V kruhu

Pevnost Holtgast, společenka, 31. října

Musela jsem se pousmát, jak "využila" Lyla bratrův dar v podobě oblečení.
Byla jsem i docela zvědavá, jak Val odpoví na otázku mladé slečny.
Mou pozornost pak ale získal Orenův monolog. Můj úsměv trochu povadl.
Ale možná je toto má druhá šance. A já bych ji neměla strávit v sebelítosti.
Kristoff navázal na Orenova slova a já se musela usmát nad steskem Lary, co jí chybí.
"Nějakou kapelu třeba dohromady dáme, umím trochu na klavír a kytaru," uculila jsem se.
"Přiznám se, že mi chybí má původní triskelionská rodina," trochu jsem zvážněla. "A taky klid v hlavě," zaťukala jsem si na čelo a zašklebila jsem se.
Ale teď je docela ticho, třeba alkohol pomáhá.
"A taky mi chybí ta všednost, obyčejnost. A indická kina, to bych vám přála zažít," znovu jsem se rozesmála.
Ne každý ale ustojí ten hluk, hromadné skandování, tančení i před plátnem.

V kruhu se objevil i Nik. Stále nevypadal nejlépe, ale byla jsem ráda, že přišel. Usmála jsem se na něj a krátce mu mávla.
To už se ale v mé blízkosti objevil Blagden.
"Ahoj, vše v pořádku?" jemně jsem ho pohladila po zádech a ani si neuvědomovala, jak bezprostřední to pro mě bylo. Stejně jako jsem nevnímala Nudli ve vlasech.
"Dnes se to rozjelo, ale jsem ráda, že se zatím nikdo neporval, i když bylo namále," uculila jsem se. "A já si stihla odbýt i jednu nepříjemnost," trochu jsem se zašklebila.

Zajímavosti

Holtgast, společenská místnost

"Oh, okej," Oren zachytil můj pohled vyorané myši a doplní. Zdivočelí... hm. "To zní jako... zajímavá práce," kývnu Emilovi. Asi bych to nemohl dělat. Na druhou stranu, člověk si zvykne na leccos. "Co je tvůj nejhorší zážitek odtamad?" zeptám se, a ani netuším, co čekat, jestli nějakou duchařskou storku, nechuťárnu skládání dohromady nějaké bouračky či nějaké nazabití příbuzné.

"Studovals umění? V Itálii? Wow," obdivně pozvednu obočí nad Oscarovou odpovědí. Kdo se umění odhodlá věnovat takhle naplno, tak teda respekt. "Cos chtěl dělat, až bys dostudoval?"

Tulení jelen vzpomíná na to, jak jeho rodina byla spíš sběrači, což mi s kucháním tuleňů a dvacátým prvním stoletím moc dohromady nejde, ale rejpat nemíním, klučina vypadá, že se snad i rozbulí, při popisování rodiny. Nemám ty stejný pohnutky, ale hej, nejsem snad úplný necitelný vůl.

Razvanbyl tatér, nějak se to tu uměleckými aspiracemi hemží. Tetování, kování, malování a dřevořezba. Závidím, že umím leda tak foukat na blbou píšťaličku, jak chtěla máma? Eeeh, trochu.
Oren se rozjíždí, a i když mám tendence vyplácnout 'jéžiš, klidni hormon', tak... nevím, mlčím. Vlastně je dojemný, že mu na těch kolem záleží, že je má potřebu bránit, že nejsou tak k ničemu, jak si někdo může myslet.

Ke kruhu se přidávají další... a já na moment zapřemýšlím, že bych sám radši odpálil spát. Ono... půl roku skoro o samotě, široká společnost a zábava s alkoholem by se snad měly dávkovat po menších kouscích. Na druhou stranu... co když přijdu o něco zajímavého? Poočku pokukuju po Emilovi, který si sice hledí jiných, ale... co kdyby slíbená projížďka nastala později, a já ji zmeškal?

