Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | TriskelionPevnost Holtgast S odpovědí si bělovlasý nespěchal, tedy tak mi to alespoň nejprve přišlo. Pak ale měl alespoň dost slušnosti, aby se představil. A nejspíš trochu nevědomky mi konečně prozradil i jméno mého únosce. Obě jména jsem si v mysli zopakovala, snad abych si je i zapamatovala. Erden a Kazran. Jména rozhodně zajímavá. Podle Erdenových slov to vypadalo, že pořád s Bratrstvem tato skupina vedla nějakou válku. Já sama jsem se nikdy těch bojů neúčastnila. Nevyžívala jsem se v tom jako oni a rozhodně jsem nechtěla být blízko nich, když byli ovládnuti svou krvežíznivostí. Bylo zajímavé, že mezi nimi měl tenhle... Triskelion špehy. A vypadalo to, že jsem byla docela zjevně nespokojená. Zajímalo mě, jestli si toho Viggo nikdy nevšiml, nebo jestli tuhle mou zjevnou nelibost jenom ignoroval. Ale vlastně zároveň jsem to ani vědět nechtěla. Upřímně, měla bych ho už konečně vypustit z hlavy... "No, asi moc nemám na výběr," přiznala jsem naprosto upřímně. "Jestli mě najdou jeho lidi, buď mě rovnou zabijou, nebo ze mě udělají ještě horšího otroka. Můj odchod od Bratrstva neproběhl zrovna... nejmírumilovněji." Jen jsem se otřásla nad tou vzpomínkou... myšlenkou. "Nejsem ale člověk, který by bojoval. Ani Bratrstvo mě k tomu... nezneužívalo. Ale ano, zůstanu tady. I když bych tedy ráda věděla, o čem je tenhle Triskelion." Už jen to, že jsem dostala na výběr, pro mě znamenalo hodně. Oni mi totiž na výběr nedali vůbec. Pohledem jsem se vrátila ke skupině na té obří šachovnici. Chvíli jsem sledovala, co dělají, pak jsem se otočila zpátky na bělovláska. Dostala jsem od něj mezitím otázku na svůj původ. "Jsem z Litvy. Z vesnice kousek od Vilniusu. Tam jsem pak šla studovat na univerzitu... a odtamtud mě taky uneslo Bratrstvo." Pamatovala jsem si přesně ten den, přesně ten podvečer, kdy se všechno převrátilo vzhůru nohama a já přišla o všechno kromě sebe, a pak i o sebe. A tady... tady by možná konečně mohl být maličký záblesk naděje. "Předpokládám, že z celé té země nic nezbylo, jako ze všech ostatních." | ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Počkat, počkat, počkat... Co??? Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října Je to vlastně... Zvláštní, cítit po takové době něco natolik banálního jako je obyčejný dotek cizí ruky na rameni. Vnímat cizí lidské teplo, připomenout si, jak vlastně vypadá takové obyčejné přátelské gesto. Vydechnu a trochu více se uvolním, aspoň na chvíli a poslouchám vysvětlení Marisol, jak tahle šílenost tady vlastně funguje. Asi bych byla raději dozvědět se, že se už nikdy nebudu muset dostat do situace, kdy mi reálně půjde o život, protože se mě nějaký debil rozhodl skalpovat. SKALPOVAT. Opravdu a vroucně doufám, že to byl jen slovní obrat a ne něco, co by se opravdu mohlo stát. Ne, že by Skytská kultura nebyla fascinující, ale bez názorných ukázek bych se klidně obešla po zbytek života. Dýchej, Rún, moc nad tím přemýšlíš. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Bafiky baf! Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října Nějaký severský jazyk přejdu bez poznámky. Vím, že takk musí být děkuji, protože to znělo podobně jak ve švédštině. Základní fráze mě kdysi dávno naučila jedna švédka...jo, to byly časy. Ještě před tímhle vším. Před tímhle cirkusem. Třeba by mě Rúna mohla naučit něco v její řeči - třeba při flašce, hihi. Ruku ještě chvilku nechám na jejím rameni, než ji stáhnu. "Tohle?" zopakuju po ní a rozhlédnu se. "Trénink? Ano, už to tak bude. Je lepší si schopnosti procvičit tady, než aby pak selhali, když tě chce nějakej debil skalpovovat," konstatuju. "A taky tady máme moc šikovné léčitele, kteří ti můžou spravit nejednu bolístku. Třeba támhle můj oblíbenec Dan," ukážu na Dana, který bojuje s Félixem. "Ale já jsem tu takový medik, kdyby sis třeba vyhodila něco kloubní jamky, nebo se někde škrábla...," až po všem to vysvětlení mi dojde, že vyprávění Rúně o tom, jak ji můžem dát dohromady, kdyby jí něco roztrhalo, asi není zrovna nejuklidňující. "No, ehm..ale málokdy se tady něco takového stane," zalžu svižně. Když na šachovnici vleze Kazran, společně s neznámou blondýnkou, zvednu ruku na pozdrav. Spíš Kazovi, než blondýně, protože si nejsem jistá, co je zač. Přitáhl ji od Bratrstva? Jako bychom tu ex-Bratrů neměli dost. A to není žádnej rasismus, taky jsem k nim kdysi patřívala. Otočím se zpátky na Rúnu. "To je Kazran. Kdo je ta holka, to netuším," řeknu jí, protože si jsem celkem jistá, že ho ještě neviděla. Chci se jí zeptat, proti komu by nejraději bojovala v druhém kole, ale tuhle otázku nakonec spolknu. "Co umíš ještě dalšího, kromě lišky a elektřiny? Nebo je to zatím všechno, o čem víš?" | ||
| |||
 | Jede se dál Kdo by si byl tehdá pomyslel, že opět budou nějaké tréninky... Tehdá. Tehdá sice není ani tak dávno, osobně mi to ale příjde, jakoby uběhly roky. Dlouhé roky plné práce, plné napětí, dlouhé roky bez odpočinku a možnosti vydechnout. Ztráceli jsme jednoho po druhém, neustále se přesouvali z místa na místo, vítali se a loučili a člověk nikdy nemohl tušit, s kým se vidí naposledy. Byly to náročné časy - a ještě neskončily, přestože to zase začíná vypadat na trochu úlevy. Nové sanktum, noví Nadaní, které se nám podařilo dostat z pod ruky Bratrstva, ať si teď Bratrstvo, či jakákoliv jeho část, říkalo jakkoliv. Máme zase kde spát a co především, máme kde trénovat. První velký trénink... Ve vzpomínkách se vracím o pár měsíců zpátky na předchozí základnu, na původní osazenstvo Triskelionu. Některé věci, někteří lidé se nemění. Vlastně spousta z nás zůstala, přežila, jsme ale stále ti stejní? Po tom vše, co jsme zažili a viděli? Šrámy na těle a šrámy na duši, to si neseme dál, to nás už nikdy neopustí. A ne všichni jsou stejní. Lea, například. Nebo Lakshmi, dvě dívky, které přicestovali z jiného světa, vypadají stejně, ale nejsou to ony a je třeba to tak brát. Už jen kvůli nim samotným. Nejsou jen náhražkou těch předchozích. Kéž by to ony sami věděly. Jsme vůbec my ostatní těmi stejnými? Kdo ví. Někteří předstírají, že ano. Jiní...v tom předstírání nejsou tak zdatní. Nikolai, například. Nikolai, který dělá, že je všechno jako dřív, postupně se ale horší a horší. Je roztěkaný, myšlenkami dost často někde jinde - ne, nečtu mu je naschvál, jen tu a tam postřehnu věci, které se mi nelíbí, které mě možná i děsí. Taky ale není jediný. Ne, všichni máme své démony. Čím jsem si ale jist, je to, že je neporazím, budu-li tu jen stát a přemýšlet. Každý děláme, co zmůžeme, každý přispíváme, každý se snažíme a to nás posouvá dál. Díky tomu přežíváme. Zatím. Navíc od citů tu jsou jiní. Proč se do nich míchat, když jim