Tohle jsou prostě veřejná tajemství.“ Pokusím se alespoň trochu uklidnit situaci mezi nimi, stejně jako Nik. Ačkoliv si myslím, že to začalo už dřív, než u výčtu minulostí ostatních. Aby toho dnes nebylo málo, do místnosti vchází mě už trochu povědomé tváře z Londýnského sankta. „Ahoj, co vy tady?“ optám se Lenny, která hned zamíří k nám. I toho otravného kocoura tu má sebou, jak tak koukám. Zamávám na Kristoffova, který odchází spát, stejně jako Jamesova sestřička. Lara navrhuje panáka a já jen smutně kouknu na dno mé láhve, kde už zbývá jen kapka alkoholu. „Jasně, taky mi bodne.“ Možná jsem vypila už dost, ale panák s dobrou společností se neodmítá.. Proletí mi hlavou, když při vstávání trochu zavrávorám. No co, alespoň se mnou bude sranda. Na blinkání se naštěstí necítím. Když se postavíme všechny, chytím obě holky v podpaží a směřuji k baru. Objednávku nechávám na navrhovatelce. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Orenku… Pevnost Holtgast Ucítím ruku na zadku a použiju zoubky pro víc patrnější výstrahu toho, co by mohlo potkat menšího Emila, kdyby ho strkal kam neměl. | ||
| |||
 | Staří neznámí společenka, v kruhu “Abych se nezačala červenat,” zasměju se Blagově odpovědi, ale nebudu lhát - je fajn někoho slyšet tohle říct. Když jste dítě, je těžké si nemyslet, že všechno, co se děje, je vaše chyba. Nad Nudlí ve skleničce mávnu ležérně rukou. “Nevím, mně se většinou do skleničky necpe. Asi není vínař jako já. Kdyby ti vadil, řekni.” Oren se mi omlouvá. “Však se nic nestalo,” odpovím mu popravdě, očividně to stejně cítí Nik i Lea. James, který mi nakonec přinesl vodku s džusem, mi ukradne celý cupcake. “Já myslela, že si jen kousneš, ty nenažranče,” zhrozím se a několikrát naprázdno otevřu a zavřu ruku, aby mi ho vrátil zpátky. “Vůbec nevím, od koho tohle chování mohla Lyla odkoukat, asi to bude navždy záhadou,” utrousím dost nahlas, aby mě Jamie slyšel. “Ale samozřejmě, že jsi hezčí a chytřejší, to všichni víme” mrknu ještě na Lylu. Když se otočím zpátky do kruhu, Emil je nahý. Kdybych zrovna pila, asi mi to prolétne nosem. A jdou do zahrad. “Ne naše zahrady,” zaúpím a podívám se na Blaga s Lakshmi, kteří sedí jen kousek ode mě. “Jestli tam bude jen větvička zlomená!” zavolám výhrůžně za trojicí. Vyměňuje je nová návštěva. Zamávám na ně, nějak matně si uvědomuju nějakou rozepři, kterou se snaží Nik uklidnit. Moji pozornost zaujme totiž plavovláska, která dorazila. Hlavně její jméno. “Omluvte mě na moment,” zamumlám a vymaním se zpod Jamesovi ruky, Valerii ještě pohladím po rameni, než vstanu. “Můžu?” zeptám se a sednu mezi Agnieszku a Laru, moje pozornost ale zůstává na té první. Vybavuje se mi totiž rozhovor s Regan, kde mi říkala, že zná Anninu sestru. Je to ona? Možná jsem si to jen namlouvala, ale připadalo mi, že ano. A říkal Regan, že se jmenuje Agnieszka? Nebyla jsem si stoprocentně jistá. “Naxiya,” představím se oběma, ale moje další slova jsou opravdu jen pro ni. “Nejsi..nejsi náhodou Annina sestra? Myslím, že mi o tobě Regan vyprávěla.” Když Marisol vykřikne přes celou místnost, nepatrně sebou trhnu. Není mi úplně jasné, co se děje a na koho huláká. | ||
| |||