Když ptáčka lákají

Holtgast, společenská místnost

Když zaregistruju, že Callum jednu z těch nových táhne do zahrad, zpozorním.
"Hele, Alex, obdivovat zahrady ve dvou fajn, ale jakmile tam najdu jedinou plechovku od piva či nablito, máš z pokoje kopřivový prales, jasný?" zaklepu jí na rameno, aby jí moje slova jen tak nepřesvištěla nad hlavou.
"Všechno vidím," varuji s úšklebkem nakřivo. Možná to je zbytečná buzerace, však Callum není ani pitomý, ani snad bezohledný, ale ta holka mi prostě něčím nesedí. I kdyby to mělo být to podělané 'teď jsem tady a ve stejným týmu, tak to smáznem a začnem nanovo'. Trocha pokory nikdy ničemu neuškodila.

"Všechno ok?" zachytím trochu zvláštní výraz na tváři Marisol. Střípečky v tom bordelu kolem zrovna od ní neslyším... "Díky," kývnu tiše na znovu dolitou sklenku. Tak nějak... nevím, no. V zahradách by mi snad taky bylo lépe.

Poslouchám Hančiny připomínky, tu a tam přibarvené stínem myšlenky. Tvářit se můžu všelijak, pravda, ale spíš než bych byl otrávený, přemýšlím, jak to shrnout. Plně ji chápu - ono to asi musí vypadat blbě, lidi tady chlastají, dlabou sladkosti a tancují, a zachránění mohou čile srovnávat třeba s Vratislaví. Jenže nic není tak jednoduché, bohužel.
"Hlavní cíl je momentálně přežít," odpovím nakonec docela jednoduše.
"Vím, že Erden by rád podnikal výpravy na pomoc ostatním, tak, jako to Triskelion dělával ještě před Výbojem. Ale momentálně na to nemáme lidi - a ti lidi, co tu jsou... řekněme, že těch, co svoje schopnosti doopravdy zvládají, bych si troufl napočítat na prstech jedné ruky. Některým se projevily teprve při Výboji, a většina toho půlroku bojovala spíš o přežití, než by byl čas na precizní pilování toho, co vlastně dokážeme, však o tom ti nemusím říkat," potřesu hlavou.

"Když jsem se k Triskelionu na začátku tohohle roku dostal já, všechno bylo trochu jiné. Svět byl normální. Triskelion měl hlavní, masivní pevnost skrytou v Mongolsku, a spousty drobnějších sankt po světě. Nebyli kolem jenom mladí lidi - pevnost byla plná Nadaných i obyčejných lidí, kteří k Triskelionu taky patřili," zhluboka se napiju. Carlo, vysloužilý voják, Ital od rány, perfektní kuchař... Portugalka Olivia, hodná stařenka, která se ale s ničím a nikým nemazala. Ari se Svetlanou...
"S Bratrstvem panoval starý spor, snad i pár set let," blýsknu úkosem po Félixovi, ex-Bratříčkovi, který se jakobynic vedle nalíval jak doga.
"S Výbojem se rozpoutalo peklo, tehdejší vůdce Bratrstva Maxmillian Werner byl ocelově rozhodnutý, že vláda nad zdecimovaným světem patří jemu, a boje se vyostřily. A Bratrstvo zagitovalo a poštvalo proti nám jednoho ze Starých, podařilo se jim zneužít náš systém portálů pro rychlou pomoc mezi sankty a Heigen se objevil přímo v hlavním štábu," zavrtím hlavou. Vzpomínka na ten den... není to příjemné. Sám jsem tam málem zemřel, vybaví se mi kopí protínající šelmí tělo, Eliotovo volání...

"Tehdy jsme zjistili, jak moc nepřipravení jsme byli. Všichni dělali, co mohli, ale ztráty na naší straně byly veliké. A když jsme jej s vypětím sil porazili, zjistili jsme, že to ani nebyl on. Že jenom odkudsi loutkařil se svojí kopií, smrtící i bez toho, aby se osobně zúčastnil," hořce dodám.
"Znaje naši polohu, o dva týdny později přišel znova, s celou obří armádou nemrtvých, mega kostlivým drakem, a četou Nadaných z Bratrstva. A pevnost padla. Dokázali jsme se nakonec ubránit, ale náš domov byl v tahu, většina mrtvá... A zatímco jsme přesouvali co jsme mohli ze staré pevnosti sem, Bratrstvo toho využilo ke spanilé jízdě útoků na naše sankta a vraždění, z Pražského nezbylo skoro nic a já se vůbec divím, že někdo přežil, to samé zbytek. Z asi deseti opevnění skrze Evropu a Asii nám zbyl hlavní štáb, kde se zrovna nacházíme, a dvě další nově vybudovaná sankta s hrstkou dalších Nadaných," zakončím, s trpkou pachutí.
Čeho by se dalo dosáhnout, kdyby nám cestu každou chvíli nekřížili ti pojebaní kreténi? Kdo ví.

