Příspěvků: 2544

Hraje se Denně Vypravěč Naervon je offlineNaervon

Ukončená jeskyně!

Družina

družina zatím neexistuje

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Marisol Gutiérrez - 15. září 2021 22:34

Pozorování

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

“Jo, bude v pohodě,” uklidňuju Hanku. Však jsem viděla, jak za ní Nik hned vyběhl, Mia se touhle dobou s trochou štěstí už koupe v uměle vyvolaných endorfinech. Ne všichni máme to štígro, abychom mohli vyvolávat dobrou náladu, někteří z nás se musí spolehnout na svoji osobnost. “Nic si z toho nedělej,” poklepu ji po rameni.

Stejně tak se snažím uklidnit i Rúnu. “Ty si z toho taky nic nedělej,” řeknu jí. Taky netuším, co Rúna udělala, že to Miuš takhle rozhněvalo, ale nakonec…to bylo jedno. Emoce tady lítaly jako drogy při ravu, nemělo smysl se krátkými výbuchy nějak dlouhodobě zaobírat. Na to už fakt nemám mentální kapacitu.

Rúna napjatě sleduje další zápasy. Mám pocit, že kdybych o ní zapřela šíp, tak ho vystřelím a někoho zabiju. “Stačí říct, že se vzdáváš,” slíbím jí. Pokud jí někdo nebude moc škrtit a nepřiskřípne hlasivky. “Slibuju, že nikoho nenechám, aby tě oddělal.”

To uklidňování mi fakt jde. A já to tady dělám zadarmo?!

První kolo skončilo a je čas na druhé. Rúna jde proti Lakshmi (díky bohu, ta ji nezavraždí) a Hanka proti té nové blondýně. “Tak do toho, holky, nezklamte mě,” plácnu je obě lehce do zad a jemně popostrčím směrem k šachovnice. “Hlavně ty, Hanko, jestli prohraješ s takovou cukrovkou, tak se ti budu ještě tak měsíc smát,” padne napůl slib, napůl výhrůžka. Je to i naše prozatímní rozloučení.

Na šachovnici přicházejí další. Upoutám na sebe Dragovu pozornost zamáváním, aby na mě viděl, když mluvím. “Čauves Dragu,” pozdravím ho. “A tobě taky, Míšánku,” zaškebím se na Michaila. Než stačím ale nějak zapříst konverzaci, kluci jdou do boje. Oba vyhrávají, šikulky.
Když vyhraje Raz, počkám, až se odklidí na kraj šachovnice, než se k němu přidám.

“Ti to dneska nějak jde, ne? Podplatil si Leu, aby ti tam přihrála trochu štěstí?” rýpnu si a drcnu do něj ramenem. “Ale gratuluju, dobrá práce. Snad ti to vydrží, do dalšího kola,” popřeju Razovi. “Co si myslíš o našich nováčcích?” zeptám se ho. “Rúna měla před chvilkou málem mental breakdown,” řeknu, zatímco ji sleduju zápolit s Lakshmi. Přeci jenom jsem slíbila, že kdyžtak zabráním její vraždě.

Mia Ortner - 15. září 2021 22:23

Vzdát se?!

Pevnost Holtgast, toalety u šachovnice, 31. října

Poslouchala jsem ho pozorně a v tu chvíli si to představovala. Jaké by to bylo… Bojovat, bojovat do posledního dechu. A prohrát se svou vlastní silou. Být znovu v celách. Vydaná napospas Lilianovým rádoby vědeckým pokusům. Znovu se ve mně vzedmula vlna zuřivosti, ale rychle vyprchala.

Vzal mě za ruku a já nejdřív automaticky chtěla ucuknout, celé mé tělo se napjalo, připraveno k naučenému pohybu, než jsem jen vydechla a nechala svou ruku v jeho.
”Vzdát se…?” váhavě jsem se snažila pochopit jeho slova. Něco nepředstavitelného.
”Vždycky jsem šla cestou… Boje,” zvedla jsem k Nikovi svůj pohled. Možná to znělo velkolepě, ale bylo to tak. Ani otci jsem nedávala nic zadarmo, i když bohužel to spíš jen přilévalo olej do ohně.
”Děsí mě to. Ta představa, že prožívám… Nebo bych mohla prožívat tolik věcí,” přiznala jsem upřímně. Mám sama co dělat se svými…

Stáhla jsem ruku zpět a založila si je na hrudi. ”Vyhrál si, měl by si jít. Budou na tebe čekat.”
Opět jsem uhnula pohledem a očekávala Nikův odchod. Ale nakonec přeci jen jsem ještě dodala poslední: ”Děkuji.”

