To takhle sedí u baru pes, liška a lvice...
Triskelion edition

"Jednoznačně bjórlíki, ale nemůžu být náročná hned z kraje večera," pousměji se. A ač jsem se po jedné obzvláště vydařené kocovině, která se dočkala i láskyplného jména Brynhildur, zařekla, že už nikdy nevypiju ani panáka brennivínu, tak teď bych dala nevím co za to, abych si připomněla hořkou chuť bylinek.
Než stačím dokončit myšlenku, nahrne se do společenky spousta dalších lidí, z nichž většinu poznávám podle tváře, některé už i dokonce podle jména včetně mé spolubydlící Lakshmi, se kterou jsem už strávila i trochu času na pokoji a která pro mě v současné chvíli společně s Marisol a Hankou tvořila záchytný bod, který vám pomůže se v té záplavě nového neutopit.
Takřka všichni zamíří k baru pro něco ostřejšího k pití, ustoupím tak bokem a počkám si, dokud každý nedostane to, po čem ho bude ráno bolet hlava. Během čekání si nelze nevšimnou ani vskutku bouřlivého vstupu Marisol, která hned někoho doslova sejme a dojemného vítání se Jamese - vážně má na sobě... Šaty? - s mladičkou dívkou.

U baru zakotví i ten... Ten. Když mě pozdraví, zaskočeně se po něm podívám, žaludek se na krátkou chvíli sevře. "Hæ," kývnu roztržitě a rychle se přitočím zpátky k baru a Kazranovi.
"Tak reyku, prosím. Tedy... Tedy prostě vodku," poprosím ho, nehty zaklapou o desku pultu v ostrém staccatu, jak jsem z přítomnosti Felixe nesvá. "Tedy pokud to není proti nějakým nepsaným pravidlům," pokusím se o žert, když většina přítomných šla hned po whisky.
To se už u baru pro druhé kolo staví i Lea a i má málomluvná zabijácká společnost naznačuje, že druhá sklenka by přišla vhod.

"Ahoj, no... Vlastně ne," málem se zastydím, že mě to nenapadlo už předtím, když se Lea zmíní o představování. "Rúna," pousměji se a přijmu podání ruky, pohledem kmitnu i k Felixovi a krátce kývnu hlavou na znamení, že to patřilo i jemu, i když ruku mu nepodám.
"Máte tu horkou vodu ve sprše a k jídlu jsem neměla konzervu ani syrového hraboše, jak by se tady mohlo někomu vůbec nelíbit?" přeci jen se trochu uvolním, když odpovídám, jo, myslet jen na to dobré, pozitivní, to je ta správná cesta.
"Ty jsi u Triskelionu vlastně... Jak dlouho?" zeptám se zvědavě.

Be happy

Pevnost Holtgast

”Hah! Anglie… ani mi nemluv.” zakroutím hlavou, ale Blag nezní, že by měl na to stejnej názor. Skoro ho vidím na těch křídovejch březích koukat na moře, jako když se pes kouká na slaninu.

Na to, jak jsem oděn epicky, Mařce to nezabrání mě vzít útokem se silou kavalerie! Sotva se stihnu zhrozit a ona už letí… a já nechytám (3)! Jdu k zemi, naštěstí první. Křídla zašustí a já se je alespoň snažím dobře upolohovat.
Než se ale vůbec stihnu naštvat, dostanu pusu tak sladkou, že jí odpustím i to valchování mýho břicha! Obejmu tu divoženku krásnou a hispánskou, a líbnu jí na krk.
“Jsem rád zpátky, Mařko,” brouknu jí upřímně do vlasů, načež se zasměju při jejích plánech se mnou a Blagem.
“Takže máme počkat na threesome, nebo ti to budem muset natáčet, když budeš na misi?” zazubím se na ní.
A najednou se objeví i Emil se svým vlastním komentářem! Plavčík? Ten týpek má pořádný koule, pokud zase bude svlékací... teda, ne že by mu to neseklo.
“To víš, public je fun.” pokrčím rameny a nechám na Mařce, jestli chce vstávat, nebo ne. Osobně nemám problém si tu ustlat a zavazet na nějakou chvíli.

