....

Holtgast, společenská místnost

Přitáhl si mě blíž. S rozšířeným pohledem jsem se nadechl, napjatý jak struna, a pohlazení to napětí nezmenší, naopak. Napětí, a zmatení. Tohle všechno vyvolalo to, že jsem na Aarona byl milý a chtěl, ať se mezi námi cítí dobře?
"Tréninky jsou nutnost. A já nemám dostatek bojových schopností... a přesto se musím naučit minimálně bránit. Nikdo ze soupeřů nemůže za případná zranění - venku, proti jiným Nadaným či horším věcem, se potřebujeme naučit bránit, a s ohledy to občas nejde," promáčknu skrze sevřené hrdlo.
Deepak mě možná zřídil hodně, ale já jsem vděčný, že jsem se měl možnost postavit tak silnému soupeři.

Pouští mě. "Díky," tiše kývnu, a zamířím s pohledem sklopeným ne na místo u Jamese a Lyly, ale na vzdálenější místo u Emila, Dragostana, Richarda a Oscara, kde jsem seděl původně - jako by mi blízká přítomnost jich i Erdena poblíž mohla nějak pomoct.
S vážnou tváří a drobným odstupem se usadím na polštář, kolena přitáhnu pažemi k hrudi a opřu si o ně bradu. Dneska je to podruhé v hodně krátkém časovém sledu, co mě chovat se k někomu přátelsky stálo veřejnou scénu.

Obávám se, že tenhle dnešek už ani hrstě citrínů nespraví.

Ochranářské city
Společenská místnost

"Neboj," zašeptal jsem, ale i tak jsem se rozhlížel kolem. Na jeho prosbu jsem povolil stisk, ale pustit jsem ho nehodlal. Znám ty řeči: "Upadla jsem. Smekla se mi noha. Praštil jsem se o skříňku." To nežeru. Když už byl takhle blízko, přitáhnul jsem jej k sobě docela a pohladil ho po vlasech.
"Nikdo nemá nárok ti ubližovat, Ori." Koukal jsem kolem, mapoval je, všechny. Kdo by mohl být ten násilník? Nebo ta? V daný chvíli nevěřím nikomu. Důležitý je on, tady se mnou, kde na něj už nikdo nesáhne. Budu se rvát, do krve, do roztrhání těla za tohle bledé stvoření.
"Nedovolím nikomu, aby se ten... náročný trénink opakoval," řekl jsem rozhodně.
Mám sto chutí prohodit Blagdana nejbližším zavřeným oknem, ale nevypadá, že se má ke konfliktu.
"Nadechni se, koloušku," slyším hlas babičy a poslechl jsem. Pomalu pouštím dovnitř vzduch a ven hněv. Znova. Ještě jednou.
Otevřel jsem oči a pohlédl na Orena. "Promiň," řekl jsem tiše a pustil jej zcela ze sevření. "Myslím, že jsem ... Měl jsem pocit, že ti někdo neprávem ublížil a ..." Polkl jsem. Jak mu říct, že...? "Už na tebe nebudu sahat."
Koutkem oka jsem zaznamenal další pohledy. Musel jsem povzdechnout. Dobrá práce, teď vypadám jako... Divoch. Rudý zvíře. Mám chuť se proadnout pod zemi. Tvář v jednom plameni, ano, červenej se, to pomůže.
"..." Otevřel jsem ústa, ale slova... Nemám je, jsem zvíře, divoký... děsivý. Nejspíš mě zavřou do kobky a právem. Jako bych slyšel babičku. Chovám se jako hloupej, blbej indián.

Sláva

Holtgast, společenská místnost

"To je pravda. Zkušený z nebe nespad," dám Jamesovi za pravdu, ačkoliv nerad.

Kolem se lidi hemží z místa na místo, přicházejí další... "Hej, borče! Máš na ksichtě meloun," zavolám na flekatého přicmoudlíka, který se teď rozohňuje nad zmodřicovaným štěnětem.

