Z odpoledne k večeru

Holtgast, společenská místnost, 19:00

Bez ohledu na to, kolik potu, krve i zvratků bylo prolito, kolik energie vloženo, kolik zranění vyléčeno - turnaj nakonec dospěl ke svému konci. Vítězkou se stala Lakshmi, cenou nechť jí je dobrý pocit.

Vzhledem k nadcházejícímu oslavnému večeru byl trénink tímto uzavřen, většina osazenstva kuchyně se vydala připravovat občerstvení, které bude sloužit místo večeře, tým ze zásobovacího měl na starost zajištění alkoholu i nealka a dobrovolníci výzdobu společenské místnosti.

Oscarův stav se díky poskytnuté péči skokem zlepšil. Natolik, že byl schopen zapojit se do zdejšího života - Erden jej provedl pevností a pomohl se ubytovat, James zaopatřil potřebnými věcmi ze skladu. Jestli se zapojí do večerních halloweensko-narozeninových oslav, bylo už na Oscarovi samotném.

Zkratkou pomocí krystalu dorazila z Londýnského sankta nečekaná trojice. Mikkel, který dostal půvabnou celu, kterou donedávna zahřívala trojice Bratří - tu s poměrně detailním výhledem na Zdivočelého. Jeho věznitel, kterému se podařilo lézt velitelce Londýnského sankta na nervy tak důkladně, než jí ruply a Richard byl vykázán společně se svým svěřencem zpět do hlavního štábu. A Lyla... Jamesova mrtvá sestra. Tedy živá, jen... z poněkud jiného světa.

Čím početněji, tím více veselo, říkává se - čas na zábavu nastal.

Nečekané

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

Nikolai moji ruku přijímá, což považuju za malý úspěch.
"Jo, jsem dobrá. Pár minut a jsem zase v cajku. A díky, ty jsi tady válel. Hodně štěstí v dalším kole."
Kdybychom byli kámoši, z prdele bych mu dala "jemně" pěstí do bicepsu.
Jenže my kamarádi nejsme.
Stejně tak se nikdo nežene na moji nabídku dát si nezávazný druhý souboj vedle.
A je vlastně čemu se vůbec divit?
Pro většinu z nich jsme my tři ti z Bratrstva a city k nám nebudou nikterak žhavé. A to ani nemusím číst myšlenky.


A pár z nich s námi mělo i kurevsky agresivní seznámení. "Ahoj, já jsem Alex, ráda tě poznávám a tady máš na přivítanou koleno do bránice."
Dosti vypovídající byl vyděšený pohled Asiatky, když jsme se objevili tady, jako by se prostě nechumelilo.
Ani u ní si nemyslím, že by z nás byly BFF.
Tohle tedy bude ještě docela zajímavé. Jen popravdě zatím netuším, jak z toho ven.
Uááá.
Jak tak koukám, být freak je mi asi souzeno i tady.

Malou náplastí je i to, že ačkoliv já jsem skončila v prvním kolem, pánové pokračují dále. Fandit jim budu, i když ne tak vášnivě, jak jsem byla zvyklá, což mě stojí hodně krocení. Už tak je můj první dojem dost na pytel, tak proč to dělat horší?

Cožeto?
Trochu překvapeně zamrkám...no, ne jen trochu, nebudeme lhát – a zvednu oči k vysokému tmavovlasému klukovi, který došel až ke mně. Ještě před chvílí si povídal s holčinou, se kterou zápasil. Když jsem si uvědomila, že na chvíli koukala i na mě, zvedla jsem ruku do vzduchu a trochu debilně se na ní pousmála.
No, jde mi to skvěle, jen co je pravda, teda.

Vrátím se pohledem na neznámého...ne, počkat, moment. Pamatuju si jej z Polska, jo, byl tam.
Na středoškolské vtípky už jsme snad staří, takže bych to mohla zkusit začít žehlit, ne?
"Díkes. Snažila jsem se, i když to nestačilo. Snad příště. Tady jste měli zajímavý souboj, to ne že ne. Cool schopnosti. Jo, jinak, já jsem Lex. Hele, pardon za to Polsko, co kdybychom to nechali za sebou a začali nanovo, až skončí záp…," zarazila jsem se v půlce věty a stáhla obočí. "Moment, nesnažíš se mě tady balit?"

