Co komu chybí

Holtgast, společenská místnost

Ono to nakonec snad
i půjde

Společenská místnost

Příště si rozmyslím, než před Orenem zase něco vypustím z huby. Nebo to přestanu nadobro dělat. Tohle jsem vědět nechtěl a nemusel.
“Takovéhle věci...” řekl jsem tiše a mírně vyvedený z míry. “To není něco, co bych se měl dozvědět od tebe. Chápu, že mi tady chceš přiblížit, jak jsem na tom relativně dobře, ale utrpení druhých… Měli by o něm mluvit sami. Nemusí se jim líbit, že to teď všechno vím. Ani já bych nechtěl, aby se o mně lidé dozvěděli některé věci.”
Odsoudili by mě a zavrhli, ale to sluneční paprsek zosobněné dobroty nemůže pochopit. Ale nejspíš by mně znenáviděl i on se svou povahou, kdyby to věděl.

“Vezmi mi pivo, buď tak strašně moc hodnej, díky,” zavolal jsem s mrknutím na diblíka. Musím uznat, že mi nepřijde zdaleka tak milej, jako jiní, ale svíjet se umí jako ta krajta tygrovaná. Jen při pomyšlení na jeho taneček se mi vrací upomínka, že jsem si vybral fakt těsný kalhoty.

Pohlédl jsem na Oscara a cosi se ve mně… Ne zlomilo, spíš otevřelo a zajuchalo. “No… Bráška s maminkou mi chybí hodně, všichni ostatní...” Zakřenil jsem se. “Se můžou jít bodnout. Nikdy jsem nebyl moc členem kmenu, spousta lidí z rezky si myslela, že je něco špatného na tom, jak vypadám, že jsem se narodil prokletý. Ale nikdo by to neřekl nahlas, to by je moje babi hnala! To ti byla ženská! Stačil jí pantofel a už jsi ji chytnul. Jmenovala ke Ka'kwet, to znamená hvězdice. Odolná a velice, nevýslovně odhodlaná. Umřela ve sto a třech letech. Byla první na rezidenční škole, takže ještě měla původní jméno...” Zarazil jsem se. “Zase moc kecám, co? Promiň.”
Ale nejde se na něj neusmívat. Je to takovej roztomilej bledej klučina.

Mluví na nás Lea.
Sklapni, nejsme my, jsi já. A sestřeluje mě, takže nic, pokývu hlavou. Nonšalantně.
Ještě ti pořád smrdí triko pivem, jak ses polil.
Hele… neser. Vypadá sama nějak sklesle… Asi se jí ta Orenova slova dotkla víc, než je ochotná přiznat? Ten pocit znám. Chtěl bych jí něco říct, dát jí najevo, že.. Co vlastně? Mně je fuk, kdo se jak protloukal, když neměl co do huby, nejsem od toho, abych vynášel soudy.
Zíráš na ni už moc dlouho a usmíváš se u toho jako pitomec.
A sakra.

“My se bavíme o délce penisu, že?”
Ještě, že jsem neměl co pít, zaskočilo by mi. Pohlédl jsem za zdrojem hlasu a spatřil… kluka, kterého jsem dosud nezaznamenal. A ještě přesně ve chvíli, kdy ho… Asi se mi zvedne kufr.
“To zavání pedofílií,” broukl jsem na jeho adresu, ale ne dost nahlas. Doufám.

“Ahoj!” uslyšel jsem Bylo to to děvče co předtím zpívalo. Priority na spráném místě.. Zaculil jsem se.
“S trochou experimentování bych ho mohl prubnout vyrobit,” mínil jsme k frappucinu. “Standardní frapp udělám se zavřenejma očima, tohle je otázka obarvenýho mlíka nebo sirupu a pár flitrů... ” Zarazil jsem se a zakřenil. “Můžeš mi dát jednorožčího hubana, když ti bude chutnat.”

Zvedl jsem oči za hlasem s přízvukem. No tedy, to je ovšem zajímavé. A velice hezké. Nedokážu přesně určit pohlaví té osoby, ale dívá se na ni moc, moc dobře.
“Ahoj, já jsem Aaron,” řekl jsem daleko víc světácky, než jsem měl v plánu. Ale nějak jsem chtěl zahnat to, co mu šeřilo oči. Smutek? “Máš hezký přízvuk. Jestli se chceš zasmát, tak bych s tebou moh někdy zkusit mluvit rusky. Asi pět let už jsem to nedělal.”
A zním jako komouši v americkejch filmech.
Špatnejch americkej filmech.
Přesně tak!

