Svět zachráněn, můžeme domů.. teda spíš k nim domů..

Bojiště NO -> Pevnost Holtgast

Je pravda, že po našem průchodu do této reality, byl hrozný zmatek. Ta věc si nás přehazovala jak horkou bramboru zrovna tam, kam si chtěla a taky rozdělovala a spojovala lidi, takže vlastně nikdy nikdo nevěděl, kde a s kým skončí. V tomhle zmatku byla jediná šance na naše přežití začít spolupracovat s těmi, kteří prostě zrovna byli nejblíž. Jenže Alexej i Rudbeckia a Marzan, přišli v podstatě až na konci. Je pochopitelné, že mají zmatek a nechápou, proč tu bojujeme s cizí partou kouzelníků…
Alexej jim očividně nevěří, hroutí se kvůli internetu a taky má pocit, že naše realita je bez nás v lóji. Nicméně nakonec se všichni domluvíme, že nejlepší bude minimálně pro teď jít s nimi.

Rozlomení kouzelného kamínku, dekontaminace, znovu ošetřovna, kterou už znám, tentokrát to však není na dlouho a přicházím i odcházím se všemi končetinami.
Alespoň nějaký pokrok, ne?..

Nicméně ačkoliv jsem neočekávala mnoho, zbytek světa, který jsem viděla, byl v rujnách, tak jejich základna nakonec nebyla zas tak zlá. Jasně, bez internetu a jen se základní elektřinou, ale na svět plnej smradlavejch zombie a monster, co požírají reality, fakt dobrá práce.
Dokonce jsme dostali prohlídku jak VIP přímo od velitele..
Úsměvů taky moc nerozdal, všecko bral tak vážně… To ve všech realitách dělají konkurz na šéfa stylem „kdo se bude nejvíce mračit, je náš?“…

Ve skladu jsme si mohli nafasovat pár věcí, nezapomněla jsem ani na mističky a pelíšek pro Kulíška, i když bude stejně spinkat se mnou.. Jo a taky velikou kabelku, kam by se mi vešel.
Vždycky jsem chtěla mít roztomilé zvířátko v kabelce, jako to mají bohaté paničky..hihi

No Gratomnis to sice není, ale je tu útulno. Dostávám pokoj s Pepem a Vi. A taky samozřejmě s Kulíškem.
supeeer…
Pepe si hned dělá hnízdečko..
“Hele, hele kamaráde.. bacha na to.. jestli si to uděláš útulné příliš, budu ti tam lézt taky!“ Řeknu výhružně se zdviženým prstem, však s úsměvem na rtech.
Důkladná sprcha mě snad zbaví potu, špíny a prachu. Na poslední rozloučení padlých nejdu.. nikoho neznám a je mi až hloupé se vtírat.
Nicméně s našimi se rozloučit jdu, když je přemisťují na jinou základnu.
Asi už prostě nemají místo, mno.. s tím jejich krystalem se vlastně můžeme vidět, kdy chceme, takže dobrý.

Na večeři se nám Pepe trochu zatoulá.. „Hej, ty přerostlý hlodavče.. tady máš žrádlo!“
Zavolám na něj, když strčí čumák jednomu psisku pod ocas.
„Počkeeej, nandám ti trochu vedle, ať jim to nespořádáš všechno..“
Řeknu mu, když se pustí do misky s kuřetem. Vezmu talíř či misku, to co najdu dřív a nandám mu na ní, co si řekne. Poté mu to donesu ke stolu.

Sama si nandám plný tácek všeho sladkého, co najdu. Nevadí mi menší výběr, něco si prostě vezmu dvakrát nebo třikrát.
Usadím se blízko Pepeho a Vi a vedle sebe si na lavici položím tašku s psíkem, kterému jsem přihodila na kraj stolu kousek kuřete. Radostně zamávám na Igora a Elie, které už trošku znám. Taky zdravím Alex, Samira a ostatní, které jsem potkala na toulkách po realitách.
Hm.. koho bych se tak mohla zeptat, kde sehnat trochu travičky?....

