To nebude stačit...

Pohledem poslušně lustruji společnost přesně dle Leina výkladu nedávných událostí. Richard - tanec... Dobře? Trochu se bojím zeptat jaký tanec, zvláště když si vzpomenu na to, co před chvíli prováděl James. Proměny - Oren a ten nový... To je vlastně celkem roztomilý pohled, zvláště na malého načepýřeného gryfa... Tedy dokud mi nedojde, že ještě vlastně celkem nedávno bych přesně něco takového malého flafatého bez milosti zadávila a už by se mi asi ani moc nezvedl žaludek. Nadechnu se a zase vydechnu, jsou vzpomínky a věci, kterých se asi jen tak nezbavím.
"No," vrátím se zpátky do přítomnosti a mimoděk zakroužím nápojem ve sklenici, až praskne pár bublinek zbývající pěny, "u nás se originálu říká bjorlíki, je to v podstatě jen pivo a tvrdý alkohol," vysvětlím Lee ochotně. "Přísahám, že to chutná lépe, než to zní," dodám s úsměvem.

Ten mě vzápětí přejde.

Že se ten nový u baru promění v jelena – asi fajn? Ale když se místností rozezní zvířecí ryk, škubnu sebou a mimoděk se nahrbím, dlaně mi vystřelí k uším. Výborný nápad v místnosti plné lidí, opravdu, to může napadnout snad jen nefalšovaného debila. Ačkoliv Lea to příliš nevylepší, když se promění, zařve a začne jej nahánět. Instinkt velí se sebrat a jít se někam nadýchat dost možná ne čerstvého ale za to tichého vzduchu, ideálně ještě dříve, než se ten plašan prožene přes společenku. Vážně jsem se tam venku nesnažila urputně přežít jen proto, aby mě teď udupal blbec s parohy.
Nakonec můj pohled padne na sklenici v ruce a raději se napiju, než odevzdaně zvednu oči… A první, co uvidím je tančící Richard zbavujícího se svršků, byť celkem originálním způsobem. Na pozadí toho všeho je vidět lvice lovící jelena. Další loknutí. To nebude stačit.

Mimoděk zamávám zpátky té nové - Laře, co přijde do kroužku. "Ahoj, já jsem Rúna a jsem taky alkoholik. Ehm." Lea se vrací zpátky a já bych jí i odpověděla, kdybych si v tu chvíli nevšimla, že točící se flaška se už zastavila a její hrdlo míří na mě. Huh. Několikrát si ještě pohledem ověřím, zda nemíří na nějakého z mých sousedů, ale... Další loknutí. Měla jsem tam dát více vodky.

Musím se pochválit, zvládnu to se ctí, tedy i díky Richardovi, který se omezí na líbnutí na tváři a vyslouží si tím můj úsměv a já se konečně dokážu uvolnit.
Nádech. Výdech. Good. Jenže to už padne otázka, ke které se mi takřka hned i vybaví i ona vzpomínka a mé tváře jako na povel zalije horkost. O to víc, když si uvědomím, kolik tváří kolem vlastně poslouchá a čeká na to, co odpovím – a to i přesto, že se již pár lidí zvedlo a rozloučilo.

„Je mi líto, na tuhle informaci není svět ještě dostatečně připraven, ještě bych mohla někoho přivést do rozpaků,“ pousměji se a dobrovolně se vzdám své flanelky, stejně je tu na mě teplo a tílko mi stačí. Dopřeji si další doušek alkoholu a s tím se natáhnu po láhvi, abych ji znovu roztočila a… Dámy a pánové, vítězkou se stává Lyla. Tedy ne, že by mi to úplně usnadňovalo, co mám udělat, ale alkohol přeci jen už dělá svoje. Přesunu se k ní, není to líbnutí jak ve školce, spíše takové něžné políbení na rty o pár vteřin delší než jen přátelská pusa.
„Budu pro tebe mít úkol,“ brouknu zamyšleně a drobně se pousměji, „odevzdej jeden kus oblečení jako fant do konce hry.“

Tak a je to za mnou.

Uf uf.

