Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 |
| ||
| |||
 | Do neznáma New Orleans → Holtgast, jídelna Kdosi je u mě. | ||
| |||
 | Návrat New Orleans → Holtgast, jídelna Vlkodlak rozcupován. Fénix zahnán. Rychle jsem se rozhlížela po dalším nepříteli, ale žádné trhliny v dohledu. A pak mě srazila vlna. Výbuch…? Velmi známý pocit z bojiště. Možná zkušenosti z fronty, možná velká dávka štěstí, povede se mi dopadnout do měkkého bláta. Takže kromě špíny a dezorientace mě nic jiného netrápí. | ||
| |||
 | Po boji Zatím co se snažím udržet Lylu naživu, boj kolem pokračuje. Finále nám oznámí tlaková vlna, která smete z nohou i posední, kteří byli ještě schopní stát. Na okamžik mě pohltí temnota. Probudím se ležící v sutinách kousek od místa, kde ještě před chvílí ležela Lyla. Postavím se na nohy a pomalu se rozhlédnu kolem. Je to tak? Opravdu jsme vyhráli? Je to vůbec možné?.. Konec bojů mi potvrzuje i hlas, který svolává k pomoci s raněnými zpátky do pevnosti. Pomohu zpět Lyle i ostatním, kteří to potřebují. Zatajím dech, když vidím, v jakém stavu je momentálně Johonaei. Po cestě zůstávám jemu na dohled, kontroluji jeho stav, léčení přenechám ovšem na někom, kdo má schopnost déle než pět minut. Na ošetřovně ale aktivně nabízím pomoc alespoň s méně vážnými ranami, přece jenom práce je tu dost. Neustále něco dělat, musím... nemůžu jen tak přestat… Protože když zastavím, budu se pitvat ve svojí hlavě… a začnou mi zase chybět… Tentokrát zůstáváme zde, dostali jsme s Johem stejný pokoj a přivezli nám i Skala se Susi.. Vítání však musí vydržet, pach krve a bláta musí dolů a Johonaei potřebuje pomoct. Sice ho dali jakž takž do kupy, ale chodit bude muset chvíli o berlích. Nestěžuji si, jsem rád, že je tady.. že žije… Po důkladném vydrhnutí bráchy se pustím do sprchy i já. Potichu sleduji potůčky vody smíchané s pěnou a špínou, které odtékají do odpadu. Už neuslyším jejich hlas, neuvidím jejich tváře, ani se s nimi už nikdy nepohádám… najednou mi chybí vše, i to bratrské pošťuchování, i to Fryovo debilní poučování z bible… Jsou pryč a já s tím nemohl vůbec nic udělat, protože jsem byl někde v jiné zkurvené realitě… Zatnu ruku v pěst a udeřím do stěny koupelny, poté o stejné místo opřu hlavu. Nedokážu ani pochopit, jak jsem mohl dostat schopnosti, které měli oni. Jakoby mi je nějak darovali… Kéž by tu radši byli…. Když už se začnu trochu ovládat, vrátím se na pokoj. Johonaei už je v obložení zvířat, čemuž se lehce pousměji. Zatím co Susi zlehka ochutnává jeho pomůcku k chůzi, vylovím z věcí kalhoty a černou košili. Následně si přes krk přehodím dřevěný křížek po Fryovi, než zabořím prsty do huňaté srsti. Myslíš, že ví..? Zvednu pohled ke kavce. Prohlédnu si její drobné oči. „Myslím, že tuší.. Jestli ne, brzy to pochopí..“ Pomůžu s přípravou i Johovi, než vyrazíme na obřad. Slova tak nějak splývají s pozadím, než Erden vysloví jejich jména. Cítím stisk na rameni, pohled však stočím k zemi, abych polknul slzy. Lehce přidržuji Skala za srst, aby se náhodou nerozhodl jít dobývat jejich ostatky… Když je chvíli ticho, je slyšet jeho slabounké teskné pokňourávání. Mrzí mě to... moc Lehce kývnu hlavou, aby věděl, že ho slyším. „Jsem rád, že si tu..