O emocích nad mísou

Pevnost Holtgast, u Šachovnice, 31. října

"Što ja néznaju? Kake éto, gdýž émocje óstatnich tébje kómpletně záplavi, i nět próti tomu óbrany?" pousměju se, pustím její vlasy a opřu se o stěnu, když se skloní nad umyvadlem.
"Éto ja znaju dóbře. Ja bójoval próti tómu gódně. Músil byť dlugo na óšetřóvni pod sédativy, i dókonce na čás Zdívočil," zavrtím hlavou. Mia si to nepamatuje, tehdy... byla mezi námi, ale v Celách, nepamatuje si, nevěděla, připomenu si.

"Ja bójoval, gnúsilo se mi, že néustale ániž bych chočel ja šlápu po sóukromi óstatnyjch."
Když se otočí ke mně, pousměju se na ni. "Bójovat próti tému býlo špátně, Mia."

Na moment zaváhám, nejsem si jistý, jak říct, co jsem myslel.
"I to... ty nézaviraš óči, gdýž se v ókoli djéje něčevo što se tóbje nélibi. Nézacpavaš sébje úši, gdyž záslechneš zvúk. Ja dumaju... émoce pódobne. Gdyž ja náučil émoce vnimat kak dálši smýsl, něčevo, što tak je i ja to dókažu vnimať, zlépšilo se všéchno. I po mjésicich už áni vélke skúpiny lídi nétrapi menje, próstě... jéjich émoje vnimam, i... némam próblem je ígnorovať, kak néchtěnyj rózgovor."
Když se její pohled ze země nezvedá, natáhnu ruku a vezmu do ní tu její, jemně stisknu.

"Záblokovať émocje kólem sébje je úleva ná chvílku, rýchla pomoc. Jéden výgrany boj. Vésť tákto válku próti svojej schópnosti ále ási némožno."

David a Goliáš, pravdivá historie

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

Než se pořádně rozkoukám, už se musím vyhýbat pěstem rozložitého Inda, a i když na sebe bleskově vezmu gryfí formu, ve které jsem velký přibližně jako kočka a tudíž menší a mrštnější cíl k zásahu, moc mi to nepomůže. Trefí se, až s mžitkama za víčky hvízdavě vydechnu, a pak se mění na býka.

Moje vzpomínky... pořád nejsou úplně ok. Některé se od chvíle, kdy mě Heigen málem zabil, vrátily, většina ne. Teď mi však před očima vyvstane... Olaf se jmenoval. Měnil se do obřího býka, z živého bronzu. Najednou si plně rozvzpomenu, kterak mě s ostatními parťáky z Bratrstva naháněli po New Yorku, Výboj a chaos po něm viděli jako skvělou příležitost vyřídit si to se mnou, s chcípáčkem, jehož schopnosti nikdy nebyly cool a podle nich užitečné, a ostatními 'Bratrstva nehodnými' členy.

A pamatuju si opuštěné vlaky a koleje překladiště v New Yorku, kde mě dohnali, a já unavený a zbitý prakticky čekal na poslední ránu. A zásah Triskelionských. A moje přemlouvání Lucase, Erdena, ať neubližují Marisol, že je to fajn holka. A...
-OOOF.
Nabrán býčími rohy, jsem yeetnut obloukem do vzduchu v otočkách, a na moment nejsem schopný vnímat ani, kde je nahoře ani dole, než zuřivým mácháním drobných křidélek konečně zastavím pohyb. Do toho, Orene! Postav se mu, ber ho jako náhradu za Olafa, a možnost srovnat účty za tu šikanu kdysi!
Dravou šipkou se snesu zpět k býkovi a plný bojovného zápalu, nípnu drobným zobáčkem býčí ucho, až teče krev. Teda, pár kapek.

A to je tak poslední triumf, který zvládnu - následná pecka bokem rohu a pak kopytem mě odešle k zemi nadobro.
"Vzdávám se..." sípnu, když se mi podaří proměnit zpátky. Ačkoliv vrstva tuku a ještě tlustší vrstva prachového peří útoky předešly horším zraněním, vybarvující se modřiny po úplně celém těle snad s výjimkou nosu cítím už teď. A něco se mi stalo s kotníkem, když se pokusím pomaloučku, bolestně zvednout, nemůžu na něj došlápnout, bolí.
"Dobrý boj," přesto se usměju přátelsky na Deepaka, než se nějak odbelhám/odtáhnu stranou tréninkových polí.

Nový začátek?

Události posledních měsíců
Okrajově James, Erden, Marisol, Razvan, Oren, Valeria, Nikolai, Mia, Félix

Události posledních týdnů, možná měsíců se smrskly jen v řadu roztodivných, znepokojivých záblesků číhajících v neprostupných tmách uštvané mysli. Těžko odhadnout, jak dlouho jsem se potácela od jednoho města k druhému v zoufalé touze najít východ z té nekončící noční můry. V jeden okamžik jsem vysedávala na zahrádce jedné z pražských kaváren, domlouvala si setkání v Sapě s mojí nejmilejší kamarádkou Monikou a pak, zcela bez varování, se svět zřítil do tenat chaosu.
Po děsivém výboji obloha potemněla, jak se zčistajasna ocitlo celé město bez elektřiny. A nejen to, ještě teď si matně vybavuji, jak jsem hleděla na zčernalý displej mobilu a snažila se ho opět přivést k životu. Marně. Do ulic začali vycházet lidé a vyděšeně se rozhlížet kolem sebe. Padala první slova o možném teroristickém útoku, předvídané apokalypse...
Jenže pak se vše nějak zvrtlo, davy zachvátila panika, plameny v očích lidem vyhasly a nahradilo je něco mnohem zlověstnějšího. Ulicemi zněl křik a všechny ty odporné, znepokojivé skřípavé a dunivé zvuky, jak se spolu s příčetností začala bortit i naše civilizace.

