Zajímavá podívaná

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

"Ale to byl ten někdo lhal," se sebevědomým úšklebkem odpovím blonďatému sluníčku, které mě ne a ne pustit do postele. O co je James víc sexy než já, co? Ani zaručit laserovou epilaci lusknutím prstů neumí! Pche.

Mařenku přebiju hned dvěma prostředníky, ale poslední slovo jí nechám. Tím zbabělcem se mě snaží vyprovokovat... k čemu přesně? Nabídek ode mě měla dost, nemůžu za to, že měla doted víc práce očima svlíkat jiné... na základě rasy nepochybně vyvinutější. Alespoň si to beztak myslí, ale to mě ještě neviděla v akci.

Než se rozdělí druhé kolo, sednu si pohodlně stranou a pozoruju, kdo se s kým a čím potýká. Souboj mezi Nax a Callumem je pěkný. "Skvělá práce," ukážu palec vzhůru parťákovi v práci se stíny. Asi bych to samé mohl říct i Lilianovi, ale... ten jeho ksicht mě poslední dobou stejně nějak sere.
"Dobrý? Můžem mu pak třeba pozdějc podpálit postel, jestli chceš," nabídnu pobaveně přemoženému Emilovi.

Mii rupou nervíky, brejlatá nakopala zádel lvici, Kaz přivádí nové zajímavé stvořeníčko, cukrové jak makronka - "Nazdár, vítej!" mávnu na ni.
A Daniel bojuje s Félixem.
A já se u toho skvěle bavím. "Pivo? Vole, před tím posledním útokem jsi mu měl radši koupit večeři."

Oy

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

"Da," přisvědčím s pousmáním, že si Alex zapamatovala moje jméno. A pak už přichází boj - tmavovláska se zdá pouštět se do toho řádně a ručně a já se vyhnu daleko spíš instinktivně, než bych nad tím měl čas přemýšlet. Ještě v úhybném manévru se soustředím na vržení kusu plechu, který se válel na kovovém poli poblíž - Alex oplatí mrštný úhyb, až překvapeně hvízdnu.

Soustředění uklouzne, a následná pecka přistane, až se mi před očima zajiskří. Má páru... tentokrát telekinezí proti ní mrštím kus dřeva, a zdá se, že si do počtu modřin budeme kvit.
Nebo možná ne - další rozmach jde naprázdno, a poslední vržený předmět, pneumatika, Alex pošle i přes pokud o obranu k zemi.

"Jsi v póřadku?" zeptám se vážně, i když se sesbírá ze země sama, a ruku jí stisknu. "Djékuju... éto póřadna rána, što ty maješ," ocením s úsměvem trochu nakřivo, když si opatrně ohmatávám bradu.

Dobrá práce.
Vzhlédnu k Lei, a na moment zaváhám, než se maličko nuceně usměju. "Djékuju, Léa. I ty táky dóbře bójovala," oplatím, než trochu ztěžka polknu. Vybaví se mi jeden večer, jedna noc, kdy jsme já, Lucas a ona ve lví podobě leželi spolu, s námi na našem pokoji. Navzájem s útěchou... po čí smrti to bylo? Byl to Ian? Nebo někdo jiný?
Kterak se řada přátel změnila v řadu smutných vzpomínek, tak jednoduše, až to děsí... pamatuje si tahle Lea tuhle vzpomínku? Stala se v jejím světě taky? Měl bych... si s ní promluvit. Zjistit víc. Překonat strach.

Mluvě o strachu... prudký zášleh emocí od bojující dvojice Hanky a Mii mě donutí pohlédnout tím směrem. Mia se utrhne na... Rúnu? a utíká. Zaváhám.
Mazej, svatý Nikoušek má práci, protáhne Kolja potměšile.
Nech mě být, semknu rty. A pak stejně vyrazím, dlouhými kroky pryč ze Šachovnice a za prchající tmavovláskou, kolem Erdena a nové dívky, které věnuji překvapený pohled. Doteď jsem si nevšiml, že někdo přibyl, ale stihnu maximálně trochu nucený úsměv na pozdrav, nezastavuji se.

Mia objímá mísu na toaletách, a já se opatrně přiblížím, dlaň zlehka položím na její rameno - pomůžu jí podržet vlasy, aby si je neumazala, je-li to třeba.
"Što stálo se?" zeptám se jemně, po chvilce.