Rodina... kývnu na tu odpověď. "Moje rodina je jenom tady," odvětím klidně. Pohlédnu přitom ke kroužku hrajících, zachytím Lakshmin zářivý úsměv a gesto, kterým mě láká zpátky do hry, bezděky jí úsměv oplatím. Všimne si toho i Hanka.
"Vážně se nechceš přidat?" zvážním. "Nekoušeme, většinou," pousměju se pak. Nutit ji ale nebudu.
"Pokud ne... tak si dobře odpočiň, Hani," kývnu jí, a nakonec se tedy přesunu zpátky ke hře, posadím se opět poblíž Lakshmi.

U baru

Společenská místnost

Blagova poznámka na vrub toho protivy mě přeci jen trochu zarazí. Očima kmitnu kamsi za něj, než lehce vyfouknu vzduch skrz jemně pootevřené rty. Jen se mi to zdá, nebo se začíná zdejší klubko vztahů ještě víc šmodrchat? Zatím mám problém si k mnoha tvářím přiřadit jméno, pamatovat si, s kým se tu kdo bratříčkuje či nikoliv a proč, abych náhodou ještě někomu nedupla na kuří oko bude výzva hodná přežití v divočině. V některých ohledech to možná bylo mezi těmi troskami i jednodušší.
I když nejnovější zkazky o Praze se mi neposlouchají zrovna dobře. Snažím se nedávat ve tváři znát znepokojení, ale vidět v okolí tolik rozjařených lidí mi vlastně moc na náladě teď nepřidává. Všechen ten smích a obdivná slova na adresu tancujících jako by náhle přicházela z větší dálky, tlumená pevnou zdí vlastních, neveselých myšlenek.
"Takže se to sanktum už zrušilo?" ujišťuji se. Zachytila jsem správně ten minulý čas? Nedá mi to, abych se rovnou nezeptala na otázku, co mě pálila už hezkých pár chvil.
"Jaký je teď vlastně hlavní cíl Triskelionu? Jde tu jen o shromáždění a záchranu Nadaných, nebo jsou tu i skupiny, co pomáhají těm několika málo skupinám přeživších obyvatel?" S tím, jak se všichni chovali k obyčejným lidem skoro začínám nabývat dojmu, že o jejich potřeby se teď vůbec nikdo nestará. Ač by kolikrát stačilo tak málo. Použít své schopnosti k vybudování dočasných útočišť, vyčištění půdy od radiace,...
"A zdá se mi to, nebo tu jsou opravdu všichni tak mladí? Neviděla jsem tu snad nikoho, kdo by vypadal nad čtyřicet." Projevují se snad zvláštní schopnosti jen u jedinců do určitého věku?
Bylo by toho mnohem více, ale už začínám mít dojem, že Blaga svým vyptáváním spíš obtěžuju. Neujde mi, jak si vymění pohled s tmavovláskou, která ho ještě gestem vyzývá, aby se přidal ke hře.

Zábava se stupňuje, gauč už se stihnul vyprázdnit a téměř všichni s napětím očekávají, na koho ukáže hrdlo flašky tentokrát. U baru se na chvilku zastaví James, ale jen proto, aby si namíchal další drink a donesl sestře košili navíc. Jeho vstřícné gesto je však odměněno jen potutelným úsměvem, když si košili váže kolem pasu místo toho, aby ji oblékla.

Koutkem oka zaregistuji i Alex, která se tu zvládla za Varšavu omluvit snad úplně všem, na Rúnu si dokonce ještě počkala, aby zcela nezaujatě prošla kolem mě a připojila se k upírovi, aby se ho snažila okouzlit not like other girls bullshitem. Jestli dojde na zápasy, tak u ní se rozhodně zkrátka držet nehodlám.