Má rodina!
Bylo to první, co mi nejspíš padlo na mysl. Určitě jsem musela vyrazit tím směrem, prodírat se skrze tu zkázu, jen abych mohla být znovu s nimi. Má rodina, můj domov, místo bezpečí a místo, kde mi budou schopni vysvětlit, co se tu stalo a jak pokračovat dál. Jenže na místě, kde předtím stála naše bytovka jsem v záři dohořívajících plamenů spatřila jen ohlodané trosky.
"Skutečně to bylo tak? Nebo si to celé jen domýšlím?" problesklo mi hlavou, když mě podivný světlovasý muž provázel snad ještě podivnější budovou. Bylo to zmatené.
Možná jsem tam nalezla vyděšeného, zraněného Tomáše s prázdným pohledem zvráceným k temným nebesům. Nebo jsem byla zraněná já?
Kolik času uplynulo od té chvíle?

Hlas rozumu mi našeptává zcela jiná slova. Vydala jsem se přeci opačným směrem, k večeru v bytě beztak nikdo nebyl. Držela jsem se zprvu podél cest, krčila za každou přirozenou překážkou, ale odmítala se ponořit do opuštěnějších zákoutí zahalených ve tmě. Tma mě děsila, od útlého dětství, nedokázala jsem se se svou bujnou fantazií vypořádat se všemi zesílenými vjemy a očekávala nebezpečí za každým koutem.
Jenže nakonec nebylo zbytí. Lidem, nebo spíše tomu, co se z nich stalo, přeskočilo. Souslednost všech těch jevů a zážitků mi stále uniká, jak je tolik míst prázdných. Tolikrát jsem se účastnila zábavných přednášek i vážnějších konferencí na téma "Jak se zachovat při příchodu apokalypsy?", až jsem možná napůl automaticky začala v troskách shánět věci potřebné k přežití. Lepší oblečení, výbavu, zásoby pitné vody, dostatek čistících filtrů, desinfekce,...
Brala jsem to jako další z LARPů, kde jsem konečně já v té hlavní roli. Kus dřevěné násady občas stačil k tomu, aby se někteří drželi dál....a když ne, dovedla jsem opravdu rychle utíkat.

I tak to bylo.... strašlivé. A co víc, v jedné zvlášť vypjaté chvíli, kdy jsem se ukrytá ve stínech třásla a snad i čekala na svůj poslední soud, mi společně se zoufalým výkřikem z obrácených dlaní vyšlehl záblesk oslepujícího světla. V ten okamžik jsem sotva přemýšlela nad tím, jak se to mohlo stát a prostě vzala nohy na ramena, jenže se to opakovalo. Začalo to zcela nenápadně, pouhou myšlenkou.
Rozsviť se! Zhasni!
Světlo se nezřídkakdy podvolilo mé vůli, častěji na to, než aby to mohla být náhoda.
A nejen to, v přítomnosti druhých jsem často odkudsi dokázala čerpat sílu, přísahala bych, že i rychleji zhojit kdejaký škrábanec. Druzí pak zaostávali. Bylo to jako vysvobození, konečně jsem se nemusela jako nějaká prašivá krysa plazit potmě a mohla sem tam ulevit roztěkané mysli i duši. Mělo to pochopitelně i své stinné stránky, nakonec jsem však zdolala i ty. Kdykoliv na to pomyslím, nahrne se mi bůhvíproč do úst žluč.
Mohla jsem se nejenom stát majákem v rozbouřeném moři černavy, ale i zhasínat jakékoliv ostatní zdroje světla, kdykoliv to bylo potřeba a já chtěla nepozorovaně proklouznout.
Ač jsem vůbec netušila, kam vlastně sama směřuji.
Celé to bylo jako ta jedna hra, s živou bytostí jsem nepromluvila možná týdny, vše ustoupilo těm základním, téměř zvířecím instinktům a vůli se s tím vším nějak prorvat a obstát. Odhazovala jsem jednu nepohodlnou obavu za druhou s jasným vědomím, že jednou se ke mně všechny poslušně vrátí zpět. Teď na to ale nebyl prostor ani čas.
Zažila jsem zimu, zažila jsem zoufalý, ochromující hlad.

