Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 |
| ||
| |||
 | Povinnosti sú dôležité, veľmi dôležité Triskelion, šachovnica --> izba --> kuchyne --> izba Razvana --> stajne Väčšinu času čosi skúšam s pár kameňmi veľkými asi ako moja päsť - takže to nie je bohviečo. Usadenej bokom sa mi dá ťažko nahliadnuť, čo presne sa s nimi snažím dosiahnuť, ale kamene sa akosi postupne vyparujú do vzduchu. Počas svojho samoštúdia schopností sa občas zadívam aj na prebiehajúce súboje. Väčšinou, keď ma pritiahne nejaký nečakaný zápach alebo zvuk. Stihnem trocha opozerať, čo za schopnosti majú aj nové prírastky. Pri Felixovej premene na ňom, ako obrovskom psovi, zostávam zrakom trochu dlhšie, pričom pery sa mi zomknú k sebe. Ten zvláštny, trocha napätý výraz, ma neopustí ani keď zbadám úplne novú tvár. Miin krik a následný útek zaznamenám tiež. Ledva sa mi stihne napnúť telo, aby som vstala, nasleduje ju von zo šachovnice Nik a ja sa pomaly uvoľním. Pár sekúnd sa však ešte dívam na dvere. Keď ale počujem zvuky dávenia priamo v miestnosti, ustarostene zvraštím obočie a zdvihnem posledný kameň, ktorý mi zostal, spolu so svojou tréningovou taškou, hodenou na jedno plece. Aj keď sa pri Nikovi hneď zaujímajú ľudia, zamierim za ním. Počas chôdze zahodím kameň do poľa, kde patrí. Kým by stihol odísť, natiahnem k Nikovi ruku aj so servítkami, aby som mu ich podala. Toto gesto doprevádza jemné pohladenie po chrbte. Asistenciu mu už ponúka Lea aj Daniel, a tak sa zaobídem bez slov - neviem spraviť nič viac, ako tí dvaja. Zostanem teda postávať pri vchode šachovnice, pozorujúc posledný zápas s neutrálnym výrazom v tvári. Možno počas praskania elektriny vo vzduchu trocha stiahnem kútik úst a podvedome si prstami opatrne prejdem po tých pár jemne spálených miestach. Boli to príliš malé zranenia, aby som nimi obťažovala zdravotníkov počas tréningov, ktoré zvykli plodiť omnoho horšie rany. V momente, ako je jasné, že tréning skončil, sa ako prvá vytratím dverami. Izbu navštívim iba krátko, aby som si vyumývala poriadne ruky a trocha opláchla telo od potu, navliekajúc na seba tielko, čo som nosila celý deň do tréningu. Športové legíny nechám na sebe. Taška dopadne so žuchnutím pri posteľ, pretože ma čakajú povinnosti v kuchyni. Podľa inštrukcií Orena alebo kohokoľvek, čo prišiel s nápadom na občerstvenie, pracujem rýchlo a efektívne okolo mís, trúby, sporáka, či krájacej dosky. Ani po splnení tejto povinnosti sa však nevydávam späť do svojej izby kvôli poriadnej sprche alebo prezliekaniu, či ani rovno do spoločenky, kde sa začínajú schádzať tí najrýchlejší z nás. Namiesto toho v rýchlosti zaklopem na Razvanove dvere a spýtam sa ho, či má na mňa čas. Zatlačím do úzadia nepríjemný pocit, že zatiaľ čo on vonia po sprcháči, zo mňa idú výpary z kuchyne, a na pár minút sa stratím v jeho izbe. Tento nápad som mala už dlhšie v hlave, no chvíľu mi trvalo, kým som nadobudla dosť zručnosti ho uskutočniť. So svojou trofejou, na ktorej výrobe sa Raz podieľal, si to zamierim do najvyššieho podzemného poschodia, priamo do stajní. Tušila som, že oslava bude nejaký čas trvať, a určite som nechcela nechať kone čakať na večeru a nechať stajne neobriadené. Nebolo to tým, že som potrebovala čas na nazbieranie energie a sily, potrebnej na zvládnutie večera, na úsmev, na zábavu. Prídem priamo pri miesto, ktoré som mala už dlhšie vyhliadnuté - výklenok pred prvým, priestranným boxom, ktovie na čo používaný kedysi, teraz prázdny. Umiestnim do neho čerstvo vzniknutú sochu. Na pamiatku Aimee a Matyldy. Zavíri vo mne akýsi horkosladký pocit. Prejdem prstami po hladkom povrchu a aby som to zahnala, zhlboka sa nadýchnem. Známe vône a zvuky v priestore obývanom koňmi mi pomôžu na chvíľu zadržať tú sivomodrú hmlu vo mne. Cítila som sa tu pokojne, a to aj napriek hmotnej pripomienke smrti. Dlhými krokmi začnem kráčať, po mene zdraviac každého koňa. Tým, čo by ma vítali s hlavou vystrčenou z ich boxu, sa ujde aj pohladenie. Onedlho na to mám v táčkach lopatu a vidle, vchádzajúc do prvého boxu. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Hurá na párty Pevnost Holtgast 31. řijna Nikolai mou pomoc odmítnul, dokonce nechtěl jít ani na ošetřovnu. Trošku to zamrzí, ale nemůžu ho nutit, aby se se mnou bavil, možná ani nebude chtít. Třeba pro něj už prostě nic neznamenám. Myslím, že pro teď to asi nechám být. Mari mi nejspíše mou nevinnu nevěří. „A jak podle tebe reaguje člověk, který je křivě obviněný?“ Napodobím její podezřívavý výraz. „Věř mi, že má pomoc by byla drahá.“ Pousměji se a mrknu na ní. Vydržím ještě do konce soubojů abych viděla, jak Lakshmi nakopává Razvanovi a nováčkovi prdel. Poté vyrážím na pokoj, abych se převlékla a osprchovala. Ačkoliv zapínám mozkové závity naplno, nenapadá mě, co bych si mohla vzít za kostým z dostupných materiálů. Proto volím pouze dlouhý svetr bez zapínání, roztrhané ryfle a bílé tílko. Pokud někdo něco namítne tak si vezmu nejbližší koště a budu tvrdit, že jsem čarodějnice. Jestli se potkám na pokoji s Val, nabídnu jí klidně pomoc s přípravou, jestli má něco složitějšího a pokud bude chtít jít dohromady, nic nenamítám. Ve společence už je pár lidí, kývnutím hlavy popřípadě pozdravím známé, a zamířím rovnou k baru. Na Kazrana hodím tázavým pohledem. „A ty tu jako dneska obsluhuješ nebo?“ usměji se. „Pokud je tomu tak, poprosila bych wisky.“ Pokud mi vyhoví, poděkuji, usrknu si ze skleničky a rozhlédnu se kolem. Vypadá to, že dnešek je plný šťastných schledání. Možná malinko závidím, že mě takto nadšeně nikdo nevítal, ale přeji jim to. Exnu zbytek skleničky a obstarám si nové pití. Můj pohled sklouzne k nováčkovi vedle mě, který se dostal až do finále bojů, a k mojí soupeřce. „Ahoj, myslím, že jsme se ještě neměli možnost představit.. Jsem Lea.“ Postupně podám ruku oboum dvoum, pokud budou mít zájem se bavit. „Mimochodem, skvělá práce dneska na tréningu.“ pokračuji v rozhovoru, jestli budou chtít. „Jak se vám tu zatím líbí?“ | ||
| |||
 | Ztrasti a slasti života zdejšího Jak zhmotnělá temnota viděla, že je o ní zájem, následovala Ptáčátko. S jistou jiskrou v jejích rudých očkách sledovala jí trpělivě, čekala na svou pozornost a poté s hlubokým předením nechával se tedy hladit a drbat, chovajíc se přitom jako obyčejná drobná kočkovitá šelma domácí a nikoliv výtvor shluku temnoty. Co se mě týkalo, opustil jsem prozatím Ptáčátko a vydal jsem se navazovat nové vztahy....? Ano i tak by se to dalo pojmout. Od té chvíle v Polsku nebylo příliš šancí a hádám, že museli mít mnoho otázek a bojovat s mnoha pocity naráz, tedy chtěl jsem udělat ten první krok k tomu, aby rozehnal jsem případnou nevraživost či špatné, mylné úsudky. Koneckonců tohle nebyla věznice ani nebyly oni vězni tady. Nýbrž lehce pravým opakem. Všichni tu dohromady byly jsme jistou rodinou, pro některé tou jedinou, kterou kdy poznali, pro mnohé tou poslední, která jim zůstala. A byť moje úmysly byly čistě dobře míněné, během jednoho okamžiku stočilo se to směrem, který jsem naprosto nečekal. Nejenom, že ponechala mě takto lehce zaraženého na místě, viditelně i beze slov, která jakoby v tenhle okamžik přestala existovat či prostě jsem je všechna zapomněl. Též pocítil