Milé gesto 
                Holtgast,jídelna

                
Vážně mi byla docela zima. Už nikdy nelezu do vody v parku zde v podzemní zahradě ona by stejně i venku byla studená jako zde. Jen se na Samira mile pousměji, když mi nebere polévku. ,, Zde v parku v podzemní zahradě. Vážně nedoporučuji koupel  zrovna tam. Voda tam je hodně studená." a jen si hrěji ruce dál o hrnek s teplým nápojem. 

,, Jistě počkám stejně by teď asi nikam neutekla myslím, že mi zmrzl každý sval v těle." a jen se napiji nápoje a pomalu začnu jíst polévku než se Samir vrátí s dekou. Když mi jí přhodí přes ramena jen se k němu otočím. ,,Děkuji tohle je od tebe milé." Když se zeptá na Miu jen odpovím. ,, Netuším jak vypadá,neviděla jsem Miu ještě možná jen někde z dálky.  No to snad ne ale když byla v pokoji byla zamčená v koupelně, protože se do ní nemohla dostat. Zda v ní stále je netuším." 

Oťukávání se

Holtgast, jídelna

"Taky, tak nějak. I ty, které momentálně nemám," pousměji se na Lakshminu odpověď. I já zvážním, s jejími dalšími slovy.
"Děkuji... cením si toho," kývnu tiše, na moment přiklopím její dlaň na své paži svoji dlaní.
Celou dobu jsem na to zoufale nechtěl myslet... Bun je pryč. Její veselá povaha, hubatá pusa, dobírání si, žerty, srdečnost... poslední kousek rodiny, tak nečekaně objevený, tak rychle opět ztracený.
Vzpomínat a uctívat památku ale mohu i samotě, teď nechci zejména v nováčcích vyvolat dojem, že je jejich přítomnost tím, co nás trápí.
"Jsem rád, že se líbí. A nebojte se... přeběhlíků z cizích světů či organizací tu máme víc, rychle zapadnete," zavtipkuji zlehka na slova Elainy a Luny.
Luna se s pamatováním informací zdá se obrací na prazvláštně působící dívku vedle, která nejí ani nepije, ani z ní nevychází myšlenkový šelest.
Ptát se nechci, nepřijde mi to zdvořilé, zvědavý ale docela jsem.

"Však ano. Ještě že jsme to vyřešili včas. Dokážeš si představit, kolik by nám sem ještě napadalo různých Mikkelů, kdybychom ty praskliny a anomálii nechali tak?" pousměju se pobaveně na Lakshminu poznámku k Mikki pak.

Odchytím posléze Alexeje, který se zdá se zavázal všem obstarat nápoj dle přání. "Tuhle náplň volného času ti schvaluju víc, než mámení mladíčků hypnózou nebo stížnosti na nedostatek reality shows," pousměju se.
"Našel by se pro mě šálek rooibosu, prosím? S medem a skořicí?"

Problémy staré, nové, i staronové

Holtgast, jídelna

Kristoffovu otázku zaslechnu. Ale... odpovědět nedokážu.
Ani se o to nyní nechci pokoušet.

"Vítejte mezi námi," vstanu, když Razvan přivede dvojici opozdilých nových tváří. "Jsem Erden, mám na starosti jak organizaci, tak i správu hlavního štábu. Snad se vám zde bude líbit, kdyby byl jakýkoliv problém, stačí přijít za mnou či kýmkoliv z velení."
Když jsou nováčci uvítání a usazeni, vrátím se ke knize, ne však nadlouho.

"V pořádku. Tyhle věci počkají," pousměji se ke Callumovi nepatrně, odložím pero mezi stránky bichle a opřu se.
Moji obvyklou černou užitkovou kávu vystřídalo něco daleko aromatičtějšího a vybranějšího, co přede mě pyšně servíruje jeden z nováčků. Alexej, je to jeho jméno?
Povytáhnu jedno obočí a kývnutím poděkuji.

"Povídej, v čem je problém. Něco málo o vašich... trablích a jejich... řešení jsem měl možnost slyšet od Daniela, ve stručnosti, samozřejmě," kývnu na tmavovláska.

Přešlap

Holtgast, jídelna

To jsem já. A kdo jsi ty?
Kdo jsi ty.
Kdo?
Z útržků jejích myšlenek vnímám jen zmatení. Žádnou... familiaritu. Žádnou blízkost. Žádné... spojení.
Brečíš? A máš modré oči?
Rozpačitě se zaseknu.
"Ano...? Tedy... Já jsem Matisse... Matisse Auguste," odpovím tiše. "Omlouvám se, nejspíš jsem si tě s někým spletl... já... měl jsem malou sestru, které jsi podobná.
Dokonce máte i stejné jméno," polknu přiškrceně s dost ubohým pokusem o úsměv.
"Omlouvám se, nechtěl jsem rušit ani obtěžovat."