“ špitnu nazpět. Nevím co bych dělal, kdyby i on.. ne, nechci na to myslet. Zatím co ostatní odchází, ještě chvíli hledím na náhrobky. Těžko říct, jestli tomu ještě stále nevěřím a utvrzuji si tak pravdu, nebo jen prostě věřit nechci… Cesta na večeři se zdá být zdlouhavá a to nejen kvůli tomu, že jde Johonaei o berlích. Všechno na mě tak nějak dopadá a já se najednou cítím tak moc unaveně. Jídlo si vybírám tak nějak spíš podle toho, co bude vonět Skalovi, než podle toho, co bych chtěl já sám. Nějak nemám chuť vůbec na nic. Držím se blízko Johonaeiho, abych mu mohl případně pomoci s čímkoliv bude potřebovat. Mezitím, co se nípu tak nějak v porci a přihazuji sem tam něco pod stůl, všimnu si pokukování fenky od zrzka, sedícího opodál. „Možná tu budeš mít kámošku..“ řeknu polohlasně ke Skalovi a podrbu ho za uchem. Když aktivní nováček nabízí horké nápoje, optám se na Matchha čaj. Vůně jako z čajovny mi trochu uklidní nervy.. Opravdu je to.. srdce??.. Prohlédnu si ho přimhouřeným pohledem. „Díky.“ Odpovím na poznámku. Asi prostě rád dělá kafe… | ||
| |||
 | Konec..? Konečně..? A cooo, teď..? Ne, eee.. s tímhle jsem prostě nechtěla mít nic společného. Ať už se na mě za to někdo bude zlobit nebo ne, tenhle chlupáč co se sem dostal, bylo moc i na mě. Jediné na to jsem se zmohla bylo pokusit se jej spoutat na místě šlahouny, které tu snad ještě v zemi zůstali a poté, dala jsem se na mírný útěk, kde jsem hledala v blízkosti nějaké místo, kde bych se mohla schovat, co sloužilo jako jistá ´bariéra´ mezi mnou a tou potvorou. Blesky lítali vzduchem a nejenom ty. Ostatní.. činili se v tom, aby tyhle potvory zapudili či porazili a já.. vyděšeně skrývala jsem se. Bylo toho zkrátka na mě moc.. nikdy jsem se totiž s něčím takovým nesetkala ani nečelila.. Neměla jsem ponětí o tom, co se dělo na bojišti, ale zvuky které jsem vnímala, se mi rozhodně nelíbili. Částečně jsem si jen přála, aby tahle noční můra konečně už skončila.. ideálně, abych se probudila ve své posteli a zjistila, že tohle všechno skutečně nebyla nic více, než jenom ona noční můra.. A bylo pravdou, že jsem se probudila.. ovšem nikoliv ve své posteli a z oné noční můry. Netuším moc co se stalo, že jsem byla mimo, ale jakmile jsem nějak začala více vnímat realitu.. realita byly taková, že.. už nebyl důvod bojovat. Hrozba, které čelili a se kterou jsem jim pomáhala, byla pryč. Nebyla prostě, byl konec. Dokázali to! Jenže, co to znamenalo pro mě..? Návrat domů..? Ne, už jsem se zařekla, že se k Řádu už nevrátím, i kdyby to znamenalo, že mě to zabije.. což stejně udělali by nakonec oni, když by zjistili čemu všemu jsem byla vystavena a co jsem viděla/zažila. Když tedy vznesla jsem onu otázku, co vlastně bude se mnou.. bylo mi nabídnuto, že vlastně jako, můžu s nima zůstat. To jako fakt?! Bomba..! A, že to jako bomba vážně byla. Protože jak dostala jsem se na místo, čemu jsem měla říkat ponovu ´domov´, skoro jsem nevěřila svým očím. Rozhodně jsem něco takového, jak tu oni dokázali vybudovat, ještě neviděla. A nejenom místo jako takové, ale společnost a vše v ní! Každý tu měl svoje malé místo, jak pomyslně, kdy dostalo se určitých povinností, stejně jako pokoj, kde mohl se uložit k řádnému odpočinku. A