jsem jistou horkost rozpaků objevující se v mé tváři. "Ehm..." vypadlo ze mě maličko, což jsem se pak pokusil zamaskovat decentním odkašláním si. Co kdybych odpověděl ano...? Co by se poté stalo..? "Tedy, ehm, jsem Callum, pro přátele stačí jen Call..." začal jsem tedy nenuceně, pozvolna tak se snažíc sám sebe vytáhnout z tohohle rozhozeného, rozpačitého stavu. Zároveň tak může slyšet i můj lehký přízvuk, se kterým jsem ještě stále hovořil. "...rád tě poznávám, Lexi. Ohledně toho Polska si nedělej hlavu, kvůli tomu jsem tak trochu přišel, aby nečeřili se tu zbytečně vody nějakými domněnkami, byť možná to z tvého úhlu pohledu mohlo vypadati jinak, mohu tě ujistit, že mé záměry takové v tuto chvíli nejsou..." dodal jsem k tomu dále. "Přišel jsem i abych lehce ukojil svou zvědavost. Popři či potvrď mou myšlenku, souboje nablízku nejsou ti úplně cizím hřištěm. Skrývá se za tím nějaká historie či pouhý strohý příběh aláá ´život mě sám naučil´?" řeknu jí s možná nepatrnou jiskrou v oku, bedlivě naslouchajíc poté tomu co mi tahle Maličká odpoví. I přes okamžikové rozpačité rozpoložení je moje mluva i její tón dosti klidný, vcelku přátelský s jistým poetickým nádechem. "Jestli onu myšlenku udržíš, můžeme se jí věnovat dále za okamžik, mé osoby jest žádáno jinde, petit chéri." omluvím se tak trochu za svůj prozativní odchod od Lexi když trénink pokračuje dalším kolem, kde je poté požadována moje účast jakožto vítěze toho minulého. Tak trochu doufal jsem, že tohle kolo bude rychlé a Maličká neuteče mezitím nikam. Zdála se jako příjemným kořením života... Mimo to očekával jsem kdo bude mým dalším soupeřem. Mladík. který řadil se též mezi nové tváře v pevnosti, určitě zajímavá volba. Pro obě strany rozhodně zajímavá, vskutku, neb obě naše strany mohou se od sebe vzájemně přiučit něco nového. Očekával jsem tedy jeho první krok. Oh, samozřejmě, Stín... otočil jsem se k němu. Ne, neměl jsem to srdce jej odvolávat od Ptáčátka. Musím to tedy nějak vyřešit sám, bez jeho pomoci... jak však postavit se mám vůči... on na mě vrčí? Kuriózní, vskutku. Vypadá to, že zrovna neváhá se silou a jest mu mou odpovědí štít, na který jeho rána narazila. Následně potom mou odpovědí byly mu moje stínová chapadla, se kterými jsem chtěl použít stejnou nenásilnou taktiku, jako předtím, a sice chytit jej a přinutit se vzdát se sám. Teoreticky. Praxi už byla poněkud trochu jiná. Jeho nadávky nikterak nevnímal jsem. Sprostá mluva nebyla nic co by mě dokázala vykolejit a přistupoval jsem k tomu všemu s jistým klidem a čistou hlavou. Možná i nepatrně pousmál jsem se, když nezadařilo se mu dostat se ku mě blíže, neb bránila mu v tom moje temnota. A pak, začne se dít něco jiného.. .zdá se změnil taktiku. Že by to fungovalo? Podařilo se mu dostat se přes mou obranu, ale jak...? Možná, protože část mojí mysli pořád vězela na Stínovy a nebyla plně koncentrována, či možná přenechal jsem mu tohle vítězství, protože nejsem z těch co by po tom bazírovali či se nějak vyžívali. Ale to on věděl nemusí... malé tajemství zůstane mé. "Merci." poděkuji za možnost se s ním utkat, když přijal jsem poté jeho ruku. Poté tedy vydávám se zpátky k Maličké, bude-li ještě stát o mou společnost a osobu. "Nebyla to žádná sláva, ale každý duel jest novou zkušeností." okomentuji své snažení v tomhle duelu. Pravda nezazářil jsem, tak jako prve, ale jak už bylo jednou zmíněno, nebyl jsem z těch co by po tom bazírovali či museli tyhle věci nějak prožívat. Co se tréninků týkalo, nakonec zazářila jasná orientální hvězda jakožto ta, která vystoupala nejvíce. Ocením její snažení