To nebyly halucinace?

Pevnost Holtgast, 31.řijna

Moje ošetřovatelka mě informuje o mém zachránci. Vzpomenu si na muže, co jsem viděl těsně před odpadnutím. Nesjpíše to bude on. I když se asi nezměnil v obřího netopýra, nebo jo?
Dále dostávám informace o svém zdravotním stavu před přijetím sem. „Moc vám děkuji, zachránili jste mi život.“ Pokud později potkám i toho Dragostana, musím mu také poděkovat. Je opravdu málo lidí, kteří by v této světové situaci zachraňovali někoho dalšího.

Chvíli přemýšlím, než odpovím na další otázky. Přeci jenom jsem měl zato, že celou dobu mám jen halucinace z dehydratace, ale možná tomu tak nebylo. Tohle je neuvěřitelné, že bych opravdu měl to „zvláštní nadání“?
„Já myslel, že celou dobu blouzním z nedostatku tekutin. Ale párkrát se mi zdálo, že jsem zvíře. Taky jsem občas měl pocit, že obrázky kolem mě se hýbou…“ Pohlédnu na svojí ruku s vlkem, stále hezky seděl na svém místě.

Pak se trošku napiji vody, kterou mi přinesla a zvednu k ní hlavu.
„Je možné, že jsem to způsoboval já?“ zeptám se váhavě.

Dále mi potvrdí, že situace je celosvětová, dokonce se i dozvídám, že Itálie je na tom ještě „dobře“. Vysvětlení pojmů jako „živý mrtvý“ a proč vlastně elektřina padla se opravdu hodí. Není to sice veselé, ale alespoň vím, na čem vlastně jsem.
Informuje mě také, že zde je okolo třiceti dalších přeživších, nejspíše stejně „nadaných“, jako jsem já.
Když se mi konečně představí, pokusím se usmát a mile odpovědět.
„Těší mě, ještě jednou moc děkuji.“

Souboj

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

Mávnu všem, kteří mě pozdraví, pak přichází okamžik, kdy jsem sám zařazen do boje. A asi... bych si sám vybral jiného soupeře. Nedůvěřivě Lilianovi kývnu, ostražitě jej sleduji.
Je to vrah. Vzpomínky na to, kterak pro všechny kolem cizí Valeria, Razvan a v jejich velení Lilian zlikvidovali všechny, na kterých mi záleželo... se hrubě bijí s těmi pohodovými vzpomínkami na soužití na jednom pokoji, promluvy... promluvy, protože moje já ze zdejšího světa nezůstalo odkázané jen na znakovou řeč a notes.
Říká se, že negativní vjemy se zarývají hlouběji a trvaleji... tak proč nemůžu jednoduše tmavovláska před sebou nadále nenávidět? Migréna z té podivné disharmonie v hlavě se do mě pustí ještě dřív, než se stihnu soustředit na první schopnosti.

A už začátek boje je... asi předpokladatelný. Lilian bude chtít vyhrát za každou cenu, na to se myslím dalo spolehnout v obou světech. Dává do toho vše a bere na sebe hned zkraje stínovou formu - já mohu maximálně kleknout, dotýkaje se kousků kamínků, skla a všeho možného v okolí, čím mohu manipulovat svými silami. Pokouším se jim vnuknout schopnost zranit nehmotnou podobu. Jak moc to bude úspěšné? Kdoví, tohle jsem nikdy předtím nezkoušel.

Moji činnost utnout stínové úpony, sevřou mě, obemknou mě a stisknou, drtí... Usilovně vzepřu veškeré fyzické síly, abych ta pouta rozerval, a podaří se mi to.
Další útok asi nemohu provést jiný, než ten, o jehož účinnosti zatím nemám představu. Gestem paží zvednu do vzduchu štěrk, úlomky hornin a minerálů, kousků skla, všechno, co leží kolem a může uposlechnout mého rozkazu... a vše, i s těmi očarovanými kousky, nechám spadat na Lilianův stínový obláček jako ostrý, prudký déšť.