Michail se KONEČNĚ vymáčkne... "Lap dance? Oh Jamie, doufám, že na mě budeš myslet!" nadchnu se, rozzářený jak slunko. Zeširoka se usměju i na Val, která mě cestou pohladí.

A pak... "No ne. Kdo jsi a kdy tě kdo vyměnil, Míšánku??" zhluboka se nadechnu. "Konečně jsi zmoudřel a přišel pro rady za strejdou Razvanem?! Pojď na mou hruď," přesunu se k němu a pomuchlám ho v enthusiastickém objetí, se škodolibou radostí, neb tuším, že by Miška daleko radši zlíbal zdechlou krysu.
"Povídej, můj padawane, co tě nejvíc zajímá? Rád ti shrnu tvoje chyby, ale je to téma moc široké na to, jen tak začít," uculuju se nakřivo, familiérně objímaje Michaila kolem ramen.

Chill na gauči

Když se Yeva zeptá, jestli se hodláme přidat k flašce, zavrtím hlavou. Nevím, jak Laima, ale mně se do hloučku příliš nechce. Možná, až vypiju víc vína? Zatím ale ne. Teď mi bylo příjemně na gauči, kde jsem mohla všechno zpovzdálí sledovat, ale nikdo mě do svých problémů nezatahoval.

Laima potvrdí, že přišla od Bratrstva. Nejsem překvapená, jinak by se neobjevila s Kazem. Poslouchám Laimino vyprávění a upíjím víno, Nudli se podařilo ukořistit kousek melounu z Yevina talíře, tak si svůj úlovek spokojeně žvejká zase u mě na rameni. Když se od nás Yevka vzdálí, vyprovodím jí pousmání.

“Taky jsem ráda, že jsi tady,” potvrdím Laime měkce a nakloním se k ní, abych jí mohla krátce povzbudivě stisknout paži. “Jsi tu s námi v bezpečí,” jak jen v bezpečí můžeš během apokalypsy být, pomyslím si v duchu, ale nahlas už to neřeknu. “Ovládáš flóru, viď? Viděla jsem to na tréninku. Ještě něco dalšího?” nechce se mi věřit, že by si ji Viggo vydržoval jen kvůli flóře.

Jak se objeví nováčci, jen se na ně rychle usměju a zvednu ruku na pozdrav, než svoji plnou pozornost zase věnuju Laimě. Zdá se mi ale, že trochu pokukuje po kroužku, kde se hraje flaška. “Jestli se k nim chceš přidat, Jamie se tě určitě ujme,” vševědoucně se usměju a ukážu na něj, jestli si Laima nedokáže jméno přiřadit k člověku.

Málo problému?

společenská místnost

Zdá se, že bych se měl naučit lépe vyjadřovat a především promyslet co vlastně říkám, než plácnu nějakou blbost.
Myšlenka dobrá, ale podání zlé. Minimálně mám, ale stále prostor se zlepšovat a tím se pak stát lepším člověkem. Nyní, ale musím řešit to co jsem si tady natropil.
Prvního tu máme Richarda, který se nechá příliš ovládnout emocemi. Navíc je dost jasné, že jde o Orena, u kterého jsem to také totálně zvoral. Moje potřeba se ve všem vrtat více než je třeba, se mi pěkně vymstila. Věřím, že časem to s Orenem urovnám, ale Richard, Ten je na mě nyní naštvaný.
Boje opravdu nemám potřebu. Když by jsem jej jej nechal zasáhnout, tak by to nemělo význam. Když se vyhnu, tak se tak se jen naštve. Mohl by jsem mu zkroutit ruku za záda, ale to by mělo za následek jen další agresi a možné použití schopností z jeho strany. Nejlepší tedy bude se prostě vyhnout.
(8) Útoku srazím rukou stranou, jako když bych pěsti dával hřbetem ruky facku.

