Ny begyndelse

Nový začátek

Když začal konec světa, tak jak jsme ho znali, měli jsme zrovna běžnou společnou večeři s celou rodinou. Přestože jsem již studovala na univerzitě, vždy jsem za nimi přijela alespoň o víkendu. Hlavně za svým bratrem, znamenal pro mě celý svět, ale jakákoliv společenská interakce s ním byla…obtížná, a tak neměl mnoho kamarádů a cítila jsem se zodpovědná za to s ním trávit alespoň trochu ze svého času a občas ho někam vzít. Tak jsme seděli u deskových her, ve kterých jsem klasicky vyhrávala a než se stihl někdo nad výsledkem rozčílit, výboj zasáhl svět a nám už v pozadí nehrála televize…

Vše se stalo hrozně rychle a díky traumatu způsobeného ztrátou milovaných a díky času stráveném v nové podobě jsem všechny podrobnosti z těch nejhorších chvil mého života raději zapomněla. Co vím jistě je, že pud sebezáchovy zafungoval na jedničku a já jsem z ohně rodného domova vyletěla na malých křídlech a nechala jsem svoji rodinu za sebou. Přestože jsem vděčná za to, že stále žiju, někdy se v noci stále budím s myšlenkou, že jsem tam raději měla zemřít s nimi. Doma, s rodinou, ne někde s cizími lidmi na cizím místě.

Měla jsem pocit, že smrt číhá na každém kroku. Ať už ve chvíli, kdy jsem si myslela, že v nové sýkorčí podobě nepřežiju ani první noc, až po každé spaní v nepříjemných podmínkách, kdy si člověk nebyl jistý, jestli se vůbec probudí. Tento každodenní boj na život a na smrt musel každého, kdo zatím přežil tak zocelit a změnit, že jsme se změnili skoro k nepoznání. Jen jádro z člověka zůstalo, proměnili se hodnoty i životní cíle. Sama jsem si nebyla jistá, jestli se poznávám. Dřív jsem studovala lidské nitro a zajímali mě psychická onemocnění, dnes už má jistě každý nějakou poruchu, nebo alespoň post traumatický stresový syndrom.

Doma strávená v prvním sanktu nebyla tak zlá, společnost byla vlastně milá, přestože nás bylo málo jsme zvládli mít některé večery docela hezké a plné tance, ale také byly večery smutné a temné. A nejtemnější z nich naši skupinku navždy rozdělil. Ubránit se náporu útočníků nebylo možné a mé schopnosti nikdy nebyly tak dobré účinné při boji, ale při útěku jsem byla skoro nezastavitelná. Přesto se stalo, že jsem byla ne své sýkorčí podobě shozena z oblohy a byla jsem ráda, že jsem neměla žádné vážnější zranění. Kristoff na tom byl o poznání hůř. Nikoho jiného jsme neviděli, nenašli a nikdo nenašel nás, přestože jsem se snažila s nimi spojit, nikdo na nás nereagoval. Až po týdnu, který jsme strávili úmorným couráním jsem konečně uslyšela něčí hlas a díky němu jsme se dostali až do...hradu.

***

Kdybych mohla letěl, byla bych tu mnohem dříve, ale přece bych nenechala Kristoffa o samotě. Už jsem si na něj docela zvykla, byl obrovský a já jsem se vedle něj cítila jako miniaturní víla, a přesto jsem se jej snažila při chůzi alespoň trochu podepírat, pokud se nechal.

„Děkujeme za přivítání.“ Odpovím muži, jehož hlas nás sem přivedl. „A ještě více děkujeme, za to, že zde vůbec můžeme být.“ Natáhnu k němu ruku a potřesu si sním.

Na ošetřovně nestrávím příliš mnoho času, představím se tomu, kdo obyvatele ošetřuje, nechám si zkontrolovat hlavu a za chvíli mizím ve skladech, kde si musím znovu nabrat úplně nové věci. Naštěstí jsem nikdy nebyla příliš materiálně založená, a i kdybych byla, jistě bych již ztratila potřebu ulpívat na svých věcech. Po tom, co si vyberu vhodné a nutné věci se vydávám k pokojům a otočím se na Kristoffa.