Přes ní na chvilku zahlédnu Orena, v barvičkách, a… kurva. Hrkne ve mě a žaludek naplněný motýly mi udělá pár kotrmelců. Polknu, vždycky se uměl oblékat a má okolo sebe tuhle svou... auru, která prostě vypadá, jako by najednou všechno mělo jinou perspektivu.
Potřebuju ho dostat z hlavy, jinak mě to zničí. A jeho taky.
“Takže, vážení, pojedeme panáky?” napadne mě v kruhu mých věrných, milých a nejlepších?

Krocení zlého vědce

Pevnost Holtgast
31. října

Semknu rty.
Snad ten kluk jednou pochopí že i život může být k žití.

Pokud jde o Erdena, cítím že mé fórky nebere moc s nadšením ale… chybí mi to dovádění. Vím, že tohle mi nejde s každým, paradoxně s někým jako je Marisol bych nejspíš jen tak vtipnovat nemohl… nebo neuměl.

Emilovi nápady na znesvěcování mého lože raději přehlížím… i když, s tím kolik tu máme telepatů a provokatérů, někdo by měl konečně dostat za vyučenou, že není moudré si myslet co chcete. Tohle je hloupá klukovina, ale i tak, chuť poslat těm dvěma do hlavy střípek strachu je silná.
Ne, vím jaká je Razvan povaha - nepoučil by se a Emil je i přes občasnou obscénnost neškodný. Z toho bych víc ztratil, než získal. Mám lepší cíle na protahování supernaturálních svalů.

Tohle bylo velmi ošemetné, vzhledem k ambicaletnímu vztahu, který s Dragem máme, však nehodlám se moc držet zpátky. Vím, že mám v repertoáru žolíka, díky němuž mám vítězství prakticky v kapse. Ve stínové podobě budou všechny jeho fyzicky zaměřené schopnosti zbytečné a i kdyby to mělo trvat minutu, udolám ho.
Kývnu mu nazpátek. Vypadá nejistě, nejspíš ví do čeho jde. Střípky prozrazují některé myšlenky, které si zasluhují zapamatování. Nakonec… se neubráním ke kývnutí přidat i lehký, omluvný úsměv, pouhé zvednutí koutku a hlavou lehce skloněnou.

Vstup do stínové podoby byl vždy náročný, ale v tomto případě se přestup do této zvláštní formy transu povedl. Svět se změnil a zůstal stejný. Drag se očividně snaží sbírat sílu z prostředí a chystat ofenzívu, ale na to už je pozdě. Stačí natáhnout ruku, obklopit se temnotou a spoutat jej chapadly jako z chřtánu prázdnoty, jež se v jeho vlastním stínu otevřel. Sevřít, drtit, donutit - zlomit vůli. Jistě, ne příliš silně, kdyby to byl skutečný nepřítel, neobtěžoval bych se nevytvářet pevnou smyčku na krku.

Drag je však skutečně silný mladík. Stíny ze sebe setřásl a poslal na mě déšť, který mi nemohl ublížit!
Nebo mohl?
Narazil na mě mrak štěrku a dalších předmětů, jež se zařezávaly do kůže. Kryju si tvář a bolest mě vytrhne z koncentrace - ze stínu se vyloupnu jako obyčejný smrtelník. Pěkně naštvaný smrtelník. Sáhnu ke schopnosti, u které jsem se zařekl, že ji použiji jen v krajní nouzi.
Nechám strach vtéct do Dragovi mysli se silou, s nímž by jí mohl trvale poškodit. Pokud nekapituluje děsem a zlomí se, mám šanci… to vydržet! Pečlivě sleduju jeho mysl, větřím jakoukoliv zmínku o kapitulaci a tendenci vzdát souboj, nechávajíc jeho mysl zpracovávat teror a dávat mu formu děsivhé bubáka, v němž figuruji.
Musím vydržet ještě o kousek déle!
Stiknu pevně zuby, předloktí mám úplně sedřená a…
Ne, to už nejde!
Stop!
“Vzdávám se!” křiknu a povolím ve svých schopnostech.
Déšť… opadne.
Zavrávorám.