A pak mě zasáhne moje noční můra. Sípavě vydechnu, když Lilianovy obrysy zjasní, klouby se rýsují kolem mezer v plastu jeho těla, hledí na mě tmavým skleněným neživým pohledem, a přesto vědoucím, ví, kde jsem... v článkovitých útlých prstech svírá nůž, a zpoza rad se mu pomaloučku vyloupne jeden, druhý, třetí pár dlouhých končetin navíc. Všechno kolem potemní, vidím ho jen škvírou, jako skryt za zavřenými dveřmi šatní skříně, ví, kde se skrývám, vidí mě, ví, vidí mě, ví...!!!

Když ta děsná hrůza poleví, přistihnu se klečet, s obličejem skoro u země a prsty sevřenými ve vlasech tak křečovitě, že to bolí, že několik jednotlivých vlásků zařízlo se v ohybech kloubů do kůže. Zhluboka se nadechuji, zdlouhavě pomalu vydechuji a na Erdenův pátravý pohled jen zavrtím hlavou.
Vstanu, a bledší než obvykle mlčky se přesunu stranou.
"Je tu ještě někdo, kdo potřebuje léčení?" poklepu na Danova záda a zeptám se znakovou řečí.

Druhé kolo

"No když to říkáš," odtuším s polovičatým úsměvem a beztak mi to nedá, abych sem tam nevyhlížela drobnou dívku, zda se nevrátí na kolbiště. Viditelně pookřeji až s dopadem dlaně na stále pokleslá ramena. Dokonce se i znovu narovnám. "Nejsem na tohle zrovna zvyklá," pronesu téměř omluvně a je pravdou, že od jedinců ohrožujících své okolí nenadálými emočními výpady jsem se vždy spíš držela stranou. Jenže teď, po tom všem, bych se zdráhala komukoliv něco vyčítat.
"Taky nevim, co jí přelétlo přes nos," opáčím trochu bezradně Rúně, která tu stejně jako já nalezla své dočasné útočiště. Holky by nakonec měly vždy držet při sobě.
"Děkuji," oplatím úsměv, "ty tvé blesky také vypadaly dost působivě." Mimoděk propnu prsty na obou rukách, jako by se snad část té elektrizující energie přenesla i mým směrem. Rozhodně ale vím, že bych sama podobným výbojem nechtěla dostat. Jenže schopnosti nás obou bledly v porovnání s tím, co se začalo na bojišti odehrávat v dalších minutách.
Mezitím se naším směrem vydala Rúnina spolubydlící s ubezpečením, že se skutečně nic vážného nestalo. "No raději za ní pak stejně zajdu, to určitě nebude na škodu." Navrhnu. Vždycky je lepší se přesvědčit na vlastní oči...a vlastně je to i dobrá záminka, jak se s ní dát do rozhovoru a lépe ji poznat.

Jindy bych ráda využila tu chvíli volného času k dalšímu seznamování, ale těžko dokážu odtrhnout pohled od mocného býka, který prve bez sebemenšího zaváhání udusal svými kopyty Orena, aby v dalším kole sám skončil v rohu udolán téměř tanečními kroky chlapce, jehož jméno jsem ještě nestihla ani zachytit, ač měl se mnou tuším i společné služby.
Ač obojí vypadalo jako scéna vystřižená z hodně uťáplého bollywoodského filmu, uvnitř mě mrazilo. Z Deepaka i Félixe, zvlášť, když se popustili do svých zvířecích podob, které dost věrně odpovídaly jejich povahám. Proč jim tu vůbec dovolují masakrovat další lidi? Ostatní se nezřídkakdy drželi i trochu zpátky, nebo alespoň nabídli nějaké smířlivé gesto. Ale tihle? Jako by si jen užívali radost ze způsobené bolesti.