Trénink

Pevnost Holtgast, šachovnice, 31. října

A znovu na cestu. Zhoršené podmínky mi nevadily. Cesta mi totiž umožňovala stranit se ostatních. Snažila jsem se cvičit to, co mi Nikolai vysvětloval, a měla jsem pocit, že se to lepší. Jenže po příjezdu do pevnosti se situace zhoršovala. Lidé se kumulovali a moje soustředěnost klesala. Strach, starosti, zděšení se střídaly s chtíčem, radostí a snad i láskou jak na běžícím páse. Nebo spíš jak na horské dráze. Aspoň tak mi to připadalo vzhledem k častým migrénám a nevolnostem, které to vše způsobovalo. Byla to krutá ironie, že já sama podobné věci způsobuji a nyní tím sama také trpím. Snažila jsem se vyhýbat kolektivům, ale ne vždy to šlo. Do své blízkosti jsem si pouštěla Nikolaie, jehož rady byly velmi cenné, kupodivu se ke mně často přiblížila i Valeria, která mě snad jako jediná načapala při obvyklém zvracení. S počtem mých alergií a počínajícím nechutenstvím jsem samozřejmě nejspíš začínala ztrácet i na váze, což jsem pro jistotu nekontrolovala.

Jediný spánek mi zůstával. V tu chvíli vše v pevnosti utichlo a niterné pocity se nejspíš natolik zpomalily a vzdálily, že ke mně nedoléhaly. Snažila jsem se zhluboka dýchat, cvičit se v něčem, co snad připomínalo meditaci. Jenže vnitřní rozčilení se mi snad zažralo do kostí, takže mé pokusy byly spíš komické.

A znovu nadešel den s tréninkem, tentokrát i s nováčky. Na šachovnici se mi nechtělo. Příliš omezený prostor, příliš mnoho lidí. A moje nervy napnuté jak špagát.
Snažila jsem se zhluboka dýchat, soustředit se na pomyslnou zeď, ale někteří se do mého nitra dobývali razantně.
Třeba ta zrzka nová. Tiskla jsem zuby k sobě, jen abych ji neseřvala, že by se mohla hodit do klidu. Její ustrašenost předčila vše ostatní. Doslova mě převálcovala.

Soupeř mi byl určen. Příliš jsem nevnímala. Šlo o někoho nového. Dívka. Asiatka.
Znovu jsem se snažila uklidnit. Jenže místo toho se mi div nerozklepala kolena pod vlivem zrzky.
Doprdele, už dost!!
Promnula jsem si spánky a soustředila se na Asiatku. Pulsující bolest hlavy jsem jí chtěla s radostí předat, ale něco se zvrtlo.
To ten strach…
Ochromil mě. A Asiatka se nedala. Zatímco já se snažila posbírat stíny a bránit se, ona je s naprostou jistotou rozmetala svým světlem.
Všechno se stupňovalo a i když jsem se bránila zuby nehty, ustupovala jsem, až jsem spadla na zadek, jak malé děcko.
"Už dost!" vykřikla jsem dost podrážděně, hlavu opět v dlaních. Můj pohled ale kupodivu nemířil na mou vítězící soupeřku, ale na poplašenou zrzku.
"Kleine Hure! Warum kann sie nicht eine Weile ruhig sein?!" spílala jsem jí dál.

Pokusila jsem se postavit na nohy a ignorovat slabost. To byla ale chyba. Žaludek provedl nehezký kotrmelec a já nehodlala nikomu z přítomných ukazovat tu trošku oběda, co jsem snědla.
Nohy se mi pletly, když jsem vyběhla ze šachovnice k nejbližší záchodové míse, kterou jsem familiérně objala.

Let's get ready to rumble

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

When there's nowhere else to run
Is there room for one more son
One more son
If you can hold on
If you can hold on, hold on