Erden… hledí na Draga. Seknu zase rty. Co to do mě vjelo? To začínám zrcadlit?
Tohle nestačí – měl jsem vydržet déle, nebo víc zabrat. Buď to, nebo nic. Nemůžu si dovolit nebýt efektivní, ani kvůli příteli v podobné pozici, ve které se teď nachází Loki. Když jsem nevyhrál, mohl jsem si tu noční můru odpustit.

Bladgen vypadal nápomocně… se zaváháním jsem jeho nabídku na léčení přijal a zůstal jsem poblíž, abych mohl analyzovat bojovou techniku a strategii ostatních. Bude to výhodné pro vlastní hodiny výcviku schopností.

Jakmile máme padla, vydám se převléct a vysprchovat, abych mohl dát Eyr a Sammymu porci denní aktivity. Vezmu je sebou do knihovny a v širokých, dlouhých chodbách jim aportuju míček. Házím to záměrně do sekce teologie – tam nebude škoda tak citelná.
Jen si poznačím, jestli Callum přišel, či nepřišel a přichystám mu práci – najít relevantní literaturu k nakládání s osobními údaji a kontrolu občanů státem z hlediska etiky. Zajímala mě jeho reakce, v jisté době (pokud se osvědčí jako duchaplný což nejspíš zvládne) chci vynaložit jisté úsilí aby se mohl dostat do výzkumného týmu. Dokonce jsem přemýšlel nad jeho vlastním výzkumem, co by mohl provádět. Pokud někdo může sepsat Manuál ke tvorbě Elementálů a Amalgánů, je to on.

Notnou chvíli přemýšlím, jestli na tuto oslavu vůbec půjdu. Možná jsem se měl řídit vlastní radou, jež jsem dal Yevě a víc zapracovat na řadění knih a registrech. Když byla elektronika v čudu, bylo tady dost práce na život – starou knihovnu jsem měl obecně alespoň trochu podchycenou, ale z Mongolska jsme přivezli jen ty nejcennější kousky a všechny, jež se věnovali schopnostem Nadaných.
Zde bylo ale stále dost práce. Máme všechny tituly podle abecedy a využití, ale můj plán byl také stanovit rejstřík hesel, který by nám pomohl se orientovat v tématech a učinil studium efektivnější a lehčí.
Ne, že by to někdo ocenil….
Ale to se brzo změní, v mých výcvicích budou konečně Triskelionští muset zapojovat mozkové buňky.
Čas plynul, musel jsem jít drahé mazlíčky vyvenčit a nakrmit… když jsem se ale vracel a viděl v knihovně nekončící stoh papírů, přepadl mě divný pocit. Chutnalo to jako deprese. Hořká pachuť v puse.
Kdo má vlastně narozeniny? Celé to šaškování okolo narozenin mi přišlo banální, ale i tak jsem si dal tu práci sepsat jména těch, kteří měli narozeniny od období zničení pevnosti až doposud.
Razvan a Drag… tak… jeden je na mě nakrknutý, druhý se ke mě nějakou chvíli nebude chtít přiblížit. Myslím, když pomůžu víc tím, že udělám svou práci a pod rouškou stínu občas půjdu zkontrolovat staronového vězně… a Lokiho.