„Potkáme se před pokojem? Počkáš na mě?“

Nečekám negativní odpověď, tak se rovnou vrhám do pokoje. Když se dostanu do pokoje, nikdo v něm zrovna není, ale jde poznat, že nebudu bydlet sama. Rychle se umyju, převleču a brzy jsem připravená vyrazit za zbytkem místního osazenstva.

„Tak co, jdeme se jim představit?“ Usměji se na Kristoffa, pokud již čeká venku před pokojem.

Smooth af

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října
primárne Marisol

"Touché." uznám jej point pričom i využijem možnosť blysnúť sa svojimi znalosťami jazyka lásky. Bitches love french, oui.
"Sklenené cele?" spýtam sa však vzápätí trošku nechápavo.
"Bola si u nich taky? Či jak? Je to parta kokotov, samé sračky a hra na hustých ale pff, sú to horšie buzny než...eh." nadviažem na možnosť témy ktorá je nám možno obom blízka, pretože inak vlastne netuším čo bych nadhodil. Vlastne, uvedomujem si, netuším ani len ako sa volá.
"Ja som Félix, by the way. A ty si...čo to kurva?!" pri rozhovore automaticky zase siahnem po fľaške ktorá mi však utečie. A trvá notnú chvíľu než mi dopne prečo.
"Wow, hustý trik." prejavím nefalšovaný záujem, pričom premýšľam či by sa tá schopnosť dala využiť na nejak...inak.
"No jasné, poď do mňa bejby, ukáž čo vieš." zopakujem flirtovné mrknutie, tentokrát už trošku plynulejšie. Alebo si aspoň myslím že plynulejšie.

Malé narušenia

Triskelion, spoločenská miestnosť,
Primárne James, Oren

Možno neskôr.
Odpoviem Jamiemu jemným hlasom. Mala som hlavu tesne pri jeho uchu, nechcela som mu doň kričať. Poddajne ho nechám, nech ma k sebe pritiahne, moje telo okopíruje jeho chrbát. Kým by som sa však na neho stihla dokonale prilepiť, môže cítiť ako mi stuhnú končatiny. Jemne zamračený pohľad smeruje na jedného z tých nových. Presnejšie, na jeho ruky zvierajúce vystrašene vyzerajúceho Orena, ktorému steká farba z tváre.
Zdvihnem bradu z pohodlia ramena, nadýchnem sa, otvorím ústa a začnem uvoľňovať nohy od Jamesovho pása. Následne sa však zdá, že niekto našiel opäť rozum.
Aj napriek tomu z neho nespúšťam priamy pohľad, kým Oren úplne neodíde.

Jamie následne vstane spomedzi mojich sčasti uvoľnených nôh. Púšťam ho aj rukami, aby mohol ísť splniť úlohu z fľašky, pri ktorej som si nevšimla že je na rade keď som si sadala. Takmer okamžite, ako zostanem na vankúši sama, si stiahnem nohy k sebe a objímem si ich rukami, schúliac sa tak do malého klbka. Preskočím zrakom na Orena stisnem pery dokopy. Sadol si na druhú stranu od našej skupinky do polohy, ktorá skoro kopíruje tú moju. Pomaly vydýchnem a s dávkou sústredenia sa mi podarí vytvoriť energetickú mačku, menšiu napodobeninu mojej premeny. (7)

Mačka prebehne von z kruhu až k Orenovi, kde mu najskôr štuchne opatrne hlavou o nohu, o ktorú sa následne obtrie. Ak zdvihne hlavu, môže zachytiť otvorený pohľad, v zdvihnutom obočí skrytú otázku.
Keď sa na mňa Lyla otočí s otázkou, mačka sa prestane aktívne hýbať, no zostáva sedieť pred ním.

Pomaly prikývnem.
Áno. Bola som s Lylou kamarátka. Mali sme podobný vek, a záujmy.
Pritakám jej.
Takže ďalší svet, v ktorom som skončila ako nadaná.
Stiahnem nohy bližšie k hrudi pri tej myšlienke. Chvíľu počúvam rozhovor odvedľa, ale niečo v ňom ma prinúti radšej otočiť hlavu a pozorovať koniec Jamesovho vystúpenia. Odpijem si zo svojho mojita a kým sa tanečník začne vracať späť, mám na tvári už zase ten pokojný, mierny výraz aký som mala, keď som odchádzala od baru.