Naaah

Pevnost Holtgast
Společenka

Tahle roztržka je spíš k smíchu, o to víc mě sere že se mě to dotýkalo. Pro mě to sranda nebyla.
Bylo to k vzteku.
Orenovi je to nepříjemný (proč mě to překvapuje, asi jsem nejspíš ztratil schopnost způsobovat příjemný věci), Razvanovi je každej furt k smíchu, Emil líže paty Erdenovi, co to všechno utne v zárodku.
Co jsem získal? Nic, jako obvykle.

To co následovalo… hmm… řekněme tomu chvilka truování?
Šel jsem si sednout dál od ostatních a tvářil se jako smrtka, za kterou jsem byl převlečenej. Když jsem to vymýšlel, nenapadlo mě jak moc je to příhodný.
Přijde sem kupa nových lidí a já zrovna teď tak nějak nemám chuť ani přehled na to, abych se jim pověnoval tak jak bych chtěl a jak by si zasloužili. Ale ve zkratce… hmm, flekatý indián, modrovlásek, viking s větší… figurou než já, fialovovláska.
Začíná to tu být nějaká exotika.

Zhruba když už jsem tak z 99% rozhodnutej, že se zvednu a půjdu se dolů vyboxovat na půl hodinky (jednak abych se vybil a abych příště trefil), či začnu brečet kvůli cynické písničce, co tam někdo pustil, všimnu si, že se ke mě blíží Lylča.
'Ahoj,' naznačím rty a nevím proč, ale už jen její čistá přítomnost mi zvedne náladu.
Co teprv ta sladce nezkušená pusa, bylo to docela roztomilý.
“Čistý spodky jsou moje druhý jméno, ale napravit chutě? No, nevím rád bych si u tvýho bráchy zachoval dobrý scóre, takže to pro tebe nebude.” uculím se zákeřně. Nicméně, fant je srabáctví a ten modrovlásek vypadá nějak opuštěně.

Moje samotný oblečení není moc ideálka na strip, alespoň ne ten klasickej. Kusy kovu ve zbroji a černej hard jak za římanů. Co s tím uděláme? No, co třeba tohle?
Nechám pláty zbroje postupně opadávat a levitovat okolo (7), jak se začínám vlnit a díky uvolněnému prostoru postupně ukazovat víc a víc z holé kůže a svalů pod ní.
Postupně je všechen kov okolo a látka u kotníků. Střpky pohybem ve vzduchu vytvářející pomyslnou hranici prostoru, kde jsme jen my, což mi vyhovuje, vzhledem k tomu že jsem přece jen tak trochu nahej. Teda krom černejch boxerek se zářivě žlutýma výšivkama banánů. Mám sakra chuť trochu popuzdit uzdu fantasie a zavonět si… ale to bych byl hodně bad boy, no ne?
Pokud pořádně nepostřehl to, že se mezi tím tady odehrála evropská safari, bude to extra úspěch.
“Snad se líbilo,” mrknu na něj. Modrovlásek nevypadá vlastně špatně, má svůj styl a to je nejspíš věc, která mě poslední dobou přitahuje.
Může se zastavit kdyby chtěl… snad bych díky tomu zapomněl, alespoň na nějaký čas.
Chlast totiž nepomáhá.

Kovík jde na úhlednou hromádku až na druhej pokus (1,8) a já si ho vezmu v kusu látky do ranečku. Další točení ukáže na Rúnu a ta dostane hudlana na tvář od skoro nahého… no, mě.
“Tak, Rún, řekni nám svůj nejvíc spicy intimní zážitek, pokud nějaký máš.” zaúkoluju jí.
Snažím se ignorovat to oslovení 'kulíšku' a přemýšlím, jestli Emil ví jak moc mě tím nasírá.

Útlum

Chodba - Společenská místnost

Naprosto nemám sílu se postavit, myšlení je téměř sci-fi. Nevím, co si mám myslet. Najednou lituju, že mě ta lvice nezakousla. Bylo by to lepší pro všechny, kdybych tu nebyl. I pro mě. Na co mě sem tahali? Abych se účastnil nějakýho výcviku, nebo co? Nikdo se mě neptal. Ano, dobře, nezabil mě pavouk, ale…

Kolemjdoucího hezouna bych taky radši nebyl viděl. Všichni tady se chovají, jakoby nic, jen já mám v hlavě nesmírnej bordel. Dal bych duši za to, aby mě někdo obejmul, ostatně za jakýkoliv dotek.