To už ale na mě mluví dredatý dlouhán. „No dobrý, dobrý… na to, jak tenhle svět vypadá, jste se docela činili!“
Padlo i pár jmen, no možná si je pamatovat budu, a možná ne, uvidíme.
„Jsem Luna, pro všechny, kteří to ještě neví a zajímá je to..“ Zamávám tak nějak kolem.
Ještě se nakloním k Vi a promluvím na ní šeptem.. „Zapamatuješ si všechny jména? já totiž půlku stopro zapomenu..“

A další jméno.. Lakshmi?
„No, to je složité, ehm.. v našem světě jsme tady s Violet zkoumali prasklinu, která se objevila kousek od New Orleans a pak blik a byli jsme pryč… Rozdělili jsme se, skákali jsme sem tam realitami s vašimi lidmi, sem tam přibyl někdo další od nás. Nakonec jsme se přemístili sem před zničením téhle 'reality ničící věci' a bojovali taky… a teď jsme tady..“ Odpovím na otázku a pokrčím rameny.
Jo, příště to asi nechám vysvětlit Vi.. ehm..
Pokud se setkám s nechápavými pohledy, hodím jeden prosebný pohled na svojí robotickou kámošku o pomoc.

Ale, to už se mi nese kafííčko, mmm…
„Díky puso… Protože je to mňamka.. a nesuď mě, nicméně.. nácky by si asi soudit měl..“ Odpověděla jsem na jeho dlouhý monolog zamyšleně.
Občas tomu klukovi úplně nerozumím, ale je s ním sranda…

No tak jako proč ne

Holtgast

Už bůhvípokolikátý dneska skončím na zemi zajebaný pazúrem a zletý krví. Už jsem zmiňoval, že tohle mě nebaví? Se občasným zaskučením překonám transport do pevnosti, neschopný se hejbat sám.
"Vole! Nemáš být mrtvej, nebo tak něco?" jenom rozšířím oči, když se nade mě nachomýtne podezřele aktivně vypadající nebožtík.
Klasika, léčeníčko, boleníčko, odpáleníčko do kelu - tedy, na pokoj. Vydrhnout se, zpřijatelnit, tedy až se vyrachtá Santiago...
Miláček, který se v boji moc nepředřel a na ošetřovně tudíž moc nezdržel.
"Už seš? Si ho tam honíš nebo co?" zavrčím nahlas netrpělivě po rázném zaklepání na dveře koupelny.
To je materiál, tohleto...
Konečně můj drahý spolubydla odprejskne, a koupelnu můžu zablokovat sám. Horká voda sundá krvavě blátivou slupku, a odhalí, kolik jizev mi z dneška přibylo.
Jsem pořád naživu... tak zatím asi dobrý.

S lidma do sankt se neloučím, proč taky. Na pohřeb ale jdu, trošec slušnosti pořád mám - nedorazím však, Erden mě nasměruje k vchodu do pevnosti, kde mi Evelyn předá trojici nových existencí.

"Nazdar," mávnu jim, než je nechám proběhnout dekontem. Na ošetřovně to taky trvá, než je Yeva uzná za vhodné propustit.
A konečně je můžu provést. Že bych byl nějak extra výmluvný, se říct nedá - ale co po mně můžou chtít? Cedil jsem krev, hatí mi to plány a mám hlad!
Konečně jsme u skladů, kde spustím tu klasickou ohranou písničku instruktáže, jak si co brát a co dělat, když něco není.
Nakonec je nasměruju na pokoje a když jsou hotoví se zabydlením a očistou, konečně můžeme vyrazit na jídlo, já, bruneta, co nezná hřeben, a čoklík na zadních.

