Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Kdysi Když mi Blagden řekne o tom, co se událo mezi velevezírem, Yevou a Lilianem, zvedne se mi kufr. Věděla jsem, že Lilianův morální kompas neukazuje vždy nejnutněji tím správným směrem, ale myslela jsem si…nevím. “Tohle si teda rozhodně nechám pro sebe,” zamumlám a promnu si oči. Byla jsem unavená. Z boje, cesty, toho všeho.Po zbytek cesty se snažím dostat po kontrolu nové schopnosti, někdy se mi ale podaří trefit sebe nebo někoho dalšího kamenem, který se pokouším telekineticky ovládat, stejně jako občas zaslechnu šepot myšlenky, co bych raději neslyšela. Možná jsem ale měla odpočívat, protože hned po příjezdu do nové pevnosti začíná práce. Erden mě přihodí k ostatním telekinetikům a mně se jako zázrakem nikoho nepovede zabít bordelem, který odklízíme ze spodních pater. Proto jsem ráda za pouhé třídění věcí, co jsme přivezli v bednách. Naplním i pár kostek na šachovnici pískem, ale to už je za mně drobnost. Občas vypomůžu Lilianovi v laboratoři, ale to jen velmi vzácně. Po tom, co mi řekl Blag, se na něj nedokážu dívat tak, jak předtím…nikdy jsme nebyli přímo kamarádi, ale trochu mi ten debil přirostl k srdci. Teď se bojím, že mi unikne nějaká myšlenka, kterou zaslechne. Na Lokiho nezapomínám, občas se za ním stavím, ale vždy je to jen krátká návštěva, protože zdivočelý vlk je z mé přítomnosti vždy více než rozzuřený. S Blagem trénuju telepatii, pomáhá mi to, zbloudilé myšlenky slyším čím dál tím méně. Dost často trávím ve zbrojnici a dávám lekce ve střelbě každému, kdo by o ně snad měl zájem. Jsem ráda, když se k nám vrátí Dan, James a Callum. Dan vede misi do Vratislavi, kde se setkáme s Bratrstvem a já mám konečně možnost si na někom vybít svoji frustraci ze všeho, co se děje a dělo. Byl to masakr. I když se nám obyčejné lidi zachránit nepodařilo, objevili jsme pětičku Nadaných. Jsou tu i jiní nováčky, přeběhlíci z Bratrstva a Lea, která je prý stejně jako někteří z jiného universa. Tohle bude ještě průser. Cítím to v kostech. Přítomnost Ráno se nováčci vypustili z cel a karantény. Dostanu novou spolubydlící, Hanku. Alespoň nebude na pokoji smutno. Ale na nějaké velké seznámení není čas, protože s nimi musím projít jejich bojeschopnost. Alex je silná a má docela výdrž, Rúně stačí z nosu srazit brýle a bude bez schopností nepoužitelná, Félix má vojenský výcvik, o toho se bát nemusím, Konstantin je na tom už trochu hůř, Deepak by mi mohl mezi rukama rozdrtit hlavu a Hanka sice zatím neumí dát nikomu pořádnou ránu, ale vidím v ní potenciál. Svoje poznatky sdělím Erdenovi, než je čas na oběd.A výcvik. “Na co mám sugesci, když nemůžu Blagovi říct, aby nám tu udělal striptýz?” postěžuju si nahlas. “To je taky vítězství, pro všechny zúčastněné.” Blagden se mnou samozřejmě vytře podlahu. Nějak to už bylo zvykem, že při tréninku nikdy nejsem vydat sto procent jako při skutečném souboji. Písek do ksichtu moc nezabírá a telekinezí se nedokážu před jeho šlahouny pořádně ubránit. Když mě konečně pustí, utřu si ze škrábance na tváři krev, ale rána je tak mělká, že se skoro okamžitě začne zacelovat. “Neodpouštím ti,” oznámím Blagovi a přijmu jeho nataženou ruku. “Usnula? Ha! Jen jsem tě nechtěla ztrapnit před nováčky,” rýpnu do něj pobaveně hned nazpátek. Ucítím ruku na zádech a otočím se v tom pravém okamžiku, abych viděla Valčinu nataženou ruku. Chytnu jí a nechám se odvést z šachovnice, ještě se ale přes rameno otočím. “Poděkovat mi