Nohy aj ruky rozpletiem z objatia seba samej, akonáhle sa Jamie začne skladať na vankúš. Ochotne ich nechám opäť obmotať okolo neho tak natesno, ako sa to dá, okopírujúc polohu, akú som zaujala predtým. Teplo a tlak iného ľudského tela bol príjemný. Reálny. Vzácny, v dobe, kedy som nevedela, kedy je posledná možnosť, kedy ho môžem s každou blízkou osobou cítiť.
Nasajem vôňu púpav. Za zvuku Lylinho prejdem pohľadom takmer po všetkých, ktorý boli v miestnosti - po tých, čo pre mňa niečo znamenali. Znovu skontrolujem Orena - hlavne či mu malý žrút mojich energetických bateriek nevadí.
Blagden vyzerá, že má toho intenzívne reagujúceho nového pod palcom v prebiehajúcom rozhovore. Razvan je vo svojom živle, hoci netuším čo s Michailom robí, a Nax robí garde ďalšej z dnešných noviniek. Erden rieši pravdepodobne nejaké veci vedenia. Stále tu chýba Mia, čo ma až tak neprekvapuje, a Nik s Danielom - tí sa ale možno ako izba rozhodli, že sa dnes nezúčastnia.
Konečne sa mi mierne zdvihnú kútiky úst keď vidím, že Marisol nemrhá časom a už sa pustila do spoznávania vysokého prebehlíka Felixa.

V pevnosti
Společenská místnost

Když ta dívka náhle začala zpívat, musel jsem zastřihat ušima. Měla fajn hlas, pomalu jsem se tady začal cítit... Jinak? Lépe? Že bych nakonec možná mohl být v této kolonizátorské tvrzi i... Doma? Proč ve mně zrovna tohle vyvolalo takové pocity, to nedokážu říct, ale najednou... Svět nebyl tak černej.
A to už mně z mrákot vytrhnul Blagden.
Podíval jsem se na něj: "V mé kultuře existuje bohyně jménem Takája. Říká se, že se zjeví jen těm, kdo jsou zajedno s příroou a chovají ji v úctě." Tentokrát jsem se pivem trefil do pusy. Začínají se mi srovnávat myšlenky. "Má mnoho podob, dokáže být jakýmkoliv zvířetem si zamane, ale nejčastěji je šedá vlčice s jantarovýma očima."
Prsty jsem přejel po skráni, vždy mě to uklidnilo, když mě ty kratiné vlasy jemně bodly do prstů.
"Jestlipak to na nás neseslala ona? Požehnání a prokletí, ten záblesk světla... Když jsem ho uviděl, byl jsem přesvědčený... Ve svém srdci, že je to ona."
Je mi najednou... Líp.
"Já... Neskočil jsem po Orenovi, protože bych s ním něco chtěl mít, ale vyděsily mě ty modřiny," řekl jsem pak a pohled stydlivě upřel na flašku. "Vypadá jako... Malý chlapec, nesnesl jsem pomyšlení, že by někdo mlátil... Právě jeho. Chápeš?"

Starý dobrý Blagden

Holtgast, společenská místnost

U některých vnímat šepoty myšlenek je vskutku... za trest. Lehce nechápavého vznětlivého indiánka nám James svým mistrným tanečkem skoro rozbil - což o to, přemýšlet ptákem je čas od času mužské, a na Jamieho byl pěkný pohled i zdálky.

"Klidně jsi doopravdy jelenem mohl být," odpovím Aaronovi, když se upomene, že jsme spolu mluvili. "Zvířecí nebo mýtické podoby tu má docela dost lidí, jsem si jistý, že zítra a bez alkoholu v žilách se určitě najde někdo, kdo ti přeměny rád vysvětlí," usměju se na něj.
Nebo jemu? Když vidím, že pivo místo v puse skončí na triku.