Deepak Varaza - 15. září 2021 21:49

Obrázek

VZESTUP A PÁD BOHA DEEPAKA

Pevnost Holtgast, do 31. října

Když jsem byl před mnoha stovkami dnů, jejichž střídání nelze v tomto pekelném komplexu přesně spočítat, ale rozhodně jich bylo více než tři, tři a tři, uvězněn společně se svým věrným podřízeným v cele vedle děsivého vzteklého psa, myslel jsem, že nadchází konec mých dní a již jsem nedoufal ve víc, než že skvostní básníci z řad Bratrstva budou zpívat písně o mém hrdinství, zničeném zrádnou neschopností některých z nás. Doufal jsem, že budu moci hledět, jak je z měkkého těla této troufalé "bojovnice" trháno maso čelistmi našich démonických nepřátel. Mým bratrům bohům díky se mi této radosti nedopřálo, však alespoň jsem přežil a mohl se opájet nadějí, že onen den ještě nastane.

Místo smrti a následném znovuzrození mezi vládci nebes jsem konečně v tomto sídle temných duchů nalezl komnaty hodné mě, Deepaka, znovuzrozeného Plamene Očisty, Pána Světla, Býka, který drtí. Postel, která by v mé rodné vsi hostila celé generace, patřila jen mě, tekoucí voda v soukromé lázni (i když poněkud podezřele postrádala jakoukoliv barvu), jídla, že by to zasytilo celý Pandžáb a navíc V okolních komůrkách pak procházela drobná stvoření určená nejspíše pro mé pobavení. Především ta, moudře umístěná ihned do vedlejší kóje se mohla těšit z mé blahosklonné pozornosti a dokonce z několika vlídných slov, kterými jsem ji zdvořile nabízel Žezlo mé božské moci k obsloužení. Pro jistou nejistotu v některých anglických slovíčkách mi však nejspíš neporozuměla a já se rozhodl ji již brzy vysvětlit svou laskavost názorně. Mezitím jsem se stačil seznámit i s několika sympatickými posvátnými dámami v chlévech, které se ukázaly být rozumnější než ty dvounohé hlouběji v podzemí. Tuto otázku však musím ještě teologicky promyslet během večerních meditací.

A pak se to stalo a nadešel den, na který zdejší velmožové vyhlásili TURNAJ, těšil sem se vskutku tak, že mou tvář po celou dobu zdobil úsměv, kterým snad doté doby jen sluneční bůh Surya zdravil svou paní Saranyu, když rytmickými údery svého zlatého pyje z jejích slabin vyháněl sto dvacet tisíc synů.
Řičel jsem a nadával během soubojů svých nových pomocníků a těšil se, až jim znovu připomenu důvod, proč mě náležitě uctívat a obdivovat.
Když konečně jsem byl i já vpuštěn do ringu a před mým dokonalým zrakem se objevil chlapec, nejdříve jsem nechápal co se děje a myslel sem, že mi přináší občerstvení před zápasem jako správný služebník. Teprve když mi žádné ovoce ani nápoj nepodával, pochopil jsem z tváří okolních, že je to můj soupeř. Zasmál jsem se tomuto povedenému žertu, div jsem se nerozbrečel. Byl jsem rád, že moji spolubojovníci mají tak skvělý smysl pro humor. Když se navíc eunuch změnil v jakési opeřené cosi, mé pobavení ještě vzrostlo. Nakonec jsem ale konečně na hru s radostí přistoupil, rozerval tílko na své dokonalé hrudi a nechal kadeřavý božský porost zapůsobit na dívky v hledišti.
Souboj byl krátký a já byl rád, že jsem mohl své uctívače pobavit, aniž jsem musel onoho otroka zmrzačit či zabít.
Ani jsem se neobtěžoval přeměnit zpátky a rozvalený na boku nedaleko arény čekal, až mě znovu pozvou do arény, zatímco jsem se ve svém osvíceném soustředění snažil dosáhnout vlastní ocasem do úst.
Když na mě konečně zase přišla řada, byl jsem opět zmaten - proč předemnou znovu stojí ten samý kluk a proč se mezitím ostříhal? Opakovat ten samý vtip mi sice nepřišlo tak zábavné, ale pokud to věrné pobaví, tak proč ne...
Jaká škoda, že se mi během zápasu zachtělo spát - a božský spánek nesmí být rušen. A tak, zatímco onen rozverný tanečníček oslavoval, já se natáhl u nedaleké zdi, lízaje si krvácející ránu. Ve své dokonalosti jsem se asi musel tak rozvášnit, že jsem protivníka uhodil tak silně, že to zranilo mě samotného! Jak zábavné, doufám, že se ostatní taky tak nasmáli. A já si dám malinký dokonale nadpozemský šlofíček a pak zase pujdu koukat na skvělé výkony svých podřízených... jen chviličku meditace...

Naxiya Imari - 15. září 2021 21:37

Drbáníčko

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

“Myslím, že jsme tu už všichni zvyklí na neblahé pocity,” odpovím Callumovi, zatímco drbu Stína pod bradičkou. Je to trochu povzdechnutí. “Ale máš pravdu, asi je zbytečné je tomu vystavovat víc, než je nutné…někdy to můžeme zkusit sami,” souhlasím s jeho nápadem. Napadne mě pro Stína vyvolat bludičku na hraní, ale rozmyslím si to - nejsem si úplně jistá, jak moc by stínový tvor ocenil takhle přímý kontakt s ostrým světlem.