When in doubt, it's panák time

Krátký příspěvek

Společenská místnost

Pokoj -> Společenská místnost

V kruhu

společenka

Ve víru rozhovorů

Společenská místnost

....
- malé retrospektivní sólo pro Alex -
Když mne u baru osloví ta dívčina, jejíž tvář si pamatuji z Polska v tom méně příjemném slova smyslu, mimoděk ustrnu uprostřed pohybu, byť jen na kratičkou chvíli. Možná za to může i ten úvod, pokaždé když jsem slyšela od někoho "neboj se", obvykle tam byl důvod pro opak. Nicméně přichází omluva, stejně jako od Felixe a já stejně jako když to na mě nečekaně vybafl on, tak nevím, jak na to reagovat. Zvláště při formulaci "dávno za sebou". Dávno? To je jak dlouho, tři dny? Kousnu se do vnitřku rtu a pomalu přikývnu.
"Dobře, omluvu přijímám," přikývnu. Ani já nechci dělat zbytečné problémy či naschvály, byť z toho mám rozporuplné pocity. Představí se jako Alex. Další kývnutí. "Rúna," představím se na oplátku a s tím i zmizím zpátky do kroužku společnosti.
...

Usměji se na Leu, ohledně toho fleku jí věřím, a když i ona říká, že to není tak hrozné, tak to zkrátka počká než to samo uschne, přinejhorším ty kalhoty budu muset přemáchnout, i tak jsou mnohonásobně čistější než mé oblečení, ve kterém jsem nějak přežívala v Polsku.
Od strakáče se mi dostane poněkud odměřené odpovědi, která mne v první chvíli tak akorát zmate. A čeho z toho nejsi schopný? Ulovit tuleně, nechat všechny chcípnout hlady nebo být fér? Mám pocit, že tu došlo k nepochopení toho, co jsem mu tím chtěla naznačit, ale nezdá se, že by stál o jakýkoliv názor - navíc ještě můj, a tak to nechám být, byť mi tedy není příjemné, když vzápětí probíhá přese mě jeho hovor s Leou.

Nechávám to ovšem být, loknu si pití a je mi fajn. Tedy než se o pár vteřin později v tom pití málem utopím, na kolik mne zaskočí Lařina myšlenka následující otázku vyslovenou nahlas. Já vím, že by mne to nemělo nijak šokovat, ale je to pro mě stále tak strašlivě… Nové. Neubráním se tak překvapenému pohledu, kterým po ní střelím, načež vzápětí jako na povel zrudnu, když mé oči kmitnou ke Kristoffovi. Ale přísahám, že jen proto, že na nás promluvil! Bylo tady tolik nového, tolik věcí, se kterými bylo potřeba se nějakým způsobem srovnat a sžít, že mě ani nenapadlo se po někom dívat v tomhle slova smyslu.

"Uuuh, prosím, prosím, jedno pivo," chytím se jak tonoucí stébla nabídky Orena. Roztržitě se ohlédnu i na mladíka, který se objevil náhle za námi a přikývnu, i když si až později uvědomím, s čím že souhlasím. Tedy ne že by šlo o něco špatného, co by mi snad mělo vadit, to ne! "Jasně, ber místo," dodám rychle v ozvěně souhlasu Lei, která ho očividně zná lépe dle její okamžité a nečekaně... Něžné reakce? Něžné možná není to nejvhodnější slovo, ale lepší mne v tu chvíli nenapadne... Starostlivé! Starostlivé reakce. Možná bych se měla i představit, ale příliš se mi nechce... Jim vstupovat do rozhovoru. Navíc!...
A co jsem to… Jo! Ta Kristoffova otázka. Vlastně parádně zapeklitá otázka, na kterou mne okamžitě napadne ta nejvíce sentimentální odpověď, jaká se nabízí. Domov. Rodina. Přátelé. Jen jednomu jménu s tváří se vyhnu tak velkým obloukem, že se s ním následovně srazím plnou silou nevyřčeného a hodím do sebe zbytek svého piva s vodkou. Potřesu hlavou, nemysli na slony. Hloupá poučka, ale napětí v šíji povolí a já se i pousměji.

Koncerty, hlásí Lara, ty jsem já nikdy nemusela. Hodně lidí, hodně hluku, málo světla. Lea zase zmíní slunce. Hm, jen tak sedět a pozorovat západ sluncem nad mořem... To byla taktéž velká utopie. Ne, na tohle jsem nechtěla myslet. Do hovoru se krátce vložila i Lakshmi, a s tím, co řekla, jsem se vlastně dokázala ztotožnit více než dost.
"Netflix. Nikdy jsem na to neměla sice moc času, ale jak ráda bych vypnula u nějakého klidně i hloupého seriálu nebo béčkového hororu," pousměji se.

Pevnost Holtgast 31. řijna

Hárdy part

Pevnost Holtgast, Společenka 31. října
primárne Marisol