oo, bože, takhle měkkou postel jsem pod sebou necítila už hodně dlouho..! Asi se trochu rozteču.. Dokonce i měla jsem spolubydlící! Jop, pak tu byl pohřeb.. to nebylo.. nic příjemného, ani pozitivního.. zúčastnila jsem se jej čistě z oné solidarity, protože jsem s nima čelila té celé pohromě a tak, byť většinu jsem nijak neznala, mohla jsem pro ně udělat alespoň to, že jsem tu byla při jejich poslední cestě. Měla jsem trochu obavy z toho, že jsem sem.. přišla prakticky s holým zadkem.. a ničím při sobě, jen oblečením co na mě bylo a to.. zasloužilo si jenom prací péči, ale možná i šikovnou ruku s jehlou. Nicméně i o tohle tady bylo postaráno, kdy mi bylo poskytnuto nejenom oblečení, ale i další nezbytnosti či maličkosti běžného života. Skoro jsem přitom neudržela slzy.. A když jsem viděla i potom nabouchaný stůl dobrotama.. skoro jsem je neudržela znovu... a bylo mi docela jedno, že to bylo udělané z mála či jenom tak narychlo, dokázala jsem totiž ocenit jakékoliv jídlo, zejména to dobré jídlo! Nejvíce to sladké.. ale pořád jídlo. Jop, byla jsem dobře koupitelná na jídlo, ale neřešila jsem to. Místo toho jsem si nacpala na talíř, co jenom sjem mohla, protože tady nebyly žádné příděly, kdy si vedení nechávalo pro sebe ty nejlepší věci. Akorát jsem si nacpala pusu, když padla otázka.. "Uhm.. dobrý.. zatím.. skvělý..!" odvětila jsem Blagdenovi s plnou pusou, i když to nebylo zrovna slušné, ale snažila jsem se aspoň trochu zakrýt přitom pusu svojí rukou, aby nebylo vidět úplně všechno.. možná jsme byly v post-apo světě, ale nějaké to vychování by se udržovat mělo stále. V dalším okamžiku probíhá něco jako seznamování s ostatními. Trochu rychlé, ale snažila jsem se držet krok. "Jop.. sorry.. Elaina, ale slyším taky na Ellie nebo Lin, dle toho jak komu co sedí." odvětila jsem Lakšmí s nepatrným úsměvem a tentokrát již prázdnými ústy, protože se mi to povedlo sníst. Ruku jsem jí stiskla tak napůl, spíše jen vzala za prsty, částečně jsem přitom i držela svůj příbor, ale aspoň pro tu symboliku a první dojem. Snad nezanechám blbí první dojem. "Byla jsem u Řádu a.. při průzkumu jsem se nachomýtla do téhle vaší situace.. a pak už bylo tak nějak blbí se k nim vracet, vlastně se mi k nim nechtělo vůbec vracet.. takže bylo to bud jdi si po svým nebo pojď s náma.. a tak jsem šla." pokusila jsem se alespoň jednoduše nastínit to, odkud mě sem k nim zavál vítr. | ||
| |||
 | Vězení s volnějším režimem... New Orleans -> Pevnost Holtgast Bylo to k nevíře... Ohnivý fénix oslabený blesky, poslán opět do jiné dimenze, obrovský vlkodlak, udolaný sérií mnoha útoků... Další nepřátelé byli z bojiště pryč... A já se ohlížím, kde se objeví nový nepřítel. Vždycky se objeví nový... Ale namísto toho přijde tlaková vlna, která mě chtě nechtě dočasně omráčí... Samozřejmě, že mě nenapadlo slétnout k zemi... A tak, když se po pár vteřinách probouzím a unaveně otevírám oči, tak zjišťuji, že jsem zase skončil v nějakým baráku, jak jsem za letu ztratil vědomí... Jen štěstí, že jsem se držel relativně nízko, aby mě nezasáhly ty blesky... Pomalu se rozhlížím a i dezorientovaný pátrám po nepříteli, který to způsobil... Ale žádný není... Ani nepřítel, ani trhlina... Přesto mám podivný