Až kdesi za hranicí Polska, soudě dle nápisů, jsem znovu narazila na prachbídné zbytky civilizace. Pohled na ty zubožené, zlomené schránky nepřinášel úlevu. Brzo se prozradilo, že jsem jiná, že oplývám zvláštními schopnosti a ne každý to přijímal zrovna s nadšením. Cožpak v tom neviděli ten potenciál? Mohla jsem jim být užitečná, ve skupině je síla! Na(ne)štěstí jsem nebyla jediná, občas se kolem mihla rusovlasá dívka, která byla rozhodně už na první pohled něčím zvláštní, téměř bych přísahala, že se v její blízkosti pohybovala i liška. A pak tu byla jedna mladá dvojice, oči měli téměř výhradně pro sebe, ale beztak čímsi vystupovali z davu. I ten vychrtlý, tmavovlasý...muž s těkavým pohledem vyzrazujícím počátky nepříjemného absťáku.
Dny strávené zde byly prodchnuté zvláštní, tíživou nejistotou, snažila jsem se navázat nějaké kontakty, znovu si připomínala, jaké je to být ve společnosti jiných, ale možná to byla už jen ta naše zdrchaná, špinavá a zpustošená fasáda, co to znemožňovala.

Dny plynuly a bývaly chvíle, kdy jsem si říkala, zda by snad nebylo lepší se zvednout a jít dál. Zvládla jsem to až sem, možná bude někde ještě nějaké jiné, lepší místo...
Jenže člověk míní; než jsem se rozhoupala k činu, objevilo se u našeho úkrytu několik ne zrovna přátelsky vyhlížejících individuí. Jistě, všelijaké potyčky s proměněnými nebyly zrovna výjimečné, jenže tihle neměli prázdné pohledy, ba naopak. A stejně jako já a těch pár dalších byli poznačení. Sotva někdo stačil prohodit pár slov, zaútočili. Křik a lomoz znovu vyvolal nepříjemné vzpomínky. Ani nevím, zda jsem se já sama nějak bránila, zda jsem vůbec v tom nejpodstatnějším okamžiku dokázala zdvihnout dlaně a namířit na ně oslepujícím světlem.
Nos mi naplnil odporný puch krve, ale záhy mi došlo, že tu nejsme sami. Náhle se objevila skupina dalších Nadaných a svými silami postupně zatlačila útočníky k ústupu, několik z nich dokonce pokořili a donutili se vzdát. Jenže škody už byly napáchány.

Bezmyšlenkovitě jsem tehdy na někoho kývla, snad přijala nabízenou ruku a během dalších několika dnů se mým nejvěrnějším společníkem staly sterilní stěny nějakého, snad lékařského, sálu. Překvapivě jsem se cítila podivně v bezpečí a využila ty chvíle k odpočinku. Nahromaděný stres udělal svoje a většinu času jsem nejspíš prospala, možná tmavovlasé ženě semtam mimoděk odpověděla na nějakou z otázek. Nabízené pohodlí a především jídlo jsem přijímala s upřímným povděkem, ačkoliv jsem zpočátku možná těžko skrývala jistou nedůvěřivost. Po těch několika měsících v obavách bylo obtížné si přivyknout na vlídné slovo.

Ze vzpomínek mě vytrhne cvaknutí kliky, jak mi Erden ukazuje další z důležitých místností. Většinu času jen tiše přikyvuji, snažím se nějak vstřebávat vše, co se mi snaží sdělit i mezi řádky naznačit. Nemívala jsem nikdy problém zapadnout, ale zde se to vše odehrálo tak rychle. Až při hovoru s tím sympatickým klukem s pronikavýma, modrýma očima, co nejspíš nemohl být o moc starší než já, jsem se trochu osmělila. Vyžádala jsem si nové oblečení a mezi řečí se snažila vyptávat na podrobnosti a věci, které jsem při Erdenově výkladu buď přeslechla, nebo se mi prostě jen myšlenky zatoulaly jinam. Beztak jsem si stěží zvládla vše zapamatovat na první dobrou.
Skutečně jsem pookřála až v mém novém pokoji, který jsem sdílela s opravdu nádhernou tmavovláskou. O to víc mě překvapilo, když mi během představování mezi řečí sdělila, že má na starosti i můj výcvik. Musela jsem na ni tehdy opravdu nedůstojně kulit oči, ale nedostala jsem zrovna moc prostoru, abych si mohla zjistit podrobnosti.

Jsme totiž svoláni k obědu, jídelnu postupně začnou naplňovat i ostatní obyvatelé zdejšího úkrytu. Posadím se k ostatním nováčkům a snažím se alespoň nějak zapamatovat všechny tváře. Někteří se sotva podívají našim směrem, jiní ale i přijdou k našemu stolu a ještě pozdraví.
"Hanka, těší mě," odpovím sice možná zdvořilostní frází, ale koutky zvednuté v úsměvu vyzrazují upřímnost mých slov, když Orenovi nabízím svou ruku a možná až pořekvapivě silně stisknu. Nebyl ale rozhodně jediný, stejně vřele jsem se během dne pozdravila i s Nikolaiem a Valerií, ač mi přišla možná lehce odtažitá. Postupně mi začalo docházet, že se zdejší místo nejspíš stane na nějakou dobu mým novým domovem. A v porovnání s předchozím úkrytem jsem si vlastně polepšila, lidé zde mi alespoň na první pohled přišli o dost bližší, byli mladí, ze všech možných koutů světa (soudě dle různých přízvuků) a především neztratili onu jiskru, vůli k životu tak zoufale scházející těm, které jsem na své cestě potkala.