můžeš později!” křiknu za Blagem. Když se ozve Raz, tak mu odpovím zdviženým prostředníkem. “Do me yourself, you coward,” zašklebím se. Venku z šachovnice se Yeva nabízí na další trénink. “Jsi hodná, ale já tu teď budu chvilku fňukat,” řeknu jí a sleduju souboje. Rúna vítězí na Leou. Možná nebude tak beznadějná, nemohl by jí někdo se schopnostmi pomoct s tou krátkozrakostí? Rúna ale ze svého vítězství nevypadá zrovna odvařeně, místo toho postává u šachovnice a nervózně přešlapuje z nohy na nohu. Přijdu k ní, zezadu, trochu spoléhám na její nervozitu, že si mě nevšimne. “Baf,” řeknu a položím jí ruku na rameno, snad mě hned nesejme výbojem. "Dobrá práce," pochválím ji. "Jak se cítíš?" | ||
| |||
 | Časy minulé ale i ty budoucí Můj odchod, nesl se v jistém smíšeném pocitu... Myslím, že nikdy nepocítil jsem tolika smíšených emocí, které se tloukly jedna přes druhou, ponechávajíc tak mysl naprosto zmatenou, možná i lehce nejistou. Moje rozhodnutí proto odejít od toho všeho bylo čistě osobní, možná i trochu sebestředné a nedomýšlel jsem věci, které se tím mohli narušit... na druhou stranu, mohl se mi někdo divit? Zažili jsme toho hodně, bylo toho zkrátka na mě moc, až příliš řekl bych... A tak, po oné strašlivé bitvě, opustili jsem to co zbylo z Triskelionu. Já a několik dalších, pod vedením Yuriko oddělili jsme se a založili vlastní místo k žití.. nebo alespoň taková vize byla. Což o to, vize se i naplnila, když v Japonsku vznikla nová základna, ale nějak postrádalo to jistý dotek... jistý cit. Nevím jak jiní, ale mě osobně začínali scházet známé tváře. Byť s některými pravda nepoznal jsem se tolika, jak bych chtěl, ale i tak, ten pocit tu byl. A tak, když naskytla se možnost navrátit se zpátky na ostatními, rozhodně jsem nikterak neváhal. Chopil jsem se jí jak nejlépe jsem dokázal. A co ukázalo se, že ani oni nebyly nečinní. Vybudovali své vlastní zázemí, stejně jako my, kterému rozhodně mělo se dostat jistého ocenění. Jejich práci jsem tiše pochválil. Nečekal jsem velké ovace, které měli by se vázat k našemu návratu, protože nebyl jsem jediná duše, která utekla... nicméně těch pár, kteří se našli a ocenili jej třeba objetím, které jsem velmi vřele a jistým charakteristickým úsměvem opětoval, či jenom prostým zpětným kývnutím. Ocenil jsem každé z gest, kterého se mi dostalo. Zejména ty tváře jako byla sličná Vali, Blagden, Drag, Nik, svým způsobem i Erden , samozřejmě i světlo pro mou temnou duši Naxi, v neposlední řadě i Lilian. To horší dostavilo se potom záhy, když zjišťoval jsem, jaké hrůzné věci odehráli se za tu dobu, co byl jsem pryč... Pohled na ryšavého vlka za mřížemi nebyl nikterak příjemným. Příliš tomu nepomáhal ani fakt, že byl jsem zaúkolován s výpomocí u těchto ztracených duší, ale nebral jsem to nikterak špatně. Snažil jsem se v tomhle Nikovi vypomáhat jak jenom jsem zvládl. Někdy mohl mě slyšet, kterak bez kouska hanby snažím se s těm Ztracenými komunikovat, aniž bych čekal nějakou odpověď nazpátek. Někdy bylo to jen pár vět, někdy kousek básně, který jsem kdysi četl a přišel v ten moment na mysl. Hangáry a garáže byly něco, kde jsem se vždycky cítil jako doma, jako ve svém živlu. Kde mohli jsem naplno zužitkovat svůj um a vědění. A když nějakého nedostávalo se mi, knihovna to jistila svou zásobu, kde našel jsem využití nejenom svého volného času. Postupně tedy sžíval jsem se zase opět s životem v pevnosti, snažil se tak trochu navázal na staré vztahy, tedy pokud