Trochu jiné objetí

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

Marisol svorně uklidňuje mě i Hanku, mlčky přikývnu a rozhodnu se ten Miin výstup pustit z hlavy, zvláště když to všichni kolem opravdu berou s klidem a nezpůsobilo to žádný rozruch. Dokud si na mě nikdo neukazuje prstem… Tak asi opravdu nemá cenu se tím trápit, což mi jen potvrdí slova Lakshmi, která se k nám připojí.
„Dooobře,“ dlouze vydechnu s pohledem upřeným na šachovnici, kde probíhá další boj. Rozhodně se nedá říci, že by mne to kdovíjak uklidnilo, ale ujištění Marisol o tom, že nikoho nenechá, aby mne zavraždil, mne přinutí se nervózně zasmát. Byl to vtip, že ano?

Na určení sparing partnera pro další kolo turnaje čekám s viditelným napětím – o to více se mi ovšem uleví, když bělovlasý Erden určí jako moji soupeřku zrovna Lakshmi. Zvláště poté, co vidím, jak Ind nastoupí ve své býčí podobě do boje rovnou a pustí se do sebe nově příchozím klukem. Snad se mi ani nechce věřit tomu, že ta hora svalů prohrála… A šla si zdřímnout? Pohled na býka pochrupávajícího si bokem je vážně… Bizarní. Na šachovnici se střídají další dvojice a ne vše dopadne úplně nejlépe, kousnu se do rtu, když se jeden kluk odpotácí bokem tak akorát, aby se vyzvracel někam, kde do toho nikdo z bojujících nešlápne. Uhm...
„Rozkaz, madam,“ pousměji se i přesto na Marisol, byť s blížícím se soubojem cítím čím dál větší knedlík v krku, „a tobě hodně štěstí,“ řeknu Hance, se kterou jsem případně prohodila pár vět během sledování soubojů.


„Můžeme,“ přikývnu, ačkoliv úplně sebejistě to z mých úst nevyzní, „to… To není o tom, že bych se… Bála prohrát nebo o šancích…“ pokusím se vysvětlit Lakshmi, zatímco přecházíme do středu šachovnice, ačkoliv zmínka o jiné dimenzi v mé tváři vyvolá akorát zmatek. To je… Nějaký… Eufemismus… Pro něco? Zamrkám. Lakshmi to více nevysvětlí a teď není úplně vhodná chvíle pro vyptávání se – a ani ona se příliš netváří, že by na takové otázky chtěla odpovídat, a tak… Prostě jen kývnu hlavou. Vzhledem k tomu, že spolu budeme sdílet pokoj, tak budu mít ještě dost příležitostí ji zahrnout hromadou všetečných otravných dotazů.

Souboj je zahájen a můžeme začít. Jenže… Tohle je jiné než předchozí sparing s Leou. Teď po mně neskočí žádná lvice, naopak si možná až příliš uvědomuji, co dělám a musím udělat, jenže ono prásknout cíleně elektrickým výbojem do člověka je pro mě těžší než se bránit útočící šelmě. Ovšem nakonec mne průběh souboje takřka pohltí, kolem mne se vlní šlahouny, které se snažím spálit dříve, než se ke mně dostanou a dřevitý štít, za kterým se schovává má soupeřka je pro mě přijatelnější cíl, když si nepřipustím, že je za ním stále živý člověk.
Jeden ze šlahounů mi sevře kotník a trhne, na zemi se ocitnu dříve, než si stačím uvědomit, co se vlastně stalo. Při pádu vyjeknu, málem mi spadnou brýle. Jakmile se začnou další šlahouny sápat po mých rukách, zpanikařím. V první chvíli se jen zoufale snažím, jakkoliv osvobodit, škubu spoutanýma rukama, než mi dojde, co musím udělat. „Vzdávám se,“ vyhrknu rychle.

Konec.

Uuuf.