Zmínka o plánovaném turnaji mě však přeci jen trochu znepokojila, nějak jsem si zatím nedokázala srovnat, o co se mělo jednat. Zřejmé bylo, že šipky nebo pinec rozhodně hrát nebudeme. Při vstupu na šachovnici mnou cloumala nervozita a nejistota. Zvlášť, když jsem mezi přítomnými zahlédla i toho krvelačného černocha, o kterém bych přísahala, že se účastnil útoku na náš úkryt. Brzy se dostavili i jeho společníci, cosi nepříjemného se mi zkroutilo v žaludku a nasucho jsem polkla.
"Co tu dělají a proč?"
Nechápala jsem, bylo to sotva pár dnů, co zmasakrovali celou osadu, co usilovali o život i nám. Proč jsou najednou tu a tváří se, že jsou součástí tohoto podivného společenství?
Nenašla jsem v sobě odvahu se na to zeptat, místo toho jsem sledovala zápasy ostatních, abych alespoň z části pochopila, o co jde.
"Dobře, takže chtějí, abys ukázala své zvláštní schopnosti, jak je dovedeš použít v boji..."

Na rozdíl od tréninků, na které jsem byla zvyklá, se tu rozdávaly tvrdé rány, nikdo tu zrovna nebral ohledy. V mezičase mě napadala strašná spousta věcí, bylo zřejmé, že je tu už ustavěný nějaký řád, lidé zde se znali, zřejmě spolu pobývali už delší dobu, souboje musely být nějakým zvláštním, přijímacím rituálem. Tedy jsem se zřejmě musela prokázat, vybojovat si své místo mezi ostatními, abych si mohla užívat všech privilegií.
Dát do toho všechno.

Má rozhodnost poněkud polevila, jakmile jsem sama stanula na okraji arény a proti mně vystoupila ta křehká dívenka. Nikdy jsem se nebála udeřit, zasadit tvrdou ránu, když bylo potřeba, ale tváří v tvář jí jsem přeci jen váhala. Několikrát jsem se ohlédla po ostatních, zda to skutečně myslí vážně. Zdálo se mi to, nebo se jí skutečně třásla kolena? Možná byla jen dalším z nováčků...
Pulzující bolest ve spáncích mě záhy přesvědčila o opaku. Nastupující migréna mi až příliš připomínala minulost, všechny ty hrůzné zážitky.
"Ne, ne...přestaň!" Nemohla jsem to dovolit. Cosi ve mně se zlomilo, přestala jsem drobnou dívenku vnímat jako oběť, ale přisvojila si statut nepřítele. Byla jsem ochotná do toho dát vše, sáhnout si až na dno svých sil. Po vzoru ostatních přivolat na pomoc své nové nadaní, využít světlo k tomu, abych ji zmátla, oslepila, ba co víc, abych jasné, spalující záři vnutila i tvar.

Možná jsem sama křičela, vyhecovaná, těžko vzdorující návalu adrenalinu, ale až později mi dojde, že dívčina slova nebyla určená mně, ale zrzce stojící opodál. Než jsem však stihla jakkoliv zareagovat, bledá ve tváři odběhla. Hrklo to ve mně, líce se mi nejspíš viditelně zbarvily do ruda, jak jsem poplašeně pohledem těkala z jedné strany na druhou.
"Zatraceně, tohle jsem fakt přehnala."

Udělám krok zpět. Jindy bych k ní natáhla pomocnou ruku, ale už se k ní stihlo seběhnout několik dalších.
"Tohle není dobré."
"Promiň, nechtěla jsem!" snažím se slovy odčinit napáchané škody, ale jak se zdá, nikdo si mě příliš nevšímá.
Tep se pomalu začíná uklidňovat a rozum přebírá vládu nad emocemi. Několikrát zhluboka vydechnu. Jsem zmatená, šla jsem do toho v domnění, že se mám předvést, ukázat, čeho jsem schopná, aby mě měli za užitečnou....nechtěla jsem ublížit.
Jsou to až slova Marisol, co mě navedou zpět. Zprvu k ní zcela bezmyšlenkovitě zamířím, můj stisk rozhodně není tak pevný jako obvykle.
"D-děkuji," vysoukám ze sebe a dokonce se přinutím k úsměvu.
"Budě v pořádku? Nechtěla jsem jí ublížit, myslela jsem,..." sypu ze sebe překotně a očima přelétám od své spolubydlící k soupeřce.

Terapie pro všechny!

Pevnost Holtgast, Šachovnice

Chci Rúně říct, ať na nás klidně pokřikuje hej ty!, ale pak si představím, jak něco takového zkouší na baklažána, a rychle si to rozmyslím. “To si sedne,” řeknu přesvědčeně. Jméno sem, jméno tam. “Jsme tu...skoro všichni,” na okamžik zaváhám. Co sankta, ty jsou v pohodě, ale teď se mi moc nechtějí zmiňovat Nadaní, kteří jsou ve zdivočelé podobě zavřeni v celách.

