Unlikely Alliance
New Orleans Shithole – Někde v Německu?
Tohle bylo těžké. Dost těžké.
Po tom, co mě poslala tlaková vlna jak po zdechnutí Saurona k zemi, se mě snažil tenhle bledý hošan zabít. Upřímně? Nevyčítám mu to, udělal bych to samé. Ani se nehodlám omlouvat, udělal jsem co jsem musel a hodně nerad se omlouvám.
Kdyby do toho nevkročil Bladgen, mohlo to dopadnout špatně. Mediátor od přírody, zdá se. Řekl mi pár věcí, pár věcí, ze kterých jsem dostal existenciální krizi. Zdá se totiž, že jsme uvěznění v téhle sračce, kterou pokládají za svůj svět. Nechápu proč si nezbalili svých pár švestek a nešli za lepším. Tenhle svět umírá, pokud už není mrtvý… a my, Gratomis, jsme tu zkejsli s nimi.
NICMÉNĚ… zdá se, že jsem byl… přehlasován. Ostatní si přejí zůstal a upřímně… co jiného se dá dělat? Alespoň jsme se v tom zmatku dokázali najít a mě zbývá jen doufat, že to Reagan doma… zvládne.
Už si neobléknu svou uniformu. Už si nepřečtu dopis od Johna. Už Reagan neudělám kávu… ta holka je naprosto neschopná, zalije si nějakou polotovarovou sračku v prášku a bude to cucat studené čtvrt dne.
Fuj. Sentiment.
Na mou odbranu, jsem skutečně zasažen. Z toho, co zmínil Bladgen, svět je skutečně v háji. Žádný Grindr, žádný Netflix, žádná Trash Tv. Kdo vyhraje třetí sérii Too Hot to Handle? Má citlivá ouška už nikdy poškádlí rozlícený Gordon, nadávající lidem do zasraných oslů…. Alespoň konečně lidi vidí slunce v jeho pravé podobě.
Oh, Sole, ty mstivá děvko! Prvně se ke mě otočíš zády… a teď těmhle chudákům vezmeš internet a místo toho rozhazuješ radiaci, jako geisha slunečníky.
Čert tě vem. Proklínám tě!
Dekontaminace byla… zajímavá. Spoustu nahých lidí. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že i když mě samotnému nejspíš rakovina nic neudělá, můžu ten hnus přenášet dál. Toliko k imunitě upírů proti nemocem. Jistě, neumřeš a ani nemáš příznaky, ale když ti vymře krmné stádečko, je to problém.
Na ošetřovně ve vstupní prohlídce mě schytá poněkud temperamentní léčitel, který… je překvapený mým stavem a zubatým úsměvem, ale po konzultaci s kolegyní prohlásí, že jsem “zdravej jako nosferatu” a můžu jít.
Ošetřovna voní krví, raději se klidím co nejrychleji. Stress eating má pro upíry fatálnější důsledky, než pro lidi.
Jaké lidi?
Skoro žádní prý nezbyly.
Co budu jíst? Tyhle nadané? Bůh ví, co v nich koluje. Bude to nebezpečné? Asi nemám moc na výběr, krev v balíčcích na ošetřovně se kvalitou blíží krabičáku a zvířata cucat nebudu - ne díky. Říkejte si, co chcete, ale je to divné. Pocházím ze vznešené linie, která velebí umění rudého polibku v intimní projev estetické realizace, mystického a transendenčního momentu a nechci si připadat, že skládám romantický sonet čínské polévce z pytlíku, nebo koze.
Nesnáším svůj život.
Ale bylo i hůř.
Když se mi povedlo jakž takž rozdýchat tyto těžké rány pro mou psychiku (ukonejšený přijatelnou, i když archaickou, výzdobou), po příjezdu mám stejně možnost se zase nasrat, když se dozvím, že Erden chce Gratomis rozdělit. Po tom, co mu od plic vyjádřím svůj… nesouhlas a podezření z pokusu o konsolidaci moci v našem novém 'spojenectví', opět na mě vypustím Blaga. Dobře, pro tentokrát mu to vyjde… ale nebude mě moct uplácet výmluvnými černochy navždy – nejsem zasranej texasanec.
Ba naopak, jsem trpělivý nesmrtelný... a počkám si, až se vybarví. Jestli se vybarví jako zmetek, vrátím mu to s krutostí stavebního spoření při inflaci.
Překvapení nekončí.
Dostanu pokoj s tímto Mattisem… což není nikdo jiný, než ten bledý sovoidní hošan, kterého jsem byl… eh, donucen trošičku zrelaxovat? Dokážu si představit, že není nadšený a bere si to osobně.
Má holt smolíka. Zrovnatak jako já. Nádherné spolubydlení: spolu, nasraní.
Navíc, strávil jsem dost let na upírských dvorech Evropy abych byl paranoidní. Dost na to, aby mi jeho přítomnost v prostoru, který má být i můj byla… nepříjemná. Přítomnost živé bytosti je celkově ne příliš příznivá pro spánek. Zkuste usnout, když vám pod nos voní KFC a máte hlad? V tom to je. Hlad je pořád. Jak má jeden usnout při tlučení srdcí a dýchání?