Míst už moc nezbylo, usadím se tedy poblíž krutě povědomé cizinky. Z druhé strany Emil...
"Taky máš občas pocit, že vidíš duchy?" pousměju se k němu bez špetky humoru, přešlý mrazem.
Nově příchozím věnuji jen skleslý pohled.

Dobrou chuť

Holtgast, jídelna

Když rudovlásku vidím, jak se chvěje a tiskne k sobě hrnek s kouřícím čímsi, natáhnu se a naberu jí horkou hustou a vydatnou zeleninovou polévku, po které sáhla i Yuriko.
Sám preferuju salát s kousky masa.
"Koupel v přírodě?" nechápu na chvilku. "Tos byla venku? Nebo v podzemních zahradách?" překvapí mě. Že je potom prochladlá, to mě nepřekvapuje, voda v zahradách se ničím nezahřívá a voda venku... co by jeden chtěl, od listopadového-skoro prosincového severního Německa?

"Počkej moment," zamířím do kouta, ke kupce dek a polštářů, a jednu měkkou přikrývku Mei donesu a přehodím přes ramena.
"Mia... už asi vím, kdo. Tmavovlasé, trochu... komplikované děvče?" pousměju se a rozhlédnu se.
"Kde vlastně je? Utopila se ve sprše?"

O samotě se společností

Holtgast, zahrady, s Tenshim

"Věř či nevěř, umíme existovat i na vlastní pěst," odvětím zlehka, s pousmáním. Ten hlas... Bratříček zombie z ošetřovny. A z betonové džungle. Viděl mě tam, ochromenou, neschopnou se pořádně pohnout?
Snad... ne. Zmatku kolem bylo dost.
Hmh.
"Navíc... orientovat se jen podle hlasů je ve větší skupině většinou bolehlav," dodám se s dalším ukousnutím.

"Co ty? Družit se s nepřítelem je pod vaši úroveň?" optám se, trochu pobaveně, 'vidouc' jeho rozjímání v ústraní zahrad. Něčím mi trochu připomíná jednoho z Mikkelů... a Michaila. Oba se zatvrzelou snahou zalíbit se veliteli Bratrstva, vysloužit si obdiv, ocenění.
Přes mrtvoly. Přes vlastní hodnotu.
Co jeden neudělá pro dobrý pocit, že jeho život stojí za to?

Zpět mezi živými

Holtgast

Jaké to je, když padne jablko hodně, hodně daleko od stromu?
Osamělé.

Matka nikdy neměla čas. Neustále u počítače, neustálé tap-tap-tap klávesnice, které se nepřestalo ozývat, ani když jsem se pokoušel s ní o čemkoliv mluvit, jen se k tomu navrch přidal podrážděný pohled.
Cožpak nevidím, že pracuje? A že je její práce důležitější, než cokoliv jiného?
Otec nikdy neměl čas. Nic, o čemkoliv bych začal mluvit, nemělo cenu. Sportovní úspěchy? K čemu to je? Jak to prospívá vědě, lidstvu, pokroku?
Nijak. Ačkoliv jsem se dostal na univerzitu pomocí sportovního stipendia, i když jsem skončil v triatlonu druhý mezi účastníky mé věkové kategorie ze všech států USA, vždycky jsem byl zklamáním.
Jediný, kdo mě kdy podporoval, byla Reagan. Ale je toho málo, co může jeden člověk spravit, co se týče nezájmu hraničícího s pohrdáním ze strany obou rodičů...

A pak nastala pohroma.

Z krátkých mdlob jsem se probral v naprosto jiném těle, město za okny hořelo. Civilizace umírala...
Bál jsem se vycházet ven, původně jsem se vůbec měl problém pohybovat. Moje tělo bylo jiné. Klouby. Tlama. Hodiny jsem civěl do zrcadla. Oči jsem poznával.
Zbytek ne.
Všechno to bylo děsivé. A zároveň... něčím... očistné.
Když mě sestra našla, zrovna jsem si balil pár nejpodstatnějších věcí do mošny, připraven vyrazit na průzkum města a okolí, s plánem zjistit, jak daleko tahle pohroma sahá, a proč už někdo z vlády nezačal tenhle průser řešit.
Objal jsem ji a kňučel tiše radostí... bál jsem se o ni.