"Oren měl pravdu s tím, že je potřeba znát svoje schopnosti a umět je ovládat za každou cenu," dodám, a upiju. Flaška se posouvá, Lyla docela hezky zpívá a pak zadává lapdance i Richardovi.
No vy jste se nějak roztančili... co začal docela nevinně Kaz se postupně s každou verzí zvrhává.

Flaška

Holtgast, společenská místnost

Zazubím se na Val. "Ahoj! Pamatuju. U nás jsme byly kámošky... tu taky?"

A Lakshmi taky připutovala odjinud, ale asi ne ze stejného, jako já... "To jo," zvážním, dám jí za pravdu. Ta bitva... pořád mě občas budí nočními můrami ze spaní.
Kluci se postrkují slovně i ručně, jenom nad tím zavrtím hlavou. Je tu živo. Kdo by se mohl zlobit nad tím, že je někdo trochu víc chytlavý? Mohli by být mrtví, a s tou perspektivou se odpouští snadno kdejaká blbost.
To samé drámko kolem nováčka. Jednoho z nich, teda.

Lakshmi se chytá rozhovoru opodál, Jamie tančí na klíně toho nového, a nakonec mě Yeva verbuje na dopolední popovídání si... tuším že o tom, odkud jsem. Proč ne, ráda pomůžu, i když nebude zrovna fajn si některé vzpomínky připomínat nanovo.

Z chmurných představ zítřejšího dopoledne mě vytrhne Jamie, který ukončí představení a roztáčí. A já dostanu pusu na čelo. A písničku, co bych měla zazpívat.
"Eeeeeh..."
S tímhle je jedna potíž. Písniček z dětství si pamatuju daleko víc, než těch z toho divného období mezi šesti a šestnácti. Ale Baby Sharka tady fakt pět nebudu... chvíli se zamýšlím, než mi jedna vytane na paměti. Netuším, odkud si ji pamatuju... ale nehodlám zpochybňovat osvícení.
Obrátím prázdnou sklenku dnem vzhůru a potlapkáváním prsty si hodím rytmus, než se pustím do toho: odkaz

And what we all want and what we all crave,
Is an upbeat song,
So we can dance the night away.
Who said life was easy,
Who said life was fair,
Who said nobody gived a damn,
And nobody even cared...

"Snad dobrý," usměju se, když skončím, a natáhnu se po flašce. Konečně jsem taky na řadě já, žeano!
Hrdlo ovšem ukáže na Richarda. Je to vůbec dobrý nápad, když se tady tak čertil? Na druhou stranu, co už může spravit náladu víc, než hezká pusa?
"Jdu!" dodám si odvahy nahlas, nakráčím k Richardovi a nakloním se blíž, s dlaněmi zlehoučka na jeho lících udělím mu tak úžasný hubanec, jak jen při svých prakticky nulových zkušenostech svedu.

"Ričí... brácha tady házel boky a zadkem, ale to si já tak nějak užívat nemůžu. Potřebuju, abys to pro mě napravil, věnuj někomu taneček. Striptýzový," přitvrdím v podmínkách.
"Doufám, že sis vzal čistý spodky," mrknu na něj rozpustile, než prchnu zpátky na svoje místo.

Dlouhá cesta

Lara, Kristoff, z ruin Pražského sankta až do pevnosti Holtgast

Triskelion byl pro vás oba záchranou - ať už pro Laru, kterou v šoku nad krutou smrtí své rodiny v plamenech rodného domu při Výboji uvízla v prvně projevené ptačí podobě - a byla nalezena teprve Astrid (která si v soví podobě lovila svačinku, a teprve telepatie vůdkyni Pražského sankta upozornila, že tohle jen tak obyčejná sýkorka nebude).
Či pro Kristoffa, který původně náležel k Bratrstvu - při sporu ve vlastních řadách (krátce před Výbojem, kdesi v Rakousku) jej Bratři zanechali těžce zraněného zemřít, byl však včas nalezen.