Takže se ráda chytím nového tématu, schopnosti! “Cením roztomilou podobu. Nevím, kolik dalších divnoproměn snesu,” zavtipkuju. “Na většinou na schopnosti přijdeš náhodou. Já jsem telekinezi objevila, když jsem se natahovala po kuřeti a málem mě praštilo do ksichut,” podělím se s Rúnou o moje vlastní objevování schopností.

Rúnu ovšem vyděsí představa, že bych jich mělo být ještě víc. “Umm…,” takticky se odmlčím. “Jo, no, občas…často…většinou to tak bývá,” přikývnu. “Je to taková puberta, objeví se to nějak tak samo, ale naučíš se s tím žít,” nebo se dobrovolně přihlásíte na Lilianovy pokusy, ale Rúna nevypadala jak o ten typ, co se nechá dobrovolně mučit šíleným vědcem. “Není to žádná věda,” zalžu svižně. Je to věda. Často tu vzduchem létaly feromony, plameny, proměna, kdy se nešlo proměnit zpátky. Krása nebeská, opravdu. "A ať se objeví cokoliv, my ti s tim pomůžeme."

Už chci začít vyjmenovávat svoje schopnosti, když v tu chvíli upoutá moji pozornost Miin hlásek jako konipásek. Dívá se naším směrem a nadává v němčině. Nemusím umět německy, abych věděla, že asi nechválí Rúnin účes. Mávnu rozladěně rukou. “Miren, vamos a calmarnos!” odpovím španělsky spíš do Miiných zad. Nejsem si moc jistá, jestli mě slyšela, ale to je koneckonců jedno.

Otočím se zpátky na Rúnu. “To je Mia, náš lokální emo teenager,” řeknu. “Nic si z toho nedělej, pokud s ti Mia nepokusila vyškrábat oči, jako bys nepatřila do party,” zasměju se. Na Hanku, která zůstala jako vítězka, mávnu, aby se k nám přidala.
“Gratuluju, spolubydlo,” nabídnu ji ruku na potřesení. “Další světlonoš, to nám tady tak chybělo,” utrousím pobaveně.

Samé nové tváře

Pevnost Holtgast, Šachovnice
31. října

Trpělivě jsem poslouchala Erdena, jak vysvětloval celou situaci. Organizace a další organizace... Takže tohle byla taky jedna z nich. A ačkoliv teď za mnou jiní trénovali, přesto mi tady atmosféra přišla úplně jiná než... no, tam. Nikdy jsem se nezapojovala do těch jejich her, takže to, že chtěli vlastně ovládnout tento svět (nebo alespoň to, co z něj zbylo), dávalo smysl. O to ironičtější bylo, jak zoufale se rozpadli. Málem jsem se uchechtla, ale udržela jsem se.

"To je škoda," opáčila jsem. "Litva je... byla krásná země. Za návštěvu rozhodně stála." Znovu jsem pohlédla na ty trénující a na chvíli jsem se odmlčela. "Ale ráda slyším, že nejsem jediná přeživší. Litva tak skrz nás bude žít dál." Prsty jsem si přejela po tetování na levém předloktí. Pro všechny kolem to byly jen obyčejné ornamenty, ale pro mě to představovalo vzpomínku na domov. Byly totiž inspirovány folklorem a baltskou kulturou.

Pak ale bělovlasý přivolal další dva neznámé. Prý aby mě provedli tímhle sídlem. Ohlédla jsem se za sebe a jen jsem je viděla se sem blížit. První se ujal slova ten tmavší pleti. Jeho kompliment opáčím drobným úsměvem.

" Těší mě, Jamesi, Blagdene. Asi bych si radši nejdřív ráda sehnala něco teplejšího na sebe. Tohle mi pro tuto roční dobu nepřijde zrovna nejvhodnější," poukážu na svoje letní šaty levandulové barvy. Měly jen tenká ramínka a sahaly mi sotva ke kolenům. "Pokud tady tedy něco teplejšího máte, samozřejmě." V tuhle chvíli bych asi brala úplně cokoliv. Pletené punčochy, mikinu, tričko, rifle... bylo to jedno. Hlavně, abych zahnala tu nepříjemnou zimu, která se začala postupně škrábat do mých kostí. Pak se ale James zmíní o Halloweenu. Hlava mi trhne směrem k němu. "To tady slavíte, jo?" zeptám se skoro až překvapeně. U nás v Litvě se takové věci příliš neslavily, a pak u Bratrstva se neslavilo nikdy nic.

Což tady vypadá, že probíhá... Hezké, přiznala jsem v mysli. Snad se tím nesnaží mi jenom mazat med kolem pusy... No, uvidíme večer.

"Um, no, zrovna na Halloweenskou oslavu připravená tedy zrovna nejsem..." Upřímně, nejsem teď připravená absolutně na nic. Cítím se divně, že jim tak důvěřuji, na druhou stranu mi už teď nic jiného ani nezbývá. Ani jsem si nevšimla, že jsem pohled sklopila k zemi, tak jsem ho opět vrátila vzhůru na ty dva. "Takže, kudy prosím k tomu teplejšímu oblečení?" zeptala jsem se netrpělivě.