Chce to rakev.
Nicméně, budu si ho muset nějak udobřit, už vůbec v zájmu diplomatických konexí. V pokoji se musím cítit v bezpečí… a to nebudu, dokud bude Matisse na jehlách kvůli tomu nešťastnému incidentu.
Démonka (či alespoň někdo, kdo vypadá jako démonka) jménem Eddie (ale vážně, co to je?! Vypadat takhle a jmenovat se Eddie? Je to jako mít německého ovčáka a pojmenovat ho Čumáček) nám ukáže cestu do skladu, kde se skrývají jejich… věci a tovaryši? Zaslechl jsem, že dokáží vytvořit s trochou píle prakticky cokoliv. Těžko se tomu věří… ale když se přesně tohle stalo s rakví, trochu mi spadla čelist.
No tedy!
Vyberu si nějaké oblečení a věci, jež shledávám potřebné pro svůj pobyt. Z toho jak tomu rozumím, sem můžeme stejně zajít, kdybychom něco potřebovali. Z toho se zkusím vyptat Luny co ví o těchto lidech, ale nevypadá to, že měla moc příležitostí se seznamovat. Nebylo toho hodně. Spíš minimum, ale i tak… to asi šlo.
Požádám jí, jestli by mi nepomohla s rakví, jelikož… well, je to silná ženština, pokud ovšem Eddie neshledá, že bude praktičtější ji vyčarovat přímo v pokoji. Nemám tucha, jak to funguje, ale vím, že chci mít i postel. Rád ležím v posteli, to že v ní nedokážu usnout jí nepodhodnocuje. Výzdoba v pokoji samotném byla zvláštní kombinace mezi domáckou Ikeou a klasicismem… kdokoliv se staral o výzdobu si nejspíš potom prohlédl katalog gotického noclehu feudálních pánů a vyřezával jako divej. Byla to zvláštní kombinace. Miluju ten krb, ale celé to na mě působilo poněkud zpátečnicky, jako sídlo republikánské strany, která je sto let zpátky, ale nějak se snaží modernizovat a neví, jak na to.
Kde je moderna a nedbalá elegance? Odvážný futurismus hledící do bledé, jednoduché budoucnosti, kruté a efektivní… s uměním, které vyjadřuje vše a nic?!
Budu muset udělat změny… až se mi podaří zpracovat Mattise. Kolik dekorativních polštářů asi stihnu rozmístit, než zratí nervy, najde si okno a skočí?
Vysprchuju se, oblélknu se, vymódím se a jdu!
Neměl jsem moc času dál přemýšlet nad zásaními otázkami života, přišla šichta v kuchyni – překvapivě, rád jsem něco dělal. Vše bylo ve víru příprav. Bylo třeba nakrmit spoustu krků. Sdělil jsem Ebsalomovi, který nejspíš bude můj šéf tady, jaká jsou specifika mé… kondice a také mé schopnosti
V novém oblečení a se silným pachem kávy, který zaútočí na můj nos. Klid. Mír uprostřed shonu, jako v oku hurikánu. Bude mi chybět klid, kterak se zdá, že zdejší poměry jsou velmi… aktivní. V Gratomisu měl každý soukromí a já byl na soukromí zvyklý. Upíři jsou samotáři. Nejde žít staletí a skákat do všech změn po hlavě. U rutinních činností se ztratím v momentu, v jednoduchosti a ve vytváření obrazců pomocí zpěněného mléka na hladině hrníčků. Růže. Je to vtipné, nikdo neocení tu symboliku. Jediný upír, poslední po tom, co si ten prastarý nejspíš dává šlofíka, a okusovač spojenců jede do jiného Sankta.
Jak jsem řekl… samotáři.
Není nic horšího, než další upír.
Divné že teď… mi to ani tak nepřijde.
Zaměstnám svojí mysl tím, že hádám jakou kávu komu připravit.
Eb? Hmm… z toho jak noví nejspíš bude spíš čajový typ. Ale s tou kvalitou čaje, který musí mít rád, to nebude od kávy daleko. Něco silného, bohatého… hřebíček a skořice navrch?
Připomene mi Reagan, ale ten konečný dotek koření prohlubuje krutou, trpkou realitu černého driáku, probouzí ho z funkčního přípravku, drogy, na něco víc… rafinovanějšího. Pod tvrdou, funkční skořápou se skrývá něco… lahodného.
Přistihnu se, že na svého šéfa zírám.
Špatný nápad.
Nejíst šéfa.
Mám hlad.
“Kdo si dá nějaké kafe?”
V jídelně už všichni užívají zaslouženého odpočinku a jídla, které se jim dostává. Nálada je… z toho jak to zatím vidím: nejlépe rozpačitá, nejhůř depresivní a annoying.
Erden, ten jejich vůdce, vypadá… zachmuřele. Dál od ostatních, u jeho prázdného talíře pouze hrnek kávy, který mi připomíná opět Reagan. Tohle už začíná být vážné, buď tady mají příšerný vkus na teplé nápoje, nebo tu ženskou iron-womanku miluju. Miloval jsem? To je jedno!