Slova Marisol mu v tu chvíli taky zrovna moc klidu nepřidala. "Už u těch tréninků snad někdo zemřel?" Vypadne ze mě první věc, co mi vytanula na mysl. Když si uvědomím, že vlastně raději ani nechci znát odpověď, je už pozdě. Omluvně mrknu po Rúně, vypadá z toho snad ještě vyděšenější než já. Nedivím se jí, naopak. Ač bych ocenila, pokud by se přeci jen trochu uklidnila, strach a panika jsou zatraceně nakažlivé pocity a že jsme si jich společně už užily dosyta.
Pauza ale netrvá dlouho a brzy je vyhlášené druhé kolo. Svoji soupeřku jsem snad zahlédla jen koutkem oka, když přicházela. Zdálo se mi to, nebo první kolo jednoduše přeskočila?
"Jasně, tohle dáme!" Odpovím možná až příliš optimisticky Marisol a k vedle stojící Rúně natáhnu ruku sevřenou v pěst. "Hodně štěstí!" mrknu na ni a pak už jen čekám, než konečně zazní mé jméno.

Do ringu tentokrát vejdu o dost sebevědoměji, křehká blondýnka opravdu zprvu nevypadá na silného protivníka, ale nechci se nechat oklamat vzhledem. Nepatřím ani k těm, co by se báli praštit. Jenže nějak do toho nedokážu jít naplno, mé útoky jsou doslova patetické a jen těžko se dovedu ubránit silným šlahounům, které se vždy vynoří z míst, kde bych je nejméně očekávala. Nelze jim uniknout, ne dokud budu stále stát na zeleni. Jenže než se stihnu stáhnou z dosahu, nebo přijít na způsob, jak je odrazit, skončím se svázanýma rukama a vyčerpaná na zemi. Sotva zvládnu zvednout ruku a několikrát poklepat na zem.
"Stačí....mám dost, vyhrála jsi." Vysypu ze sebe, sotva se mi podaří zpod zelené přikrývky nadechnout. I když bych se tu možná raději hanbou nechala obrůst mechem a lišejníkem.
Postupně se ale přeci jen vyhrabu na nohy a vyklepu z vlasů i oblečení všechen bordel.
"Byla jsi lepší, gratuluji." Houknu jejím směrem.

A jako ten zbitý pes se pak se staženým ocasem vrátím, odkud jsem přišla. Nakonec nejsem jediná, kdo v druhém kole narazil a vlastně dopadl dost podobně.
"Zatracený kytky. Prý cukrovka, to sotva..."
Začátečnický štěstí nemůže vydržet věčně. Mávnu na ni. "No, tak tohle nám zrovna nevyšlo," zazubím se, nakonec si z té prohry moc nedělám. Příště to třeba vyjde lépe a navíc teď nemusím bojovat dál. Mohu si prostě jen někde dřepnout bokem a počkat, kdo z toho nakonec vyjde jako vítěz.

O něco vřelejší přivítání

Pevnost Holtgast
31. října

Jen jsem tiše následovala Blagdena s Jamesem do jejich skladu, kde se nacházelo všechno možné. Chvíli se proplétáme mezi krabicemi a já si z nich vybírám, co se mi zalíbí. Oba si mohou všimnout, že sahám spíše po teplejších věcech, s dlouhými rukávy. Rolák sem, svetr tam. Mikiny dámské i pánské (které mi sice byli větší, ale to byl účel). Probrala jsem se i mezi legínami, sukněmi a kalhotami, které by mi mohly dobře sedět. Naštěstí jsem neměla s běžnými velikostmi v obchodě většinou problém se svou průměrnou výškou i váhou. Nějaký ten hezký kardigan...

Hm... Co ještě... přemítala jsem v mysli, zatímco jsem se probírala oblečením. Pak jsem uviděla poklad - krásnou koženou bundu. Okamžitě jsem se k ní natáhla, abych ji ukořistila. Ale dobře, pár triček a tílek si taky cestu ke mně našlo, ačkoliv je většinou ostatní uvidí jako spodní vrstvu pod něčím jiným. Volila jsem barvy spíše podzimní, teplejší, neutrální. A černou a bílou. S těmi člověk nikdy neudělá chybu.

Když jsem byla s výběrem svého nového oblečení dostatečně spokojená, jen jsem se na ty dva usmála. A pak mi v hlavě vyvstala ještě jedna otázka.