Razvan tomu celému vážně nepomohl. Je to hlavně moje zásluha, ale tak trochu jsem doufal v trochu větší... větší schopnost empatie z jeho strany k ostatním?
Vážně co jsem si to myslel? Ten myslí dvakrát víc kokotem než já a navíc se jasně vyžívá v dělání bordelu. Proto si, asi i užíval, když jsem tehdy přebral dominantní roli. To nyní opravdu neudělám, ale přes hubu by opravdu zasloužil.

"Konečně hlas rozumu."
Povím polohlasně, tedy tišeji než normálně mluvím. Tohle mě na Erdenovi fascinuje. Je tak chladný a přitom je v něm skrytý žár, který....
Počkat? To se Oscar proměnil na bílou fretku, lasičku? Nemám tušení co to je, ale zjevně se proměnil už před chvílí a já si jeho proměnu uvědomil až nyní, když mi zmizel ze zorného pole.

Kulíška nechávám nyní být. Po tom co se odehrálo jistě nestojí, aby jsem se mu nyní debilně omlouval. Počkám jeden, nebo dva dny a teprve pak přijdu s omluvou. Musím také něco vymyslet u Razvana a Richarda, i když tam nepůjde zrovna o omluvu, jako o hození řeči u něčeho silnějšího. Či opravdu nějaký pěstní souboj, k dyž to jinak nepůjde.
U Orena to, ale bude chtít omluvu. Je umělecky založený, takže omluva dárkem šikl dárkem, který bych pro něj ručně udělal.
Jako nejlepší možnost mě napadá něco z kovu. Přeci jen jsem kovář. S kovem jsem, ale dlouho nedělal a navíc tu těžko budu shánět výheň a kovadlinu. Kovadlina by takový problém nebyla a vlastně kov bych mohl teoreticky rozpálit sám. Zatím jsem to nezkoušel, ale světlo tvoří teplo. Lehčí by asi bylo požádat někoho, kdo vládne ohněm, ale pak by to nebylo ono. Když bych nepoužíval moc silný materiál, tak by to možná šlo. Uvidíme.

Zabral jsem se na chvíli tak do myšlenek, že jsem zapomenul vnímat příchod nováčků. Jeden zjevně prožívá silné emoce, zatím co druhý je mnohem více v pohodě. Ochotně se za nimi vydává Oren, takže se zatím nehodlám zapojit do přivítání, ale pozorovat je zatím můžu.
Dost mě zarazí, když ten nový obviní Blagdena a následně se začne měnit. Stále chovám vůči Orenovi stejné pocity a proto se okamžitě přiblížím, aby jsem mohl případně zasáhnout. Věřím, že Oren a Blagden to zvládnou, ale ještě nevíme co vše svede, takže obavy jsou na místě.
Blag to, ale nechává jen na Orenovi, který to zatím zkouší slovy.
Slova jsou mocná věc, jak jsem se před chvílí přesvědčil. Přesto existuje i druh mocnějších slov. Taková, která celkově i odmítám trénovat a používat jej, ale pokud by se to nějak zvrtlo, tak bude více než na místě vše rychle zarazit.

Se na to taky můžu, víte?

Holtgast, společenská místnost

Zvedám se naprosto zbytečně, zdá se - nováček se rozhodl, že předvádět cholerické sklony je v novém prostředí naprosto na místě. "Zkus na to jógu, uvolnit se občas zabírá," prohodím suše, pokud mě ve svém spravedlivém rozhořčení vůbec vnímá.

Sám si zajdu k baru. "Mari, slunce moje, doplň žíznivému sklenku prosím," posunu k naší nové barmance dopitou sklenici.
"Sic zhynu žízní, a budu tě chodit strašit do koupelny," ušklíbnu se pobaveně.

Pls no

Holtgast, společenská místnost

Na chvíli ztuhnu, jen hledím do Aaronových očí, vnímám plně jak hněv, tak pevné sevření ruky. A zajíknu se, když si mě přitáhne blíž, a prakticky mi zavrčí do tváře - obsah té otázky mi dojde o něco později. Pamatuji si Richarda, v podobné pozici, jeho hněv nasměrován proti mně... polknu.
Teprve když se Aaron obrátí proti Blagdenovi, najdu slova.