"Tadá! Snad se vám tu bude líbit. Když ne, asi to máte blbý," prohodím suše s úsměvem nakřivo, načež si jdu sednout vedle Lei. Štěstí přeje odvážným (a drzým), tudíž se k ní nakloním a zcela samozřejmě líbnu na rty na pozdrav, než si naberu na talíř.
Pokud by protestovala, zašklíbím se skorem ďábelsky.
"Já myslel, že už jsme po dnešku aspoň na třetí metě..." zamrkám nevinně, v pohledu mi blýská. "Nebo sis fakt spletla dřeva...? To by bylo smutný."

Domov sladký domov 

Ani nevím jak boj skončil jen si pamatuji, že všichni bojovali buď s vlkodlakem a nebo Felixem. A najednou jsme zádě zpět v hlavním štábu. Zde se konal pohřeb za padlé. Tohle mi připomělo, že poslední pohřeb co zažila býl mého otce. Bylo mi z toho smutno. 

Potom všem jsem chtěla jediné umýt ze sebe krev dát si něco k jídlu a odpočinout si. Vydala jsem se na pokoj a dověděla jsem se, že mám spolubidlíci. Bezva ne, že by mi to nějak vadilo ale  Miu jsem neznala. Vešla jsem do pokoje a zamířila jsem směr koupelna. Popadla jsem kliku a chtěla otevřít ale bylo zamčeno. ,, To si ze mne děláte prdel? Vždyť jsem do pokoje došla asi tak dvacet minut po pohřbu. Asi tam bude Mia no nic nemám chuť jí tahat z koupelny." Jen jsem si teda vzala osušku a něco na oblečení a vydala se ven. Bezva jdeme najít nějaký potok, řeku cokoliv jen ať ze sebe dostanu tu krev v boje a prach. Vydala jsem se směr park snad zde nikdo nebude. Když jsem došla k vodě položila věci na kámen svlékla se a skočila do vody. Bylo mi to fuk pokud mne někdo uvidí. Tuhle koupel vážně miluji. Rychle jsem ze sebe vše smyla vylezla z vody osušila se a oblékla. A zamířila směr jídelna. 

V jídle už bylo pár lidi takže jsem jen řekla.
,, Ahoj všem a dobrou chuť." A zamířila za   Neznámým co připravoval nápoje. 
,, Ahoj můžu poprosit cokoliv teplého na zahřátí? " a jen se pousměji.Vlasy jsem měla ještě mokré a byla mi celkem zima,voda zde podzemí není zrovna teplá. Když dostanu teplý nápoj jen se posadím někde v rohu. Chtěla jsem být chvíli sama, když si ke mne ale přisedl  Samir a promluvil hned jsem mu odpověděla.
 ,, Ahoj. No celkem promrzle koupel v přírodě vážně super." a jen se na chvíli odmlčím. ,,Miu velmi milou holku kterou vůbec neznám." odpovím lehce ironicky. 

Ztráty, nálezy?

Holtgast

Sotva ze sebe dostanu vrstvy oblečení přilepené krví a smyju pozůstatky dnešního boje, už se zbytek týmu vrací... s novými zraněnými, a já jsem na ošetřovně opět potřeba.
Tam mě čeká šok v podobě živého mrtvého... a ačkoliv je Richard z osob, které vědí perfektně, jak nejvíc jít na nervy, a já z osob, které nevyhledávají osobní kontakt, stisknu jej v pevném objetí. Do očí mi vhrkly slzy...
Ale na dlouhé vítání není čas!
Spousta přítomných potřebuje pomoct, tentokrát se zaměřuji spíš na lehčí zranění, ať se ošetřovna uvolní co nejrychleji a je čas a klid pomoci těm, kteří vyžadují víc soustředění.
Nakonec se i Johonaei sune o berlích pryč a Ebsalom odnáší na pokoj vyčerpanou Lotti.
"Jsem ráda, že jsi zpět mezi námi... chyběl bys nám, všem," pousměju se nepatrně na Richarda, při drhnutí nerezu a převlékání lůžek. Hlas mám jemný, téměř znějící stále jako že pláč není mimo dosah.
"Omlouvám se, jsem trochu... přecitlivělá, poslední týdny," odkašlu si pak rozpačitě. Emoce, city, to nikdy moje nebylo.