Když Call mluví o netušených talentech, zvednu pohled od pantera a podívám se na Alex. Drží se proti Nikovi statečně, ale nakonec je to on, kdo odchází jako vítěz. “To ano,”souhlasím. “Tady se jít o bude jen hodit,” zamumlám, ale to už se Call omluví a jde za ní. Na rozloučenou se na něj usměju. Stín u mně ještě zůstává, zjevně neochotný se rozloučit s pozorností, kterou mu věnuju.

Pokračuju v drbání a sleduju Danův souboj s Félixem. Soucitně syknu, když se do něj Félix…zakousne? Už bych skoro zasáhla, ale pes nakonec svoji oběť pouští. Oddechnu si, a i když Dan nevypadá úplně nejlíp, všichni jsme už byli v horším stavu. Mimoděk si promnu zápěstí ruky, o kterou jsem při misi v Kalkatě přišla. To nebyla hezká vzpomínka.

Zvednu se z podřepu a následuju Dana na místo, kam se posadil. Mimoděk mám ruku stále položenou na Stínově hlavě, tak mě panter následuje.
Posadím se vedle něj. “Jak se cítíš? Mám ti dojít pro někoho z léčitelů?” zeptám se ho, zatímco Stín si lehne přede mě, hlavu si položí na složené tlapy. “Nebo tady mám…canisterapii? S přerostlým koťátkem. Akorát to je spíš na psychické bolístky než otevřené rány,” pokusím se zavtipkovat a poplácám Stína mezi lopatkami.

Všimnu si, že na šachovnici dorazili Drag s Michailem. Zamávám jim krátce na pozdrav, než se zase otočím na Dana.

Oscar Emerson - 15. září 2021 19:05

Po probuzení

Pevnost Holtgast, 31.řijna

Rozhovor s půvabnou ošetřovatelkou mi prvně přináší více otázek, než odpovědí.
„Já jsem v Německu?.. A jak jsem se sem dostal?“ Sice jsem byl mimo, ale pochybuji, že bych sám došel z Itálie až sem.

Pokračování věty mě však zarazilo ještě více.
„Jak jako nadaní? A co mám za dary?“ Jsem snad v nějaké postapokaliptické sektě umělců?.... to pochybuji. Navíc jak by zjistili, co já umím.

Dále rozhovor pokračoval otázkami na mojí osobu. Hned zpočátku mi dojde, že jsem se tak trochu zapomněl představit.
„Omlouvám se, jsem Oscar. Původně pocházím z Velké Británie, studoval jsem však v Milánu v Itálii, odkud jsou i moje poslední vzpomínky, než jsem se ocitnul zde. “ Vzpomínky, halucinace… nazývejme to tak.

Poslední dobou jsem vlastně ani nevěděl, co je skutečné a co ne. Možná i teď blouzním? nenápadně se štípnu do paže. Cítím bolest, takže o tom pochybuji. Vlastně si dnes poprvé po dlouhé době přijdu plně při smyslech.
„Vlastně ani nevím, co se to se světem stalo…“ Dodám možná trochu pochmurně, poté se jí podívám do tváře.
„Dnes poprvé mluvím s normálním živým člověkem od té doby, co to začalo.“

Emil Ivanov - 15. září 2021 17:59

Boje a souboje

Pevnost Holtgast, 31. října

Zvedl jsem Orena ze země. Je mi jej líto. Takhle jej odkopne a to jen projevuje zájem. Navíc, tak roztomile. Jedna moje část by si chtěla s Mikkelem o tom promluvit, ale ta druhá má jasno a to v tom, že nyní tu je Oren.
Opatrně jsem jej hladil po peříčkách a usmál se ve chvíli, když se mi v náruči schoulil do klubíčka.
Jako malé kotě.
Zavrkání bylo neskutečně roztomilé a já se nemůžu vynadívat na tvorečka v mé náruči, který je jinak člověkem.
Nevím přesně proč, ale tehdy jsem se rozhodl, že toho malého Kulíška budu chránit. Vezmu si jej jednoduše na starost.

Po cestě se o Orena starám, když mám k tomu možnost, jelikož nejsem jediný, kdo se o něj zajímá. Přesto jsem rád, když jej mám u sebe. Ne proto, že vypadá roztomile, i když tedy ano, ale není to jediný důvod.

Blagden, Nikolai, Razvan, Erden a všichni ostatní. Zejména tedy chlapy. Ze všemi se během naší cesty snažím dávat do řeči a trochu více se seznámit a ne jen proto, že moje libido se kvůli nedostatečné péči ozývá celkem častěji, než by mi bylo mylo. Přesto se krotím, jelikož s těmihle jedinci se neuvidím jen jednou, ale budu s nimi žít. Navíc pak ta věc s koncem světa. Ta tomu moc nepřinesla, ale Bible to předpovídala. Aspoň k něčemu ta kniha byla dobrá, kromě balení brk. V dost věcech se netrefila, ale co už. Jen ty zombie mohla zmínit. Nesnáším je. Nemrtví jsou něčím, co mě uvádí do varu. Zneuctění mrtvých tím nejhorším možným způsobem.

