Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Nový svět, nový domov, “nové” tváře Pevnost Holtgast, šachovnice, 31. října Práce, práce, práce. Zaměstnat ruce ideálně kreativní činností mi pomáhalo nanejvýš. Byla jsem ráda, když jsme dorazili na místo. S největším nasazením a s pomocí vzácného artefaktu jsem se vrhla s Blagdenem a Nax na renovaci zahrad. Bavilo mě to a uklidňovalo. To druhé bylo nejdůležitější. Každým dnem se totiž noční můry stupňovaly a já pomalu odkrývala smrt své osoby v tomto světě. A přeci jsem mnoha věcem nerozuměla. Erdenovy chladné oči, ani špetka vřelosti v pohledu, jen led kolem jeho srdce. Lilian… Jako magnet mě k sobě přitahuje. Jako světlo můru, abych se o něj spálila. Zuřivý Loki. Udělala jsem chybu. Zahrady hoří. Jediný skok. Cítím čísi ruce. Padám… Každá noc byla protnuta mým křikem. Zda to mohli slyšet i moji spolubydlící, to jsem si netroufla odhadnout. A sama jsem o tom nemluvila. V hlavě jsem však měla otázek spoustu. Erden byl ale plně zaměstnaný. Valerii jsem tím obtěžovat nechtěla, měla jsem dojem, že otázky týkající se Erdena jí… Nejsou úplně lhostejné, příjemné, či jak to popsat. S Lilianem jsem však šanci promluvit měla. A bylo to… Takže je to tak… Opravdu jsem ho milovala. Nebo miluju? Nebo ho chci? Nebo… Co, do háje…? Bolest hlavy. Denodenně. Zmatek. Záblesky. Potkala jsem někoho na chodbě a viděla jsem něco jiného. Něco, co mi nedávalo smysl. Chvílemi jsem netušila, co si mám myslet. Jednou jsem zašla do cel podívat se na Lokiho. Měl pár pravidelných návštěvníků, ale já tu byla naprosto výjimečně. Jeho výsměch a zuřivost mě pronásledovaly téměř každou noc. "Promiň, Loki. Ať už se stalo cokoliv, mrzí mě to…" Možná to nemělo smysl, jeho mysl bloudila někde ztracená, ale… Musela jsem to udělat. Bylo tak osvobozující trávit čas s někým, koho jsem příliš neznala, u koho se záblesky neprojevovaly. Třeba Blagden. Spojoval nás společný zájem o flóru, společné nadšení. A mé podvědomí se v jeho přítomnosti smilovalo a odmlčelo se. V tu chvíli jsem se cítila zase paní svého nitra. Jeho přítomnost mě uklidňovala a nejednou jsme zůstali v zahradách celou noc. Možná spát v trávě nebylo tak pohodlné, ale téměř nikdy mě tu netrápily noční můry. Nebo jen zlehka dotíraly. Čas utíkal rychle a já si poněkud krkolomně zvykala na nové pořádky a nový svět. Vše se zdálo důvěrně známé, a přesto jsem neustále narážela na novinky. Trénink se však jevil jako něco bezpečně důvěrného. Mou protivnicí se stala Yeva, někdo, kdo byl pro mě podobně neznámý jako Blagden. Díky tomu jsem se mohla soustředit plně na boj. Neobávala jsem se nečekaných překvapení ze strany mého podvědomí. S čistou hlavou jsem tak přivolala trnité šlahouny, zatímco Yeva zvolila svou dračí podobu. Trochu jsem se tohoto kroku obávala, ale nakonec to bylo až příliš snadné vyřadit černovlásku z boje. Když Yeva zamířila k vodě, přiblížila jsem se. "Všechno v pořádku?" věnovala jsem jí starostlivý pohled. "Asi jsem se do toho opřela víc, než bylo nutné." Má slova byla možná zbytečná, viděla jsem, že Yeva se o sebe dovede postarat, ale nyní působila… Trochu zbědovaně. Ovšem bylo to tak jen na chvíli. Mezi Yevu a Liliana jsem ae pouštět nechtěla, i když Lilianovi jsem věnovala milý úsměv. Sakra, proč?! Trhla jsem hlavou vzápětí, když mi došlo, co dělám. Raději