Tu Razvan nám doručí pár nových pacientů.
"Vítejte... všichni v pevnosti," přelétnu pohledem z rozcuchané brunetky, přes obřího vlka k černému... vlkodlakovi?
"Odkud jste?" zeptám se, zatímco se ujmu brunety. "Posaď se a podej mi ruce, prosím," vyzvu ji klidně, než se soustředím na to, na co je třeba, co mi prozradí Intuitivní Diagnóza.

"V pořádku... Byli jste hodně dlouho nechránění venku, předpokládám?" optám se, nejspíš zbytečně, zatímco zapisuji poznatky a ptám se dál.
Jména, věk, schopnosti... zdravotní stav doplním podle Diagnózy. Nechci znova povolávat Blagdena na čištění krve, tak ode mě oba Nadaní dostanou orální tinkturu na pročištění těla od škodlivých látek, a Léčivým dotekem napravím, co radiace způsobila doteď.

Když si je Razvan vezme na provedení, vybavení a ubytování, povzdechnu si.
Pohřeb jsme nestihli, loučení se s odchozími do sankt taky ne.
Možná... možná je to tak dobře.
"Uvidíme se za chvíli na večeři?" pousměju se směrem Richarda, než zamířím do jídelny.
Zbytečky úsměvu se vytratí, než dorazím do jídelny. Udržovat jej, když kolem nikdo není, je... náročné.
Fyzickou bolest necítím... ale ta uvnitř, hluboko, netělesná, umí být podle mého stejně tak krutá.
Že jídlo spíš naháním po talíři, než abych jej jedla, si uvědomím až po chvíli, když přijde podnět zvenčí.
"Já... jsem v pořádku," překvapeně zareaguji, když se mé paže dotkne jedna z novějších tváří. Dia. Diyar? "Tak v pořádku, jak to jen dnes jde," pokusím se opět o úsměv.
"Co ty? Bojovala jsi statečně," ocením její nasazení, ačkoliv jsem značnou část boje vysklila, neušlo mi, s jakou vervou se oháněla ohněm či puškou.

Když potom pokouší se domluvit s jedním z nových, Alexejem, zkusím pomoct. "Skořice?"
Sama si přeju něco podobného, co přistálo před Ludwigem.

Samotáři

Holtgast

Ani jeden 'mrtvý' zpátky do plusu nevyvažuje moc tu smutnou bilanci, že i přes veškerou snahu nás, kteří umíme léčit, je pořád dost těl pro Alasthera s Kazranem k poslednímu postarání.
A trochu... hodně mě znepokojuje jeho rozhodnutí k hlubokému Spánku, teď... je to nejsilnější článek Triskelionu. Ale ani ti nejmocnější nejsou výjimkou z únavy...
Když už není koho léčit, zanechávám Yevu a Ríšu na ošetřovně dořešit úklid.
Na pokoji využiju volné koupelny, důkladně vymyju z vlasů krev a bláto...
Na rozloučení se dostavím ve svých oblíbených šatech, s pocitem prohry.
Nejblíž mi byla maličká Chloé, tolik hodin jsme strávily výukou i povídáním... a teď... je pryč. Její kratinký život uťatý, jako by nic neznamenal.
Odchod ostatních do sankt je taky smutný, jakkoliv pochopitelný. Mrzí mě to zejména kvůli Yevě - ani teď nebude mít podporu, jakou by si v těhotenství zasloužila. Zvlášť poté, co... ví o tom vůbec Lilian?

Večeře mě neláká. Nemám hlad. Navíc... moje přítomnost stejně nikomu scházet nebude.
Zamířím místo toho do zahrad... po hmatu najdu si jednu z jabloní, utrhnu si jedno jablko a opláchnu jej v jezírku.
S chutí kousnu, když v tom si uvědomím přítomnost někoho dalšího.
"Ehm... ahoj? Taky nemáš hlad či chuť na jídlo?" pousměju se směrem Tenshiho.