pocit... Pocit, který neumím vysvětlit ani zdůvodnit a proto mě zneklidňuje... Vyhráli jsme... Ale... Opravdu jsme vyhráli? Samozřejmě, že bych nejraději odletěl pryč a vrátil se domů... Ale jaké mám šance? Je tady se mnou několik dalších letců, kteří jsou v létání schopnější, než já... Taky tahle hrdinka, s přepálenými blesky a navíc moje garde na mě pořád čučí a hlídá mě... A navíc chci zjistit co je to za nákazu. Jak hodně mě to ještě může změnit, co mi to udělalo, co je jinak... Jestli jsou změny pouze takové, jaké jsou v tuto chvíli, tak nechci nic měnit... Nechci být vyléčen... Ale pro klid v duši potřebuju vědět co to je... Potřebuju si být jistý, že to nikam už nebude postupovat... A proto ač neochotně se vydávám s touhle sebrankou dál... Na ošetřovně nestrávím příliš času. Většina nejhorších zranění je vyléčena jedním dlužníkem, zbývají jen škrábance, ke kterým jsem přišel při svém pádu po tlakové vlně. Následuje nějaký pohřeb, kterého se neúčastním... Nikoho z nich jsem neznal, nemám nejmenší důvod uctít jejich památku nebo jim věnovat chvilku ticha... Ne, že bych chtěl kohokoliv urazit ale dávalo by to stejný smysl jako, kdyby nacistický němec šel na pohřeb několika židům... Většina pozůstalých by ho nejspíš hnala s nožem v ruce... Ne děkuju... Čekal jsem celu ale... Namísto toho dostanu pokoj? Dělají si prdel? Jsou tak neopatrní, že se neudržím a lehce se uchechtnu, když to slyším... A s kým mám pokoj? Jasně kdo jinej, než moje garde z bojiště... Následná večeře přináší další zajímavou otázku: Potřebuju vůbec ještě jíst? Spát? Chodit na záchod? Jsem prakticky mrtvej... Ale jak moc? Zkusím tedy pár soust, abych zjistil jak to teď je... Nelze si nevšimnou všech těch pohledů, které se ke mě upírají. Některé chvilkově, jiní zírají... Ale nikdo se netváří zrovna nadšeně... Ano, spousta lidí mě tam nevidí rádo... Mají ve své základně nepřítele a tak se jim nelze divit... Ale oni mají na základně jednoho nepřítele... Já jsem uvízl v základně nepřátel... Jestli vy nejste nadšení, tak co myslíte, že já kurva? Nah... Seru na to... I kdybych měl ještě hlad, na tyhle pohledy nejsem zrovna zvědavej a dělat tady povyk bych asi neměl... Vstanu od večeře a s klidem odejdu. Neutíkám, nespěchám... Nemám kde bych utekl z téhle díry... Cestou tady jsem zaregistroval nějaké zahrady na tomhle podzemním patře a tak zamířím tam. Alespoň trocha toho čerstvého vzduchu a přírody člověka uklidní lépe, než napjatá situace v jídelně a pitomé pohledy od poloviny Triskelionských... Dojdu na ten mostek a opřu se o něj lokty. Lehce se nakloním a zadívám se dolů na svůj odraz v malém potůčku, který pod mostem vede. Heh... Tohle je v prdeli... mám neznámou nákazu, hnije mi tělo, trčím v nepřátelské základně... Pamatuju si, jak jsem si na vodě říkal, že víc v prdeli to už být nemůže... Asi to někdo vzal jako výzvu... A bojím se to říct znovu abych neskončil ještě hůř... | ||
| |||