jsem poodstoupila stranou a sledovala, jak si povedou nováčci. Brýlatá dívka překvapila elektřinou, ale chudák tím vypadala vyděšenější než její protivnice. Oren se měl postavit obřímu Indovi. Trochu jsem se tohoto střetu obávala. S napětím jsem je i ostatní dvojice sledovala. A v tu chvíli to přišlo. Loki zuří. Šachovnice. Turnaj. Křišťál. Vítězím. Erden. Ačkoliv nic zlověstného na tomto záblesku nebylo, ve spáncích mě bodlo, takže jsem si je automaticky promnula. Kdy tohle skončí? | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | ÚtěkKdesi v Amazonii Každý pohár jednou přeteče. A tak se stalo i u toho mého. Trpěla jsem to takzvané "Bratrstvo" už dost dlouho. Když se projevily mé první schopnosti, jen se mi posmívali. Nikdy jsem nebyla příliš fyzicky zdatná a bojům jsem se spíše vyhýbala. Přeměna na jednorožce byla z mého pohledu velmi... zajímavou vlastností, jim se to však nezdálo. Když se projevily mé další schopnosti, stal se ze mě prakticky jejich sluha. Mé schopnosti dostat z lidí pravdu sloužil alespoň k jedné dobré věci - jejich vězni nebyli tolik mučeni. Nikdy jsem nechtěla vědět, co s nimi dělali potom. Pro své vlastní dobro. Měla jsem spoustu metod, jak se udržet mentálně stabilní, ačkoliv mi došlo až později, co se vlastně ve světě stalo. Občas to bylo dost obtížné, zvlášť kvůli tomu, jak se mnou zacházeli. A jací vlastně byli... Schovaná ve své ulitě, emoce jsem před nimi nedávala moc najevo. Nedovolila jsem si to. Zneužívali mě. Unesli mě. A když se to Bratrstvo rozpadlo, tak mě unesli znovu. Ten, kdo zabil našeho vůdce, ten nejhorší ze všech nejhorších, mě prakticky ukradl. K jeho skupině jsem rozhodně nepatřila povahově, neměla jsem s nimi společného prakticky nic. Být unesena právě jimi neslo jednu výhodu - přestěhovali se totiž do Amazonie. Nemyslela jsem si, že ten prales byl schopný přežít tu katastrofu, ale pletla jsem se. Jeho energie mě nabíjela a uklidňovala. O něco lépe jsem dokázala snášet celou tu Viggovu zatracenou skupinu. Ale pak přišel zlom. Opravdu nechutný, hnusný zlom. A tehdy jsem se zlomila i já. Má jednorožčí kopyta mě nesla džunglí kolem mě. Snažila jsem se zůstat napojená na přírodní systém kolem mě, abych věděla, jak jsou daleko. Doufala jsem, že budu dostatečně rychlá. Ale našel se jeden. Jeden jediný, který mě dokázal dohnat. A brzy byl v mých patách. Ne, takhle to dál nejde. Najednou jsem se zastavila a vzpurně jsem se otočila směrem, odkud měl vyběhnout. Cítila jsem jeho plameny. Cítila jsem bolest pralesa, a přesto jsem stála, připravena vyrazit proti němu a svým rohem jej probodnout. Byla to má jediná šance, a byla setsakra malá. A pokud mám zemřít, tak ať je to aspoň v boji. Chvíli se nic nedělo. Zaváhala jsem. Vzdal to? Znovu se ozvala palčivá bolest plamenů. Ne, nevzdal. Ale kde je? Začala jsem se rozhlížet kolem, čekat na jeho výpad... ale nepřišel. Tak jsem se znovu otočila a pokračovala v běhu. Nebudu na něj čekat. Daleko jsem ale neutekla. Jen jsem lehce otočila hlavu, jakmile jsem ho ucítila v zádech. Řítil se na mě. A já neměla šanci... Připravovala jsem se na náraz, na stejný pocit plamenů, jaký měl les kolem mě. Ale ten nepřišel. Chytila mě lidská ruka. Uslyšela jsem lupnutí, a najednou jsem si nebyla jistá, jestli to byl můj krk, nebo něco jiného. Na myšlenky ale nebyl