Do not weep

Holtgast

Ač se snažím, co mohu, konec boje uniká mým vzpomínkám. Rána, náraz, snad tlaková vlna.. krev?
Návrat domů, tím jsem si jistý... jen jsem celou dobu spíše mimo, vjemy splývají a mixují se jeden s druhým, modré hlasy, rudé hlasy, sametové světlo a pálivé doteky.
Peklo nebo ráj?
Jenom žití, nic víc ani míň než to.
Probuzení je sladké. Pořád ještě jsem tady! Co je v tomhle smutném světě víc?
Barvy! Sotva se odklidím na pokoj a do koupelny, zaplním nevelký prostor halucinogeny.
Očista za tance v duhových hvězdných rojích... dotýkám se vlastního těla a těším se jeho celistvostí, kde byly zející rány, tam zbyly jen útlé jizvy.
Nerovnosti, nedokonalosti však tvoří dokonalost... a dokonalost je třeba oslavit!

S pocitem zenového klidu a spokojenosti opouštím koupelnu příjemně uvolněný a vymydlený, ještě mokré kučery rozhodím po ramenou, nastává čas vážností a černomyslnosti!
Černé prádlo, černá košile, černé kalhoty, černé boty, černé vlasy, černá zrcadla do duše.
Smutněte nad odchozími, jež netruchlí však po konci!
Bělovlasý král pronáší slůvka za mrtvými, stručnost mu neschází.
"Smím pár slov? Vzpomněl jsem si na jedno dílko..." ujmu se slova, než se všichni rozejdou a bouchnutí rytých dvířek ukončí několik příběhů.

"Do not stand at my grave and weep;
I am not there. I do not sleep.
I am a thousand winds that blow.
I am the diamond glints on snow.
I am the sunlight on ripened grain.
I am the gentle autumn rain.
When you awaken in the morning's hush
I am the swift uplifting rush
Of quiet birds in circled flight.
I am the soft stars that shine at night.
Do not stand at my grave and cry;
I am not there.
I did not die."

Večeře je sice hmotně přízemní, leč naprosto nutná, zejména po těch výdajích energie, co máme všichni za sebou. S chutí tedy usedám k talíři, který zaplním různými dobrotami, a poroučím si i nápoj od samozvaného pochodujícího kávovaru.
Když k výsledku čichnu, voní to dobře!
"To jsem já... Igor z Gruzie. Odkud sem vítr přivál tebe, zatím bezejmenný cizinče?" odpovím podobně hravě a usrknu naprosto exquisitně vytvořeného čokoládového kafe.
"Mmmmmhhmmm," tiše slastně zasténám s přimhouřenými brvami, kterak jsou moje chuťové buňky polaskány dlouho zapomenutou laskominou.

Uff

Holtgast

Nepamatuju si konec boje... všechno to končí v temnotě. Netuším ani, co se stalo.
Pamatuju si bílo ošetřovny.
Pamatuju si ten podivný pocit, když jsem zvedl ruce, a měl jsem zase obě.
Pamatuju si bělovlásku, kterak se s prsty na mých spáncích přehrabuje v mé mysli a luští ty vzpomínky konzistence míchaných vajíček zpátky dopořádku.

Důkladná koupel... počkám teda nejdřív, než je hotový Oscar, nevadí mi to. Pak ze sebe smyju hrubý nános zaschlé krve a bláta, na moment pod sprchou málem usnu.
Hmh, to bych nejspíš neměl.
Ošetřím si rány na nohou hojivou mastí, sevření pod nepronikavou kůží zánětům nepomohlo, zvolím volné tričko i volné harémky černé barvy.

Rozloučení, loučení... nepřipadám si moc svůj. Tiše, uctivě postávám stranou, než si povšimnu Emila... zdá se mi to, nebo vypadá extra zdrceně?
Přesunu se nenápadně k němu... stisknu mu útěšně ruku.
"Na to, jaké sračky jsme řešili, to není zase tak hrozné... mohli jsme být mrtví všichni, s tím škubáním z reality do reality," brouknu tiše.
"Odešel ti někdo, na kom ti záleželo?" dojde mi pak, že možná plácám sračky nejtěžšího kalibru.
"Promiň, jestli jsem se tě dotkl," pokusím se o pousmání.