Souboj na krev

Souboj s Félixem začíná a mé obavy, že do toho nepůjdeme na plno se velmi rychle ukazují jako liché. Mým cílem je útočit i bránit se hlavně za použití schopností, Félix ale volí jinou taktiku a můj nos zjišťuje, jak pevný má úder. Ucítím pachuť krve, bolest je ale přehlušena adrenalinem. Tohle bude...zajímavé. Už jenom protože tu a tam - a to i když nechci - zaslechnu nějaké z jeho myšlenek. Není to boj chladnou hlavou. O to je ten kontrast zajímavější a zábavnější.
Zatímco mi po rtech stéká krev, přivolávám si kus železa opodál a vrhám je proti Félixovi, který se též nevyhne. Jedna jedna. Zatím. Co udělá dále? Jaká bude jeho taktika? Já ho potřebuju dostat od sebe, dle jeho očividné znalosti boje na blízko bude jenom lepší, když nebude vstupovat do mého osobního prostoru.
A tak se o to snažím, kov mi v tom vypomáhá, Félix se o něco snaží, ale v jednu chvíli to vypadá, že mám přeci jen navrch a má taktika je správná. Ještě si povolat trochu vody, srazit ho proudem k zemi a postarat se, aby se nezvedl. Jenže...to by ta voda musela poslouchat. Možná to je tím, že jsem v tuto chvíli více naladěn na tvrdý, chladný kov a poddajnost vodního živlu mi není tolik blízká, nic se ale nestane a Félix to hned využije k dalšímu protiútoku. Během jediného mrknutí se mění v obřího psa a než kolem sebe stihnu vytvořit obranný vodní val, mám smůlu a pes mě strhává k zemi, jeho zuby se zakusují, drápy drásají mou kůži.
To...bolí.. Bolest je ale přirozenou součástí našich životů, není to nic nového ani překvapivého. Jen...byl jsem vlastně už někdy pokousán? Nevzpomínám si. To ale zas tolik neznamená. Má snaha se bránit je už spíše netréninkového charakteru, nejsem si totiž jist, jak moc Félix ví, že...vyhrál? Že může skončit?
Začíná to být poměrně nepříjemné.

Nakonec se odtrhne a změní se zpět. Jsem za to vděčný, chvíli mi ale trvá než vůbec jen zvládnu pochytit, že něco říká. Zamrkám, otřu si z obličeje krev v naději, že se třeba zastaví a jen syknu bolestí, když se dotknu nějaké obzvlášť citlivé rány. Nebo to je spíš tou podrápanou rukou? Oh, zajímavé. Pomalu se začínám drápat na nohy a dle mírné nausey bych řekl, že si možná zajdu na ošetřovnu.
"Bratrstvo se taky nedrží zpět." Což Félix asi ví. Zbytečné plýtvat slovy. "A nenechal. Dobrý souboj, gratuluji." Ještě něco říkal. Ano, pivo. Na to je asi vhodné odpovědět. "Pivo ale musím odmítnout, alkohol nepiji. Jen někdy dáme odvetný souboj." Razvan ještě něco dodává, to už se ale klidím z arény. Co tak koukám, máme dalšího nováčka - plus souboje musí pokračovat, stále nemáme vítěze. Navíc se rád někde posadím a odpočinu si.

Síla pozitivního myšlení

trénink

"Jen mu to natři!" Zakřičím na Val těsně předtím, než se pustí do svého souboje s Razvanem. Snažím se fandit - nejenom jí, samozřejmě, povzbuzuji i ostatní, tleskám, prožívám to. Zaúpím, když to někdo pořádně schytá, hvízdnu, když se někomu povede něco dost dobrýho. Snažím se, aby tu byl život.
Snažím se žít.
No jo...ale je to docela prázdná snaha. Ony už prostě věci nejsou takové jako dřív. Už to není taková sranda. Možná si tu teď žijeme dost podobně jako předtím, máme docela i pohodlí a teď už i luxus tréninků, ale pár věcí se změnilo.
No, pár. Spousta z toho se změnila.
Za prvé, není tu Lyla. Není tu Lyla, protože je Lyla mrtvá. Protože umřela tam na tom zkurveným bitevním poli, kdy jsem vůbec nic nemohl dělat a...sakra, sakra, klid, Jamesi, nebuď hysterka! Radši sleduj ty souboje, u toho nebudeš fňukat.
Dobře, kde jsem to skončil? Jasný, není tu ségra a můj život je prostě dost bídnej. Je spousta těch, kteří se mi snaží pomoc, mám neustále s kým být, mám spoustu přátel a známých a tak, Val, Marisol, drahá Nax, Niky, Lilek, prostě všichni tihle, ale...ale...ale vlastně už nemám nikoho. Navíc i z nich dost ten život zmizel, co si budeme povídat.
Zase taková drama queen. Lyla by se mi smála.
Tak co dál? Za druhé, je tu Lea. A nejenom Lea, ale i Lakshmi. Jsou tu a zároveň tu nejsou, protože to nejsou úplně ony. Já se v tom vůbec nevyznám, jen vím, že přišli z nějaké jiné dimenze a že jsou to takové originální kopie. Je to furt dost divný, koukat na Leu a mít ty vzpomínky a vědět, že ona je nemá. Moc v tom neumím chodit a abych řekl pravdu, snažím se jí spíš vyhýbat. Sorry holka, časem si zvyknu. Pak je tu ještě jedna věc - já nejsem úplně vědecký typ, kdysi dávno, když bývala ještě normální škola, jsem na nějakou fyziku dost kašlal, něco mě ale napadlo. Když v jiném světě existovala Lea, která v tom našem byla mrtvá, je možné, aby se takhle vrátila i Lyla?
Jo, opět na ní myslím. Nejdůležitější holka mýho života. Kurva.
Bod tři. Jaký je bod tři? Jo. Spousta práce. Ale to se vlastně vůbec nezměnilo. Dělám furt to stejný, starám se o to, abychom všechno měli a mé schopnosti mi v tom docela dobře slouží. Už jsem se asi smířil s tím, že používat to v boji není mou parketou, prostě nejsem tak originální, abych to v té rychlosti a presu vymyslel, ale takhle v klidu v pevnosti? No problemo. To pak zvládnu i takovou tužku na oči a řasenku - i když za to zrovna mohl jeden vyrabovaný sklad Bratrstva.
Když nedělám tohle, pomáhám jinde nebo spřádám plány na oslavu, protože i to je mou povinností. Party master James Huntington. Musím se držet své reputace.
Je nějaký bod čtyři? Určitě jo, ale všechno podstatný jsem už řekl a teď jsem na řadě já, abych někomu pocuchal nervy. Nebo se nechal slavně porazit nějakým nováčkem. Jep, to spíš.

