S přáteli

Holtgast, společenská místnost

Dobře, vyznakuji spokojeně, když Oscar odpoví. Jsem rád, že to vypadá, že mu z toho patrně dlouhého živoření nezústanou dlouhodobé následky.
Na další otázku nakloním hlavu. Když dořekne, vážně zakývu, a opět sáhnu pro notes.
Několika jistými tahy cosi rychle črtám, a pak píšu. Pak blok obrátím k Oscarovi.
Je na něm skica mé vlastní podoby, s popiskem MĚNÍM SE DO PODOBY CHRLIČE.

Usazen pak u trojice, rozhlédnu se v kruhu. Kývnu Callumovi, který se hraní zdržel, a usměju se na Jamese, o kterého se opírá pořád ještě trochu uplakaná ale rozesmátá sestra. Lyla... netuším, jak v jejím světě, ale v těch, které jsem zažil, byla takový maskot všech. Anna ji učila vědění, Erden jezdit na koni, Catarina se k ní chovala jako starší sestra... zabloudím do paměti, na krátký moment.
Pohledem pak sklouznu k Emilovi a Orenovi, kterak se tulí k sobě. Docela... odvážně. Kdesi v duchu mě bodne maloučko závistí - nevadilo by mi, kdyby se našel někdo, kdo je mi blízký. Někdo... kdo mě neplní protichůdnými vzpomínkami a pocity, tak, že to téměř bolí.

Zavrtím hlavou nad vlastní pošetilostí, místo toho radši sáhnu znova pro bloček. Před chvílí jsem od Oscara zachytil záblesk barvy.
PĚKNÉ TETOVÁNÍ, ocením vyčuhující vlčí packy.

Otázka

Holtgast, společenská místnost

Proč. Inu, Val má jedinečný, unikátní dar pokládat otázky, po kterých mám chuť si dát pár facek, že já pitomec nemlčel. Ale upřímnou odpověď jí dlužím.
"Protože mi na tobě záleží," odpovím, možná trochu studeně a hodně neutrálně, ale Val nejspíš nemá nejmenší ponětí, kolik vůle mě tahle a následující slova stojí.
"Možná ne tak, jak by sis přála, a zcela určitě ne tak, jak by sis zasloužila, ale vidět tě jako tělo bez duše pro mě nikdy nebylo žádným potěšením. O to víc, že si většinou nevím rady, jak to napravit," dopiju zbytek vodky. Měl jsem si říct rovnou o celou lahev.

Měl jsem čas o všem přemýšlet, zatímco stará pevnost vzkvétala snahou a úsilím všech. Je tolik cest, úmyslně zahrazených ledem... návrat Lei mi ukázal, kterak mi rudovláska chyběla. A i když je tahle Lea v podstatě cizinka... upomněla mě, jak mi bylo a co jsem vnímal po smrti té naší.
A ano... možná dělám největší chybu svého života, když se pokouším navázat tam, kde už možná všechno zašlo mrazem. A vlastně ani nevím proč... sáhnu po lahvi vodky a doleji si, shlédnu do sklenky, trochu zachmuřeně.
Nebo možná vím. Jen se mi to nechce přiznávat, ani sám sobě.

Pěkné

Hlavní budova

Klučina je zdá se v rozpacích, ale to nevadí. Je roztomilý, takže mu to odpouštím. Pevně mu však sevřu ruku a usměji se na něj stejně, jako on na mě, když jsem po něm předtím mrkal.
Oscar? Pěkné jméno. Jsem na něj zvědavý, ale chce to čas. Vždy to chce čas.
"Emil."
Představím tedy sebe a po potřesení pouštím tedy jeho ruku, přičemž se a něj nadále lehce usmívám.