Šlahouny zmizí, Lakshmi mi vzápětí pomáhá na roztřesené nohy. Srovnám si brýle, stále trochu rozhozená tím zážitkem. „Uhm, jo, jen jsem se lekla,“ přitakám, sice mě pobolívá kostrč a záda, jak jsem spadla, ale to nebylo vlastně nic, co by se mi nestalo už stokrát předtím i bez pomoci oživlých šlahounů, „taky děkuji a… Gratuluji,“ napodobím její úsměv a vlastně… Jsem opravdu ráda, že mě to stejné nečeká potřetí. Vděčně tak vyklidím pole šachovnice. Vlastně… Vlastně jsem to zvládla dobře. Tedy. Rozhodně lépe, než jsem od sebe čekala, i když bych lhala tvrdit, že mne ani jednou během toho nenapadlo se proměnit a prostě a jednoduše – zdrhnout.

Hra na Nikolaie

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

Odnesen!

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

Zhodnocení

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

Tak

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

Druhé kolo

Pevnost Holtgast, šachovnice, 31. října

Sledovala jsem ostatní bojující, když jsem zachytila Blagdenův úsměv. Snadno a s lehkým srdcem jsem ho opětovala. Být k němu upřímná bylo tak jednoduché a osvěžující. Netížilo mě nic z minulosti, ať už z mého nebo tohoto světa. Už jsem se chtěla k němu rozejít, abych se pozeptala na jeho názor ohledně večerní výzdoby. Nějaké oživlé dýně? V tu chvíli se však na šachovnici objevil i Kazran a vedl s sebou někoho dalšího. A vzápětí na to byl právě Blagden s Jamesem odveleni, aby novou tvář provedli po pevnosti. Škoda…

Svou pozornost jsem obrátila zpět k bojujícím. Především k novým tvářím a jejich schopnostem. Rozhodně nevypadali tak nezranitelně. Zrzka překvapila svými elektrickými výboji, Felix, jehož jméno mi překvapivě snadno uvízlo v paměti od oběda, se až nečekaně vložil do boje a já se starostí sledovala, jak krvácející Daniel opouštěl bojiště. Stále jsem čekala, že se odněkud vynoří Anna a postará se o něj. To se však nestane…

A pak se odehrálo něco, čemu jsem příliš nerozuměla. Mia prohrála svůj souboj s drobnou Asiatkou, ovšem svůj typický hněv obrátila proti zrzce…? Oba nováčci z toho byli docela vyplašení.
”Myslím, že to nebude ničí vina, Mia je prostě mladá,” přidala jsem se s lehkým úsměvem ke společnosti kolem Marisol.
Po očku jsem sledovala poslední souboj mezi mohutným Indem a Orenem.
”Ou…,” vyjekla jsem, když Oren přes veškerou urputnou snahu dostal na frak. Když se Oren stáhl ze šachovnice, chtěla jsem se za ním vydat, ale zaváhala jsem. Nějak jsem vůbec netušila, odkud začít. S Orenem ze svého světa jsem si dobře rozuměla, ale tento… Sám ztratil vzpomínky, takže by to mělo být jednodušší, ale vlastně nebylo.
To už se ale ocitl v péči Emila.

Erden určil protivníky pro druhé kolo. Usmála jsem se na zrzku, která mi připadla.
”Můžeme? Každý tu má stejné šance. Ani já nejsem typ, co vyhledává boj, a jednou jsem takový turnaj vyhrála…,” zaváhala jsem. ”Teda ne já… mé jiné já… Já z této dimenze… No, to je jedno,” mávla jsem frustrovaně rukou a pokynula Rúně, ať přejdeme na šachovnici.

Souboj byl… Těsný. Snažila jsem se nejít pro ti Rúně plnou silou. I šlahouny nebyly tak trnité. Měla jsem ale co dělat, abych uhnula výbojům. Má zeleň to schytala častokrát. Spálené čerstvě zelené šlahouny zaplnily šachovnici štiplavým kouřem. Musela jsem přikročit k razantnímu kroku. Jeden z mohutnějších šlahounů se omotal Rúně silně kolem kotníku a strhl ji na zem, načež se rozrostl a spoutal jí i ruce, aby ji přikoval k zemi. Jakmile se Rúna vzdala, stáhla jsem šlahouny zpět.

