Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Ukončení návštěvních hodin Pevnost Holtgast, můj pokoj → hrobka, 31. řijna Odfrkla jsem si otráveně, když poukázal na své kotníky. Tak, pardon… Mávnutím jsem šlahouny stáhla a ty se skryly zpět pod postel, kde se rozplynuly. | ||
| |||
 | Hra pokračuje Pevnost Holtgast, společenka, 31. října Hra se rozproudila a já tu a tam mrkla na svou společnost vedle sebe. Doufala jsem v nějaký rozhovor, ale vlastně jsem trapně netušila, kudy kam. Měla jsem pocit, že Blagden má spíš oči pro hru, i když mi úsměvy oplácel. | ||
| |||
 | Samovznícení Společenská místnost "Ten je... Díky," zhodnotil jsem kamínek. Sám na léčivé kameny nevěřím, ale je to vstřícné gesto. Co víc si přát? Pak ale jsem se na něj líp podíval, na modřiny, zranění a moje ruka se na té jeho pevně sevřela. "Kdo ti to udělal?" zavrčel jsem. "Koho mám zabít?" řeklo mé tělo, můj postoj, mé planoucí oči. Lehký poryv větru se mi promotal ve vlasech a pak i jemu. Co sakra...? Odkud sem fouká? No, to je fuk. Nehodlal jsem tu ruku pustit, nechtěl jsem aby mě ten kluk... Nechtěl jsem od něj pryč. Byl milý, laskavý... Zjevně šikovný. "Kde je ten, co ti to proved?" zavrčel jsem tiše a přitáhl jej blíž. "Nemusíš nic říkat, jen mi ukaž prstem." Srdce se mi rozbušilo, jak mnou zalomcoval hněv. Byl jsem ochotný opravdu někomu nalomit kost. "To ty?!" zavrčel jsem najednou jeho směrem a pocítil na hlavě tlak. Jakoby mi z ní rašily rohy. Možná raší. Jsem ďábel? ROzhodně je ve mně dost ohně, aby tato pevnost a všichni v ní lehli popelem. Vidím rudě. | ||
| |||
 | Toto je v poriadku Pevnosť Triskelion, Spoločenka, Hlavne Erden, Dragostan, Jamie, Lyla, Marisol Hlava sa skoro sama nakloní naproti prstom, pátrajúcim opatrným dotykom po mojej tvári. Pod bruškami prstov zacíti Erden rozširujúci sa úsmev ako reakciu na toto jeho gesto - a aj na jeho slová. Naozaj nemám pocit, že zrovna toto by bol dôvod, prečo by to so mnou malo byť zlé. Očami blúdim po jeho tvári, ako keby som si ju kopírovala do pamäte - ako keby tam už nebola - až nakoniec skončím na jednom, zostávajúcom oku. Budem. Odpoviem mu mäkkým hlasom, neurčito. Pocítim vďačnosť, že sa mi ďalej nesnaží nič vyhovoriť, že...to prijal. Pri návrhu vychádzky na koňoch ani neváham pred tým, ako prikývnem. Kone nemohli byť stále zavreté v boxoch, a na jazdiarni sa dalo spraviť iba toľko k tomu, aby mali pohyb, ktorý potrebovali. Pohyb po vonku bol navyše niečo, čo im prospeje určite. Okrem toho, spoločné jazdenie aspoň trochu zmaže ten pocit odcudzenia, ktorý som mala. Budem rada, keď budem odchádzať s niečím, čo viac pripomínalo priateľstvo predtým. Samozrejme. Rada. Odkývnem, cítiac že konverzácia je u konca. Až keď odíde, priložím si drink k perám a poriadne sa napijem, opäť sa zamerajúc na strop. Na niekoľko desiatok sekúnd sa zdá, že sa stratím vo vlastných myšlienkach, modré oči jemne neprítomné. Vytrhne ma z toho až zvuk môjho mena vysloveného nahlas. Pár krát zažmurkám, kým zaostrím na Marisol. Drink v ruke mám takmer plný, ale silné to nebolo, a po ďalších troch veľkých dúškoch ho stiahnem pod polovicu. Vieš, že ti neviem povedať nie. Odpoviem Mari s blahosklonným prijatím čohokoľvek, čo vyčaruje pri bare. Pokým to robí, dopíjam svoj prvý drink, uvedomujúc si že s