"Dobře Kulíšku." Zcela v klidu si tedy jednu sklenici ponechám a oboje opatrně odložím, když si jdu sednout do kruhu na zem.
Oren si sedá vedle mě a zdá se, že je více než pro, aby se o mě mohl opírat a tulit se ke mě.
Doufám, že z jeho strany to nebere zatím nijak mega extra. Já na vztahy opravdu nejsem a už nyní mám v plánu si užít s každým chlapem co je tady v Triskelionu, ale Kulíšek bude na tulení vždy jasné volba. Možná by se mohl přidat i Oscar, ale uvidíme, uvidíme.
Když je tedy vše v pořádku, tak jej obejmu rukou trochu pevněji. Nechci jej omezovat, ale je příjemné jej u sebe mít. Ruku mu tedy následně položím jemně na stehno a tam jí nechávám zcela volně. Neovládnu se a jak je mám u sebe, tak jemně nasaji nosem.
Voní krásně. Jakoby životem, přírodou a ten slabý podtón. Není mi nepříjemný, ale vlastně působí i dost známě.

Paranoia

Pevnosť Triskelion, můj pokoj

Vycházím z pokoje číslo 13., zavírám dveře s jakousi obřadně něžnou opatrností. Na rtech záhadný úsměv. Vracím se do svého pokoje. V botách si lehnu do postele a zapálím si. Mlčím a sleduju strop. Po třetí cigaretě mi začne tikat v oku a pohled zabloudí směrem ke světlu. Vymrštím se na nohy. Musím prohledat pokoj kvůli štěnicím nebo něco na ten způsob. Přemýšlím jestli tu někde můžou být kamery. S touhle myšlenkou si pohávám skoro hodinu. Bavím se tím, že přesouvám nábytek, postupně rozšroubuju světla, koukám se pod prahy, koberce, prsty přejíždím po tapetách a hledám nerovnosti na zdech. Když nic nenajdu, posadím se zpátky na postel a zapálím si další cigaretu. Něco mi muselo uniknout. Něco ...

Pokleknu a začnu rozdělávat postel. Mám zábavu na zbytek večera, protože bude nutné rozpárat matrace. Je dost možný, že přesuny nábytku, dupání, skřípání a jiný pazvuky vyruší další sousedy, ale je mi to celkem fuk.

Priama

Pevnosť Triskelion, spoločenka,
Primárne Erden, Kazran

Viditeľne sa po Erdenovej odpovedi uvoľním a dívam sa na Lylu s už menej vystrašeným pohľadom. Jamie vedľa nej vyzerá, že aj keby mu sestra spadla z vesmíru a bola zelená, nevadilo by mu to. Obaja tak pôsobili.
Ak mám byť k sebe úprimná... kebby sa tu zjavila Sandrine, alebo Jakub, asi by mi bolo tiež jedno kto či čo sú.
Moje pozorovanie šťastne vyzerajúceho súrodeneckého dua preruší až ťuknutie objednávky alkoholu o stôl. Otočím hlavu.

"Ďakujem."
Usmejem sa na Kazrana keď mi podá drink z prosecca. Nebolo to síce nič silnejšie, ale nič som nešpecifikovala - a na štart to bolo fajn. Asi. Prevezmem drink do ruky a teraz, keď môj pohľad nepriťahovala len jedna osoba, ešte raz prejdem očami spoločenku. Všimnem si absencie Nika a aj ma napadne, či je po šachovnici okej - lenže v kuchyni vyzeral byť v poriadku, a predsa som videla Dana ako ide do ich izby. Nebol sám.
Ďalšia osoba, zachytiaca moju pozornosť, je Richard. Skôr ako by som sa stihla zamýšľať nad tým, či to znamená že mentálne zdegenerovaný magor je tiež tu, Erden znova prehovorí a ja okamžite upriem zrak naňho.
V dúhovkách mi prebleskne mierne zmätenie. Kým by som však stihla vytiahnuť tak pol tucta interpretácií, čo by tie štyri slová mohli asi tak znamenať, pripomeniem si že to nemám robiť a vykĺzne zo mňa prekvapené, jednoduché: "Prečo?"

Na polštářích

Holtgast, společenská místnost

Nad Emilovým poněkud nedůvěřivým pohledem se uculím ještě víc. Ne, vážně si neužívám bolest jen tak, ani to, že mnou pohazuje někdo jak s plyšákem, chtěl jsem to jenom zlehčit.
"Rád," přisvědčím Oscarově zájmu s úsměvem. "Taky tě baví tvořit nebo malovat?"