Ale ne, Erden má jiné plány. Přivádí k nám nějaké nové maso a je potřeba, abych se postaral o její potřeby a provedl jí po pevnosti. Okey, s Blagdenem to zvládneme.
"Čau Laimo" mávnu na světlovlásku jen co opustím své místo v aréně. Ostatní už pomalu dobojovávají první kolo a na to, jak moc jsem fandil, si ani nepamatuji, čemu přesně. Jo, asi tak moc jsem to vnímal. Ale Val prohrála? A Nik vyhrál? Plus z Dana je teď kost pro psa a Mia nezvládá...cokoliv co nezvládá?
Blagden dává slečně na výběr, co by si přála první a já mám pocit, že bych taky měl něco říct. "Nový hadry jsou fajn nápad, plus můžu obstarat i cokoliv jinýho bude třeba. Večer nás čeká jedna oslava narozenin a Halloween, tak s tím počítej." Zašklebím se na ní.

Na pokraji sil

Milán, Itálie

Můj život konečně začal dostávat nějaký smysl. Studoval jsem, co mě baví, daleko od nich… od rodiny, od věčného křiku, poučování a výsměchu. Jenže moje štěstí nemělo trvat dlouho. Než jsem stihnul dokončit první ročník, se světem se něco stalo. Nevěděl jsem proč, ani jak, ale přestala fungovat veškerá elektřina. Nevěděl jsem ani, jestli tohle šílenství vypuklo jen v Itálii, nebo všude po světě. Jasné jen bylo, že lidé začali naprosto šílet. Unikl jsem tedy do školního sklepení, kde jsem nalezl útočiště.
Byla zde pitná voda, konzervy k jídlu, dokonce se mi povedlo vyštrachat i lucernu a sirky. Byl jsem zde, daleko od křiku a zmatku, sám, zavřený několik týdnu. Ven mě dohnala až potřeba čerstvé pitné vody a tenčící se zásoby jídla.

Svět utichnul. Na ulicích bylo více mrtvých, nežli živých a ani ti živý už nevypadali dobře. Blábolili nesmysli, nebo se už jen z posledních sil plazili, nevěděli ani kam. Párkrát se mi poštěstilo najít pár lahví čerstvé vody, dokonce i několik konzerv a suchých těstovin. Omezil jsem veškerý příjem potravin i tekutin na minimum. Přesto jsem však neměl to srdce nechat hladovět ty nešťastná zatoulaná zvířata, jejichž majitelé byli už nejspíše po smrti, nebo je tu prostě nechali.

Čím víc jsem tenčil příděly na den, tím víc se začínali dít divné věci. Když jsem se snažil myšlenky na hlad zahnat četbou ve školní knihovně, některé obrázky jakoby se začali pohybovat. Meč tajemného rytíře probodnul jeho protivníka, jindy zas liška oběhla stránku kolem dokola. Myslel jsem si, že jen blouzním, možná jsem začal i přicházet o rozum. Několikrát se mi dokonce zdálo, že vlk na mé ruce začal výt, jindy zase, že vše okolo najednou bylo obrovské a místo mích rukou jsem měl bíle chlupaté packy. Nebyl jsem ale už schopný rozlišit, zda spím, či bdím. Poslední týden jsem přežíval jen o trošce vody na den.

Poslední den jsem se zoufale vydal hledat alespoň kapičku vody, šel jsem, dokud mě nohy ještě nesly. Konečný krok jsem udělal směrem k bazilice Sv. Ambrože, kde jsem se podél stěny zhroutil do jejího stínu. Tehdy moje fantazie nabrala obrátky. Kousek ode mě přistál obrovský netopýr. Jako vrchol mé halucinace se vzápětí změnil v člověka. Jeho silueta mi pomalu mizela před očima. Neudržel jsem je už otevřené, nedokázal jsem už vnímat. Obklopila mě černo černá tma.