"Máte tady nějaký umělecký potřeby? Stačí mi jenom skicák a tužka teda..." Pokud mě k něčemu takovému navedli, vzala jsem si po jednom, pokud něco takového tady neměli, nevadí. Ale ráda bych se po tolika letech zase vrátila k jednomu ze svých koníčků - kreslení. Kromě biochemie a botaniky to bylo něco, čemu jsem před... tím vším ráda věnovala čas. Na Jamesovu nabídku jsem jen pobaveně pozvedla obočí. "Opravdu?" vznesla jsem skoro až skeptický dotaz, přesto však v mém hlase byl poznat humor.

Nechala jsem se dovést ke svému novému pokoji, kam mi byla uložena i má kořist. Poděkovala jsem oběma a krátce nato jsem zmizela za dveřmi. Nechtěla jsem moc zdržovat, takže jsem ze sebe jenom shodila to málo, co jsem měla na sebe, trochu jsem se opláchla a oblékla jsem se do něčeho o dost příjemnějšího. Do ruky jsem taky ještě vzala Kazranovu košili, kterou mi půjčil na pláži, s úmyslem mu ji vrátit, až zase dorazíme zpátky dolů. Pokud tam samozřejmě ještě bude.

Pak mě Blagden a James prováděli různými místy téhle pevnosti a představovali jejich využití. To už jsem jen tiše následovala a přikyvovala. Nakonec jsme stanuli před těmi dveřmi... Z nich jsem cítila tu obrovskou touhu jít dovnitř - a konečně jsem mohla. Kolem nás se rozprostřela překrásná zahrada a mě téměř až uhodilo to živo, teplo... Bylo to nádherné. Jen jsem na všechen ten rostlinný život koukala s obdivem ve tváři. Rukou jsem se dotkla jednoho z listů a ten jako by se mi hned chtěl ovinout kolem prstů v přátelském objetí. Z transu mě vytrhl James. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, o čem to vlastně mluvil.

"Um, jo," přikývla jsem nepřítomně. Velice nelibě, ale přesto jsem oba své průvodce následovala pryč z téhle překrásné zahrady. "Hm, jo, tak asi se pak zastavím." Neměla jsem teda zrovna vůbec žádnou představu o tom, jak bych chtěla na té party vypadat, ale snad mi v tom alespoň pomůže.

Vrátili jsme se zpátky dolů zrovna včas na to, abychom se stali svědky dalšího kola soubojů, pokud jsem tedy jejich dnešní činnost pochopila správně. Nejprve zamířím k hořlavému pejskovi, který mě dnes vytrhl z Viggových spárů, a podám mu jeho černou košili.

"Málem jsem na ni zapomněla, ale děkuju," řeknu mu prostě a raději ho nechám jít bojovat proti Jamesovi. Sama jsem se pak postavila stranou s tím, že to budu všechno jen sledovat hezky z dálky, dokud mě nezavolali, abych šla bojovat taky. Skoro jsem leknutím nadskočila - tohle nebylo zrovna něco, co jsem čekala v den svého příchodu. Vždyť já nejsem bojovník...! "No dobře," povzdechla jsem si otráveně a zamířila jsem na šachovnici. Našla jsem si místo se zelení, abych měla s čím pracovat.

Tak jo, připrav se na prohru... Mou soupeřkou byla Asiatka. Jelikož jsem z prvního kola neviděla skoro nic, netušila jsem, jaké jsou její schopnosti. Okamžitě jsem si však nechala povyrůst šlahouny, které mohly sloužit jak k útoku, tak i k obraně. A musím říct, že mě má soupeřka vůbec, ale vůbec nešetřila. Sakra, tohle jsem neměla dneska v plánu! Její schopnost byla docela nepříjemná - ovládala světlo, kterým se mě snažila oslepit. Bránila jsem se, jak nejlépe jsem dokázala a snažila jsem se využívat svou schopnost zeleň kolem sebe cítit. Celou dobu to byl vcelku vyrovnaný souboj a několikrát jsem si myslela, že prohraju, ale nakonec se mi povedlo jí svázat jedním ze šlahounů ruce tak, aby je nemohla používat.

Musela jsem si na chvíli sednout. Dneska jsem byla už unavená z toho útěku džunglí, teď ještě tohle. A já jsem si navíc dovolila tohle kolo vyhrát. No bezva. Pohlédla jsem na svou další soupeřku a celkem neochotně jsem se zvedla ze země a připravila k dalšímu duelu.