I když už mě musí mít můj společník plný zuby, ochotně mi objasní podrobnosti o fungování misí.
"Jasné, to dává smysl," pokývu souhlasně hlavou, "pokud by se náhodou šlo do Prahy, budu se hlásit mezi prvníma." Pousměji se, i když poněkud trpce. Další otázka mě popravdě překvapí, už jsem čekala, že se mnou celý rozhovor prostě uzavře a půjde si hledět zábavy.

"Rodina," odpovím zcela automaticky, vážně, bez jakéhokoliv přemýšlení. Co jiného taky?

"Hele, nechci ti kazit zábavu, běž hrát," vyzvu ho, "už jsem na tohle stejně asi moc utahaná a půjdu radši spát." Dodám posléze a dokonce si zívnu, ač hraně. Jistě, nemůže to být dál od pravdy, není šance, že bych s tím, co jsem se tu teď dozvěděla, dneska usla, ale kazit večer druhým lidem kvůli tomu fakt nechci.

Vztahy, pocity a vzpomínky

Společenská místnost, u flašky

Přestože je ze všech koutků slyšet štěbetání a spousta různých konverzací, člověk občas něco zajímavého zaslechne i od ostatních a občas bohužel zaslechne i něčí letmou myšlenku. Někdo klasicky řeší, co bylo před Výbojem, co kdo dělal, o co se snažil, jak to v životě, kdo neměl lehké …patří to k původu našich traumat, odolnosti vůči stresu a schopnosti snášet změny…Pro to, abychom byli v nějaké psychické pohodě musíme být vnitřně srovnaní i s tím, co se stalo a co bylo předtím, až potom se můžeme posunout. Proto jedním nastraženým uchem naslouchám i ostatním, kteří se mnou nejsou v přímé konverzaci, abych se o nich dověděla něco víc, abych věděla, do jaké společnosti jsem se dostala, z jakých poměrů vycházejí a co bych jim mohla nabídnout já.

Od Lei se dozvím další velmi zajímavé informace, přestože je zde jen chvíli, jak sama říká. Přeběhlíci, to mě nepřekvapuje, nad zmínkou o lidech z Bratrstva nadzvednu obočí, ale dál to nijak nekomentuji. Jiné dimenze jsou ale něco jiného.

„No, moc jsem o tom neslyšela, stále je co zjišťovat.“ Nejraději bych se jí zeptala na miliardu otázek, ze kterých už určitě už většinu slyšela. Ale opravdu by mě zajímalo, jak se CÍTÍ. Jen si nemyslím, že je momentálně vhodná příležitost. „Kdyby ses z toho chtěla někdy vypovídat, dostat ze sebe svoje myšlenky, tak zvládám fakt dobře naslouchat.“ Nabídnu jí jenom a nechám to raději prozatím být.

Co se drbů týče se dozvíme pár drobností o některých našich nových spolubydlících. Ale o žádném trvalém vztahu se nezmínila. Ale také se ukazuje, že někteří mají zájemců více, což je pochopitelné, většinou, pokud má někdo již nějakého nápadníka, tak působí žádaně a začnou se hrnout i další.

„A co vy děvčata, vás tady již někdo zaujal?“ Nevím, jestli by to takhle veřejně přiznaly, tak k se k nim pokusím vyslat alespoň myšlenku. „Kdyžtak hoďte jenom nenápadně očkem.“[/b] (8 +1) K jedné z nich myšlenka přijde hned, na druhou se musím soustředit více a tak je možné, že k ní přijde až později. (1+1, 3+1, 10+1) A sleduji, jestli jejich pohled k někomu povede.

Mladíkovi, který si sedl vedle Rúny moc nerozumím, vychází od něj nějak moc myšlenek, často všechno komentuje a očividně dělá dost náhodných rozhodnutí. ADHD? Možná. Navíc se jí snaží fakt divným způsobem navrhnout ať si ten „lov“ co předváděli před chvílí zopakovali. Tento návrh ve mně vzbuzoval potřebu proměnit se za sýkorku a klovnout ho zobákem do čumáku, až bude ve své jelení formě a Lea ve lví. Ale opět jsem to raději nekomentovala. Není třeba přece někoho hodnotit jen podle prvního dojmu.