Celkem mě překvapilo, když Razvan konečně využil mojí nabídky. Nehodlal jsem být však nijak proti a poté co jsem zjistil, že měl narozky. No...
Rozhodl jsem se, že se budu snažit, aby to byl nejlepší narozeninový dárek, který mohl dostat. Narozky jsou přeci jen narozky a ty si musí člověk užívat.
Pak taky, neumím se nesnažit. Sex je pro mě uměním a něčím nádherným, takže bych to nemohl odfláknout, i když by se mi do sexu moc třeba nechtělo. Ne, že by něco takového vůbec hrozilo.

Náš nový domov je... je to lepší, než neustále někam jezdit. Usadit se je dobré. Jistým znamením pro to je, že se Oren, kterého jsem minimálně pro sebe překřtil na Kulíška vrátil do své pravé podoby a to neznamená moc změnu v mém chování k němu. Pouze už jej neberu do náručí a nedbat jej na bříšku, i když za ouškama občas ano, pokud se nechá.
Někdy, jsem večer došel za ostatky mrtvých v řadách Triskelionu. Myslím, že když by mě tu někdo viděl, jak tam ležím na zádech, nebo si s nimi povídám, tak by to měl jistě za divné, ale zvykl je zvyk.

Nováčky jsem se snažil co nejlépe přivítat. Opravdu ne uvítacím sexem, přesto, že chuť by se jistě našla. Dále jsem se tedy ujal svých povinností, které mi vůbec nevadí. Údržba a úklid jsou přeci jen potřebné věci a zas se tolik neliší od mé předchozí práce, kdy jsem měl na starost klidně jiného i tyto dvě věci.
Starání se o chlévy, je už pro mě novinkou, ale přesto se snažím, i když někdy si musím zacpat nos, který, jak jsem zjistil, je citlivější na pachy, než dříve. Co se tedy pamatuji.

Dnes jsem se, jako vždy ráno cítil skvěle. Se všemi jsem se hned přivítal a na stůl položil láhev, jejíž obsah zmizel mě neznámo kam a to ještě včera byla plná a dost pochybuji, že jsem se předešlý den opil do němoty. Na to jedna flaška opravdu nestačí.
Než se naději, tak přecházíme k tréninku, kde se máme postavit proti ostatním. Bojovat se mi moc nechce proti ostatním, ale je to potřeba a navíc můžu zkusit zapůsobit.
Mým soupeře je Lilian jeho schopnosti mi jsou celkem dost neznámé, ale to nevadí. Překvapení je vždy super věc a navíc si moc nadějí proti němu nedávám, jelikož o proti mě má přeci jen velké zkušenosti, ale o neznamená, že se můžeme pobavit a navíc jej nenechám vyhrát moc snadno. Pokud chce vyhrát, tak mu to opravdu nechci dát zadarmo.

Útok hejnem netopýrů jsem opravdu nečekal. Navíc pak to, že těla netopýrů jsou trochu... no rozložená. Mrtvý ve mě strach nebudí. Naopak vztek. Přesto strach z netopýrů mám strach, který následně přeroste v myšlenku, tedy spíše žádost ke světlu, aby mě ochránilo. Velký záblesk světla, který následoval ve formě světelné vlny byl zjevně dost překvapující, jak pro mě, tak i Liliana.
Myslím, že jsem si proti někom, jako je Lilian nevedl vůbec špatně. Je to jen můj pocit, ale když by jsem měl podobně zkušeností, jako on, tak by souboj nejspíše dopadl úplně jinak.
Po souboji, kdy jsem v mysli stále viděl to hejno netopýrů a moje tělo mělo několik odřenin jsem s klidem šel Lilianovi potřást rukou.
"Vážně dobrý. Příště, tě už porazím." Usměji se a podívám se, kdo je další na řadě. Výsledek bude zajímavý, ale nehodlám žádné straně nijak nadržovat a fandit jí více, než té druhé. Stejně tak i u jiných zápasů, kde se zaměřím hlavně na to, aby jsem se naučil jaké schopnosti, kdo má a také, jakým způsobem je používá. Inspirace přece není nikdy dost.

Zasměju se Razvanovu návrhu.
"To by nebylo špatné, ale raději bych za vzplanutí vášně. Přeci jen by té postele byla škoda a napadá mě spoustu věcí, které by mohla zažít."
Mluvím tak, aby to slyšel i Lilian a s lehký pošklebkem mrknu na Razvana.
"Navíc bych si rád vykompenzoval zážitek s netopýry něčím příjemným."
Nyní už opravdu znovu nemrkám, ale místo toho projdu kolem Raze blíže k šachovnici a lehce přejedu svojí rukou po té jeho, když jdu kolem něj.