"Ne. Náročný trénink dneska odpoledne, nic víc," odpovím pobledle. "Pustil bys mě, prosím?"

Zašívárna u baru

Společenská místnost

Jak se zdá, stihla jsem jednu z posledních objednávek. S vděčností se chopím své limonádky s blaženě přivřenýma očima se napiju osvěžující tekutiny provoněné mátou. Záhy si uvědomím, jakou žízeň jsem ve skutečnosti už měla, po tréninku jsem toho zrovna moc nestihla a trocha toho klidu teď vskutku přijde vhod. Ještě koutkem oka zachytím půvabnou plavovlásku, jak se mihne u baru a odnáší si od Kaze celkem vyšperkovaný drink a zabředne do rozhovoru s Erdenem. Stěží ke mně ale dolehnou byť jen útržky, pozornost na to mám stále příliš roztříštěnou, než abych se dokázala zaměřit na jakoukoliv skupinku. Náš barman se však krátce na to rozhodne, jako ostatně většina, na Blagdenovo vyzvání zaujmout místo v kruhu, kde se začíná opravdu rozehrávat flaška. Těžko skryji překvapení, nějak jsem si celou dobu myslela, že jde jen o vtip. Sama jsem tuhle přitroublou hru hrála možná tak na základce, ale nejvíc ji mám spojenou s lyžáky a cykláky na střední, kdy jí učitelé tělocviku využívali k tomu, aby mohli ošmatlávat vyvinutější studentky. No, sama jsem mezi ně rozhodně nepatřila. Naštěstí.
Tady se rozhodně nikdo nedrží zkrátka. Jistě, pro ně to byl jen další všední den na základně okořeněný oslavou, proč brát ohledy na to, co se děje venku, když se člověk dožil dalšího rána? Přesto jsem se nedokázala na podobnou vlnu sama naladit. Vzpomínky na Polsko byly příliš čerstvé a času, kdy jsem si mohla vše utřídit, jsem nedostala zrovna mnoho. O to víc mě udiví, když se Rúna k ostatním přidá. Na baru tak zůstanu skoro sama, ale nedá se říci, že by mi to vadilo.
Některé věci je přeci jen bezpečnější sledovat spíše zpovzdálí. Nebo vůbec.

Dvojice chlapců se k sobě na můj vkus tiskne až moc těsně a jak se zdá, nejsem jediná, komu jejich počínání přišlo možná trochu nepatřičné. Vždycky jsem žila spíš v domnění, že některé věci patří spíše do soukromí, ale jak se záhy ukázalo, tohle nebyly jediné hranice, které se tu běžně překonávaly. Světlovlásek, který též působil ještě trochu nejistě a nejspíš patřil mezi nováčky vcelku obratně zapadl. A flaška se začala točit. No, oproti tomu, co jsem si pamatovala, tu frčela o něco drsnější verze. Jako první padne na Marisol, ani se nenaděju a už si mě vyhlídne jako jednu z prvních obětí. Trochu vykuleně na ni pohlédnu a zcela bezmyšlenkovitě přikývnu: "Mmmhhhmm". Lehce nakloním hlavu na stranu a nechám si vlepit pusu na tvář. Cítím se skoro nepatřiční. Někteří si tu lezou jazyky až do krku a já si zpětně uvědomím, že poslední polibek na tvář jsem dostala od mamky. Žaludek se mi zkroutí v křeči a celá se zachvěji. Jsem ráda, že se Mari už zase věnuje něčemu jinému. Prsty se mi křečovitě sevřou kolem skleničky a svaly v těle se napnou, jak se mermomocí snažím nepropadnout bezbřehé lítosti. Oči se mi téměř podlejí slzami a mé: "Ne, díky," v odpověď na otázku ze sebe dostávám jen s námahou.