se o mou osobu stále stálo. Samozřejmě život plyne dále prostě a né vždycky se dá navázat tam, kde to bylo utnuto, ale to se hold stává a možná o to více, byl jsem rád, že někteří nevyčítali mi můj odchod v těžkém čase. Byl jsem rád za kohokoliv kdo navázal se mnou jakýkoliv hovor, nebo jen pronesl pár slov, či dobrovolně chtěl trávit s mou osobou jakýkoliv čas. Ptáčátko v tomhle rozhodně bylo velice vítanou společností. A dokonce i povedlo se mi udělat Aponi nový obytný box, i s parádní schovkou, kam si mohla zalést, když měla dost svého cestování v mé kapse. Rameno jsem jí z určitých důvodů zakázal, protože měl jsem stále namysli fakt, že né všichni těmto členovcům holdují tak jako já. Nicméně, když věděl, že nevadí to, či byl jsem sám a ona o to stála, mohla se vyskytovat kdekoliv chtěla. Čas a život na tomto místě ubíhal tedy sám. Přibilo tu množství nových lidí, ale byly tu jiné povinnosti, které nás s životem tady splétali. Hrstka Nadaných se rozhodla dělat problémy i v tomhle už tak dosti problémovém světě, nicméně abych pravdu řekl, něco takového jsem v tuhle chvíli přesně potřeboval. Byť příčí se mi násilí jako takové, bylo svým způsobem jisto jistě uspokojující ´vypustit svoje démony´, dát jim volný průchod. A také, nebyl jsem to tak úplně já, nebo tedy moje ruka, kdo plodil ono ´násilí´... mohl jsem na prstech ruky spočítat velmi hravě kolikrát jsem byl donucen od chvíle, kdy zjistil jsem, že patřím do jiného světa, použít vlastních rukouch k něčemu takovému a stále by mi zbývali volné prsty. Trénink A samozřejmě, tyhle věci k životu zde prostě patřily. Koneckonců jak chce jeden zlepšovat své dovednosti než-li něčím podobným? Samozřejmě nejlepší trénink je přímo v akci, avšak i toto většinově stačilo pro ty nové, s čerstvě probuzenými dovednostmi, aby našli v nich svou kontrolu a pro ty ostatní, aby se v nich zdokonalovali. Pravda, nepřekvapilo mě zvolené místa, jako spíše protivník, proti kterému měl jsem se postavil. Asice moje drahé Ptáčátko. Ne, nebyl jsem barbarem, abych se snažil vědomě ublížit dívce. Dívka bych neuhodil ani květinou a to ani kdyby si o to říkala. Přesto, musel jsem nějak vymyslet, jak neznásilně toho vyřešit. Samozřejmě zvolil jsem svou nejsilnější zbraň, asice temnotu... tu, spřádal jsem dohromady a vytvořil z ní jeden ze svých milovaných výtvorů, černého pantera z rudýma očima a kožichem, který choval se jako tekutá temnota sama. Dokonce měl i své jméno - Stín. Byl to vskutku nebezpeční protivník, ale nařídil jsem mu, že nesmí jí skřivit ani vlásek a tak pojal to po svém, užívajíc své síly a váhy, aby dostal Ptáčátko na zem, kde mínil jsem jí udržet, vyzkoušením své nově objevené dovednosti, avšak když viděl jsem, že zřejmě nemám v ní ještě takovou jistotu, uchýlil jsem se k temnotě znovu, která svázála jí svými šlahouny a přestože se snažila bránit svým světlem, temnota a stíny do jejichž hávu jsem se ukryl, byla tentokráte na mé straně. A tak, držel jsem jí takto, dokud se sama nevzdala či prostě a čistě, bylo jasné, že jiné východisko z toho nebude. Nebyl jsem nikterak necita a poté, jakmile bylo rozhodnuto oficiálně, stáhnul jsem své stíny a nabídl jí pomocnou ruku při vstávání, neopomíjejíc přitom na svůj osobitý úsměv. Možná i pak, držel jsem její ručku o pár okamžiků více než bych měl... ale tím, že nebyly jsme jediný kdo měl tu trénovat, bylo třeba vyklidit pole. "Doufám, že jsem to příliš nepřehnal. Pokud ano, tak se ti moc omlouvám."
| ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Hlavně nenápadně Pevnost Holtgast, Šachovnice, 31. října Přikývnu a lhala bych říci, že se mi neulevilo. S touhle nově nabytou silou jsem si sice hrála už dříve, jakmile jsem v úkrytu zjistila, že ten šimravý pocit není jen pocit, ale rozhodně ne takovým způsobem a ještě k tomu úmyslně vůči někomu jinému krom jednoho zajíce, který se omylem stal nedobrovolným účastníkem mého pokusu. Srdce mi stále buší a bojuji s nutkáním vrazit okamžitě ruce do kapes volných kalhot s širokými nohavicemi a už je nevytáhnout, ale stejně mi přes rty přeběhne nejistý úsměv, či spíše jeho náznak. | ||
| |||
 | Obklopena zimouU pevnosti Holgast, Německo Zase se trochu leknu, když znovu promluví. Můj pohled se vrátí k zpátky k němu. Netvářil se nebezpečně, i když jen před několika minutami byl na lovu. A jeho obětí jsem byla já. Ale teď jsme stáli tady - a já se třásla zimou, protože jsem na sobě měla jenom zatracené krátké letní šaty, protože v té džungli je zase naopak strašné horko a dusno. Snažila jsem se zahřát třením o holé paže. Začaly mi klepat zuby. Zaťala jsem je, abych to zastavila. Můj pohled se změnil v trochu možná naštvaný, když si začal rozepínat a sundávat svou košili. To se mě jako snaží provokovat, nebo co? Za chvíli mi ale došlo, co jde dělat. Ačkoliv jsem chtěla zase trochu poodstoupit, zůstala jsem nohama pevně zarytá v písku. Rozhodla jsem se to vydržet. Teplo jsem přijala s úlevou. Přivinula jsem si košili blíže k tělu. Vykoktala jsem ze sebe překvapené poděkování. Hm, možná by to nemuselo být tak špatné, ale... jaké jsou jeho úmysly? Kde jsem a proč tu jsem? Na jeho poznámku jsem reagovala... drobným úsměvem? Samotnou mě to překvapilo. "Ne... nepreferovala," přiznala jsem nakonec. "Vlastně budu docela ráda, když Vigga a jeho oplzlý poskoky už nikdy neuvidím..." dodala jsem o něco tišeji, skoro spíš pro sebe než pro něj. Přeci jen, já ho znala taky jenom jako jednoho z jeho přisluhovačů. Ale protože jsme byli teď úplně někde jinde, daleko od bohatých džunglí Amazonie, nevěděla jsem, co si o něm vůbec mám myslet. Pak mě pobídne, abych šla za ním. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem se rozhodla tmavovláska následovat. Ne kvůli tomu, že bych ho vůbec chtěla nějak poslouchat, ale proto, že mě k sobě táhla zeleň před námi. A pokud mě dovede někam, kde bude míň zima, to by taky bylo fajn. A tak jsem nejprve poněkud neochotně klopýtla vpřed, než jsem za ním vyrazila. Samozřejmě pořád s docela bezpečným odstupem. Co kdyby. | ||
| |||
 | Nový svět, nový domov, “nové” tváře Pevnost Holtgast, šachovnice, 31. října Práce, práce, práce. Zaměstnat ruce ideálně kreativní činností mi pomáhalo nanejvýš. Byla jsem ráda, když jsme dorazili na místo. S největším nasazením a s pomocí vzácného artefaktu jsem se vrhla s Blagdenem a Nax na renovaci zahrad. Bavilo mě to a uklidňovalo. To druhé bylo nejdůležitější. Každým dnem se totiž noční můry stupňovaly a já pomalu odkrývala smrt své osoby v tomto světě. A přeci jsem mnoha věcem nerozuměla. Erdenovy chladné oči, ani špetka vřelosti v pohledu, jen led kolem jeho srdce. Lilian… Jako magnet mě k sobě přitahuje. Jako světlo můru, abych se o něj spálila. Zuřivý Loki. Udělala jsem chybu. Zahrady hoří. Jediný skok. Cítím čísi ruce. Padám… Každá