"Dneska nemusíš být za princeznu," jako bych někde za svým ramenem zaslechla mámino šeptání, přesně tak jako mi to říkala téměř každý den.
Jenže dnes už jsem věděla, že tohle byla jen vzpomínka, která každým dnem bledla víc a víc. Máma tady rozhodně nebyla, nebyl tady nikdo z naší rodiny a nebyla jsem naivní, abych čekala, že se objeví.
Třetího května byl ten zlomový den. Ne, neměla jsem narozeniny, ani ségra nepromovala, ani táta neoslavil rok jeho nedobrovolného abstinování, ani nám máma nesehnala žádné skvělé promo. Ten den se prostě svět v prdel obrátil a všechno šlo do hajzlu. A žádný katastrofický hollywoodský film vás na tohle nedokázal připravit. Možná tak Zombieland s pravidlem o cardiu.
Ségru někam odtáhla banda namakaných chlápků snad druhý den po té, co to bouchlo. Kde jí je konec, to nemám ani tušení. Táta se jí snažil bránit, seč to šlo, ale namísto toho jsem se musela odvrátit, abych neviděla, jak mu z obličeje udělali fašírku.
Máma mi přišla den ode dne slabší, jednou jsem se vracela s několika ukradenými plechovkami ze sámošky, už byla mrtvá. Brečím fakt málo, ale v ten okamžik, kdy jsem držela její ruku ve své dlani a její prsty mě nestiskly nazpátek, jsem řvala jako malá holka.


Když si mě našli, ani nevím, co mě drželo při životě. Vždycky to byla moje rodina, ale tu jsem teď neměla. A jediné, co jsem uměla – zápasit – bylo díky ní. Bez ní jsem byla jen malá, obyčejná, nemožná holka, i když mi všichni říkali, že ta jiskra ve mně je jen a jen moje. Když stojíte na provazech po úspěšném zápase, lidé v hale skandují vaše jméno, je tomu velice snadné uvěřit. Ne však k okamžiku, kdy jste osamělí a na dně.
Kývla bych každému a na všechno. Bylo mi jedno, co vyznávali, v co věřili, co se světem chtěli udělat. Potřebovali mě, moje schopnosti a moc se nevyptávat. A vydržet nějaké ty idiotské řeči a narážky. Mnozí by to nazvali úspěšnou spoluprací. Jeden úkol tady, druhý tam, splněno.
No, neříkám, že si náš mini týmeček nevedl špatně. Jak Deepak, tak Félix byli hodně dobří parťáci, ačkoliv jsme si sem tam lezli na nervy. Ale výsledky jsme měli dobré.

Jak se říká – s jídlem roste chuť...a tady se říká, nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko. Bylo to oblíbené rčení mé mamky.
Bylo.
Mysleli jsme si, že ta mise pobít skupinku Nadaných byla příliš snadná anebo nám to vlezlo do hlavy? Nebo snad byli lepší než my?
Ale překvápko Vám to bylo slušný. I to, že nás všechny skopali do kulatý krychle, ačkoliv zadarmo jsme se rozhodně nedali. Výsledek to byl ovšem tragický.
Co teď? Udělají s námi totéž, co jsme chtěli udělat my? Zabijí nás?
Nakonec se ukázalo, že tomu tak rychlý konec udělat nechtějí. Šoupli nás za katr – táta by asi na mě nebyl pyšný, že jdu v jeho stopách nerozvážného mládí – ale taky nám dali na výběr.
Druhé důležité rozhodnutí za docela krátkou dobu.
Měla jsem však opět na výběr?
Navíc poradit jsem se mohla jen s Deepakem a Félixem, druhý jmenovaný už se rozhodl.
Ach jo, proč není život snazší?
Dobře, tak já do toho půjdu.

Co jsem souhlasila, mohla jsem opustit celu.Dokonce jsme dostali i uvítací výbor.
Ten však nevypadal ani se nechoval, jako ti, co jsem zažila v nedávné době - "kočičko, pocem, trochu si zašpásujem, co ty na to?" - takže ačkoliv jsem zůstávala obezřetná, nechala se provést mým novým domovem.
Snažila jsem se nevypadat jako holka z malého baráku s nábytkem z druhé ruky. Jeden měl pocit, že už to musí jednou skončit, ale ony se otevřely další dveře a bylo toho mnohem víc. Dokonce jsem dostala pokoj sama pro sebe, se sprchou a na tu jsem se těšila asi momentálně ze všeho nejvíc. Jo a na jídlo. Ale rozhodně pro mě neplánovali žádné lenošení. Ani já žádné nečekala. Budu taky pracovat. Tak jo.
Klukovi, který se představil jako James jsem nahlásila věci, které mě v tom okamžiku přišly nejdůležitější. Žádný serepetičky jsem nepotřebovala – taky proto na mě občas pokřikovali "Ozzy Osborne", ale dovolila jsem si bez obalu říct o černou tužku na oči a řasenku. Staly se už tak součástí mě samotné, že jsem si bez nich připadala jako nahá.
Pak mě čekalo ještě ohodnocení od Marisol. Bylo to jako výběrko do NXT, akorát tady se hodnotily trochu jiné schopnosti než jak efektivně s sebou dokážete praštit o zem. Schopnosti, které jsem zatím hodně stěží pobírala.