A tak začala naše cesta... trvající něco přes půl roku. I přes přemlouvání jsem o změně zpátky na člověka nechtěl ani slyšet.
Ani jsem se nepokoušel. Proč taky? Jediné, co jsem trénoval, byla lidská řeč. Ta trvala osvojit si dlouho... hodně dlouho. Reagan se mnou musela mít nejspíš svatou trpělivost, než se z chrčení a mlaskání začalo klubat něco alespoň vzdáleně podobného angličtině - a než se to zlepšilo natolik, že jsem se mohl dorozumět bez problému. O důvod méně, proč se pokoušet o lidskou podobu.
Navíc, v divočině ať už města či lesa nám moje ostré smysly a schopnost ulovit večeři leckdy pomohly.
Byl jsem silný. Byl jsem užitečný. Byl jsem oceňovaný.
Byl jsem víc než kdykoliv předtím.

Zvuky boje nás přivedly na místo, odkud skupinka živých!!! lidí odklízela zdechliny nějakých podivných tvorů. Jedna z nich, zrzka, vykročila k nám...
Slovo dalo slovo, a my skončili v jejich základně.
Možnost si vybrat své věci, ubytovat se v pohodlném minibytě s pohodlnou ložnicí s velkou pohodlnou postelí? Započítejte mě, včera bylo pozdě!
Na pokoji, kde jsem já, momentálně nikdo není, ale čenichat můžu psí pach a lidský pach kořeněný vlčím...

"Děkujeme," kývnu taky, a jdu se usadit někam, kde je ještě místo aspoň pro dva. Maso tak překrásně voní!!
"Zdravím vespolek!" mávnu drápatou packou v pozdravu, a už si nedočkavě nakládám. S naběračkou a příbory mi to jde vskutku praobtížně, ale pokouším se působit jako civilizovaný tvor. Tomu ale možná nepomáhá ta slina, která mi celou dobu zdržování při nabírání na talíř teče toužebně od tlamy.

Stesky a šoky

Holtgast

Zbytek boje skončil, ani nevím jak. Ne, fakt. Doopravdy netuším. Myslím, že jsem... omdlel? krátce poté, co se mi podařilo pomoct Tenshimu.
Asi ztráta krve?
Nejsem si jistý. V pevnosti se mě ujme Dragostan, a já jako jeden z prvních ještě poměrně mimo duchem opouštím ošetřovnu, ucucávaje posilovací nápoj.
Dost podobně mimo opravuji mluvítko přerostlému kamarádskému myšákovi, který mě počastuje na oplátku vlastními slinami.
Jeho vděk mě alespoň trochu probudí, zamířím na pokoj, kde přivítat se se svými výtvory je první věc - podrbkat Chipa a Lunu, stejně tak rozjíveného jelínka Ariho za ušima. Odchytit Rina, s pusou na hebkou hlavičku... a pohladit Hiraetha. Jeho jméno jako by se drželo s ním, jako pocit, do něhož lze vstoupit jako do jeskyně. Místo tmy a chladu však člověka obklopí stesk po čemsi neuchopitelném, toužení po místě patřit, bolest po domově či spíš lidech, kteří ho tvořili a tvoří.
Po lidech, kteří jsou nevratně pryč.
Velké černé oči jako bezedné jámy se zelenými pablesky - jako temnota hlubokého, starověkého lesa, do nějž lámou se první paprsky úsvitu.
Hrdlo se mi svírá...
Ne, nemůžu se zase bortit.
Potřebuju horkou, dlouhou sprchu, a pak... snažit se fungovat. Dneska, zítra. Další dny.
Už... už při té představě jsem vyčerpaný.

Po očistě zamířím po stopách Eddie a nováčků. Když zahlédnu Mikku, hrkne ve mně. Jako bych zahlédl Mikkela/Heikkiho. Jen s dlouhými vlasy a řasami, a lip fillerem navrch.
Uff.
Přesto - nebo právě proto? zamířím za ní, a nabídnu jí pomoc s orientací zde.
Nevadí mi protivné poznámky a jízlivé rýpance. Znal jsem dobře většinu verzí Mikkela a Heikkiho...
Nejistotu nejlépe zakrýval povýšenou jízlivostí. Něco jako obranný mechanismus ježka. Třeba i Mikka časem zjistí, že tady se nemusí bát... a možná že si nenadělá tolik nepřátel.
"Je to... hodně narychlo, všichni jsme unavení, nás v kuchyni nevyjímaje," odpovím smířlivě na posměšnou výtku, jemně. Ačkoliv jsem kvůli pomoci s přípravou radši vynechal loučení, zase tolik času jsme jako skupina neměli.