decentním potleskem a uznalým pokýváním k její osobě. Možná na jednu stranu dobře, že jsem vypadl tak rychle, nevím jak bych stál vůči ženám, které bych neuhodil ani květinou a to ani když si to zaslouží. "Večer, chystá se malá oslava. Většinou to bývá zábava... než se to zvrtne. Chceš se přidat? Účast není povinná, samozřejmě, máme se bavit. Jestli ale chceš dělat něco jiného, nabízím se jako společnost. Koneckonců už mám za sebou nějaký ten čas v téhle společnosti. Samozřejmě, ve vší počestnosti." řeknu Maličké, neodpouštějíc si přitom i decentní mrknutí k její osobě. Co se Stína týkalo, užíval si společnost a náklonost Ptáčátka, nicméně když začali ostatní trousit se z šachovnice, tichými kroky vydal se zpátky ku mě. Samozřejmě neopomněl se přitom rozloučit ještě decentním lísáním se k její nožce. | ||
| |||
 | Zázraky se ději! Šachovnice -> sklady -> můj pokoj -> společenská místnost Do třetího kola jdu s tím, že proti Razvanovi nemám moc šancí. Už to druhé bylo dost náhodou, teď je to jen taková formalita. Jdu do toho sice naplno, nijak neměním svou strategii, tu a tam bojuji na blízko, dostanu-li se až k němu, víc se ale snažím trénovat své schopnosti, se kterými to ještě tolik neumím. Fakt bych se prostě jen měl proměnit v retrívra a poskakovat kolem, to bych aspoň někoho rozveselil. Vlastně proč ne... A jen co ten souboj prohraju, měním se ve velkého plyšáka proti trudnomyslnosti a běhám okolo, nechávám se hladit kýmkoliv, kdo má zájem a možná poprvé za celý den se cítím...bezstarostně. Všechno bude fajn. Nějak. Jednou. Na vítěznou Lakshmi třikrát zaštěkám a kdo ví, třeba to pochopí jako gratuluju! Teď ale zpátky do práce, pes párty nepřipraví. Navíc by pak ve všem byly chlupy. Do příprav se jako spousta dalších pouštím hnedka, jak jen to jde. Výzdoba, najít dost věcí ze zásob a ty poskytnout lidem, kteří se o to starají. Kdo může přidává ruku k dílu a jeden by si myslel, že nám to jde lépe než kdejaká bitva. Že by to bylo tím, že jsme prostě ještě mladí a jen párty je našim přirozeným bojištěm? Mezi přípravou na večírek se ještě věnuji nováčkům, popřípadě hledám a upravuji hadry a kostými pro ostatní. Nevypadá to, že by se někdo zas až tak snažil, zatím snad nejvíc oceňuju Blagdena s jeho Jedi. Těsně před začátkem večírku si zalezu sám k sobě, kde už ale očividně nejsem sám. Ha, kolega z Londýna. Skvěle a co jsem tak zaslechl, přicestovalo jich víc. A kdo hlídá Mikkelka, toho debila? Dozvím se na párty. Takže hurá na párty! Nejprve ale převlek a to rovnou ten nejlepší. Inspiroval mě Blagden. Když Starwars, tak Starwars. Nejdřív jsem chtěl zvolit známý, kontroverzní model s podprsenkou, nakonec jsem se ale rozhodl zachovat si trochu důstojnosti a vyrobil si ty dlouhé, bílé šaty princezny Leii. Ještě několik drobných úprav a hotovo, fakt úplná švadlenka! Můžeme vyrazit! Cítím se vskutku famózně, jak si to jdu pevností a zakopávám o bílý lem, který teda už není bílý. Ještě že jsem si k tomu aspoň nevzal podpatky, to bych tam snad ani nedošel. Do společenky nepřicházím první, okolo je už velká řádka lidí, někteří sedí, jiní postávají u bary a popíjí. Super, jdeme se seznam.... Co? Kdo? Co? Najednou mám pusu plnou něčích vlasů, něčí ruce jsou okolo mého krku a já silou toho obětí div nespadl na zem. Nejdřív vůbec ničemu nerozumím, pak se ale několikrát nadechnu a ta vůně, ta vůně přinese spoustu vzpomínek. To nemůže být pravda... Takové věci se nestávají! Ne tady! Ne v tomhle světě! Možná tak v jiném. Ano, tahle Lyla je jiná, je...je prostě jiná, ale zároveň je to ona, je to moje malá sestřička. Je živá, dýchá, směje se, brečí, je to Lyla. "Lyl?" Zašeptám její jméno, zatímco jí začínám svírat v pevném náručí. "Ty žiješ? Ty...žiješ?" Skoro ani nemůžu mluvit a jak zjišťuji, po tváři mi stékají slzy. Však taky ale nejsem sám. "Lidi! Lyla se vrátila!" Zařvu náhle na celé pecky, celý šťastný a radostný. Můj svět se zase spojil. Jenže to není ta stejná Lyla... Ale kuš, ne teď. Teď je čas na párty. "Kde jsi byla, sestřičko?" Nechci jí pouštět z náruče a tak snad i ten alkohol na chvíli počká. | ||