noc byla protnuta mým křikem. Zda to mohli slyšet i moji spolubydlící, to jsem si netroufla odhadnout. A sama jsem o tom nemluvila. V hlavě jsem však měla otázek spoustu. Erden byl ale plně zaměstnaný. Valerii jsem tím obtěžovat nechtěla, měla jsem dojem, že otázky týkající se Erdena jí… Nejsou úplně lhostejné, příjemné, či jak to popsat. S Lilianem jsem však šanci promluvit měla. A bylo to… Takže je to tak… Opravdu jsem ho milovala. Nebo miluju? Nebo ho chci? Nebo… Co, do háje…? Bolest hlavy. Denodenně. Zmatek. Záblesky. Potkala jsem někoho na chodbě a viděla jsem něco jiného. Něco, co mi nedávalo smysl. Chvílemi jsem netušila, co si mám myslet. Jednou jsem zašla do cel podívat se na Lokiho. Měl pár pravidelných návštěvníků, ale já tu byla naprosto výjimečně. Jeho výsměch a zuřivost mě pronásledovaly téměř každou noc. "Promiň, Loki. Ať už se stalo cokoliv, mrzí mě to…" Možná to nemělo smysl, jeho mysl bloudila někde ztracená, ale… Musela jsem to udělat. Bylo tak osvobozující trávit čas s někým, koho jsem příliš neznala, u koho se záblesky neprojevovaly. Třeba Blagden. Spojoval nás společný zájem o flóru, společné nadšení. A mé podvědomí se v jeho přítomnosti smilovalo a odmlčelo se. V tu chvíli jsem se cítila zase paní svého nitra. Jeho přítomnost mě uklidňovala a nejednou jsme zůstali v zahradách celou noc. Možná spát v trávě nebylo tak pohodlné, ale téměř nikdy mě tu netrápily noční můry. Nebo jen zlehka dotíraly. Čas utíkal rychle a já si poněkud krkolomně zvykala na nové pořádky a nový svět. Vše se zdálo důvěrně známé, a přesto jsem neustále narážela na novinky. Trénink se však jevil jako něco bezpečně důvěrného. Mou protivnicí se stala Yeva, někdo, kdo byl pro mě podobně neznámý jako Blagden. Díky tomu jsem se mohla soustředit plně na boj. Neobávala jsem se nečekaných překvapení ze strany mého podvědomí. S čistou hlavou jsem tak přivolala trnité šlahouny, zatímco Yeva zvolila svou dračí podobu. Trochu jsem se tohoto kroku obávala, ale nakonec to bylo až příliš snadné vyřadit černovlásku z boje. Když Yeva zamířila k vodě, přiblížila jsem se. "Všechno v pořádku?" věnovala jsem jí starostlivý pohled. "Asi jsem se do toho opřela víc, než bylo nutné." Má slova byla možná zbytečná, viděla jsem, že Yeva se o sebe dovede postarat, ale nyní působila… Trochu zbědovaně. Ovšem bylo to tak jen na chvíli. Mezi Yevu a Liliana jsem ae pouštět nechtěla, i když Lilianovi jsem věnovala milý úsměv. Sakra, proč?! Trhla jsem hlavou vzápětí, když mi došlo, co dělám. Raději jsem poodstoupila stranou a sledovala, jak si povedou nováčci. Brýlatá dívka překvapila elektřinou, ale chudák tím vypadala vyděšenější než její protivnice. Oren se měl postavit obřímu Indovi. Trochu jsem se tohoto střetu obávala. S napětím jsem je i ostatní dvojice sledovala. A v tu chvíli to přišlo. Loki zuří. Šachovnice. Turnaj. Křišťál. Vítězím. Erden. Ačkoliv nic zlověstného na tomto záblesku nebylo, ve spáncích mě bodlo, takže jsem si je automaticky promnula. Kdy tohle skončí? | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