čas. Brzy se mi setmělo před očima a zvedl se mi žaludek. Svou jednorožčí podobu už jsem nemohla déle udržet. První, co jsem ucítila, byla zima. Začala jsem se třást. Jak jsme žili v džungli, odvažovala jsem se nosit i méně zahalující, lehčí oblečení. Druhá věc, jíž jsem si všimla, byl ztracený kontakt s přírodou kolem mě. Už jsme nebyli v džungli. Pod nohama jsem necítila nic. Až potom se mi vrátil zrak a já stanula před vlnami moře. Šedivé, studené... Brr. Trhla jsem pohledem ke zdroji hlasu, když jsem slyšela někoho mluvit. Byl to ten míšenec. Ušklíbla jsem se. V ruce měl něco červeného, nějaký prach nebo drobky. Když se otočil na mě a promluvil, cukla jsem s sebou. A intuitivně jsem udělala pár kroků od něj. "P-proč tě to zajímá?" zeptala jsem se ho, hlas se mi třásl. Nevěděla jsem, jestli víc ze strachu z něj nebo z té zatracené zimy. "Kde to jsme? A co se mnou vůbec chceš dělat?" Uhnula jsem jeho pohledu, nedokázala jsem ho udržet. Začala jsem se rozhlížet kolem a hledat možnost úniku, i když jsem si nebyla jistá, jestli bych to dokázala. Dostihl mě v Amazonii, tady to bude mít rozhodně o dost jednodušší. Žaludek mí svírala úzkost. "Proč jsem tady?" vydala jsem ze sebe ještě. Hodně otázek, a já jen doufala, že dostanu nějaké odpovědi, než se mi z toho všeho začne točit hlava. | ||
| |||
5579.jpg){kind=icon} | Dear life, Pevnost Holtgast Svět má podivuhodnou vlastnost umět se zkomplikovat... vlastně si myslím, že všichni velcí dramatici historie mají velmi vysoce postavenou laťku - největší tragikomedie existence je ona samotná... a já se ptám proč, de merde?! ⥦❖⥨ Takže, co se událo za poslední měsíc…
Ne, takhle sračka nefunguje. Prostě by si mohl dobrou náladu vyčarovat - poslední co potřebuju je něco (co bych mohl nazvat kamarádem), houpající se v pokoji na uzlu pod trámem... nebo s patřičně otevřenýma zápěstíčkama ve vaně, napůl ožraný kočkama. Doufám, že Yevina minerálková terapie bude mít na Lokiho lepší účinek než na všechny okolo můj pokus být kontaktní. Kéž by ten terapeut z pevnosti neskončil pod zombíky. Ďábel ví, že bych za něj obětoval náhodně uneseného bratříčka, nebo sestřičku, od Pošahanců vševidoucího oka. Když jsem zrovna nebral Eyr sebou do práce, byla se mnou, spolu se Sammym. Bylo super, že ho měla, když jsem musel pracovat. Mohli si spolu hrát. Zezačátku jsem je musel vždy sám rozdovádět, ale pak se mi dařilo je nechat volně pobíhat a kočkovat se po chodbách. Upřímně mám takový pocit, že za smrtí toho staříka můžou oni - ne vždy lidem okolo úplně zpříjemňovali život, ale já jsem zaměstnaný muž a nemůžu se o ně starat 24/7. Asi to bude něco podobného, jako se starat o děti. Trénuju si to. Nicméně, nějaké zbytky z kuchyně pro Eyr se vždy našly a oba jsme měli dost traumat a nočních můr na to, že Sammy hlady rozhodně netrpěl. Laki začala vykazovat zvláštní chování. Položila mi pár otázek… vypadalo to, jako by se začala rovzpomínat na život v naší realitě. Bylo to působivé teoreticky by to mohlo potvrzovat přítomnost Jungovu tezy o kolektivním nevědomí. Bohužel, věci které Laki chtěla řešit byly zcela jiné povahy. Velmi vztahové. Mám pocit, že má upřímnost nebyla úplně vhodný postup a já nejsem vhodný člověk k řešení těchto témat, vzhledem k tomu v jakém stavu se nachází můj život. Když pominu tyto vztahové věci, můj