Sevřel jsem prsty a zase je srovnal. A zase a ještě jednou. Pak jsem si stoupl. Nakonec jsem pomaličkým krokem došel zpátky do společenské místnosti a zmapoval ji očima.

Vidět některé z nich se obímat a tulit mě doslova bodlo u srdce. Nikdy v životě jsem nebyl tak osamělý…

Nezbývalo, než se nadechnout a vykročit, věděl jsem, ke komu jdu, byl to ten, co držel Orena. Ani v téhle podobě jsem se mu nechtěl dívat do očí, tak jsem to neudělal. Strčil jsem tomu druhému do ruky citrín se slovy: “Tohle je jeho,” a pak zase odkráčel k baru.

“Já… Jsem taky trošku kokot,” řekl jsem Blagdenovi, aniž jsem se na něj podíval. Mluvil s někým jiným, tak mi možná nebude věnovat pozornost. Ale ven to muselo. “Celá situace mi dělá v hlavě bordel, nevím, co si mám myslet. Pud sebezáchovy mi radí, abych se bavil, ale hází to se mnou ode zdi ke zdi a všechno přeháním.” Donutil jsem se zvednout oči: “Je mi to moc líto a jestli mě vyrazíte, pochopím to, jen bych chtěl poprosit o jedny dobrý boty...” Bezděky jsem zavrtěl prstama u bosých nohou.

Modrá je dobrá

Společenská místnost

Písk písk!

Holtgast, společenská místnost

Změna pozice - opět

Holtgast, společenská místnost

Čas jít spát

Holtgast, společenská místnost - můj pokoj

Povídání, tentokrát trochu více chill

Holtgast, společenská místnost

I regret everything!

Společenská místnost, všichni tam

“Pavouci mi nikdy nevadili, jsou to poslové dobrých zpráv,” mínil jsem směrem k Blagovi ještě než jsem se proměnil. Byla to pravda, že mi nevadili. Vím, že lidi nemaj pavouky rádi, ale já si je v pokoji vždy hýčkal, lovili malé mušky. Kdo jim to má mít za zlé?

Ale pak jsem byl jelen a na ničem jiném nezáleželo!

Mé veselé pokopkávání předním kopytem náhle narušil řev. Lvice? A byla mi v patách!

Madam, vy nejste můj přirozený predátor, jděte laskavě zpátky na savanu nebo tak, prosím a díki! Gazela má podstatně méně výběžků na paroží, ale omyl je to zcela běžný a omluvitelný!

Že jsem si vše jen myslel a vydával jen nesourodé zvuky, mi došlo až ve chvíli, kdy po mně lvice skočila. Svatá Marie Milostiplná, duchové mých předků… Doprdele, třeba i Višnu, někdo se nade mnou smilujte, honí mě LEV!

Ani nevím, jak jsem se vyhnul prvnímu výpadu, ale povedlo se mi to. Ten druhý ale… Je po mně. Ani jsem nikdy nezkusil skákat padákem. Nikdy jsem neochutnal pravý strouhaný wasabi! Nikdy jsem si nekoupil tu pitomou lávovou lampu a nikdy jsem nebyl ve trojce!

Najednou mnou projela husina a já… Neumřel? Kousla mě a šla pryč. Ani neprotla kůži. Seru na to, chci být zase Aaron, jsem kropenatej Mikmaq z PEI, nejsem jelen. Nejsem…

Ležel jsem na podlaze a cítil, že studí do mé lidské kůže. Stačilo. Stačilo všeho. Ne. Už dost. Balím to. Balím to tady. Ani nemám co balit. Nemám nic. Nic. Jen strašný, nevýslovný a živelný strach. Slyšel jsem její hlas, mluvila na mě, dokonce mi pomohla na nohy.

Ze lvice se stala dívka a já byl zase já. "Už... to nedělej, ano?" pípl jsem jako vyděšený koloušek. Pak jsem jen sledoval, jak odchází a rozhodl jsem se, že se sám odeberu. Došel jsem na rozechvělých nohách akorát za dveře a do chodby k pokojům, kde jsem si musel sednout na podlahu.