Na obědě jsem se snažila příliš se nenacpat – měli jsme mít na programu první tréning schopností a věřte mi, nechcete se na něj před ostatními pozvracet. Postavila jsem se s rukama založenýma na hrudi, abych si poslechla, co se od nás bude vlastně očekávat. Přejela jsem očima po ostatních. Kromě Deepaka a Félixem jsem některé znala jen od vidění, některé vůbec.
Očima jsem však neustále utíkala k podivné ploše, kterou nazývaly Šachovnice a která vypadala jako přehršel všeho možného, co budeme moci používat. Wow, tak tohle rozhodně není ring ani tělocvična. To spíš vypadá jako...ani nevím, k čemu to přirovnat.

Kdo vlastně bude můj soupeř? Nemusím na něj ani dvakrát čekat, stojí přede mnou mladík, světle hnědé vlasy spletené do všemožných copánků.
Cože to bylo za pozdrav? To zní jako...ruština? Ale jistá si fakt nejsem.
Zvednu hlavu a bojovně vystrčím bradu, až mi dlouhé černé vlasy přepadnou přes ramena, už už by mě z úst vypadla nějaká hecovná poznámka, když si uvědomím, že tady nejsem v ringu a není třeba soupeře hecovat k slovnímu souboji.
"Ahoj. Nikolai, je to tak? Já jsem Alex. Takže my dva? Ok, tak jo," kývnu na něj a pokusím se rozhýbat ramena a krk. Další automatický zvyk.

Před námi si ještě soubojem projde několik dvojic, některé z akcí považuju za dosti zdařilé, ačkoliv nejsem občas schopná pobrat, co se přede mnou děje.
"Zvykej si, Lex. Život už normálnější nebude."
Nádech, výdech a je to naše. Útoky vsázím na svou silnou stránku, kde jsem si jistá v kramflecích.
Vyrazím ze sebe výkřik a rozběhnu se proti svému soupeři, rty i pěst pravé ruky pevně sevřené, připravena mu jednu pořádnou vrazit, ale má rána nenachází cíl, vyhne se jí jako kočka a já jen promáchnu do prostoru.
Namísto toho se musím bránit zase pro změnu já. Z pole se zvedá jakýsi předmět, ani v té rychlosti nestačím zaregistrovat, co si to vlastně k útoku vybral, okamžitě se zakloním, ohnutá v kolenou, jako bych se snažila o rekord v limbu, konečky vlasů se otřou o zem, ale předmět mě mine.
Okamžitě se narovnávám, koutky úst stočené směrem dolů, přitočím se ke svému soupeři a tentokrát se pokouším využít svou výškovou nevýhodu mnohem lépe a uppercut míří přímo zespodu na jeho čelist. No, mohlo by to být ještě trochu elegantnější, ale úplně si stěžovat nebudu.
Pohodím hlavou, neuvědomím si však, že tady na teatrální gesta směrem k publiku není čas ani místo a už se na mě řítí další předmět.
"Kurva!"
Krapet zpanikařím, snažím se použít plast těsně vedle mého levého kotníku, ale než mi vůbec stihne před tělem ztvrdnout, syknu bolestí, kterak si dobře mířený objekt najde svůj cíl na mém těle.
To mě trochu nasere. Nevím, zda víc to, že se Nikolai trefil, nebo protože já jsem to posrala.
Má ruka automaticky jde do pravého háku, ale do úspěchu to má pěkně daleko. To úspěch nevidělo ani z rychlíku.
Má pozornost se zaměří na kámen na zemi, snažím se jej rychle zkapalnět, aby zpomalil dráhu vrženého předmětu, ale ten jím proletí a já to dostanu plnou silou.


Jo, snažím se tady o obranu novými schopnostmi, ale nakonec je to Nikolai, který se mnou s přehledem zamete v šachovnici. Vcelku utrpělo jen moje ego, ale není to poprvé.
"Dobrá práce, gratuluju," zvedám se ze země a podávám mu ruku. "To bylo povedené." Hodně štěstí v dalším kole."