Nikolaiovi, který si přesedne poblíž nás zamávám a pozdravím ho pokývnutím hlavy a úsměvem. Chytnu se totiž hned Kristoffovy otázky.
„Mně rozhodně nejvíc chybí koncerty!!! Jak já bych si zašla na pořádně dobrý koncert.“ Samozřejmě je miliarda věcí, která mi upřímně chybí a nemůžu bez nich žít, ale to nikdo slyšet nepotřebuje.

Sakra

Holtgast, společenská místnost

"Že by to bylo zase tak čistý, o tom pochybuju," odpovím na Leinu zmínku o přinesené večeři o vlas sklesleji, než bych chtěl. Ne že by trocha radiace sem či tam v com, co jím, vadila, to mně ne - ale zvířena dostatečná čistá i pro lidi bez odolnosti bude pobíhat možná na někde na Sibiři, nebo v Africe.
"To byste tu museli mít továrnu na zázraky... Že se svět tak pomrvil, s tím se mi pořád blbě smiřuje, sorry. Ale nemůžu se už dočkat, až někam vyrazíme," usměju se přesto. Pozitivní věci především. Mysli na den strávený s pěknou ženskou, blbnutím v podobě, v přírodě, která nevypadá jak z nějaké zasrané postapo hry.

Zrzka zmiňuje dimenze, a do toho se nebudu míchat. Vím, že někteří lidi přišli odjinud, ale... nějak nepobírám, jak je to možné. Další drby jsou trochu osobnější.
"Fakt?" brouknu, pohlédnu na krasavici. No... jako asi byla blbost čekat, že tak pěkná ženská bude volná, ne? Však hezkých holek tu je dost, i pár obstojných hochů.
Akorát i docela velká případná konkurence... pokud tomu tak jeden chce říkat, zaregistruju toho jeleního kluka nabalovat Leu. Zachytím jedno z děvčat, Lylu, ptát se Valerie na vztahy. Hmh... zhluboka upiju piva.
Člověku je samotnému smutně. Což ovšem neznamená, že bych někomu chtěl šlapat do zelí, to fakt ne.

"Čau," kývnu nově příchozím, a taky se zaposlouchám do výčtu kudrnáčka.
"Život většinou není fér. Co nejvíce od Výboje chybí vám?" zajímám se u Lei, Rúny, Lakshmi a Laimy.

Resotsializatsiya

Holtgast, můj a Danův pokoj, pak společenská místnost

Jak ti je? Nechceš... nechceš mezi lidi?
"Nět," odpovím bez zaváhání, to přijde vzápětí. "I... ja chočel tróchu póznať nóvyje lídi, právda," namítnu sobě tiše. Vydatný pláč sice pomohl... hodně pomohl, ale to šedé vyčerpání kdesi uvnitř rozhodně neodplavil.
"Álespoň na chvíli, da," souhlasím nakonec, opatrně se zvednu s pocitem snad stoletého těla. Stisknu Danovi dlaň, díky však už nahlas neopakuji.

"Chočeš ty do kóupelni, nébo ja můžu tám jiť, zkusiť ze sébje sdělat čelavěka?" pokusím se o úsměv, a zařídím se podle Dana - pokud chce jít dřív, počkám, pokud mě nechá jít prvního, rychle se vysprchuji, umyju vlasy a převleču do světle modrých džín a šedého trička s dlouhým rukávem, kolem krku světle modrý šátek. V duchu je to pořád spíš na pohřeb, ale navenek už skoro na oslavu. Až na ty kruhy pod očima.

Když vyrazíme do společenky, překvapí mě, kolik lidí tam je - kromě dobře známých a málo známých tváří tam je i hrstka naprosto neznámých.
Marisol poprosím o sklenku vodky... rozhodnu se ignorovat Danielův nepochybně nesouhlasný pohled, a po chvilce zaváhání zamířím k Lei.
"Čau... můžu si přísednout?" zeptám se jí i Rúny, a pokud to nevadí, přitáhnu si polštář za ně. Zachytím, co zrovna říká Oren.

"Eh... ja rádši népředstávoval bych sébje tak, i što ja s mínulosti sdělam," pokrčím rameny.