| |||
 | 'Noví' soci, Pevnost Holtgast Můj další protivník byl… zase velký savec. Přeměřím si Erdena pohledem. Proč? Jedna zkušenost s Eliotem a on na mě posílá tyhle velké bestie jednu za druhou! Já se na to můžu… se můžu začít vážně snažit a zkusit uspět jako před tím. | ||
| |||
 |
Sad dog is sad Pevnost Holtgast, Šachovnice -> Společenská místnost, 31. října "Hustá, gratulujem." donútim sa po zápase poblahoželať kvetinkovej indke i keď v tom je asi toľko úprimnosti čo v predvolebných sľubov bielych politikov u nás doma. Donútim sa dokonca trochu usmiať keď sa zbieram z toho sajrajtu ktorým ma prišpendlila na zem jak levnú čubku a veselo mrknem i na stínového pikaču. Nepriznal bych to ani za boha, ale kurvafix, tá pecka elektrinou ma poriadne pomrdala. Uvedomím si tiež, že prehrávať nie je zrovna moja silná stránka, ako sa prejaví pri odchode keď dám priechod hnevu a nakopnem nejakú vázu či niečo podobné cestou. Fuck, shit, fuck. prejde mi hlavou v návale spravodlivého hnevu. Čo to bola za píčovina, postaviť nás proti sebe v trojici? Navyše keď ten chlap šiel prakticky len a len po mne? Dvaja na jednoho, to sa im to pak kurva vyhráva čo. Jasné, malo mi to dopnúť hneď na začiatku. Spravili by všetko len aby im zadky nenakopal niekto z Bratrstva, to by nebolo zrovna dobré pre morálku. Takže radšej zase systém vyjebe so mnou, pre vyššie dobro a podobné hovná. Nasrat. Nasrat dva krát. Bielovlasý fuhrer mal bojovať taky a zbabelo sa na to vysral, zmrd. Však len počkaj, nakopem ťa že si týždeň na ten mongoloidný zadok nesadneš, čubko. Až keď studená sprcha zmyje väčšinu potu prejde ma chuť niečo či niekoho zmlátiť železnou tyčou. Zase som u toho že je od nich vlastne dosť...nice že sa k nám z bratrstva chovajú vlastne docela cajk. Žrádlo ujde. Sprchu nezdieľam s kopou retardov čo páchnu jak krava. A vlastne celý tento pokoj len pre mňa je niečo na čo by som nikdy nezarobil a to ani keby som vzal bratránkovu ponuku predávať s ním crack. "Nebuď píča, Félix." ubezpečím sám seba pri pohľade do zrkadla, už osušený, upravený a nejvíc chill čo to ide. "Buď v pohode. Zmákni párty, pak si do niečoho praštíš." dodám a spiklenecky mrknem na svoj odraz. Posilka ktorá je na patre je niečo, čo som ešte nenavštívil ale určite tam boxovací pytel bude. Postačí si v ňom predstaviť niekoho iného a...všetko bude dobré. Príliš nerozmýšľam nad tým, že je párty tématická. U nás v štvrti sme decká oblečené za duchov z pochopiteľných dôvodov moc radi nemali a halloween mi tak nikdy neprirástol k srdcu. Chvíľku zvažujem, že by som si nasadil nejaké psie uši alebo podobný low effort shit, ale nakoniec sa rozhodnem že prvý dojem skutočne nechcem budovať oblečený za náctiletú štetku so snapchat filtrom. Volím teda jednouché kalhoty a veselú košeľu, aby som zdôraznil že som zábavný chlapík ktorého sa netreba báť. Samozrejme som to posral a som tu moc brzy a bude o to náročnejšie niekde zapadnúť. Pohľadom rýchlo skontrolujem, že ani Alex ani inďák tu nie sú takže ani nemám ku komu priplávať. Vlastne, ono je fakt že z prítomných nepoznám fakt