A co dál?
Věděl se, že nemám proti Rusovi nejmenší šanci pokud se mu nedostanu na tělo, abych ho otrávil. Mezi zoufalý taktický plán patřilo i olíznutí oka, plyvnutí do ucha a prsty narvaný v nose. Nic z toho se nepovedlo. I tak jsem do toho šel po hlavě. Řval jsem ruský urážky, abych ho ještě víc vyštengroval. Plazil se po čtyřech, kopal okolo sebe a šklebil se, když mi mezi zuby tekla červená jakoby mi ta celá nakládačka dělala vlastně dobře. Bojoval sem jak vzteklej, i když by stačilo prostě říct
vzdávám to, až dokud jsem zůstal ležet a cítil, jak mě do sebe vsakuje zem. Měl jsem rozervaný kolena a natržený triko, jako kluk co přišel mámě brečet na rameno, že si namlel. Když jsem se pak kulhal na pokoj, oblažil jsem svého soupeře ještě výmluvně vulgárním gestem obsahující šarádu s prostředníčkem...
Oplách jsem si obličej a sledoval, jak se růžová voda ztráci v odpadu umyvadla. Cítil jsem se příjemně malátně a rozbolavěle. Pocit bezmoci a prohry mě podivně utlumil. Mrskl jsem s rozthaným trikem na zem a sjel zadkem dolů po kachličkách. Pocit chladu na rozpálených zádech mě uondal. Probudilo mě vlastní zachrápání a myšlenky rozbíhající se všemi směry. Musím si promluvit s vedením, nabídnu se jim. Nebudu tu přece drhnout hajzly. Chci se podívat do garáží a dílen, moh bych si pohrát s motory nebo vymýšlet šikovný vercajky, mohlo by mě zabavit vyslíchání vězňů. Musím si získat důvěru těch zmrdů a zjistit komu tahle základna skutečně patří. Američanům, Rusům nebo Číně? Jestli Rusům, kterejch je tu požehnaně, tak jsem v řiti. Jestli je tohle poslední výspa civilizace tak zdrhat nemá cenu. Ti z Bratrstva by si mě zase našli. Vyvoleným nezbývá, než si vybrat stranu. Zamířil jsem tam, kde jsem slyšel hlasitý hovor a smích, abych to všechno s někým probral.
Zastavil jsem se na prahu, a ve stínu jak nějakej stalker. Nejspíš si mě nikdo nevšim.
Čuměl jsem na ně jak v jiříhově vidění. Hráli flašku. Vypadalo to jak párty ze špatnýho filmu o americké střední. Jestli má být tahle parta postpubescentně labilních děcek co vypadli z reklamy na zubní pastu, bohem vyvolená, pak je Bůh přesně takovej čurák jakej jsem si myslel a jdu si hodit mašli. Vycouval jsem, na tváři výraz ztrávy veškerých nadějí. Na pokoj jsem se vracel tak rychle, že jsem několikrát zakopl. Moje křivka asociality se na tomhle místě vyšvihla do závratných výšek. Tahle naleštěná parádička ničím nepřipomínala Hnízdo. Matrace byla tak měkká, že jsem si musel ustlat na zemi. Byl jsem z toho všeho tak rozladěnej a mimo, že jsem omylem otevřel dveře do vedlejšího pokoje
(13. - Mia)Okamžitě mnou projel animální vztek z toho, že mi během té krátké chvíle stihla
nějaká mařena vlézt do postele. Pokoje vypadaly dost podobně. Pak mi došlo, která bije. Pohledem jsem zamířil k nočnímu stolku na kterém jsem spatřil důvěrně známou krabičku s analgetiky. Usměv mi potemněl a ruka mi instinktivěně zamířila k pásku u kalhot. Tiché cvaknutí dveří, o které jsem se opřel zády. Ach, budu hodný. Určitě by mě zlinčovali, kdybych si pohrál s jejich kamarádkou. Přesto mě takové ... příjemně šimravé pnutí přinutilo v pokoji setrvat. Byla v tom nostalgie starých časů. Pocit proniknutí do cizího osobního prostoru, narušení doměle bezpečných životů. Co je v ledničce na ráno k snídani? Rodinné fotky nad krbem a ... kolik dětí spokojeně dříme v dětském pokoji zatímco za dveřmi našlapuje někdo neznámý?
Můžete jejich k zblití dokonalej život během vteřiny rozmrdat na sračku. S-soráč, vykoktal jsem s dokonalým výrazem asociálního trouby. Ani jsem se nemusel tolik snažit.
Sem si splet p-pokoj, tváře mi zrůžověly a sklopil jsem zrak.
Máš nějaký bolesti? Moje angličtina byla s lehkým přízvukem,
nechceš něco silnějšího? Navrhl sem a posunkem brady ukázal směrem k ničnímu stolku, abych vysvětlil, že jsem si všiml těch prášků.