 | Is it.. finaly over..? Byla to už.. nějaká ta doby, kdy uchýlila jsem se k něčemu takovému. Byla to doba, kdy jsem naposledy povolávala tuhle sílu.. ale i tak cítila jsem jak odpovídala na moje volání. Jak mraky seskupovali se, aby jej vyslyšeli a jak blesky poté začali sršet z nebe, aby vyplnili moje přání. Několik z nich minulo sice svůj cíl, ale mnohem, mnohem více jich svůj cíl v plameňákovi našlo. Okrajem mysli jsem zběhla jenom k tomu, že snad moje výzva našla všechny případné letce a nikdo z nich nebude zasažen.. Oslabený nepřítel poté putovat následně tam, kde bylo jeho místo a domov. Alespoň pro někoho to dopadlo v rámci možností.. přívětivě. Což se příliš nedalo říci o jeho chlupatém kolegovy, se kterým se vypořádali ostatní. Dobrá práce. Další vítězství putovalo těm, kteří se podíleli na zdolání oné anomálie, která tu tvořila všechen ten rozruch a chaos. Onen nápad s odsáváním energie a zavíráním trhlin zdál se skutečně fungujícím. Nakonec.. slavíme jedno velké vítězství jako takové, když se jim tuhle věc nakonec povede ´zničit´.. či prostě.. nechat zmizet, čímž skončila veškerá tahle noční můra, se kterou jsme se potýkali. Následná tlaková vlna byla už jenom.. nepatrné příkoří, které to sobě zanechalo.. stejně jako u mé osoby chvilkovou dezorientaci.. ale byla to už jen malá věc. Jakmile jsem se poté vzpamatovala, bylo načase jednat v prospěch nás všech. Pomáhat těm, kterým nebylo tak dopřáno v tomhle boji a tak bylo jenom přirozené, že převážně pomáhala jsem lidi nosit, nebo přenášet. Musím ale přiznat, že nakonci toho všeho.. byť nejsem z těch co se unaví rychle.. i já jsem pociťovala onen zub, který to na mě zanechalo.. spíše převážně emoční, než ten fyzický. Nicméně i tak jsem si našla chvíli zjistit jak je na tom Nik a následně i Vali.. oba si užili svoje, ale i tak jsem si nemohla odpustit alespoň jedno skromné, lehké obětí.. nebo třeba i byť jenom pokus o něj.. Pohřby jsou.. vždycky věcí samo osobě. Nemilou součástí našich životů, která.. vede se svou vlastní cestou. Někdy je to jistá čas, kdy obejde se to bez této ceremonie, a někdy mám pocit, že jsme přišli o tolik v rámci tak krátkého času, že snad nemůže být ještě nějaká naděje.. jenže, vždycky tu je něco, za co stojí dále ještě bojovat. I když se jedná jenom o nepatrnou věc.. dokud byla naděje, byla i vůle bojovat. Spousty jsme ztratily, ale též nemohli jsme jenom tak zapomenout na všechny ostatní. Do našich řad přibylo mnoho nových tváří, některé přešli od nepřítele, jiné se vyváli právě ony trhliny, které je vytrhli z jejich světa a přivedli k nám. Čekalo nás mnoho organizačních věcí, abychom se mohli postarat o této nové krky.. dát jim nejenom postel, ale i způsob, jak se mohli začlenit nějak do naší společnosti. S některými volbami, ohledně volnosti jistých jedinců tady jsem sice vyjádřila svoje pochybnosti, ale prozatím byla jsem ochotná akceptovat podmínky za kterých tu zde mohl zůstávat. Vlastně nejenom on, ale možná i pár dalších nových tváří z jiného světa, které se k nám dostali.. Mezi organizační věci patřilo i přesouvání lidí zpátky do jejich sankt, kdy.. jsem se rozhodla, že nějakou dobu, chtěl bych strávit tady, tedy do Japonského křídla, se odebírá skupinka bez mojí maličkosti. A zatímco se chystala večeře.. na pokoji, jsem si připomínala to, jak jsme s Vali sdíleli místnost společně. Jo.. chyběla mi více, než jsem si byla schopná připustit a též, to bolelo o to, že jsem odešla.. tak jak jsem odešla, aniž bych si s ní o tom promluvila a