život byl naplněný starostí o knihovnu, přípravou pro výzkumný tým a zlepšování vlastních schopností. Povedlo se mi zkombinovat pár technik a propojit je do fungujícího celku. Také jsem měl čas si konečně sednout a relaxovat u částečně řemeslné činnosti. Naše strategická situace byla na prd... pak řádně v hajzlu… a následně zase na prd. Můžeme jen doufat, že nás všechny skupiny vydělené z Bratrstva jsme prakticky mrtví. Zbylo nás jen tak málo…. Alespoň že se James, Daniel a Callum vrátili. Především poslední dva, i když jsem neměl moc šancí si s nimi pořádně popovídat. Dny se střídaly jako ponožky, až do toho dnešního. ⥦❖⥨ Ráno probíhalo klasicky, hygiena, starost o Eyr a Sammyho, pak snídaně, starost o cukr, pak knihovna a laboratoř, starost o cukr… a nyní trénink schopností. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Nový svět Někde v jiném světě... Ráno bylo obyčejné, nijak se nelišilo od ostatních. Od doby, co jsme museli opustit naší krásnou obrovskou pevnost a přestěhovat se do Německa, probíhaly neustálé opravy, úpravy a nikdo neměl čas zahálet. Po běžné ranní hygieně a oblékání jsem se pomalu vyšourala z pokoje na snídani. Zatím, co jsem posunkem ruky v jídelně všechny zdravila, nabrala jsem si jídlo a zamířila si to na mé obvyklé místo vedle Nika. Jemně jsem se dotkla jeho ramene, abych mu dala vědět, že jsem zde a mile jsem se na něj usmála. Než jsem se však stačila vůbec do něčeho zakousnout, vyrušil mě mužský hlas. „Nazdar mrtvolko.“ pousměji se. Erdenovi očividně do smíchu ale moc není. Tváří se extra důležitě a žádá mě, abych se rychle najedla, že mě potřebuje. Protočím oči, ale kývnu a pokusím se do sebe rychle něco nasoukat, než za ním vyrazím. Nejsem sama, koho si odchytil. Na místě je se mnou i Ian. Čeká nás mise do Londýna. Zdejší základna odráží skupinu zombie, takže nemají čas prověřit pach zdivočelého, který byl zachycen kousek od centra. Kvůli neustálím útokům Bratrstva ale musíme být nenápadní, proto jedeme jen ve dvou. Dalších otázek netřeba, s pomocí jetu nás vyhodí na kraji Londýna a dál musíme po svých. Takřka po pár metrech nás však zmerčí skupinka nemrtvých. Při útěku se nevědomky rozdělíme a každý běží jiným směrem. Díky neustálému ohlížení si ani neuvědomuji, kam běžím. Párkrát jsem zakličkovala mezi uličkami, najednou jako bych viděla záblesk světla. Leknutím zakopnu o chodník a svalím se na zem. Snažím se zase rychle postavit na nohy, ale v tom si všimnu, že za mnou už nikdo neběží. Hledám vysílačku abych zjistila, jak je na tom Ian, ta mi ale někde musela vypadnout. Nezbývá mi nic jiného, než zkusit najít pachovou stopu. Procházela jsem ulicemi Londýna snad už hodiny, pach ale furt nikde. Najednou mě začne šíleně bodat na hrudníku. Co to sakra… Bolest se zhoršuje, až mě dostane do kolen. ...Ve chvíli vidím před očima úplně jiné místo.. v dálce před sebou poznávám Erdena, Lucase a další členy týmu. Nejspíš jdu za nimi, ale.. nemůžu nic dělat, jsem pouze jako pozorovatel. Po chvíli mi dojde, že jsem na misi v New Yorku. Tenkrát začala tahle blbá apokalypsa… Jenže něco tu nesedí, šla jsem v popředí týmu, nebyla jsem pozadu… Za sebou uslyším dusot kopit, než se za nimi však stihnu otočit, hrudním košem mi projede roh. Ukrutná bolest postupně odeznívá, s postupující tmou před očima, až nevidím nic… Probudím