Rozhlédnutí kolem stolu je mi tak trochu osudným... voda, které jsem se sotva napil ze sklenky, mi zaskočí. Vykašlávám ji do ohbí rukávu, vděčný za to, že mám důvod skrýt tvář.
Richard... je tady. Je naživo. Je to on? Nebo jiný Richard? Jak by to mohl být on??? Byl mrtvý, srdce mu nebilo.
V duchu začínám panikařit, od šoku k nebezpečné naději zpět k šoku... Do toho cítím, jak mi Hiraeth začíná přežvykovat vlasy.
!!!
"Ríšo..." vydechnu zaskočeně.
Dragostan se ovšem dožaduje naší pomoci.
"Drag se ptá, jestli... jestli jsi přišel z jiné verze světa, nebo jestli... tě někdo umístil mezi... odepsané? omylem? Taky říká, tak či tak, vítej zpátky," se rty skoro bezbarvými poslušně přetlumočím.

Prosbu o pití nechám na tlumočení Oscarovi, sám zabořím obličej do dlaní, v hlavě takový zmatek, jako snad nikdy předtím.

Mezi lidi..

Život u nás doma nikdy nebyl jednoduchý a to ani před výbojem. Občas jsem měla pocit, že jsme s bratrem byli rodičům spíš na obtíž, než že by si nás nechali schválně. Vlastně i představa toho, že by někdy k sobě měli ti dva tak blízko, jak je tomu třeba při sexu, byla až nereálná. Rozvedli se několik měsíců po Xavierovo narození. Sama mám na jejich manželství jen matné vzpomínky, ale všechny jsou plné hněvu a křiku, nic víc. Popravdě se toho moc nezměnilo, jen jsme měli dva domovy a tedy i dvě různé chůvy.

Osobně jsem vídala otce jen tehdy, když přišel zkontrolovat, co se zrovna učím. Chudák Xavier neměl u našich pochopení nikdy. Sport byl v naší rodině naprosto nepodstatná věc a zájem o něj byl brán jako podprůměrný koníček. Já na něj ale byla vždycky pyšná. Udělala jsem si čas na všechny důležité závody či zápasy, i když jsem byla na druhé straně země. Postupem času to bylo ale těžší a těžší, zvlášť, když jsem studovala dvě školy najednou. Tehdy jsem se domů nepodívala skoro rok, což pro něj muselo být těžké.

Že je tu něco hodně špatně mi ale došlo až v čase, kdy jsem šla pro otce pracovat. Z počátku jsem se mohla věnovat technice, což bylo skvělé, ale postupem času mě přesunul na veřejnosti nepřístupné odvětví, které bych radši nikdy nepoznala.
K těm nadaným jsme se tam chovali hůř, než ke zvířatům. Nemohla jsem tam zůstat, nešlo to. Musela jsem pryč. Tehdy jsem s rodiči skončila už nadobro.

Když ale šel svět do tuhého, vrátila jsem se pro Xaviera.

Po poslední největší sluneční erupci se s námi začalo něco dít. I když elektřina už dávno nešla, byla jsem schopná znovu opravit a přivést k životu jednoho ze svých robotů, Bolta. Xavier se jednoho dne prostě stal vlkodlakem, jako z fantasy hororu a nakonec tak i zůstal. Párkrát jsem ho sice zkoušela přemluvit, aby se vrátil, ale nechtěl.

Putovali jsme z místa na místo, přežívali někdy jen tak tak, když se tenčili zásoby, nebo jsme narazili na skupinu nemrtvých. Občas mě přepadli i abstinenční příznaky, když jsme dlouho nenarazili na nic, co by mohlo obsahovat alespoň malou dávku kofeinu.
I když jsme měli jeden druhého, takový život jsem pro něj nikdy nechtěla.
Většina věcí, které jsem se na školách naučila mi byla teď k ničemu. Přišla jsem si, že teprve s apokalypsou jsem pochopila, jaké věci jsou pro život důležité.

Postupem času se dostavila i značná únava, nechuť pokračovat a rapidní zhoršení nálady. Po důkladné analýze v mé hlavě toho, co se vlastně stalo, mi došlo, že nejspíš budeme otrávení radiací. Podle mých výpočtů bychom už neměli sice být ani naživu, ale i tak nebyli okolnosti ani trochu příjemné a mě začalo docházet, že budeme muset zkusit najít nějaké zázemí. Jen těžko se dalo říct, jestli někdo vůbec krom nás přežil, pokud ale bylo více nadaných, měli by snad šanci vybudovat nějaké zázemí. Byla tu i jistá pravděpodobnost, že gen nadaných se probudil ve větším procentu lidí, než tomu bylo před pádem civilizace, stejně jako tomu bylo u nás.