ostatnými sa budem musieť viac brzdiť. Zároveň sa snažím zorientovať, pretože sa zdalo že som asi vypla vnímanie okolia viac, ako som si uvedomila. Dvaja nový členovia sa zjavili pre mňa skoro z vzduchu. Kde sme ich dnes tak veľa brali? Ak náhodou zachytím ich pohľad, iba kývnem hlavou. Pri prevzatí drinku od Marisol jej poďakujem pusou na líce. Potom sa však pustím do plnenia svojich slov k Jamiemu. Idem k nemu však obkľukou. Najskôr sa pozastavím pri Dragostanovi, dávajúc pozor aby som k nemu pristupovala spôsobom, kedy bude vidieť že idem a neprekvapím ho teda. Ani sa príliš nedivím či nezapodievam čímsi chlpatým v jeho rukách. Človek si tu zvykol na všeličo. Iba mu potichu poprajem k narodeninám, nesiliac to dotykmi. Vycítila som na začiatku, že moja prítomnosť mu nebola úplne komfortná. Keď následne prechádzam okolo Razvana a Orena, oboch ich končekmi prstov v pozdrave pohladím po pleciach. Pri dosiahnutí svojej destinácie zisťujem, že okolo Jamesa sa vlastne nazbieralo dosť ľudí. Všetkým kývnem bradou, až na Lylu sa neisto pozriem a venujem jej váhavé: Ahoj. Nevedela som, či vedela kto som - stále som mala problém uveriť, že v každej verzii inej reality boli do mňa umelo vložené gény prastarých a nikde som neviedla normálny život. Pripojenie Eddieho takmer zároveň s mojim príchodom mi našťastie dá dôvod sa predstaviť, aj keby Lyla nevedela moje meno. Valeria. Podvihnem dlaň v malom oblúku, kým sa začnem skladať s drinkom v druhej k zemi. Vankúše po stranách Jamieho sú obsadené, to mi ale nevadilo. Keď som videla, kto všetko hrá, rozhodla som sa radšej iba pozorovať. Zložím sa teda za Jamesom, s komfortom blízkej osoby bez slov obmotám nohy aj ruky okolo jeho pása a trupu, pričom bradu si podopriem na jedno rameno, čím získam výhľad na hru. Pohár skončí položený za mnou, v dostatočnej blízkosti aby som dočiahla, ale tak aby nezavadzal a nikto ho omylom nezhodil pri vstávaní. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Společnost Porážka byla porážkou, avšak jaká tohle byla porážka, když nešlo prakticky o nic. Zbylo snad jenom poučit se ze svých vlastních chyb, aby se příště už neopakovali a pokud si tohle jeden uvědomí, poučí se a pokusí se změnit, potom nejde o porážku jako takovou. A moje poučení pro příště? Nenechávat stranou stíny jenom tak poflakovat se. Lexiny další slova poněkud překvapí mne. S jistým zájmem nad jejími slovy trochu povytáhnu obočí. "To je vskutku zajímavá rodinná historie. Zejména určitě ta se sourozenci." řeknu k nim, když prozradí mi, odkud se její nadání vzalo. Nebo tedy né tak úplně nadání, jako spíše tedy jistý cit a um pro zápasení jako takové. Čímž i tak trochu potvrdí mou myšlenku o tom, že musela se tedy něčemu podobnému věnovat ještě předtím, než celý svět, tak jak jej známe, skončil. "Já osobně, neviděl jsem zřejmě žádný z oněch soubojů, ale uznávám to, že ať už se jeden věnuje čemukoliv, vždycky to stojí snahu, píli, čas a jisté úsilí, které do toho jeden vloží, má-li to skutečně za něco stát." řeknu tedy dále. Co se mého návrhu ohledně oslavy týkalo, vypadalo to, že jsem jí tím poněkud oslovil. Čemuž jsem se trochu více pousmál. "Rád, jsem příznivcem konverzace a nových věcí jako takových, tedy určitě uvidíme se tam tedy." kývnu jí tedy na konec. A tak jest byla