Košilenka

Holtgast, společenská místnost

"Já se chci přidat!" ozvu se ke klubu roztomilých zvířecích podob. "Jsem malé a chlupaté, podmínky vstupu splňuji!" zahlásím, a upiju zhluboka.

"Bylo to fajn," culím se pak na Kristoffův tanec. Sice nemám pocit, že by to účel splnilo tak úplně, Vali chvilku vypadala spíš, jako že usne, ale minimálně mně se představení líbilo!

Brášin odplouvá upustit kohoutek, Lakshmi mě nebere ani do kroužku vyvolených sekty na pustém ostrově, ani mě neposílá kamsi do gulagu nebo kam, a sama dostává masáž. Jééé... já chci taky.
Smolík, nic nebude.

Skvrnitý kluk se klidní a přidává do kolečka k nám všem hrajícím. "Ahoj!" mávnu na něj. A bráška mi donesl košili.
"Jééé, ty seš hodnej, už mi začínalo táhnout na záda. A fant navíc se vždycky hodí," uculím se, zatímco si košili vážu čistě kolem beder, kytičkovaná podprsenka dále září a ani James to světlo neuhasí.
Není to jako by si mě vůbec někdo všímal, že jo.
Přichází k nám navíc Nax, a Val se objímá s Jamiem, flirtuje s Razem, ten s ní, líbá Míšu, mrká po Emilovi, a.. uhm?
"Kdo tady vlastně s kým oficiálně chodí?" zeptám se Valerie radši.

Nahlas pak hvízdnu, když zachytím hlas Orena, který se rozohňuje nad všemi křivdami, které se nám staly. A já... přišla o brášku. Ale na to myslet nebudu, ztratila jsem, našla jsem a vesmír je opět v rovnováze. "Nezapomeň na to, že už neexistuje Starbucks, že vymřelo unicorní frappucino je ta největší rána, která nás mohla potkat!" zavolám na něj zvesela.

Kamínek

Holtgast, společenská místnost

Zarazím se v půli pohybu, při strkání citrínu do kapsy. Pochopil jsem to špatně?
"Promiň," pousměju se sklesle a schovám kamínek sporu Emilovi do dlaně, zlehka stisknu prsty kolem jeho.
"Vždyť je to maličkost, kdyby Razvan nezačal popichovat, ani se nic neděje," zavrtím hlavou. Emil si to moc bere.
"Neřeš to," usměju se, tentokrát upřímně, a zlehka jej líbnu na tvář.

"Nakrátko Zdivočel," dodám k Emilově vysvětlení pak, když zachytím Eddieho překvapený výraz. "Občas se stane, že naše schopnosti převládnou, a jeden se tak nějak... ztratí sám v sobě. Lidi, kteří se ze Zdivočení dostali, většinou říkali, že je to jako se probrat, občas si i matně pamatuješ, co tvoje tělo zažilo, ale zřídkakdy. Prostě okno, ve kterém Nadaný není pánem svých činů."
Na moment se zamyslím, k Oscarově otázce, drbkaje Valin kočičí výtvor za oušky. "Možná i ta pavoučice mohla být Zdivočelá, kdo ví..."

Jo vlastně, na mě ta otázka byla taky. Dlouze se zamyslím, některé, hlavně starší vzpomínky, jsou pořád obtížné k vybavení. "Já jsem z Walesu, ale většinu života jsem strávil v Kalifornii. Santa Monica, Los Angeles... Byli jsme Wiccani, mamka nás vedla k soběstačnosti a sebevyjádření, mě i ségru. Sice jsme neměli tátu, ale Rodina byla velká, navíc spousta mazlíčků... bylo to fajn. Ale Bratrstvo mě uneslo dlouho před Výbojem, a u Triskelionu jsem skončil vlastně v den Výboje."