Nejspíš ho zasáhlo náhlé uvědomění v příšerné ztrátě, kterou s pádem lidstvo zažilo. Jeden nemůže zachovat poklad, jako Schindlerův Seznam, bez perličky ve formě minimálně jedné série Výměny Manželek!
Ano, je to do breku, žádné slzy není škoda.
Když jdu rozdávat, projdu okolo a sehnu se k jeho... kávě. Nakrčím nos, změřím si ho pohledem, než před něj postavím Red Eye s elegantním zakroucením zápestí, aby se prostoru provoněl skutečným uměním! Moc v tom není, ale esspresso tomu dá kick. Přísahal bych, že se to zalíbí.
Na podnos si hodím skořicové moccaccino a pumpkin spice latte pro dvojici Triskelionců, kteří vyjádřili svou tužbu po specifickém nápoji. Když jdu k mladíkovi, sehnu se, položím mu jeho výběr na stůl. Hmm, naprvní pohled vypadal mladší, než byl.
“Skořicové pro tebe… Igor, že?” pousměju se na něj a lehce přivřu oči. “Odkud jsi, Igore?” zeptám se hravě.
Tenhle gothik vypadá s začokoládovaných espressem trochu nepatřičně, jako Willy Wonka s pytlíkem haribo medvídků. V jeho pachu je něco, co poznám hned – krev. Úsměv se stane trochu rozpačitým, kterak začíná provokovat chutě.
Kde mladík voněl chutně, dívka voněla… sladce. Přitažlivě. Už jsem to u pár jedinců zaregistroval, ale u ní jsem měl poprvé možnost se na to pořádně zaměřit. Tohle je těžké, nejen že je tady každý takový snack, ale kdo nevoní po krvi, je prostě… sladký!
“A pro tebe pumpkin spice, zlato,” další zubatý úsměv a s položeným tálcem si vyroluju rukávy k loktům. Od kdy se ze mě stala motorestová servírka to nevím… asi z let, kdy jsem jako jedna pracoval? Ah, osmdesátky byly super. Nějak se tou pózou umím uvolnit, obsluhování je jednoduché a člověk vypadá mnohem méně… komplikovaně, bezpečně. Lépe zapadne.
"Tvoje lattee se spoustou pěny, marshmallowns a pyramidou cukříků zlato – čtyři jak máš ráda, jeden záložní na zoubek. Nechápu, jak tuhle herezi můžeš pít, ale jak jsem řekl tehdy té partě nácků: Cokoliv vás baví, meine Herren. Nesoudil jsem je, nebudu soudit tebe, ale občas lituju, že jsem ztratil důstojnost. Pak si vzpomenu, že mít důstojnost je děsná nuda.." pokrčím rameny, jako by to byla naprosto normální hláška pro běžnou konverzaci a bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení se hejbnu k dalšímu. Asi se snaží zamaskovat cukrem ten pach vlkého psa – to je chválihodné!
Sladkému hochovi s peroxidovými vlásky. Voněl vážně hezky, jaksi svěže s tím hrubším podtónem... knih? Co je jako zač? Evelyn Carnahan O'Connellová?
"Tvoje Latte, štěně." změřím pohledem jeho předloktí a postavím před něj latte s plynulým přechodem, jako písečná pláž nořící se do moře. “Proč ten vlk? Je to z indiánského horoskopu, nebo jsi jen týmový hráč s věcí pro indiány? Nebo snad patříš k těm heretikům v Team Jacob? Přiznej se, nekousnu... možná.” zazubím se.
A hřebečkovi jak z Pruského náborového letáku pro armádu přistane před čumáčkem… čaj. ČAJ. Sice furt Matchha, ale.. sakra, proč?
Prohlédnu si ho od hlavy až k patě a povzdychnu si, vrtíc hlavou.
“Taková škoda. Čaj.” řeknu tónem s příměsem až téměř fyzické bolesti. Nejspíš půjde o nějakou fitness věc... alespoň doufám, jelikož se jedná o materiál, který by stál za nakousnutí. Ale rozhodně ne s tím zeleným jedem v organismu! I tak ale pěna na povrchu jeho nápoje vytváří několikavrstvé srdíčko.
Bez dalšího vysvětlení se otočím a jdu vyřizovat další příval objednávek.
Jakmile se rozneslo, že se dělaj i čaje, najednou je o mě dvakrát větší zájem! Cítím se špinavý a má mysl chtě nechtě brouzdá zpátky do let v Británii. Nesnášel jsem čajové dýchánky a furt je nesnáším. Tolik falše a bezvýrazného usmívání jsem v životě nezažil. Jaké bylo mé překvapení, že v čajkách Země Svobodných jsem našel přímo ten samý typ blbců, usrkávajíc produkty té jejich hybridní pa-alchymie.
Odejdu do kuchyňkového kumbálku a začnu se shánět po receptech, jelikož nemám zasrané ponětí o tom, co to sakra je Data Masala a jak se to vytváří. Zní to jak indickej blivajz. Není to chleba?!
U toho si nachystám věci na Early Grey, mléko a další matchu.
Srdíčko, rostlinka?
Jebu na to, srdíčko.