Pevnost Holtgast, 31.řijna

Pomalu jsem otevřel rozbolavělé oči a rozhlédnul jsem se kolem sebe. Už jsem nebyl na ulici, vypadalo to, jako ošetřovna a nejspíše se o mě i někdo staral, jak jsem usoudil s výživy, která mi přes kapačku vedla do ruky.

Náhle se ozval hlas „Jak se cítíš?“. Leknutím jsem málem vyskočil z lehátka. Nejspíš jsem byl furt otupělý, protože až do teď jsem si ani nevšimnul půvabné, leč vysoké černovlásky. Chvíli jsem váhal, už pár měsíců jsem s nikým nepromluvil. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, jestli zase neblouzním.
„Já.. Já..“ zakoktal jsem. „Lépe.“ odpověděl jsem nakonec. „Smím vědět, kde to jsem?“ zeptal jsem se zmateně a znovu jsem se rozhlédnul po pokoji. Vypadalo to tu úplně jinak, než místa, které jsem poslední dobou vídal. Bylo tu čisto a uklizeno.

Bojový duch

Stín odskočil stranou jakmile bylo jasné, že nebude se dále bojovati.
More ruka byla přijata a tak vypomohl jsem Ptáčátku zpátky na nožky, dostalo se mi i ujištění, že nepřehnal jsem to příliš se svým úsudkem co se boje týkalo. Odklidili jsme se tedy stranou,, abychom nepřekáželi ostatním.
"To není špatný nápad. Ovšem ta má vzbuzuje u ostatních neblahé pocity... možná třeba pak při nějaké společné soukromé hodině." odvětím jí na její slova o společném souboji v našich dvouch proti elementů. Dva protiklad, doslova a dopísmene a přesto, něco mne k tomuhle světlu tak trochu táhlo. Možná jako můra tažená lampou za nočního šera... se svým návratem uvědomoval jsem si to asi zřejmě více, než-li tomu bylo předtím.
Černá panter rozhodně ocení její gesta a podobně jako menší kočky i on začne se otíral svou hlavou, užívajíc si téhle její pozornosti. A stejně jako jeho menší ´příbuzní´ ozve se i tiché, hlubší vrnění z jeho hrudi.
Zdá se, že čím více dávám temnotě tuhle její podobu, tím více buduje si vlastní malou osobnost. Kuriózní opravdu. Nicméně rozhodně zajímavé, velmi zajímavé to dozajista. S jistým úsměvem hleděl jsem, jak mu Ptáčátko projevoval svou pozornost, zájem.

Tréninkům ostatních věnoval jsem díky tomu tak pramálo pozornosti, což přiznávám bez mučení jest jistou chybou a to nejenom z hlediska budoucího kdy mohl jsem potom státi proti komukoliv dalšímu a znalost toho co mohu od svého případného protivníka očekávat, jest poté poté nedocenitelná. Čí jen z prostého faktu kdyby se někdo potýkal s nějakými potížemi, nesnázemi ať už teď či potom z hlediska neovládnutí či nezvládnutí některých faktů co se dovedností týkalo. Byť nemohu se považovat za odborníka na slovo vzaté, nemyslím, že bych někomu v začátcích nedokázal neporadit.
Omluví mne prostý fakt, že prostě má pozornost pro tuto chvíli patřila jiné osobě a já nemohl si zkrátka pomoc? Buse muset postačiti.

Když tedy onu pozornost svou nakonec věnoval jsem jim, zaujala jí jedna z nových tváří.
Dívčina né příliš velkého vzrůstu ale to jak pustila se do Nika, svědčilo o tom, že zřejmě má za sebou nějakou tu minulost. Nejsem odborníkem na blízký boj, boj s rukama či zbraněmi, kdyby to bylo možné nejraději bych byl pacifista, užíval svého jazyka namísto meče. Byť netuším vůbec jestli jí k tomu život navedl sám nebo někdo trénovala, koneckonců nezáleželo ani na jednom. Bojový duch se v ní rozhodně nezapřel.
"Zdá se, že někteří z nových jsou skrytými, netušenými talenty." pronesu, tak spíše napůl pro sebe, ale nevadilo mi když slyšela to i ona. Jestli Ptáčátko bude i nadále jevit svůj zájem, černý kožich jí prozatím bude následovat, rudá očka loudit po hřejivém doteku, jinak vydá se za mnou, když prozatím omluvím se z její přítomnosti, samozřejmě neopomněl jsem přitom na lehký úsměv. Chvilek bude dozajista ještě dosti, kdy budeme moci společně konverzovat či ona hladit oživenou temnotu, vydávajíc se svou vycházkovou holí v ruce k Maličké.

"Bojový duch se v tobě rozhodně nezapře..." ocením její snahu při první hodině.
Sám vím jak může chutnat počáteční neúspěch a jak ocenil jsem každičké vlídné gesto či slovo k mé osobě a jak dokáže to potom motivovat k lepší snaze v budoucnu. Taktéž tím nadhazuji svůj jistý pokus o nezávaznou konverzaci.