| ÚtěkKdesi v Amazonii Každý pohár jednou přeteče. A tak se stalo i u toho mého. Trpěla jsem to takzvané "Bratrstvo" už dost dlouho. Když se projevily mé první schopnosti, jen se mi posmívali. Nikdy jsem nebyla příliš fyzicky zdatná a bojům jsem se spíše vyhýbala. Přeměna na jednorožce byla z mého pohledu velmi... zajímavou vlastností, jim se to však nezdálo. Když se projevily mé další schopnosti, stal se ze mě prakticky jejich sluha. Mé schopnosti dostat z lidí pravdu sloužil alespoň k jedné dobré věci - jejich vězni nebyli tolik mučeni. Nikdy jsem nechtěla vědět, co s nimi dělali potom. Pro své vlastní dobro. Měla jsem spoustu metod, jak se udržet mentálně stabilní, ačkoliv mi došlo až později, co se vlastně ve světě stalo. Občas to bylo dost obtížné, zvlášť kvůli tomu, jak se mnou zacházeli. A jací vlastně byli... Schovaná ve své ulitě, emoce jsem před nimi nedávala moc najevo. Nedovolila jsem si to. Zneužívali mě. Unesli mě. A když se to Bratrstvo rozpadlo, tak mě unesli znovu. Ten, kdo zabil našeho vůdce, ten nejhorší ze všech nejhorších, mě prakticky ukradl. K jeho skupině jsem rozhodně nepatřila povahově, neměla jsem s nimi společného prakticky nic. Být unesena právě jimi neslo jednu výhodu - přestěhovali se totiž do Amazonie. Nemyslela jsem si, že ten prales byl schopný přežít tu katastrofu, ale pletla jsem se. Jeho energie mě nabíjela a uklidňovala. O něco lépe jsem dokázala snášet celou tu Viggovu zatracenou skupinu. Ale pak přišel zlom. Opravdu nechutný, hnusný zlom. A tehdy jsem se zlomila i já. Má jednorožčí kopyta mě nesla džunglí kolem mě. Snažila jsem se zůstat napojená na přírodní systém kolem mě, abych věděla, jak jsou daleko. Doufala jsem, že budu dostatečně rychlá. Ale našel se jeden. Jeden jediný, který mě dokázal dohnat. A brzy byl v mých patách. Ne, takhle to dál nejde. Najednou jsem se zastavila a vzpurně jsem se otočila směrem, odkud měl vyběhnout. Cítila jsem jeho plameny. Cítila jsem bolest pralesa, a přesto jsem stála, připravena vyrazit proti němu a svým rohem jej probodnout. Byla to má jediná šance, a byla setsakra malá. A pokud mám zemřít, tak ať je to aspoň v boji. Chvíli se nic nedělo. Zaváhala jsem. Vzdal to? Znovu se ozvala palčivá bolest plamenů. Ne, nevzdal. Ale kde je? Začala jsem se rozhlížet kolem, čekat na jeho výpad... ale nepřišel. Tak jsem se znovu otočila a pokračovala v běhu. Nebudu na něj čekat. Daleko jsem ale neutekla. Jen jsem lehce otočila hlavu, jakmile jsem ho ucítila v zádech. Řítil se na mě. A já neměla šanci... Připravovala jsem se na náraz, na stejný pocit plamenů, jaký měl les kolem mě. Ale ten nepřišel. Chytila mě lidská ruka. Uslyšela jsem lupnutí, a najednou jsem si nebyla jistá, jestli to byl můj krk, nebo něco jiného. Na myšlenky ale nebyl čas. Brzy se mi setmělo před očima a zvedl se mi žaludek. Svou jednorožčí podobu už jsem nemohla déle udržet. První, co jsem ucítila, byla zima. Začala jsem se třást. Jak jsme žili v džungli, odvažovala jsem se nosit i méně zahalující, lehčí oblečení. Druhá věc, jíž jsem si všimla, byl ztracený kontakt s přírodou kolem mě. Už jsme nebyli v džungli. Pod nohama jsem necítila nic. Až potom se mi vrátil zrak a já stanula před vlnami moře. Šedivé, studené... Brr. Trhla jsem pohledem ke zdroji hlasu, když jsem slyšela někoho mluvit. Byl to ten míšenec. Ušklíbla jsem se. V ruce měl něco červeného, nějaký prach nebo drobky. Když se otočil na mě a promluvil, cukla jsem s sebou. A intuitivně jsem udělala pár kroků od něj. "P-proč tě to zajímá?" zeptala jsem se ho, hlas se mi třásl. Nevěděla jsem, jestli