"Díky, ale nechci," odmítnu nabídnutý kelímek, ve kterém je daleko víc alkoholu, než bych rád. Nikdy jsem moc neholdoval alkoholu, vlastně nikdo v rodině. To už radši trávu nebo houbičky, hlavně v rámci nějakého spirituálního výletu za sebepoznáním, ale jen tak se zchlastat, e-e. A to by se mi povedlo 100%, bo jsem max zvyklý na nějaký sladší likér, víno je kyselé, pivo hořké a všechno ostatní moc silné.

Ale hrát jdu rád. "Jasně," usměju se na Emila. Ten očividně nevidí rozdíl mezi mojí obvyklou podobou a mezi huňatým tělem gryfíka, protože mě k sobě přitáhne a hřeje.
Emil je dost kontaktní chlap, tak nějak celkově... a já jsem poslední, komu by to vadilo. Vždyť i té gryfí formy jsem maličko zneužíval, v lidské mi absence objetí či pohlazení děsně vadila. Nejsem samotář, a dotek mi chyběl, hodně. Akorát že tady je tolik lidí zahleděných do sebe, že se na moment zastavit, nadechnout, rozhlédnout, uvědomit si sama sebe a sdílet ten okamžik na moment objetím či úsměvem s někým jiným - to je tady fakt vzácnost.
A tak se teda se spokojeným úsměvem o Emila opřu a k němu přítulím.

První drink a rovnou flaška

Pevnost Holtgast, 31.řijna

Dragostan podle gest očividně přijímá jak moje poděkování, tak i gratulace k narozeninám. Chvíli váhám, jak bych vyřešil komunikaci, jelikož ve znakové řeči rozeznám tak pozdrav a miluji tě, možná pár nadávek, ale k tomu snad nedojde. Naštěstí mě opět zachraňuje, když vytáhne z kapsy malý bloček, který na mě vzápětí otáčí s napsanou otázkou.
„O dost lépe, děkuji. Už jsem uhasil nehoráznou žízeň, kterou jsem měl po probuzení a taky jsem si na ošetřovně pospal.“ Chvíli se zamýšlím nad pokračováním konverzace, v hlavě mi visí otázky, ale nevím, jak se zeptat tak, abych nevypadal jako blbec, či ho neurazil.
„Smím mít otázku? Doufám, že to nevyzní hloupě, ale umíš se změnit ve velkou okřídlenou bytost? Poslední dobou jsem měl dost divných zážitků a nevím, co z toho je pravda a co ne.“ Vypadne ze mě na konec. Opatrně sleduji jeho tvář, jestli se náhodou nezlobí.

Oren mi za obdiv jeho oděvu poděkuje, v tomto ohledu budou naše koníčky nejspíše dost podobné. I když se přiznám, že batiku jsem ještě nezkoušel.
„Mohl bys mi to někdy ukázat? Vypadá to fakt dobře.“ Zeptám se. Nevím, jak moc dobře je zde k sehnání nějaké pokročilé vybavení na malování, nebo jinou kreativní činnost.
Co se týče modřin, snad to nebude tak hrozné, jak to vypadá, jelikož to bere s úsměvem.
„V tom případě jsi vyladěn do detailu.“ Odpovím na jeho vtipnou poznámku o kostýmu a usměji se.

Připojuje se k nám i další pro mně nová tvář. Vypadá to, že jsou si s Orenem blízcí, ale nejsem si úplně jistý, zda mají nějaký intimní vztah. Trošku mě vyvede z míry i to, že na mně pomrkává. Na oplátku se na něj usměji, než se mu však stačím představit, mizí. Po chvilce se vrací i s drinky pro nás, přeberu si jej nejistě, vlastně netuším, co nám to nalil.
„D-díky, jsem Oscar.“ vychrlím ze sebe a pokud bude mít zájem, podám mu i ruku. Následně se nás ptá na flašku, podívám se na oba kluky, jestli jdou taky. Pro mě by za normálních okolností bylo na tokovou hru trochu brzo, ale tady se s tím asi nikdo nepárá.
Jdu tedy s davem a usadím se někam mezi ně, pokud to bude možné.