Vzpomínky

Pevnost Holtgast 31. října

Někdy bych si radši přála telepatické schopnosti. Aspoň bych věděla, co se honí hlavou lidem okolo, co si o mě myslí. Nik mi sice odpoví a donutí se i usmát, ale jeho prvotní výraz mi už zase připadá, jakoby viděl ducha. Mrzí mě to, hrozně mě to mrzí… Mám chuť se profackovat za to, že jsem tu pro něj nebyla, v tomhle světě. Jenže minulost prostě nezměním, jsem tu teď.. a musím se začít přizpůsobovat.

Na chvíli nevnímajíc okolní svět za ním hledím, než zmizí za Miou na záchod. V tu chvíli vlastně ani nevím, co jí k uprchnutí vedlo, ale vypadala dost rozrušeně.

Před očima se mi promítne vzpomínka. Měla jsem stav úzkosti a utekla jsem ze společnosti na chodbu, kde jsem se složila na zem. Nik byl u mě první, za ním i Lucas… držel mě, dokud to nepřešlo. Uvařil mi čaj, staral se o mě… vždycky když mi bylo na nic, tak se o mě staral, a to v obou světech. Doufám, že mi teď dovolí, abych se pokusila já pomoct jemu.

Vrátím se ze své hlavy opět zpátky na zem, abych vnímala dění kolem sebe. Nová blondýnka se zatím vrací z prohlídky s Jamesem a Blagdenem, dokonce se k nám dostaví i Dragostan a Michail. Následující souboje už nedopadají tak dobře, jako ty první.
Když se jeden z nováčku, nastupující proti Orenovi změní v mohutného býka, vzpomenu si na svou/její smrt. Opět cítím, jakoby mi hrudníkem projížděl roh. Chytnu se za něj a párkrát se hluboce nadechnu a vydechnu, jako bych si připomínala, že jsem naživu. Další jeho zápas radši už nesleduji.

Pak jde na řadu opět Nik, který už se navrátil ze záchodu. Tentokrát mu ale Razvan dává dost zabrat. Dokonce mě i Marisol obviňuje z nějaké spolupráce.
„V tomhle opravdu prsty nemám.“ rozhodím rukama.

Nikolai se ale očividně necítí příliš dobře a odchází z tréninkového pole. Bez přemýšlení se vydám za ním a nejsem sama, předběhl mě totiž Daniel. Je pravda, že je asi kvalifikovanější na pomoc, než já.
„Niku potřebuješ….“ nedořeknu větu, když v tom vyvrhne obsah svého žaludku na podlahu. Dan se nejspíš pokouší svými schopnostmi napravit jeho stav, ale po chvíli navrhuje ošetřovnu.
„Jak je ti? Chceš tam doprovodit?“ zeptám se jej doufajíc, že moje společnost mu nepřitíží.

Černá síla!

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

"Večeru čubkám platím až po tretej méte kámo." zavtipkujem v reakcii na Razvanovu poznámku. Odpoveď toho nemca ma ale prekvapí a sklame. Nepije alkohol a celkovo vypadá, že je zábavný ako dobre odležalá mrtvola.
Tak si to pivo vypijem sám no, keď pre teba nie som dosť dobrý. Blbečku. preletí mi hlavou, no na tvári mi ostane veselý výraz a dokonca mu ešte kývnem na rozlúčku. Nemám čas sa naňho durdiť moc dlho, krátky oddych a čaká ma pokračovanie turnaja - tentokrát proti týpkovi čo nakopal tú pomerne vysokú africkú bohyňu.
Ostatne, jasné že ma dali proti nemu - tak ako skopčák predtým, i tento bol v družinke ktorá nám nakopala zadky, potupila nás a ako bonus i zajala.