prostě jí tady zanechala.. musím pak tuhle věc napravit. Nicméně jak sjem tak hleděla do zrcadla.. chtělo to změnu. Celkově změnu prostě. A tak, popadla jsem dvě gumičky, nůžky.. vlasy vytáhla a rozdělila do dvou ohonů, kdy jsem se pak s nůžkami pokusila o něco jako wolf cut.. netuším jestli se mi to povedlo nebo ne, ale když jsem vlasy rozpustila.. nevypadalo to tak úplně špatně. Ještě jsem tomu dodala trochu ruční práce.. a jop, tenhle look nebyl vůbec špatným. Něco nového.. trochu změny do života. Spokojena s tím, co jsem nakonec vytvořila jsem se vydala do jídelny, kde jsem jako první zatoužila po šálku matchi či zeleného čaje. A též, vyhlížela jsem nějakou hutnou polévku, či tomu něco podobného, po které jsem nyní toužila asi nejvíce ze všeho. | ||
| |||
 | A je po všemNew Orleans -> Pevnost Holtgast V tuhle chvíli mi nezbývalo nic jiného než sedět na místě a čekat. Tiše sleduji, jak se k nám přidávají další, i ti, co by měli být mrtví, pokud si posledně Richarda pamatuju. Ale - tady už bych se asi neměla divit ničemu, vzhledem k tomu, jaký chaos venku panuje. A vlastně... panuje ještě? Bojiště jsem nějakou chvíli neviděla, a tudíž jsem ani nevěděla, co se na něm děje. A chci to vědět vůbec? Možná právě proto, že nemám o ničem momentálně přehled, mě překvapí náhlá tlaková vlna, která mě, ač jen na krátký moment, vyřadí z provozu úplně. Jakmile se proberu, začnu se sbírat ze země a posadím se. Trochu se rozhlédnu kolem, abych se znovu zorientovala, když vtom mě vyruší Erdenova telepatická zpráva. Takže je po všem, a vypadá to, že jsme nejspíše vyhráli. Zůstával ve mně střípek zvláštního pocitu, ale přesto... Vyhráli jsme. Následoval hluboký oddech. Je po všem - a pro nás to snad znamená, že budeme mít chvíli na zotavení, než se objeví nové velké nebezpečí. Všichni se postupně začínají stahovat do zázemí, včetně mně velmi známého pekelného psa, který se sem spíš belhá. Dragostan se ujímá vyčištění jeho ran, a mně to nedá a přidám se taky. "Počkej, taky pomůžu," hlesnu směrem k němu a s pomocí jedné své ruky a vlasů pomáhám vytrhávat kusy kamenů. Bylo mi jedno, že moje existující ruka se spálí, hlavně, ať jsem užitečná, hlavně, ať můžu něco dělat... aspoň něco. Cokoliv. A možná tím ušetřím i Dragostanovi pár popálenin. Třeba. Netrvá to dlouho a přesouváme se zpátky domů. Domů. Do ošetřovny se prakticky nutím dotáhnout. Regenerace začala již na některých drobných rankách pracovat, ale ještě na mně zbývalo dost práce. Zavřít mé rány nejspíš nebylo nic obtížného, pak ale přišla dost nepříjemná chvíle - ale taky dost zasloužená. Sedá si ke mně Eddie, a já na ni chvíli trošku zmateně zírám, než mi dojde, co asi chce dělat. Přikývnu, když na mě promluví, a trošku nastavím svou levou ruku - snad jako vzor. Čekala jsem bolest, ale tohle... Snažila jsem se zatnout zuby, i tak mi však vyhrkly z očí slzy. Abych se trochu rozptýlila, snažila jsem se stravovat dodanou vodu a květy, ale i to žvýkaní bylo dost složité. Vydržet, jen vydržet... a najednou byla má ruka zpátky. Byl to velice divný pocit, opravdu zvláštní. Hned, jak Eddie prohlásila svou práci za hotovou, pokusila jsem se uzavřít ruku v pěst a následně otevřít úplně, takové to první protažení. Cítila