Naděje na nalezení více takových, jako jsme my, vzrostla, když Xavier zaslechl zvuky bitvy. Volba byla jasná, i přes hrozící nebezpečí, musíme tam. Cesta trvala několik hodin, nicméně nakonec jsme opravdu narazili na živé.
S kontaktem sem váhala, nicméně nakonec na nás jedna z nich přišla. I přes moje tendence vymýšlet plán úniku, pokusila jsem se zachovat klid a zahájit komunikaci. Evelyn vystupovala dost přátelsky, byla očividně vyčerpaná, ale zdaleka ne tak, jako my dva. Odhaduji, že byla znát únava z bitvy, která tu před naším příchodem probíhala. Nicméně neměla znaky podvýživy ani dehydratace, dokonce i vzhled pod vrstvou špíny vypadal udržovaně. Slova o skupině nadaných v zázemí přinášeli útěchu, zároveň však i obavy, to hlavně pro mě. V Práci i ve škole jsem vždy zvládla udržet profesionální kontakt s ostatními, zvládnu to zas.

Nedokázala jsem definovat, na jaké bázi fungoval krystal, který Evelyn rozlomila, nevolnost po teleportaci sem však očekávala. Stejně tak i nějakou formu dekontaminační komory a vstupní prohlídky. Když se však zdejší léčitelka dotkla mé ruky, prudce jsem ucukla s poměrně vystrašeným výrazem na ní hleděla. Teprve po ujasnění toho, co se s námi bude vlastně dít, jsem se pokusila uklidnit a odolat strachu.

Prostory byli nad moje očekávání velmi dobré, bylo tu pohodlí, teplá voda, fungující elektřina, dokonce i zahrady s uměle vytvořeným světlem, jako náhrada za sluneční paprsky.
Náš průvodce nám dovolil si vzít i nějaké základní věci potřebné pro hygienu a oděv v místním skladišti. Držela jsem se nutných věcí, kartáček na zuby, šampon a sprchový gel, trička, kalhoty, pyžamo, boty, ponožky a spodní prádlo.
Zbrojnice i garáže mě zaujali, později bych možná mohla využít svých schopností a sestrojit si nějakou výzbroj, bude-li třeba boje v budoucnu.

Sdílení pokoje s dvěma dalšími spolubydlícími mě znepokojilo. Obzvlášť, když tam neměl být Xavier. Nejspíš však udržují jisté rozdělení podle pohlaví a pro naší budoucnost bylo třeba dodržovat pravidla, které nám byli stanoveny. Musím to zkousnout.

Adrenalin mi lehce stoupnul i v momentě, kdy jsme se blížili k jídelně. Bylo slyšet hlasy více lidí a ne zrovna málo. Nicméně vůně kafe a teplého jídla překonala strach a já se odvážila vstoupit.
„Děkujeme za potřebné informace, i za přijetí do zdejší komunity.“ Odvětím Razvanovi, než nás opustí a jde si řešit svoje záležitosti. Chvíli stojím u dveří a mapuji si místnost. Jídlo je viditelné na první pohled, to bude asi třeba první.
Odkud však cítím vůni teplé kávy?

Návštěva

Pevnost Holtgast - Zahrady
Agnieszka

Moje zírání do vlastního odrazu a přemítání nad současnou situací přeruší něčí kroky. Otráveně zvednu pohled, ale vidím jen nějakou ženskou, jak si jde pro jablko. Nevěnuje mi ani pohled, když přichází, což je vlastně poměrně vítaná změna a tak ji jen mlčky sleduju, jak si posléze jablko oplachuje a pak se konečně zmůže na pár slov
Vážně? To do teď přemýšlela jak pozdravit? Nebo je snad slepá a všimla si mě až teď?
Pomyslím si trpce a když mým směrem pousměje tak se zarazím
Aha... Ona je opravdu slepá... No v prostoru se orientuje dost dobře...
Pomyslím si a na její otázku jen stručně odpovím "Jo, tak nějak..." Zamručím lehce znuděným hlasem "Proč nejsi s ostatními? Myslel jsem, že vy se vždycky držíte u přátel." Podotknu ale v mém hlase není žádná zvědavost. Spíše jen fádní pokus o konverzaci... Povídat si s lidmi mi moc nejde... A je to docela znát ale je lepší to zkusit než tady tvrdnout v tichosti.