Večeře... na jednu stranu mám děsný hlad, na druhou pocit, že když se najím, všechno pofrčí rychle ven.
Ale je jen jedna cesta, jak to zjistit, hm?
Usadím se vedle Mei.
"Jak se vede?" pokusím se s půvabnou rudovláskou dost jalově o konverzaci. "Koho jsi vlastně dostala za spolubydlící?"

Home sweet home

Holtgast

Je konec... sbírám se na nohy, nic nechápu, ale to vůbec nevadí.
Jdeme domů!
Domů je sice nové domů, ne staré domů, ale to nevadí. Většina mých oblíbených lidí jde taky! Teda, někteří jdou zase pryč... to je mi líto.
Moc líto.
Everett, Rudbeckia a Marzan mi budou scházet. ALE! Je tu Alexej, ke kterému se ještě na bojišti přitulím, zůstává Luna a Violet, se kterýma mám navíc pelíšek!
Teda, pelech... dvě postele a jedno tvrdé lůžko.
Jeden moc hodný samec vonící po senném pelíšku mi opraví mluvící krabičku.
Olížu ho!
Sklady nechápu... tolik zbytečných věcí? Kde je jídlo? To teď chci... Bělovlasý samec i Modrovlasá samice mě oba uklidní, že bude.
Tak já budu hodný a trpělivý.
Kdy teda bude to jídlo?
Kdy už?
Teď?
A co teď?
A co třeba teď?
Všichni řeší loučení - já se rozloučil hned! A věci... k čemu je vlastnit věci? Kožíšek si olížu, jediné, co se mi líbí, je, že si můžu říct, kolik dek navíc chci. To bude hnízdo! Tvoří na posteli hromadu větší, než já sám.
Líbí!

A co to jídlo?
Konečně! Nadskakuju nadšením, prošmejdím celou jídelnu, strčím čenich všude možně, Isaacovi do dlaně, Skalovi pod ocas, po sladkém ovoci vonící samici do vlasů, po sušenkách vonící samici olíznu tvář, a nakonec už můj čumáček najde mísu s kuřetem.
MOC DOBRÝ!
Packama si podávám přímo z mísy, spokojeně si mlaskám. Konečně! Občas to proložím sladkým pečivem.

Přísun nováčků nekončí

Reagan, Xavier

Život je občas obtížný i tak, natož když se k tomu přidají patálie v podobě náročných, nikdy nespokojených a svými vlastními cíli a úspěchy posedlých rodičů.
O tom byste nejspíš mohli vyprávět dlouho... možná Výboj a následný chaos působily jako převrácení světa naruby, možná naopak jako svoboda od očekávání a pocitů vin.
Krátce, jen pár dní po poslední ráně civilizaci, se vám oběma začaly projevovat zvláštní schopnosti, zvláštní Nadání...
Každý z vás se k nim postavil trochu jinak. Jeden využil podoby coby úkrytu, druhý využil schopností tak, jak znal nejlépe.

Dny ubíhaly. Reagan muselo být jasné, co se děje... Xaviera to nejspíš moc nezajímalo. Putovali jste krajem, z D.C. na sever, pak zase na jih.
Občas při odpočinku stál na stráži Reaganin výtvor, Bolt, občas klidný odpočinek hlídaly ostré smysly Xaviera.
Získat jídlo (a hlavně nekontaminovanou kávu) bylo obtížné, nicméně možné - a v nejhorším se dalo něco ulovit.
Oběma vám však měsíc po měsíci víc začalo docházet, že to takhle věčně nepůjde dál... ačkoliv vám vaše Nadání nadělilo do vínku odolnost vůči radiaci, o imunitu nešlo a příznaky radiační otravy se zejména s podzimem projevovaly více a více.
Únava, s ní spojené podráždění, vás provázela den co den.
Částečně se k tomu přidávala i samota - nikoho jiného, kdo by nebyl bezmyšlenkovitý hladový nemrtvý, jste nepotkali.