 | Let's fight, hádám? společenka, u baru Mému vodkou zastřeného mozku chvilku trvá, že cizí myšlenka není moje vlastní. Dan, no jasně. Už dávno jsem zjistila, že komunikace mezi telepaty nevyžaduje tolik soustředění, tak se mi i podaří odpovědět. “Hezky si ten večer užij. Jestli tě uvidím někde depčit v koutě, tak si pro tebe já a moje lahev chlastu přijdeme a to nechceš.” “Takže mi vlastně říkáš, že máš malý mozek?” popíchnu Félixe. No jo, himbo, co bychom od armády čekali. “Ale to nevadí. Stačí, když tu dál budeš stát a budeš hezkej, momentálně nic dalšího nevyžaduju,” zasměju se zasněně. Trošku se odtáhnu, když na něj Hanka nenávistně prskne (pochopitelné) a zasalutuju, když si řekne o gin s tonicem. Zatímco ho připravuju - moje jemná motorika začíná trochu odcházet - se Hanka do Félixe pustí ještě s větším gustem, o to víc jsem překvapená, když přijme jeho omluvu. Přistrčím k ní její gin tonic, než beze slova vytáhnu další sklenku a naliju jí i panáka vodky. Počkám, jestli ho vypije, ale i kdyby se k tomu neměla, po chvilce promluvím. “Taky jsem patřila k Bratrstvu,” řeknu, nejsem si jistá, jestli tuhle část rozhovoru Hanka před tím zachytila. “Nebylo to dobrovolné, ale když už tam jsi…všichni se jen snažíme přežít,” zamumlám a ošiju se. Když Triskelion zavraždil všechny v mojí skupině, bylo mi to jedno, a kdyby mi daly Triskelionští tenkrát příležitost, zabiju je taky. Pořád jsem tak nějak chtěla věřit, že všichni si zaslouží další šanci, i Mikkel v cele pod námi. Další vysvětlování, že se tu Félixe nezastávám jen proto, že chci aby break my back like glowstick, přeruší Yeva. Kdy se tady objevila? Nešla spát? “Jasan, Yevuš,” přikývnu a naleju jí džusíček. “Já jsem Marisol,” představím se nově příchozím. Dneska jsem svoje jméno řekla snad vícekrát než za poslední rok. Lenny dostane whiskey, tomu divnýmu kocourovi najdu nějakou smetanu, kterou si tu nejspíš někdo schoval na koktejly. Nemám ani energii se podivovat, že ten kocour mluví. Agnieszka mi někoho připomíná, ale nemůžu si ji pořádně zařadit, tak dostane pálenku a putuje zase pryč. U baru se objeví Oscar, který vypadá, že má asi zástavu. “Jsi v pohodě?” zeptám se ho, ale nějak neočekávám odpověď, tak mu rovnou naleju panáka vodky. Už jí v lahvi moc nezbývá teda! I pivo mu otevřu a přisunu po baru k němu. “Jo aha, už chápu,” ušklíbnu se sama pro sebe, když vidím, s kým odchází. Jak se tu tak rozhlížím, pohled mi znovu padne na Blaga s Lakshmi v družném rozhovoru, tak se chci otočit na Félixe a zeptat se, jestli se nechce zdekovat. Valinka mi určitě odpustí a mně bohužel nikdo nikdy nenaučil, jak se vypořádat s vlastními city a pocity, ale na bar se k Richardovi přidá i Oren. Alkohol a čas moji perfektní myšlenkovou stěnu už otupily, tak ke mně dolehnou střípky jeho myšlenek a…alkohol se nepěkně promíchá s rozhořčením. “Ses posral, ne?” zavolám přes celou společenku na Aarona. “Nějak si nepamatuju, že by se tě tady někdo ptal na tvůj názor,” zasyčím a podívám se na Richarda. Slyšel to?! Já bych si toho nebýt Orenovy přítomnosti ani nevšimla. Pak pohledem těknu k Orenovi. K Orenovi, který byl v Bratrstvu mlátící pytel, ale i tak se mě zastal, když mě Triskelionští málem zabili. A teď se nějakej novej týpek...najednou mám chuť jít na šachovnici já. Nějakou tu zbloudilou myšlenku, jestli to trochu nepřeháním a není za tím něco jiného, třeba moje osobní problémy, hezky ignoruju a nepřipouštím si. To je otázka pro mého terapeuta, kterého nemám, takže smůla. Musím dát někomu pěstí, sorry jako. | ||
| |||
 |
| ||