stejně nerozumím? Rád bych pomohl všem těm ztraceným duším okolo mě, těm známým, které mám rád, jako je Nik, Valeria, Marisol, Naxiya, Blag, Lilian...prostě všichni, všichni ty, se kterými jsem prošel peklem, i těm novým, na které to peklo ještě čeká. Rád bych jim pomohl - ale nedokážu to jinak než po svém. Prací a tím, že se postarám, aby dobře fungovali v boji. Dnešního tréninku se ujal Erden, který nás rozdělil do dvojic. Než se pustím do vlastního souboje s jedním z nováčků, sleduji souboje všech ostatních, abych si udělal představu o jejich schopnostech a síle. Nezajímají mě jen ti noví, sleduji i ty staré známé, analyzuji jejich současné rozpoložení a jak se to odráží v jejich...funkčnosti v boji. Lakshmi vyhrává nad Yevou, zajímavé, Razvan nad Val, Blagden nad Marisol, Lilian, zcela nepřekvapivě, nad novým Emilem. Rúna poráží Leu, což je velmi zajímavý souboj a zajímavý potenciál a...a možná bych měl sám bojovat a sám se snažit. Koho že to mám přiděleno? Ah, Félix. Ne na plno... Nebo právě ano? Co nás vycvičí víc? Co nám může jednou zachránit život? Ať tak či tak, je těžké přepnout z bojového módu do tréninkového. Už jenom protože tréninkový mód se pomalu a jistě stal něčím neznámým a cizím, něčím, co si nemůžeme dovolit. Omlouvám se, Félixi. O život jde v každé vteřině a nikdy se na to nesmí zapomenout. Nikdy se nesmí polevit. | ||
| |||
| Cizí územíPevnost Holtgast Jakmile se mé nohy dotknou jemné trávy, hned se mi, docela i viditelně, uleví. Zase jsem blízko. A mohu slyšet, co mi šeptá příroda kolem sebe. Ta mi brzy prozrazuje, kde se to nacházím. Prý jsem se ocitla zpátky v Evropě, v Německu. Daleko od všeho. Daleko od něho, vlastně skoro na opačné straně světa. A proto je tady taky taková zima, však už je podzim. A hlavně pokud jsme u moře, tak to vysvětluje všechno, ať už je to Balt nebo Severní moře... Balt. Pobaltí. Byla jsem najednou tak blízko svému starému domovu. Domovu, kam už se nikdy nemohu vrátit, protože se svět tak změnil... Ale už jenom ta blízkost, ta známost krajiny, ač ne tak bohatá na život jako Amazonie, mi dodávala sílu. Bylo to vlastně docela zvláštní. Asi mi Evropa opravdu chyběla, musela jsem si přiznat, zatímco se před námi vynořila zřícenina hradu. Na chvilku jsem se zastavila. Hm, i pohled na takovéhle věci mi chyběly. Až pobídnutí mě donutilo cuknout očima zpátky k mému, zdá se, novému průvodci. Raději jsem se o nic nepokoušela a rychle jsem ho doběhla až ke dveřím, u nichž stál, a pak spolu s ním vejdu dovnitř. Pak dám na jeho radu a zhluboka se nadechnu a pak svůj dech zadržím. Teď se musím chvíli řídit jen pomocí zvuků. Teplý závan větru mě překvapí, ale velice ho oceňuji. Konečně se také přestávám klepat. Jdeme po schodech dolů. Následuji ho trochu nejistě, pořád přeci nevím, co mě čeká. Jsem na druhé straně světa, pryč od Vigga, ale... kde to vlastně jsem teď? V prvním patře se na chvíli zastavím. Zarazí mě citelná přítomnost života. Šedomodré oči přesunuly svůj pohled k jedněm ze dveří. Tam. Tam za nimi... Rozešla jsem se k nim, jako bych byla zhypnotizovaná, ale pak jsem se trhnutím zastavila a otočila jsem se zpátky na míšence. Vypadal dost netrpělivě, avšak jen stěží jsem se odtrhávala od té příjemné, hřejivé existence tam za těmi dveřmi. Dál jsme klesali. Prošli jsme kolem nějakých hal až do místnosti, která vypadala jako obří