Po dvou dnech

Holtgast, společenská místnost

Nově příchozí

Holtgast, společenská místnost

Barman

Holtgast, společenská místnost

Oslava

Holtgast, společenská místnost

Vzhůru snad k příjemnému večeru

Holtgast, společenská místnost

Dárek k narozeninám

Pevnost Holtgast, Šachovnice → Střelnice → Pokoj → Ošetřovna, 31. října

Emoce u okolí byly snadno čitelné. U Nikolaie… Byly podivně zdvojené. Nerozuměla jsem jim, často dokázaly být protichůdné. Ovšem teď jsem vycítila cosi… Zklámání? Selhání?
Můj pohled padl na mé složené ruce. Jo, neříkal mi někdo, že tenhle postoj je… Odmítavý…? Byla jsem ignorant v této oblasti. A nikdy mi to nevadilo. Ale občas mě to mrzelo. Vůči Dragostanovi. A teď vůči Nikovi.
Rty mi zaškubaly v nervózním poloúsměvu a Nik byl pryč. Znovu jsem se obrátila k umyvadlu a naposledy se opláchla. Podívala jsem se na sebe.
Musím se sebrat… Musím.

Vyšla jsem z toalet a ani mě nenapadlo zamířit zpět na šachovnici. Přesunula jsem se na střelnici. Nechtěla jsem plýtvat náboje, i když jsem ráda trénovala střelbu. A ani jsem si vždy nemusela představovat určité cíle.
Netušila jsem, kolik času jbezcílným zíráním na terč strávila, ale když jsem se vrátila na pokoj, podle věcí mi došlo, že mi přibyla spolubydlící. Trochu otráveně jsem si povzdychla. Zvykla jsem si trávit čas o samotě.
Ve spěchu jsem se vysprchovala, vlasy rozčesala a nechala rozpuštěné. Oblékla jsem se do černých legín a šedého dlouhého svetru. Sedla si na postel a… Váhala.
Jít za Nikolaiem? Jaký to má smysl. Nemůže se o mě starat jako o mimino. Jít za Draganem? Jednu věc už mu nějaký čas dlužím. Omluvu. K narozeninám by se to hodilo. No, ale to by mohlo ještě počkat.
Promnula jsem si spánky. Bolest hlavy se nesnažila ustoupit, i když byl všude kolem mě klid. Měla jsem obavu, že kdybych vstoupila do společenky, hlava by mi nejspíš explodovala.

A tak jsem zamířila na ošetřovnu. Doufala jsem, že tam nikoho nenajdu. Že tak nějak se svými skromnými znalostmi najdu něco, co by mohlo posloužit proti bolesti hlavy.
Nebo klidně jako sedativum, abych spala tak… Měsíc?
Zdálo se, že na ošetřovně panuje ticho, ale jakmile jsem vstoupila, bylo mi jasné, že tajnou loupež nespáchám.
Na místě byl sám oslavenec. Trochu mi zatrnulo a moment překvapení se mi mihl po tváři.

”Ehm… Sháním něco… Na… Bolest. Migrénu,” těkala jsem očima všude možně, když jsem ho žádala o laskavost.
”Já… Něco bych ti potřebovala říct,” nervozita v mém hlase stoupala. Ve řvaní a nadávání jsem si byla celkem jistá. Tohle bylo jiné.
”Tehdy u bývalé pevnosti. Když jsme spolu mluvili. Nejspíš bych si dokázala obhájit, proč jsem jednala tak a tak, ale… Ty sis to nezasloužil. Můj vztek nebyl určený tobě. Promiň.”
Chtěla bych obejmout. Chtěla bych tebe obejmout.
Tyvole, nemůžu nikoho objímat! A už vůbec ne Dragostana. On… Prostě je jen jeho dvojník. Nikoho nebudu objímat. K nikomu se vázat.
Kradmé pohledy po jeho tváři střídaly zarputile semknuté rty a neklidné dýchání.
”Je to… Asi to jediné co ti můžu k narozeninám dát. Omlouvám se.”
”Užij si oslavu,” dodala jsem ještě, a tak nějak doufala, že mi jen dá nějaké platíčko silných léků a využije své němoty, než by mě poslal do háje.