Orenův souboj končí jeho prohrou a poté co vidím, že má problém vstát, tak jdu za ním nahoru, aby jsem jej zvedl do náruče a odnesl dolů za ostatními.
"Vedle sis skvěle. Kulíšku."
Dám mu pusu na tvář položím jej někam, kde se bude moci posadit.

Lilian Auguste - 15. září 2021 16:05

Krocení zlé ženy

Pevnost Holtgast
31. října

Zachytím na sobě Lakin úsměv a pár myšlenek koncentrovaných na mě. A nejen jejích. Docela... mě to uvádí do rozpaků. Už je to tady zase - žeby déjà vu? Teď ne, prosím, nechci to řešit. Teď ne. Přináší to vzpomínky a vzpomínky… nejsou dobrá věc, rozhodně ne chcete-li pomoci od bolesti. Budu… se plně soustředit na věci přede mnou.

Nemusím být telepat, abych věděl co si Yev aktuálně myslí - počítal jsem s jejími hodnotami a jsem na její argumenty připravený.
Můj návrh na jakoukoliv hru se slovíčky zaručením diskrétnosti poslala čile do háje - že já blbec přece jen víckrát nezkusil telepatii... ohledně chladných tónů mám poslední dobou značně zvýšenou rezistenci, takže led při poslouchání tolik nebodal. Založil jsem ruce na hrudníku a s klidem si jí vyslech. Byl jsem vděčný, že přistoupila na o špetku diplomatičtější tóninu, jak jsem si všiml v jemné změně intonace jejího hlasu.
“Nechci jakkoliv zpochybňovat logiku tvých argumentů, nicméně situace se změnila a rozsáhlý útok, jaký jsme před tím zažili, je mnohem méně pravděpodobný. A i kdyby, rozhodně nebudeš v první linii obrany, tahle válka je boj o přežití, ne bitva u Thermopyl.” začnu úvodem konverzačně v reakci na její podněty. Tohle… vlastně mám od Erdena. Před tím jsem myslel, že máme vynalézat zbraně, svádět bitvy… už to vidím jinak. Hodně věcí teď vidím jinak.
“Ačkoliv si tvých zkušeností na poli medicíny si vážím, ale nemusejí z tebe dělat dobrou pacientku. O psychologii jsem toho přečetl hodně a dostal jsem jisté vzdělání, ale rozhodně se nepovažuji za duševně zdravého.” poťouchle se pousměju.
“Nicméně… zvaž prosím všechna rizika a potenciální nebezpečí. Je vysoce pravděpodobné, že Záblesk zadrknal na předivo energií, které zatím stále ještě nechápeme a nedokážeme určit jejich povahu ani rozsah. Jinak reanimaci mrtvých a dalším podezřelé, paranormální efekty vysvětlit nelze. Jaký vliv mohou mít na těhotenství? Moc dobře víš, jak umí být plody zranitelné - psychický stav matky, drogy, radiace… jediný registrovaný případ těhotenství a porodu tady dopadl… nedopadl, ty s Heather jste jediné na kom se můžeme přiučit, či spálit ohledně tématu. Naše testy zatím vypadají dobře, to ano, ale byl bych velmi vděčný, pokud by jsi svolila k tomu být víc obezřetná, trochu se... šetřit.” vysvětlím a snažím se používat slova co nejlépe - hovořit o sobě, nic jí nezakazovat, pouze přiblížit svůj úhel pohledu a nepodsouvat ani nerozkazovat. Až příliš mnoho věcí nás v poslední době překvapilo - neměli jsme informace a nebyli jsme připraveni. Stálo nás to hodně životů a já jsem rozhodnutý neopakovat takové chyby, i kdyby to mělo znamenat být přehnaně protektivní. Alespoň to zkusit.
Fakt, že jsem pro ni uzmul ze skladu haribo gumídky, inspirovaný statistikou těhotenských chutí si raději nechám na krizovější momenty. Pokud se mi jí z nějakého důvodu podaří hoooodně vytočit, můžu je po ní hodit a doufat, že jí odlákají na dost dlouho, aby se mnou nevytřela podlahu.
Yeva ostatně vypadá, že by mě střídavě ráda a velmi ráda praštila - na to jsem zvyklý. Odpověď je jako odseknutí dotíravému hmyzu ale v duchu se pousmívám. Nejsem idiot. Slyším sice jen střípky (4), ale hluchý k jejím myšlenkám nejsem. Tuším, že se pod povrchem něco děje a jelikož ani ona není pitomá, ví, že vím... a já vím, že ví. A přesto, nehodlám jí tím nějak mučit - nejhorším nebezpečím pro ni samotnou je ona sama, její vlastní snaha být něčím jiným než člověkem. To je věc, jejíž poznání jsem musel hodně platit - pravda je, že jsem byl v tomto ohledu hodně tvrdohlavý a nechápavý student a stále jsem. Stále je tu dost strachů před kterými utíkám, dost pravd, které nejsem připraven konfrontovat a věcí, který bych rád dostal pod kontrolu ač jsou nekontrolovatelné... nebo alespoň měl pocit, že jsem vyzkoušel maximum.
Yeva je povolána do ošetřovny a já smířlivě kývnu - její odpověď beru vážně a nešetřím vděčností, jak říkám: tuším jak těžké to pro ní může být. Přeci jen, stále mi víc jde o to mít s Yevou dobrý vztah, než mít pravdu, což je velmi… nečekané. Oh, ty priority! Teď to vypadá, že se mi jako zázrakem povedlo získat malé plus u obojího... pokud udrží své slovo.
Později ji můžu pozvat si zacvičit jako náhradu - je dost bezpečných aktivit jak si dát do těla bez toho, aby někdo z nevědomosti (nebo blbosti) uhodil kam neměl a byl tak ohrožen nejen život malých bytůstek, ale i Yevino zdravý.