Tréning v druhé místnosti pro poražené zní teď jako nejlepší nápad, než si tady hladit pobité ego.
"Kdyby se chtěl někdo přidat, tak já si klidně dám ještě nějaký cvičný souboj," pronesu nahlas, přelétnu očima po ostatních, zda by se někdo chytl, i když je Yevgeniya odvolaná na ošetřovnu.

Fénix Félix

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října
primárne Daniel Semmelweiss

Že pojebeme i tak jednoduchý úkol ako odkrágľovať páru neozbrojených šupákov je fakt ten najlepší dôkaz, že nech sa Bratrstvo hrá na hustú military grupu ako len chce, sú to šupáci ktorých by, nebyť zombie apokalypsy, nenabrali ani len do národnej gardy. Pridať sa k nim pôsobilo z mojej strany ako rozumný krok - spočiatku. Pôsobili ako disciplinovaná, organizovaná sila - řád a poriadok v tomto novom, pomrdanom svete. Žiadna zbuznelá demokracia a hra na právo a morálku. Keď ide do tuhého a lietajú hovná treba niekoho kto zavelí a dá veci do pucu, ochráni koho treba, postaví zeď ak je treba.
Ale darmo, v každej organizácii sa nájdu dementi s malým pérom a veľkým egom a potom to dopadá tak, že hodnotní členovia ako ja sú osočovaní a kokoti ako ten kravou mrdaný currynegr majú status celebrity. A samozrejme, ak títo kreténi dostanú frčky a vymýšľajú kam poslať takmer-elitný-oddiel-zabijákov tak miesto niečoho na čom fakt záleží ich pošlú do Poľska.
Do Poľska, ktoré bolo plné zaostalých a agresívnych beštií už dávno predtým než sa slnko zcvoklo a spražilo nás radiáciou.

Niet divu, že sa teraz cítim ako posledné hovno. Úkol sme posrali a do kuličky nás zmlátila družinka týnejdžrov. Ač musím uznať, že ten černej brácha pôsobí ako poriadny kus negra tak zbytok na prvý pohľad moc dojem nespravil. Ale prvý pohľad môže klamať, ako som sa presvedčil, keď sa týpek čo vypadá že hraje v špatnej metalovej kapele premenil v arachnoobludu. Alebo keď holčina od ktorej by som si pred mrdačkou pýtal idčko aby som nešiel bručet použila schopnosti manipulace s energií ktoré mám i ja. Ale použila to lepšie.
Úkol sme posrali a nielenže sme pateticky neskapali, ako by sa hodilo, ale rovno sme padli do zajatia. A miesto toho aby nás postavili ku zdi a naprali kulku do týlu, hrajú tu nejaké psychohry kde sú akože tí lepší.
Morálnejší.
Správnejší.
Kurva, pôsobia trochu ako ideál ktorému som, kedysi, prisahal vernosť. Jak sa pak bráško nemá cítiť ako pytel sračiek, keď mi dávajú druhú šancu? Prečo kurva potrebujem druhú šancu a nie som s nimi od počiatku? Dopíči.

A jasné, že krátko po zapojení pridajú soľ do rány a postavia nás proti sebe do turnaja. Jak inak - nestačí že nás potupili predtým, teraz si to pekne zopákneme pred publikom. A rovno do roastru pridáme i ľudí ktorých sme sa neúspešne pokúsili zabiť pretože nič nestmelí kolektív lepšie ako simulované pokusy o to pozabíjať sa. Nikdy by som to nepriznal, ale sledujúc zápasy iných dvojíc...nervy vo mne hrajú ostošesť.
Rejžožroutka i tá brejlatá hipsterka ktoré boli krôčik od toho skapať našimi rukami víťazia. Tyvole, odpustia mi niekedy? Ešte s nimi boli ďalší, nejaký od pohľadu divnej rusák a...ďalší dvaja, ktorých tu nevidím. Asi je to dobré, ten borec s krkom dlhším než lochneska vypadal ako slizkej pičus a tá poľka taky nevypadala že je v pohode.
Na to ale nie je čas - jeden z týpkov čo mi predtým nakopali prdel, ten slušne vypaajúci skopčák, je určený ako môj súper.
Takže...niet času na píčoviny, ideme do akcie.
Ja vám ukážem, že som vás hoden. Mrdám na vaše moralistické pokusy ukázať mi že som špína. Každý môže zakopnúť a každý pak môže vstať lepší a silnejší. Alebo podobná motivačná kokotina.