Dnešního dne Xavier zdálky zachytil zvláštní zvuky. Vycházely z nedalekého New Orleans, Xavovy uši je však byly schopné zachytit - a Reagan vnímala alespoň podivná chvění od země.
Trvalo vám několik hodin se dostat na místo.
Tam...
Jste zachytili několik živých lidí. Xavier mohl vnímat, že jsou to všichni Nadaní... tmavovlasý bledý mladý muž, hispánská dívka, pihovatá zrzka, snědá tmavovláska, albinický hoch, uhrančivý černovlásek a androgynní stvoření, všichni se činili na... úklidu mrtvých podivných stvoření.

První si vás všimla zrzka, beze strachu se k vám vydala. Představila se jako Evelyn. Působila unaveně, ale vitálně - takhle nevypadal člověk, který byl zanechán půl roku napospas v kontaminované divočině. Slovo dalo slovo... a příslib bezpečného útočiště zněl po takové době dobře, jakkoliv to nejspíš znamenalo pro Reagan nutnost lidské společnosti.
Zrzka se s vámi za pomoci podivného krystalu přenesla pryč. Ten pocit... nebyl z nejúžasnějších. Hutné vlhké dusno jižanské metropole vystřídal chlad, svěží slaná bríza od moře, a zrzka vás dovedla k zamaskovaným dveřím vstupu kamsi pod zem.
Otevřela, a předala vás do péče snědému tmavovláskovi, Razvanovi, zatímco se jiným krystalem přesunula zpět.
Čekala vás dekontaminační komora, pak výlet na ošetřovnu, kde se stále nacházela zdrceně působící tmavovláska Yevgeniya a zaraženě působící tmavovlásek Richard, původně uklízející ošetřovnu.
Následovalo vyšetření, očištění, registrace...

Po ošetřovně vás Razvan provedl pevností, pomohl vám vybrat si ve skladu věci a ubytovat se, než jste konečně zamířili do jídelny, kde se právě konala večeře.
Většina obyvatel Triskelionu byla přítomna u stolu.

Proč?

Holtgast

Z konce bitvy si nepamatuju nic. Schytal jsem to něčím tvrdě do hlavy, a když mě zasáhly dlačí spáry, proletěl jsem se vstříc ruinám nějaké budovy... a pak tma.

Probudil jsem se až na ošetřovně, zpátky v lidském těle, a zmatený, jak jen to jde...
Chvilku mi trvalo se probrat. Sprcha docela pomohla, co se urovnávání myšlenek týkalo... ale ani pak nešlo o co stát.
Hlavně, co se loučení týče...
Mila a Elsa jsou v pořádku, Víla a Kotě taky. Ale Ryška... a Ptáče... jsou pryč.
Pryč.
Co se mi podařilo odsouvat kamsi do skříně a zamykat na zámek během boje, abych zvládal fungovat dál, to se teď vydralo ven s ohlušujícím pokřikem.
Chlapi nepláčou, já vím! A stejně mám mokro ve vousu.
Holky moje... takový konec jste si nezasloužily. Podělaný den, podělaný život... už teď mi chybíte.

Ke stolu u večeře zasednu jako bez ducha, jím něco, asi maso, nic nemá chuť, jen vím, že bych dobrat síly měl.
A měl bych být vděčný za to, kdo zůstal! Jenže nejsem... mám vztek.
Mám děsný vztek.
"Kurva... proč nám nikdo nepřišel na pomoc? Já vím, že jsou Bratrstvo kurvy a Řád taky žádní svatí, ale proč nikdo nedokázal odložit hejtění na jindy, když šlo o průser pro všechny? Proč umírali jen naši?" nakonec si nedokážu pomoct, a hodím pohled po ostatních, jako by někdo měl znát odpověď.