se a nemůžu popadnout dech. Úzkostlivě si sáhnu na hrudník, ale je čistý. Díky mému rozhození ani nepostřehnu postavu přede mnou. Až když na mě začne mluvit, uvědomím si, že nejsem sama. Je to hlídka z Londýnské pevnosti, vysvětlím mu situaci. Překvapí mě informací, že žádná stopa v nejbližší době zachycená v okolí nebyla a že s pevností v Německu dnes vůbec nemluvili. Největší šok pro mě však je, když mi na základně oznámí, že jsem vlastně oficiálně mrtvá. S okamžitou platností mě přesouvají do „mého domova“. Nový Domov Pevnost Holtgast 27. - 31. řijna První dny nebyli jednoduché. Zatím co jsem zjistila, že jsem nejspíše prošla portálem z jiné dimenze, pronásledovali mě vzpomínky zdejší Lei. Od smrti Iana, kterou si sama očividně dost vyčítala, až po opakující se noční můry o vlastní smrti. Chudák Val si se mnou na pokoji musela zkusit, nemálokrát jsem se probudila s křikem a neustále jsem se škrábala na hrudníku, v místě smrtelné rány, až do krve. Ani rozhovory s ostatními pro mne nebyli jednoduché. Když už se mi nezačali při pohledu na ně vracet „její“ vzpomínky, většina na mě hleděla jak na ducha. Bylo to až nepříjemné a stále mě pronásledoval pocit, že sem úplně nepatřím. Postupem času, snad díky Jedincům, kteří mě prostě vzali jako návrat jejich Lei, jsem se zde začínala cítit o něco lépe. Jakoby se moje mysl začala přizpůsobovat i „jejím“ pocitům a vzpomínkám. Jenže můj příchod byl očividně těžký pro více lidí. Několikrát jsem zachytila Nikolaiovo bolestivé odvrácení pohledu. Věřila jsem, že se snad naše přátelství dá vrátit, konec konců podle vzpomínek byl v obou realitách můj dobrý kamarád. Co nejdřív se s ním pokusím promluvit. Odpolední tréning byl zajímavý, trošku mě rozptýlil, i když jsem dostala od Rúny trošku na frak. Vypadala však, že jí to hodně mrzí, když mi i přispěchala na pomoc. „Nic mi není, děkuji.“ Usměji se na ní. „Dobrá práce.“ Pogratuluji jí a odeberu se stranou trénovat s ohněm. | ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Omnis habet sua dona dies Pevnost Holtgast, 31. října Stále mám pocit jako by to celé byla… Jen noční můra. Pořád čekám na to, až se probudím, zašátrám rukama po brýlích a nad studenou kávou, co mi zbyla ze včerejška, spláchnu pachuť podivného snu. Ale ono se to neděje, pokaždé když procitnu do toho nového šíleného světa, je realita stejně bezútěšná jako v den, kdy se mi podělal život. Doutnající trosky Berlína, pozůstatky lidí bloumající ulicemi jako hladová smečka psů větřící krev přeživších, měsíce strávené v liščí kůži, kdy se můj život smrskl jen na ten zvířecí pud přežít a železitá pachuť zaječí krve na jazyku, kterou jsem cítila i dlouho poté, co jsem dokázala opustit bezpečí liščího kožichu. • • • − − − • • • Pevnost Holtgast, -4. patro, šachovnice, 31. října 14:00 "Počkat, turnajem v čem?" zamrkám, když se všichni sejdeme na povinném nástupu v čtvrtém podzemním patře a vzápětí pochopím, že není šachovnice jako šachovnice. Šachy mi celkem šly, dala bych rozhodně přednost jiné partii než měl bělovlasý muž na mysli. "Ale já nikdy... Nemůžu se zatím jen... Dívat?" panikařím, všichni kolem působí tak schopně a že ví, co a jak, zatímco já vždy volila jako jedinou možnou strategii přežití - "kdo uteče vyhraje" nebo "uhádni, kde všude se může schovat liška". | ||
| |||
 |
| ||