Ale ja sa kurva nedám.
Je jedno koľko ďalších na mňa pošlete, natrhnem vám zadky a pochčiju hroby, šupáci. Žiadny biely hošan na tohto čokla nestačí!
Vpred vyrážam v ľudskej podobe no i tak u toho zlovestne zavrčím, aby som hezounka vystrašil. Či aspoň na krátko zneistel, aby si možno myslel že sa chystám premeniť. Zmätenie protivníka, rozbitie jeho rovnováhy a plánu, cha!
Rana päsťou vedená rovnako energicky ako v predchádzajúcom súboji však tentokrát nedopadá na mäkký nos, ale zastavuje ju...stena?
Opäť zavrčím, nespokojný s výsledkom a ujde mi páru slov o matke toho chlapa, i keď existuje šanca že to je (alebo bola) nejaká milá paní. Ďalšie nadávky na jeho sestru a babičku nasledujú po tom, čo sa proti mne vrhnú úponky ktoré akoby vyliezli priamo z tých úchylných japonských kreslených show. Tých čo pozerali tie decká ktoré som ja a ďalší cool kids okrádali o prachy na obed či pre prdel zatvárali do skriniek na chodbe.
"Mrdko." unikne mi tentokrát hodne nahlas, než len tak tak uhnem chápadlu a i ďalší pokus dostať sa skrz ten štít končí neúspešne. Nemá zmysel meniť sa, chcípák udržuje vzdialenosť, nepustí si ma na telo.
Takže ostáva skúsiť nejaké vlastné čáry máry, i keď to v prvom kole nevyšlo.
Načiahnuť sa, sformovať, vystreliť a...presný zásah čo okamžite končí kolo mojou výhrou.
"Mám ťa!" znovu sa zubím ako dement a kráčam si to rovno k nemu, aby som mu v prípade potreby pomohol na nohy. Dlho sa ale nezdržím, chlapík vypadá že má vlastný program a ja chcem vidieť ako bojujú ďalší.

Reálne ma výhra hneď nad dvoma členmi čo ma predtým zadupali do prachu kurevsky poteší. Je to ako trochu zvrhlý to-do list, túžba oplatiť porážku celej tej skupinke - takže mi ostáva ešte Blagden a tie dve čubičky. Alebo aspoň prvý z nich, ženské ja bijem dosť nerád, ak to samé nechcú.
S troškou úľavy sledujem že čoskoro vypadnú všetci tí čo sme ich našli v Poľsku - hipsterka, vietnamka aj ten divňák. Niežeby som im neželal výhru, práve naopak, ale som kurva rád že nebudem musieť bojovať s nimi. Bolo by to v súčasnej chvíli stále takové...divné. Uvedomím si tiež, že vypadla i Alex a blbej ind takže team Bratrstvo už reprezentujem len ja.
A sázky stúpajú keď proti mne posielajú niekoho koho som tu predtým nevidel ale kto stihol vyradiť rozzúrenú býčiu hlavu. A vlastne ani netuším jak - kravský muž vypadal že proste...zaspal. Takže zase nejaké schopnosti ktoré ešte tak dobre nepoznám a neviem ako proti nim.
Kurva.
Radšej by som si s niekým dal proste do držky, chlap na chlapa, svaly a reflexy.

Ale to by na mňa bol osud moc hodnej, čo?
Jak sa dalo čakať, z ničoho nič krvácam a ani poriadne neviem prečo a to i miesto toho aby mi v zuboch krvácal môj zakrslý súper. Snažím sa, fakt sa snažím ho zasiahnuť či už labou alebo držkou ale on sa vyhýba, priam tančí okolo. Kurvo baleťácka, chcípni ty i tvoja bába, v prvom kole si sa flákal niekde jak spíčenej záložák a teraz machruješ, čo?
Cítim že strácam trpezlivosť, že hnev ktorý sa vo mne buduje je možno trochu ostrejší než na tréning patrí. Unavuje ma, postupne ukrajuje zo zásob energie, takže po chvíli už doslova dychčím ako pes. Ale spraví chybu - mne stačí jediný moment jeho nepozornosti, jediný okamih kedy sa nestihne uhnúť a je v prdeli.
A keď sa to stane mám čo robiť aby som sa na ňom nevyriadil - nenechám si však ujsť príležitosť a po tom čo ho zrazím k zemi mu aspoň hodne výhružne vrčím do ksichtu.
"Dopíči." stihnem si ešte zanadávať keď si uvedomím, že Blagden vypadol už v minulom kole a mne tak ujde možnosť nakopať jeho čierny zadok tak ako by sme boli z jedného ghetta.
Neostáva než počkať ako dopadnú ďalší - matematika nikdy nebolo moja najsilnejšia stránka ale vypadá to, že sa pomaly blížime finále.