Zápas začína z ostra - netuším čo robiť, netuším aké sú pravidlá hry. A preto okamžite skracujem vzdialenosť a moja päsť letí v ústrety jeho ksichtu, na ktorý dopadá s uspokojivým křup. Zaleje ma pocit spokojnosti a predstáv, že asi takto sa cítili naši hoši keď drtili tie nemecké kurvy na plážach Normandie a v Ardenách. Nestihnem sa ale blahom teteliť moc dlho - jeho protiútok železom nečakám, nikdy som s ničím takým neprišiel do kontaktu. A tak to schytám. A dosť to bolí.
Navyše, dokázal tým medzi nami vytvoriť vzdialenosť čo prakticky limituje moje možnosti - mať kvéra ustrelím mu ksicht, ale takto som v prdeli. Opäť teda reagujem inštinktívne, pokusom použiť schopnosti ktoré sa vo mne prebudili len nedávno. Energia z prostredia, sformovať, vytvarovať, poslať proti nemu...a zlyhať, rovnako ako predtým tam u toho boja.
Naserie ma to. Predstavujem si, ako sa mi smeje keď proti mne páli ďalší železný sajrajt, ktorému sa len tak tak vyhnem. Začínam toho týpka nenávidieť. Ale i trochu brať ako fajnového. Na to že je to typickej bílej hošan je vlastne docela ostrej.
Seriem tak na ďalšie pokusy o čárymáry a volím priamejší, beštiálnejší prístup - zmenu v čokla ktorému sú nejaké železné srandy u prdele. A ktorému navyše stačí skok-dva a je uňho a trhá tú bielu prdel na cucky a nezabudne ho u toho i poslintať.
Len tak tak si uvedomím, že je koniec zápasu.
A že som vyhral.

"Dobrý chlape?" už opäť v podobe Félixa Rupert mu podávam ruku, aby som mu pomohol vstať.
"Soráč chlape, nechal som sa uniesť. Vám úplne jebe, že do toho idete takto z ostra tyvole. Ale nechal si ma vyhrať, čo? Dlžím ti pivo. Ak...mi niekto povie kde ho tu dostanem."

Průvodce

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

"Můžeš slušně poprosit, pokud tě to učili," rýpnu si na Marinu poznámku o striptýzu. "Nebo mít štěstí při úkolovací flašce, dneska večer."

*

Jo tak vlastně mě nechala vyhrát? Jasně. "To je od tebe velkorysé," věnuju Mařence pobavený, široký úsměv, než se odebere rozsévat štěstí a lásku za ušláple působící zrzkou, a mně pohled sklouzne k Lakshmi. Pokud zachytím její pohled, usměju se na ni. Od těch noclehů v zahradách jsem si ji zvykl tu a tam pohledem vyhledat častěji, jak se občas přistihnu.

Jenže lelkovat s pohledem na půvabnou Indku není kdy.

"Rozkaz," zasalutuju novému úkolu, i když malilinko kysele. Taky tam šéf mohl poslat někoho z těch, co prohráli, ne? Jasně... vím, co mám za úkol.

"Laima? Pěkné jméno," kývnu nové slečně. "Já jsem Blagden. A tohle je Jamie," představím rovnou blonďáčka, který je ušetřen zkoušení toho, co vlastně umí jeho bývalý soupeř.
"Chceš se prvně ubytovat a vybrat si něco na sebe, nebo zjistit, co kde je?"

Nově příchozí

Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října

Když se ochrany rozbrní nanovo, už to na sobě znát nenechám. Dnešek je pro pevnost zjevně rušným.
"Organizace, které shromažďovaly Nadané a obyčejné lidi ochotné jim pomáhat nejsou novinkou, Triskelion a Bratrstvo byly pravděpodobně ty největší, obě s historií starší než několik staletí," odpovím vážně. "U všech dost záleželo na vedení. Maxmillian, vůdce Bratrstva, hlavně po Výboji, zastával názor, že celý svět bude patřit Nadaným pod jeho velením, a jakkoliv tu či tam probíhaly mezi Triskelionem a Bratrstvem vyhrocené spory a útoky, po Výboji se to změnilo v čistou válku.
Výsledkem je ovšem zejména to, že nikdo nemá příležitost ani se pokusit navrátit Zemi do stavu před katastrofou.
Hádám, že přístup 'klidně neobyvatelná země, ale celá moje' je taky přístup," dodám suše.