jsem ztuhlost, a myslím, že se budu muset postupně zase trochu naučit těm nejjemnějším pohybům, ale... Myslím, že to bude nakonec dobré. "Moc děkuju," řeknu jí a pousměju se. Rychle si utřu z tváří slzy, které mezitím stihly stéct dolů. Děkuju, že jsi ke mně milejší, než bych k sobě byla já, dodám v mysli, ale neodvážím se říct to nahlas. Byla jsem připravená zůstat jednoruká, snad jako trest za to, že jsem se tak bezhlavě vrhla na smrt. Na smrt, před kterou mě museli zachránit jiní. Když už bylo vše v pořádku, vytratila jsem se z ošetřovny a zalezla jsem do pokoje. Hned zamířím do sprchy, kde strávím docela slušnou dávku času. Měla jsem potřebu ze sebe smýt všechnu tu špínu, krev... slzy. Prostě všechno. Na rozloučení s padlými dorazím už upravená, a bez známky jakýchkoliv emocí. Připadám si... zvláštně, stát tady, poslouchat ta jména, tváře, které už nikdy neuvidím - i ty, se kterými jsem měla možnost strávit trochu toho času. Lara, malá Chloé, Rúna. Smrt byla vždy takto zvláštní. Z mé malé skořápky mě vytrhne Kazran, který na mě mluví. Otáčím se na něj, a chvilku mi trvá, než jeho slova dorazí i do mého mozku. "Já... promiň," je jediné na co se zmůžu. Omluva. Proč? Za co? Proč zrovna jemu? Netušila jsem, prostě jsem měla takový pocit, takové nutkání. "Byla to pěkná blbost, já vím," dodám ještě. Chtěla jsem se pousmát, ale nějak to nešlo. Pohled mi na něm ulpěl, snad o něco déle, než měl, než jsem ho sklopila zpátky k zemi. Zbytek rozloučení jsem zticha, a trošku zavřená spíš ve své hlavě. Párkrát jsem se podívala po všech přítomných, po těch živých... Budeme muset jít dál, jako vždycky. Po pohřbu se rozhodu zmizet do zahrady. Trocha péče o ni, když jsme byli celý den pryč. Mezitím probíhalo další loučení, kterého jsem se ale neúčastnila. Pořád mi přišlo, že jsem mnoho z nich neznala dostatečně dobře, a tak jsem je nechtěla zdržovat, ať už od jejich přátel, tak jejich nastávajících povinností. Až do večeře jsem se rozhodla zůstat obklopena zelení. Ano, v New Orleans jí zrovna taky bylo dost, ale tahle byla známá, příjemná... uklidňující. Na večeři dorazím spíše mezi posledními, skoro jako by se mi nechtělo. Za připravené jídlo jsem byla ráda, i když bylo spíše jednoduššího rázu. Chápala jsem, že dneska není čas na velké kuchtění - hlavně do sebe dostat nějaké kalorie, nějakou energii, abychom doplnili to, co jsme vypotřebovali. Rozhodně nad tím nebudu ohrnovat nos. Někteří už mezi sebou začínají mluvit, já zatím zůstávám spíše stažená v sobě. Tiše sleduji lidi okolo, a neunikne mi přítomnost Viggova poskoka, který, zdá se, zůstává s námi. Rychle si zaplním ústa jídlem, abych zakryla svůj úšklebek. Nechci ho tady, rozhodně ho tady nechci, ale... zpátky ho poslat taky nemůžeme. Ale řešení téhle věci není tvůj problém, připomenu si stroze. Rychle se tedy donutím vytrhnout se z hlubokého přemýšlení, a místo toho věnuji pozornost probíhající velké objednávce teplých nápojů. To zní... to zní příjemně. Pokud se i na mě dostává řada, otáčím se směrem ke kávutvořivém nováčkovi. "Mohla bych poprosit karamelové latte?" zeptám se ho opatrně. Třeba trocha dobré kávy pomůže zlepšit mou náladu. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1