Kazran mezi tím přivádí kohosi, kdo má nevyslovitelné příjmení. Doufám, že tato dívka je spolehlivá - prozrazení dalšího sankta by bylo opravdu mrzuté, zrovnatak kdyby si tím pekelník poškodil krytí. Ale verbovat další lidi je Kazranův účel, ne?
Erden občas vypadá, že je mu lépe s nováčky, než se stálým kolektivem. Trochu to zamrzí, ale může to být jen domněnka. Zdá se mi, jako by v tom uvítání byla jakási sentimentální hodnota. Tento postřeh si poznamnám do myšlenkového notýsku.

Za relativně krátkou dobu se v okolí šachovnice (a v ní) stane hodně věcí.
O socializaci nováčků samotných se stará Razvan, či Marisol, řekl bych že ač má proti oběma jisté výhrady, hodí se na to. Razvan po mě hází ošklivé pohledy a myšlenky, netuším co mu přelétlo přes nos, nicméně to pro mě není relevantní, dokud se neodhodlá s Emilem vyplnit co plánují - to s nimi potom vytřu podlahu. Možná mi přece jen ten souboj trochu vliv trochu života do žil....
James s Bladgenem potom ukazují pevnost dle rozkazu oné bledé dívce, která byla mezi nás přivedena. Ty střípky, co jsem z američanovi mysli chytil nezněly, že by dobře snášel to… celé. Něco jsem si uvědomil ohledně svého psychického stavu - dalo by mi práci najít tu někoho, kdo nemá psychiku pochroumanou. Co se stane, když trauma začíná být normou? Zvláštní, přinášelo mi to klid.
Miiny myšlenky jsou intenzitou dalece přesahují normální šum – lze vidět, že není schopna si se svými schopnostmi poradit. Má jich příliš mnoho a kdo ví, jaké to na ní může mít dlouhodobé následky. Dalo mi to určitý nápad na vlastní vedení tréninku.
Nik za ní vyrazil a i ve svém psychickém stavu je právě on nejpovolanější osoba, jež znám, s kterou bych o takovém tématu mluvil, nacházejíc se hypoteticky ve stejné situaci.
Nejhorší souboj jsem čekal mezi Orenem a nováčkem z Bratrstva - Erdenův sadismus známe všichni, ale mě a zajímá, co těmito svými rozřazováním sleduje - zda se snaží uklidnit agresivního svalovce tím, že před něj postaví někoho vcelku křehkého, nebo se snaží někoho křehkého zpevnit konfrontací s brutální realitou? Nakonec se z Orena stal vcelku roztomilý hopík, naštěstí ne moc zraněný.
Nicméně, zpět k nejhoršímu souboji - pohled na to, jak ten nový pes škube Danielem v zubech mi připomněl už jeden souboj, který jsme tu měli. Tehdy chlapec málem vykrvácel. Byl jsem u toho.
Trhlo to ve mě… Daniela jsem pokládal za svého přítele (tohle slovo 'přátelé' je u mě zavádějící, zkrátka lidé u kterých bych nerad aby se jim stala příliš velká, nesmyslná újma), ačkoliv mě jeho apatie a jakási dávka nihilismu velmi štvala, na tohle se mi nekoukalo vůbec dobře.
Spolkl, jsem jízlivou poznámku Felixovým směrem, věděl jsem že si to užíval a ambivalence úcty a destrukce z Bratrstva je pod jeho kůží silně zažitá (ostatně jako u všech těchto typů, co odtud pocházejí), a vyrazil naproti Danielovi s pátravou myšlenkou a zvědavým okem, snažím se analyzovat jeho zdravotní stav.
“Jsi vpořádku? Měl by jsi se vyléčit co nejrychleji.” promluvím k němu pomocí hlasu v hlavě. Jsem rád, že to zaznívá jen v hlavě, je z toho cítit nějak moc péče na to, abych si mohl udržet svou reputaci. Znám odpověď - je to Daniel. Samozřejmě že je vpořádku: 'Utrpení je přirozená součást života, Liliane, přežil jsem horší, jsem schopný si nechat roztrhat tělo na kusy, ale bojím se milovat, blah, blah, blah, znaková řeč, němčina...' Ve skutečnosti... se mu nedivím. Kdybych měl dovolený úplný restart, kdy bych si mohl vybrat mezi tím, být víc jako zenový mnich z Neměcka, nebo... no, já, asi bych docela váhal.
Ale samozřejmě, že se postavím na svou stranu. Jsem skvělej.
Možná proto taky budu první, kdo bude mít v tomto panoptiku děti.