"Osobně jsem tam nebyl, ale před časem tu byla dvojčata z Litvy, Viktorija a Liudvik, jejich zmínky o domovině nenaznačovaly, že by tam na tom byli lépe," přisvědčím nevesele Laimině předpokladu.

"Jamesi, Blagdene - prosím, proveďte Laimu pevností," odvolám dvojici z jejich zápolení. Bladgen dobojoval a Konstantinovi vyberu jiného protivníka. Světlovláska potřebuje ubytovat, a čekám, že si bude chtít vybrat nové oblečení a věci osobní potřeby, přicestovala... poněkud nalehko.

"Yevo, na ošetřovně tě čeká pacient. Kazrane, zaujmi Jamesovo místo, prosím."

Úvod

Oscar

Život umělců není nikdy lehký, říkává se. Akorát se při tom asi většinou nepočítá s koncem světa. Začátkem května se vše změnilo - a ačkoliv na tom byl Milán, kdes studoval, poměrně dobře - absence nukleárních elektráren a hranice od ostatní Evropy tvořené horami a mořem dělaly z Itálie docela dobré místo, kde se v případě problému celosvětové úrovně nacházet - ani zde to nebylo ideální.

Útočiště jsi našel v bytě správce univerzity, ve sklepení hlavní budovy, alespoň na prvních pár týdnů. Zmatek na ulicích ustal. Jen přízračné ticho bylo slyšet. Nevěděl jsi, co se děje, a asi ani nenašel odvahu to zjišťovat - časem však nešlo schovávat se dál. Konzervy, které si správce syslil ve spíži, došly - a voda z kohoutku, ačkoliv se i nadále dala pustit, začala mít tmavou barvu a odpornou chuť i pach, značící, že kdesi v některém úseku rozvodů došlo ke kontaminaci rozkládající se hmotou.

Bufety a kafetérie na univerzitní půdě poskytly alespoň čerstvou lahvovanou vodu - ale po týdnech skrývání se ve sklepě bylo všechno čerstvější jídlo bez možnosti chlazení zkažené - a co zrovna nebylo, bylo uzmuto jinými hledači o jídlo, bojovníky o přežití. Chyběly ti zkušenosti s přežitím mimo civilizaci - ono už i vyřešit, kterak zapálit oheň a uvařit si třeba těstoviny bez požáru či upoutání nechtěné pozornosti vyžadovalo ve velkoměstě bez elektřiny jistou vynalézavost.
A situace se nechtěla příliš měnit... měsíc. Dva. Tři. Přehouplo se léto, nastal podzim. I bez přílišné radiace se lidem z města moc nevedlo - prakticky nikdo nesklízel z ulic mrtvé, kteří doplatili na Výboj či následnou malfunkci techniky po něm, a mezi živými, které jsi občas zahlédl skrze okna potulovat se ulicemi a hledat jídlo či vodu, vypukla horečnatá nemoc.
Možná tě někdy napadlo opustit město, snad i zemi, zkusit zjistit, co se děje, kam až to sahá... a proč nikde nevidíš nikoho, kdo by pomáhal, žádné... zásahy armády, jak to bylo ve filmech, nic, nikdo se nepokoušel se pomoci zraněným či uklízet ulice. Proč všechno kolem působí tak mrtvě... tak opuštěně. Nebýt toulavých zvířat, které občas přišly vyloudit něco do prázdného žaludku z tvých už tak tenčících se zásob, připadal by sis na celém světě zhola sám.

Přišel říjen. Zásoby byly pryč, každá plechovka s masem, ovocem, každá sklenice nakládané zeleniny - zbylo jen pár pytlíků suchých těstovin, a trocha cukru. Poslední čtyři čtvrtlitrové lahve vody. Důsledky tak mizerné stravy - či první účinky radiace, kterým jsi byl sice ve slabé dávce, ale dlouhou dobu vystaven - se projevovaly už pár týdnů. Únava, slabost, problémy s rovnováhou, točení hlavy.
Halucinace - možná. Není přece možné, abys dokázal přimět k pohybu obrázek v knize. Nebo se změnit v drobné zvířátko. To všechno byly určitě jen horečnaté sny, způsobené dehydratací... ne?