naše malá konverzace ukončena. Nevadilo mi, vskutku nikoliv. Většina stejně trousila se pryč a já, následoval jejich příkladu, ovšem prve moje kroky zavedli mne na můj pokoj. Na pokoji prve, zamířil jsem opláchnout si svůj obličej. Byť nemohu říci, že bych se při tomto tréninku nějak zapotil nebo zašpinil, cítil jsem, že čerstvá voda byla přesně to, co jsem na svém obličeji potřeboval. Trochu jsem se pak zapřel za umyvadlo a nějak nemohl jsem se zbavit jisté myšlenky, spíše vzpomínky na to, co událo se během toho. S čím přišla Maličká... kterak povedlo se jí prakticky ozbrojit mě jednoduchými slovy, natolik, že nebyl jsem schopen nějak oponovat, nějakou chvíli alespoň rozhodně. Na druhou stranu, vykouzlilo to i jistý nepatrný úsměv na mém tváři při téhle nynější vzpomínce. Když potom vyšel jsem z koupelny, neobešlo se to samozřejmě bez jistého komentáře, který jsem samo sebou očekával. "Jsi milá jako vždycky, mon chéri." odvětil jsem jí a došel k jejímu boxu, ve kterému jsem si přidřepnul. Stála tam, uprostřed a dívala se na mě všema jejíma očima. Tedy, arachnidi mají obecně špatný zrak, takže onen ´pohled´ byl spíše symbolický. "A to jsem tě chtěl vzít s sebou mezi ostatní. Pořádá se zase slezina a měli bychom se tak ukázat, alespoň na nějaký ten okamžik..." řeknu a natáhnu do boxu ruku, rozevřenou dlaní nahoru, aby tam mohla sama přelést. Její kroky potom pozvolna směřovali po mé ruce nahoru, až k rameni, kde většinou bylo její místo. "Měla bys zvolit jinačí místo. Sama víš, kterak někteří nesdílejí mou podobnou lásku k tobě podobným." lehce jsem jí upozornil a byť neobešlo se to bez dalšího menšího komentáře, přesunula své pozadí výše, schovávajíc se za můj krk, pod vlasy za ním a díky většímu límci mého oděvu byla poměrně dobře skrytá všem očím, které by na ní mohli dopadnout. Dříve než jsem svůj pokoj opustil úplně, vzal jsem ještě do volné ruky knihu od mého nejoblíbenějšího spisovatele. Nejsem z těch co museli by se opíjet a klidně vydržel bych nad jednou sklenkou červeného celou noc a tak, kniha jako taková byla vždy mým vítaným společníkem. Dále tedy poté, vydal jsem se do společenské místnosti, kde už to poměrně žilo samo osobě. Nejenom, že nechyběla výzdoba jako taková, stejně jako i občerstvení v podobném strašidelném nádechu, jako všechno ostatní. A já? Nelámal jsem si s tím příliš hlavu neboť celkově vypadám, že slavím Halloween prakticky každý den, tedy myslím, že celkově zapadal jsem skoro dokonale, bez většího úsilí. Těm co se podívali mým směrem, či mě jen zběžně vyhledali pohledem, jsem decentně kývnul zpátky. Zábava sama osobě rozjížděla se tu svým vlastním tempem a stylem, jak bylo prakticky zvykem v předešlé pevnosti samotné. Příliš se toho tedy nezměnilo a více se tím jen potvrzovali slova, že není důležité, kde jste, důležité na tom je, s kým tam jste, kdo vám přitom pomůže cítit se tam jako doma. Odebral jsem se tedy k baru, kde požádal jsem o sklenku červeného. Spolu s ní, jsem poté kývnul zpátky Dragovi, možná slušelo by se jít mu popřát osobně, třeba najde se chvíle později a pokud nikoliv, mohu to napravit dalšího dne, až budeme třeba v garážích. Najde se nějaká příležitost, pokud o ní jeden stojí. Co mne potom překvapí dále, bylo objevení se Lyly. I přesto, že jsou v mé tváři patrné známky překvapení, když vidím onu holčinu, neb jestli mne paměť nešálí, padla u naší původní pevnosti. Tedy jestli je tady teď ona, muselo to znamenat, že byla z jiného světa, podobně jako jiní ostatní. Rozhodně je to ale příjemné překvapení, tedy ono mé překvapení ve tváři vystřídal nepatrný úsměv a decentně jsem zamával dívence zpátky. Skutečně překvapivé vrtochy osudu se tu dějí... trochu upil jsem ze své sklenku trochu červeného. | ||