víc ze strachu z něj nebo z té zatracené zimy. "Kde to jsme? A co se mnou vůbec chceš dělat?" Uhnula jsem jeho pohledu, nedokázala jsem ho udržet. Začala jsem se rozhlížet kolem a hledat možnost úniku, i když jsem si nebyla jistá, jestli bych to dokázala. Dostihl mě v Amazonii, tady to bude mít rozhodně o dost jednodušší. Žaludek mí svírala úzkost. "Proč jsem tady?" vydala jsem ze sebe ještě. Hodně otázek, a já jen doufala, že dostanu nějaké odpovědi, než se mi z toho všeho začne točit hlava. | ||
| |||
5579.jpg){kind=icon} | Dear life, Pevnost Holtgast Svět má podivuhodnou vlastnost umět se zkomplikovat... vlastně si myslím, že všichni velcí dramatici historie mají velmi vysoce postavenou laťku - největší tragikomedie existence je ona samotná... a já se ptám proč, de merde?! ⥦❖⥨ Takže, co se událo za poslední měsíc…
Ne, takhle sračka nefunguje. Prostě by si mohl dobrou náladu vyčarovat - poslední co potřebuju je něco (co bych mohl nazvat kamarádem), houpající se v pokoji na uzlu pod trámem... nebo s patřičně otevřenýma zápěstíčkama ve vaně, napůl ožraný kočkama. Doufám, že Yevina minerálková terapie bude mít na Lokiho lepší účinek než na všechny okolo můj pokus být kontaktní. Kéž by ten terapeut z pevnosti neskončil pod zombíky. Ďábel ví, že bych za něj obětoval náhodně uneseného bratříčka, nebo sestřičku, od Pošahanců vševidoucího oka. Když jsem zrovna nebral Eyr sebou do práce, byla se mnou, spolu se Sammym. Bylo super, že ho měla, když jsem musel pracovat. Mohli si spolu hrát. Zezačátku jsem je musel vždy sám rozdovádět, ale pak se mi dařilo je nechat volně pobíhat a kočkovat se po chodbách. Upřímně mám takový pocit, že za smrtí toho staříka můžou oni - ne vždy lidem okolo úplně zpříjemňovali život, ale já jsem zaměstnaný muž a nemůžu se o ně starat 24/7. Asi to bude něco podobného, jako se starat o děti. Trénuju si to. Nicméně, nějaké zbytky z kuchyně pro Eyr se vždy našly a oba jsme měli dost traumat a nočních můr na to, že Sammy hlady rozhodně netrpěl. Laki začala vykazovat zvláštní chování. Položila mi pár otázek… vypadalo to, jako by se začala rovzpomínat na život v naší realitě. Bylo to působivé teoreticky by to mohlo potvrzovat přítomnost Jungovu tezy o kolektivním nevědomí. Bohužel, věci které Laki chtěla řešit byly zcela jiné povahy. Velmi vztahové. Mám pocit, že má upřímnost nebyla úplně vhodný postup a já nejsem vhodný člověk k řešení těchto témat, vzhledem k tomu v jakém stavu se nachází můj život. Když pominu tyto vztahové věci, můj život byl naplněný starostí o knihovnu, přípravou pro výzkumný tým a zlepšování vlastních schopností. Povedlo se mi zkombinovat pár technik a propojit je do fungujícího celku. Také jsem měl čas si konečně sednout a relaxovat u částečně řemeslné činnosti. Naše strategická situace byla na prd... pak řádně v hajzlu… a následně zase na prd. Můžeme jen doufat, že nás všechny skupiny vydělené z Bratrstva jsme prakticky mrtví. Zbylo nás jen tak málo…. Alespoň že se James, Daniel a Callum vrátili. Především poslední dva, i když jsem neměl moc šancí si s nimi pořádně popovídat. Dny se střídaly jako ponožky, až do toho dnešního. ⥦❖⥨ Ráno probíhalo klasicky, hygiena, starost o Eyr a Sammyho, pak snídaně, starost o cukr, pak knihovna a laboratoř, starost o cukr… a nyní trénink schopností. | ||
| |||
 |
| ||