Konec října byl zoufalý. Nouze tě donutila vyklopýtat ven, prohledávat okolní ulice, jestli nenajdeš další jídlo a zejména vodu. Okruh hledání se s každým dnem rozšiřoval - bylo ti jasné, že pokud nic nenajdeš, tohle je konečná. Všechny restaurace byly vybrakované ostatními podobně hledajícími nešťastníky, mnohé daleko dřív, blíž Výboji samotnému. Teď už se v ulicích města nenacházel skoro nikdo, kromě mrtvých a nemocných tak, že v horečném bloudění ani nevypadali jako lidé, klopýtali, posouvali se po čtyřech či plazili podél stěn, mnohde pach starého rozkladu ozvláštňovali nových pachem zvratek.

Byl jsi na tom podobně - horečná nemoc se ti zatím vyhnula, ale daň si momentální styl života vybíral nesmlouvavě a tvrdě.

Doklopýtal ses až k bazilice Svatého Ambrože. A pak... už jsi nemohl dál. Svezl ses k zemi. Tohle nebyla budoucnost, která by tě kdy napadla... tvé tělo se pomaličku vypínalo.
A tu... se přihodilo něco, co ani do tvé slabostí obluzené mysli nezapadalo. Nad tebou přeletěl na moment stín, daleko větší než ptačí. Pootevřel jsi oči, a spatřil jsi velké stvoření, které vypadalo jako umně vytesané z kamene, cosi mezi netopýrem a drakem, dosednout na prostranství před bazilikou, a změnit formu do vysokého, tmavovlasého, bledého muže, oděného v dlouhém tmavém kabátě, kterak cosi vytváří s podivně světélkujícím rudým krystalem. Ať už to mělo být cokoliv, brzy byl krystal zastrčen do vnitřní kapsy kabátu - a ty ses pohledem s mužem střetl, všiml si tě. Vykročil k tobě.

A to byl ten moment, kdy se tvoje tělo rozhodlo, že konec. Svět se propadl do temnoty, a poslední vjem, kterak tě kdosi opatrně zvedá do náruče, se utopil v nicotě.

***

A přeci - čekalo tě probrání. Tvoje tělo se cítilo lépe, ne skvěle, ale tíživá slabost sedící ti na hrudi jak tvrdohlavá žába na prameni z posledních měsíců byla pryč. Další vjem - byl jsi čistý, to byla... obří změna po celých šesti měsících, kdy jakákoliv voda, kterou jsi našel, byla použita k pití a ne vyplýtvána k umytí.
Kolem bylo bílo, čisto, žádný závan zvratků, rozkladu. Nemocnice? Jehla ve tvé paži vedla k pytlíku s výživou vedle tvého lůžka.
"Jak se cítíš?" oslovil tě klidně tichý ženský hlas, patřící krátkovlasé černovlásce, která na tebe očividně z bezpečné vzdálenosti dohlížela.

Hlava stále plná divných věcí

Pevnost Holtgast 31. řijna

Snad ještě horší než se srovnávat s pocity, že moji blízcí jsou na tom se mnou jinak, než ve starém světě, bylo pochopit, že ačkoliv některé tváře já znám, oni neznají mě. Vlastně mi to došlo až zde, v aréně, kde jsem se setkávala s pohledy mě známých lidí, kteří na mě však hleděli jako na nováčka.

Ačkoliv jsem se vzpomínkami na tom už byla lépe, stále se mi některé motaly dohromady a já měla problém rozlišit, co je platné a co ne.
Útěchou mi mohlo snad jen být to, že něco se prostě nezměnilo.
Pořád jsme si prožívali apokalypsu, ačkoliv v tomto světě jsem jí nezažila, Lucas odešel, nejspíš protože neunesl Nikovo lásku k někomu jinému a Erden se ke mně choval přátelsky. Stejně tak tomu bylo i v tuto chvíli, kdy se mě po prohraném souboji ptal, jestli jsem v pořádku. Asi ani nemohl tušit, jak mě tím potěšil. Ne že bych potřebovala, aby se o mě všichni starali, ale ten pocit, že mě někdo bere pořád stejně jako předtím, mě těšil. „Jsem v pořádku, děkuji.“ usměji se na něj mile. Nemohl mi věnovat více času, protože mu přivedli novou dívku.

Šla jsem tedy trénovat s ohněm až do okamžiku, kdy se souboji přišla řada na Nika. Sledovala jsem pečlivě jejich počínání až do jeho vítězství. Pokud jsem měla alespoň na okamžik možnost mu vidět do tváře, pogratulovala jsem mu se slovy „Dobrá práce.“ a lehce se na něj pousmála.