Přiskočila jsem k zrzce a pomohla jí na nohy. ”Vše v pořádku? Díky za souboj, dala si mi zabrat,” usmála jsem se na ni a uvolnila místo dalším.

PROLOG: Útěk z kolonie 6

Rusko, hranice s Kazachstánem
Orenburská oblast, trestanecká kolonie IK-6.

pár fotek z Konstantinova mobilu

INTERMEZZO: Na konci světa

3. května
předměstí Drážďan

Ruské spiknutí

♫ Vila Vyvolených, Takešiho hrad, aréna Ashe Ketchuma ♫
31. října

Shledání a uspávání krav

Pevnost Holtgast
31. října

Tolik se toho událo.
Možná až příliš mnoho. Všechno se zkomplikovalo. Nemůžu říct, že život nebyl komplikovaný už předtím, ale z morálního problému se stalo morální dilema. Svoboda byl danajský dar. Tolik věcí se mi otevřelo a přesto jsem se nikdy necítil tolik lapený v koutě. Někdy jsou prostě jen toužil po někom, nebo něčem, co by mi řeklo jak jednat a co udělat. Obvykle… se něco objevilo. Svědomí, nebo lidé okolo.
Dík Bohu za ně.

Ta tragédie dopadla na všechny. Pochod do Německa byl mučivý a já rád přiložil ruku k dílu při zařizování pevnosti, než jsem byl převelený. Zůstal jsem dost dlouho na to, abych viděl zázraky magie upířího Prastarého. Bylo to neuvěřitelné a já na to hleděl téměř s hvězdičkami v očích, zatímco všichni měli dost práce se vším.
Člověk si při tom připadal… příjemně maličký a bezvýznamný.

Když přišla zpráva o rozsáhlé ofenzívě Bratrstva… bolelo to. Tolik lidí… a Hamish. Vlastně jsme se od toho momentu, kdy mě opouštěl v cele neviděli. Byl to laskavý člověk a rozloučili jsme se ve zlém. Bylo mi to zatraceně líto. Tohle si nezasloužil.
Bratrstvo se nakonec v dalším krvavém konfliktu rozpadlo a já ztratil další část toho, co mě pojilo s tím, kým jsem byl. Fanatický Řád, skupina tyranů, a záhadná hrstka nadaných, co unesli ostatky toho, co Triskelionu způsobil tolik potíží. Nevím, co s tělem toho kostěje chtějí provádět… ale nad tou myšlenkou mi běhal mráz po zádech - především když vím, že nevíme, kde jsou. Napadlo mě mnohokrát zajít za Erdenem, sdělit mu, že bych se je pokusil najít, vyrazit do Heigenovi hrobky…. Nikdy jsem na to úplně nenašel odvahu. A Erden byl daleko. V Japonsku vládla Yuriko.
Nebyla to špatná vláda, ale vše bylo… tak trochu jiné. Lucas byl stále nesvůj ohledně Nika a s Eliotem jsme si vyloženě… nerozuměli. Začalo se mi stýskat.
Podařilo se mi vyjednat přesunutí. Osobní důvody ale nebyly hlavní - věděl jsem, že víc pomůžu tam, než tady na stráži.