nikoho. Takže automaticky zamierim k baru kde musím fakt hodne zvažovať či je Kazran v obleku oficiálny barman alebo to je proste jeho styl. "Whisku kámo." objednám si pričom samozrejme myslím bourbon. Až potom mi pohľad padne na elektrohipsterku vedľa, čo stále vyvoláva...predsa len divné pocity. "Hoj." rozhodnem sa byť smooth a pozdraviť, no potom si už len notnú chvíľu všímať skleničky. To samozrejme určite prelomí ľady a napraví fakt, že som sa ju pred pár dňami chystal zamordovať. Netuším čo povedať ďalšie. Nechce sa mi nad tým premýšľať, nerád sa vyrovnávam s vecami v minulosti. Takže som viac než rád keď hodne akčná dievčina spôsobí predsa len nejakú trochu poprasku keď skočí na niekoho iného a obaja sebou mrsknú o zem. Taktika na prežitie párty sa tak momentálne mení vo vyčkávaciu hru - uvidíme kto príde, čo sa stane a aké situácie sa naskytnú. A možno, napadá ma keď hodne na barbara dopijem sklenku na ex a pohľadom smutného šteňaťa prosím o ďalšiu, to bude s čoraz väčším promile chlastu v krvi ľahšie a ľahšie. | ||
| |||
 | Dobré nápady, špatné nápadyPevnost Holtgast "Laima," opětovala jsem Indce a její ruku jsem přijala a lehce si s ní potřásla. Svůj první souboj jsem sice vyhrála, v tom druhém mě dostihla únava. Nějakou dobu jsem dokázala s Lakshmi držet tempo, pak mi ale došly síly a ona mě přemohla. Bylo zajímavé, že jsme obě ovládaly rostliny, ačkoliv ostatní to mohlo dost nudit. V boji se ještě mám dost co učit, a tak i z této porážky jsem si rozhodla odnést nějaké ty zápisky o svých chybách a o silách mých dvou soupeřek. Samozřejmě jen v mysli. Odebrala jsem se tedy stranou, odkud jsem pak jen sledovala finále. Nakonec se ukázalo, že přeci jen rostliny zvítězily, a já si přidala do mysli další poznámku, že bych měla víc trénovat. Takhle dobře je ovládat opravdu nedokážu, takže práce před sebou mám opravdu dost. Nakonec jsem se jen tiše odebrala na pokoj, kde jsem se ponořila do dost horké sprchy, v níž jsem zůstala nějakou dobu. Na chvíli jsem úplně ztratila pojem o čase. Bylo to však něco, co jsem v tuhle chvíli dost potřebovala... Nakonec jsem se zvedla a vylezla ven. Trochu jsem se upravila a mezi ukořistěným oblečením jsem našla jednoduché šedozelené šaty s dlouhým rukávem. Nejprve jsem váhala, jestli přijmu Jamesovu nabídku na úpravu něčeho na tu oslavu, nakonec jsem se rozhodla, že nebudu vyvádět nic složitého. Zamířila jsem do zahrady (kam jsem doufám už měla volný přístup), kde jsem si sedla a rozhodla se tam strávit zase nějaký čas a dobít energii. Byl tam velice příjemný klid. Chvílemi jsem jen meditovala, chvílemi jsem si hrála s různými rostlinkami. Postupně jsem si vytvořila takovou menší květinovou korunu, kterou jsem si pak před odchodem vpletla do vlasů. Ani nevím, co to mělo být vlastně za kostým, asi nějaká dryáda nebo nymfa, prostě něco květinového. A pomalu jsem zamířila do společenské místnosti. Tam už se nacházeli nějací lidé. Chvíli jsem se rozhlížela po místnosti, pak jsem zamířila k baru, abych si dala něco k pití. V půli cesty jsem se ale zarazila a znovu se rozhlédla kolem. A myslí mi začaly proudit pochybné myšlenky. Co tady vůbec dělám? Vždyť nikoho neznám. Každej se bude držet svý party... Zachvátila mě nervozita a mé nohy mě pomalu odváděly k jednomu z rohů. Radši budu všechno jenom sledovat, třeba aspoň něco pochytím z dálky... Jsem pro ně vetřelec, cizinec. Neznámá bloncka. Možná účastnit se téhle party nebyl až tak dobrý nápad, jak jsem si ze začátku myslela... | ||
| |||
 |
| ||
255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 1110 9 8 7 6 5 4 3 2 1