Žít v drobných prostorách prakticky pod mostem nebylo vždy nejpříjemnější, kolektiv byl sice drobný, stálici tvořila vůdkyně Astrid, vy dva, dalšími členy byli Tony a Catarina, kteří se občas přesunovali na pomoc do Budapešti, a vždycky jeden či dva krátkodobí návštěvníci, ale ponorková nemoc občas vyhrála.
Po zrušení portálů bylo vaše sanktum odříznuté hodně od okolního dění. A varování, ať se máte na pozoru, že díky Bratrstvu padla pevnost v Mongolsku a patrně budou chtít srovnat i sankta v Evropě, přišlo poměrně pozdě.
Ubránit se bylo téměř nemožné, prchali jste rádi, že zachraňujete holý život.

A pak... přišel ten rozpačitý moment, kdy pronásledovatelé a vrazi vzdali svoje pátrání, nejspíš v dojmu, že jste mrtví - v kanálech pod Prahou bylo těžké se rozhodovat, co dál. Kam dál. Lara měla problém se soustředit, se slabým otřesem mozku. Kristoff měl problém se vůbec držet na nohou, s hlubokými tržnými ranami po těle.
A zbytek sankta vás nešel hledat... což mohlo znamenat jen dvě věci. Buď si i oni mysleli, že jste mrtví - či nezbyl nikdo, kdo by vás hledat mohl.
Byli jste sami.
Dlouho.

Jaká byla naděje na to, že jiná sankta budou v pořádku? Teprve po dlouhých sedmi dnech popřesouvání se po úkrytech a cesty prakticky do neznáma se Laře podařilo zachytit čísi telepatickou stopu. Silnou, dalekou... osobně ji nepoznávala. Přesto se díky hlasu toho jedince dozvěděla, že přeci jen se mnohým Triskelionským podařilo přežít - a kudy jít, abyste se dostali k nim. A započala dlouhá cesta, pomalá, díky zraněním Kristoffa.

Přeci jen jste se však nakonec dostali na místo. Autor hlasu na vás už čekal u zříceniny jakéhosi hradu.
"Vítejte, pojďte," kývne na vás, a zejména vida stavu ve kterém se nachází Kristoff se příliš nezdržuje dalšími dotazy.
Průchod dekontaminační komorou, zastávka na ošetřovně, pak i ve skladech, a nakonec vlastní pokoj - tohle bylo už všechno povědomě známé, i když ve vašem sanktu to bylo v daleko, daleko menším měřítku.

"Ostatní slaví ve společenské místnosti, chodbou rovně tam," ukáže nakonec popelovlásek představený jako Thadeus cestu. "Erden už o vaší přítomnosti ví... zatím," kývne, a ponechá vás tím vašemu uvážení, sám zamíří ke schodišti.

Pominutelné chvilky
Společenské místnost

Jaj, tak to jó! Ten malej diblík je jako hádě, kobra, co mně má zcela v moci. Když jsem pocítil jeho ruce na zápěstích, zapomněl jsem na všechno. Byl jen on a já a nic mezi námi. Chvíli jsem se s ním laškovně rval, ale kdo by si nenechal poručit od tak krásného šidélka? Ale všechno musí končit. Proč ale tak rychle? Zmizel jako letní déšť a na má bedra dopadlo vědomí, že si hrál. Pohrával si se mnou jako s rekvizitou ve svém vystoupení a já bych ze všeho nejvíc chtěl... aby toho nebyl nechal.

S povzdechnutím jsem mu věnoval poslední pohled a zatoužil také po hubičce. Nakonec jsem se natáhl pro svou láhev piva a pohled zaměřil na Blagdena, který na mně mluvil, než se to celé semlelo. Asi budu prostě předstírat, že se to nestalo. Nonšalantně.
"Zvláštnáí schopnosti, říkáš? Takže... Takže jsem opravdu byl jelen?" Asi to není o nic moc ujetější, než ze mně málem sežral obrovskej humanoidní pavouk nebo že jsem vystřídal za poslední půl hodinu tak zhruba pětatřicet emocí za sebou. Pokusil jsem se napít piva, minu pusu asi o kilometr a zlil si celej předek trika. Ale nonšalantně. "A tady mi někdo ukáže, jak to udělám znova? Protože, abych řekl pravdu, líbilo se mi to. I když jsem si myslel, že se mi to zdá."