A tak začala má dlouhá cesta v kůži netopýra. Viděl jsem kus světa, který jsem předtím neviděl… a i přes tu všechnu otrávenost vzduchu, pálení slunce, ruiny a smrt… svět byl zvláštním způsobem krásný.
Věnoval jsem se procvičováním sebe sama, očišťoval jsem svou krev, koušel rozjímat nad svými schopnostmi a co pro mě tato identita nadaného znamená. Dotýkal jsem se nástrojů a kamenů, učil se historii míst, kde jsem odpočíval. Bez toho učení bych se asi cítil hodně sám - projekce historie, zážitky neživých materiálů na živé lidi mi dávali alespoň nějaký kontakt.
Jsem na sebe pyšný. Velmi jsme se ve snášení samoty posunul, ale přesto jsem byl šťastný jako blecha, když jsem zahlédl matný rudý záblesk a potom Draga, jež nesl jakési bezvládné tělo. Cítil jsem však srdce tohoto těla bít, takže se mi uklidnilo svědomí - snad se nejedná o žádnou tragédii, ale o nový přírůstek do rodiny.
Sletěl jsem na zem a změnil se do své lidské podoby. Doběhl jsem k němu s úsměvem na tváři, který nebylo možné potlačit, snad jen přeměnit v uculování.
“Dragu! Rád tě vidím.” hlesnu. Je vidět, že i on mě rád vidí. Otočím se k velkým, černým dveřím a natáhnu k nim ruku. Kontakt kovu s kůží mě odmění brněním a já jemnými pohyby prstů nechám seznámit ochrany se sebou samým, abych pro nás otevřel dveře.

Hocha s krásnými vlasy jsme odnesli do ošetřovny, kde mu Drag léčil rány, zatímco já se soustředil na očištění jeho organismu od radiace pomocí naříznutí žíly, kudy jsem odvedl spodiny (5+1).
Brzy dorazila Yeva. Byl jsem neskutečně rád že jí vidím. Něco na ní mi však přišlo trochu jiné. Nyní ale nebylo moc času ani prostoru na velké shledávání, všichni měli dost povinností.
Krom první pomoci dostal zachráněný kluk napít a sprchu - u té jsem se raději koukal jinam, přišlo mi neslušné narušovat jeho intimitu když je v bezvědomí, raději jsem přichystal oblečení do kterého ho mohou zahalit a také lůžko.
Vrchní zdravotnice nás následně nepotřebovala a tak jsem jen kývl nazpět na Draga a doprovodil ho dolů na trénink, kam nás Yev odkázala. Mezi tím jsem mu pověděl o tom, že se vracím z Japonska zpět k hlavnímu štábu.

U šachovnice byli… všichni. Známí i neznámí, oblíbení i neoblíbení.
Erden neztrácel ani chvilku váháním, hned mě zapojil do tréninku. Usmál se jsem na něj - byl jsem rád, že ho vidím. Bladgena, ani Jamese, jsem ale nikde nezahlédl, zato Kazran… inu, jeho tvář doprovázejí smíšené pocity a pousmání. Nika zatím také nikde v okolí nevidím, zato Marisol se nechává znát vcelku přátelsky - divné, myslel jsem že mě nemá ráda.
Nicméně, nebylo slušné protivníka nechat čekat… a můj protivník byla kráva. Ne - býk.
Kývnu mu na pozdrav, ale z těch střípků myšlenek co jsem stihl chytit je příliš unášen na vlnách svého ega.
Moc zpátky se nedržel - kdyby se trefil trochu lépe, nejspíš by mě mohl zvládnout rozdupat. Ale to nezvládl. Za prvotní snahu jít mu vstříc jsem byl potrestaný, ale dokázal jsem se udržet na nohou a tančit okolo něj, aby měl co největší práci s tím mě zasáhnout. Nechal krev pracovat samu za sebe… respektive vést jí svou vůlí. Pokusil jsem se ho dostat na lopatky dobrým zásahem, když jsem viděl že zpomaluje, ale býkova reakce mě utvrdila v tom, že jsem bych ho dalšími útoky asi spíš dopáli. Pokud to chápu správně, dle jeho myšlenek to celé bere jako… vtip? A nás jako své sluhy či uctívače?
Zahleděl jsem se na něj, zmateně, jak stáčí své velké tělo ke stěně a ve zvířecí podobě začíná chrupkat.
Je tento člověk… duševně chorý? Koukám na to jako sůva z nudlí a raději se rozhodnu, že nebudu opět poslouchat nevyžádané (7+1), ani nepřímo a ani jinak. Býka raději nechám spát, ale postavím se vedle něj a tiše vnímám jestli se tlak v jeho organismu bez mého vlivu začíná zdravě vyrovnávat zpět.