Postavím se blíž Erdenovi.
Ne že bych chtěl něco probírat, vlastně… nevím, co je to za gesto. Doplním to jiným gestem: pošlu k ledové carevně Jednoočce I. z mongolských plání přívětivou myšlenku, jako pohlazení.
Nicméně, začínám být lehce netrpělivý a v hlavě mi začne šrotovat tak typická matika - odhad schopností soupeře, jeho strategických předností a slabin, odhad zbývajících sil, jakou taktiku na koho použít?
Všímám si, že k nám přichází Drag a Michail. U Draga opatrně zjišťuji jeho reakce a pozorně poslouchám střípky které znějí od něj. Mám neblahé tušení na to, že Erden zaslechl svůj titul a bude se chtít mstít.

Blagden Graves - 15. září 2021 13:13

Netrpělivý průvodce

Pevnost Holtgast, 31. října

"Tak vzhůru na nákupy," pobaveně prohodím, když se Laima rozhodne, co by ráda nejdřív. Dojít do skladů nám od arén dlouho vskutku nezabere, první větší kartonovou krabici, kterou najdu, přihraju Laimě.
Zbytek je na Jamiem, ten se nejlépe vyzná ve skladech, ve velikostech a typech oblečení, co kde je, atd atd. A co případně může přizpůsobit Laimě na míru svými schopnostmi.
Já jsem tady v podstatě jen velký chodící nákupní košík, poponášející krabici, do které si Laima může vršit nalezené potřebné věci - vůbec se v tom nevyznám.

Když pomalu přes vršek krabice nevidím, nastává čas na ubytování se na pokoji. Pokud se chce blondýnečka před zbytkem prohlídky vysprchovat a převléct, počkám na chodbě.
Nevím, jaký názor na to má Jamie, ale následnou prohlídku já vezmu hodně stručně - však garáže, tréninkové prostory, sklady a pokoje už viděla. Krátká exkurze do jídelny, společenské místnosti, knihovny, nahlédnout na ošetřovnu, do stájí - další dny bude čas si je prohlédnout důkladně, však tu není moc jiného co dělat. Nejdéle se asi zdržíme v zahradách.
Pokud je Laima jako já, vnímá tu sílu, které Srdce propůjčilo místu svého odpočinku. Tu konejšivou náruč bohaté zeleně, ze které se alespoň mně nikdy nechce odcházet...

"Pojďte, trénink ještě neskončil," neodpustím si ovšem maličko netrpělivě připomenout oběma. Koneckonců, zelení se Laima může kochat i na Šachovnici, já, Nax i Lakshmi jsme si na rostlinných polích dali záležet.

Yevgeniya Vorokina - 15. září 2021 12:47

Ústup

Pevnost Holtgast, ošetřovna, 31. října

"V pořádku," kývnu směrem k Lakshmi. Její uculení se k Lilianovi mi neujde. Že by se mu svítalo na přívětivější časy, než mezi tulením se k ledové stěně, stýskáním si po Zdivočelém a studeném profesně-přátelsko-rodičovském vztahu se mnou?
Kdo ví.

Mlčky si vyslechnu Lilianův proslov, s kolísavě se zvyšující a snižující chutí praštit mu o hlavu nejbližším předmětem po ruce.
"Zvážím. Pokusím se být opatrnější," odpovím stroze. Možná by měl pokročit s Lakshmi, třeba by mu otcovství i na jiných frontách dalo důvod neviset tolik na tom, co dělám já. Samotnou mě frustruje, že na dalších x měsíců budu znevýhodněná v boji i pohybu, nepotřebuji připomínky navrch... Zatracená práce.

"Jistě," kývnu směrem k Erdenovi a ještě ráda opustím diskuzi o tom, že bych se měla šetřit. Nejsem z cukru. A pokud aktivní život momentální doby povede k mému potratu, možná to, co nosím pod srdcem, nebylo zase tak odolné a životaschopné v první řadě. Od Liliana bych očekávala, že právo silnějšího v přirozené selekci genů bude respektovat.
Tak proč je mi najednou do pláče, snad i dojetím, že se stará? Zatraceně.

"Vítejte zpátky," kývnu s téměř mizivým pousmáním na Draga a Míšu na ošetřovně. Sami provedli docela velký kus práce - s trochou vodní síly je pacient brzy čistý a připravený k rychlé rekonvalescenci.
"Huš, dole se pilně cvičí. Běžte, ať nezmeškáte první trénink tady," vybídnu oba pomocníky k přesunu, zatímco převezmu dozor nad nováčkem, uloženým v pokoji pro pacienty s číslem 1.