A nejsem jediná, koho tu možná přemáhají emoce. Možná se mi to jen zdá, ale atmosféra kolem dvojice nepříjemně houstne. A zatímco se druhá rusovláska nejprve ujímá Rúny a posléze si střihne ještě taneční číslo, do konfliktu se přidá zjevně pěkně nabroušený Razvan. Kope kolem sebe jak rozmazlené děcko toužící po pozornosti, které se mu kvůli jeho naduté nátuře nedostává. To ho ještě tolik sere porážka, kterou utrpěl v souboji s Félixem, nebo se jako kokot prostě chová normálně? Úzkost mě přejde, jak se mi do mysli vkrádají nelibá slova, které bych se nahlas možná i zdráhala vyslovit. Aspoň vím komu se tu vyhýbat.

Jeho slova bohužel padnou na úrodnou půdu. Richard vypadá vytočený k nepříčetnosti a Emil tomu taky teda zrovna nepřidá, když ještě začne nahlas přede všemi vytahovat, koho tu dnes (ne)plánoval ošukat. Nevycházím z údivu. Možná jsem si měla fakt objednat něco ostřejšího, jenže kdo mohl čekat, že se to tu tak zvrtne? A nepochybně bych toho ráno hořce litovala. Ne, v tědlech chvílích je vždycky lepší mít čistou hlavu a vědět, kdy se včas zdejchnout. Jenže ten moment jsem už bohužel propásla, dost možná bych ani neměla kudy utéct, jak si jednotlivé skupinky obsadily strategická místa znemožňující nenápadný ústup. Tady u baru byl nakonec ještě klid. Nabídku od červenovlásky pochopitelně odmítnu, nebo spíše její výzvu tak nějak...přehlížím, zaujatá spíš tou směsicí bizarních scén. Na jedné straně se to celou dobu schyluje k bitce, ale Michail si v klidu procvičuje taneční kroky se světlovlasým klučinou.

A pak dopadne první rána. Richard se rozhodně nedržel zrovna zpátky a i když mu další útok nevyšel, chtělo to zásah zvenčí, jinak tahle malá potyčka hrozila přerůst v něco mnohem horšího. Jako hlas rozumu se nakonec ozval Erden a vykázal oba do patřičných míst. Situace se začala postupně uvolňovat. Možná tomu dopomohl i příchod nových tváří. Nejprve zaregistruji chodící reklamu na Stmívání, co si téměř teatrálně dojde pro sklenku červeného. Někdo ty cosplaye bere holt hodně vážně.
Nedlouho poté dorazí další dvojice kluků, na dopoledním tréninku rozhodně nebyli a podle toho, jak se rozhlíží kolem asi též patří k nějaké osvobozené partě.
"Kolik nás tu nakonec bude?" Jeden by řekl, že společenská místnost musí pod tím přetlakem brzy prasknout. Ten podivnější z nich se vydává k tácům s jídlem. Pravda, možná mi už také začalo trochu kručet v žaludku, ale teď nebyla nejlepší chvíle se jít občerstvit. Neunikne mi tak jeho zvláštní výstup, při kterém skončí kus melounu napláclý na jeho obličeji. Možná jen po dlouhé době uviděl něco pořádného k snědku, napadne mě, než bych začala jeho počínání odsuzovat. Spíš je mi ho líto. Ovšem ne natolik, abych se donutila s tím něco udělat. Ne, neznám ho a tohle není okamžik, kdy bych chtěla kohokoliv poznávat blíž. Ujímá se ho Oren, ze všech zde přítomných je to právě ten, co na mě působí jako taková čistá duše, možná ještě s Oscarem, který se mezitím snad ze strachu proměnil na lasičku a uhnízdil se v Dragově náruči.
Bývala bych se znovu vrátila k hypnóze barového pultu, kdyby se Orenova starostlivost neobrátila hned proti němu. Nováček si asi řekl, že nejlepší způsob, jak se uvést do společnosti, je vyvolat konflikt. Obočí se mi svraštilo a rty se stáhly do dlouhé, tenké linky. Cožpak už to nestačilo? Možná jsem fakt měla zůstat raději na pokoji.