"To je od tebe milé," pousměju se na Aarona, když poněkud opraví předchozí výrok, ale pořád k tomu mám co říct. A v obraně zdejších dost možná předstihnu Leu v šíření drbů.
"Lidi tady musí zvládat leccos... a zvládali. Třeba Erden pracoval pro mafii, v Číně, a při vyřizování účtů mezi klany málem zařval. Lea, Nax a Nik si vydělávali tělem na holé živobytí. Blagden byl ve vězení, pro ublížení na zdraví. Mia může za smrt vlastního otce, násilníka. Richard pracoval pro policii, díky Bratrstvu přišel o celou rodinu, co tu měl. Yevku Bratrsvo lámalo tak dlouho, dokud se jí neprojevily schopnosti a ona je nezačala používat pro ně, a vzhledem k tomu, že necítí bolest, to muselo být hrozné, co dělali. A Valeria trpěla hrozně dlouho kvůli Lilianově výzkumu pro jinou organizaci, původně schopnosti neměla mít a nakonec má... A Lilian sám ztratil přítele, Lokiho, Viggo z Bratrstva se pohrabal v jeho hlavě a nechal ho Zdivočet, ani si nedokážu vybavit, jak děsný to musí být pro Liliana pocit, že ten, koho miluješ, tě z minuty na minutu bezdůvodně nenávidí. Nebo na tebe hledí netečně, jak zmiňovala Lea Lakshmi, ta ztratila taky hodně.
Velká většina z nás tady byla kvůli schopnostem unesená ještě z normálních životů, od rodin, přátel.
Ono to možná vypadá, že všichni tady jsou na středoškolské pařbě a nejhorší, co se jim ve školních životech stalo, byl ukopnutý palec, ale fakt to tak není," vydechnu, ten souhrn byl vyčerpávající a já nepochybně něco nebo někoho zapomněl, ale... muselo to ven. Všechno. Kvůli jedné blbé přezíravé poznámce.

Pohled mi zároveň znova sklouzne k Richardovi jen v banánových spodkách. Tak to by už taky stačilo... dneska střízlivý neskončím.

"Kdo chce něco od baru?" zeptám se ostatních, a zamířím si říct Mari o velkou sklenku vodky s džusem a ostatní přání, co kdo měl, a když se znova usadím na polštáři, zhluboka se napiju. Docela mě povzbudí, že to nechutná přímo jako alkohol.

Myšička se špičkou

Holtgast, společenská místnost

Jenom tichoučce s vlčím úculem poslouchám, kterak Míša maže do další mamutí jámy sebeuvědomí.
"Oooh, začínáš v tom být fakt dobrý, fakt bys měl chlastat častěji," ocením, když Míša dojde k tomu závěru, že se přeci jen mluvilo o délce jedné a určité.
"No, jak se to vezme... řekl bych, že 15+ a nějaký skill navrch - a jsi za vodou. A hlavně si nenech nakecat, že s malým kašpárkem se dá uhrát velké divadlo, to mají tendence říkat zakrslí chlapi nebo přezíravý ženský," uculím se pobaveně.

Oh, někoho dalšího zajímá moje maličkost!
"Já jsem Razvan. Původně z New Yorku, dělal jsem v tetovacím a piercingovém studiu v Bostonu," kývnu na modrovláska. Ohoo, Emil je původem pohřebák? K tomu ten žůžovej jelen sedí jak prdel na hrnec! Mávnu na něj pobaveně, když na mě narazí jeho pohled.

"Naximíro, co tady strkáš tu svou obří... osobnost?" ohradím se, když se naše čokoládová kráska rozhodne, že přesně malé místo mezi mnou a Val je tak akorát, aby tu zakotvila svůj majestát. Vole, to mě poser...
"Richard, brzda," odpovím Jamesovi, který nezmar pokouší se zakrýt Lylu a zároveň se ovíjí jak chobotnice kolem Valuš.

Hej, pretty boy... hej, alespoň konečně někdo ví, o čem mluví. Nakloním se, a vůbec mi nevadí, že v jeden moment skoro ležím na Nax, labužnicky ukousnu z Valina nabídnutého cupcaku, věnuje jí přitom přímý pohled zpoza přimhouřených brv.
"Sdílené věci chutnají nejlíp," mrknu na ni pak, než se vrátím zpátky na svoje místo, a paží opět nenuceně obejmu Myšáka kolem ramen.

"Zlatíčko, taky mě sereš míň a míň, ještě jednu sklenku a vyznám ti lásku," uculím se pobaveně, nijak se nežinýruji a skloním se k jeho tváři, udíleje mu jemný ale zkušený polibek, trochu sladký od cupcaku a naprosto mimo hru.