Krátce poté, co Dragostan s Miškou zmizí, se pomaloučku probouzí i bezvědomý.
Na otázku, jak se cítí, odpovídá, že lépe - to bych se vsadila. Svět venku se na ty bez výhody útočiště moc přátelsky netváří.
"Nacházíš se v Německu, v bezpečném útočišti. Zdejší osazenstvo tvoří Nadaní, myslím, že se svými dary mezi nás zapadneš," pousměju se klidně. Stačil mi první dotek, abych si uvědomila, že je jeden z nás.

"Pamatuješ si, jak se jmenuješ? Odkud jsi? Co se s tebou dělo?" zeptám se pak neutrálně. Od Draga jsem se toho příliš nedozvěděla.

Dragostan Sergiescu - 15. září 2021 12:13

Zpátky v pevnosti

Pevnost Holtgast, ošetřovna až Šachovnice, 31. října

Práce dvojitého agenta nikdy nebyla vysoko na mém listu vysněných pozic - proto jsem rád, že mi nátura mých schopností dovoluje nebýt příliš kolem Řádu světla. Že létám po světě a zajišťuji krystaly umožňující rychlý přesun na různá místa je dobrou výmluvou pro časté absence.
Řád má za to, že je výroba mých krystalů daleko náročnější na čas a energii, než ve skutečnosti je - a já zbylý čas mohu použít na tvorbu pro Triskelion.

Nevýhodou je nedostatek odpočinku, a pohyb po světě, i v zónách s poměrně velkou radiací. Výhodou? Klid. Samota. Jsou cennější než zlato... zejména v posledních asi dvou týdnech, kdy se moje vzpomínky vzbouřily. Najednou jich mám daleko více - a některé události si pamatuji dvěma různými způsoby.
A co se ostatních týče?
Rozpolcenost z nich je občas dost silná na migrénu. Nechuť k Mii. Náklonnost k Mii. Přátelství k Lilianovi a Valerii. Nenávist k Lilianovi a Valerii. Něco víc než přátelství k Heikkimu - nenávist k Mikkelovi. Něco víc než přátelství k Naxiyi. Lhostejnost k Naxiyi. Jsem vděčný za samotu, nebolí, nepřipomíná.

Nad Milanem zakroužím v podobě chrliče, vybíraje dobré výchozí místo pro objevení se po použití krystalu. Některá z bazilik, pravděpodobně - většina se nachází v centru města, s volným prostranstvím okolo, vhodná i k přesunu větší skupiny/jedince ve velké podobě. Hladce tedy dosednu před jednou z nich, a pustím se do tvoření.

Jeden pro Řád, pět pro Triskelion... unaven dlouhým letem i vynaloženou energií, uložím výtvory do vnitřní kapsy kabátu, než se rozhlédnu. Hodilo by se příjemné útočiště, kde strávit pár hodin odpočinku, než budu pokračovat. V plánu jsou krystaly z Benátek, Říma, Catanie a Valetty, před nočním letem do Tunisu.
Plány však zůstanou jen u plánů - v troskách opodál zachytím pár očí. Nejsou ani zvířecí, ani nemrtvé.
Vykročím k chlapci, který se vysíleně ukrývá, znepokojeně. Ztratil vědomí... opatrně se dotknu jeho čela, a soustředím se na jeho stav.

Podvýživa, dehydratace, stopy radiace... jinak je zdráv. Netuším, jestli je to obyčejný člověk nebo Nadaný, ani mě to v té chvíli nezajímá. Místo letu dál z kapsy vytáhnu krystal vázaný zpět do Německa, k pevnosti, a před použitím opatrně zvednu světlovláska do náruče.

Pocit z přesunu nikdy není příjemný... studený mořský vzduch upomínající mě, že se přesun jako vždy podařil, ovšem je. Zhluboka se nadechnu a pak i se svým bezvládným břemenem vykročím k pevnosti.
Cestou mě doběhne i Michail. Netuším, proč byl venku, ale zeptat se je momentálně mimo moje schopnosti - i kdyby uměl znakovou řeč, moje ruce byly v ten moment docela plné. Tak se jen usměju a kývnu na pozdrav.

Nechám Míšu dotknout se ochran a spustit otevírací mechanismus, a oba zamíříme na ošetřovnu. Můj Léčivý dotek a jeho Očistný spraví většinu problémů, a když dorazí Yeva, společně se nám docela rychle podaří pacienta napojit vodou s povzbuzujícím účinkem, dostat z něj několikaměsíční špínu a obléct jej do erárního pyžama.
A zatímco mu do paže Yeva zavádí jehlu s další výživou, kývnu na Michaila.

Máme jít dolů, za ostatními na trénink, takže si v rychlosti odložím věci na pokoji, roztřídím krystaly a dopřeju si kratinkou sprchu, než sejdu dolů za ostatními.
Zamávám na přítomné, a vyčkám, ke komu mě zařadí v boji.