| |||
 | Minulost Pevnost Holtgast 31. řijna Razvan vypadá nadšený tím, že z jeho rejpání si taky někdo nedělá těžkou hlavu. Vlastně mám momentálně mnohem větší osobní problémy, než abych jeho tak brala taky. “Budu na to myslet.“ odpovím ještě s úsměvem. Yev je očividně jeden z těch odstrašujících případů, kde jsem ráda, že jsem rodinu neměla. Zatím co já jsem byla v podstatě každému ukradená většinu života, ona byla až moc středem pozornosti a byla nucená být nejlepší. Zajímavý kontrast v našich životech a i přesto jsme obě skončili na tom samém místě. „To mě moc mrzí. Snad si alespoň tady našla něco, co tě baví a do čeho nejsi nucená.“ Jasně, možná je to debilní úvaha při apokalypse, ale podle mě by každý měl občas zastavit a věnovat se svým zálibám, aby si udržel zdravý rozum. Po tom, co vysvětlí Rúně fungování pevnosti se zeptá na její minulost. Naslouchám pozorně jejímu příběhu, chudák holka ani neví, jak to vypadá u ní doma, i když je možná nevědomost lepší. Další otázka mě trochu zaskočí, je totiž směřována na mě. A jelikož mám plnou pozornost obou dívek, asi se tentokrát z odpovědi nevykroutím. „Dost zajímavá otázka, jelikož sama možná úplně neznám odpověď...“ začnu úvahy, chce to stručně shrnout. „Z mého pohledu jsem mezi vámi už docela dlouho, akorát tak trochu v jiném světě.. V mé původní pevnosti jsem vás všechny znala, až tedy na nováčky. Vlastně se svět tolik nelišil, až na rozdíly v přeživších z minulosti. Pak jsem byla poslaná na misi do Londýna a tam jsem něčím prošla, nevím možná portál? Cosi takového… No když mě našli z Londýnské pevnosti dozvěděla jsem se, že jsem tady v tom světě mrtvá… Jenže nějakým záhadným způsobem se mi začali vracet vzpomínky mé zdejší verze, takže teď mám v hlavě obojí.“ zakončím svojí story a usměji se na obě posluchačky. Vzpomínky na bolestivou a krvavou smrt raději nezmiňuji, mohlo by to pokazit náladu. Sporu kolem si vlastně všimnu až ve chvíli, kdy se vztekloun rozhodne, že dá rejpalovi a Emilovi do huby. Než se stihne někomu něco stát, zasahuje Erden. Jeho přísný hlas mě donutí mu věnovat pohled. Nevím, či je to alkoholem, nebo takový byl vždycky, ale jeho vůdcovské postavení mi přijde najednou hrozně přitažlivé… Uh.. Leo zklidni hormony…. pokusím se zahnat nevhodné myšlenky dřív, než přijdou, nebo než se začnu červenat. Určitě bych nechtěla nějakým přešlapem zkazit naše přátelství, pochybuji, že on by vůbec podobné myšlenky mým směrem někdy měl. Upiji si z flašky a vracím se k debatě s holkama a ke hře. Do místnosti opět vchází dvě nové tváře. Jeden z nich se představuje jako Eddie a po tom, co si zobne něco na zub, míří k našemu kroužku. Pokynutím hlavy ho pozdravím. Sice dotaz asi nebyl přímo na mě, ale mile mu odpovím s úsměvem. „Ahoj, já jsem Lea a určitě si přisednout můžeš.“ | ||
| |||
| Seznámení Společenská místnost
| ||