šachovnice. A najednou už jsme nebyli sami. Nevěděla jsem, co je to za skupinu, ale bylo jich tady opravdu hodně. Najednou jsem znervózněla. Kam mě to sakra dovedl? Do dalšího kultu debilů? Dovede mě k nějakému muži s bílými vlasy. Jak to tak vypadá, asi se bude jednat o vůdce této skupiny. Před jeho pohledem jsem si najednou připadala strašlivě maličká. Na poznámku toho ohnivého psiska, že jsem si s útěkem dávala na čas, jsem se málem ušklíbla, ale jen málem. Tvář jsem udržela bez emocí, jak jsem se to naučila u Bratrstva. Nic neukazovat, nebo se mi to vymstí. Tak to se omlouvám, že mám pud sebezáchovy a nechci hned umřít. Měl částečně pravdu, ale s absencí bojových schopností a mou mizernou fyzičkou jsem prostě byla spíš ochotnější vydržet, dokud se nenaskytne lepší chvíle. No, bohužel se nenaskytla. Svůj pohled jsem se snažila udržet na bělovláskovi. "Triskelionu...?" vypadlo ze mě tiše, skoro jen zamumlání. Ti bojovali proti Bratrstvu... "Laima Andriukaitité," představila jsem se opatrně. "Můžu se zeptat, kdo jste vy a proč jsem tady?" Odpověď jsem tušila - samozřejmě jako zbraň. Určitě i oni věděli o mé schopnosti a chtěli ji využít. Ale mohla jsem aspoň doufat. | ||
| |||
|
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
|
Hlavně se neleknout! Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října Nádech, výdech a přestat dýchat. Potřesu hlavou a snažím se uklidnit rozjitřené myšlenky, musíš o tom přemýšlet racionálně. Uklidnit se. Soustředit se. Ale nebudu lhát, víc by se mi to dařilo s hrnkem kávy a v křesílku někde v nějakém zapadlém koutě knihovny ve společnosti nějaké obskurní literatur- | ||
| |||
 | Nový domov Cesta to byla dlouhá, ale nakonec jsme se dostali do našeho nového domova. Byli jsme vyčerpaní, ale nebyl čas lelkovat, bylo před námi moře práce.Společně s Blagem a Lakshmi jsme dostali za úkol zbavit okolí radiace a zrenovovat zahrady. Flóra pro mě byla pořád vcelku novou schopností, proto jsem byla ráda za příležitost ji trochu potrénovat a pomoc tak ostatním. Srdce Anwuli mi pomáhalo se cítit v zahradě dobře, Blag i Lakshmi byli dobrými společníky. Co vím, oba občas v zahradě i přespali, já se ale vždycky vrátila k sobě na pokoj. Nezapomínám ale na ten pocit, když jsem srdce poprvé držela v rukou - jako bych se koupala ve slunečním světle uprostřed pralesa. Po nějaké době se k nám vrací James, Callum i Daniel. Každého z nich obejmu, jsem ráda, že jsou zpátky, chyběli mi. Dan vede misi do Vratislavi a vrátí se s hrstkou nových Nadaných, někteří z nich patří k Bratrstvu. Nemám čas nikoho z nich nějak blíže poznat, protože jsou zahnáni do cel a karantény. Ve vzácných chvílích klidu mi v zahradách dělá společnost Callum, občas zajdu za Danem, abych ho vytáhla z jeho melancholických nálad, Valerii sem tam uvařím kakao a zanesu jí ho do pokoje. I Erdena občas “zkontroluji”, protože je mi jasné, že každou tragédii, která se nám stala, si bere osobně za vinu.
Ráno čekalo novou skupinu Nadaných první nahlédnutí do Triskelionu. Já s nimi bohužel vůbec nepřijdu do styku, protože se věnuju vlastním povinnostem - nejdřív úklid, pak údržba zahrad. Na oběd přijdu pozdě, kdy jsou už skoro všichni pryč, a na trénink přijdu ještě s kouskem pečiva v puse, které do sebe ještě rychle soukám. | ||
255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 43 2 1