Dohled

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

Děvče je vysláno na objevnou túru pevností, a já pomalu dávám dohromady další páry z vítězů. V 'druhém kole' se sám zapojím - boj s Blagdenem je intenzivní, dlouhý a vyrovnaný, led proti trní, a úsilí v něj vložené ústí v příjemnou únavu.
Vlastně vyhrávám jen o zlomek. "Dobrá práce," kývnu automaticky soupeři.

Ledová carevna Jednoočka I. z mongolských plání mě skutečně nepotěší, narozdíl od mentálního pohlazení - tohle jsou ty chvíle, kdy z Liliana prosakuje Lokiho vliv nejsilněji. Bez něhož bych se daleko radši obešel.
Však uvidíme, jak úžasně si povede Lilian proti Dragostanovi, neváhám je postavit proti sobě a výsledný boj je skutečně zajímavý, vlastně jako většina dnešních. Trénující se skutečně snaží, většina to neodbývá a na intenzitě některých bojů je to poznat. A na některých možná až moc.
Léčitelů je však mezi námi dost na to, aby se bojující nemuseli držet zpátky.

Přichází předposlední kolo, kde si to rozdají Michail proti Félixovi, Lakshmi proti Laimě a Razvan proti Jamesovi. Dragostan se i přes vítězství omluvil, čímž i já z dalšího klání vypadávám.
"Hodně štěstí," kývnu na trojici párů s pousmáním.

Nový přírůstek

Pevnost Holtgast, ošetřovna, 31. října

"Jeden z našich lidí, Dragostan, tě našel a dostal sem. Málo nechybělo, a už bys nebyl mezi živými, kdyby se ti nedostalo pomoci," odpovím klidně. Natáhnu se stranou pro zbytek ovlivněné vody, a přinesu ji blíž Oscarovi, položím v jeho dosahu na noční stolek, a usadím se na kraj jeho lůžka.

Další věta mě příliš nepotěší. Možná je to tím, čím vším jsem prošla sama, ale frázi 'Co? Já že jsem nějak něčím zvláštní?' jsem u nových rekrutů neměla ráda ani u Bratrstva, ani u Triskelionu.
"Máš zvláštní nadání, ano. Mezi moje dary patří, že to dokážu vnímat. Nikdy se u tebe neprojevilo něco, co bys považoval za podivné, něco, co obyčejný člověk většinou nesvede?" obrním se trpělivostí a drobným úsměvem.

"Ah, Miláno... měl jsi štěstí. Některé části světa na tom jsou zoufale, co se radiace či zamoření nemrtvými týče, v Itálii se dá teoreticky existovat," kývnu. Poslední jeho věta mě maličko zarazí, upozorní, že o zlomek lidštější a méně věcný přístup by možná neuškodil. Jistě... jasně.
Opatrně natáhnu ruku, a položím ji na jednu z těch jeho.
"Tady je nás přeživších víc, něco kolem třiceti. Později se budeš mít příležitost se všemi seznámit," pousměju se.

"Svět zasáhl elektromagnetický výboj, následovaný sérií menších. Všechno techniku a mechaniku to vyřadilo z provozu, mnozí lidé nezvládli fyzickou zátěž a buď díky výbojům samotným či díky malfunkcím techniky zemřeli. Mnohá města zlikvidovaly požáry, které v nastálém chaosu nikdo nehasil. O pár týdnů později se ke všemu přidalo silné radiační zamoření z jaderných elektráren, a koncentrace radiace na některých místech udělala z přeživších lidí praktické živé mrtvé," doplním velmi stručně mezery v Oscarově informacích.
"Já jsem Yevgeniya, starám se v pevnosti o ošetřovnu," dodám ještě své jméno. "Zatím si odpočiň... tvoje tělo strádalo dlouho, potřebuje klid a živiny."